Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
37 A 27/2026 - 17.pdf
PDF · 0 B
No categories available
37 A 27/2026 - 17
[OBRÁZEK]Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Vladimírem Gabrielem Navrátilem ve věci
žalobce: J. S., narozen X., státní příslušník X.
zastoupen advokátem JUDr. Matějem Šedivým
sídlem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha 1
proti
žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie
sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. CPR-11129-4/ČJ-2026-930310-V243 z 17. 8. 2026
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Vymezení věci.
1. Shora uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně č. j. KRPA-72395-13/ČJ-2026-000022-SV z 8. 3. 2026, jímž tento orgán uložil žalobci správní vyhoštění podle zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky (dále „pobytový zákon “), a stanovil dobu jednoho roku, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále „území EU a smluvních států“).
2. Správní orgán prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil následovně. Žalobce získal 17. 11. 2025 oprávnění k pobytu na území EU a smluvních států platné do 14. 2. 2026. Policie při pobytové kontrole 1. 3. 2026 zjistila, že se žalobce na území ČR zdržuje i nadále. Při výslechu za účasti tlumočníka žalobce uvedl, že si je vědom uplynutí doby, po kterou byl oprávněn k pobytu na území. Přesto zde zůstal, jelikož pracuje jako X., aniž by měl odpovídající pracovní povolení, a neplatí ani veřejné zdravotní pojištění. V ČR nemá žádné sociální, kulturní ani jiné vazby ani majetek; jeho pobyt je motivován čistě pracovní příležitostí. Celá jeho rodina žije v X., kde může po návratu bydlet u své matky. Ze žalobcovy výpovědi rovněž vyplynulo, že X. je pro něj zcela bezpečnou zemí, jež mu poskytuje právní i faktické záruky důstojného života. Jiným právním titulem opravňujícím jej k pobytu na území ČR žalobce nedisponoval. Správní orgán prvního stupně dále zjistil, že v X. probíhá řízení o žalobcově žádosti o udělení oprávnění k pobytu z 6. 3. 2026; toto řízení však podle jeho závěru opravňuje žalobce k setrvání toliko na území státu, v němž je vedeno.
3. Žalobce v odvolání namítal především nepřiměřenou tvrdost správního vyhoštění. Žalovaný odvolání zamítl. O délce ani nelegálnosti žalobcova pobytu neměl pochyb. Dobu, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území EU a smluvních států, považoval za přiměřenou, jelikož její horní hranice činí 5 let, zatímco žalobci ji správní orgán prvního stupně stanovil na jeden rok. Ten podle žalovaného řádně zohlednil na jedné straně, že šlo o žalobcovo první zjištěné porušení předpisů upravujících pobyt cizinců na území a že žalobce při objasňování věci spolupracoval, a na straně druhé, že žalobce o nezákonnosti svého pobytu věděl, neučinil z vlastní iniciativy nic k ukončení protiprávního stavu, vykonával výdělečnou činnost bez potřebného (pracovního) povolení a nehradil veřejné zdravotní pojištění. Žalobcově námitce, že mu měla být uložena „pouze“ povinnost opustit Českou republiku, a nikoli správní vyhoštění, žalovaný nepřisvědčil pro nesplnění zákonných podmínek takového postupu. Neshledal ani žádné překážky, jež by bránily žalobcovu návratu do X.
2. Argumentace účastníků řízení.
4. Žalobce v žalobě namítl, že zákaz vstupu na území v délce jednoho roku je nepřiměřeně tvrdý, jelikož nevychází ze skutečného stavu věci; správní orgány podle něj nesprávně zohlednily některé významné okolnosti. Předně šlo o první a ojedinělé narušení jeho jinak řádného života. Se správními orgány přitom při řešení svého neoprávněného pobytu řádně spolupracoval a nejsou zde žádné přitěžující okolnosti, které by takovou délku vyhoštění odůvodňovaly. Její přiměřenost zpochybnil i s ohledem na to, že jeho neoprávněný pobyt trval jen od 19. 11. 2025 do 1. 3. 2026 (sic). Správní orgány konečně podle žalobce nezohlednily jeho závazek dobrovolně vycestovat do domovského státu – X.
5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že shodnou argumentaci vypořádal již v odvolacím řízení, a odkázal na skutková zjištění, hodnocení podkladů i právní závěry obsažené v napadeném rozhodnutí i v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
3. Posouzení věci.
6. Soud ověřil, že jsou splněny podmínky řízení: žaloba je přípustná, byla podána včas ve lhůtě podle § 172 odst. 2 pobytového zákona osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny zákonné náležitosti. Následně přezkoumal žalované rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , (dále „s. ř. s. “)], jakož i z hlediska vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti; přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí.
7. Ve věci soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. bez jednání, jelikož žalovaný s tímto postupem souhlasil ve vyjádření k žalobě výslovně a žalobce po poučení soudem konkludentně. Jednání nebylo třeba nařizovat ani kvůli dokazování: všechny písemnosti potřebné pro rozhodnutí jsou součástí správního spisu, jímž se dokazování neprovádí (rozsudek NSS 9 Afs 8/2008, č. 2383/2011 Sb. NSS z 29. 1. 2009).
8. Úvodem právního hodnocení soud předesílá, že žalobní argumentace je do značné míry obecná, a soud ji proto může vypořádat pouze v odpovídající míře obecnosti (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS 4 As 3/2008 , č. 2162/2011 Sb. NSS ze 24. 8. 2010).
9. Mezi účastníky není sporu o to, že byl dán důvod pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Spor je výlučně o to, zda je přiměřená doba, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území EU a smluvních států.
10. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 pobytového zákona policie rozhodne o správním vyhoštění cizince, který na území pobývá bez platného pobytového oprávnění. Současně stanoví dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území EU a smluvních států; tato doba může činit nejvýše pět let.
11. Rozhodnutí o správním vyhoštění nelze podle § 119a odst. 2 pobytového zákona vydat, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Podle § 174a odst. 1 téhož zákona při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.
12. Soud připomíná, že správní vyhoštění není trestem (sankcí) za protiprávní jednání, nýbrž preventivním opatřením v oblasti kontroly přistěhovalectví, jehož účelem je ukončit a dočasně zamezit pobytu cizince na dotčeném území (rozsudek NSS 5 Azs 94/2005, č. 1164/2007 Sb. NSS ze 14. 7. 2005; obdobně rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Maaouia proti Francii z 5. 10. 2000, stížnost č. 39652/98). Žalobce sice argumentuje absencí přitěžujících okolností, avšak pobytový zákon „v souvislosti s dobou zákazu vstupu na území vůbec nepracuje s pojmy polehčujících a přitěžujících okolností“ (rozsudek NSS 1 Azs 45/2019 ze 4. 4. 2019, bod 22). Na stanovení této doby proto nelze bez dalšího přenášet zásady pro ukládání trestů.
13. Pobytový zákon stanoví toliko horní hranici doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území EU a smluvních států. Její konkrétní délku určují správní orgány tak, aby s ohledem na okolnosti posuzovaného případu zvolily nejvhodnější řešení. Stanovení této doby je proto výsledkem správního uvážení, které podléhá jen omezenému soudnímu přezkumu: soud pouze zkoumá, zda posouzení správních orgánů nebylo excesivní či svévolné a zda bylo dostatečně odůvodněno (rozsudek NSS 2 Azs 343/2020 z 10. 2. 2021, bod 16; obdobně rozsudek NSS 1 Azs 45/2019 ze 4. 4. 2019, bod 18). Prostor pro správní uvážení je současně omezen zákazem libovůle. Správní orgán proto musí v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit, které okolnosti jej vedly ke stanovení doby v konkrétní délce, a nesmí překročit zákonné meze, tedy zejména horní hranici této doby a požadavek přiměřenosti dopadů rozhodnutí (§ 174a odst. 1 pobytového zákona ).
14. Správní orgány v nynější věci těmto požadavkům dostály, jelikož stanovení doby zákazu vstupu na území patřičně odůvodnily a zohlednily přitom všechny známé okolnosti, ať svědčily ve prospěch žalobce či v jeho neprospěch, včetně těch, které žalobce uplatnil v odvolání a následně v žalobě. Nejdelší přípustná doba činí 5 let, žalobci však správní orgány stanovily dobu jednoho roku. V žalobcův prospěch nesporně hovoří skutečnost, že šlo o jeho první zjištěné porušení předpisů o pobytu cizinců, že protiprávní stav trval přibližně 15 dnů (ačkoli žalobce v žalobě uvádí období tří měsíců) a že žalobce poskytl potřebnou součinnost k jeho objasnění. Správní orgány však zjistily i řadu okolností, jež svědčí v jeho neprospěch. Předně protiprávní stav neukončil žalobce sám, nýbrž až pobytová kontrola. Žalobce navíc o nezákonnosti svého pobytu věděl, a udržoval jej tedy úmyslně. Jeho jedinou motivací přitom byl výkon výdělečné činnosti, k němuž neměl potřebné oprávnění. Nic nenasvědčuje tomu, že by byl žalobce neoprávněný pobyt z vlastní iniciativy ukončil, pokud by pobytová kontrola nebyla proběhla. Žalobcův příslib dobrovolně vycestovat tento závěr nemění, neboť jej učinil až po odhalení neoprávněného pobytu a sám o sobě nezaručoval, že území skutečně opustí.
15. Část okolností příznivých pro žalobce byla do značné míry důsledkem toho, že jeho protiprávní pobyt odhalily správní orgány samy, bez jeho přičinění. Právě jejich zásah ukončil protiprávní stav po relativně krátké době. Ani žalobcova součinnost při jeho odstraňování nevzešla z vlastního prozření, nýbrž se projevila až poté, co jej správní orgány odhalily; samotnou spolupráci cizince v dalším průběhu řízení ostatně nelze považovat za nic mimořádného (srov. rozsudek NSS 1 Azs 45/2019 ze 4. 4. 2019, bod 22). Takřka jedinou nezpochybnitelnou okolností v jeho prospěch tak zůstává, že šlo o jeho první zjištěné porušení předpisů o pobytu cizinců.
16. Stanovená doba zákazu vstupu na území, odpovídající pětině nejvyšší přípustné délky, přiléhavě zohledňuje okolnosti pro žalobce příznivé i nepříznivé. NSS ostatně neshledal vadným stanovení jednoroční doby ani u cizince, který na území krátce pracoval bez povolení, ačkoli šlo o jeho první porušení pobytového zákona a se správními orgány řádně spolupracoval (rozsudek NSS 1 Azs 318/2017 z 8. 2. 2018, bod 53). Úvaha správních orgánů o správním vyhoštění i o délce doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území EU a smluvních států, je řádně odůvodněná, respektuje požadavek přiměřenosti a nevybočuje z mezí správního uvážení. Námitka nepřiměřenosti stanovené doby je proto nedůvodná.
4. Závěr a náklady řízení.
17. Správní orgány stanovily žalobci dobu zákazu vstupu na území EU a smluvních států v mezích správního uvážení a své závěry dostatečně odůvodnily. S ohledem na žalobcovo vědomé pokračování v neoprávněném pobytu, práci bez potřebného oprávnění, absenci významnějších vazeb k ČR a některé okolnosti svědčící ve prospěch žalobce nepovažuje soud stanovenou dobu jednoho roku za nepřiměřenou. Jde navíc o dobu při dolní hranici zákonného rozpětí, neboť odpovídá jedné pětině zákonného maxima. Žalobce neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by svědčily o její nepřiměřenosti. Soud proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. s. ř. s. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, ale nevznikly mu náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti, proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních, aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis (podává-li se v listinné podobě). O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
Praha 8. října 2026
JUDr. Vladimír Gabriel Navrátil v. r.
soudce
Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.