Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 A 35/2026 - 47

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Věrou Jachurovou v právní věci

žalobkyně: X

státní příslušnice Ukrajiny

bytem X

zastoupená Mgr. Ing. Martinou Zoubkovou, advokátkou

se sídlem Plzeň, Pod Všemi svatými 421/10

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra

se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7

o žalobě ze dne 10. 9. 2026 na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného

takto:

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 2. 9. 2026 její žádost o udělení dočasné ochrany zaevidovanou pod sp. zn. X jako nepřijatelnou, byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o udělení dočasné ochrany zaevidované pod č. j. X.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 18 405 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Ing. Martiny Zoubkové, advokátky.

Odůvodnění:

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým by soud vyslovil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni dne 2. 9. 2026 vrátil její žádost o udělení dočasné ochrany jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň navrhla, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti o poskytnutí dočasné ochrany žalobkyni.

2. V žalobě nejprve uvedla, že žaloba je přípustná, neboť výluku ze soudního přezkumu podle , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) nelze použít způsobem, který by žalobkyni odepřel účinnou soudní ochranu zaručenou y základních práv Evropské unie. V této souvislosti poukázala na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 27. 2. 2025 ve věci C-753/23 Krasiliva, na který navázal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 4. 2025 č.j. -42.

3. Dále uvedla, že je státní občankou Ukrajiny, kde před 24. 2. 2022 pobývala. V žádosti o udělení dočasné ochrany pravdivě uvedla, že v minulosti požívala dočasné ochrany v Německu. Současně uvedla, že nyní není držitelkou platného víza ani povolení k pobytu v jiném státě. Žalovanému předložila německé potvrzení „Information zur Ausreise“ ze dne 5. 3. 2026, z něhož vyplývá, že oznámila dobrovolné vycestování a odevzdala německý pobytový průkaz. Žalovaný však nepřistoupil k zahájení správního řízení o žádosti. Žádost žalobkyně vyhodnotil jako nepřijatelnou, protože žalobkyně byla držitelkou dočasné ochrany v Německu.

4. Rovněž uvedla, že dne 8. 5. 2026 uzavřela manželství s X., který je v České republice (dále jen „ČR“) držitelem dočasné ochrany. Manželé hodlají vést společný rodinný život; žalobkyně má zajištěno ubytování na výše označené adrese, kde je ubytován také její manžel. Při podání žádosti však úřední osoba žalovaného žalobkyni sdělila, že její manželství bylo uzavřeno až po zahájení ruské invaze na Ukrajinu, a proto k dočasné ochraně manžela žalobkyně nepřihlédne. Tento názor se však míjí s právním důvodem, na základě kterého žalobkyně sama do osobního rozsahu dočasné ochrany spadá.

5. Žalovaný žádost žalobkyně vyhodnotil jako nepřijatelnou, a to výlučně z důvodu, že žalobkyně byla v minulosti držitelkou dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie (dále jen „EU“), konkrétně v Německu.

6. Postup žalovaného je nezákonný ze dvou vzájemně souvisejících důvodů. Dřívější dočasná ochrana v jiném členském státě sama o sobě neumožňuje vrátit žádost osoby spadající do povinného rozsahu dočasné ochrany. Žalovaný navíc pominul, že žalobkyně zvolila ČR jako hostitelský stát také proto, aby zde mohla vést rodinný život se svým manželem, který je zde držitelem dočasné ochrany.

7. Nejvyšší správní soud ve výše označeném rozsudku vyslovil, že ani trvající pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě neumožňuje vrátit žádost jako nepřijatelnou. Žalovaný musí žádost přijmout, žadatele poučit o nemožnosti současného čerpání práv a ověřit trvání zahraničního oprávnění. Je-li třeba, musí žadateli poskytnout součinnost a přiměřenou lhůtu k jeho ukončení. Stejný závěr platí i pro právní úpravu účinnou v době podání žádosti žalobkyně. K tomu žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2025 č.j. -18. Žalobkyně navíc předložila potvrzení o dobrovolném vycestování z Německa a odevzdání pobytového průkazu.

8. Žalobkyně neodvozuje své zařazení do osobního rozsahu dočasné ochrany od manželství s držitelem dočasné ochrany. Spadá do něj samostatně podle čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2022/382“), neboť je ukrajinskou státní občankou, která před 24. 2. 2022 pobývala na Ukrajině. Datum uzavření manželství proto nemůže být překážkou přijetí ani věcného projednání žádosti žalobkyně. Časová podmínka vztahující se na rodinné příslušníky, kteří by sami nespadali do povinného osobního rozsahu dočasné ochrany a odvozovali by své postavení výlučně od chráněné osoby, na žalobkyni nedopadá. Skutečnost, že manžel žalobkyně je v ČR držitelem dočasné ochrany, je přinejmenším významnou individuální okolností a legitimním důvodem, proč si žalobkyně zvolila jako hostitelský stát právě ČR. Právo na respektování rodinného života chrání y základních práv Evropské unie a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tato ustanovení sama o sobě nenahrazují podmínky dočasné ochrany; brání však tomu, aby žalovaný při aplikaci procesních pravidel bez věcného posouzení přehlédl existující manželství a vedl manžele k životu v různých hostitelských státech, ačkoli žalobkyně sama podmínky rozsahu čerpání práv dočasné ochrany splňuje.

9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl žalobu zamítnout. Uvedl, že žádost žalobkyně o dočasnou ochranu vyhodnotil jako nepřijatelnou z důvodu podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina. Údaje, které figurují v tiskopise žádosti žalobkyně, korespondují s údaji, které se nachází v platformě pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform). Z těchto údajů je patrné, že žalobkyně získala již dříve oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v Německu, přičemž v současnosti toto pobytové oprávnění již platné není. Svědčí o tom znak „iu“ uvedený v rubrice „Type of protection“. Tento znak se používá v případech, kdy povolení z titulu dočasné ochrany bylo vydáno a pozbylo platnosti, bez toho, že by bylo známo, zda cizinec opustil území členského státu, který toto povolení vydal.

10. Pro posouzení přijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je však dle žalovaného rozhodné, zda bylo žadateli povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany již uděleno v jiném členském státě EU. Znění tohoto ustanovení neváže nepřijatelnost žádosti na to, zda takové pobytové oprávnění nadále trvalo také ke dni podání následné žádosti v ČR. Ani případné doložení projevu vůle žalobkyně směřujícího k ukončení dočasné ochrany v Německu by proto samo o sobě neměnilo skutečnost rozhodnou podle citovaného ustanovení, tedy že žalobkyni již bylo pobytové oprávnění za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU uděleno.

11. Dále uvedl, že Ministerstvo vnitra dne 25. 8. 2025 odeslalo Evropské komisi a následně zveřejnilo na svých internetových stránkách oznámení podle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina.

12. Pro úplnost uvedl, že z předloženého oddacího listu vyplývá, že manželství žalobkyně bylo uzavřeno dne 8. 5. 2026, tedy až po zahájení vojenské invaze dne 24. 2. 2022. Nejde proto o rodinu, která existovala již v zemi původu a byla následně rozdělena z důvodů souvisejících s hromadným přílivem vysídlených osob. Podle čl. 15 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) se totiž pravidla o sloučení rodiny uplatní v případě, že rodina existovala již v zemi původu a byla rozdělena v důsledku okolností souvisejících s hromadným přílivem. Požadavek existence rodinného vztahu již v zemi původu se promítá rovněž do , o dočasné ochraně cizinců.

13. Žalovaný nesouhlasí s právním východiskem žalobní argumentace, že otázka druhotného pohybu osob požívajících dočasné ochrany je unijním právem jednoznačně vyřešena v tom smyslu, že osoba požívající dočasné ochrany v jednom členském státě má právo požadovat poskytnutí dočasné ochrany rovněž v jiném členském státě. Směrnice o dočasné ochraně sleduje i cíl zachování řádného fungování mechanismu dočasné ochrany v rámci EU a spravedlivého rozložení zátěže mezi členskými státy. V tomto ohledu směrnice o dočasné ochraně výslovně reflektuje také problematiku sekundárního pohybu vysídlených osob mezi členskými státy, který označuje za jev nežádoucí. Podle žalovaného právě tato okolnost musí být zohledněna při výkladu jednotlivých ustanovení směrnice o dočasné ochraně, jakož i při posuzování prostoru, který směrnice ponechává členským státům při nastavení procesních mechanismů pro poskytování dočasné ochrany. Směrnice o dočasné ochraně upravuje pouze některé situace, v nichž může dojít k přesunu osoby požívající dočasné ochrany mezi členskými státy, zejména v souvislosti se sloučením rodiny podle čl. 15 odst. 6 nebo přemístěním podle čl. 26 odst. 4. Samotná skutečnost, že směrnice o dočasné ochraně výslovně neupravuje jiné formy druhotného pohybu však bez dalšího nevede k závěru, že jednotlivci svědčí subjektivní právo požadovat udělení povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v dalším členském státě poté, co mu již bylo z téhož důvodu uděleno jiným členským státem. Takové právo nelze podle názoru žalovaného jednoznačně dovodit ani z prováděcího rozhodnutí 2022/382.

14. Dále uvedl, že z neaplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nelze bez dalšího dovodit vznik subjektivního práva jednotlivce. Podle žalovaného nelze odhlížet od širšího kontextu fungování institutu dočasné ochrany. Dohoda o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně není výsledkem standardního normativního procesu směřujícího k vytvoření nového individuálního oprávnění, ale představuje politickou dohodu členských států reflektující konkrétní okolnosti dočasné ochrany poskytované osobám prchajícím z Ukrajiny. Obsahem čl. 11 směrnice o dočasné ochraně jsou primárně vztahy mezi členskými státy a mechanismus přebírání neoprávněně pobývajících osob mezi nimi. Není proto bez dalšího zřejmé, že neaplikace tohoto ustanovení automaticky zakládá jednotlivci nové oprávnění, které není v jeho textu výslovně zakotveno.

15. Pokud by směrnice o dočasné ochraně zakládala obecné subjektivní právo osoby požívající dočasné ochrany získat na základě vlastní volby nové povolení k pobytu z téhož titulu v jiném členském státě, nebylo by zcela zřejmé, jaký samostatný význam mají uvedená ustanovení čl. 15 a čl. 26 směrnice o dočasné ochraně a proč unijní normotvůrce přistoupil k jejich podrobné úpravě. Ani z preambule směrnice o dočasné ochraně nevyplývá, že by unijní normotvůrce zamýšlel vytvořit bezpodmínečné právo na sekundární pohyb osob požívajících dočasnou ochranu mezi členskými státy.

16. Žalovaný považuje za významné, že při aktivaci dočasné ochrany pro osoby prchající z Ukrajiny nebyly využity mechanismy přijímací solidarity a přemísťování předvídané zejména čl. 25 a čl. 26 směrnice o dočasné ochraně. Lze totiž dovozovat, že unijní orgány při aktivaci dočasné ochrany vycházely ze specifické situace státních příslušníků Ukrajiny, kteří již díky bezvízovému režimu disponovali možností zvolit si členský stát, ve kterém budou po vstupu na území EU pobývat. Právě tato možnost prvotní volby hostitelského státu přispívala k rozložení osob prchajících před ozbrojeným konfliktem mezi jednotlivé členské státy a současně snižovala riziko nepřiměřeného zatížení států prvního vstupu.

17. Žalovaný dále poukázal na dlouhodobé cíle společného evropského azylového systému předcházení druhotným pohybům osob mezi členskými státy. Legislativní vývoj na úrovni EU potvrzuje, že omezení sekundárních pohybů přestavuje trvalý a systematicky prosazovaný cíl společného evropského azylového systému. Omezení druhotného pohybu směřujícího k dlouhodobému pobytu či ke změně hostitelského členského státu není cizí ani režimům, v nichž již dotčená osoba určitým oprávněním disponuje. Samotná skutečnost, že je osoba držitelem pobytového oprávnění vydaného jedním členským státem, jí zpravidla umožňuje krátkodobý pobyt na území ostatních členských států, typicky v rozsahu pravidla 90/180. Z toho však bez dalšího nevyplývá oprávnění dlouhodobě pobývat v jiném členském státě nebo do něj přemístit centrum svých životních zájmů. Rozhodne-li se osoba, které již byla dočasná ochrana poskytnuta v jednom členském státě, přemístit do jiného členského státu nikoli za účelem krátkodobého pobytu, ale za účelem dlouhodobého pobytu a změny hostitelského členského státu, nachází se již v odlišném postavení než osoba, která bezprostředně prchá před nebezpečím v zemi původu. V tomto směru žalovaný poukázal na postavení držitelů mezinárodní ochrany. Ani v jejich případě není obecně vycházeno z předpokladu, že jim z titulu již poskytnuté ochrany automaticky vzniká právo dlouhodobě pobývat v jiném členském státě podle vlastní volby. Za relevantní otázku proto žalovaný považuje, zda lze za situace, kdy celý vývoj společného evropského azylového systému dlouhodobě směřuje k regulaci a omezování druhotných pohybů osob mezi členskými státy a kdy unijní právo současně standardně rozlišuje mezi krátkodobým pobytem na území jiného členského státu a získáním oprávnění k dlouhodobému pobytu v něm, dovodit právě ze směrnice o dočasné ochraně opačný princip.

18. Za významný považuje žalovaný i následný vývoj právní úpravy. Poukázal na prováděcí rozhodnutí Rady č. (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2025/1460“) a jeho dva nové recitály (č. 5 a č. 6). Následně bylo v Úředním věstníku EU publikováno rovněž prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2026/1912 ze dne 30. 7. 2026 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2026/1912“), účinné ode dne 5. 8. 2026. I toto rozhodnutí zachovává shodná východiska ve vztahu k problematice druhotného pohybu osob požívajících dočasné ochrany. Jeho recitál č. 5 opět uvádí, že členské státy by měly zamítat žádosti o povolení k pobytu podané na základě čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, pokud je zřejmé, že dotčená osoba již získala povolení k pobytu na tomto základě v jiném členském státě. Opakované začleňování uvedených recitálů do navazujících prováděcích rozhodnutí představuje dle názoru žalovaného relevantní interpretační okolnost; přinejmenším nesvědčí závěru, že z čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně jednoznačně vyplývá subjektivní právo osoby požívající dočasné ochrany získat nové povolení k pobytu z téhož titulu v jiném členském státě EU.

19. S poukazem na nejednotnost výkladu v členských státech EU žalovaný uvedl, že nepovažuje za samozřejmé, že by otázka druhotného pohybu osob požívajících dočasné ochrany představovala natolik jednoznačně vyřešenou otázku unijního práva, aby bylo možné bez dalšího vycházet z naplnění podmínek doktríny acte clair či acte éclairé. Má za to, že tuto okolnost nelze při posouzení jednoznačnosti výkladu relevantních ustanovení unijního práva přehlížet. Žalovaný proto navrhl, aby soud zvážil předložení věci SDEU k rozhodnutí o předběžné otázce podle čl. 267 SFEU. Zdůraznil, že dle jeho názoru nebyla otázka druhotného pohybu osob požívajících dočasné ochrany rozsudkem SDEU ve věci Krasiliva výslovně zodpovězena. Upozornil na rozsudek SDEU ve věci 283/81 CILFIT, podle něhož lze od předložení předběžné otázky upustit pouze tehdy, pokud je jediné správné použití unijního práva natolik zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoli rozumnou pochybnost. Posouzení existence takové situace musí být přitom provedeno s ohledem na zvláštní rysy unijního práva, zvláštní obtíže vznikající při jeho výkladu a nebezpečí rozdílné judikatury v rámci EU. Tyto závěry byly dále rozvedeny rozsudkem velkého senátu SDEU ve věci C-561/19 Consorzio Italian Management a Catania Multiservizi. SDEU připomněl, že dříve, než vnitrostátní soud dospěje k závěru, že správné použití unijního práva je natolik zřejmé, že neponechává prostor pro rozumné pochybnosti, musí si být jist, že stejnou jistotu by měly rovněž soudy ostatních členských států a samotný SDEU. Výklad jednotlivých ustanovení unijního práva nemůže být prováděn izolovaně, ale musí zohledňovat jejich kontext, cíle sledované příslušnou právní úpravou i její vývoj v době aplikace daného ustanovení.

20. Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného zdůraznila, že žalovaný nezpochybňuje skutkový stav, ani jeho rozpor s ustálenou judikaturou, pouze odmítá akceptovat a se správními soudy polemizuje nad tím, proč by daný skutkově stejný případ měl být rozhodnut jinak. Podotkla, že z žádného legislativního ani politického aktu EU nelze dovodit, že by osoba, která práva z dočasné ochrany požívá v jiném členském státě, nemohla stát požívání práv z dočasné ochrany změnit. Z právní úpravy dočasné ochrany plyne pouze zákaz současného čerpání práv spojených s dočasnou ochranou ve více členských státech, nikoli zákaz jejich postupného čerpání po ukončení pobytového oprávnění v původním hostitelském státě. Žalovaný nemůže z absence konkrétního ustanovení unijní úpravy, které změnu hostitelského členského státu výslovně povoluje, dovozovat zákaz změny hostitelského členského státu, a vytvářet tak překážku, kterou unijní právo nestanoví.

21. Návrh na položení předběžné otázky považuje žalobkyně za nedůvodný. Výklad unijní úpravy již podal SDEU ve věci Krasiliva a následně jej opakovaně rozvedl Nejvyšší správní soud. Odlišné rozhodnutí zahraničního soudu samo o sobě nezakládá povinnost položit předběžnou otázku, a to zejména tehdy, kdy zahraniční judikatura není jednotná a kdy český Nejvyšší správní soud rozdílné interpretační možnosti již znal, podrobně je vyhodnotil a následně své závěry opakovaně potvrdil i při přezkumu § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina. K tomu žalobkyně dodala, že žalovaný podává německou judikaturu jednostranně. Již ze samotného odůvodnění usnesení, jehož se žalovaný dovolává, je patrné, že německé soudy zaujímají k dané otázce rozdílné postoje.

22. Po posouzení věci samé soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

23. Soud přistoupil k posouzení, zda se žalovaný dopustil nezákonného zásahu v souvislosti s nepřijetím žádosti žalobkyně z důvodu vymezeného v § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina. Nejprve je třeba zmínit, že Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 3. 4. 2025 č. j. -42 a č. j. -42 podrobně posoudil (ne)soulad § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina s unijním právem a své závěry strukturovaně a přesvědčivě odůvodnil. Městský soud v Praze tyto závěry následoval například v rozsudcích ze dne 23. 4. 2025 č. j. -61, ze dne 29. 4. 2025 č. j. , ze dne 30. 4. 2025 č. j. nebo ze dne 7. 5. 2025 č. j. -44. Posléze zohlednil také novou navazující argumentaci žalovaného, a to v rozsudcích ze dne 16. 5. 2025 č. j. -33, ze dne 20. 5. 2025 č. j. -39, ze dne 3. 6. 2025 č. j. -52, ze dne 17. 6. 2025 č. j. -39, ze dne 1. 7. 2025 č. j. , ze dne 17. 7. 2025 č. j. -33 nebo ze dne 11. 9. 2025 č. j. – 33. Soud v nyní projednávané věci nevidí důvod se od závěrů vyjádřených v těchto rozhodnutích odchylovat, proto na ně bude dílem odkazovat a dílem je stručně zopakuje.

24. Ochranu podle ustanovení a násl. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle ustanovení a násl. poskytnout (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2008, č. j. , č. 603/2005 Sb. NSS).

25. První, druhá, čtvrtá a pátá podmínka jsou v projednávané věci splněny. Vrácení žádosti o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do práv žalobkyně. Svou povahou tento úkon žalovaného, který je nepochybně zaměřen přímo proti žalobkyni, není rozhodnutím a jeho zákonnost je přezkoumatelná v řízení o zásahové žalobě (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017 č. j. -52).

26. Zbývá tedy posoudit podmínku třetí, tj. zákonnost postupu žalovaného. Žalovaný je přesvědčen, že žalobkyni je zapovězeno získání dočasné ochrany (resp. přesněji oprávnění k pobytu plynoucího z dočasné ochrany – k tomu srov. body 30–34 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025 č. j. -42), protože jí byla již dříve udělena dočasná ochrana v Německu, a protože Ministerstvo vnitra zaslalo EK oznámení podle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina. Žádost žalobkyně o dočasnou ochranu v České republice je tedy podle správního orgánu nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina.

27. Soud však dospěl k závěru, že § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je rozporný s právem EU, shodně jako je tomu v případě písm. c) a d) téhož ustanovení. Jelikož závěry soudu vycházejí z judikatury Nejvyššího správního soudu k § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina, soud nejprve uvádí argumentaci s tím související a následně se vyjádří k novelizaci Legis Ukrajina, kterou bylo do tohoto zákona vloženo ustanovení § 5 odst. 1 písm. f).

28. SDEU se sice ve věci Krasiliva explicitně nezabýval otázkou nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, tj. případem, kdy žadatel již disponuje dočasnou či mezinárodní ochranou jiného členského státu EU, na uvedené rozhodnutí SDEU ovšem navázal Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. -27, ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42, a ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42. Z nich vyplývá, že důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina je rozporný s právem EU. Žádost je nutné ve správním řízení projednat věcně, přičemž žadateli, který již disponuje dočasnou ochranou či jiným dlouhodobým pobytovým oprávněním v členské zemi EU, je nutné umožnit nechat si existující dočasnou či mezinárodní ochranu zneplatnit. Učiní-li tak, bude mu udělena dočasná ochrana, v opačném případě bude jeho žádost zamítnuta.

29. Úvahy žalovaného stran neupravení druhotného pohybu ve směrnici o dočasné ochraně jsou s výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu v rozporu. V ní je totiž dovozeno, že mají-li osoby dle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2022/382“) právo zvolit si hostitelský členský stát, a nebude-li současně vůči nim uplatněn čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, pak z toho vyplývá rovněž právo přemístit svůj pobyt do jiné zvolené členské země EU, jinak by výluka z aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně postrádala smysl. Soud neshledává, že by tyto závěry Nejvyššího správního soudu byly rozporné se smyslem a účelem směrnice o dočasné ochraně. Směrnice o dočasné ochraně sice skutečně blíže neupravuje případy druhotného pohybu mimo žalovaným poukazovaný čl. 15 a 26, to ovšem neznamená, že by druhotný pohyb sama zakazovala.

30. Je pravdou, že členské státy mohou přijmout úpravu nad minimální standard směrnice. Aplikace přerozdělovacího mechanismu dle čl. 26 směrnice o dočasné ochraně ani v případě možnosti volného výběru členského státu pro účely druhotného pohybu přitom není omezena, neboť je na základě čl. 26 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně beztak odvislá od souhlasu dotčených přemisťovaných osob – uvedené ustanovení by postrádalo smysl, pokud by čl. 26 směrnice o dočasné ochraně bylo možné aplikovat i bez souhlasu přemisťovaných osob, protože ty by

se v takovém případě mohly vrátit nazpět. Článek 15 směrnice o dočasné ochraně sice při otevření možnosti druhotného pohybu není příliš potřebný, je ale nutné zohlednit, že se jedná o obecný minimální standard. Prováděcí rozhodnutí 2022/382 i prováděcí rozhodnutí 2025/1460 se nadto k druhotnému pohybu držitelů dočasné ochrany vyjádřila v tom smyslu, že je na základě dohody států vyloučena aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně – uvedený postup fakticky a v souladu s čl. 11 směrnice o dočasné ochraně prakticky vyprázdnil povinné slučování rodin dle čl. 15 směrnice o dočasné ochraně, protože generální výluka jakékoliv aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně má za faktický následek nutnost otevřít druhotný pohyb napříč členskými státy nejen fakticky, ale rovněž i legálně.

31. Žalovaný dovozuje neexistenci práva na druhotný pohyb z aktualizovaného znění recitálu prováděcího rozhodnutí 2025/1460, konkrétně z recitálů (5) a (6).

32. Podle recitálu (5) prováděcího rozhodnutí 2025/1460 „[v] souvislosti s aktivací směrnice 2001/55/ES se členské státy v jednomyslně přijatém prohlášení dohodly, že nebudou uplatňovat článek 11 uvedené směrnice {směrnice 2001/55/ES} na osoby, které požívají dočasné ochrany v daném členském státě v souladu s prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 a které se přesouvají bez povolení na území jiného členského státu, pokud se členské státy na dvoustranném základě nedohodnou jinak“.

33. Podle recitálu (6) prováděcího rozhodnutí 2025/1460 „[s] ohledem na tento celkový kontext by nic nemělo být vykládáno tak, že znamená povinnost členského státu vydat povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobě, která obdržela povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě.“.

34. Žalovaný uvedené recitály ovšem dezinterpretuje, je-li přesvědčen o tom, že uvedená ustanovení a priori vylučují právo druhotného pohybu. Recitály sice upřesňují, jak by mělo být prováděcí rozhodnutí 2022/382 interpretováno, výslovně ale nezakotvují, že by jednou udělená dočasná ochrana automaticky znamenala zákaz poskytnutí dočasné ochrany v jiném členském státě. Recitál (6) lze totiž interpretovat bez problému tak, že se tím aprobuje již SDEU přijatý závěr ve věci Krasiliva, že členské státy mohou odepřít dočasnou ochranu u osoby, která již disponuje dočasnou ochranou v jiném členském státě, přičemž se takto udělené dočasné ochrany nehodlá vzdát. Recitál (5) pak upřesňuje, že se výluka aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nevztahuje na osoby, které požívají dočasné ochrany v jiném členském státě, přičemž se bez povolení přesouvají na území jiného členského státu, což lze interpretovat tak, že se výluka čl. 11 nevztahuje na osoby, které požívají dočasnou ochranu v jednom členském státě, ale snaží se fakticky pobývat ve druhém členském státě. Ani v jednom recitálu se tudíž neřeší explicitně situace, které jsou primárním průvodním jevem druhotných pohybů v ČR, tj. situace, kdy ukrajinský uprchlík již nepožívá výhod plynoucích z dočasné ochrany v určitém členském státě, protože se této ochrany vzdal, či mu byla ukončena jinak, načež si požádá o udělení dočasné ochrany v ČR. Shora popsané situace se explicitně vyjadřují pouze k případům, které ovšem i dle judikatury SDEU i Nejvyššího správního soudu nebyly dovolené, tj. případy, kdy ukrajinský uprchlík se domáhá získání dočasné ochrany souběžně ve větším počtu členských států.

35. Z prováděcího rozhodnutí 2025/1460 ani z Legis Ukrajina tudíž nevyplývá závěr žalovaného, že ukrajinský uprchlík, který požádal o dočasnou ochranu v určitém členském státě EU, již může nadále úspěšně čerpat dočasnou ochranu výlučně v tomto členském státě. Byť žalovaný takto konstantně interpretuje § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, v rámci soudního přezkumu je mu tato interpretace opakovaně vytýkána jako vadná.

36. Na právě uvedeném nic nemění prováděcí rozhodnutí 2026/1912 ani žalovaným zmíněná praxe Spolkové republiky Německo či správních orgánů Irska. Jak již Městský soud v Praze uvedl v rozsudku ze dne 30. 6. 2026, č. j. -35, „soud nepřehlédl zaslané rozhodnutí německého soudu potvrzující dle žalovaného jeho pohled, nicméně toto jediné rozhodnutí nemůže bez skutečně přesvědčivé argumentace tam uvedené na výše popsaném nic změnit. Zvláště vzhledem k již existující a robustní judikatuře českých správních soudů (sám žalovaný připouští, že i německé soudy na danou otázku nahlíží odlišně). Ani argumentace žalovaného, ani tento podklad z Německa či jiný podklad (jediné správní rozhodnutí) z Irska jinými slovy nejsou takové povahy, aby dosavadní judikaturu správních soudů důvodně zpochybnily a zdejší soud přiměly se od ní odchýlit.“ Za nepřípadnou v tomto směru soud považuje také argumentaci žalovaného společným evropským azylovým systémem. Nelze totiž srovnávat druhotný pohyb žadatele o azyl (který je mnohem více svázán se zemí, která mu azyl udělí) a držitele dočasné ochrany.

37. Soud konstatuje, že důvod pro vrácení žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné dle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina představuje sloučení a reformulaci důvodů dle písmen c) a d) téhož odstavce, přičemž vede ke stejným důsledkům pro žadatele o dočasnou ochranu. Jediná změna spočívá v tom, že možnosti aplikovat tento postup má předcházet oznámení žalovaného dle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina určené Evropské komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob.

38. Soudu ovšem není zřejmé, proč by takové oznámení mělo mít vliv na judikaturou dovozené závěry o možnosti druhotného pohybu držitelů dočasné ochrany. Nejvyšší správní soud tuto možnost dovodil z čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí 2022/382 a současného vyloučení aplikace č. 11 směrnice o dočasné ochraně. Na tom se nic nezměnilo, změnila se pouze vnitrostátní úprava, která však musí být v souladu s právem EU.

39. Oznámení dle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina určené Evropské komisi se svou povahou blíží oznámení dle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně. Jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU. Jde tedy o politický akt, z něhož nelze dovozovat legislativní důsledky (překonání judikaturních závěrů), tj. ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb. Rozdíl obou citovaných právních úprav spočívá v zásadě jen v tom, že § 3 odst. 3 Legis Ukrajina hovoří o riziku vyčerpání kapacit, zatímco čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně až o překročení kapacit.

40. Z pohledu soudu tak § 3 odst. 3 Legis Ukrajina představuje zakotvení institutu, který už v právu EU existuje, ovšem způsobem, jenž je v rozporu se směrnicí o dočasné ochraně. Z ní totiž neplyne, že by oznámení členského státu o tom, že byla překročena jeho kapacita pro přijetí osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu, mělo jakékoli důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu. V případě § 3 odst. 3 Legis Ukrajina ani nedošlo k překročení kapacity, pouze to hrozí, jedná se tedy o méně závažný stav, než který předvídá směrnice o dočasné ochraně.

41. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je nadto zjevně diskriminační, neboť se má týkat selektivně jen těch žadatelů, kteří se dožadují svého práva druhotného pohybu.

42. Měl-li tedy zákonodárce v úmyslu překonat závěry judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. stenoprotokol 140. schůze PSP ČR ze dne 29. 5. 2025, pozměňovací návrh poslance Petra Letochy), pak k tomu tímto způsobem z výše uvedených důvodů dojít nemohlo.

43. Žalovaný tudíž v této věci nepostupoval v souladu s právem, jak bylo vyloženo ve shora citované judikatuře Nejvyššího správního soudu, jejíž závěry jsou plně aplikovatelné i na § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina. Nejvyšší správní soud dovodil, že druhotný pohyb osob ve smyslu § 3 Legis Ukrajina je přípustný za podmínky, že takové osoby nepožívají ve stejný moment dočasné či mezinárodní ochrany ve více než jednom členském státě EU, a že o žádosti o dočasnou ochranu je nutné vést řádné správní řízení. Tyto závěry nezpochybňují ani prováděcí rozhodnutí 2025/1460 a prováděcí rozhodnutí 2026/1912. Pokud v současnosti žalobkyně nedisponuje dočasnou ochranou v Německu, pak na ní nelze vztáhnout § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina ani § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina. Cílem Legis Ukrajina dle náhledu soudu nebylo zamezit ukrajinským uprchlíkům v přístupu k dočasné ochraně, pokud nejsou pod mezinárodní či dočasnou ochranou některého z členských států EU. Takový postup by buďto nutil uprchlíky vracet se do země původu, což není možné v důsledku panujícího válečného konfliktu, nebo pobývat na území ČR bez pobytového oprávnění či se pokusit získat dočasnou či mezinárodní ochranu v jiném členském státu EU. Obě tato řešení jsou přitom nežádoucí –právní řád nelze vykládat restriktivně, aby docházelo k systematickému nárůstu počtu osob bez pobytového oprávnění v ČR, stejně jako není možné, aby byli uprchlíci bez právního titulu de facto nuceni opustit území ČR. Takový postup nadto obchází dohodnutou neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Byť žalovaný uzavírá, že i evropské předpisy zakládají pouze možnost opětovně požádat o dočasnou ochranu v členském státě, v němž již v minulosti byla žadateli dočasná ochrana udělena, tento závěr žalovaného nevyplývá ze shora uvedených předpisů, ani není opodstatněný v teleologické rovině.

44. Žalovaný měl tedy po případném zjištění, že žalobkyně v současnosti stále disponuje dočasnou ochranou v Německu ověřit, zda Německo nespojuje s přiznáním dočasné ochrany v jiném státě EU ex lege zánik dočasné ochrany v Německu analogicky k § 5 odst. 8 písm. b) Legis Ukrajina, a pokud by tomu tak nebylo, měl žalobkyni poučit o možnosti zneplatnění své případně stále existující dočasné ochrany v Německu, jelikož není v souladu s právními předpisy možné souběžně požívat dočasnou ochranu ve více státech EU. Protože tak žalovaný neučinil, postupoval v této věci nezákonně.

45. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto prvním výrokem rozsudku deklaroval nezákonnost namítaného zásahu. Druhým výrokem rozsudku pak žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikázal mu, aby obnovil stav před označením žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu jako nepřijatelné.

46. Soud neshledal důvod provádět ve věci samé dokazování a za tím účelem nařídit ústní jednání, neboť veškeré podklady a y, z nichž při rozhodování vycházel a jichž se procesní strany dovolávaly ve svých podáních, jsou obsaženy v žalobcem i žalovaným doložených písemnostech, které jsou oběma stranám známy. O věci proto za splnění podmínek dle rozhodl bez nařízení jednání.

47. Třetí výrok rozsudku o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením Žalobkyně měla ve věci úspěch, proto jí přísluší právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení proti žalovanému, který ve věci úspěšný nebyl. Výše těchto nákladů je tvořena odměnou za zastoupení žalobkyně advokátkou, a to za tři úkony právní služby po 4 620 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby, podání repliky) včetně náhrady hotových výdajů po 450 Kč dle , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu náleží částka 3 195 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát žalobkyně povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést ( ), zaokrouhlené na celé koruny nahoru ( , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů). Celková výše nákladů, které žalobkyni v tomto řízení vznikly, činí 18 405 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v této výši, a to ve stanovené lhůtě k rukám právní zástupkyně žalobkyně advokátky Mgr. Ing. Martiny Zoubkové ( ve spojení s ).

48. Pro úplnost soud uvádí, že nerozhodoval o návrhu žalobkyně na vydání předběžného opatření, jelikož rozhodl o věci samé dříve, než uplynula zákonná lhůta pro rozhodnutí o návrhu toliko předběžného povahy (viz ).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud.

Praha 7. října 2026

Mgr. Věra Jachurová v. r.

soudce

Shodu s prvopisem potvrzuje X.