Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

48 A 36/2026 - 18

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Janem Ferfeckým ve věci

žalobce: D. M., státní příslušnost Ukrajina

bytem X

zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s.

sídlem Poděbradská 173/5, 190 00 Praha 9

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra

sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7

o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v prohlášení zániku dočasné ochrany žalobce

takto:

I. Zásah žalovaného spočívající v prohlášení zániku dočasné ochrany žalobce podle , o kterém žalovaný informoval žalobce dne 4. 9. 2026, byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před prohlášením zániku dočasné ochrany.

III. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Vymezení věci

1. Žalobce se svou žalobou u zdejšího soudu domáhá ochrany před postupem žalovaného, který jej 4. 9. 2026 informoval, že jeho dočasná ochrana zanikla podle , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (Lex Ukrajina). Soud v této věci opakovaně konstatuje, že citované ustanovení je v rozporu s unijním právem, konkrétně se směrnicí č. 2001/55/ES, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob (směrnice o dočasné ochraně).

Žaloba

2. Žalobce v žalobě uvádí, Ukrajinu opustil již v březnu 2022 ve věku 13 let, na území ČR získal dočasnou ochranu, kterou si prodlužoval. Naposledy byl termín jeho registrace k dalšímu prodloužení dočasné ochrany stanoven na 9. 9. 2026, avšak když se 4. 9. 2026 dostavil na pracoviště žalovaného za účelem nahlášení změny své adresy, bylo mu sděleno, že mu dočasná ochrana z výše uvedeného důvodu zanikla.

3. Žalobce má za to, že § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina je v rozporu s právem Evropské unie. Konkrétně toto ustanovení považuje za rozporné s čl. 8 odst. 2 a čl. 17 směrnice o dočasné ochraně. Směrnice o dočasné ochraně zakotvuje pouze nutné minimum, které členské státy musí v případě hromadného přílivu poskytnout. Členský stát smí podle žalobce zakotvit pouze úpravu příznivější a nikoli právní úpravu méně příznivou. Se zánikem dočasné ochrany podle § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina směrnice o dočasné ochraně vůbec nepočítá.

4. Společně se žalobou požádal žalobce o nařízení předběžného opatření, nařizující příslušným orgánům strpět pobyt žalobce na území.

Vyjádření žalovaného

5. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany zaniklo ze zákona. Nevedl tedy žádné řízení, spis a ani nevydával rozhodnutí.

6. Dále přiblížil, že žalobci byla na základě žádosti ze dne 28. 2. 2026 automaticky prodloužena platnost stávajícího pobytového oprávnění do 30. 9. 2026. Policie České republiky (policie) provedla dne 19. 5. 2026 pobytovou kontrolu a zjistila, že se žalobce nezdržuje na hlášené adrese a nikdy zde nepobýval (úřední záznam policie žalovaný přiložil a připomněl povinnost cizince hlásit změnu místa svého pobytu). Za takové situace se místem pobytu stává adresa pracoviště žalovaného – konkrétně Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem. Vzhledem k tomu, že místo pobytu bylo hlášeno po dobu 90 dnů v sídle pracoviště žalovaného (od 19. 5. 2026 - 17. 8. 2026), došlo dle žalovaného k zániku dosavadního oprávnění za účelem dočasné ochrany podle § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina.

7. Rozpor zmíněného ustanovení s právem EU žalovaný neshledává. Má za to, že mylné přesvědčení o rozporu s právem EU je důsledkem nerozlišování oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany a dočasné ochrany jako takové. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně jsou členské státy povinny přijmout opatření nezbytná k zajištění povolení k pobytu osobám, které požívají dočasnou ochranu, a to na celé období trvání dočasné ochrany. Konkrétní podmínky vydání takového povolení k pobytu, včetně jeho skončení, však mohou stanovit členské státy. Skončení či zánik platnosti pobytového oprávnění z titulu dočasné ochrany neznamená, že takovou osobu členský stát vylučuje z dočasné ochrany úplně, tedy nad rámec čl. 28 směrnice o dočasné ochraně. Žalobce může podle žalovaného podat žádost znovu.

Posouzení věci soudem

8. Městský soud v Praze případ posoudil na podkladě a násl. , , ve znění pozdějších předpisů ). Vycházel při tom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí ( ).

9. O věci samé rozhodl bez nařízení ústního jednání. Souhlas účastníků s takovým postupem presumoval; neshledal ani důvod provádět ve věci samé dokazování a za tím účelem nařídit ústní jednání, neboť své závěry mohl učinit už jen na podkladě mezi stranami nesporných skutečností ( ). S ohledem na dovozený závěr vycházející z ustálené judikatury soud již nezasílal žalobci vyjádření žalovaného k žalobě a nepovažoval za relevantní podklady policie k pobytové kontrole.

10. Jelikož soud vydal toto rozhodnutí ve věci samé, nerozhodoval samostatně o návrhu žalobce na vydání předběžného opatření.

11. Ochranu před nezákonným zásahem může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jedna z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle a násl. poskytnout [rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) z 17. 3. 2005, č. j. , č. 603/2005 Sb. NSS].

12. Soud má za to, že všechny tyto podmínky jsou v projednávané věci splněny.

13. Podle žalovaného dočasná ochrana žalobce zanikla podle § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina. Mezi žalobcem a žalovaným není sporné, že se žalobce dozvěděl o zániku dočasné ochrany dne 4. 9. 2026. Podstatné je zodpovězení právní otázky, zda je uvedené ustanovení, podle kterého došlo k zániku dočasné ochrany, v rozporu s právem Evropské unie, jak tvrdí žalobce.

14. Touto otázkou se městský soud již opakovaně zabýval. Poprvé konstatoval rozpor § 5 odst. 8 písm. e) s unijním právem desátý senát v rozsudku z 25. 9. 2025, č. j. - 41. Na jeho závěry opakovaně navázaly i další soudní oddělení (viz např. rozsudky z 20. 11. 2025, č. j. - 45, z 3. 12. 2025, č. j. - 26, z 27. 2. 2026, č. j. - 21, z 29. 5. 2026, č. j. - 67, z poslední doby pak rozsudek z 30. 9. 2026 ). V nyní projednávané věci soud neshledal silný důvod se od uvedených rozsudků odchýlit. Ze závěrů uvedených rozsudků proto i nyní vychází a v podrobnostech na ně odkazuje.

15. V prvé řadě soud vychází z toho, že postup žalovaného na základě § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina může být nezákonným zásahem. V důsledku uplynutí doby podle Lex Ukrajina mělo dojít k zániku jeho pobytového oprávnění. Žalovaný o tom informoval žalobce, který se dostavil na jeho pracoviště. Jednalo se tedy o faktický úkon, který nepředstavuje rozhodnutí, ale zásah podle

16. Splněny jsou též první, druhá a pátá podmínka výše uvedeného testu. Zánik dočasné ochrany (a jeho vyznačení) směřuje přímo proti žalobci, který tím pozbyl oprávnění plynoucí z dočasné ochrany na území České republiky.

17. Splněná je i podmínka třetí, jelikož se jednalo o zásah nezákonný.

18. Podle § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany dále zaniká po uplynutí 90 dní, kdy bylo místem pobytu cizince sídlo správního orgánu podle § 6 odst. 4. Podle § 6a odst. 4 Lex Ukrajina místem pobytu cizince po zrušení údaje o místě hlášeného pobytu na území České republiky je sídlo správního orgánu, který tento údaj úředně zrušil; v informačním systému cizinců je tento údaj označen jako adresa úřadu.

19. Ustanovení bylo do Lex Ukrajina vloženo novelou provedenou , a to s účinností od 11. 2. 2025. Z důvodové zprávy novelizačního se k novému ustanovení nepodávají žádné bližší informace. Podstatou tohoto ustanovení je ex lege zánik pobytového oprávnění vyplývajícího z dočasné ochrany za situace, kdy po uplynutí 90 dní bylo místem pobytu cizince sídlo správního orgánu. Posuzované ustanovení je tedy na místě vnímat jako negativní následek (sankci) pro držitele dočasné ochrany, kteří místo hlášeného pobytu uvedli nesprávně či nepravdivě, potažmo po získání práv z dočasné ochrany na území České republiky přišli o právo či možnost užívat objekt, ve kterém svůj pobyt původně nahlásili, případně se na hlášeném místě fakticky nezdržují déle než 15 dnů, a tuto vadu v zákonem předvídané lhůtě neodstranili (viz až 3 Lex Ukrajina). Je evidentní, že zákonodárce hrozbou zánikem oprávnění k pobytu chce držitele dočasné ochrany motivovat k tomu, aby včas, řádně a pravdivě hlásili místa svého pobytu a stát tak měl přehled o tom, kde se na území České republiky nacházejí.

20. Soud ovšem souhlasí se žalobcem, že absence hlášené adresy pobytu ve státě, který dočasnou ochranu poskytuje, nemůže být důvodem pro neudělení dočasné ochrany, respektive pro její zánik, neboť takovýto požadavek nevyplývá ze směrnice o dočasné ochraně.

21. Podle bodu 12 preambule směrnice o dočasné ochraně z podstaty minimálních norem vyplývá pravomoc členských států v případě hromadného přílivu vysídlených osob zavádět nebo udržovat opatření příznivější pro osoby požívající dočasné ochrany. Podle bodu 22 preambule směrnice o dočasné ochraně je nezbytné stanovit kritéria pro vyloučení některých osob z dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob.

22. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně členské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, a to na celé období trvání ochrany. Za tímto účelem budou vydány potřebné dokumenty nebo jiné rovnocenné doklady. Podle odst. 2 bez ohledu na dobu platnosti povolení k pobytu uvedených v odstavci 1 nesmějí členské státy osobám požívajícím dočasné ochrany přiznávat méně výhodné podmínky než ty, jež jsou stanoveny v článcích 9 až 16.

23. Správní soudy, včetně NSS v tzv. „dubnové“ judikatuře (rozsudcích z 1. 4. 2025, č. j. - 27, č. 4683/2025 Sb. NSS, z 3. 4. 2025, č. j. - 42, z 3. 4. 2025, č. j. - 42, a z 8. 4. 2025, č. j. - 37) a na ni navazujících soudních rozhodnutích, opakovaně konstatovaly, že udělení dočasné ochrany podle Lex Ukrajina ve skutečnosti znamená „jen“ poskytnutí dílčích práv osobám požívajícím dočasné ochrany dle prováděcího rozhodnutí, nikoli udělení, resp. přiznání dočasné ochrany jako takové. „Dočasná ochrana“ ve smyslu českých právních předpisů je tedy pouze jakousi legislativní zkratkou pro oprávnění k pobytu na území České republiky (jak je i zřejmé z Lex Ukrajina a , o dočasné ochraně cizinců). Jedná se jinými slovy o pobytové oprávnění, které jsou členské státy včetně České republiky povinny držitelům dočasné ochrany vystavit a poskytnout jim v souladu s čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně. Potud není argumentace soudu v rozporu s postojem žalovaného, který ve svém vyjádření rozdíl mezi dočasnou ochranou a pobytovým oprávněním z ní vyplývajícím zdůrazňuje.

24. Z podstaty minimálních norem vymezených ve směrnici o dočasné ochraně ovšem vyplývá pravomoc členských států v případě hromadného přílivu vysídlených osob zavádět nebo udržovat toliko opatření příznivější pro osoby požívající dočasné ochrany. Pokud by však vnitrostátní systém byl méně příznivý, měl by členský stát zajistit doplňková práva stanovená ve směrnici o dočasné ochraně (viz bod 12 preambule směrnice o dočasné ochraně a bod 17 preambule prováděcího rozhodnutí). NSS k tomu uvedl (bod 33 rozsudku z 3. 4. 2025, č. j. -42) následující:

Již z této skutečnosti plyne, že členské státy mají pouze omezenou možnost odepřít práva plynoucí z dočasné ochrany osobám, které ji v Unii požívají na základě rozhodnutí Rady č. 2022/382. Podle článku 8 směrnice jsou totiž povinny přijmout opatření nezbytná k zajištění pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, a to na celé období trvání ochrany. Za tím účelem jim musí vydat potřebné dokumenty nebo jiné rovnocenné doklady. Jakékoli případné omezení v poskytnutí těchto práv tudíž musí být v souladu se směrnicí o dočasné ochraně a prováděcím rozhodnutím, a to pochopitelně i v případech unijním právem výslovně neupravených. Systémově se totiž jedná o vnitrostátní realizaci nároků či oprávnění přímo plynoucích z unijního práva.

25. Dokud dočasná ochrana trvá, nelze jinými slovy stanovovat omezení z ní plynoucích práv bez opory ve směrnici o dočasné ochraně. Žalovaný má jistě pravdu, že směrnice o dočasné ochraně nechává samotný konkrétní proces získávání pobytového oprávnění na vnitrostátním právu členských států. Soud ovšem připomíná, že v čl. 8 odst. 1 směrnice také jednoznačně stanoví, že členské státy učiní taková opatření, aby zajistily povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany na celé období trvání ochrany. Členský stát tak nemá pouze povinnost pobytové oprávnění vydat, má povinnost zajistit povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, a to na celé období trvání ochrany. Této povinnosti žalovaný nedostál.

26. Obecně je ve veřejném zájmu, aby měl stát přehled o tom, kde jsou osoby disponující dočasnou ochranou ubytovány; už jen kvůli tomu, aby mohl těmto osobám skutečně zajistit přiměřené ubytování (srov. čl. 13 směrnice o dočasné ochraně). Pokud by totiž stát neměl přehled o tom, které prostory obývají a kde se vlastně nacházejí, stěží by mohl posuzovat, komu má pomoci v zajištění přiměřeného ubytování a komu pomáhat nemusí, neboť si ubytování zajistí samostatně. Evidence ubytování osob disponujících dočasnou ochranou je tedy esenciálním nástrojem k tomu, aby stát dostál svým závazkům ukotveným ve směrnici o dočasné ochraně a v prováděcím rozhodnutí.

27. Je však zřejmé, že vynucovat tento legitimní cíl hrozbou zániku práv plynoucích z dočasné ochrany neodpovídá povaze směrnice o dočasné ochraně jakožto minimálního standardu poskytovaných práv. Zákonodárce tak v § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina vytvořil nový, na směrnici o dočasné ochraně nezávislý důvod pro odnětí práv z dočasné ochrany. Tím dočasnou ochranu, byť třeba jen v určitém státě nebo na určitou dobu, fakticky negoval. Podle zdejšího soudu je tak v tomto případě na místě argumentovat také taxativně koncipovaným výčtem čl. 28 směrnice o dočasné ochraně, který členským státům stanoví možnosti vyloučení osob z poskytnutí dočasné ochrany. Je přitom evidentní, že obsah článku 28 směrnice o dočasné ochraně nijak nekoresponduje s obsahem § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina.

28. Argumentaci žalovaného, že žalobce fakticky z dočasné ochrany vyloučen nebyl, jelikož o ni mohl požádat znovu, soud neshledal způsobilou výše uvedené zcela zpochybnit. To, že žalobce mohl o dočasnou ochranu teoreticky znovu požádat, nic nemění na tom, že § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina jde nad rámec směrnice o dočasné ochraně a je v rozporu s požadavkem, aby členský stát zajistil trvání povolení k pobytu na celé období trvání dočasné ochrany. Jestliže navíc žalovaný vychází z předpokladu, že žalobce v zásadě automaticky dočasnou ochranu znovu dostane, je ostatně otázkou, proč konstruovat zánik příslušného oprávnění a jeho následné získání (nesplnění povinnosti ohlásit změnu místa pobytu by bylo možné sankcionovat i jiným způsobem).

29. Jak již v minulosti uvedl Soudní dvůr Evropské unie, ve všech případech, kdy se ustanovení směrnice z hlediska svého obsahu jeví jako bezpodmínečná a dostatečně přesná, jsou jednotlivci oprávněni dovolávat se jich před vnitrostátními soudy vůči státu, a to jak již v případě, že stát směrnici včas neprovedl do vnitrostátního práva, tak i v případě, že ji provedl nesprávně (např. rozsudek ze dne 6. 11. 2018, MaxPlanckGesellschaft zur Förderung der Wissenschaften, C684/16, bod 63). To je i zde posuzovaný případ, neboť zákonodárce tím, že nad rámec směrnice o dočasné ochraně přidal podmínku, na základě které může dojít k odnětí pobytového práva vyplývajícího z dočasné ochrany vnitrostátní úpravu pozměnil způsobem, který neodpovídá požadavkům směrnice, tj. ji provedl nesprávně.

30. Směrnice o dočasné ochraně je postavena na konstrukci, že členské státy mohou být vůči vysídleným osobám vstřícnější, nemohou se však vydat opačným směrem a stanovit těmto osobám podmínky méně příznivé. Právě to však Česká republika rozšířením důvodů pro zánik pobytového oprávnění vyplývajícího z dočasné ochrany učinila vložením § 5 odst. 8 písm. e) do Lex Ukrajina. Dané ustanovení je proto i pro obecné soudy pro rozpor s unijním právem neaplikovatelné (k tomu obdobně rozsudek NSS z 5. 9. 2024, č. j. -29, č. 4638/2024 Sb. NSS).

31. Soud proto rozhodl o nezákonnosti zásahu žalovaného spočívajícího v prohlášení zániku dočasné ochrany žalobce a přikázal žalovanému, aby obnovil stav před prohlášením zániku jeho dočasné ochrany. Z vyjádření žalovaného vyplývá, že žalobci byla na jaře prodloužena dočasná ochrana do 30. 9. 2026. Žalovaný nyní umožní žalobci registrovat se k prodloužení dočasné ochrany tak, aby žalobce nenesl negativní důsledky nezákonného zásahu žalovaného a aby byla zachována kontinuita jeho dočasné ochrany.

Závěr a náklady řízení

32. Soud shledal žalobu důvodnou. Výrokem I proto v souladu s deklaroval nezákonnost žalovaného zásahu. Jelikož se jedná o zásah s trvajícími následky, soud výrokem II zakázal žalovanému pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu, aby obnovil stav před prohlášením zániku jeho dočasné ochrany.

33. O nákladech řízení rozhodl soud podle , podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Od soudního poplatku byl žalobce osvobozen ze zákona. Ač byl v řízení úspěšný, neuplatnil ani jiné náklady řízení a soudu jiné náklady ani nevyplynuly z obsahu spisu; žalobce byl v řízení zastoupen neziskovou organizací. Soud proto výrokem III rozhodl tak, že žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává a výrokem IV, že žalovaný na náhradu nákladů řízení nemá právo.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u NSS, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, který o ní též rozhoduje.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Kasační stížnost by svým významem měla podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele ( ).

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha 6. října 2026

Mgr. Jan Ferfecký v. r.

samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje K. Š.