Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
38 C 133/2026-23
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl soudkyní Mgr. Zuzanou Adamusovou, Ph.D., ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
o zaplacení 27 587 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 987 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 25 987 Kč za dobu od 11.3.2026 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Co do zbytku se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 2 569 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 987 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 25 987 Kč za dobu od 11.3.2026 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Co do zbytku se žaloba zamítá.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 2 569 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne 1.6.2026 domáhala zaplacení částky ve výši celkem 27 587 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 591,56 Kč, s úrokem ve výši 11,50 % ročně z částky 25 987 Kč za dobu od 2.6.2026 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 717,50 Kč a se zákonným úrokem z prodlení z částky 27 587 Kč ve výši 11,50 % ročně za dobu od 2.6.2026 do zaplacení, a to z titulu úvěru poskytnutého žalovanému na základě smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. hodnota ze dne 24.10.2025. Žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, provedla výpočet maximálního limitu měsíční splátky, provedla lustraci žalovaného v registrech SOLUS, NRKI a ISIR, a na základě těchto všech údajů dospěla k závěru, že žalovaný je schopen poskytnutý úvěr splácet. Žalobkyně na základě uvedené smlouvy poskytla žalovanému úvěrový rámec až do výše 26 000 Kč, žalovaný se poskytnuté peněžní prostředky zavázal splácet v měsíčních splátkách. Žalovaný čerpal peněžní prostředky ve výši celkem 25 987 Kč, přičemž ničeho neuhradil. Žalovaný tak nehradil dohodnuté splátky řádně a včas, proto žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 24.2.2026 dopisem ze dne 24.2.2026. Žalobkyně po žalovaném požaduje jistinu ve výši 25 987 Kč, náklady na vymáhání ve výši 600 Kč (2 x 300 Kč, tj. 300 Kč za 1 měsíc vymáhání), smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč (podle čl. 9.1. úvěrových podmínek), kapitalizovaný úrok ve výši 3 591,56 Kč, smluvní úrok ve výši 11,50 % ročně od 2.6.2026 do zaplacení z částky 25 987 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 717,50 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 27 587 Kč za dobu od 2.6.2026 do zaplacení. Žalovaný ničeho neuhradil ani přes výzvu právního zástupce žalobkyně.
2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.
3. Soud k projednání věci nařídil jednání na den 19.8.2026. Žalobkyně se z jednání omluvila a souhlasila s jednáním bez její přítomnosti; žalovaný se bez omluvy k nařízenému jednání nedostavil, ač byl řádně předvolán. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , (dále jen „o. s. ř. “).
4. Soud dospěl k následujícím závěrům o skutkovém stavu.
5. Z listin y Anonymizováno účet – revolvingový úvěr č.: hodnota ze dne 24.10.2025 soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem až 26 000 Kč, žalovaný se zavázal hradit měsíční splátky ve výši 4 % z dlužné částky (min. 400 Kč), úrok byl sjednán ve výši 26,28 % ročně. Součástí smlouvy byly Úvěrové podmínky společnosti právnická osoba.
6. Žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného (k tomu viz karta klienta, úvěrová zpráva a ověření bonity MLS). Vycházela z toho, že žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů a nemá děti, je zaměstnán, měsíční příjem má 28 000 Kč, měsíční výdaje domácnosti jsou 13 000 Kč a příjmy ostatních členů domácnosti 50 000 Kč (viz karta klienta). Žalovaný neměl záznam o jiných úvěrech (viz úvěrová zpráva). Žalobkyně vycházela z toho, že příjmy žalovaného jsou 28 000 Kč, od příjmů odečetla životní minimum 4 470 Kč, výši splátky schváleného úvěru 1 040 Kč a došla k závěru, že žalobci zbývá částka 22 390 Kč, maximální limit splátky domácnosti vypočetla tak, že uvažovala příjem žalovaného 28 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti 50 000 Kč, náklady na bydlení 10 000 Kč, životní minimum členů domácnosti 8 510 Kč a schválené splátky 1 040 Kč, tedy že maximální limit splátky domácnosti je 58 450 Kč, a žalovaný je schopen poskytnutý úvěr splácet (viz ověření bonity MLS).
7. Z listin y Výpis čerpání, splátek a úhrad soud zjistil, že úvěrový rámec byl 26 000 Kč, žalovaný čerpal dne 24.10.2025 částku ve výši celkem 25 987 Kč a ničeho neuhradil. Dopisem ze dne 24.2.2026 žalobkyně zesplatnila celý úvěr a vyzvala žalovaného k uhrazení celého úvěru do 14 dnů od data dopisu (k tomu rovněž podací arch). Z předžalobní výzvy ze dne 16.4.2026 soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dluhu před podáním žaloby (k tomu rovněž podací arch).
8. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:
9. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
11. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
12. Dle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
13. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
15. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
16. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, která svou povahou odpovídá smlouvě o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud však nemá za prokázané, že by žalobkyně řádně splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je v zákoně o spotřebitelském úvěru uložena poskytovatelům spotřebitelských úvěrů pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být ve smyslu daného ustanovení poskytnut pouze v případech, kdy nejsou na základě posouzení úvěruschopnosti dány důvodné pochybnosti o tom, že je spotřebitel schopen hradit sjednané splátky. Tím akreditovaný poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit i práva a zájmy spotřebitele. V posuzované věci však žalobkyně tuto svou povinnost nesplnila dostatečně.
17. Žalobkyně předložila hned několik listin, ze kterých při prověření schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr vycházela (karta klienta, úvěrový zpráva, ověření bonity MLS). Z předložených důkazů však splnění povinnosti o řádném prověření schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nevyplývá.
18. Povinností žalobkyně není jen vyžádat si od žalovaného listin y potvrzující jeho majetkové poměry, ale rovněž tyto listin y kriticky zkoumat a vyvodit z nich relevantní závěry pro poskytnutí nebo neposkytnutí úvěru. Soud má z předložených listin za to, že žalobkyně si listin y, které potvrzují majetkové poměry žalovaného nevyžádala, resp. je soudu nepředložila. Soud tak vycházel z toho, že žalobkyně pouze převzala údaje, které jí sdělil žalovaný. Z předložených listin tak nebylo možné ověřit, jaký je příjem žalobce, zda je skutečně zaměstnán, kde, a zda na dobu určitou, či neurčitou, a zda tedy tvrzený příjem lze předpokládat i do budoucna, žalobkyně přitom mohla vyžádat pracovní smlouvu, výplatní pásky či výpis z účtu, když z těchto listin by byly tyto údaje zjevné. Žalobkyně rovněž neověřila ani tvrzený příjem jiné osoby v domácnosti ve výši 50 000 Kč, není ani zjevné, o jakou osobu se jedná (rodiče či jiné osoby). Dále se žalovaná nikterak nezabývala náklady na bydlení, žalobkyně v tomto směru nepožadovala po žalovaném jakékoli doložení nákladů na bydlení (například podnájemní smlouvu, předpis záloh a poplatků).
19. Z uvedeného je tedy patrné, že žalobkyně pouze zcela nekriticky převzala údaje poskytnuté žalovaným, nikterak blíže výdaje a příjmy žalovaného nezkoumala. Soud si je vědom toho, že výklad zákona o spotřebitelském úvěru by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou, kdy nelze očekávat hlubší systematické prověřování pravosti a správnosti předložených podkladů, nejsou-li zcela zjevně falešné, nicméně určité podklady musí být k ověření zásadních tvrzení spotřebitele opatřeny a údaje v nich uvedené musí být odborně posouzeny. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Neověření uváděných údajů se jeví u žalobkyně jako účelové, ve snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
20. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Nedostatečný způsob zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně pak má v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za následek neplatnost smlouvy o úvěru, a to neplatnost absolutní, k níž soud podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru přihlíží z úřední povinnosti.
21. Soud pro úplnost konstatuje, že podle shora citovaného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění, je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní. Tato zákonná úprava však zapracovává směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, ze dne 23.4.2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a dané ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat v souladu s unijním právem. Soudní dvůr Evropské unie k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě v rozsudku ze dne 5.3.2020 ve věci sp. zn. C-679/18, OPR-Finance s.r.o. v. GK, v bodě 34. uvedl, že „[…] účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48, a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti.“ V bodě 46. pak soudní dvůr uzavřel, že „[…] články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Důsledkem nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je tedy podle Soudního dvora Evropské unie absolutní neplatnost smlouvy.
22. Uvedené je v souladu rovněž s nálezem Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , podle kterého by obecné soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Podle Ústavního soudu pak uložením a řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková.
23. Na základě shora uvedeného soud posoudil stranami uzavřenou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy včetně všech jejích součástí je nutno vztah mezi účastníky vypořádat podle pravidel o bezdůvodném obohacení dle § 2991 o. z., neboť k čerpání finančních prostředků ze strany žalovaného došlo, a to v částce celkem 25 987 Kč. Žalobě tak lze vyhovět pouze do výše 25 987 Kč, soud dále žalobu zamítl co do částky 1 600 Kč zahrnující náklady na vymáhání a smluvní pokuty dle smlouvy o revolvingovém úvěru, stejně tak zamítl žalobu v části požadující smluvní úrok.
24. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky výzvou ze dne 24.2.2026 do 14 dnů od sepsání výzvy. Žalovaný tak měl vydat bezdůvodné obohacení dle výzvy žalobkyně nejpozději dne 10.3.2026. Jelikož tak neučinil, dostal se následující den, tj. dne 11.3.2026, do prodlení. O úroku z prodlení soud rozhodl podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, a přiznal žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši 11,50 % ročně ode dne počátku prodlení žalovaného, tj. od 11.3.2026 do zaplacení. Soud naopak žalobu zamítl, pokud šlo o úrok z prodlení v rozsahu, v němž žalobkyní uplatněný nárok na něj převyšoval to, na co jí vzniklo právo.
25. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla ve věci úspěšná v částce ve výši 25 987 Kč a části úroku z prodlení, naopak nebyla úspěšná v částce ve výši 1 600 Kč, smluvního úroku a části úroku z prodlení, byla tedy úspěšná v rozsahu přibližně 94 % a neúspěšná v rozsahu přibližně 6 %.
26. Soud tedy přiznal náhradu nákladů řízení žalobkyni v částce 2 569 Kč představující 88 % (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 94 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 6 %) z jejich celkové výše 2 919 Kč. Celková výše náhrady nákladů řízení sestává z následujících položek:
a) soudní poplatek ve výši 1 104 Kč;
b) odměna za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ a. t.“), po 400 Kč podle § 14b odst. 1 a. t. za 3 úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, žaloba; soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně vede u zdejšího soudu mnoho dalších řízení s obdobným předmětem sporu zahájených návrhem podaným na ustáleném vzoru a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč;
c) paušální náhrada hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. za uvedené 3 úkony;
d) náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ve výši 21 %, tedy 315 Kč.
27. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
28. O lhůtách k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 8. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.