Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

10 Ad 9/2026 - 55

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci

žalobkyně: ARMONT SERVIS s. r. o., IČO: 023 58 905

sídlem K Jinočanům 90, 155 00 Praha

zastoupena advokátem Mgr. Zdeňkem Čechem

sídlem V Zahradách 1445/1, 252 19 Rudná

proti

žalovanému: Státní úřad inspekce práce

sídlem Kolářská 451/13, 746 01 Opava

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. 16161/1.30/24-6 z 10. 3. 2026

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

1. Vymezení věci a napadené rozhodnutí.

1. Žalobou podanou 18. 5. 2026 ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích a následně postoupenou zdejšímu soudu se žalobkyně domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu č. j. 9086/5.30/24-32 z 31. 7. 2025 (dále jen „prvostupňový správní orgán“). Tím prvostupňový správní orgán uložil žalobkyni pokutu 99 000 Kč za to, že se dopustila přestupku podle , o zaměstnanosti, ve znění účinném od 1. 7. do 1. 8. 2021, tím, že umožnila přinejmenším 29. 7. 2021 na pracovišti na adrese Boženy Němcové 1692/38, České Budějovice (dále jen „pracoviště v Českých Budějovicích“), výkon nelegální práce (stavebních a dělnických prací) jejích tří zaměstnanců v rozporu s vydanou zaměstnaneckou kartou podle zákona o zaměstnanosti.

2. Průběh soudního řízení.

2. Žalobkyně v žalobě obecně namítá, že správní orgány v plném rozsahu nepřihlédly k jejím právům ve smyslu zásady legální licence, a to vzhledem k tomu, že v předchozím průběhu řízení nebyly dodrženy podmínky ohledně skutkových zjištění a právních posouzení, jakož ani podmínky pro průběh správního řízení. Napadené rozhodnutí zejména nezohledňuje specifika spojená se sjednaným druhem díla, zejména pak specializaci, krátkodobý rozsah a časový úsek potřebný k realizace díla sjednaného formou specializované subdodávky. Žalobkyně zdůraznila, že své tři zaměstnance vyslala na tři týdny do Českých Budějovic k výkonu práce v rámci specializované subdodávky. Odkazuje přitom na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), podle níž lze za určitých okolností považovat za pracovní cestu i dočasný výkon práce mimo místo uvedené v zaměstnanecké kartě (rozsudek -46 z 25. 7. 2013). Z toho dovozuje, že rovněž v jejím případě šlo o pracovní cestu, a nikoliv o nelegální výkon práce, takže se vytýkaného přestupku nedopustila.

3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkazuje na napadené rozhodnutí a opakuje svou argumentaci.

4. Při soudním jednání 24. 9. 2026 oba účastníci řízení stručně shrnuli obsah svých podání a setrvali na svých návrzích. Písemnosti označené v žalobě jako důkazy, stejně jako všechny další písemnosti potřebné pro rozhodnutí, se nacházejí v předloženém správním spisu, jímž se dokazování neprovádí (rozsudek NSS 9 Afs 8/2008, 2383/2011 Sb. NSS z 29. 1. 2009). Žalobkyně při jednání navrhla, aby soud provedl výslech jejího jednatele a všech tří pracovníků vyslaných na pracovní cestu, ale tyto návrhy soud pro nepotřebnost zamítl (podrobněji to vysvětlí v příslušné pasáži odůvodnění).

3. Posouzení věci.

5. Soud nejprve shledal, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, podala ji včas oprávněná osoba. Následně přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán [ a 2 , , (dále jen „“)], jakož i z hlediska vad, k nimž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Vycházel při tom ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí.

6. Úvodem právního hodnocení soud předesílá, že správní soudnictví je ovládáno zásadami dispoziční a koncentrační, vyjádřenými v , podle jehož odst. 1 písm. d) musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobkyně napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Vymezením žalobního bodu se zabýval NSS například v rozsudku z 20. 12. 2005, podle nějž je žalobce povinen „uvést v žalobě konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizovaná) skutková tvrzení doprovázená (v témže smyslu) konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné […] Líčení skutkových okolností v žalobě nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých ‚obvyklých‘ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. […] Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.“ Rozšířený senát v rozsudku -78 z 24. 8. 2010 upřesnil, že „jestliže žalobní bod těmto požadavkům vyhovuje, je projednání způsobilý v té míře obecnosti, v níž je formulován, a případně – v mezích této formulace – v průběhu řízení dále doplněn.“

7. Od žalobkyně, která vymezuje hranice soudního přezkumu, se tak oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se jí u soudu dostane. Čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobkyni spekulativně domýšlel další argumenty, vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují, nebo dohledával ve správním spisu další argumenty na podporu žalobkyniných tvrzení. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobkynina advokáta. (Již citovaný rozsudek rozšířeného senátu -78).

8. Žalobkynina argumentace však zůstává převážně v obecné rovině. Setrvává především na tvrzení, že výkon práce zaměstnanců po dobu tří týdnů mimo místo uvedené v zaměstnanecké kartě bylo možné považovat za pracovní cestu a že stejně měly věc posoudit i správní orgány. Žaloba však již postrádá konkrétní vymezení toho, v čem měly správní orgány pochybit při hodnocení zjištěného skutkového stavu, provedených důkazů či aplikaci relevantní právní úpravy. Naprosto obecně formulované výhrady vůči skutkovým zjištěním, právnímu posouzení a průběhu správního řízení přitom nelze považovat za řádný žalobní bod, neboť z nich není patrné, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úvah, hodnocení či závěrů se měly správní orgány dopustit a z jakého důvodu by měly být jejich závěry nezákonné. Jde v podstatě jen o parafrázi zákona a typovou charakteristiku vad, jimiž správní rozhodnutí může trpět, bez jejich navázání na konkrétní okolnosti věci. Žaloba neobsahuje ani dostatečně individualizovanou polemiku s důvody, na nichž správní orgány své závěry založily.

9. Soud tak přezkoumal napadené rozhodnutí za prvé v rozsahu vad, k nimž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti, a to v rovině skutkových zjištění, právních závěrů z nich dovozených i průběhu správního řízení, včetně jeho přezkoumatelnosti. Žádné takové vady neshledal. Za druhé soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu jediné dostatečně individualizované žalobní námitky, totiž tvrzení, že výkon práce dotčených zaměstnanců v Českých Budějovicích představoval pracovní cestu, a v rozsahu argumentace, kterou žalobkyně na podporu tohoto tvrzení uplatnila.

10. Odůvodnění rozhodnutí správních orgánů lze shrnou následovně. Pracovníci celního úřadu v rámci kontrolního úkonu na pracovišti v Českých Budějovicích 29. 7. 2021 ztotožnili pracovníky S. V., I. F. a O. K. Podle čestného prohlášení žalobkyně se jednalo o její zaměstnance. Ti měli podle svých zaměstnaneckých karet sjednáno místo výkonu práce v Praze. V Českých Budějovicích vykonávali práci pro žalobkyni v souvislosti se smlouvou o dílo uzavřenou mezi ní a společností CHEDYK s. r. o. na stavební práce nezbytné k realizaci projektu „Bytový dům B. Němcové, České Budějovice“. Správní orgány dospěly k závěru, že přítomnost zaměstnanců žalobkyně na pracovišti v Českých Budějovicích nebyla důsledkem pracovní cesty, na kterou by je žalobkyně vyslala. Tento závěr opřely zejména o dohody o vyslání zaměstnanců na pracovní cestu, vyúčtování pracovních cest za období července 2021 a mzdové listy předložené žalobkyní. Upozornily, že dohody vymezovaly vyslání na pracovní cestu na dobu jednoho roku, což podle jejich názoru neodpovídá požadavku nezbytné potřeby ve smyslu , . Byli-li zaměstnanci vysláni na pracovní cestu po dobu celého roku, tedy po dobu výkonu práce pro žalobkyni, nejednalo se podle správních orgánů o pracovní cestu. Tento závěr dále podporovala předložená vyúčtování pracovních cest, u nichž chyběl údaj o způsobu proplacení, žádné z nich nebylo podepsáno příslušným zaměstnancem a v kolonce „pracovní cestu vykonal“ bylo ve všech třech případech uvedeno jméno pana S. V. Obdobně ani mzdové listy v části týkající se náhrad nijak nereflektovaly uskutečněné pracovní cesty. Správní orgány proto tyto doklady považovaly za účelově vytvořený formální podklad pro tvrzení žalobkyně, že dotčení zaměstnanci vykonávali práci v Českých Budějovicích v režimu pracovní cesty.

11. Stěžejní část argumentace správních orgánů je obsažena v prvostupňovém rozhodnutí. Podle setrvalé judikatury správních soudů však platí, že „[p]ři soudním přezkumu odvolacího rozhodnutí je třeba vzít v úvahu, že ve správním řízení tvoří rozhodnutí obou stupňů jeden celek. Mezery v odůvodnění rozhodnutí o odvolání, které by jinak způsobovaly jeho nepřezkoumatelnost, proto mohou zaplnit argumenty obsažené již v rozhodnutí prvního stupně.“ (např. rozsudek NSS -25 z 31. 10. 2014). Soud proto neshledává nic závadného na tom, že žalovaný v podstatné míře převzal argumentaci správního orgánu prvního stupně, doplnil ji odkazy na několik soudních rozhodnutí a stručně reagoval na odvolací námitky. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tak soud vychází z odůvodnění obou správních rozhodnutí, která posuzuje jako vzájemně provázaný a obsahově jednotný celek.

12. Jediná konkrétní žalobní námitka spočívá v tom, že výkon práce jejích tří zaměstnanců na pracovišti v Českých Budějovicích v rámci specializované subdodávky po dobu tří týdnů nebyl nelegální. Odkazuje přitom na judikaturu NSS, podle níž lze i držitele zaměstnanecké karty za určitých podmínek legálně vyslat na pracovní cestu mimo místo výkonu práce vymezené v zaměstnanecké kartě a že ani dobu jednoho měsíce nelze bez dalšího považovat za neslučitelnou s vysláním na pracovní cestu.

13. Na takto vymezenou žalobní námitku lze reagovat pouze konstatováním, že ani z napadeného, ani z prvostupňového rozhodnutí nevyplývá, že by správní orgány považovaly za problematickou samotnou možnost vyslání zaměstnanců na krátkodobou pracovní cestu či konkrétně žalobkyní tvrzenou délku tří týdnů. Naopak žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně odkázal na rozsudek NSS -46 a rozsudek zdejšího soudu -53 z 15. 6. 2023, které připouštějí vyslání cizích státních příslušníků na pracovní cestu mimo místo výkonu zaměstnání uvedené v příslušném povolení a současně zdůrazňují požadavek její časové omezenosti, jehož naplnění je třeba posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti jednotlivého případu. Správní orgány za problematické nepovažovaly tvrzené třítýdenní vyslání jako takové, nýbrž především obsah dohod o vysílání na pracovní cesty, které podle jejich výkladu umožňovaly výkon práce mimo sjednané místo výkonu práce po dobu až jednoho roku, tedy prakticky po celou dobu zaměstnání dotčených pracovníků u žalobkyně. Z tohoto hlediska je pak nerozhodné, zda se žalobkyně podílela na realizaci díla formou subdodávek či že šlo o specifickou stavební činnost. Správní orgány zároveň neopřely svou argumentaci pouze o citované dohody, ale také o další zásadní zjištění plynoucí z vyúčtování pracovních cest a mzdových listů, jak soud již výše vyložil.

14. Přestože správní orgány své závěry vystavěly na konkrétní interpretaci dohod o vysílání na pracovní cesty, vyúčtování za období července 2021 a mzdových listů založených ve spise, žalobkyně nepředkládá jediný argument, kterým by tuto argumentaci individuálně zpochybňovala. Nevysvětluje, v čem je výklad uvedených písemností ze strany správních orgánů nesprávný, a v žalobě nepředložila žádné konkrétní argumenty ani důkazy na podporu své skutkové verze, podle níž dotčené zaměstnance do Českých Budějovic vyslala pouze na třítýdenní pracovní cestu. Ani případná krátkodobost tvrzeného výkonu práce po dobu tří týdnů totiž ještě neprokazuje, že zaměstnanci byli skutečně vyslání na pracovní cestu trvající tuto dobu. Přitom právě k prokázání tohoto obecného tvrzení, že pracovníci fakticky pracovali v Českých Budějovicích pouze tři týdny, navrhla žalobkyně při soudním jednání výslechy svého jednatele a všech tří jmenovaných pracovníků, jež soud nepovažoval s ohledem na výše uvedené za potřebné. Argumentace správních orgánů týkající se vyúčtování a mzdových listů naopak potvrzuje verzi, že pracovníci na pracovní cestu vyslání nebyli. Žalobní argumentace se tak míjí s nosnými důvody správních rozhodnutí. Žalobkyně se zaměřuje na otázku přípustnosti krátkodobé pracovní cesty držitele zaměstnanecké karty, kterou správní orgány samy obecně nezpochybňovaly. Nevypořádává se však s jejich stěžejním závěrem, že předložené dokumenty byly účelově vytvořené a neprokazovaly, že dotčení zaměstnanci vykonávali práci v Českých Budějovicích v režimu pracovní cesty. Žalobní námitka tak není způsobilá zpochybnit zákonnost závěrů, k nimž správní orgány dospěly.

15. Nad rámec nezbytného odůvodnění soud pro úplnost dodává, že ani datum provedeného kontrolního úkonu závěry žalobkyně nepodporuje. Pracovníci celního úřadu ztotožnili jmenované zaměstnance při výkonu práce na pracovišti v Českých Budějovicích 29. 7. 2021, tedy mimo časový rámec žalobkyní tvrzené pracovní cesty vymezené obdobím od 1. do 21. 7. 2021. Ani tato okolnost tak neodpovídá skutkové verzi předkládané žalobkyní.

4. Závěr a náklady řízení.

16. Soud uzavírá, že žalobní argumentace není způsobilá zpochybnit zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobkyně setrvává na obecné tezi o přípustnosti vyslání držitele zaměstnanecké karty na pracovní cestu mimo místo výkonu práce, správní orgány však tuto možnost samy nezpochybňovaly. Své závěry založily na hodnocení dohod o vysílání na pracovní cesty, vyúčtování pracovních cest a mzdových listů, které vyhodnotily jako účelově vytvořené podklady neprokazující, že dotčení zaměstnanci vykonávali práci v Českých Budějovicích v režimu pracovní cesty. Protože žalobkyně tento nosný závěr nijak konkrétně nenapadla, neshledal soud důvod se od závěrů správních orgánů odchýlit.

17. Jelikož soud nepřisvědčil žádné žalobní námitce, zamítl žalobu podle jako nedůvodnou.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle Žalobkyně neměla ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalovanému nevznikly žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti, proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz v rámečku Rychlé odkazy – Úhrada soudních poplatků.

Praha 24. září 2026

JUDr. Ing. Viera Horčicová

předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.