Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

175 A 11/2026 - 29

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Jiřím Derflem ve věci

žalobce:

V. N. D., narozený X

státní příslušnost Vietnamská socialistická republika

bytem X

zastoupený advokátem Mgr. Vratislavem Polkou

sídlem Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem

proti

žalované:

Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců

sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4

o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 4. 2026, č. j. MV-54604-5/SO-2026,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 28. 4. 2026, č. j. MV-54604-5/SO-2026, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „OAMP“) ze dne 11. 2. 2026, č. j. OAM-33234-22/DP-2025 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím byla podle ve spojení s , a , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 9. 2025 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žalobcova žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, neboť žalobce ve stanovené lhůtě nepředložil doklady požadované k ověření údajů uvedených v žádosti.

Žaloba

3. Žalobce uvedl, že důvodem zamítnutí jeho žádosti bylo nepředložení originálu cestovního dokladu ve stanovené lhůtě. Namítl však, že správní orgány aplikovaly ustanovení § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců formalisticky, neboť kopie cestovního dokladu již byla založena ve správním spise, jeho existence a platnost ani žalobcova totožnost nebyly zpochybněny a žalobce následně originál cestovního dokladu předložil spolu s odvoláním.

4. Žalobce nesouhlasil se způsobem, jakým žalovaná uplatnila zásadu koncentrace řízení. Poukázal na to, že prostřednictvím svého zástupce již dne 19. 11. 2025 požádal o prodloužení lhůty k předložení originálu cestovního dokladu do 28. 2. 2026, přičemž sdělil, že se nachází ve Vietnamu. Správní orgán I. stupně mu přesto poskytl pouze dvacetidenní lhůtu. Podle žalobce nemohla zásada koncentrace bránit tomu, aby žalovaná přijala předložený originál cestovního dokladu, neboť se nejednalo o uplatnění nového skutkového tvrzení, nýbrž o doložení originálu dokladu, jehož kopie již byla založena ve spise. Žalobce v postupu správního orgánu spatřoval též porušení zásady součinnosti podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), neboť mu správní orgán I. stupně neposkytl požadovanou lhůtu, ačkoli mu bylo známo, že se žalobce nachází v zahraničí. Žalobce uvedl, že proti tomuto postupu brojil již v odvolání, avšak žalovaná jeho námitky dostatečně nevypořádala. Podle žalobce žalovaná neodpověděla ani na argument, podle něhož vydání pobytového průkazu osobě bez platného cestovního dokladu nehrozilo, neboť by musel originál cestovního dokladu předložit ještě před převzetím pobytového oprávnění. Žalobce poukázal na skutečnost, že právní úprava umožňuje podat žádost o prodloužení dlouhodobého pobytu bez osobní přítomnosti žadatele. Z toho podle žalobce plyne, že pozdější předložení originálu cestovního dokladu (např. při dostavení se k porovnání biometrických údajů) neodporuje smyslu právní úpravy, a žalovaná měla takový postup s ohledem na okolnosti žalobcova případu zvážit. Žalobce dále namítal, že žalovaná neověřila jeho tvrzení o existenci předkládací zprávy ze dne 16. 8. 2025, z níž měla vyplývat možnost prodloužení jeho pobytu za předpokladu, že se dostaví k porovnání biometrických údajů. Za nedostatečné považoval konstatování, že správní spis takovouu neobsahuje. Za nepřezkoumatelné žalobce považoval také vypořádání se se skutečností, že mu v dřívějším návratu z Vietnamu bránily zdravotní důvody. Žalované vytkl, že tuto skutečnost žalovaná označila za nedoloženou, aniž by vysvětlila, proč žalobce k doložení jeho tvrzení nevyzvala.

5. Žalobce dále namítal porušení zásady materiální pravdy podle , které spatřoval v tom, že správní orgány založily svá rozhodnutí na skutečnosti, že žalobce předložil originál cestovního dokladu opožděně, a nezabývaly se tím, zda je žalobce držitelem platného dokladu, zda je možné ověřit jeho totožnost a pobytový status, zda nadále trvá účel jeho pobytu a zda splňuje další podmínky jeho prodloužení. Žalobce měl za to, že správní orgány nezjistily úplně stav věci a mechanicky uplatnily ustanovení vedoucí k zamítnutí žádosti.

6. Žalobce konečně namítl, že zamítnutí žádosti bylo nepřiměřené, a že žalovaná nedostatečně posoudila dopady napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle žalobce měla žalovaná vážit délku jeho dosavadního pobytu, podnikatelské a sociální vazby, míru integrace a bezproblémovost na straně jedné a povahu jeho procesního pochybení na straně druhé. Žalobce nesouhlasil ani se závěrem, že mu napadeným rozhodnutím přímo nehrozí povinnost vycestovat. Zdůraznil, že zamítnutí žádosti vede ke ztrátě pobytového oprávnění.

Vyjádření žalované k žalobě

7. Žalovaná shrnula průběh správního řízení a setrvala na právním názoru uvedeném v napadeném rozhodnutí. Navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Posouzení věci soudem

8. O žalobě soud rozhodl bez jednání podle , neboť žalobce i žalovaná s tímto postupem výslovně souhlasili.

9. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu , který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v , písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v věty první citovaného zákona. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu , ve spojení s zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

10. Žaloba není důvodná.

11. Ze správního spisu soud zjistil tyto podstatné skutečnosti. Dne 27. 8. 2025 podal žalobce žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání jako osoba samostatně výdělečně činná. K žádosti přiložil prostou kopii cestovního dokladu. Správní orgán I. stupně jej proto vyzval k odstranění vady žádosti spočívající v předložení originálu cestovního dokladu. Jelikož žalobce požadovaný doklad ve stanovené lhůtě nepředložil, byl výzvou ze dne 30. 10. 2025 opětovně vyzván k odstranění vad žádosti. Po doručení druhé výzvy požádal žalobce prostřednictvím svého tehdejšího zástupce o prodloužení lhůty k předložení originálu cestovního dokladu až do 28. 2. 2026 „z důvodu, že bych byl ve Vietnamu“. Správní orgán I. stupně žádosti vyhověl pouze částečně a usnesením ze dne 25. 11. 2025 stanovil dodatečnou dvacetidenní lhůtu k odstranění vad žádosti. Ani v této lhůtě žalobce originál cestovního dokladu nepředložil. Možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí nevyužil. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobcova žádost zamítnuta s odůvodněním, že žalobce nepředložil doklad potřebný k ověření údajů uvedených v žádosti. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání a spolu s ním předložil originál cestovního dokladu. V odvolání namítal zejména, že doklad byl doložen bezprostředně po jeho návratu ze zahraničí, že postup správního orgánu byl přepjatě formalistický, že správní orgán nedostatečně zohlednil důvody jeho pobytu mimo území České republiky a že rozhodnutí nepřiměřeně zasahuje do jeho soukromého a rodinného života. Žalovaná odvolání projednala a napadeným rozhodnutím je zamítla. Konstatovala, že žalobce byl opakovaně vyzýván k předložení originálu cestovního dokladu, že mu byly poskytnuty dostatečné lhůty k odstranění vad žádosti a že požadovaný doklad mohl předložit kdykoli až do vydání prvostupňového rozhodnutí. Současně vyslovila, že předložení originálu cestovního dokladu až v odvolacím řízení nelze zohlednit, neboť žalobce neprokázal, že jej nemohl předložit již v řízení před správním orgánem I. stupně. Z těchto důvodů žalobcovo odvolání zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila.

12. V logice uspořádání řádně uplatněných žalobních bodů se soud ve věci nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval v tom, že se žalovaná nedostatečně vypořádala s jeho odvolací argumentací.

13. Podle věty první , ve znění pozdějších předpisů, platí, že se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

14. Soud vychází z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, podle níž platí, že „z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. -46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. -53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. -109). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008, č. j. -100, však zároveň nelze po odvolacím orgánu požadovat, aby se vyslovil ke každé větě uvedené v odvolání; plně postačí, pokud z jeho rozhodnutí bude zřejmé, na základě jakých skutečností rozhodoval, a jakými úvahami se řídil. Upozornit lze též na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2010, č. j. -73, podle kterého „účelem soudního přezkumu není lpění na formální dokonalosti správních rozhodnutí, ale účinná ochrana veřejných subjektivních práv adresátů veřejné správy.“

15. Soud konstatuje, že z napadeného rozhodnutí je seznatelné, jak žalovaná k odvolacím námitkám přistoupila. Žalovaná na stranách 4 až 7 napadeného rozhodnutí s odkazem na a judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se koncentrace řízení vysvětlila, že k originálu cestovního dokladu nemohla přihlédnout, neboť z ničeho neplyne, že jej žalobce nemohl předložit již v řízení před správním orgánem I. stupně. Na stranách 7 až 8 se nadto podrobně zabývala dopadem zamítnutí žádosti do soukromého a rodinného života žalobce. Na straně 7 napadeného rozhodnutí pak neopomněla vysvětlit, že správní orgán I. stupně do správního spisu založil pouze předkládací zprávu z dřívějšího správního řízení ve věci žalobcova dlouhodobého pobytu, a že předkládací zprávu ze dne 16. 8. 2025, na níž v odvolání poukazoval žalobce, správní spis neobsahuje. Způsob vypořádání, kdy žalovaná zvlášť nereagovala na každou dílčí námitku, ale postavila proti argumentaci žalobce vlastní právní názor, v jehož konkurenci odvolací námitky jako celek neobstojí, je slučitelný s bodem 34 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2015, č. j. -48. Podle názoru soudu je rovněž třeba zohlednit, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů rozhodnutí či pro jeho nesrozumitelnost skutečně toto rozhodnutí nelze meritorně přezkoumat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. -45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. -64); taková situace však v projednávané věci nenastala.

16. Podle § 44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců platí, že žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se podává ministerstvu na úředním tiskopisu, na kterém se podává žádost o vydání tohoto povolení. Na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se § 35 odst. 2 a 3, § 36, § 46 odst. 7 a § 55 vztahují obdobně.

17. Podle § 35 odst. 2 zákona o pobytu cizinců platí, že k žádosti o prodloužení doby platnosti víza k pobytu nad 90 dnů a doby pobytu na území na toto vízum je cizinec povinen předložit náležitosti uvedené v § 31 odst. 1 písm. a) až d).

18. Podle § 31 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců platí, že k žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů je cizinec povinen předložit cestovní doklad.

19. Podle § 55 odst. 2 zákona o pobytu cizinců platí, že cestovní doklad je cizinec povinen předložit v jeho originální listinné podobě.

20. Podle § 35 odst. 3 zákona o pobytu cizinců platí, že dobu platnosti víza k pobytu nad 90 dnů a dobu pobytu na území na toto vízum nelze prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza (§ 37).

21. Podle § 37 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců platí, že ministerstvo dále zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže nastal některý z důvodů uvedených v § 56 odst. 1 písm. a), c), d), g), h), j) až l) a o) nebo v § 56 odst. 2.

22. Podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců platí, že dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže se cizinec na požádání ministerstva nebo zastupitelského úřadu nedostaví k pohovoru nebo nepředloží ve stanovené lhůtě doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti o dlouhodobé vízum nebo jestliže se i přes provedení pohovoru nebo vyhodnocení předložených dokladů nepodaří tyto údaje ověřit.

23. Mezi účastníky není sporné, že žalobce předložil originál cestovního dokladu teprve s odvoláním proti prvostupňovému rozhodnutí. Nejvyšší správní soud přitom v obdobné věci vyslovil, že v řízeních zahájených na základě žádosti je na místě použití koncentrační zásady vyjádřené v , který stanoví, že „k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Namítá-li účastník, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním stupni určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu s odvoláním“ (srov. bod 15 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2025, č. j. -32). V bodě 16 téhož rozsudku pak Nejvyšší správní soud konstatoval, že „smyslem takto upravené koncentrace řízení je zajistit, aby nedocházelo k obstrukcím a správní řízení se odehrálo, pokud možno, už v prvním stupni, kdy má žadatel správnímu orgánu dodat všechny potřebné podklady. To se v projednávaném případě nestalo, neboť stěžovatel správnímu orgánu I. stupně nedoložil originál cestovního dokladu, ale pouze jeho prostou kopii. K uplatnění zásady koncentrace řízení a s tím spojené aplikaci přitom běžně dochází i ve věcech pobytu cizinců“.

24. Také zdejší soud vychází z toho, že správní řízení se má zásadně odehrávat před správním orgánem I. stupně. Pokud tedy žalobce originál cestovního dokladu předložil až po vydání prvostupňového rozhodnutí, bylo by k němu možné přihlédnout jen tehdy, pokud by zamítnutí žádosti z důvodu koncentrace vedlo s ohledem na specifické okolnosti případu k nepřiměřeným dopadům ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců (srov. body 17 a 18 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2025, č. j. -32). Jak vyslovil Nejvyšší správní soud v bodu 25 uvedeného rozsudku, prolomení zásady koncentrace je myslitelné tehdy, pokud je mezi důvodem neprodloužení platnosti zaměstnanecké karty a konečnými dopady rozhodnutí, které mohou být pro stěžovatele fatální, možno spatřovat významný nepoměr.

25. V řešené věci žalobce namítá, že jeho procesní pochybení nelze považovat za natolik závažné, neboť v řízení před správním orgánem I. stupně předložil kopii cestovního dokladu, o jehož existenci a platnosti nepanovaly pochybnosti, jelikož jeho originál již byl správnímu orgánu I. stupně dříve předložen v jiných správních řízeních. Za podstatné soud považuje, že ačkoli žalobcově žádosti ze dne 19. 11. 2025 o stanovení dodatečné lhůty k předložení originálu cestovního dokladu správní orgán I. stupně vyhověl jen částečně (tj. usnesením ze dne 25. 11. 2025 neurčil lhůtu do 28. 2. 2026, jak požadoval žalobce, nýbrž do 20 dnů od doručení usnesení), žalobce proti tomuto usnesení nijak nebrojil, ačkoli byl o možnosti podat odvolání řádně poučen, ani nepožádal o další prodloužení lhůty. Ze samotné žalobcovy žádosti ze dne 19. 11. 2025 přitom jednoznačně neplynulo, že se již žalobce ve Vietnamu nacházel, ani že by se eventuálně do České republiky nemohl vrátit dříve než dne 28. 2. 2026. Žalobce totiž uvedl jen následující: „Žádám o prodloužení lhůty k odstranění vad žádosti do 28. 2. 2026 z důvodu, že bych byl ve Vietnamu.“

26. Tvrzení, že mu v návratu do České republiky bránily zdravotní obtíže, žalobce rozvinul teprve v odvolání a nijak jej nedoložil. Namítá-li žalobce v žalobě, že jej měla žalovaná k doložení jeho tvrzení vyzvat, soud konstatuje, že podle jsou účastníci správního řízení povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Ve vztahu k procesní aktivitě žadatele ve správním řízení správní soudy konstantě judikují, že „ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu se vyvinula v obecný závěr, že v řízení o žádosti leží primární povinnost jednat aktivně na žadateli, nikoliv na správním orgánu, a to i ve vztahu k pobytovým věcem cizinců“ (srov. např. bod 8 usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2026, č. j. -31). Soud odkazuje též na bod 16 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2017, č. j. -36, v němž se Nejvyšší správní soud zabýval analogickým případem, v němž účastník správního řízení „na svou povinnost označit důkazy rezignoval a až v soudním řízení namítl, že se správní orgány měly Univerzity Karlovy dotázat na stav jeho studia“. Takový postup Nejvyšší správní soud označil za „rozporný s povinnostmi účastníka správního řízení a to tím spíše, že se jednalo o správní řízení zahájené na žádost. Předložení důkazních prostředků, kterými mohlo být prokázáno trvání stěžovatelova studia, bylo ve výlučném zájmu stěžovatele. Byl to stěžovatel, kdo měl být procesně aktivní a správním orgánům nejen tvrdit, ale také prokázat, že stále studuje“. Také v nyní řešené věci soud uzavírá, že pokud žalobce, coby žadatel o prodloužení dlouhodobého pobytu, svá tvrzení uvedená v odvolání ničím nedoložil, nemůže přenášet odpovědnost za svou procesní pasivitu na žalovanou. Námitku, že měl být žalobce k doložení svých tvrzení vyzván, proto soud hodnotí jako nedůvodnou. Také rozsah odůvodnění žalované, uvedeného na straně 6 napadeného rozhodnutí, podle něhož nebylo žalobcovo tvrzení o zdravotních důvodech ve smyslu nijak prokázáno považuje soud za jasné a i přes svou stručnost za zcela dostatečné.

27. Domnívá-li se žalobce, že správní orgán I. stupně mohl s ohledem na jeho pobyt v zahraničí a absenci pochybností o autenticitě jeho cestovního dokladu přijmout originál jeho cestovního dokladu až při porovnání biometrických údajů, tj. při úkonu vyžadujícím fyzickou přítomnost žadatele, soud poukazuje na ustanovení § 44a odst. 13 zákona o pobytu cizinců, podle kterého se cizinec vyzývá k pořízení biometrických údajů tehdy, splňuje-li podmínky pro prodloužení pobytového oprávnění. Žalobcem zdůrazňovaná skutečnost, že žádost lze podat bez osobní přítomnosti, nemůže podle názoru zdejšího soudu nic změnit na tom, že zákon vylučuje, aby správní orgán k postupu podle § 44a odst. 13 zákona o pobytu cizinců přistoupil ve chvíli, kdy nebyly odstraněny všechny vady podané žádosti. Ačkoli žalobce věděl, že správní orgán požaduje originál, a že správní orgán mu stanovil kratší lhůtu, než požadoval, nijak se proti tomu nebránil. Především správnímu orgánu nesdělil, že se z objektivních důvodů nemůže vrátit před určitým datem, nýbrž pouze neurčitě uvedl, že žádá o prodloužení „z důvodu, že bych byl ve Vietnamu“. Překážku návratu tvrdil až následně a nedoložil ji. V této souvislosti soud odkazuje na bod 18 rozsudku ze dne 15. 11. 2017, č. j. -36, v němž Nejvyšší správní soud považoval v analogické věci za významné právě to, že žadatel během stanovené lhůty nepožádal o její prodloužení a následně ani o přerušení řízení. V bodě 17 současně zdůraznil, že řízení o žádosti není ovládáno vyšetřovací zásadou. Obdobně v řešené věci bylo plně v dispozici žalobce žádat o další prodloužení lhůty pro odstranění vad, resp. brojit proti jejímu nedostatečnému prodloužení. Za situace, kdy žalobce těchto procesních možností nevyužil (z jeho žádosti neplynula objektivní překážka, která by mu bránila v návratu do České republiky před koncem února 2026, a ani se proti usnesení ze dne 25. 11. 2025 nebránil odvoláním), správní orgán I. stupně nepochybil, pokud dvacetidenní prodloužení lhůty pro předložení originálu cestovního dokladu považoval za adekvátní. Soud tedy v řešené věci neshledal ani žalobcem namítané porušení zásady součinnosti.

28. Žalobcem namítanou nepřiměřenost zamítnutí jeho žádosti pak nebylo možné dovodit ani z okolností žalobcova soukromého a rodinného života. U žalobce totiž nebyly zjištěny mimořádně silné vazby k České republice, zejména významné ekonomické vazby v podobě vlastnictví nemovitostí na jejím území. Manželka žalobce pobývá v České republice pouze na základě dlouhodobého pobytu za účelem sloučení rodiny a žije zde teprve od roku 2023. Soud se ztotožňuje s úvahou, že oba manželé jsou státními příslušníky Vietnamu a nic jim proto nebrání realizovat svůj rodinný život v zemi původu. Jak správně uvedl správní orgán I. stupně, samotná skutečnost, že je pro manžele rodinný život pohodlnější v České republice, nepostačuje k závěru o nepřiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí. Soud uzavírá, že v řešené věci neexistují žádné mimořádné okolnosti v soukromém ani rodinném životě žalobce, které by opodstatňovaly prolomení zásady koncentrace. Závěr, že ani délka pobytu, podnikatelské aktivity a přítomnost družky na území České republiky nemohou bez přistoupení dalších okolností znamenat vytvoření takových vazeb, z nichž by bylo možné dovodit nepřiměřený zásah napadeného rozhodnutí do rodinného a soukromého života, má oporu např. v bodech 20 až 21 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2020, č. j. -44. S ohledem na okolnosti řešené věci soud v postupu žalované nespatřuje žalobcem namítaný přepjatý formalismus.

29. K žalobcově námitce porušení zásady materiální pravdy soud konstatuje, že správní orgány jsou obecně povinny zjišťovat skutkový stav v rozsahu nezbytném pro zákonné rozhodnutí (srov. bod 15 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2025, č. j. -34). Rozhodnou skutečností v projednávané věci bylo, zda žalobce ve stanovené lhůtě splnil povinnost předložit cestovní doklad v zákonem požadované podobě, o tom však žádné skutkové pochybnosti nepanovaly. Soud proto uzavírá, že samotná skutečnost, že správní orgán I. stupně mohl z jiných podkladů ověřit existenci a platnost jeho cestovního dokladu, neznamená, že měl posuzovat splnění hmotněprávních podmínek pobytu i za situace, kdy žalobce neodstranil vady své žádosti. Okolnosti řešené věci nezakládají porušení spočívající v nedostatečném zjištění skutkového stavu.

30. Soud vyhodnotil žalobu v mezích uplatněných žalobních bodů jako nedůvodnou, a proto ji podle zamítl.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle věty první Žalobce neměl ve věci úspěch a procesně úspěšné žalované žádné náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, a proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Ústí nad Labem 7. října 2026

JUDr. Jiří Derfl v. r.

samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.