Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
57 A 2/2026 - 33.pdf
PDF · 0 B
No categories available
57 A 2/2026 - 33
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Lukáše Pišvejce (soudce zpravodaj), soudkyně JUDr. Veroniky Burianové a soudce Mgr. Aleše Smetanky ve věci
žalobkyně:
Mgr. J. Š.
bytem X
zastoupená Mgr. Jaroslavem Kratochvílem, advokátem
sídlem Tyršova 194, 358 01 Kraslice
proti
žalovanému:
Krajský úřad Karlovarského kraje
sídlem Závodní 353/88, 360 06 Karlovy Vary
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2026, č. j. KK/3302/DS/25-5,
takto:
I. Žaloba se v části směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2026, č. j. KK/3302/DS/25-5, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Kraslice ze dne 23. 6. 2025, č. j. 6152/2025/MUK-9, odmítá.
II. Žaloba se v části směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2026, č. j. KK/3302/DS/25-5, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení Městského úřadu Kraslice ze dne 23. 6. 2025, č. j. 6152/2025/MUK-7, zamítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předmět řízení
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 5. 4. 2026 domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil usnesení Městského úřadu Kraslice ze dne 23. 6. 2025, č. j. 6152/2025/MUK-7, a rozhodnutí Městského úřadu Kraslice ze dne 23. 6. 2025, č. j. 6152/2025/MUK-9, vydaná v rámci řízení o odnětí řidičského oprávnění zahájeného oznámením ze dne 19. 6. 2025, č. j. 6152/2025/MUK-8 (dále jen „Oznámení o zahájení řízení“).
2. Usnesením Městského úřadu Kraslice ze dne 23. 6. 2025, č. j. 6152/2025/MUK-7, bylo rozhodnuto o nařízení přezkoušení odborné způsobilosti žalobkyni dle § 97 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), (dále jen „Nařízení přezkoušení“). Rozhodnutím Městského úřadu Kraslice ze dne 23. 6. 2025, č. j. 6152/2025/MUK-9, bylo podle § 95 odst. 2 zákona o silničním provozu pozastaveno řidičské oprávnění žalobkyně (dále jen „Pozastavení ŘO“).
3. Žalobkyně podala proti Nařízení přezkoušení a Pozastavení ŘO dne 12. 7. 2025 odvolání, které doplnila dne 16. 7. 2025.
II.
Napadené rozhodnutí
4. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nejprve shrnul odvolací námitky žalobkyně. Žalobkyně zpochybnila skutkový stav vycházející z Úředního záznamu Policie České republiky, obvodní oddělení Kraslice, ze dne 16. 6. 2025, č. j. KRPK-48803-2/ČJ-2025-190914 (dále jen „Úřední záznam“), popřela průběh dopravní situace popsaný policistou, který sepsal Úřední záznam, namítala absenci důvodů pro zahájení řízení podle § 94 a násl. zákona o silničním provozu a brojila proti Nařízení přezkoušení i Pozastavení ŘO.
5. Dále žalovaný popsal průběh ústního jednání, při kterém proběhl výslech žalobkyně a svědků (policistů, vč. policisty, který sepsal Úřední záznam, instruktora autoškoly a spolubydlící žalobkyně). Z obsahu ústního jednání žalovaný shrnul, že sepsání Úředního záznamu předcházela dopravní situace, kdy policista jel v čase mimo pracovní dobu po hlavní silnici, spatřil červenou Škodu Fabia řízenou žalobkyní, která podle něj přijížděla z vedlejší silnice a nedala mu přednost. Přestože na ni dlouze zatroubil, pokračovala stejnou rychlostí dál. Svědek považoval její jízdu za velmi nebezpečnou, proto věc oznámil Policii ČR a zajistil záznamy z městských kamer. Dále se žalovaný seznámil s těmito kamerovými záznamy předloženými policií. V průběhu ústního jednání byla dále ověřena znalost žalobkyně prostřednictvím pěti testových otázek z pravidel silničního provozu.
6. Žalovaný dospěl k závěru, že v řízení vyšly najevo skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že žalobkyně mohla pozbýt odbornou způsobilost k řízení motorových vozidel. Tento závěr opřel především o Úřední záznam, kamerové záznamy a svědecké výpovědi policisty, které považoval v podstatných rysech za vzájemně souladné a podporované dalšími provedenými důkazy. Za významnou označil rovněž výpověď instruktora autoškoly o obtížích žalobkyně při kondiční jízdě.
7. Námitky žalobkyně směřující proti věrohodnosti svědeckých výpovědí a jednotlivým rozporům v provedených důkazech žalovaný odmítl s tím, že se týkají nepodstatných detailů a nejsou způsobilé zpochybnit celkový obraz plynoucí z řetězce důkazů. Zdůraznil rovněž, že pro vydání Nařízení přezkoušení podle § 97 odst. 3 zákona o silničním provozu není třeba prokázat ztrátu odborné způsobilosti, nýbrž postačuje existence důvodných pochybností o ní. Žalovaný shledal správným jak Nařízení přezkoušení, tak Pozastavení ŘO, proto odvolání žalobkyně zamítl a rozhodnutí Městského úřadu Kraslice potvrdil.
III.
Žaloba
8. Žalobkyně především namítala nezákonnost postupu Městského úřadu Kraslice při doručování písemností a vedení správního řízení. Uvedla, že Městský úřad Kraslice nahrazoval procesní úkony úředními záznamy, ačkoliv měl pořizovat protokoly, a že úřední záznamy nemohou samy o sobě sloužit jako dostatečný podklad pro rozhodnutí. Současně tvrdila, že se nikdy dobrovolně nevzdala řidičského oprávnění ani dobrovolně neodevzdala řidičský průkaz, jak podle ní nesprávně dovozovaly správní orgány.
9. Žalobkyně rovněž brojila proti skutkovým závěrům žalovaného. Zpochybnila věrohodnost Úředního záznamu i svědeckých výpovědí policistů, na jejichž rozpory opakovaně poukazovala. Tvrdila, že kamerové záznamy neumožňují ztotožnit ani řidiče, ani vozidlo a neprokazují jednání, která jí byla přičítána. Nesouhlasila ani s hodnocením výpovědi instruktora autoškoly, která se podle jejího názoru týkala jediné kondiční jízdy z roku 2024 a nemohla prokazovat ztrátu odborné způsobilosti. Podle žalobkyně byl nezákonný i postup žalovaného při ústním jednání, během něhož byla bez předchozího upozornění vyzvána k zodpovězení testových otázek z pravidel silničního provozu. Namítala, že žalovaný nebyl oprávněn takové ověřování provádět a výsledky testu používat jako podklad pro své závěry.
10. Žalobkyně dále zdůrazňovala, že dlouhodobě disponuje platným posudkem o zdravotní způsobilosti a motorové vozidlo potřebuje k zajištění svých životních potřeb. Opakovaně namítala, že v její věci nebyly splněny zákonné podmínky pro Nařízení přezkoušení ani pro Pozastavení ŘO. Navrhla proto zrušení napadeného rozhodnutí i obou rozhodnutí Městského úřadu Kraslice.
IV.
Vyjádření žalovaného k žalobě
11. Žalovaný shrnul obsah žaloby a navrhl její zamítnutí. Uvedl, že správní orgány obou stupňů postupovaly v souladu se zákonem a že žalobkyně nebyla napadeným rozhodnutím zkrácena na svých právech. Zdůraznil, že předmětem řízení nebylo prokázání ztráty odborné způsobilosti žalobkyně, nýbrž posouzení, zda vyšly najevo skutečnosti důvodně nasvědčující pochybnostem o její odborné způsobilosti ve smyslu § 97 odst. 3 zákona o silničním provozu.
12. K námitkám žalobkyně žalovaný uvedl, že případné vady při doručování rozhodnutí Městského úřadu Kraslice byly v odvolacím řízení zhojeny tím, že odvolání považoval žalovaný za včasné a věcně jej projednal. Námitky směřující proti hodnocení důkazů označil za pouhou polemiku se závěry správních orgánů. Žalovaný trval na tom, že z Úředního záznamu, svědeckých výpovědí policistů, kamerových záznamů, výpovědi instruktora autoškoly a výsledku testových otázek z pravidel silničního provozu žalobkyně vyplynuly dostatečné důvody pro vznik pochybností o její odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel.
13. K námitce nezákonnosti ověření znalostí žalobkyně prostřednictvím testových otázek žalovaný uvedl, že nešlo o vlastní přezkoušení odborné způsobilosti, ale pouze o doplnění dokazování v odvolacím řízení. Za nedůvodné označil i námitky týkající se § 94 zákona o silničním provozu, neboť předmětem řízení nebylo odnětí řidičského oprávnění ani vzdání se řidičského oprávnění, nýbrž Nařízení přezkoušení a Pozastavení ŘO. Závěrem zopakoval, že existence důvodných pochybností o odborné způsobilosti žalobkyně byla dostatečně prokázána, a navrhl proto zamítnutí žaloby.
V.
Posouzení věci soudem
14. O podané žalobě rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez nařízení jednání, neboť účastníci s takovým postupem souhlasili (souhlas žalobkyně byl v souladu s § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. presumován). Soud neshledal potřebu nařídit jednání ani za účelem provádění dokazování. Soud v projednávané věci vyšel z podkladů obsažených ve správním spise, které pro posouzení a rozhodnutí věci shledal dostatečnými. Správním spisem se dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008–117, č. 2383/2011 Sb. NSS).
15. Soud se v prvé řadě neztotožnil s obecně formulovanou námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného, resp. prvoinstančních rozhodnutí, pro nedostatek důvodů. Z ustálené judikatury správních soudů je zřejmé, že institut nepřezkoumatelnosti nelze libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Nedostatkem důvodů nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění, ale pouze nedostatek důvodů skutkových (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003–75). Nepřezkoumatelnost není způsobena ani nižší kvalitou odůvodnění, nýbrž závěrem o tom, zda rozhodnutí obsahuje alespoň základní náležitosti do té míry, že může být podrobeno soudnímu přezkumu. Správní orgán není povinen vypořádat každý dílčí argument. Pokud žalobkyně uplatní pouze obecné námitky, může se s nimi správní orgán vypořádat pouze v obecné rovině (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2008, č. j. 8 Afs 71/2007–116). Námitky lze vypořádat i tak, že správní orgán prezentuje v odůvodnění právní názor odlišný od názoru účastníka řízení, pakliže zdůvodnění tohoto názoru poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Tím jsou minimálně implicitně vypořádány i námitky účastníka, absence odpovědi na jednotlivé námitky účastníka v odůvodnění rozhodnutí bez dalšího nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Podstatné je, aby se správní orgán vypořádal se všemi základními námitkami (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2015, č. j. 6 As 152/2014–78). Dle ustálené judikatury správních soudů rovněž platí, že správní řízení v prvním a druhém stupni shodně jako odůvodnění prvoinstančního a napadeného rozhodnutí tvoří jeden celek a vzájemně se mohou v obou směrech argumentačně doplňovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2016, č. j. 1 As 287/2015-51, bod 27; ze dne 22. 4. 2021, č. j. 1 Azs 43/2021-32, bod 28; či ze dne 18. 7. 2025, č. j. 2 As 179/2024-48, bod 33).
16. V projednávané věci žalobou napadené rozhodnutí těmto požadavkům dostálo. Z jeho odůvodnění je totiž zřejmé, jakými úvahami byl žalovaný veden, jakými otázkami se zabýval, z jakých důvodů a na základě jakých konkrétních skutečností své závěry učinil. Postačí, že žalovaný prezentoval ucelený právní názor na provedená skutková zjištění, pročež tento poskytuje dostatečnou oporu výroku napadeného rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí lze seznat, na základě jakých podkladů a na základě jakých úvah žalovaný dospěl ke svým závěrům. Nenastala situace, kdy by žalovaný dospěl k závěrům na základě úvah, jež by byly žalobkyni skryty, s nimiž by nemohla polemizovat. O tom ostatně svědčí také skutečnost, že žalobkyně uplatnila podrobnou argumentaci v podané žalobě. Rozhodnutí tak není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Soud rovněž neshledal, že by rozhodnutí bylo vnitřně rozporné. Z napadeného rozhodnutí je patrné, v jakých skutkových okolnostech žalovaný shledal důvody pro potvrzení postupu Městského úřadu Kraslice. Napadené rozhodnutí proto není nepřezkoumatelné ani pro nesrozumitelnost.
17. Soud považoval za nutné věnovat se samostatně části napadeného rozhodnutí týkající se pozastavení ŘO a části týkající se Nařízení přezkoušení. Jedná se totiž o odlišná rozhodnutí, jejichž vydání předpokládá splnění rozdílných zákonných podmínek, proto je třeba je posuzovat odděleně.
18. Nejprve se soud zabýval žalobou v části směřující proti rozhodnutí žalovaného o odvolání proti Pozastavení ŘO. V této části dospěl soud k závěru, že žaloba není přípustná, neboť směřuje proti rozhodnutí předběžné povahy, které je podle § 70 písm. b) s. ř. s. ze soudního přezkumu vyloučeno.
19. Podle § 70 písm. b) s. ř. s. jsou ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí správních orgánů předběžné povahy. Otázkou vymezení rozhodnutí předběžné povahy se opakovaně zabývala judikatura Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 2. 2024, č. j. 9 As 19/2024-3, uvedl, že „[r]ozhodnutí správního orgánu předběžné povahy je neurčitým pojmem, který není v zákoně blíže vymezen. Při jeho výkladu je třeba vyjít z dosavadní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, která v tomto ohledu vymezuje rozhodná kritéria. Základním východiskem je čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), který umožňuje vyloučit ze soudního přezkumu jen ta rozhodnutí orgánu veřejné správy, u nichž to stanoví zákon a jež se netýkají základních práv a svobod podle Listiny. Ústavní soud, aniž by podrobně vyložil tento pojem, v minulosti posoudil ústavnost soudní výluky týkající se rozhodnutí předběžné povahy [na základě návrhu na zrušení části tehdejšího § 248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000]. Rozpor s čl. 36 odst. 2 Listiny nicméně neshledal, neboť právo na soudní ochranu „je dostatečně zajištěno tím, že je v pravomoci soudů přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů, která mají povahu rozhodnutí konečného“ [nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1999, Pl. ÚS 8/99 (N 153/16 SbNU 135; 291/1999 Sb.)]. Tento závěr se promítl do judikatury Nejvyššího správního soudu. Ten v rozsudku č. j. 2 Afs 183/2005-64 vymezil kritéria rozhodnutí předběžné povahy tak, že musí „současně splňovat následující znaky: 1) musí jít o rozhodnutí správních orgánů ve věcech veřejnoprávních, upravující předběžně či dočasně poměry osob, zajišťující určité věci nebo osoby či zatímně fixující určitý stav (materiální znak); 2) proti tomuto rozhodnutí nebo proti jeho důsledkům musí mít každá osoba, jejíž subjektivní práva jím byla dotčena, možnost bránit se v řízení, jež musí nutně proběhnout (tj. musí být následně po vydání rozhodnutí zahájeno anebo v něm musí být pokračováno, došlo-li k jeho zahájení před vydáním rozhodnutí nebo současně s ním) před správním orgánem, který v dané věci rozhodne s konečnou platností (procesní znak).“ [všechna podtržení v citacích uvedených v tomto rozsudku byla doplněna soudem].
20. V rozsudku rozšířeného senátu ze dne 27. 10. 2009, č. j. 2 Afs 186/2006-54, Nejvyšší správní soud vymezil, že rozhodnutí správního orgánu, které je rozhodnutím „předběžné povahy, na něž dopadá výluka uvedená v § 70 písm. b) s. ř. s., musí kumulativně splňovat tři podmínky: časovou, věcnou a osobní. Časová podmínka souvisí s dočasným charakterem rozhodnutí předběžné povahy, jak tento charakter vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/99 ze dne 3. 11. 1999. Aby však tato dočasnost byla skutečná, vyžaduje tato podmínka bližší konkretizace. Rozhodnutí předběžné povahy musí předcházet rozhodnutí konečnému, na jehož vydání má osoba dotčená předběžným rozhodnutím nárok. Toto konečné rozhodnutí musí podléhat soudnímu přezkumu. Rozhodnutí předběžné povahy může být vydáno buď v rámci již zahájeného řízení před správním orgánem, v němž bude následně vydáno rozhodnutí konečné. V tomto případě je „dočasnost“ předběžného rozhodnutí zajištěna tím, že jednotlivec se může soudně domáhat ochrany před nečinností správního orgánu. Pokud je rozhodnutí předběžné vydáno mimo takové řízení před správním orgánem, musí být jeho „dočasnost“ garantována tím, že zákon jednoznačně stanoví lhůtu, v níž musí být zahájeno řízení a vydáno rozhodnutí konečné. Pokud by takováto lhůta pro zahájení řízení před správním orgánem a vydání konečného rozhodnutí (ovšem v délce odpovídající požadavku Ústavního soudu na včasnost soudní ochrany) zákonem stanovena nebyla, nelze takové zajišťovací či mezitímní rozhodnutí správního orgánu považovat za rozhodnutí předběžné povahy vyloučené ze soudního přezkumu ve smyslu § 70 pís. b) s. ř. s. Zákon dále musí omezovat účinky rozhodnutí předběžného pouze na období do vydání rozhodnutí konečného. Neméně důležitá je podmínka věcné souvislosti mezi rozhodnutím předběžným a rozhodnutím konečným. Rozhodnutí konečné musí rozhodnout mj. o vztazích zatímně upravených rozhodnutím předběžným, tj. konečné rozhodnutí musí v sobě věcně zahrnout rozhodnutí předběžné. V opačném případě by totiž nebylo možné domoci se, alespoň zprostředkovaně, přezkumu předběžného rozhodnutí. To předpokládá i obdobné zákonem předvídané předpoklady pro vydání předběžného i konečného rozhodnutí. Osobní podmínka znamená, že rozhodnutí konečné musí být adresováno (mimo jiné i) stejné osobě jako rozhodnutí předběžné. V opačném případě by totiž opět nebylo možné, aby se osoba dotčená rozhodnutím předběžné povahy domohla soudního přezkumu rozhodnutí předběžného, byť zprostředkovaně pomocí žaloby proti rozhodnutí konečnému.“
21. V projednávané věci soud shledal splnění všech uvedených podmínek.
22. Podle § 95 odst. 2 zákona o silničním provozu, „[v] rámci řízení o podmínění, omezení nebo odnětí řidičského oprávnění může příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností rozhodnout o pozastavení řidičského oprávnění jako o předběžném opatření podle zvláštního právního předpisu.“ Smyslem tohoto institutu není s konečnou platností rozhodnout o odnětí či ponechání řidičského oprávnění držiteli, nýbrž dočasně upravit jeho právní poměry po dobu probíhajícího řízení o odnětí řidičského oprávnění a předcházet možným negativním důsledkům, které by mohly vzniknout pokračujícím výkonem řidičského oprávnění. Rozhodnutí o pozastavení řidičského oprávnění proto nepředstavuje konečné rozhodnutí ve věci samé, neboť otázka, zda držitel splňuje podmínky pro další držení řidičského oprávnění, je předmětem navazujícího řízení o odnětí řidičského oprávnění, které je završeno samostatným meritorním rozhodnutím.
23. Pokud jde tedy o časovou podmínku, rozhodnutí o Pozastavení ŘO bylo vydáno výslovně „v rámci řízení o odnětí řidičských oprávnění“ a jeho účinky byly omezeny pouze do doby pravomocného skončení tohoto řízení. Již ze samotného výroku rozhodnutí vyplývá, že žalobkyni bylo řidičské oprávnění pozastaveno pouze dočasně. Tomu odpovídá i odůvodnění, podle něhož „pokud jmenovaná prokáže svoji odbornou způsobilost, bude řízení o odnětí řidičského oprávnění ihned zastaveno, a tím pozbyde právních účinků i toto rozhodnutí“. Současně bylo rozhodnutí vydáno v již zahájeném řízení o odnětí řidičského oprávnění, v němž mělo následně dojít k vydání konečného rozhodnutí ve věci samé. Pozastavení ŘO tedy zjevně předcházelo rozhodnutí konečnému a jeho účinky byly omezeny pouze na dobu do vydání tohoto rozhodnutí. Časová podmínka je proto splněna.
24. Splněna je rovněž věcná podmínka. Podle citované judikatury musí „rozhodnutí konečné rozhodnout mj. o vztazích zatímně upravených rozhodnutím předběžným“. Rozhodnutí o Pozastavení ŘO bylo odůvodněno pochybnostmi o odborné způsobilosti žalobkyně a sloužilo k dočasné úpravě jejích právních poměrů po dobu řízení o odnětí řidičského oprávnění. Právě otázka splnění podmínky odborné způsobilosti byla přitom předmětem následného řízení ve věci samé. Konečné rozhodnutí tak mělo rozhodnout o tomtéž právním vztahu, který byl Pozastavením ŘO zatímně upraven.
25. Naplněna je konečně i osobní podmínka, neboť jak rozhodnutí o Pozastavení ŘO, tak následné rozhodnutí o odnětí či zachování řidičského oprávnění se týkají téže osoby, tj. žalobkyně.
26. Soud proto uzavírá, že rozhodnutí o Pozastavení ŘO představuje rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s. Jeho účelem bylo dočasně upravit právní poměry žalobkyně a zajistit ochranu bezpečnosti silničního provozu do doby, než bude v řízení o odnětí řidičského oprávnění pravomocně rozhodnuto o splnění podmínky odborné způsobilosti. Jelikož jsou současně splněny časová, věcná i osobní podmínka vymezené judikaturou Nejvyššího správního soudu, dopadá na toto rozhodnutí kompetenční výluka podle § 70 písm. b) s. ř. s.
27. Žaloba směřující proti rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti Pozastavení ŘO, je proto podle § 68 písm. e) s. ř. s. nepřípustná. Soud ji v této části odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
28. Soud se proto dále zabýval žalobou v části směřující proti rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti Nařízení přezkoušení. Soud se předně zabýval povahou usnesení o nařízení přezkoušení odborné způsobilosti podle § 97 odst. 3 zákona o silničním provozu, tj. zda představuje rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.
29. Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 13. 3. 2013, č. j. 31 A 69/2012-32, dospěl k závěru, že výzva k podrobení se přezkoušení odborné způsobilosti představuje zásah ve smyslu § 82 a násl. s. ř. s. Tento závěr však vycházel z odlišné procesní situace. Předmětem přezkumu nebylo formalizované správní rozhodnutí, nýbrž pouhá výzva správního orgánu. Jádrem uvedeného rozhodnutí tedy nebyla úvaha, že nařízení přezkoušení nemůže mít povahu rozhodnutí, ale naopak požadavek, aby proti takovému zásahu do právní sféry jednotlivce existovala bezprostřední soudní ochrana. Ostatně sám krajský soud zdůraznil, že „je nutné žalobkyni umožnit soudní přezkum již v této počáteční fázi řízení o odnětí řidičského oprávnění.“ Významné přitom je, že následně bylo nařízení přezkoušení vydáno již ve formě usnesení a Krajský soud v Brně je přezkoumal postupem podle § 65 a násl. s. ř. s. (viz rozsudek ze dne 24. 2. 2014, č. j. 31 A 15/2013-44). Následně bylo v souvislosti s touto věcí soudně přezkoumáno i konečné rozhodnutí o odnětí řidičského oprávnění, a to rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2014, č. j. 31 A 53/2013-39, rozsudkem NSS ze dne 4. 2. 2015, č. j. 3 As 80/2014-40, a usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 874/15. V konkrétní navazující věci Krajský soud v Brně samostatný přezkum takového formalizovaného usnesení v řízení podle § 65 a násl. s. ř. s. připustil a provedl. Uvedené rozsudky a usnesení sice přípustnost žaloby nerozvádějí podrobněji, Krajský soud v Brně však výslovně konstatoval, že žaloba proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu je přípustná ve smyslu § 65, § 68 a § 70 s. ř. s. Krajský soud tedy usnesení o nařízení přezkoušení nepovažoval ani za úkon vyloučený ze soudního přezkumu pro nedostatek povahy rozhodnutí, ani za úkon předběžné povahy či úkon, jímž se pouze upravuje vedení řízení.
30. Usnesení o nařízení přezkoušení ostatně nelze bez dalšího podřadit pod výluku pro rozhodnutí předběžné povahy dle § 70 písm. b) s. ř. s. Podle usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 27. 10. 2009, č. j. 2 Afs 186/2006-54, musí takový akt ve vztahu ke konečnému rozhodnutí kumulativně splnit podmínku časovou, věcnou i osobní. Konečné rozhodnutí musí zejména věcně zahrnout právní vztahy upravené dřívějším aktem. To zde neplatí bez výhrad: napadené usnesení samostatně a bezprostředně ukládá povinnost podrobit se přezkoušení ve stanovené lhůtě; tato povinnost je splněním či marným uplynutím lhůty vyčerpána nezávisle na pozdějším výsledku řízení o odnětí řidičského oprávnění. Následné rozhodnutí proto nemůže odstranit již uskutečněné podrobení se přezkoušení.
31. Stejně tak nejde o úkon upravující vedení řízení dle § 70 písm. c) s. ř. s. Usnesení neurčuje jen procesní postup správního orgánu, ale autoritativně adresátce ukládá konkrétní povinnost jednání mimo správní orgán. Její nesplnění je přímo spojeno se zákonnou fikcí odborné nezpůsobilosti podle § 97 odst. 5 zákona o silničním provozu.
32. V nynější věci napadené usnesení splňuje všechny formální znaky rozhodnutí ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 4. 2020, č. j. 9 As 24/2020-30, s odkazem na usnesení rozšířeného senátu č. j. 9 As 79/2016-41, uvedl: „[r]ozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. je do určité míry formalizovaný projev vůle správního orgánu, který obsahuje zákonem stanovené náležitosti.“ Dále Nejvyšší správní soud vymezil znaky rozhodnutí takto: „[t]ěmito formálními znaky […] jsou: i) předepsaná formalizovaná podoba úkonu, který obvykle obsahuje výrok a odůvodnění; ii) skutečnost, že úkon je vydáván v rámci normalizovaného postupu, byť nemusí jít o řízení ve smyslu správního řádu či daňového řádu; iii) o průběhu a výsledku postupu je pořizována dokumentace, iv) výsledný úkon je oznamován účastníkům řízení […].“
33. Právě tyto znaky usnesení o nařízení přezkoušení naplňuje. Bylo vydáno jako usnesení, obsahuje výrok, odůvodnění i poučení, vzniklo v rámci správního řízení vedeného pod konkrétním číslem jednacím, je součástí správního spisu, bylo oznámeno žalobkyni a zákon proti němu připouští odvolání. Nejde tedy o faktický úkon veřejné správy ani o neformální výzvu, ale o formalizovaný individuální správní akt. Současně nelze napadené usnesení považovat za pouhé procesní opatření sloužící k úpravě vedení řízení. Usnesení podle § 97 odst. 3 zákona o silničním provozu ukládá žalobkyni konkrétní veřejnoprávní povinnost podrobit se přezkoušení odborné způsobilosti ve stanovené lhůtě. Tato povinnost nevzniká automaticky ze zákona, ale až individuálním rozhodnutím správního orgánu, které určuje adresáta povinnosti, její obsah i lhůtu k jejímu splnění.
34. Zásadní je především skutečnost, že nesplnění této povinnosti má bezprostřední hmotněprávní následky. Jak výslovně uvádí i poučení napadeného usnesení, nepodrobí-li se držitel řidičského oprávnění bez vážného důvodu přezkoušení odborné způsobilosti, „považuje se dle § 97 odst. 5 zákona o silničním provozu za odborně nezpůsobilého k řízení motorových vozidel“. Napadené usnesení tedy přímo zakládá právní situaci, v níž může nastoupit zákonná fikce odborné nezpůsobilosti. Nejde proto o úkon bez samostatných právních účinků, nýbrž o akt bezprostředně zasahující do právní sféry žalobkyně.
35. Není rozhodné, že zákonnost nařízení přezkoušení může být v určitém rozsahu následně posuzována i v rámci přezkumu konečného rozhodnutí o odnětí řidičského oprávnění. Existence navazujícího rozhodnutí sama o sobě nevylučuje samostatnou soudní přezkoumatelnost aktu, který již dříve zasáhl do právní sféry účastníka. Navíc právě konstrukce § 97 odst. 5 zákona o silničním provozu ukazuje, že následné rozhodnutí o odnětí řidičského oprávnění je ve značné míře determinováno již napadeným usnesením, resp. nepodrobením se přezkoušení odborné způsobilosti. Nepodrobí-li se totiž držitel řidičského oprávnění nařízenému přezkoušení, nastupuje zákonná fikce jeho odborné nezpůsobilosti. Následné rozhodnutí o odnětí řidičského oprávnění pak z tohoto stavu vychází.
36. Výklad, podle něhož by se žalobkyně mohla účinně bránit pouze proti konečnému rozhodnutí o odnětí řidičského oprávnění, navíc vede k nepřijatelným důsledkům z hlediska práva na soudní ochranu. Pokud by se totiž žalobkyně nařízenému přezkoušení podrobila, prokázala odbornou způsobilost a řízení o odnětí řidičského oprávnění bylo následně zastaveno, nikdy by již neměla možnost dosáhnout soudního přezkumu zákonnosti samotného nařízení přezkoušení. Přesto by již musela strpět zásah do své právní sféry spočívající v povinnosti podrobit se nařízenému přezkoušení, nést s tím související časovou, osobní i finanční zátěž a podrobit se přezkumu své odborné způsobilosti. Takový závěr by ve svém důsledku znamenal, že osoba, která nezákonně uloženou povinnost splní, bude zbavena jakékoli soudní ochrany proti samotnému aktu, jenž jí tuto povinnost uložil. Soudního přezkumu by se naopak domohla pouze osoba, která povinnost nesplní nebo která v důsledku procesu zahájeného tímto usnesením nakonec přijde o řidičské oprávnění. Takové pojetí je v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a popírá smysl soudní ochrany.
37. Je-li tedy účelem soudního přezkumu zajistit ochranu subjektivních práv jednotlivce, musí být ochrana poskytnuta již i proti aktu, kterým je povinnost podrobit se přezkoušení uložena. To platí tím spíše v situaci, kdy správní orgán zvolil formu usnesení, opatřil jej odůvodněním, poučením o odvolání a podrobil jej standardnímu přezkumu v rámci odvolacího řízení u nadřízeného správního orgánu.
38. Napadené usnesení proto splňuje jak formální znaky rozhodnutí vymezené rozšířeným senátem NSS, tak materiální znaky rozhodnutí, neboť žalobkyni ukládá konkrétní veřejnoprávní povinnost a její nesplnění zakládá zákonnou fikci odborné nezpůsobilosti s potenciálním následkem odnětí řidičského oprávnění. Jde tudíž o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.
39. Ve věci samé však soud neshledal žalobu důvodnou.
40. Podle § 97 odst. 3 zákona o silničním provozu příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností v rámci řízení o omezení nebo odnětí řidičského oprávnění nařídí držiteli řidičského oprávnění, aby se ve stanovené lhůtě podrobil přezkoušení z odborné způsobilosti, vyjdou-li najevo skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že držitel řidičského oprávnění pozbyl částečně nebo zcela odbornou způsobilost.
41. Judikatura správních soudů opakovaně zdůraznila, že v této fázi řízení není předmětem dokazování samotná ztráta odborné způsobilosti. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 8. 2013, č. j. 5 Aps 2/2013-19, uvedl, že zákon o silničním provozu „neobsahuje žádnou úpravu ohledně způsobu, jakým správní orgán zjistí ztrátu způsobilosti držitele řidičského oprávnění nebo nesplnění podmínek v čase rozhodování o udělení řidičského oprávnění. Zahájení řízení ve smyslu ustanovení § 94 zákona o silničním provozu není podmíněno žádným úkonem, např. žádostí osoby, o jejíž odborné způsobilosti se bude rozhodovat a jedinou podmínku, která musí být splněna, upravuje ust. § 97 odst. 3 zákona o silničním provozu, tj. musí vyjít najevo skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že držitel řidičského oprávnění pozbyl částečně nebo zcela odbornou způsobilost.“ Obdobně Krajský soud v Brně v již výše odkazovaném rozsudku č. j. 31 A 53/2013-39 konstatoval, že otázka existence takových skutečností není předmětem samostatného dokazování směřujícího k prokázání odborné nezpůsobilosti, nýbrž jde o posouzení, zda správní orgán nevybočil z mezí svého správního uvážení při hodnocení okolností konkrétní věci.
42. Ústavní soud pak v již zmíněném usnesení sp. zn. II. ÚS 874/15 zdůraznil, že smyslem § 97 zákona o silničním provozu není postihnout držitele řidičského oprávnění za porušení právních předpisů, nýbrž zajistit ochranu bezpečnosti silničního provozu v případech, kdy existuje důvodný předpoklad, že osoba již nesplňuje podmínky pro držení řidičského oprávnění. Již z povahy tohoto institutu tedy plyne, že zákon nevyžaduje prokázání odborné nezpůsobilosti stejnou mírou jistoty, jaká by byla nezbytná pro rozhodnutí o odnětí řidičského oprávnění. V uvedeném usnesení Ústavní soud dovodil, že „[u]stanovení § 97 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. nepředpokládá dokazování v tomto směru, když k nařízení přezkoušení odborné způsobilosti postačují pouhé skutečnosti důvodně nasvědčující, tedy nikoli prokazující, že držitel řidičského oprávnění pozbyl částečně nebo zcela odbornou způsobilost.“
43. V projednávané věci správní orgány nevycházely pouze z jediného izolovaného podnětu či subjektivního názoru jednotlivé osoby. Podkladem pro jejich závěr byl zejména Úřední záznam ze dne 16. 6. 2025, kamerové záznamy zachycující průběh jízdy vozidla odpovídajícího vozidlu žalobkyně, svědecká výpověď policisty, který sepsal Úřední záznam, učiněná při ústním jednání v odvolacím řízení, navazující výpovědi dalších policistů a rovněž výpověď instruktora autoškoly. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že žalovaný jednotlivé podklady nejen provedl k důkazu, ale též hodnotil v jejich vzájemných souvislostech.
44. Soud nepřisvědčil žalobní námitce, že správní orgány rozhodovaly pouze na základě úředních záznamů. Již odvolací orgán totiž v reakci na podané odvolání doplnil dokazování provedením ústního jednání, při němž byli vyslechnuti svědci, byly přehrány kamerové záznamy a žalobkyni byla poskytnuta možnost se ke všem podkladům vyjádřit. Napadené rozhodnutí proto není založeno pouze na obsahu úředních záznamů, nýbrž na souboru více podkladů, jejichž obsah žalovaný ověřil a vzájemně posoudil. Rovněž námitku rozpornosti výpovědi policisty, který sepsal Úřední záznam, soud nepovažuje za důvodnou. Žalobkyně poukazuje zejména na dílčí rozdíly mezi obsahem Úředního záznamu a pozdější svědeckou výpovědí. Tyto rozdíly se však týkají především vedlejších okolností celé události, například způsobu, jakým policista popsal svůj následný postup po dopravní situaci, nebo intenzity brzdění svého vozidla. Podstatné skutečnosti zůstaly ve všech jeho vyjádřeních zachovány. Policista konzistentně uváděl, že zaznamenal dopravní situaci, kterou považoval za nebezpečnou, že za volantem rozpoznal žalobkyni a že právě tato situace byla důvodem jeho následného oznámení věci Policii České republiky. Soud souhlasí s žalovaným, že takové rozdíly v detailech po několikaměsíčním časovém odstupu samy o sobě nevylučují věrohodnost výpovědi.
45. Totéž platí pro žalobní námitky směřující proti výpovědím dalších policistů. Ani žalovaný na těchto výpovědích nezaložil své závěry samostatně. Výslovně je hodnotil pouze jako podpůrné důkazy dokreslující okolnosti případu. Případné nepřesnosti nebo odlišnosti v jejich popisu vedlejších okolností proto nemohou samy o sobě zpochybnit zákonnost napadeného rozhodnutí.
46. Soud nepřisvědčil ani námitkám směřujícím proti hodnocení kamerových záznamů. Žalobkyně správně poukazuje na to, že z kamerových záznamů nelze jednoznačně identifikovat řidiče vozidla ani některé skutečnosti popsané policistou, který sepsal Úřední záznam. Žalovaný však z těchto záznamů nevyvozoval závěr o spáchání konkrétního přestupku ani jimi samostatně neprokazoval ztrátu odborné způsobilosti žalobkyně. V souladu s výše citovanou judikaturou je využil pouze jako jeden z podkladů pro posouzení existence důvodných pochybností o odborné způsobilosti žalobkyně. Takový postup soud považuje za souladný se zákonem.
47. Důvodnou soud neshledal ani námitku týkající se výpovědi instruktora autoškoly. Je pravdou, že tato výpověď vycházela z jediné kondiční jízdy uskutečněné v roce 2024. Ani tato skutečnost však neznamená nepoužitelnost takového důkazu. Instruktor autoškoly popsal konkrétní poznatky z průběhu jízdy a vyjádřil odborný názor na schopnost žalobkyně bezpečně zvládat řízení vozidla v běžném provozu. Žalovaný přitom tuto výpověď nehodnotil izolovaně, ale ve spojení s ostatními zjištěními. Pokud žalobkyně namítala nezákonnost postupu žalovaného při ověřování jejích znalostí prostřednictvím pěti testových otázek, soud souhlasí se žalovaným, že nešlo o samotné přezkoušení odborné způsobilosti podle zákona o silničním provozu. Žádný právní následek nebyl s výsledkem tohoto ověření přímo spojen. Žalovaný výsledek výslovně hodnotil pouze jako podpůrnou indicii při posuzování existence pochybností o odborné způsobilosti žalobkyně. Současně však soud dodává, že i bez tohoto podkladu by existoval dostatečný soubor dalších skutečností odůvodňujících postup podle § 97 odst. 3 zákona o silničním provozu.
48. Žalobkyně dále opakovaně poukazovala na svůj dlouhodobě příznivý zdravotní stav ve vztahu k řízení vozidel a na skutečnost, že disponuje platným lékařským posudkem o zdravotní způsobilosti. Tato argumentace však míjí podstatu projednávané věci. Předmětem řízení nebylo posouzení zdravotní způsobilosti žalobkyně, nýbrž existence pochybností o její odborné způsobilosti ve smyslu § 97 odst. 3 zákona o silničním provozu. Platný lékařský posudek proto sám o sobě nevylučuje možnost vzniku pochybností o odborné způsobilosti řidiče. Obdobně nejsou pro zákonnost napadeného usnesení rozhodné námitky vztahující se k údajnému dobrovolnému vzdání se řidičského oprávnění či k okolnostem převzetí řidičského průkazu v březnu 2025. Jak správně uvedl již žalovaný, řízení nebylo vedeno o vzdání se řidičského oprávnění podle § 94 zákona o silničním provozu, ale o nařízení přezkoušení odborné způsobilosti a navazujícím řízení o odnětí řidičského oprávnění. Tyto námitky proto nemohou mít vliv na posouzení splnění podmínek § 97 odst. 3 zákona o silničním provozu.
49. Po zhodnocení všech okolností případu soud uzavírá, že správní orgány disponovaly dostatečným souborem konkrétních skutečností, které mohly objektivně vzbuzovat pochybnosti o odborné způsobilosti žalobkyně k řízení motorových vozidel. Nešlo o pouhé domněnky ani o nedoložená podezření. Současně soud neshledal, že by správní orgány při hodnocení těchto skutečností vybočily z mezí správního uvážení či postupovaly svévolně. Byly splněny zákonné podmínky pro vydání usnesení podle § 97 odst. 3 zákona o silničním provozu.
50. Soud proto žalobu v části směřující proti rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení Městského úřadu Kraslice ze dne 23. 6. 2025, č. j. 6152/2025/MUK-7, jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
VI.
Závěr a náklady řízení
51. Výrokem I. soud žalobu v části směřující proti napadenému rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Kraslice ze dne 23. 6. 2025, č. j. 6152/2025/MUK-9, odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pro nepřípustnost podle § 68 písm. e) s. ř. s.
52. Výrokem II. soud dále v návaznosti na výše uvedené dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby v části směřující proti napadenému rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení Městského úřadu Kraslice ze dne 23. 6. 2025, č. j. 6152/2025/MUK-7, a proto ji zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.
53. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve vztahu k části žaloby směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2026, č. j. KK/3302/DS/25-5, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení Městského úřadu Kraslice ze dne 23. 6. 2025, č. j. 6152/2025/MUK-7, byl procesně úspěšný žalovaný (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému však nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení v této části věci. Ve vztahu k části žaloby odmítnuté výrokem I. se nákladový výrok opírá o § 60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.
Plzeň 8. října 2026
Mgr. Lukáš Pišvejc v.r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje L. C.