Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1989/2026

-236

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně GEOSAN GROUP a. s., IČO 281 69 522, se sídlem v Kolíně III, U Nemocnice 430, zastoupené Mgr. Danielem Thelenem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Průhonu 1516/32, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, IČO 000 07 064, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, zastoupené JUDr. Barborou Karo, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 988/31, o zvýšení ceny díla rozhodnutím soudu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2026, č. j. -207, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 8. 2025, č. j. -83, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala soudního rozhodnutí o zvýšení ceny díla sjednané smlouvou o dílo ze dne 3. 1. 2022 ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), o částku 18 245 223,85 Kč bez DPH (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 4. 2026, č. j. -207, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II jej změnil jen co do výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jímž napadla jeho výrok I v rozsahu, v němž jím byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání spatřuje předně v řešení otázky výkladu čl. 5 odst. 5.3 písm. b) smlouvy o dílo, při němž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. . Dále klade otázku, zda se zhotovitel může domáhat zvýšení ceny díla rozhodnutím soudu podle § 2620 odst. 2 o. z. i tehdy, není-li mimořádná nepředvídatelná okolnost výlučnou příčinou podstatného ztížení dokončení díla. Má za to, že tato otázka má být posouzena jinak, než jak byla vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. . Konečně pokládá za dosud neřešenou otázku výkladu pojmu podstatného ztížení dokončení díla ve smyslu § 2620 odst. 2 o. z.

3. Žalovaná navrhla dovolání zamítnout.

4. Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „“) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

5. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

6. Dovolání není přípustné.

7. Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelkou kladená otázka výkladu čl. 5 odst. 5.3 písm. b) předmětné smlouvy o dílo. Při interpretaci smluv sjednaných účastníky řízení je nutno vycházet z ustanovení § 555 odst. 1 o. z., jež formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání tak, že podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje pak ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., s. 594-595, nebo Handlar, J. in Lavický, P. a kol. I. Obecná část (-654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a , věta první, o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v , větě druhé, o. z. Ustanovení o. z. (ve věcech týkajících se podnikatelů též ustanovení o. z.) uvádí pak demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2024, ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. , nebo rozsudek sp. zn. ).

8. Výkladu podle § 555 a násl. o. z. přitom podléhá jakékoliv právní jednání, tedy i takové, jehož význam se objektivně jeví jako jasný či nepochybný. Výkladové pravidlo obsažené v § 556 odst. 1, věta první, o. z. s sebou však nese následek, že konstitutivním prvkem právního jednání, popř. smlouvy, je skutečná vůle jednajícího, byla-li druhé straně známa, anebo musela-li o ní vědět, naproti tomu její nesprávné vyjádření, byť by objektivně nevzbuzovalo pochybnosti, je v takovém případě pouhé falsa demonstratio, které zůstává bez právního významu (srov. Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. – velký komentář. Svazek III. -654. Praha: Leges, 2014, s. 479). Uvedeným závěrům odpovídá i judikatura Ústavního soudu, který již opakovaně vyslovil, že doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy (srov. již nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, k jehož závěrům se Ústavní soud přihlásil rovněž v poměrech nové soukromoprávní úpravy např. v nálezu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. ). Tyto závěry přejal ve své judikatuře rovněž Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč.).

9. Odvolací soud se výše citované judikatuře při výkladu čl. 5 odst. 5.3 písm. b) předmětné smlouvy o dílo nikterak nezpronevěřil. Přihlédl k výslovnému znění uvedeného článku (umožňujícího na základě uzavřeného dodatku ke smlouvě navýšení ceny podle objektivně zjistitelného nárůstu cen dodávek stavebních materiálů dle údajů cenových soustav) i ke smluvnímu kontextu a dovodil, že změna ceny předpokládá uzavření smluvního dodatku. Vzhledem k tomu, že dodatek mezi účastníky uzavřen nebyl, dospěl pak k závěru, že k navýšení ceny na smluvním základě nedošlo. Ostatně i kdyby byl čl. 5 odst. 5.3 písm. b) smlouvy vyložen způsobem zastávaným dovolatelkou (tedy jako automatické zvýšení ceny díla v případě objektivně zjistitelného nárůstu cen dodávek stavebních materiálů dle údajů cenových soustav), nemohlo by to ovlivnit výsledek nynějšího řízení v její prospěch. Dovolatelka se totiž nedomáhá zaplacení rozdílu odpovídajícího tvrzenému automatickému zvýšení smluvní ceny, nýbrž konstitutivního zvýšení ceny díla rozhodnutím soudu podle § 2620 odst. 2 o. z.

10. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka výkladu pojmu podstatného ztížení dokončení díla. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. , plyne, že smyslem a účelem ustanovení § 2620 odst. 2 o. z. je zmírnění tvrdosti pravidla uvedeného v odstavci 1, podle kterého je-li rozpočet jen pomůckou pro ujednání ceny ve smlouvě pevnou částkou, platí mezi stranami takto ujednaná cena díla a případné změny rozpočtu změnu pevně dohodnuté ceny neovlivní. Míří na situace, kdy provedení díla ztíží a prodraží mimořádná okolnost blížící se svým charakterem vyšší moci. Nedohodnou-li se strany v takovém případě o zvýšení ceny, může o přiměřeném zvýšení ceny rozhodnout na návrh zhotovitele soud. Okolnost, která ve smyslu aplikovaného ustanovení dokončení díla podstatně ztěžuje, musí kumulativně splňovat následující předpoklady – je (i) zcela mimořádná, (ii) nepředvídatelná a (iii) dokončení díla bude podstatně ztěžovat. Podmínky pro zvýšení ceny díla nebo zrušení smlouvy zákon stanoví velmi restriktivně. Je tak zřejmé, že podstatné ztížení dokončení díla nepředstavují např. nečekané vyšší náklady vzniklé v důsledku zvýšení cen materiálu apod. (srov. HORÁK, Pavel. [Úprava ceny]. In: HULMÁK, Milan a kol. VI. Závazkové právo. Zvláštní část (-3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1115–1116).

11. Odvolací soud se od již přijatých judikaturních závěrů, na nichž není důvodu čehokoliv měnit, v nyní projednávané věci nikterak neodchýlil, dovodil-li, že tvrzený nárůst cen sám o sobě nepředstavuje okolnost podstatně ztěžující dokončení díla. Jako možný příklad podstatného ztížení dokončení díla pak uvedl rozpad dodavatelského vztahu žalobkyně s ukrajinským exportérem a nemožnost dovézt z válkou postižené oblasti zboží nezbytné pro provedení díla, které by nebylo možné nahradit nebo jež by bylo možné získat pouze za výrazně vyšší cenu. Odvolací soud pak sice považoval válečný konflikt na Ukrajině za nepředvídatelnou událost, uzavřel však, že nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalobkyni konkrétně znemožnil nebo podstatně ztížil dokončení díla. Dílo bylo ostatně řádně a včas dokončeno a výpočet založený na indexaci cenových položek skutečný nárůst nákladů žalobkyně ani jeho významný dopad na její hospodaření neprokázal.

12. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda se zhotovitel může domáhat zvýšení ceny díla rozhodnutím soudu podle § 2620 odst. 2 o. z. i tehdy, nepředstavuje-li nastalá mimořádná nepředvídatelná okolnost výlučnou příčinu podstatného ztížení dokončení díla. Napadené rozhodnutí na vyřešení této otázky totiž nezáviselo.

13. Odvolací soud sice připustil, že vpád vojsk Ruské federace na území Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebyl výlučnou příčinou cenového nárůstu ve stavebnictví, na tomto závěru však své rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud především uzavřel, že žalobkyně netvrdila ani neprokázala konkrétní překážku vyvolanou touto událostí, která by jí podstatně ztížila dokončení díla. Neprokázala ani mimořádné zvýšení nákladů skutečně vynaložených při provádění díla, ani příčinnou souvislost mezi válečnou událostí a tvrzeným ztížením dokončení díla či zvýšením nákladů. Za této skutkové situace bylo nadbytečné zabývat se tím, zda je namístě se odchýlit od závěru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. , podle něhož nastalá mimořádná nepředvídatelná okolnost musí být výlučnou příčinou podstatného ztížení dokončení díla. Na výsledku řízení by totiž nic nezměnil ani závěr, že mimořádná nepředvídatelná okolnost výlučnou příčinou podstatného ztížení dokončení díla být nemusí. Dovolatelka se tudíž uvedenou otázkou míjí s právním posouzením, na němž napadené rozhodnutí spočívá, pročež tato otázka rovněž není způsobilá založit přípustnost dovolání podle (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2026, sp. zn. , nebo ze dne 16. 6. 2026, sp. zn. ).

14. Vytýká-li dovolatelka soudům, že neprovedly další jí navržené důkazy, které měly podpořit její výklad čl. 5 odst. 5.3 písm. b) předmětné smlouvy jako ujednání o automatickém zvýšení ceny díla, směřuje tato námitka ve skutečnosti proti vadě řízení. K vadám řízení podle , věty druhé, přihlíží však dovolací soud jen v případě přípustného dovolání (k tomu srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2019, sp. zn. ). Ostatně i kdyby provedení navrhovaných důkazů její výklad podpořilo, nemohlo by to z již výše uvedených důvodů přivodit pro ni příznivější rozhodnutí. Dovolatelka se v tomto řízení totiž domáhá zvýšení ceny díla rozhodnutím soudu podle o. z., nikoli zaplacení doplatku ceny zvýšené na základě tvrzeného smluvního mechanismu.

15. Jelikož dovolání není podle přípustné, Nejvyšší soud je podle odmítl.

16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a , když úspěšná žalovaná má vůči žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky za jeden úkon právní služby, jímž bylo vyjádření k dovolání [ , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], určené podle bodu 7 advokátního tarifu ve výši 51 620 Kč, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč podle advokátního tarifu a dále z náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 10 934,70 Kč podle , jelikož zástupkyně žalované je plátkyní této daně. Náhrada nákladů dovolacího řízení proto činí celkem 63 004,70 Kč.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. 10. 2026

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu