Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Az 6/2026 - 24

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Ladislavem Hejtmánkem ve věci

žalobce: XXX

zastoupený advokátem JUDr. Matějem Šedivým

sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky

sídlem P.O.Box 21/OAM, 170 34 Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. května 2026, č. j. OAM-312/ZA-ZA11-ZA05-2026,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalobou podanou včas u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2026, č. j. OAM-312/ZA-ZA11-ZA05-2026, jímž mu nebyla udělena mezinárodní ochrana podle ustanovení , , a , o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále též „zákon o azylu“).

II. Žalobní argumentace

[2] Žalobce namítal, že ačkoli je uzbeckým státním příslušníkem, patří do etnické menšiny Tádžiků, kteří jsou v Uzbekistánu systematicky pronásledováni od roku 2023. XXX. S tím žalobce nesouhlasil a aktivně se proti tomuto postupu vymezoval na sociálních sítích. Na síti Facebook uváděl, že nesouhlasí XXX. Posléze mu osobně vyhrožovala skupina Uzbeků.

[3] Argumentoval, že žalovaný při posouzení jeho žádosti vycházel z neaktuálních podkladů, které neodpovídají momentální situaci, kdy je postupováno s cílem vytěsnit tádžický jazyk z veřejného prostoru. Žalovaným nebylo postaveno na jisto, že žalobci v jeho vlasti nehrozí pronásledování. Dostatečně nevyvrátil věrohodnost žalobcova azylového příběhu. Nebyla vyvinuta aktivní snaha o zjištění reálného skutkového stavu. Zároveň platí, že pokud není možné žadatelova tvrzení řádně ověřit, má být žádosti vyhověno. Namítal dále porušení jeho práva na spravedlivý proces. Žalovaný rovněž nedostatečně odůvodnil napadené rozhodnutí.

[4] Žalobce odkazoval na Příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků z roku 1992, kterou vydal Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky OSN. Žalobci hrozí v domovském státě nebezpečí vážné újmy představované mučením nebo nelidským či ponižujícím zacházením nebo trestáním.

[5] Nesouhlasil tedy s neudělením azylu či doplňkové ochrany. Požadoval proto, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

[6] Žalovaný nesouhlasil s podanou žalobou a požadoval její zamítnutí. Odkázal na obsah odůvodnění svého rozhodnutí a na spisovou dokumentaci.

[7] Žalovaný odkazoval na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2001, č. j. -28. Nesouhlasil s důvodností žalobcem popisovaných obav. Uváděl, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu dne 16. 3. 2026, k čemuž jej vedla jeho pobytová situace na území. Žalobce od ledna roku 2024 na území pobýval na základě studijního víza, avšak neprodloužil si jej včas. Dne 17. 2. 2025 obdržel výjezdní příkaz. K tomuto odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, č. j. , ze dne 9. 2. 2006, č. j. , a ze dne 22. 1. 2004, č. j. . Dodal, že žalobce neprokázal reálnou hrozbu pronásledování či vážné újmy, jež by mu po návratu v jeho vlasti hrozila. Nebyly tak shledány důvody pro udělení azylu ani doplňkové ochrany. Z toho důvodu je napadené rozhodnutí zákonné, přezkoumatelné a založené na dostatečně objasněném skutkovém stavu.

IV. Obsah spisu

[8] Ze správního spisu vyplynuly následující skutečnosti, které má soud za podstatné pro posouzení této věci.

[9] Žalobce podal dne 16. 3. 2026 žádost o udělení mezinárodní ochrany. Dne 20. 3. 2026 při poskytnutí údajů k žádosti uvedl, že XXX

[10] Dále je ve správním spise založen protokol o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 20. 3. 2026. V rámci něj žalobce uvedl, že XXX

[11] Správní spis obsahuje následující podklady vztahující se k žalobcově zemi původu. Článek s názvem „Chairman of Tajik national cultural center of Samarkand region: We are one people, speaking two languages“ ze dne 1. 1. 2018 publikovaný na webu uzbeckého velvyslanectví v Novém Dillí, a to v anglickém originále a v českém strojovém překladu; článek publikovaný pod záložkou News s názvem „Republican tajik national cultural center“ v září roku 2025 na internetových stránkách vlády Republiky Uzbekistán, a to včetně českého strojového překladu; údaje zveřejněné pod záložkou „Department of Tajik Philology and Foreign Oriental Languages of Samarkand State University“ z webu dané univerzity, kde jsou představováni členové katedry, přičemž informace jsou ve spise v anglickém originále a v českém strojovém překladu.

[12] Žalobce byl předvolán k seznámení se s podklady rozhodnutí písemností ze dne 22. 4. 2026. Měl se dostavil dne 15. 5. 2026, což však neučinil. O nedostavení byl pořízen úřední záznam z téhož dne, který je rovněž součástí správního spisu.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

[13] Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů ve smyslu ustanovení , (dále jen „ “), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k účinnosti článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany a zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

[14] Soud nejprve posuzoval, zda se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně a přezkoumatelně zabýval otázkou naplnění podmínek k udělení azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu. V něm se stanoví, že „[a]zyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod“. Z výše shrnutého obsahu správního spisu, který zaznamenává odpovědi žalobce během řízení o jeho žádosti, vyplývá, že právě pronásledováním v důsledku kritiky tamní vlády žalobce opakovaně argumentoval. Soud se však ztotožňuje s poukazem žalovaného, že žalobce neuváděl žádné konkrétní politické přesvědčení, ani členství v politické straně nebo jiné politicky angažované skupině. Jedinou aktivitou, na kterou žalobce upozornil, byl pokus o zveřejnění příspěvku na sociální síti Facebook, k jehož zveřejnění však nedošlo.

[15] Dále soud posuzoval, zda žalovaný řádně zdůvodnil svůj závěr o nemožnosti udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu. Zkoumal tak, zda bylo možné dojít k závěru, že žalobce má odůvodněný strach „z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště“.

[16] Pojem pronásledování je zákonem o azylu definován v § 2 odst. 4 následovně: „Pronásledováním se rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.“ Dle § 2 odst. 5 zákona o azylu platí: „Ochranou před pronásledováním nebo vážnou újmou se rozumí zejména přiměřené kroky příslušných státních orgánů, strany nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území, směřující k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy zejména zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo vážnou újmu, za předpokladu, že je taková ochrana účinná, není pouze přechodná a cizinec k ní má přístup.“ Dle § 2 odst. 6 věty druhé zákona o azylu platí: „Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.“

[17] Žalovaný také ve vztahu k tomuto ustanovení zdůrazňoval, že žalobce nakonec ani žádný facebookový příspěvek nezveřejnil. Z jeho výpovědi nevyplynuly ani jiné formy angažování se proti poukazovanému XXX. Soud souhlasí s žalovaným, že žalobce nijakým způsobem neprokázal snahu o zveřejnění daného příspěvku na síti Facebook, ani nedoložil jakoukoli jinou snahu o vyjádření svého nesouhlasu se XXX.

[18] Soud shledal, že se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 4 a 5 podrobně zabýval situací příslušníků tádžické menšiny v XXX. Uvedl, že „tádžičtina je zvláště (ale nejen) v regionu žadatele, tj. XXX (mj. též bydliště cizince), běžně používaným jazykem a existuje dokonce i tádžická televize a rozhlas. Taktéž existují tádžické noviny s názvem Ovozi XXXa řada dalších okresních novin publikuje materiály v tádžickém jazyce. Konají se prezentace knih napsaných v tádžickém jazyce ve spolupráci s regionálními pobočkami Svazu spisovatellů Uzbekistán, Tvůrčí unie novinářů a Akademie umění. Již v roce 2018 probíhalo v regionu Samarkand vzdělávání dětí v 37 všeobecných školách v uzbeckém a tádžickém jazyce a výuka ce více než 20 školách probíhala přímo v tádžickém jazyce. Tádžický jazyk lze nalézt i v univerzitním prostředí na jedné z prestižních univerzit v zemi – XXX státní univerzitě – tam se vyučuje v tádžickém jazyce na šesti fakultách této univerzity. (…) Na XXX univerzitě lze nalézt také vzdělávací programy zaměřené přímo na tádžickou menšinu, konkrétně se jedná o „moderní tádžický jazyk“, „historii tádžického jazyka“, „tádžický folklór“, „tádžickou dialektologii“, „dějiny tádžické klasické literatury“, „dějiny tádžické literatury“, „metody výuky tádžického jazyka a literatury“, „dějiny tádžické lingvistiky“ a „problémy nové tádžické literatury“. Samotná katedra, která zastřešuje výše vyjmenované se původně od svého vzniku v roce 1956 jmenovala Katedra tádžického jazyka a literatury, načež se následně roku 2021, což je rok, kdy byl studijně aktivní žadatel (studium úspěšně zakončil v roce 2022), přejmenovala na Katedru tádžické filologie a cizích orientálních jazyků. Historie této katedry je spojena se jmény znalců tádžické literatury. V letech 2005 až 2010 byly vytvořeny učebnice tádžického jazyka a literatury založené na ideologii nezávislosti. Určeny jsou přímo pro studenty tádžických škol. V současné době pedagogický sbor katefry realizuje národní výzkumný projekt. Vedoucím je pan XXX , docent v oblasti filologie, který se ve svém doktorském studiu zabýval příklady uzbeckého a tádžického folklóru)“. Následně rovněž uvedl, že v Uzbekistánu je přibližně 1,5 milionu Tádžiků. S ohledem na sdílenou etnickou základnu společně s Uzbeky jsou zvyky obou národností, kultura i lidové umění někdy těžko rozeznatelné. Funguje také tamní Výbor pro mezietnické vztahy a krajany v zahraničí. V XXX existuje od roku 2008 tádžické národní kulturní centrum. Každý rok je také slaven Den tádžického jazyka.

[19] Z výše citovaných závěrů žalovaný vyvodil závěr o „svobodném akademickém pracovišti“ v místě, kde žalobce žil. Nejedná se tedy o diskriminaci tádžické menšiny, nýbrž o „rozkvět a zájem o tádžickou národnost“. Rovněž uvedl, že s výše uvedenými skutečnostmi musel být žalobce nutně, alespoň obecně, seznámen, když v dané době (roku 2022) dokončil své bakalářské studium. Žalovaný proto na základě těchto poznatků dospěl k závěru, že „je nemyslitelné a zcela absurdní, aby se [diskriminace z důvodů příslušnosti k tádžické národnosti] uskutečňovala, když přímo v místě, kde on žil, nalezneme svobodné akademické pracoviště“.

[20] Soud na základě výše popsaného shledal, že s ohledem na úspěšné absolvování bakalářského studia, kterému nebránily žádné překážky způsobené žalobcovou národností, a rovněž s ohledem na zjištění žalovaného o možnostech rozvoje tádžické kultury ve městě XXX, není odůvodněné, aby měl žalobce strach z pronásledování v návaznosti na jeho národnostní příslušnost. I zde je zapotřebí připomenout, že žalobce svá tvrzení jinak neprokázal. Nepředložil žádné důkazní prostředky ani v souvislosti s namítanou politicky motivovanou aktivitou na síti Facebook (viz výše). Žalovaný rovněž správně podotkl, že z protokolu o výpovědi žalobce plyne, že ve své vlasti nikdy neměl žádné problémy s policií ani jinými státními orgány.

[21] Žalovaný na str. 3 ve čtvrtém odstavci shrnul podklady, z nichž vycházel ve vztahu k politické a bezpečnostní situaci a ke stavu dodržování lidských práv v žalobcově vlasti. Kromě výše uvedených internetových zdrojů uvedl také následující podklady: Informace OAMP: Uzbekistán – Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 14. 3. 2025; Informace MZV ČR: Uzbekistán – Činnost policie ve vztahu k ochraně práv občanů & Činnost úřadu ombudsmana ze dne 8. 4. 2025. Tyto informace však nebyly obsaženy ve správním spise dodaném žalovaným. Soud si proto tyto podklady obstaral nahlédnutím do Databáze pracovní skupiny informací o zemích původu oddělení zahraničních a evropských záležitostí OAMP MVČR. Soud mohl takto postupovat z důvodu, že se žalobce nedostavil k seznámení s podklady rozhodnutí, k čemuž byl vyzýván. Ve správním spise je založen úřední záznam ze dne 15. 5. 2026 potvrzující, že se žalobce nedostavil dne 15. 5. 2026 k seznámení s podklady, ačkoli mu bylo předvolání (rovněž založeno ve spise) doručeno dle § 24 zákona o azylu. Pokud by se byl žalobce dostavil, bylo by zapotřebí zkoumat, zda tyto chybějící podklady byly tehdy součástí spisu, s kterým byl žalobce seznamován, či nikoli. V takovém případě by totiž byl příhodný závěr obsažený v rozsudku ze dne 2. 10. 2018, č. j. -46, v němž zdejší soud konstatoval, že „již pouhé podstatné využití údajů ze Zprávy IDLO, s níž se žalobkyně v průběhu azylového řízení nemohla seznámit a která není součástí správního spisu, by samo o sobě představovalo naplnění důvodu pro zrušení napadeného rozhodnutí dle ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) SŘS“. S ohledem na nevyužití tohoto práva žalobcem však soud přistoupil k výše uvedenému postupu doplnění těchto podkladů.

[22] Ve vztahu k námitce snahy o nalezení „oficiálního“ zaměstnání soud souhlasí s argumentací žalovaného, že ze samotné výpovědi žalobce vyplývá, že si tento před svým odchodem práci ve vlasti nalézt dokázal. Jednalo se navíc o práci dobře placenou, v důsledku čehož měl žalobce dostatek finančních prostředků pro cestu do Evropy. Do kontrastu s poukazy na hledání legálního zaměstnání žalovaný dával výsledek kontroly žalobce Policií České republiky dne 24. 6. 2025, kdy bylo zjištěno, že vykonává XXX. V době kontroly měl rovněž vydaný výjezdní příkaz.

[23] Soud se rovněž ztotožňuje s žalovaným ohledně jeho tvrzení o absenci žalobcovy žádosti o pomoc s řešením diskriminace pociťované při hledání zaměstnání adresované tamním orgánům. Žalovaný poukazoval na možnost obrátit se na ombudsmana, jenž má v pracovněprávních případech možnost účinně pomoci. Rovněž žalovaný poukazoval na to, že se žalobce o této diskriminaci zcela vůbec nezmínil v rámci policejního výslechu prováděného ve správním řízení a odkazoval na protokol z výslechu ze dne 30. 6. 2025, č. j. KRPA-201896-11/ČJ-2025-000022-TAXI.

[24] K námitce výhružkami od neznámých osob žalovaný v napadeném rozhodnutí uváděl, že neshledal žádné skutečnosti svědčící o závěru, že by tyto byly činěny v souvislosti s žalobcovou tádžickou národností, s čím se soud ztotožňuje. Proto se správně zabýval otázkou vyhrožování žalobci soukromými osobami. Na str. 7 odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný provedl zhodnocení nebezpečí, které mohlo plynout z žalobcem poukazovaných výhružek od neznámých osob, které po něm měly požadovat jeho osobní údaje, a které mu měly vyhrožovat, že pokud ještě někdy žalobce uvidí, mohlo by se stát, že by se tento ztratil, a už jej nikdo neviděl. Žalovaný k tomuto zdůrazňoval, že se žalobce nepokusil jakkoli obrátit na místní policejní orgány ani jiné státní orgány. Na základě „Informace MZV ČR: Uzbekistán – Činnost policie ve vztahu k ochraně práv občanů & Činnost úřadu ombudsmana ze dne 8. 4. 2025“ dospěl k závěru, že policie v žalobcově vlasti představuje fungující vnitrostátní prostředek ochrany práv. Na tomto místě soud odkazuje například na rozsudek zdejšího soudu ze dne 17. 3. 2026, č. j. , kde se v bodě 19 v této souvislosti uvádí: „Obavy ze soukromých osob mohou být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany pouze, pokud se žadatel nemůže obrátit s žádostí o pomoc na vnitrostátní orgány. Nepokusil-li se žadatel řešit své potíže se státními orgány své vlasti, nebude mu zpravidla moci být mezinárodní ochrana udělena (s výjimkou případů, kdy by pokus o vnitrostátní ochranu byl předem zjevně marný). Žalobce se stran obav z věřitelů a jejich potenciálního napojení na policii mohl obrátit na jiné složky policie než v místě svého bydliště, případně na nadřízený orgán policie (…).“ Soud tak na základě žalovaným obstaraných podkladů shledal, že občané Uzbekistánu se mohou běžně obracet na tamní policejní orgány. Jedná se o obecně funkční prostředek ochrany práv obyvatel. Zároveň z obsahu spisu není zřejmá žádná skutečnost, která by svědčila o zjevné marnosti pokusu o řešení daného problému na vnitrostátní úrovni.

[25] Soud se rovněž seznámil s obsahem „Protokolu o výslechu účastníka správního řízení“ ze dne 30. 6. 2025, č. j. KRPA-201896-11/ČJ-2025-000022-TAXI, na nějž žalovaný v napadeném rozhodnutí odkazoval. Žalobce při daném výslechu na otázku, zda je mu známa nějaká překážka vycestování, uvedl: „XXX.“ Na otázku, zda mu v jeho vlasti v případě návratu hrozí mučení, trest smrti, nelidské či ponižující zacházení nebo trest nebo jiné závažné nebezpečí, odpověděl: „Nic mi v Uzbekistánu nehrozí, je to pro mě bezpečná země.“ Daný protokol byl sepsán za přítomnosti tlumočníka a je podepsán samotným žalobcem. Soud má za to, že s ohledem na tyto odpovědi, které uvedl žalobce dne 30. 6. 2025, tedy poté, co mu mělo být dle jeho tvrzení v minulosti vyhrožováno a měl být ve své vlasti diskriminován pro tádžickou národnost, je zřejmé, že argumentaci založenou na výše uvedených tvrzeních žalobce zvolil až pro účely řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Žalobcovo vysvětlení, které žalovanému poskytl při pohovoru k žádosti na otázku, proč své obavy nezmínil již v rámci výslechu dne 30. 6. 2025, představované dovoláváním se absence poučení o neposkytování informací uvedených v rámci výslechu třetím osobám, dle názoru soudu neobstojí.

[26] K hodnocení výhružek soukromých osob se vyjádřil Nejvyšší správní soud například v nedávném rozsudku ze dne 16. 9. 2026, č. j. -36, kde v bodě 9 konstatoval, že „pronásledování i vážná újma mohou sice hrozit také ze strany soukromých osob, nicméně nejsou bez dalšího azylově relevantním důvodem (rozsudek NSS z 16. 9. 2008, čj. ). Žadatel o mezinárodní ochranu musí i) hrozbu újmy ze strany soukromých osob tvrdit hodnověrným, především dostatečně konkrétním způsobem a ii) prokázat, že se bez úspěchu pokusil využít ochrany ve státě původu, respektive že stát původu není schopen nebo ochoten poskytnout před pronásledováním nebo vážnou újmou ochranu, tj. neučinil či neučiní přiměřené kroky k jejich zabránění (rozsudky NSS z 31. 10. 2008, čj. , a z 26. 10. 2007, čj. )“.

[27] Žalobce ve své žalobě argumentoval, že žalovaným použité podklady jsou neaktuální a nereflektují tak momentální situaci v jeho vlasti, kde je patrná snaha vytěsnit tádžický jazyk. K tomuto soudu uvádí, že žalobcem popisované změny situace dle jeho výpovědi předcházely jeho příletu do České republiky začátkem roku 2024. Oba výše odkazované podklady použité žalovaným byly však zpracovány až v roce 2025. Pokud by se tedy změnila situace v žalobcově vlasti dle jeho tvrzení, musely by být tyto okolnosti reflektovány při vytváření daných zpráv. Soud proto dané podklady neaktuálními neshledal. Žalovaný tak vycházel z použitelných podkladů a situací v žalobcově vlasti se, dle názoru soudu, zabýval dostatečně. Nelze tak přisvědčit žalobci, že nebyl dostatečně zjištěn reálný skutkový stav.

[28] Z obsahu správního spisu ani žalobcova podání neplyne skutečnost, že by na území České republiky pobýval některý z žalobcových rodinných příslušníků, kterému by byla dříve udělena mezinárodní ochrana. Žalovaný tak správně vyhodnotil, že nelze aplikovat pravidlo o udělení azylu za účelem sloučení rodiny zakotvené v § 13 azylového zákona.

[29] Dále bylo zapotřebí posoudit, zda žalobci nelze udělit doplňkovou ochranu na základě ustanovení § 14a azylového zákona. Soud shledal, že žalovaný postupoval v souladu s § 28 zákona o azylu, když po vyloučení možnosti udělit žalobci azyl přistoupil k posuzování možnosti udělení doplňkové ochrany.

[30] Dle ustanovení § 14a odst. 1 zákona o azylu platí: „Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“

[31] Dle ustanovení § 14a odst. 2 zákona o azylu platí: „Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje trest smrti nebo poprava, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu“.

[32] Žalovaný se dle názoru soudu dostatečně zabýval každou z výše uvedených forem závažné újmy, která by mohla žalobci po návratu do vlasti hrozit. Ve vztahu k trestu smrti bylo vycházeno z „Informace OAMP: Uzbekistán – Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 14. 3. 2025“. V žalobcově vlasti není možné uložit trest smrti za žádný trestný čin. Ohledně nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu žalovaný uvedl, že z těchto důvodů lze doplňkovou ochranu udělit v případech jejich reálné a bezprostřední hrozby. Zdůraznil, že musí být zpravidla v daném případě přítomny nějaké zvláštní rizikové faktory. Z těchto musí být přímo patrné, že dané nebezpečí je u tohoto konkrétního žadatele reálné, skutečné a bezprostřední. Soud souhlasí s žalovaným, že z výpovědi žalobce, příslušných informačních podkladů, ani z jiného obsahu správního spisu toto nebezpečí nevyplývá. Žalovaný rovněž vyloučil hrozbu vážného ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Soud má tedy za to, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem, když shledal nemožnost udělení mezinárodní ochrany dle § 14a odst. 1 a 2 zákona o azylu.

[33] Jak již soud shledal výše v souvislosti s posuzováním možnosti udělení azylu za účelem sloučení rodiny, jelikož se na území České republiky nenachází žádný žalobcův rodinný příslušník, kterému by byla udělena mezinárodní ochrana, nelze postupovat ani podle § 14b azylového zákona, kde je zakotvena doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny.

VI. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

[34] Na základě výše uvedených důvodů dospěl zdejší soud k závěru, že žaloba je nedůvodná, a proto ji na základě zamítl.

[35] Ve věci soud rozhodl rozsudkem bez nařízení jednání, neboť účastníci proti takovému postupu neměli ve stanovené lhůtě námitek a jednání k projednání žaloby nebylo nutné, když soud neprováděl další dokazování ( ).

[36] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn , podle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Vzhledem k tomu, že žalovanému státu – vykonavateli veřejné správy – tyto nevznikly nad míru obvyklou jeho běžné činnosti, soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou (2) týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha dne 6. října 2026

JUDr. Ladislav Hejtmánek, v.r.

samosoudce