Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
B4C723138AEB10A8C1258EAA0052B1B9.html
HTML · 23.74 KB
No categories available
28 Cdo 2350/2026
28 Cdo 2350/2026-126
ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Tomáše Pirka a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) R. R., b) Z. Š., c) K. P., d) M. S., všech zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o peněžité plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 198/2025 , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2026, č. j. 23 Co 106/2026 -74, takto:
Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 2. 2026, č. j. 17 C 198/2025 -49, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali po žalované peněžité náhrady za nevydané pozemky podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě “), a to žalobkyně a) zaplacení částky 2 079 874,98 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobkyně b) zaplacení částky 2 079 874,98 Kč s příslušenstvím (výrok II), žalobce c) zaplacení částky 6 239 625,03 Kč s příslušenstvím (výrok III) a žalobce d) zaplacení částky 2 079 874,98 Kč s příslušenstvím (výrok IV). Současně žalobcům uložil povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná evidovala nevypořádané restituční nároky žalobkyň a), b) a žalobce d) ve výši 231 097,22 Kč pro každého z nich a žalobce c) ve výši 693 291,67 Kč. Žalobci požadované jistiny odpovídaly devítinásobku tohoto základního ocenění. Písemná výzva k poskytnutí peněžité náhrady byla žalované doručena dne 14. 11. 2024. Soud prvního stupně dovodil, že tříletá lhůta podle § 16 odst. 1 zákona o půdě určuje splatnost peněžité náhrady a v době jeho rozhodování dosud neuplynula. Jelikož pohledávky uplatněné žalobci nebyly splatné, žalobu pro předčasnost zamítl.
3. Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 20. 5. 2026, č. j. 23 Co 106/2026 -74, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích I až IV tak, že základ nároku je dán. Dovodil, že žalovaná v dopisu ze dne 24. 1. 2025 s konečnou platností vyjádřila, že požadovanou peněžitou náhradu bez pravomocného soudního rozhodnutí neposkytne. Za těchto okolností podle odvolacího soudu nelze trvat na uplynutí tříleté lhůty podle § 16 odst. 1 zákona o půdě. Poukázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011 , na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16 , a na judikaturu Ústavního soudu zdůrazňující rovnost restituentů bez ohledu na formu uspokojení jejich nároků. Přihlédl též k tvrzenému riziku promlčení. O výši peněžité náhrady a jejím příslušenství má soud prvního stupně rozhodnout po doplnění dokazování. V konečném rozhodnutí má podle odvolacího soudu rozhodnout rovněž o dosavadních nákladech řízení před soudy obou stupňů.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř. “) s tím, že odvolací soud se při posouzení splatnosti peněžité náhrady podle § 16 odst. 1 zákona o půdě a předpokladů vydání mezitímního rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2025, sp. zn. 28 Cdo 464/2025 , a ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 28 Cdo 967/2025 . Předestřela otázku, zda lze před uplynutím zákonné tříleté lhůty vydat mezitímní rozsudek o základu nároku na zaplacení peněžité náhrady, jestliže povinná osoba uznává existenci restitučního nároku, avšak odmítá vyplatit požadovanou zvýšenou náhradu bez pravomocného soudního rozhodnutí.
5. Dovolatelka namítá, že tříletá lhůta podle § 16 odst. 1 zákona o půdě je hmotněprávní lhůtou určující splatnost pohledávky, kterou její stanovisko k požadovanému plnění nemůže zkrátit. Odvolacímu soudu vytýká nepřiléhavé převzetí závěrů o předběžném projednání nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jen „zákon č. 82/1998 Sb. “), do poměrů zvláštní restituční úpravy. Podle dovolatelky judikatura Ústavního soudu týkající se přiměřenosti peněžité náhrady a rovnosti restituentů sama o sobě neodůvodňuje odstranění zákonné úpravy splatnosti. Mezitímním rozsudkem odvolací soud nesprávně překonal obranu založenou na předčasnosti žaloby a závazně omezil možnost jejího uplatnění v dalším řízení. Navrhla proto zrušení napadeného rozsudku a případné vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně požádala o odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku.
6. Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli jeho odmítnutí, popřípadě zamítnutí. Zdůraznili, že žalovaná před uplynutím lhůty deklarovala, že bez pravomocného soudního rozhodnutí neposkytne žádné peněžité plnění, takže ochranný účel zákonné lhůty zanikl.
II. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná jako účastnice řízení ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř. “) a že za ni jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. ), shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. pro vyřešení otázky, zda nesplatnost peněžité náhrady podle § 16 odst. 1 zákona o půdě brání vydání mezitímního rozsudku, jímž soud vysloví, že základ nároku na její zaplacení je dán.
III. Důvodnost dovolání
8. Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
9. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
10. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
11. Podle § 16 odst. 1 zákona o půdě za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 14 odst. 8). Náhradu poskytne pozemkový úřad do tří let po převzetí písemné výzvy a) oprávněné osobě nebo jejímu dědici, nebo b) osobě, na kterou se vztahuje lhůta pro převod jiného pozemku podle § 13 odst. 6 tohoto zákona; výzva této osoby musí být doručena pozemkovému úřadu nejpozději do 6 měsíců od uplynutí lhůty pro převod pozemku, jinak právo na peněžitou náhradu zanikne.
12. Podle § 152 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu.
13. Nejvyšší soud již v rozsudcích ze dne 6. 5. 2025, sp. zn. 28 Cdo 464/2025 , a ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 28 Cdo 967/2025 , vyložil, že ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, ukládající žalované poskytnout oprávněné osobě peněžitou náhradu do tří let po převzetí písemné výzvy, je ustanovením hmotněprávním, od něhož se odvíjí okamžik splatnosti dluhu. Dokud uvedená lhůta neuplyne, není pohledávka na poskytnutí peněžité náhrady splatná, pročež žalobě o její zaplacení nelze vyhovět. Tento závěr Nejvyšší soud nezměnil ani v navazující rozhodovací praxi (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2026, sp. zn. 28 Cdo 1890/2026 ).
14. Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ). Při doručení písemné výzvy žalované dne 14. 11. 2024 tříletá lhůta podle § 16 odst. 1 zákona o půdě ke dni vyhlášení napadeného rozsudku 20. 5. 2026 neuplynula. Uplatněná pohledávka tehdy nebyla splatná.
15. Pro posouzení projednávané věci je určující vyřešení otázky, zda uvedený nedostatek lze překlenout tím, že soud nerozhodne o žalobě na plnění konečným rozsudkem, nýbrž mezitímním rozsudkem vysloví, že její základ je dán. Mezitímním rozsudkem ve smyslu citovaného § 152 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. soud rozhoduje o základu věci, jímž se rozumí posouzení všech otázek, které se týkají základu uplatněného nároku (tedy nikoliv jen některé z dílčích sporných otázek, jež se k základu uplatněného nároku vztahují) s tím, že v něm nejsou řešeny jen okolnosti, které se týkají výše plnění. Mezitímním rozsudkem se soud vyjadřuje k tomu, zda žalobce má vůbec na požadované plnění právo a v jakém rozsahu. Soud je mezitímním rozsudkem vázán, přičemž v tom rozsahu, v jakém bylo o základu nároku pravomocně rozhodnuto mezitímním rozsudkem, jde o věc rozhodnutou. Otázky, které se týkají základu nároku, lze řešit jen v mezitímním rozsudku (byl-li vydán); jestliže se tak nestalo, je vyloučeno, aby k nim soud přihlédl při rozhodování o výši nároku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002 , ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3656/2009 , a ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 609/2002 , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1645/2013 , uveřejněný pod číslem 27/2014 rozh. obč.). Vydání mezitímního rozsudku – pojmově vždy kladného – předpokládá, že právní základ nároku „je dán“ alespoň v nepatrné části, že nárok nezanikl (k tomu srov. přiměřeně např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2010 ).
16. Z uvedeného vyplývá, že splatnost pohledávky představuje jednu z okolností tvořících základ nároku. Není-li pohledávka v době rozhodování soudu splatná, nelze žalobě na plnění vyhovět a ani mezitímním rozsudkem vyslovit, že její základ je dán. Právní moc takového mezitímního rozsudku by totiž pro další řízení závazně vyřešila otázku základu nároku a vyloučila obranu předčasnosti, ačkoli právě tato obrana v době jeho vydání brání přiznání žalovaného plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2026, sp. zn. 28 Cdo 1677/2025 ). Splatnost proto není okolností týkající se pouze výše plnění ani otázkou, kterou lze po vydání mezitímního rozsudku ponechat k řešení v navazující fázi řízení. Kladný mezitímní rozsudek lze vydat jen tehdy, jsou-li již v okamžiku jeho vyhlášení splněny všechny předpoklady nároku s výjimkou těch, které se týkají jeho výše. Opačný postup by zbavil zákonnou tříletou lhůtu jejího významu.
17. Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že žalovaná před uplynutím lhůty odmítla žalobci prosazovaný způsob ocenění restitučního nároku. Takové stanovisko nemá vliv na zákonem určený okamžik splatnosti peněžité náhrady (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2026, sp. zn. 28 Cdo 1890/2026 ). Nepřiléhavá je i analogie s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011 . Ten se týká předběžného projednání nároku podle § 14 a § 15 zákona č. 82/1998 Sb. , jež představuje odstranitelnou podmínku řízení sledující mimosoudní vyřízení sporu. Naproti tomu § 16 odst. 1 zákona o půdě přímo stanoví splatnost hmotněprávního nároku. Ani žalobci tvrzené riziko promlčení nemůže založit výjimku ze zákonem výslovně určené splatnosti. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001 , se ostatně týká náhrady živého a mrtvého inventáře podle § 20 zákona o půdě, nikoli peněžité náhrady za nevydané pozemky podle § 16 odst. 1 téhož zákona.
18. Ani judikatura Ústavního soudu, na niž odvolací soud poukazuje, neodůvodňuje prolomení splatnosti zákonem výslovně stanovené v § 16 odst. 1 zákona o půdě. Nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. II. ÚS 1186/24 , nebo ze dne 5. 8. 2025, sp. zn. III. ÚS 1932/24 , řeší zachování restitučního nároku při částečném peněžitém plnění a zákaz nerovného zacházení s restituenty podle způsobu uspokojení jejich nároku. Neřeší však splatnost peněžité náhrady ani předčasnost žaloby podané před uplynutím tříleté lhůty.
19. Závěr odvolacího soudu, že je základ nároku žalobců dán, ačkoli peněžitá pohledávka podle § 16 odst. 1 zákona o půdě dosud nebyla splatná, tedy odporuje právní úpravě i citované judikatuře.
20. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný (uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. o. s. ř. byl naplněn), a jelikož dosavadní výsledky řízení umožňují o věci rozhodnout, Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. změnil napadený rozsudek tak, že rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud rozhodl o dovolání bezodkladně, o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku již samostatně nerozhodoval.
21. O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 , § 224 odst. 1 a 2, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. Procesně úspěšné žalované náleží vůči žalobcům náhrada nákladů za tři úkony po 450 Kč spočívající ve vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání a v podání dovolání, celkem 1 350 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 10. 2026
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu