Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
33 Az 30/2026 - 26.pdf
PDF · 0 B
No categories available
33 Az 30/2026 - 26
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D. v právní věci
žalobce: K. Y.
st. přísl. X
t. č. pobytem X
zastoupen JUDr. Matějem Šedivým, advokátem
sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
Odbor azylové a migrační politiky
sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 8. 2026, č. j. OAM-714/ZA-ZA11-D07-2026,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Žalovaný shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) určil, že příslušným státem k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany je Francouzská republika (dále také „Francie“), a rozhodl o jeho přemístění do tohoto státu. Současně ve výroku uvedl důsledky pro poskytování služeb podle § 43 odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů („zákon o azylu“) s tím, že žalobci se neposkytují služby podle § 42 zákona o azylu s výjimkou zdravotních služeb.
2. Napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nařízení (EU) 2024/1351 o řízení azylu a migrace, o změně nařízení (EU) 2021/1147 a (EU) 2021/1060 a o zrušení nařízení (EU) č. 604/2013 (dále jen „nařízení AMMR“); avšak příslušnost členského státu byla v souladu s přechodnými ustanoveními čl. 84 odst. 2 tohoto nařízení posouzena podle kritérii stanovených v nařízení (EU) č. 604/2013 (dále též jen „nařízení Dublin III“), neboť žádost žalobce byla podána (zaregistrována) dne 5. 6. 2026, tedy před nabytím účinnosti nařízení AMMR.
II. Napadené rozhodnutí
3. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice dne 5. 6. 2026. Při poskytnutí údajů uvedl, že přicestoval do Prahy dne 14. 12. 2025 na francouzské vízum platné do dne 14. 1. 2026. Jiné vízum ani pobytové oprávnění v EU nemá. Nežádal jinde v EU o mezinárodní ochranu. Je svobodný a bezdětný. O mezinárodní ochranu žádá kvůli dluhům z podnikání.
4. Při pohovoru dne 15. 6. 2026 uvedl, že ve Francii nikdy nebyl a chtěl přijet do ČR, protože jsou tu dobré pracovní podmínky. Má tady strýce a své známé. Proto by nemohl odcestovat do Francie.
5. S ohledem na uvedené skutečnosti požádal žalovaný Francii ve smyslu čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III dne 11. 6. 2026 o převzetí příslušnosti k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Dne 29. 7. 2026 obdržel informaci, že Francie svou příslušnost uznala.
6. Žalovaný se zabýval podmínkami fungování azylového systému ve Francii z pohledu možných systémových nedostatků, a to na základě Informace OAMP (Francie) ze dne 5. 9. 2025. Dospěl k závěru, že Francie je členem EU, dodržuje právní předpisy a lidská práva a je považována za bezpečnou zemi původu v rámci celé EU.
7. Žalovaný konstatoval, že v případě žalobce bylo třeba ohledně kritérií pro posouzení příslušného členského státu vycházet z nařízení Dublin III. V případě žalobce je aplikovatelné kritérium článku 3 nařízení Dublin III. Podle názoru žalovaného nejsou v případě žalobce dány podmínky pro uplatnění diskreční klauzule v čl. 17 nařízení Dublin III. Žalobce nemá na území ČR členy své nejbližší rodiny a nebyly zjištěny ani okolnosti hodné zvláštního zřetele. Přítomnost strýce na území nezakládá domněnku nutnosti převzetí odpovědnosti za vyřízení žádosti o udělení mezinárodní ochrany v rámci diskrečního ustanovení v případě soběstačného a samostatného žadatele bez vážných zdravotních potíží. Žalobce není zranitelnou osobou.
8. Dále žalovaný usoudil, že jelikož byl žalobce informován o svých právech a povinnostech a důsledcích nesplnění povinnosti, je na místě rozhodnout o odnětí přijímacích podmínek stanovených v čl. 18 nařízení AMMR ve spojení s § 43 odst. 3 zákona o azylu.
III. Žaloba a vyjádření žalovaného
9. Žalobce ve své žalobě požadoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil. Žalobní body spočívají v tvrzení, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci a nezabýval se individuálními okolnostmi případu. Žalovaný se měl především dostatečně zabývat otázkou uplatnění čl. 17 nařízení Dublin III, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
10. Co se týká kritérií pro určení členského státu, žalobce uvedl, že mu není zřejmé, na základě čeho byla shledána příslušnost Francie a co je toho důkazem. V tomto ohledu je vzhledem k chybějícímu zdůvodnění napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Dále poukázal žalobce také na rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 49 Az 90/2015. Povinností soudu je přezkoumat jak právní, tak i skutkové otázky situace v příslušném členském státě. Žalovaný v tomto ohledu nesmí postupovat formalisticky.
11. Žalobce navrhl rovněž přiznání odkladného účinku žalobě s tím, že má v ČR sociální zázemí a jiné vazby, jakož i strýce a své přátele, a proto přemístění může znamenat újmu.
12. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl následující. Žalovaný trvá na správnosti vydaného rozhodnutí, neboť dle jeho názoru zjistil skutečný stav věci, případ posuzoval ve všech souvislostech, zabýval se všemi skutečnostmi, které žalobce v průběhu správního řízení uvedl, opatřil si potřebné podklady a objektivní informace pro rozhodnutí. Po jejich posouzení však nedospěl k závěru, že by ČR byla příslušná pro posouzení jeho azylové žádosti a rozhodl o přemístění žalobce, neboť k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu je příslušná Francouzská republika.
13. Žalobce prokázal v průběhu správního řízení svou totožnost a státní příslušnost na základě platného cestovního dokladu č. X, s platností do dne 22. 12. 2030. Žalovaný konstatoval, že v případě žalobce je aplikovatelné kritérium čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III, neboť žalobce byl ke dni 5. 6. 2026 držitelem víza Francouzské republiky č. X vydaného dne 10. 11. 2025 v Astaně s platností ode dne 15. 12. 2025 do dne 14. 1. 2026 s možnými 15 dny pobytu na území a jedním možným vstupem. Dne 29. 7. 2026 obdržel žalovaný informaci, že Francouzská republika uznala svou příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu žalobce. Žalovaný se zabýval otázkou systémových nedostatků ve světle Informace OAMP (Francie) ze dne 5. 9. 2025.
14. Při seznámení s podklady byla žalobci dána možnost se v rámci seznámení s podklady rozhodnutí s výše uvedenými informacemi seznámit, vyjádřit se k nim, navrhnout další podklady pro rozhodnutí či vyjádřit námitky proti zdrojům informací a způsobu jejich získání. Žalobce svého práva využil a sdělil, že se nebude podrobně s předloženými podklady seznamovat. Další dokumenty si nepřál žalovanému předložit ani sdělit další informace.
15. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, jakož i návrhu na přiznání odkladného účinku, přičemž souhlasil s rozhodnutím bez nařízení ústního jednání.
IV. Posouzení věci soudem
16. Žaloba je přípustná, byla podána včas a podala ji oprávněná osoba (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; dále jen „s. ř. s.“), v zákonné lhůtě [§ 32a odst. 1 písm. a) bod 4 zákona o azylu].
17. Krajský soud rozhodl bez nařízení jednání podle § 33j odst. 1 zákona o azylu. Žádný z účastníků jednání v zákonem stanovené lhůtě nenavrhl a soud neshledal, že by bez jednání nebylo možné o žalobě rozhodnout.
18. Žaloba není důvodná.
19. Podle čl. 85 AMMR se toto nařízení použije ode dne 12. 6. 2026. Téhož dne bylo podle čl. 83 AMMR zrušeno nařízení Dublin III. Čl. 84 AMMR obsahuje přechodná opatření a použije se již ode dne 11. 6. 2024. V konsolidovaném znění po opravě 2025/90929, vyhlášené v Úředním věstníku Evropské unie dne 25. 11. 2025, jeho odstavec 1 stanoví, že byla-li žádost zaregistrována po 12. 6. 2026, zohlední se všechny události, které mohou mít za následek stanovení příslušnosti členského státu podle AMMR, i když tomuto dni předcházejí. Pouze příslušnost k posouzení žádosti zaregistrované před 12. 6. 2026 se podle čl. 84 odst. 2 AMMR určí podle kritérií nařízení Dublin III.
20. Ze správního spisu žalovaného vyplývá, že žádost žalobce byla zaregistrována dne 5. 6. 2026, tedy před rozhodným datem. Příslušný členský stát se proto určuje podle nařízení Dublin III. Ve spisu je založena kopie schengenského víza č. 615212408 vydaného v Astaně na období od 15. 12. 2025 do 14. 1. 2026 akceptace Francouzské republiky (take charge) dle čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III. doručena žalovanému dne 29. 7. 2026. Dle Informace OAMP ze dne 5. 9. 2026 vyplývá, že přijímací systém umožňuje dublinským navrátilcům podat novou žádost, ledaže již byla jeho žádost zamítnuta v odvolacím řízení, a to s výjimkou nových skutečností. Navrátilci se po návratu potýkají s obtížemi týkajícími se registrace žádosti na stanovené prefektuře, či nedostatkem ubytovacích kapacit.
21. V předmětné věci mezi účastníky není zásadního sporu o aplikovatelnosti kritérií dle úpravy obsažené v nařízení Dublin III, ale pouze o to, zda žalovaný dostatečně přezkoumatelně odůvodnil, proč nepoužil v případě žalobce diskreční klauzuli dle čl. 17 nařízení Dublin III.
22. V první řadě krajský soud uvádí, že mezi kritérii pro určení příslušného členského státu, která jsou v nařízení Dublin III upravena v čl. 7 až 15, a diskreční klauzulí upravenou v čl. 17 téhož nařízení, existuje velmi úzký systematický vztah. Je tedy logické, že žalovaný aplikoval – a to správně – společně s kritérii pro určení členského státu také diskreční klauzuli upravenou v nařízení Dublin III, a nikoliv tomu odpovídající čl. 35 AMMR. Žalobce se navíc aplikace nové právní úpravy v tomto ohledu ani nedovolával.
23. Krajský soud dále vážil rozsah, jakém je oprávněn provést přezkum napadeného rozhodnutí. Rozsah soudního přezkumu rozhodnutí o přemístění nyní vymezuje přímo čl. 43 odst. 1 AMMR. Opravný prostředek je podle něj omezen na posouzení, zda by přemístění znamenalo riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, zda po vydání rozhodnutí o přemístění nastaly okolnosti rozhodující pro správné uplatnění AMMR a zda v případě osoby, kterou má příslušný členský stát převzít podle čl. 36 odst. 1 písm. a) AMMR, došlo k porušení článků 25 až 28 nebo článku 34 AMMR.
24. Jde tu tedy v první řadě o otázku intertemporality práva. V případě užití nové právní úpravy soudního přezkumu jdou námitky žalobce vznesené v žalobě mimo rozsah kognice správního soudu, v případě užití staré právní úpravy (která rozsah soudního přezkumu neomezovala) má soud za to, že s přihlédnutím k principu účinného opravného prostředku a principu rovnosti lze přezkoumat aplikaci kritérií i diskreční klauzule dle čl. 17 nařízení Dublin III. Žalobce totiž může ovlivnit, kdy podá žádost, ale nemůže ovlivnit, kdy správní orgán vydá rozhodnutí.
25. Co se týká námitky, že není zřejmé, na základě čeho byla určena příslušnost Francie, krajský soud odkazuje na obsah správního spisu, v němž je obsažena kopie uděleného francouzského schengenského víza, na základě něhož žalovaný aplikoval čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III. Jeho postup byl tak zcela přezkoumatelný.
26. Krajský soud se tedy zabýval i otázkou přezkoumatelností aplikace čl. 17 nařízení Dublin III žalovaným a tím, zda se žalovaný přitom nedopustil výkladové svévole (tzn. zákonností výkonu správního uvážení). Neshledal přitom, že by se žalovaný dopustil vytýkaných vad. Ze skutkového pohledu žalobce skutečně netvrdil žádné důvody, které by bylo možno kvalifikovat pod rozsah hypotézy uplatnění diskrečního oprávnění žalovaného. Žalobce tu nemá žádné užší rodinné ani soukromé vazby, pro které by bylo na místě uvažovat o převzetí příslušnosti k provedení řízení o udělení mezinárodní ochrany (v dikci napadeného rozhodnutí „nukleární rodinu“). Skutečnost, že žalobce má nějaké ekonomické (pracovní) aktivity v ČR, není pro posouzení uplatnění diskreční klauzule příliš relevantní. Cílem celého mechanismu dublinského řízení je právě zamezit tzv. asylum-shoppingu, tedy strategickému postupu žadatele, který preferuje místo vedení azylového řízení.
27. Sám žalobce je zdráv a nebrání mu v přemístění do příslušného členského státu žádné objektivní překážky. Co se týká přítomnosti jeho strýce na území ČR, nejde o rodinného příslušníka ve smyslu čl. 2 písm. g) nařízení Dublin III, nýbrž o pouhého příbuzného dle čl. 2 písm. h) tohoto nařízení. Přítomnost příbuzných na území členského státu, kde žadatel podal svou žádost, má význam pouze tehdy, jde-li o nezletilou osobu bez doprovodu (čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III). Další pracovní či soukromé vazby žalobce sice zmínil, ale blíže nespecifikoval. Souhrnně vzato, nejde opět o tvrzení, které by mělo mít zásadní relevanci pro aktivaci čl. 17 nařízení Dublin, neboť tu opět jde o ekonomickou motivaci žalobce zůstat déle v ČR, nikoliv ochranu soukromých a rodinných poměrů. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je v tomto ohledu zcela přezkoumatelné.
28. Soud v mezích čl. 43 odst. 1 AMMR neshledal ani jiný důvod, který by bránil přemístění. Žalobce zcela jednoznačně není zranitelnou osobou. Žalobce neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, z níž by plynulo, že mu ve Francii hrozí nelidské či ponižující zacházení ve smyslu článku 4 Listiny. Ve správním řízení neuváděl potíže s francouzskými orgány (ve Francii nikdy nebyl) a nijak nezpochybnil informace, z nichž žalovaný dovodil, že francouzský azylový systém poskytuje dostatečné záruky ochrany základních práv. Žalobce netvrdil ani žádnou rozhodnou okolnost, která by nastala až po vydání napadeného rozhodnutí.
29. Krajský soud k tomu uvádí, že se zabýval dostatečně otázkou systémových nedostatků ve Francii ve své dřívější rozhodovací činnosti týkající se přemístění dle nařízení Dublin III. Pro francouzský systém je příznačná určitá administrativní těžkopádnost zpracování žádostí a také nedostatek ubytovacích kapacit, který může zasáhnout i dublinské navrátilce, což konstatuje i Informace OAMP ze dne 5. 9. 2026 založená ve správním spisu. Přesto však zdejší soud nikdy v případě osob, které nejsou nijak zranitelné, nedovodil systémové nedostatky ve francouzském systému (viz k tomu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2023, č. j. 33 Az 8/2023-112). Stejně tak ani judikatura Nejvyššího správního soudu ve vztahu k Francii takové zásadní problémy nedovodila (srov. např. rozhodnutí ze dne 25. 8. 2021, č. j. 1 Azs 119/2021-55, ze dne 30. 6. 2022, č. j. 5 Azs 165/2020-17, ze dne 19. 7. 2023, č. j. 9 Azs 141/2023-24, ze dne 4. 8. 2023, č. j. 10 Azs 151/2023-31). Ve vztahu k francouzskému systému tedy lze vycházet podobně jako u jiných západoevropských členských států z domněnky vzájemné důvěry (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017 - 31).
30. Žalobcem odkazovaný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, č. j. 49 Az 90/2015-29 se sice týká problematiky přemístění, nicméně v této věci mělo být příslušným členským státem určeno Maďarsko. Závěry tohoto rozsudku nelze využít v předmětné věci ani podpůrně.
V. Závěr a náklady řízení
31. Krajský soud neshledal v souhrnu vznesené žalobní body jako důvodné. Soud proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
32. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který byl ve věci úspěšný, nevznikly náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti, a soud mu proto jejich náhradu nepřiznal.
33. Žalobce společně se žalobou navrhl přiznat žalobě odkladný účinek. Soud o tomto návrhu samostatně nerozhodoval, neboť bezodkladně rozhodl ve věci samé ve lhůtě pro rozhodnutí o návrhu na odkladný účinek žaloby. Návrh na dočasnou úpravu poměrů se tím stal bezpředmětným.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno dne 6. října 2026
JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D. v. r.
samosoudce