Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 A 25/2026 - 23

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Ludmilou Sandnerovou ve věci

žalobce:

proti

žalovanému:

S. M., narozen X

státní příslušnost: Ukrajina

pobytem na území republiky X

zast. advokátkou Mgr. et Mgr. Terezou Veselou

sídlem Botanická 608/28, 602 00 Brno

Ministerstvo vnitra

se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3

o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 10. 7. 2026,

takto:

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 10. 7. 2026 jeho žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 10. 7. 2026.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 10 140 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. et Mgr. Terezy Veselé, advokátky.

Odůvodnění:

I. Základ sporu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který měl spočívat ve vrácení jeho žádosti o poskytnutí dočasné ochrany dne 10. 7. 2026, jakožto nepřijatelné podle , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

II.Stanoviska účastníků

2. Ke skutkovým okolnostem žalobce uvedl, že získal dočasnou ochranu v Německu (dne 3. 7. 2023), přičemž je tam nadále držitelem pobytového oprávnění plynoucího z dočasné ochrany. Žalobce usiluje o přesídlení do České republiky a vydání pobytového oprávnění a je srozuměn s tím, že práv z dočasné ochrany v Německu se bude muset vzdát.

3. Žalobce namítal, že žalovaný mu nezákonně vrátil jeho žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina. Podle žalobce je toto ustanovení v rozporu s unijním právem, neboť skutečnost, že žadateli byla dočasná ochrana poskytnuta v jiném členském státě, sama o sobě neumožňuje žádost odmítnout. Žalobce tvrdí, že žalovaný měl žádost přijmout a poučit jej o jeho právech a povinnostech a poté rozhodnout. Na podporu uvedeného žalobce odkázal na judikaturu Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího správního soudu. Vrácením žádosti tak žalovaný nezákonně zasáhl do jeho práv.

4. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhl, aby soud žalobu zamítl.

5. Žalovaný má za to, že postupoval v souladu s Legis Ukrajina, neboť žalobce je v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany [Temporary Protection Platform (TPP)] evidován jako držitel dočasné ochrany v Německu. Žádost žalobce proto byla vyhodnocena podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina jako nepřijatelná. Skutečnost, že žalobce získal dočasnou ochranu v jiném členském státě EU (v Německu) žalobce nijak nezpochybňuje.

6. Žalovaný zdůraznil, že postupoval v souladu s § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina; ministr vnitra přitom učinil oznámení Evropské komisi, jak předpokládá § 3 odst. 3 Legis Ukrajina. Žalovaný si je vědom judikatury Nejvyššího správního soudu, která dovozuje právo na tzv. sekundární pohyb držitelů dočasné ochrany v rámci EU. S tímto výkladem se však žalovaný neztotožňuje. Argumentuje, že takové právo nevyplývá ze směrnice 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“).

7. Žalovaný rozebírá jazykový, systematický i teleologický výklad směrnice o dočasné ochraně a dovozuje, že členský stát má povinnost vydat povolení k pobytu pouze osobě, která dosud žádné takové oprávnění nezískala (právo primární volby). Výjimky, jako je sloučení rodiny nebo přemístění z kapacitních důvodů, jsou podle něj výslovně upraveny v článcích 15 a 26 směrnice o dočasné ochraně, a nelze je rozšiřovat výkladem.

8. Žalovaný odmítá tezi Nejvyššího správního soudu, že právo na druhotný pohyb zakládá fakt, že se členské státy dohodly neaplikovat čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Tento článek upravuje pouze povinnosti členských států navzájem, jedná se o politickou dohodu, dle níž nebudou neoprávněně pobývající držitelé dočasné ochrany předáváni do členského státu poskytujícího dočasnou ochranu.

9. Žalovaný poukazuje na aktuální prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460, které podle jeho názoru potvrzuje, že žádosti o dočasnou ochranu mají být zamítnuty, pokud žadatel již požívá této ochrany v jiném členském státě. Citované recitály tohoto rozhodnutí dle žalovaného vylučují povinnost členského státu udělit dočasnou ochranu osobě, která již takové oprávnění získala jinde. Dle žalovaného tyto recitály potvrzují, jaký význam dohodě o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně přikládají členské státy, což je stěžejní pro její výklad.

10. Žalovaný též poukazuje na praxi některých členských států (konkrétně Spolkové republiky Německo a Irska), kdy nelze mít za jisté, že § 5 odst. 1 písm. d) a f) Legis Ukrajina skutečně odporují unijnímu právu. Dokud nebude otázka práva druhotného pohybu SDEU vyřešena, bude žalovaný § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina dále aplikovat. Žalovaný v této souvislosti soudu navrhl položení předběžné otázky.

III.Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

11. Městský soud v souladu s a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí ( ).

12. O žalobě rozhodl soud v souladu s bez nařízení, neboť žádný z účastníků s tímto postupem nevyjádřil po poučení soudem nesouhlas.

13. Při přezkoumání tvrzeného zásahu vycházel soud ze skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí [ , )].

14. Soud neshledal potřebu nařídit jednání ani pro potřeby dokazování. Podkladem pro rozhodnutí soudu je primárně tiskopis žádosti o dočasnou ochranu, kterou žalobce podal u žalovaného a který mu žalovaný vrátil. Obsah tohoto dokumentu je oběma stranám z povahy věci dobře znám a není mezi nimi sporný. Posouzení důvodnosti žaloby záleží na zodpovězení právní otázky.

15. Soud předně uvádí, že ač vylučuje ze soudního přezkumu vrácení nepřijatelné žádosti cizinci, Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) v rozsudku z 27. 2. 2025, C-753/23, Krasiliva, vysvětlil, že soudní výluka je v rozporu s čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně ve spojení s y základních práv Evropské unie. Tím byly překonány závěry rozsudku NSS z 12. 10. 2022, č. j. -46 (shodně např. bod 26 již citovaného rozsudku NSS z 3. 4. 2025, č. j. -42). Tyto závěry je třeba v otázce přípustnosti vztáhnout i na věci týkající se nepřijatelnosti žádosti podle (rozsudek zdejšího soudu z 10. 11. 2025, č. j. -21). Vrácení žádosti o udělení dočasné ochrany z důvodu její nepřijatelnosti tudíž lze přezkoumat.

16. Žaloba je rovněž včasná a byla podána osobou k tomu oprávněnou.

17. Ochranu podle a násl. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Není-li, byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle a násl. poskytnout (rozsudek NSS ze 17. 3. 2008, č. j. -65, č. 603/2005 Sb. NSS).

18. V projednávané věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jeho práv, a to bez ohledu na to, že mu již v minulosti byla dočasná ochrana udělena v jiném členském státě EU (v Německu). Z judikatury vyplývá, že vrácení žádosti pro nepřijatelnost může být zásahem ve smyslu (rozsudek NSS z 30. 5. 2017, č. j. -52, č. 3601/2017 Sb. NSS). Čtvrtá podmínka testu je taktéž splněna. Zbývá tedy posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud žádost o dočasnou ochranu žalobci vrátil jako nepřijatelnou.

19. Situaci shodnou jako v nynější věci, tedy vrácení žádosti o dočasnou ochranu podle , městský soud již opakovaně posuzoval a opakovaně konstatoval nezákonnost postupu žalovaného (viz rozsudky ze dne 10. 11. 2025, č. j. , ze dne 13. 11. 2025, č. j. -21, nebo ze dne 20. 1. 2026, č. j. -16). Kasační stížnost žalovaného proti rozsudku č. j. -21 Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 10. 12. 2025, č. j. -18. Nejvyšší správní soud mimo jiné uvedl, že ve shodě s hodnocením městského soudu uzavírá, že vrácením žalobcovy žádosti o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany jako nepřijatelné se stěžovatel dopustil nezákonného zásahu.

20. S odůvodněním výše uvedených rozsudků se soud ztotožňuje a do značné míry je přebírá.

21. Klíčovou otázkou je, zda žalovaný použil institut nepřijatelnosti žádosti podle písm. f) v rozporu s právem EU, či nikoli. Soud připomíná, že podle je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, jestliže c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie, d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie, f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle .

22. Jakkoli v nynější věci se soud zabývá nepřijatelností žádosti dle písm. f) , na tento důvod nepřijatelnosti je třeba – i s ohledem na jeho vymezení – nahlížet ve smyslu dosavadní judikatury k důvodům nepřijatelnosti podle písm. c) a d).

23. Jelikož je zjevné, že si žalovaný dosud neosvojil závěry dosavadní judikatury k nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle a d) , soud mu i v kontextu nynějšího případu připomíná již citovaný rozsudek SDEU ve věci Krasiliva, na nějž NSS navázal „dubnovou judikaturou“ v rozsudcích č. j. -27, č. 4683/2025 Sb. NSS z 1. 4. 2025, č. j. -42 3. 4. 2025 a mnoha dalších. Městský soud již zohlednil rovněž navazující argumentaci žalovaného (např. rozsudky č. j. -61 z 23. 4. 2025, č. j. -38 z 30. 4. 2025, č. j. -37 z 13. 6. 2025). S vyslovenými závěry se soud i v této věci ztotožnil a v podrobnostech na ně odkazuje. I když žalovaný konstantně polemizoval se závěry dubnové judikatury, během několika posledních měsíců nevznesl racionální a závažné konkurující důvody, které by ji vyvrátily (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2025, č. j. -34, bod 17 a násl.).

24. Totožné výtky, které žalovaný uváděl proti závěrům ustálené judikatury stran institutu nepřijatelnosti dle písm. c) a d) , přitom provází i nynější případ. Přestože žalovaný shledal nynější žádost nepřijatelnou dle nového důvodu nepřijatelnosti, na posouzení žaloby plně dopadají východiska dřívější „dubnové“ judikatury, která se uplatní zejména s ohledem na konstrukci písm. f) , jenž stejně jak nepřijatelnost dle písm. c) a d) z věcného přezkumu diskvalifikuje žádosti cizinců, již jsou nebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě EU (první podmínka). K této samostatné původní (byť formulačně upravené) podmínce [oproti písm. c) a d) ] pak v podobě nepřijatelnosti dle písm. f) přibyla další nová (svou povahou kumulativní) podmínka, aby žádosti o dočasnou ochranu, která splnila první podmínku, předcházelo také oznámení podle , kterým Ministerstvo vnitra vyrozumělo Evropskou komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a o potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy (druhá podmínka).

25. Nejdříve stručně k první podmínce. První část písm. f) představuje pouze přeformulované a sloučené podmínky nepřijatelnosti dle písm. c) a d) . Dle soudu nadále zůstává klíčovým, že cizinci (žadateli) vzniká nárok na přiznání dočasné ochrany již na základě čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, pokud splňuje podmínky čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382. Současně s tím žadateli vzniká také nárok zvolit si hostitelský členský stát. Nebude-li pak vůči němu uplatněn čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, vzniká mu rovněž právo přemístit svůj pobyt do jiné zvolené členské země EU. Jinak by výluka z aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně postrádala smysl.

26. Zjistí-li žalovaný při podání žádosti oprávněné osoby o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, že tato osoba je vedena v informačním systému členských států (TPP) jako osoba, která měla udělenou dočasnou ochranu (ia) nebo stále disponuje povolením k pobytu za účelem dočasné ochrany (tp) v jiném členském státě EU, je povinen takovou žádost přijmout a vést o ní řádné správní řízení. V rámci řízení je povinen poučit oprávněnou osobu o jejích právech a v návaznosti na její případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda jí povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, tedy ke dni rozhodování správního orgánu, trvá. Pokud by dočasná ochrana v jiném členském státě trvala, žalovaný musí takového žadatele poučit o nemožnosti čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně. Jestliže bude žadatel na své žádosti dále trvat s tím, že chce tato práva nově čerpat výlučně v ČR, žalovaný ověří, zda vydáním povolení k pobytu na území ČR dojde dle práva dotčeného hostitelského státu automaticky k zániku předchozího pobytového oprávnění. V případě kladného zjištění žalovaný vydá oprávnění k pobytu. V případě negativního zjištění, resp. pokud se nepodaří relevantní právní úpravu v hostitelském členském státě vůbec zjistit, vyzve žadatele, aby sám v přiměřené lhůtě učinil kroky k ukončení pobytového oprávnění v jiném hostitelském státě. K tomu žalovaný poskytne potřebnou součinnost.

27. Optikou první podmínky žalobce splňuje výše uvedená kritéria pro přiznání dočasné ochrany ve smyslu čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382. V opačném případě by mu ji předtím německé orgány neudělily. Žalovaný nevyvrátil závěry judikatury, dle nichž žalobce mohl žádat o dočasnou ochranu v ČR. V důsledku toho, že žalobci vrátil jeho žádost jako nepřijatelnou, vůbec neřešil okolnosti získání či ztráty dočasné ochrany v Německu. Při „nabrání“ žádosti lze vycházet pouze z toho, že žalobce splňuje kritéria pro přiznání dočasné ochrany ve smyslu prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382. Svědčí mu i právo volby hostitelského státu, které pro zásah žalovaného nemohl realizovat (k tomu podrobněji již odkazovaná judikatura).

28. Na právě uvedeném nic nemění ani „aktualizační“ prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382, jež nabylo účinnosti 13. 8. 2025 (k tomu podrobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2025, č. j. , bod 11 a násl., a na něj navazující judikatura). Podstatné je, že z aktualizačního prováděcího rozhodnutí ani z jeho preambule neplyne, že by členský stát mohl žalobcovu žádost mechanicky procesně odmítnout jako nepřijatelnou bez toho, aby ji „propustil“ k věcnému posouzení.

29. Ohledně druhé podmínky. V důsledku novely č. , která do vložila , žalovaný mohl od 3. 9. 2025 jako nepřijatelnou shledat žádost, pokud cizinec je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle .

30. Podle zašle Ministerstvo vnitra Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Oznámení podle věty první zveřejní Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách.

31. Podle čl. 25 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně členské státy přijímají osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu v duchu solidarity Společenství. Vyjádří číselně nebo v obecných rysech, jaká je jejich kapacita pro přijetí těchto osob. Tyto informace se zařadí do rozhodnutí Rady uvedeného v článku 5. Po přijetí tohoto rozhodnutí mohou členské státy prostřednictvím oznámení Radě a Komisi oznámit další kapacity pro přijetí. Tyto informace se bez prodlení předají UNHCR. Dle odst. 3 téhož ustanovení platí, že pokud počet osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu překročí v důsledku náhlého a hromadného přílivu kapacitu pro přijetí uvedenou v odstavci 1, posoudí Rada neprodleně situaci a přijme vhodná opatření včetně doporučení, aby daným členským státům byla poskytnuta další pomoc.

32. Soud předesílá, že tuto druhou podmínku aktivují správní orgány, konkrétně žalovaný, a to tím, že Evropské komisi doručí oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob.

33. Koncipováním nového důvodu nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) měl zákonodárce v úmyslu překonat závěry dubnové judikatury (viz stenoprotokol 140. schůze PSP ČR z 29. 5. 2025, pozměňovací návrh poslance Petra Letochy). Soud však konstatuje, že tento záměr zákonodárce se míjí účinkem. Zatímco závěry dosavadní judikatury bezvýhradně platí pro první podmínku dle , nová druhá podmínka spočívající v oznámení dle – ve světle práva EU – sama o sobě není způsobilá založit nepřijatelnost žádosti.

34. Oznámení podle určené Evropské komisi se svou povahou blíží oznámení podle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně. Jak již uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 21. 10. 2025, č. j. -26, jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU. Tato žádost je politickým (nikoli právním) aktem, z něhož bez dalšího nelze dovozovat legislativní důsledky, tedy ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb. Soud nadto nepominul, že oznámení dle je oznámením o riziku vyčerpání kapacit, nikoli oznámením o překročení kapacit (viz znění čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně). Čl. 25 odst. 3 směrnice předpokládá, že Rada neprodleně posoudí situaci a přijme vhodná opatření či doporučení. Neumožňuje členskému státu, aby sám z vlastní iniciativy omezil práva, která žadateli plynou ze směrnice a z prováděcích rozhodnutí. Pokud směrnice o dočasné ochraně nepočítá s tím, že by oznámení členského státu o tom, že byla překročena jeho kapacita, mělo jakékoli přímé důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu, nemůže takový důsledek v podobě vytvoření „nepřekročitelné procesní brány“ založit politický akt v podobě oznámení o pouhém riziku překročení kapacity (argument a maiori ad minus). Alespoň prozatím tento nový důvod nepřijatelnosti nenachází oporu v právu EU, které stanoví minimální požadavky stran dočasné ochrany. V právu EU tedy nemůže vyvolávat ani žádné právní účinky. Proto nemůže být zákonným ani postup žalovaného, který v rozporu s právem EU použil ve spojení s novým .

35. Nadto soud poukazuje na to, že zjevně arbitrárně rozlišuje mezi těmi žadateli, kteří žádají o dočasnou ochranu poprvé, a těmi, kteří se dožadují svého práva druhotného pohybu. Dopady tohoto postupu pak nedůvodně tíží zejména ty žadatele, kteří k datu podání žádosti již (nadto z vlastní vůle) nedisponovali povolením k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státu.

36. Co se týče návrhu žalovaného na položení předběžné otázky, soud se rozhodl ji nepoložit, neboť obě části navržené předběžné otázky již byly přesvědčivě vyřešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu (viz shora). Soud se přitom plně shoduje s postojem, který k těmto otázkám Nejvyšší správní soud zaujal. Zdejší soud pak není soudem, který by měl povinnost žalovaným navrženou předběžnou otázku položit (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2024, č. j. -34, či ze dne 23. 7. 2010, č. j. -167, Sb. NSS 2124/2010).

37. S tím související poukaz žalovaného na praxi jiných členských států pokládá soud za bezpředmětný. Žalovaný doložil praxi Spolkové republiky Německo jedním rozsudkem Vyššího správního soudu spolkové země Hesensko (Hessischer Verwaltungsgerichtshof). Žalovaný podotkl, že dotčený rozsudek řešil skutkově odlišnou věc, vyslovil se ovšem rovněž k obecnější otázce, zda osobě, která již požívá dočasné ochrany v jednom členském státě, svědčí právo získat pobytové oprávnění z téhož titulu v jiném členském státě. Dotčený rozsudek poukazuje na to, že různé německé správní soudy přistupují k této otázce odlišně, dle žalovaného je tudíž dán stav interpretační nejednotnosti, který je nutno odstranit v řízení o předběžné otázce. Žalovaný též akcentoval, že nejde o rozhodnutí soudu nejnižší instance.

38. Dle soudu však nelze na základě jednoho doloženého rozsudku soudu jiného členského státu, který (i) řeší skutkově odlišnou věc, (ii) připouští, že jiné soudy této členské země nahlížejí na spornou otázku odlišně a (iii) není rozsudkem nejvyšší soudní instance, jíž mimo jiné náleží sjednocovat rozpornou judikaturu nižších soudů (Spolkový správní soud – Bundesverwaltungsgericht), dovodit nutnost položit předběžnou otázku. Rozpornost judikatury některého členského státu by měla primárně řešit tamější nejvyšší soudní instance, nikoli SDEU.

39. Stran rozhodovací praxe Irska bylo doloženo jedno rozhodnutí tamějšího Ministerstva spravedlnosti, vnitra a migrace (není zřejmé, zda je k dispozici nějaký opravný prostředek). Dle soudu je otázkou, jak by se k takovému rozhodnutí postavily tamější soudy.

40. Pro zdejší soud je tedy podstatná judikatura tuzemských správních soudů a SDEU, přičemž rozsudek SDEU ve věci Krasiliva byl vyložen Nejvyšším správním soudem a žádná jiná judikatura SDEU, která by svědčila závěrům žalovaného, není soudu známa.

41. Vzhledem ke shora uvedenému soud dle věty první určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že vrátil žalobci jeho žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Žalovanému přikázal, aby obnovil stav před vrácením této žádosti. Žádost tudíž bude nutné věcně projednat a v případě splnění podmínek vydat pobytové oprávnění.

42. O nákladech řízení soud rozhodnul podle Žalobce měl ve věci úspěch, a proto mu náleží náhrada nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Náklady žalobce představují náklady související s právním zastoupením žalobce advokátkou (od placení soudního poplatku byl osvobozen ze zákona). Tyto jsou tvořeny odměnou za dva úkony právní služby (převzetí zastoupení a sepsání žaloby). Sazba odměny za jeden úkon právní služby činí podle advokátního tarifu – , částku 4 620 Kč ( , a cit. vyhlášky) plus dvě paušální částky ve výši 450 Kč ( cit. vyhlášky). Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení v této výši, jak je uvedeno shora.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 9. října 2026

JUDr. Ludmila Sandnerová v. r.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje M. H., DiS.