Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

17 Af 6/2026 - 55

13

[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera a soudců Vadima Hlavatého a Vladimíra Gabriela Navrátila ve věci

žalobkyně:

proti

žalovanému:

f.Hýča s.r.o., IČO 24833681

sídlem Žitná 1656/45, Praha 1

zastoupena společnostní vykonávající daňové poradenství ELOTOELO s.r.o., IČO 24215058

sídlem Kralická 950/1, Praha 10

Odvolací finanční ředitelství

sídlem Masarykova 427/31, Brno

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 3. 2026, č. j. 6077/26/5300-22444-712930,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.

Základ sporu

1. Žalobkyně se domáhá zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 9. 3. 2026, č. j. 6077/26/5300-22444-712930. Žalovaný tímto rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 30. 4. 2024, č. j. 3786148/24/2001-52524-108538. Tím byla žalobkyni za zdaňovací období únor 2023 stanovena DPH ve výši 0 Kč; správce daně tedy neakceptoval žalobkyní tvrzený rozdíl oproti poslední známé dani ve výši minus 12 737 716 Kč.

2. Žalobkyně podala dne 14. 7. 2023 dodatečné daňové přiznání za únor 2023. Na řádku 1 vykázala zápornou hodnotu odpovídající základu daně 60 655 790 Kč a DPH 12 737 716 Kč. Tato částka vycházela z opravných daňových dokladů vystavených dne 31. 1. 2023 k původním dokladům za leden 2020 a dne 27. 2. 2023 k původním dokladům za únor až prosinec 2020.

3. Žalobkyně od počátku tvrdila, že plnění uvedená na původních dokladech nebyla nikdy uskutečněna. Podle její verze doklady fyzicky vytvářela její bývalá účetní Jana Chmelařová, která je bez vědomí žalobkyně a při zneužití plné moci promítala do účetních evidencí, kontrolních hlášení a daňových přiznání žalobkyně. Účetní měla jednat v rámci vlastní činnosti, případně za úplatu a ve prospěch jiných osob.

4. Správce daně zahájil dne 5. 9. 2023 postup k odstranění pochybností. Pochybnosti vyvolala zejména mimořádně vysoká záporná hodnota vykázaná žalobkyní v dodatečném přiznání a zásadní odchýlení od její předchozí daňové pozice. Správce daně požadoval předložení původních a opravných daňových dokladů a prokázání podmínek opravy podle , případně , o dani z přidané hodnoty, dále jen „zákon o DPH“.

5. Žalobkyně předložila původní a opravné daňové doklady, část potvrzení o odeslání datovými zprávami a vysvětlení o fiktivní povaze původních plnění. Správce daně však uzavřel, že oprávněnost uplatněné opravy neprokázala. Hodnotu vykázanou žalobkyní proto zvýšil o základ daně 60 655 790 Kč a daň 12 737 716 Kč.

6. V odvolacím řízení žalovaný doplnil skutkový stav zejména k tomu, jak příjemci původních dokladů naložili s odpočty DPH. Zjistil, že původní doklady byly u jednotlivých příjemců vykázány v jejich řádných kontrolních hlášeních. Žalovaný dále zjistil, že po 28. 2. 2023 nepodal žádný z příjemců, s výjimkou R. S., přípustné dodatečné daňové přiznání a následné kontrolní hlášení, které by promítalo hodnoty z opravných daňových dokladů a snižovalo původně uplatněný odpočet. R. S. sice dne 26. 9. 2023 podal dodatečné daňové přiznání a následné kontrolní hlášení, nevykázal však v nich žádné plnění od žalobkyně.

7. Žalovaný současně zjistil, že u některých příjemců proběhly kontrolní postupy. U Group Sanders s.r.o. za srpen až prosinec 2020 a u V. Š. za srpen, září, listopad a prosinec 2020 byly sníženy hodnoty na vstupu a na výstupu a výsledná daň byla uhrazena. U dalších příjemců však buď došlo k doměření či dodatečnému přiznání daně bez její úhrady, anebo byly hodnoty na vstupu a výstupu vynulovány, protože nebyly odstraněny pochybnosti správce daně.

8. Žalobkyně dokládala pokus o odeslání opravných daňových dokladů jednotlivým příjemcům datovými zprávami ze dne 28. 2. 2023. U D. K., k němuž se vztahovaly původní doklady za březen až srpen a prosinec 2020, a u A. Z., k níž se vztahovaly původní doklady za květen až září a prosinec 2020, však žalobkyně nepředložila obálky datových zpráv. Žalovaný proto neměl prokázáno ani to, že se žalobkyně pokusila dát opravné doklady do dispozice těchto příjemců.

9. Žalovaný žalobkyni písemností ze dne 15. 1. 2026 seznámil se zjištěnými skutečnostmi podle § 115 odst. 2 daňového řádu. Žalobkyně reagovala dne 18. 2. 2026. Předložila usnesení o zahájení trestního stíhání a znalecký posudek z trestního řízení, navrhla výslech J. Ch. a Ing. H. C. a požadovala opatření dalších částí trestního spisu, zejména záznamů komunikace, přepisů odposlechů a poznatků z operativního rozpracování. Žalovaný žalobkyni dne 23. 2. 2026 vyrozuměl o důvodech neprovedení navržených svědeckých výpovědí.

10. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uzavřel, že § 42 zákona o DPH na věc nedopadá, neboť žalobkyně sama tvrdí, že původní plnění od počátku neexistovala. Věc proto posoudil podle § 43 zákona o DPH. Dospěl k závěru, že žalobkyně opravu uplatnila za nesprávné zdaňovací období, u části dokladů po uplynutí tříleté lhůty a u části dokladů bez prokázaného předání opravných dokladů příjemcům. Nadto neshledal, že by žalobkyně prokázala dobrou víru nebo včasné a úplné odstranění nebezpečí ztráty daňových příjmů.

II.

Obsah žaloby

11. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 9. 3. 2026, č. j. 6077/26/5300-22444-712930, jímž žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2023.

12. Žalobkyně nejprve namítá podstatnou vadu odvolacího řízení spočívající v porušení § 115 odst. 2 daňového řádu. Tvrdí, že ačkoli ji žalovaný v průběhu odvolacího řízení seznámil s některými skutkovými zjištěními a předběžnými úvahami, neseznámil ji s konečným hodnocením důkazů a důkazních návrhů, které sama předložila v reakci na výzvu žalovaného. Podle žalobkyně žalovaný až v napadeném rozhodnutí definitivně vyhodnotil předložené podklady z trestního řízení, znalecký posudek a navržené důkazy jako nadbytečné, aniž jí předtím umožnil vyjádřit se k tomuto hodnocení. Tím jí měl být odňat procesní prostor reagovat na rozhodující úvahy, z nichž žalovaný následně vycházel.

13. Dále žalobkyně brojí proti neprovedení navržených důkazů, zejména výslechu J. Ch., výslechu Ing. H. C. a doplnění dokazování o části trestního spisu. Má za to, že tyto důkazy byly významné pro posouzení otázky, zda bylo jednání J. Ch. přičitatelné žalobkyni, zda žalobkyně jednala v dobré víře, kdy se mohla o existenci sporných dokladů dozvědět a kdo případně profitoval z vystavování fiktivních daňových dokladů. Podle žalobkyně žalovaný založil své závěry právě na okolnostech, k jejichž objasnění navržené důkazy směřovaly, avšak současně je odmítl jako nadbytečné. Tím podle žalobkyně nedostatečně zjistil skutkový stav věci.

14. V další žalobní námitce žalobkyně vytýká žalovanému nesprávnou aplikaci § 108 zákona o DPH. Tvrdí, že žalovaný pominul rozhodující otázku, kdo byl skutečným vystavitelem původních daňových dokladů. Podle žalobkyně nelze bez dalšího ztotožnit osobu uvedenou na dokladech s osobou, která je fakticky vystavila. Žalobkyně opakovaně tvrdila, že sporné doklady vytvořila J. Ch. v rámci vlastní činnosti, bez vědomí žalobkyně a za okolností nasvědčujících zneužití udělené plné moci. Žalovaný však podle žalobkyně tuto skutkovou otázku neobjasnil, označil ji za právně nerozhodnou a bez dostatečného dokazování vyšel z předpokladu, že osobou povinnou přiznat daň byla právě žalobkyně.

15. Konečně žalobkyně namítá nesprávné posouzení její dobré víry, časového sledu událostí a proporcionality důsledků napadeného rozhodnutí. Nesouhlasí se závěrem žalovaného, že nebyla v dobré víře a že o sporných transakcích musela vědět. Zdůrazňuje, že od počátku tvrdila zneužití svého postavení bývalou účetní a namítá, že žalovaný bez dostatečného skutkového podkladu dovodil její profit z dané činnosti. Současně poukazuje na to, že opravné daňové doklady byly vystaveny a rozesílány ještě před zahájením trestního stíhání, takže závěr žalovaného o účelovém postupu vedeném až hrozbou trestního řízení považuje za neúplný. Dále namítá, že žalovaný nepřiměřeně přenesl na žalobkyni následky jednání odběratelů, kteří nepřijali odpovídající daňová opatření.

16. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; současně navrhuje zvážit zrušení i prvostupňového dodatečného platebního výměru.

III.

Vyjádření žalovaného k podané žalobě

17. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhuje její zamítnutí. Uvádí, že napadené rozhodnutí považuje za zákonné a přezkoumatelné a že žalobkyně neprokázala splnění podmínek pro opravu výše daně ve smyslu § 42, resp. § 43 zákona o DPH ani podmínek vyplývajících z judikatury Soudního dvora Evropské unie. Za předmět sporu označuje otázku, zda byla žalobkyně oprávněna opravit daň u původně vystavených daňových dokladů.

18. K námitce porušení § 115 odst. 2 daňového řádu žalovaný uvádí, že žalobkyni v průběhu odvolacího řízení řádně seznámil se zjištěnými skutečnostmi i se svým předběžným právním názorem. Zdůrazňuje, že již v rámci seznámení podle § 115 odst. 2 daňového řádu vysvětlil, proč považuje navržené důkazy za nadbytečné, a následně žalobkyni samostatně vyrozuměl o důvodech neprovedení navržených svědeckých výpovědí. V napadeném rozhodnutí podle svého názoru neprováděl nové hodnocení důkazů ani nevytvořil novou skutkovou či právní rovinu věci, nýbrž pouze setrval na již dříve sdělených závěrech. Proto nebyl povinen vydávat další seznámení se zjištěnými skutečnostmi.

19. Ve vztahu k námitce nezákonného odmítnutí důkazních návrhů žalovaný setrvává na tom, že navrhované důkazy byly nadbytečné. Podle jeho názoru bylo pro rozhodnutí podstatné posoudit, zda žalobkyně splnila podmínky opravy daně, nikoli zjišťovat, kdo fakticky vyhotovil původní daňové doklady. Uvádí, že mezi účastníky nebylo sporné, že J. Ch. jednala na základě plné moci udělené žalobkyní, a její jednání tak bylo žalobkyni přímo přičitatelné. Z tohoto důvodu považoval za nadbytečný výslech J. Ch., výslech Ing. H. C. i doplnění dokazování o části trestního spisu či další podklady z trestního řízení. Současně zdůrazňuje, že případná protiprávnost jednání zmocněnkyně nemůže zvrátit závěr o jeho přičitatelnosti žalobkyni v daňové sféře.

20. K námitce nesprávné aplikace § 108 zákona o DPH žalovaný konstatuje, že osobou povinnou přiznat daň uvedenou na daňovém dokladu byla žalobkyně. Sporné doklady byly vystaveny jejím jménem, byly zahrnuty do jejích daňových tvrzení a uplatněny vůči správci daně jejím zmocněným zástupcem. Podle žalovaného proto nebylo rozhodné, zda daňové doklady fyzicky vytvořila J. Ch. Žalovaný dále poukázal na účel § 108 odst. 4 písm. f) zákona o DPH, resp. čl. 203 směrnice o DPH, jímž je ochrana před ztrátou daňových příjmů. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, zejména rozsudky ve věcech Stroy trans (C-642/11), LVK-56 (C-643/11) a FIRIN (C-107/13), z nichž dovozuje, že povinnost odvést daň uvedenou na faktuře existuje bez ohledu na to, zda deklarované plnění bylo skutečně uskutečněno.

21. K otázce dobré víry žalobkyně žalovaný uvádí, že podmínka dobré víry splněna nebyla. Podle jeho názoru žalobkyně nekontrolovala činnost své zmocněnkyně, neprověřovala obsah podávaných daňových přiznání a současně profitovala z vyplacených nadměrných odpočtů. Proto si musela být vědoma nesouladu mezi skutečným rozsahem své ekonomické činnosti a údaji vykazovanými v daňových přiznáních. Poukazuje rovněž na další okolnosti daňové historie žalobkyně, zejména předchozí doměření daně, opožděné podávání daňových přiznání a způsob úhrady daňových povinností.

22. Žalovaný dále konstatuje, že žalobkyně nesplnila ani druhou podmínku vyžadovanou judikaturou Soudního dvora Evropské unie, spočívající ve včasném a úplném odstranění nebezpečí ztráty daňových příjmů. Připouští, že žalobkyně vystavila opravné daňové doklady a pokusila se je doručit odběratelům ještě před zahájením trestního stíhání, podle jeho názoru však tato skutečnost sama o sobě nepostačovala. Žádný z odběratelů na vystavené opravné doklady nereagoval podáním dodatečného daňového přiznání či následného kontrolního hlášení a neoprávněně uplatněné odpočty nebyly vráceny. Nebezpečí ztráty daňových příjmů tak podle žalovaného nebylo včas a zcela odstraněno. Podání dodatečného daňového přiznání žalobkyní následovalo až po zahájení trestního stíhání, a nelze je proto považovat za projev včasné nápravy.

23. K návrhu žalobkyně na případné zrušení i prvostupňového dodatečného platebního výměru žalovaný sděluje, že podmínky pro takový postup splněny nejsou. Projednávaná věc nepředstavuje případ, v němž by prvostupňové rozhodnutí vůbec nemělo být vydáno nebo v němž by daňové řízení trpělo vadami znemožňujícími jeho pokračování.

IV.

Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

24. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [ věta první , (dále jen „ “)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( ).

25. Soud o věci rozhodl podle bez nařízení jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout pouze na základě listinných podkladů založených v soudním a správním spise, které byly účastníkům známy nebo k nim měli možnost se vyjádřit. Účastníci byli soudem řádně poučeni, že nevyjádří-li ve lhůtě dvou týdnů od doručení výzvy nesouhlas s rozhodnutím bez jednání, bude se mít za to, že s tímto postupem souhlasí. Žádný z účastníků ve stanovené lhůtě nesouhlas nevyjádřil.

26. Žaloba není důvodná.

27. Podstatou sporu je oprávněnost opravy daně u daňových dokladů vystavených v roce 2020, které podle tvrzení žalobkyně nesouvisely s její skutečnou ekonomickou činností, nýbrž byly vytvořeny bývalou účetní J. Ch. bez vědomí statutárního orgánu žalobkyně.

28. V této souvislosti je nejprve nutno vyjasnit, jaký je předmět tohoto řízení, protože již žalovaný jej v odůvodnění napadeného rozhodnutí uchopil šířeji, než bylo potřebné, a následně žalobkyně jej v žalobě rozšiřuje na otázky, jež jeho rámec překračují, čímž se některé žalobní námitky stávají mimoběžnými.

29. Soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí, jímž žalovaný neuznal opravu DPH, kterou žalobkyně uplatnila v dodatečném daňovém přiznání za zdaňovací období únor 2023. Předmětem nynějšího řízení je proto otázka, zda žalobkyně byla oprávněna provést tuto opravu a podle kterého ustanovení zákona o DPH měl být její postup posouzen. Soud musí nejprve určit, zda žalobkyní tvrzený skutkový děj může podléhat § 42, nebo § 43 zákona o DPH. Nejde však o nové řízení o stanovení DPH za jednotlivá zdaňovací období roku 2020 ani o řízení, v němž by soud určoval, které jiné osobě měla být z původních dokladů připsána povinnost přiznat daň.

30. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že prokázání důvodů opravy výše daně není totožné se stanovením daně. Oprava představuje samostatné právo daňového subjektu, který musí prokázat splnění podmínek pro jeho využití. Řízení podle § 43 zákona o DPH proto neslouží k tomu, aby se znovu přezkoumávala údajná nesprávnost původního daňového řízení nebo aby se nově určovala daňová povinnost jiné osoby (zejména rozsudky NSS ze dne 3. 9. 2026, č. j. -36, body 49 až 54, a ze dne 10. 4. 2025, č. j. -30, body 17, 24 a 28 až 29).

31. Žalobkyně namítá, že původní doklady fyzicky vytvářela J. Ch., která tak měla činit bez jejího vědomí, mimo rámec svého oprávnění a ve vlastním nebo cizím prospěchu. Tím žalobkyně ve skutečnosti zpochybňuje, komu měla být daň z původních dokladů přičtena podle § 108 zákona o DPH. Taková otázka však není samostatným předmětem nynějšího řízení. Žalobkyně zde nevystupuje jako osoba, vůči níž je poprvé stanovována daň z dokladů, nýbrž jako osoba, která ve svých daňových tvrzeních přiznala daň a následně se domáhá její opravy podle § 43 zákona o DPH.

32. Odkaz žalobkyně na § 108 odst. 1 zákona o DPH věc neposouvá. Žalobkyně sama tvrdí, že deklarovaná plnění nebyla uskutečněna; § 108 odst. 1 zákona o DPH přitom upravuje povinnost plátce přiznat daň z uskutečněného zdanitelného plnění. Žalobkyní předestřená situace se proto týká především povinnosti přiznat daň uvedenou na dokladu podle § 108 odst. 4 písm. f) zákona o DPH, ve znění účinném pro rok 2020. Taková povinnost může vzniknout i tehdy, nebylo-li deklarované plnění skutečně uskutečněno; jejím účelem je předejít nebezpečí, že příjemce dokladu uplatní neoprávněný odpočet DPH (rozsudky Soudního dvora ze dne 31. 1. 2013, Stroy trans, C-642/11, body 29 až 32, a ze dne 8. 12. 2022, Finanzamt Österreich, C-378/21, zejména body 19 až 21; dále rozsudek NSS ze dne 27. 3. 2025, č. j. -41, body 38 až 41).

33. Žalovaný proto nemohl tvrzení žalobkyně o jednání J. Ch. bez dalšího pominout. Podle § 116 odst. 2 daňového řádu byl povinen vypořádat odvolací argumentaci žalobkyně. Význam této argumentace je však omezen na posouzení podmínek opravy podle § 43 zákona o DPH, zejména na otázku dobré víry žalobkyně a na relevanci jí navržených důkazů. Samotné prokázání, že J. Ch. doklady fyzicky vytvořila nebo že tak činila ve vlastním zájmu, by bez dalšího neprokazovalo správné uplatnění opravy za původní zdaňovací období, její včasnost, obdržení opravných dokladů příjemci ani včasné a úplné odstranění nebezpečí ztráty daňových příjmů.

34. Žalovaný argumentaci týkající se J. Ch. rozebral šířeji, než bylo pro výsledek věci nezbytné, když se zabýval jejím možným prospěchem, motivací, plnou mocí a trestními souvislostmi. Tyto úvahy však nezměnily předmět správního ani soudního řízení. Žalobkyně proto nemůže z dílčích úvah žalovaného vytvářet samostatný spor o původní daňovou povinnost J. Ch. Soud k nim přihlíží pouze v rozsahu, v němž mohou objasnit, zda žalobkyně unesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno k podmínkám opravy podle § 43 zákona o DPH.

35. Podle § 42 zákona o DPH ve znění účinném pro rozhodné období plátce opraví základ daně mimo jiné při zrušení nebo vrácení celého nebo části zdanitelného plnění [§ 42 odst. 1 písm. a)] anebo při vrácení přijaté úplaty, z níž vznikla povinnost přiznat daň, jestliže se zdanitelné plnění neuskutečnilo [§ 42 odst. 1 písm. d)]. První z těchto variant předpokládá, že zde původně bylo skutečné zdanitelné plnění, které bylo následně zrušeno nebo vráceno. Druhá varianta předpokládá skutečné přijetí úplaty a její následné vrácení. Naproti tomu § 43 odst. 1 zákona o DPH upravuje případ, kdy plátce přiznal daň jinak, než stanoví zákon, a tím zvýšil daň na výstupu. Oprava se provádí dodatečným daňovým přiznáním za zdaňovací období, ve kterém byla daň nesprávně uplatněna, a může být provedena nejdříve ke dni, kdy příjemce obdržel opravný daňový doklad, nebo kdy byla provedena oprava v evidenci pro účely DPH. Podle § 43 odst. 4 nelze opravu provést po uplynutí tří let od konce původního zdaňovacího období.

36. Povinnost přiznat daň uvedenou na dokladu má zajišťovací funkci. Nejde o sankci za samotné vystavení nesprávného dokladu, ale o nástroj k vyloučení nebezpečí, že příjemce uplatní odpočet, aniž by odpovídající daň byla odvedena. Proto musí být její uplatnění v souladu se zásadami neutrality a proporcionality DPH. Členské státy musí umožnit opravu bezdůvodně uvedené daně, prokáže-li vystavitel dobrou víru, nebo včas zcela odstraní nebezpečí ztráty daňových příjmů (rozsudek Soudního dvora ze dne 8. 5. 2019, EN.SA., C-712/17, zejména body 31 až 36; rozsudek NSS ze dne 27. 3. 2025, č. j. -41, body 42 až 51).

37. Tato materiální kritéria jsou alternativní mezi sebou. Nejsou však náhradou za všechny formální předpoklady postupu podle § 43 zákona o DPH. Dobrá víra nebo odstranění daňového rizika mohou mít význam zejména při výjimečném posouzení opravy po uplynutí tříleté lhůty; neznamenají však, že plátce může opravu promítnout do libovolného pozdějšího zdaňovacího období namísto období, v němž byla daň původně nesprávně uplatněna.

38. Žalobkyně sama netvrdí, že by jí v roce 2020 vznikla skutečná daňová povinnost z jí poskytnutých služeb a že se až následně změnily podmínky takového plnění. Tvrdí naopak, že k deklarovaným službám vůbec nedošlo. Tím není naplněn § 42 odst. 1 písm. a) zákona o DPH, neboť podle její vlastní skutkové verze nedošlo ke zrušení ani vrácení dříve uskutečněného plnění. Žalobkyně současně netvrdila ani neprokázala, že by skutečně přijala úplaty, z nichž jí vznikla povinnost přiznat daň, a tyto úplaty následně vrátila; nesplnila tedy ani předpoklady postupu podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o DPH. Údaj „Uhrazeno hotově!“ na části původních dokladů sám o sobě neprokazuje skutečné přijetí ani vrácení úplaty, přičemž žalobkyně nepředložila žádné doklady o vrácení plateb. Žalovaný proto správně posoudil věc podle § 43 zákona o DPH. Tento závěr odpovídá i rozsudku NSS ze dne 27. 3. 2025, č. j. -41, podle něhož fiktivní povaha plnění sama o sobě nevylučuje opravu výše daně podle § 43, ale nemůže být posuzována jako následné zrušení skutečně uskutečněného plnění podle § 42.

39. Ze skutkových zjištění žalovaného vyplývá, že žalobkyně uplatnila v dodatečném daňovém přiznání za únor 2023 opravu daně uvedené na dokladech vystavených v jednotlivých měsících roku 2020. Opravné doklady vystavila k lednu 2020 dne 31. 1. 2023 a k únoru až prosinci 2020 dne 27. 2. 2023. Jediné dodatečné daňové přiznání, jímž zamýšlela opravu promítnout, však podala dne 14. 7. 2023 za zdaňovací období únor 2023.

40. Ustanovení § 43 odst. 1 zákona o DPH váže opravu výše daně na zdaňovací období, v němž byla daň nesprávně uplatněna. Tento režim se odlišuje od opravy základu daně podle § 42 zákona o DPH, která se za zákonem stanovených podmínek považuje za samostatné zdanitelné plnění uskutečněné až v době vzniku důvodu opravy. Jakmile žalobkyně sama tvrdí, že původní plnění nikdy neexistovala, nemůže využít mechanismus § 42 a promítnout opravu do pozdějšího období. Musela postupovat podle § 43, tedy prostřednictvím dodatečných přiznání za původní měsíce roku 2020.

41. Tento požadavek není samoúčelným formalismem. Zdaňovací období je materiálním znakem daňového tvrzení, který určuje, jaká daňová povinnost se opravuje, v jaké lhůtě lze opravu provést a jaká je její návaznost na postavení příjemců původních dokladů. Dodatečné přiznání za únor 2023 proto nelze bez dalšího pokládat za souhrn dvanácti dodatečných přiznání za jednotlivé měsíce roku 2020. Ani zásada posuzování podání podle jeho skutečného obsahu nemůže vést k přetvoření jednoho daňového tvrzení za konkrétní období v několik samostatných tvrzení za jiná období.

42. Soud zdůrazňuje a pokládá pro posouzení celé věci za zásadní, že žalobkyně tento samostatný důvod rozhodnutí žalovaného v žalobě konkrétně nezpochybňuje. Netvrdí, že by podala dodatečná daňová přiznání za původní období, ani nepředkládá právní argument, proč by § 43 zákona o DPH umožňoval uplatnit opravu dokladů z roku 2020 v daňovém přiznání za únor 2023. Její obecná polemika s časovým sledem vystavení opravných dokladů, jejich odesláním a zahájením trestního stíhání přitom tento samostatný právní důvod nenapadá. Již tento důvod uplatněný žalovaným v napadeném rozhodnutí proto obstojí jako samostatný základ pro neuznání žalobkyní provedené opravy.

43. Již sama skutečnost, že žalobkyně nenapadá vůdčí rozhodovací důvod žalovaného, je pro posouzení žaloby sama o sobě postačující. Soud se přesto dále zabývá lhůtou, otázkou dobré víry a nebezpečím ztráty daňových příjmů, neboť tyto okolnosti tvořily další důvody napadeného rozhodnutí a žalobkyně je výslovně napadla. Následující úvahy tak potvrzují, že žalobkyně by neuspěla ani tehdy, kdyby bylo možno některé z formálních otázek posoudit v její prospěch.

44. U dokladů za leden až červen 2020 přistupuje okolnost, že žalobkyně podala dodatečné daňové přiznání až dne 14. 7. 2023, tedy po uplynutí tříleté lhůty podle § 43 odst. 4 zákona o DPH. Soud nepřehlíží judikaturu, podle níž může být v mimořádných případech třeba umožnit korekci i nad rámec této lhůty, prokáže-li vystavitel dobrou víru nebo včasné a úplné odstranění nebezpečí ztráty daňových příjmů (srov. rozsudek NSS ze dne 10. 4. 2025, č. j. -30, bod 17, a rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2021, č. j. -35, zejména body 17 až 20). Takové výjimečné okolnosti však žalobkyně neprokázala. Tento závěr je navíc podpůrný, neboť oprava všech dokladů byla již uplatněna za nesprávné zdaňovací období.

45. U dokladů určených D. K., vztahujících se k období březen až srpen a prosinec 2020, a A. Z., vztahujících se k období květen až září a prosinec 2020, žalobkyně nepředložila obálky datových zpráv. Neprokázala proto, že tyto opravné daňové doklady uvedeným příjemcům odeslala, natož že je příjemci obdrželi. Žalobkyně tak u těchto dokladů neprokázala splnění časového předpokladu postupu podle § 43 odst. 1 zákona o DPH. Tento nedostatek představuje další důvod neuznání opravy v rozsahu dokladů vztahujících se k uvedeným osobám.

46. Soud dále vážil použitelnost rozsudku Soudního dvora ve věci P sp. z o.o., C‑442/22, na nyní posuzovanou věc. Tento rozsudek se týkal prvotního určení osoby povinné odvést DPH podle čl. 203 směrnice o DPH v situaci, kdy zaměstnankyně vystavila falešné faktury s použitím identity zaměstnavatele bez jeho vědomí a souhlasu. Soudní dvůr zde řešil, zda má být za osobu, která uvedla DPH na faktuře, považována zaměstnankyně, nebo zaměstnavatel, jenž případně neprokázal náležitou péči při její kontrole.

47. Nynější věc má jiný předmět. Žalobkyně se nedomáhá ochrany proti prvotnímu stanovení DPH z dokladů, které by nebyly součástí jejích vlastních daňových tvrzení. Domáhá se opravy daně, která byla promítnuta do jejích daňových tvrzení a jejíž přípustnost je v nynější věci nutno posoudit podle § 43 zákona o DPH. Rozsudek C‑442/22 proto neposkytuje podklad pro to, aby soud v tomto řízení nově určoval, zda měla být původní daňová povinnost připsána žalobkyni, nebo J. Ch.

48. Tvrzení žalobkyně o jednání J. Ch. může mít význam pouze v rozsahu, v němž by mohlo podpořit její tvrzení o dobré víře jako jedné z alternativních materiálních podmínek opravy podle § 43 zákona o DPH. Při tomto posouzení však nejde o samostatné určení osoby povinné podle čl. 203 směrnice, nýbrž o otázku, zda žalobkyně prokázala, že při původním přiznání daně nevěděla a při zohlednění všech okolností ani nemohla vědět o fiktivní povaze dokladů.

49. Žalobkyně takovou dobrou víru neprokázala. Fiktivní doklady byly do jejích daňových tvrzení zahrnovány dlouhodobě. Žalobkyni byly za období březen až červen 2020 na její bankovní účet vyplaceny nadměrné odpočty. Žalobkyně dále nepředložila konkrétní tvrzení, která by vysvětlovala, proč nemohla zjistit, že její daňová tvrzení neodpovídají reálnému výkonu její ekonomické činnosti. V daňovém řízení žalobkyně nekonkretizovala, jaká opatření přijala k dohledu nad činností J. Ch., ke kontrole obsahu podávaných daňových tvrzení, k ověřování souladu vykazovaných plnění s vlastní ekonomickou činností ani k prověřování pohybů na svém bankovním účtu. Okolnost, že účetní mohla jednat samostatně nebo ve prospěch jiných osob, sama o sobě nevysvětluje, proč žalobkyně neměla o dlouhodobě podávaných daňových tvrzeních vedených jejím jménem žádné vědomosti.

50. Soud proto pro úplnost uzavírá, že žalobkyně neprokázala ani dobrou víru jako jednu z alternativních materiálních podmínek opravy daně. Tento závěr současně vylučuje, aby se žalobkyně mohla dovolávat mimořádné korekce účinků tříleté lhůty.

51. Při splnění formálních podmínek opravy žalobkyně mohla uspět i bez prokázání dobré víry, pokud by prokázala, že včas a úplně odstranila nebezpečí ztráty daňových příjmů. Tato podmínka však neznamená pouze vystavit opravné doklady a pokusit se je odeslat. Je třeba prokázat, že riziko vyvolané původními doklady bylo skutečně odstraněno.

52. Zjištění žalovaného, že příjemci původní doklady vykázali v kontrolních hlášeních a uplatnili z nich odpočty, znamená, že riziko, jehož předcházení sleduje čl. 203 směrnice o DPH, nebylo jen abstraktní. Žalobkyně proto musela tvrdit a doložit následnou skutečnost, která by toto riziko uzavřela. Takovou skutečností by mohlo být například dobrovolné opravení odpočtu příjemcem, pravomocné odepření odpočtu a v relevantním případě též úhrada nebo vymožení doměřené daně, případně jiný důvod zániku možnosti odpočet uplatnit (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 3. 2025, č. j. -41, body 50 až 52 a 59 až 60).

53. Žalobkyně správně upozorňuje na to, že opravné doklady vystavila v lednu a únoru 2023 a podle svého tvrzení je odeslala dne 28. 2. 2023, tedy před zahájením trestního stíhání dne 28. 6. 2023. Tento rozdíl brání tomu, aby soud bez dalšího převzal časovou úvahu žalovaného založenou jen na datu podání dodatečného přiznání dne 14. 7. 2023 a na následném zahájení trestního stíhání. Nemůže však nahradit chybějící důkaz o rozhodném následku. Časná reakce ve vztahu k trestnímu stíhání může být významná pro hodnocení motivace; sama o sobě však neprokazuje, že příjemci již uplatněné odpočty opravili nebo že riziko daňové ztráty zaniklo jinak.

54. Soud zohlednil, že u Group Sanders s.r.o. za srpen až prosinec 2020 a u V. Š. za srpen, září, listopad a prosinec 2020 byly po kontrolních postupech hodnoty na vstupu a výstupu sníženy a výsledná daň uhrazena. Tato dílčí zjištění však sama o sobě neprokazují včasné a úplné odstranění rizika ve vztahu ke všem dokladům zahrnutým žalobkyní do jediné opravy za únor 2023. Žalobkyně nevymezila, které konkrétní doklady a částky byly takto zohledněny, ani netvrdila, že uvedené dílčí korekce pokrývají celou jí uplatněnou částku. Naopak u dalších příjemců byly doměřené nebo dodatečně přiznané částky neuhrazeny, případně nedošlo k odstranění pochybností o jejich daňových tvrzeních.

55. Skutečnost, že žádný z příjemců po 28. 2. 2023, s výjimkou R. S., nepodal přípustné dodatečné daňové přiznání a následné kontrolní hlášení promítající opravné doklady, je důkazně významná. U R. S. navíc následné podání žádné plnění od žalobkyně neobsahovalo. Žalobkyně nenabídla jiný konkrétní podklad, z něhož by plynulo, že riziko bylo pro celý jí uplatněný soubor oprav zcela odstraněno.

56. Námitka, že žalovaný na žalobkyni nepřípustně přenesl následky nečinnosti příjemců, proto není důvodná. Nejde o sankci za jejich jednání, ale o materiální předpoklad opravy, jehož splnění musí prokázat osoba, která opravu požaduje. To, že žalobkyně nemohla příjemce přinutit k podání dodatečného přiznání, neznamená, že se podmínka úplného odstranění rizika považuje za splněnou. Žalobkyně mohla příjemce oslovit, opatřit jejich vyjádření nebo navrhnout provedení konkrétních důkazů, jejichž získání by vyžadovalo součinnost správce daně (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 9. 2026, č. j. -36, body 52 až 54).

57. Pokud jde o okruh žalobních námitek vztahujících se k neprovedení navržených důkazů, soud konstatuje, že při posouzení důkazních návrhů není rozhodné, zda by mohly obecně přispět k objasnění trestní věci, soukromoprávního vztahu žalobkyně a J .Ch. nebo případné odpovědnosti jiných osob. Rozhodné je, zda mohou prokázat skutečnosti významné pro opravu podle § 43 zákona o DPH.

58. Výslech J. Ch., usnesení o zahájení trestního stíhání, znalecký posudek a další požadované části trestního spisu mohly případně objasnit, kdo doklady fakticky vytvářel, jaká byla motivace J. Ch., zda se na jednání podílely další osoby nebo kdy žalobkyně pojala podezření na nesrovnalosti. Ani prokázání těchto okolností by však nemohlo odstranit rozhodující vadu celé žalobkyní uplatněné opravy, tedy její promítnutí do dodatečného přiznání za únor 2023 namísto do dodatečných přiznání za původní měsíce roku 2020. Neprokazovalo by ani obdržení opravných dokladů D. K. a A. Z.

59. Výslech Ing. H. C. má z navržených důkazů nejbližší vazbu k otázce dobré víry, neboť žalobkyně jej spojila s fakturačním procesem, interními kontrolními mechanismy a vymezením osob oprávněných vystavovat doklady. Soud však tento důkaz nepovažuje za způsobilý změnit výsledek věci. I kdyby svědkyně potvrdila, že J. Ch. nebyla součástí fakturačního oddělení nebo neměla interní oprávnění vystavovat daňové doklady, nemohlo by to odstranit rozhodující vadu spočívající v tom, že žalobkyně promítla opravy dokladů z roku 2020 do dodatečného přiznání za únor 2023.

60. Soud vedle toho uvádí, že žalovaný důkazy neodmítl bez odůvodnění. Vysvětlil, že okolnosti, které jimi měly být prokazovány, považuje s ohledem na předmět řízení a obsah plné moci za nadbytečné. Závěr o nadbytečnosti důkazu může obstát, je-li tvrzená skutečnost již bez důvodných pochybností zjištěna nebo nemůže-li ovlivnit výsledek řízení (nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. ).

61. Žalobkyně spojuje věcnou kritiku neprovedení důkazů s námitkou porušení § 115 odst. 2 daňového řádu. Tyto dvě otázky je však třeba rozlišit. Jedna otázka zní, zda žalovaný důvody neprovedení návrhů posoudil správně; tím se soud zabýval výše. Jinou otázkou je, zda žalovaný po reakci žalobkyně provedl nové dokazování, vyvodil z něj nové skutkové závěry nebo zaujal nový právní náhled, s nímž musel žalobkyni před vydáním rozhodnutí znovu seznámit.

62. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vyložil, že provádí-li odvolací orgán v odvolacím řízení dokazování, musí odvolatele seznámit nejen s výčtem a obsahem provedených důkazů, ale i se skutkovými závěry a hodnotícími úvahami, které z nich vyvodil. Smyslem tohoto postupu je zabránit překvapivému rozhodnutí a poskytnout daňovému subjektu reálnou možnost reagovat na závěr, zda unesl důkazní břemeno (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 6. 2020, č. j. -52, zejména body 46 až 55 a 67 až 82).

63. Naopak samotné předběžné seznámení se s u, úvaha o tom, zda má být jako důkaz provedena, nebo odmítnutí důkazního návrhu pro právní irelevanci, nedostatek vypovídací schopnosti či nadbytečnost, ještě nepředstavuje provádění dokazování. Další Seznámení proto není nutné jen proto, že účastník v reakci na předchozí Seznámení předložil další y nebo navrhl další důkazy, jestliže je odvolací orgán neprovede a důvody jejich neprovedení řádně uvede v rozhodnutí (rozsudek NSS ze dne 13. 8. 2026, č. j. -98, body 26 až 29).

64. Žalovaný žalobkyni v Seznámení předestřel, že za rozhodné považuje splnění formálních podmínek opravy, dobrou víru a včasné odstranění nebezpečí ztráty daňových příjmů. Žalobkyně na tento náhled reagovala, předložila y a navrhla další důkazy. Žalovaný jí následně Vyrozuměním ze dne 23. 2. 2026 sdělil důvody neprovedení navržených svědeckých výpovědí. Soud má za to, že samotné odmítnutí navržených důkazů nevyžadovalo další postup podle daňového řádu.

65. Soud nepovažuje za nutné rozhodnout, zda některé hodnotící pasáže napadeného rozhodnutí týkající se listin předložených žalobkyní již představovaly jejich provedení jako důkaz. I kdyby tomu tak bylo a žalovaný měl žalobkyni před vydáním rozhodnutí znovu seznámit se svým hodnocením, nemohla by taková procesní vada ovlivnit zákonnost ani správnost napadeného rozhodnutí ve smyslu Tyto y a navržené důkazy směřovaly k otázce faktického vystavitele původních dokladů a k jednání účetní; nemohly však prokázat opravu za správná původní zdaňovací období ani odstranit nedostatky při předání opravných dokladů dvěma příjemcům.

V.

Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

66. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji dle zamítl.

67. O nákladech řízení soud rozhodl podle , podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 29. září 2026

Milan Tauber v.r.

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje M. S.