Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
20 A 32/2024 - 83.pdf
PDF · 0 B
No categories available
20 A 32/2024 - 83
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., ve věci
žalobce: X, narozený dne X
zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem
sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha
proti
žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců
sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 00 Praha
za účasti: 1) X, narozený dne X
2) X, narozená dne X
3) X, narozená dne X
4) X, narozený dne X
5) X, narozená X
všichni zastoupeni Mgr. Petrem Václavkem, advokátem
sídlem Opletalova 25, Praha 1
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 6. 2024, č. j. MV-78290-4/SO-2024,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 19. 6. 2024, č. j. MV-78290-4/SO-2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno usnesení Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 12. 4. 2024, č. j. OAM-9270-5/TP-2024 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně zastavil podle ustanovení § 169r odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců “) řízení o žádosti žalobce o vydání povolení k trvalému pobytu, neboť tato žádost byla podána na území, ač k tomu nebyl žalobce oprávněn.
II. Podstatný obsah žaloby
2. Žalobce v podané žalobě nejprve shrnul, že s rodinou přicestoval do České republiky v roce X, jelikož zde hledali útočiště před nebezpečím v zemi původu a dalších státech. Mezinárodní ochrana jim však nebyla udělena. Kasační stížnost ve věci jejich mezinárodní ochrany byla odmítnuta usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2024, č. j. 7 Azs 302/2023 -57. S rodinou se tak rozhodli dne 2. 4. 2024 podat žádost o udělení povolení k trvalému pobytu, jelikož jsou v jejich případě přítomny důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení § 66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
3. Žalobce namítl, že správní orgány pochybily, když se jeho případem meritorně nezabývaly. Vzhledem k nepříznivé pobytové situaci, délce dosavadního pobytu v České republice, míře integrace a faktické nemožnosti návratu do země původu by zastavení řízení způsobilo zcela zásadní zásah do práva na respektování soukromého a rodinného života jeho samého a také jeho rodiny. Správní orgány postupovaly nesprávně, formalisticky a zcela ignorovaly významné individuální okolnosti. Upozornil, že i když zákon o pobytu cizinců povinnost posuzovat přiměřenost správním orgánům v tomto případě neukládá, musely se jí správní orgány zabývat na podkladě čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tuto povinnost však porušily.
4. Následně žalobce podotkl, že projednání meritu věci je zcela klíčové. V jeho případě (i v případě celé rodiny) jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, pročež by mu mělo být pobytové oprávnění uděleno. Tyto důvody spatřoval ve skutečnosti, že vzhledem k důvodné obavě z pronásledování se nemůže vrátit do země původu, aniž by se vystavil nebezpečí vážné újmy na zdraví, příp. životě. K tomu se podle něj přidávají rovněž skutečnosti navázané na délku doby strávené v České republice. Rodina zde pobývá již 6 let a za tu dobu si zde vytvořila významné vazby. Jeho sestry zde studují. Jeho otec, matka i on sám byli na území zaměstnáni. Tyto skutečnosti pak svědčí o vysoké míře integrace celé rodiny do společnosti. To podle něj dokládá slovní hodnocení sester v rámci vysvědčení a také jeho a bratrovo osvědčení o absolvování kurzů českého jazyka. Poznamenal, že rodina si v České republice vytvořila stabilní zázemí a v zemi původu již takovým zázemím nedisponuje. Jeho rodiče tam již od roku 2003 nežijí. On a jeho sourozenci tam nežili dlouhodobě nikdy. Jeho domovem a centrem soukromého a rodinného života je tak Česká republika. Správní orgány měly přihlédnout k závažným a vysoce individualizovaným důvodům a umožnit meritorní projednání žádosti. Zmínil rozpor s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, jelikož návrat do země původu zcela jistě není v nejlepším zájmu jeho nezletilé sestry.
5. Uzavřel, že v rámci řízení uváděl konkrétní skutečnosti, které vybočují z běžného rámce a standardní situace a rovněž je náležitě doložil. Zmínil také, že napadené rozhodnutí neobsahuje detailní odůvodnění, proč není prvostupňové rozhodnutí shledáno nepřiměřeným. Navrhl tedy zdejšímu soudu, aby zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalované k novému projednání. Rovněž žádal o přiznání náhrady nákladů řízení.
6. Žalobce poté v dalším průběhu řízení podáním ze dne 13. 3. 2026 odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 22. 1. 2026, č. j. 19 A 31/2024 -10, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného v podle žalobce téměř shodné věci jeho rodičů a nezletilé sestry žalobce. Žalobce měl přitom za to, že závěry tohoto rozsudku je třeba aplikovat i v rámci posouzení jeho žaloby. Zdůraznil též, že všichni členové jeho rodiny v době podání žádosti o mezinárodní ochranu důvodně očekávali, že v případě neúspěšnosti této žádosti budou moci požádat o vydání povolení k trvalému pobytu podle ust. § 67 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 30. 6. 2023.
III. Vyjádření žalované
7. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě předně uvedla, že trvá na zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí. V podrobnostech odkázala na obsah napadeného rozhodnutí a na spisový materiál. Uplatněné námitky se podle ní v zásadě neodlišují od námitek uplatněných v odvolání. Nesouhlasila s tím, že by v průběhu řízení postupovala nesprávně nebo ignorovala významné individuální okolnosti. Správní orgány nepostupovaly ani formalisticky, ale zcela v souladu s právními předpisy. V souvislosti s ustanovením § 174a zákona o pobytu cizinců dostatečným způsobem odůvodnila, proč neshledala prvostupňové rozhodnutí nepřiměřeným.
8. Dále žalovaná poznamenala, že jelikož bylo ve věci vydáno procesní rozhodnutí, nebyl správní orgán prvního stupně povinen zkoumat podanou žádost po věcné stránce, dopady vydaného usnesení do soukromého a rodinného života či důvody hodné zvláštního zřetele. V průběhu správního řízení žalobce ani žádné takové skutečnosti neuváděl. Zmínila také, že v době podání žádosti žalobce pobýval na území na základě výjezdního příkazu, což brání věcnému projednání žádosti. Důvodné obavy z pronásledování nebyly v průběhu azylového řízení zjištěny. Podotkla, že žalobce i jeho rodina mají možnost upravit si svůj pobyt na území. Navrhla tedy zdejšímu soudu, aby podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl.
IV. Obsah správního spisu
9. Ze správního spisu zjistil zdejší soud tyto pro řízení podstatné skutečnosti.
10. Žalobce podal dne 2. 4. 2024 správnímu orgánu prvního stupně žádost o povolení k trvalému pobytu ve smyslu ustanovení § 66 odst. 1 písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců. V jejím rámci zmínil i své rodiče a sourozence se stejnou adresou bydliště.
11. Prvostupňovým rozhodnutím pak správní orgán prvního stupně správní řízení zastavil, neboť žádost nebyla podána na území, ač k tomu nebyl žalobce oprávněn. V odůvodnění uvedl, že žalobce pobývá na území pouze na základě výjezdního příkazu. Nebyl tak oprávněn podat žádost na území ministerstvu. Byl proto naplněn důvod pro zastavení řízení dle § 169r odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Podotkl, že o žádosti nebylo meritorně rozhodováno a neposuzoval ani přiměřenost dopadů vydaného usnesení do soukromého a rodinného života žalobce, když k tomu nebyl povinen.
12. Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání. V něm uvedl, že pobývá v České republice s celou nejbližší rodinou (nejmladší sestra je nezletilá). Situace jeho rodiny by podle něj měla být posuzována společně. Poznamenal, že rodina nedisponuje stabilním pobytovým oprávněním. Vysvětlil, že rodina byla nucena hledat útočiště v České republice kvůli nebezpečí ze strany mezinárodně působící zločinecké skupiny. Požádali tedy o mezinárodní ochranu, avšak jejich žádostem nebylo vyhověno. Měl za to, že v jejich případě jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení § 66 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Podotkl, že vzhledem k nepříznivé pobytové situaci, délce dosavadního pobytu v České republice, míře integrace a faktické nemožnosti návratu do země původu by zastavení řízení způsobilo zcela zásadní zásah do práva na respektování soukromého a rodinného života. Správní orgán prvního stupně byl povinen postupovat v souladu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušil svou povinnost, když mu odepřel, aby byly skutkové okolnosti případu projednány v meritu věci. Důvody hodné zvláštního zřetele spatřoval v důvodné obavě z pronásledování a nemožnosti návratu do země původu. K tomu se pak podle něj přidávají i skutečnosti navázané na dobu pobytu v České republice. Výslovně podotkl, že jeho rodina na území pobývá již X let a za tu dobu si zde vytvořila významné vazby. Jeho sestry na území studují. On sám a jeho rodiče byli na území zaměstnáni. Tyto okolnosti pak svědčí o vysoké míře integrace celé rodiny do české společnosti. Obě sestry mluví i rozumí velmi dobře česky. On sám i jeho bratr absolvovali kurz českého jazyka a rovněž mluví a rozumí dobře česky. Rodina si tak na území vytvořila stabilní zázemí. Naproti tomu v zemi původu jím již nedisponují, když jeho otec tam již od roku X nepobývá. On sám i jeho sourozenci tam nikdy dlouhodobě nežili. Správní orgán prvního stupně měl k závažným a vysoce individualizovaným důvodům přihlédnout.
13. O podaném odvolání rozhodla žalovaná napadeným rozhodnutím. V jeho odůvodnění potvrdila závěr správního orgánu prvního stupně, že žalobce nebyl oprávněn podat žádost o trvalý pobyt na území ministerstvu. Dodala, že nebyl povinen zkoumat žádost po věcné stránce a posuzovat dopady vydaného usnesení do soukromého a rodinného života. K námitkám žalobce nicméně uvedla, že obavy z pronásledování nejsou opodstatněné, neboť žalobci ani jeho rodině nebyla udělena mezinárodní ochrana. Nebrání tedy žádné objektivní překážky v návratu do země původu. Skutečnosti, že zde rodina hodlá zůstat, Českou republiku si oblíbila, v zemi původu nemá zázemí, sestry studují, rodiče byli zaměstnáni, jsou integrováni a mají zde zázemí nemá vliv na správnost a zákonnost prvostupňového rozhodnutí. Fakt, že na území žijí po dobu X let a dlouhodobě pobývají mimo zemi původu nelze dávat k tíži správním orgánům. Jedná se o jejich rozhodnutí a v případě neúspěšného azylového řízení museli být srozuměni s tím, že budou nuceni území České republiky opustit. V průběhu řízení nedoložil žalobce žádné hodnověrné důkazy, že by byl na území integrován, ovládal český jazyk a docházel do zaměstnání nebo zde měl jiné vazby. Potvrzení o absolvování kurzu českého jazyka není potvrzením o jeho znalosti. Podotkla také, že mu nebyl uložen zákaz pobytu na území České republiky a nepředložil žádné důkazy prokazující nemožnost vycestovat. Dále žalovaná podotkla, že žalobce již dosáhl 18 let věku a nevztahuje se tak na něj Úmluva o právech dítěte. Neshledala nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Žalobce má možnost znovu požádat o pobytové oprávnění za zákonem stanovených podmínek. Poznamenala rovněž, že zákon o pobytu cizinců umožňuje, aby zastupitelský úřad v odůvodněných případech upustil od povinnosti osobního podání žádosti. Může také podat žádost o vízum strpění pobytu na území.
V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze
14. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu dotčeném žalobou, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán podle ustanovení § 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s. “). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ). Za účelem projednání věci nařídil jednání, na čemž trval žalobce. Při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel zejména z následujících ustanovení právních předpisů.
15. Podle ustanovení § 17 zákona o pobytu cizinců: „Cizinec může pobývat na území přechodně a) bez víza, b) na základě krátkodobého víza uděleného podle přímo použitelného předpisu Evropské unie, nebo c) na základě dlouhodobého víza, povolení k dlouhodobému pobytu nebo povolení k přechodnému pobytu.“ Podrobnosti, kdy může cizinec na území pobývat přechodně bez víza, stanoví § 18 zákona o pobytu cizinců.
16. Podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců: „Výjezdním příkazem cizinec prokazuje oprávnění setrvat na území pouze pro účely vycestování z území; v době jeho platnosti není cizinec při setrvání na území oprávněn podat žádost o udělení dlouhodobého víza nebo povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu, s výjimkou žádosti podané podle § 33 odst. 1 a § 42e. Platnost výjezdního příkazu zaniká vycestováním cizince z území.“
17. Podle ustanovení § 66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců se povolení k trvalému pobytu bez podmínky předchozího nepřetržitého pobytu na území vydá cizinci který o vydání tohoto povolení žádá z jiných důvodů hodných zvláštního zřetele.
18. Podle ustanovení § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (ve znění účinném do 30. 6. 2023): „Povolení k trvalému pobytu se po 4 letech nepřetržitého pobytu na území vydá na žádost cizinci, který na území pobývá v rámci přechodného pobytu po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany za podmínky, že nejméně poslední dva roky probíhalo poslední řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného řízení o žalobě nebo kasační stížnosti, pokud tato žaloba nebo stížnost byla podána v zákonné lhůtě. Do doby pobytu podle věty první se započítává doba pobytu na území na dlouhodobé vízum, na povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu a doba, po kterou byl cizinec žadatelem o udělení mezinárodní ochrany nebo cizincem, který byl strpěn na území podle zákona o azylu. Nepřetržitost pobytu na území je zachována, pokud cizinec podal žádost o udělení mezinárodní ochrany nejpozději do 7 dnů po skončení přechodného pobytu na dlouhodobé vízum nebo na povolení k dlouhodobému anebo trvalému pobytu; to neplatí, pokud platnost těchto pobytových oprávnění byla zrušena.“
19. Podle ustanovení § 67 odst. 2 zákona o pobytu cizinců (ve znění účinném do 30. 6. 2023): „Povolení k trvalému pobytu se při splnění podmínek uvedených v odstavci 1 vydá, je-li žadatelem cizinec, který a) je mladší 18 let, b) se není schopen o sebe sám postarat z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, nebo c) je osamělý a starší 65 let.“
20. Podle ustanovení § 67 odst. 3 zákona o pobytu cizinců (ve znění účinném do 30. 6. 2023): „Povolení k trvalému pobytu se může při splnění podmínek uvedených v odstavci 1 dále vydat, je-li žadatelem cizinec, a) který je rodičem cizince uvedeného v odstavci 2 písm. a) nebo b), b) kterému byl rozhodnutím příslušného orgánu cizinec uvedený v odstavci 2 písm. a) nebo b) svěřen do péče, nebo c) který je jiným přímým příbuzným ve vzestupné nebo sestupné linii cizince uvedeného v odstavci 2, na jehož osobní péči je cizinec uvedený v odstavci 2 závislý.“
21. Podle ustanovení § 67 odst. 4 zákona o pobytu cizinců (ve znění účinném do 30. 6. 2023): „Žádost je při splnění podmínek v odstavci 1 oprávněn podat i cizinec, který o vydání tohoto povolení žádá z jiných důvodů hodných zvláštního zřetele.“
22. Podle ustanovení § 69 odst. 2 zákona o pobytu cizinců: „Žádost o povolení k trvalému pobytu podle § 66 odst. 1 písm. a) nebo b) lze podat též ministerstvu, pokud cizinec, jemuž má být povolení k trvalému pobytu vydáno, a) pobývá na území v rámci přechodného pobytu a je manželem nebo nezletilým dítětem cizince, jemuž byl udělen azyl z důvodů uvedených ve zvláštním právním předpise, b) pobývá na území na základě uděleného víza k pobytu nad 90 dnů nebo povolení k dlouhodobému pobytu, nebo c) pobývá na území na základě vydaného povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ochrany na území, pokud jeho spolupráce s orgánem činným v trestním řízení přispěla k prokázání trestného činu obchodování s lidmi nebo prokázání organizování nebo umožnění nedovoleného překročení státní hranice.“
23. Podle § 69 odst. 3 zákona o pobytu cizinců: „Žádost o povolení k trvalému pobytu podle § 66 odst. 1 písm. c) podává cizinec ministerstvu, pokud pobývá na území v rámci přechodného pobytu.“
24. Podle ustanovení § 169r odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců se usnesením také zastaví řízení o žádosti, jestliže cizinec podal na území žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu, ač k podání žádosti na území není oprávněn.
25. Podle ustanovení § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.
26. Podle článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.) má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
27. Podle článku 1 Úmluvy o právech dítěte (publ. pod č. 104/1991 Sb.) se pro účely této úmluvy dítětem rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve.
28. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.
29. Zdejší soud v první řadě připomíná, že správní orgán prvního stupně řízení o žádosti žalobce zastavil, neboť ten podal žádost na území, ač k tomu nebyl oprávněn. Žalobce přitom v podané žalobě žádným konkrétním způsobem nebrojil proti posouzení, že nesplňoval podmínky pro oprávnění podat žádost o povolení k trvalému pobytu na území správnímu orgánu prvního stupně (ve smyslu ustanovení § 69 zákona o pobytu cizinců). Jeho stěžejní námitka spočívala v tom, že správní orgány ignorovaly významné individuální okolnosti jeho případu. Měly povinnost posuzovat přiměřenost svých rozhodnutí, kterou porušily tím, že odepřely meritorní posouzení věci, když byly dány i důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Zdejší soud se tak zabýval přezkumem napadeného rozhodnutí z tohoto hlediska.
30. Pokud jde o přiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, je na místě předeslat, že v případě zastavení řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu zákon o pobytu cizinců posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života nepředpokládá. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ovšem dospěl v rozsudku ze dne 5. 11. 2025, č. j. 8 Azs 99/2023 -65, k závěru, že „správní orgán je povinen s ohledem na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince i v případě, jsou-li dány důvody pro vydání rozhodnutí o zastavení řízení dle § 66 odst. 1 správního řádu . Přiměřenost posuzuje správní orgán vždy, je-li možnost zásahu patrná z okolností věci, ze spisu či ji cizinec tvrdí.“ Zároveň z tohoto rozsudku vyplývá, že „cizinci, u nějž by v důsledku zastavení řízení došlo k nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého a rodinného života, nelze bez dalšího udělit titul, o který žádá, aniž by bylo zkoumáno, zda cizinec splňuje jeho účel. Ustálená judikatura NSS stojí na principu, že účel, pro který byl cizinci povolen pobyt, musí být skutečně naplněn. […] Správní orgán je primárně povinen věcně posoudit, zda dotyčný cizinec s ohledem na skutečnosti tvrzené v žádosti naplňuje účel pobytového titulu. I v této situaci je třeba zohlednit případnou intenzitu zásahu do soukromého a rodinného života a poměřit ji s mírou, v jaké cizinec nesplnil svou povinnost doložit veškeré potřebné podklady či nenaplnil veškeré hmotněprávní podmínky pro požadované pobytové oprávnění. Posouzení přiměřenosti (posouzení přiměřenosti na základě čl. 8 Úmluvy s přihlédnutím k situaci v ČR i zemi původu) musí být vždy individuální. Zároveň platí, že čím větší je zásah do zaručených práv, tím spíše není nutno trvat na doložení veškerých podkladů či striktním naplnění všech hmotněprávních podmínek, a naopak. Pokud na základě takového individuálního posouzení dospěje správní (odvolací) orgán k závěru, že je naplněn účel pobytového titulu a s ohledem na intenzitu zásahu do soukromého a rodinného života cizince by bylo i přes chybějící splnění formálních či hmotněprávních podmínek nepřiměřené žádosti nevyhovět, žádosti cizince vyhoví (odvoláním napadené rozhodnutí změní a pobytové oprávnění udělí, případně věc vrátí k dalšímu řízení správnímu orgánu prvního stupně). V případě, že dospěje k závěru opačnému, správní orgán prvního stupně řízení zastaví či odvolací orgán odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení zamítne.“
31. Dále je na místě podotknout, že Nejvyšší správní soud se již v rozsudku ze dne 26. 11. 2025, č. j. 2 Azs 264/2024 -80, zabýval kasační stížností ve věci rodičů žalobce a jeho nezletilé sestry. Zrušil přitom rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2024, č. j. 19 A 31/2024 -57, a uložil mu, aby se zabýval otázkou, zda správní orgány dostatečně a správně vyhodnotily přiměřenost rozhodnutí vzhledem k právu na soukromý a rodinný život. S ohledem na závěry vyjádřené v těchto rozsudcích Nejvyššího správního soudu lze shrnout, že správní orgány mají i v případě zastavení řízení o žádosti z důvodu, že cizinec není oprávněn tuto žádost na území podat, povinnost zkoumat dopady takového procesního rozhodnutí do soukromého a rodinného života, a to i bez konkrétních tvrzení cizince, je-li eventualita zásahu patrná přímo z okolností věci či ze spisu. Tvrzení o nepřiměřeném zásahu do rodinného a soukromého života byla žalobcem uplatněna již v rámci doplnění odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Správní orgán prvního stupně nadto věděl, že žalobce pobývá na území již od roku X, kdy podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, a pobývá zde se svojí rodinou. Možnost zásahu do soukromého a rodinného života tedy jistě existovala (srov. také bod 17 rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci rodičů a sestry žalobce ze dne 26. 11. 2025, č. j. 2 Azs 264/2024 -80). Správní orgány se tak měly i v posuzované věci hodnocením přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života zabývat.
32. Žalovaná sice v napadeném rozhodnutí s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu dovodila, že správní orgány nebyly povinny přiměřenost posuzovat. Nicméně dále se touto otázkou zabývala, a ačkoliv by hodnocení přiměřenosti zásahu jistě mohlo být podrobnější, zdejší soud shledal její úvahy ještě dostatečnými. Kupř. v rozsudku ze dne 17. 8. 2022, č. j. 10 Azs 348/2020 -33, totiž Nejvyšší správní soud uvedl, že „v obecné rovině však rozhodnutí o neudělení povolení k pobytu představuje daleko méně závažný zásah do práv jednotlivce než rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu či rozhodnutí o správním vyhoštění. Proto se na hodnocení dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince nekladou v případech, kdy povolení nebylo uděleno, tak vysoké nároky jako při rozhodování o jeho zrušení (k tomu srov. blíže rozsudky NSS ze dne 9. 11. 2011, čj. 9 As 71/2010 -112, a ze dne 25. 8. 2015, čj. 6 Azs 96/201530 ). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2021, č. j. 8 Azs 161/2020 -42, pak „zamítnutím žádosti o povolení k trvalému pobytu není samo o sobě dotčeno právo cizince na území České republiky pobývat. Dochází jím pouze k odepření výhod plynoucích ze statutu cizince pobývajícího na území České republiky v rámci trvalého pobytu. To, že stěžovatel neobdržel povolení k trvalému pobytu – tedy oprávnění k pobytu na území České republiky s nejvyšším standardem – nepředstavuje překážku pro udělení jiného typu pobytového oprávnění (srov. např. rozsudek NSS ze dne 1. 12. 2016, čj. 9 Azs 253/2016 - 30, bod 19, nebo ze dne 20. 9. 2017, čj. 10 Azs 167/2017 - 46, bod 14).“ V posuzované věci se sice nejednalo o zamítnutí žádosti žalobce o udělení trvalého pobytu, nýbrž o zastavení řízení o takové žádosti. Avšak jak podotkl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v již shora citovaném rozsudku ze dne 5. 11. 2025, č. j. 8 Azs 99/2023 -65, důsledky zamítnutí žádosti o pobytové oprávnění jsou z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života ve výsledku totožné jako v případě meritorního zamítnutí žádosti. Z uvedených závěrů tak lze vyjít i v posuzované věci.
33. V tomto ohledu lze poukázat na odůvodnění žalované, že žalobci není znemožněn pobyt na území a nebyla mu odepřena možnost opětovně požádat o pobytové oprávnění za zákonem stanovených podmínek. Rovněž je možné odkázat i na další závěry obsažené v již výše zmíněném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2022, č. j. 10 Azs 348/202033 , podle kterého „je tedy namístě se ptát, jaký dopad bude mít pro žalobcův soukromý a rodinný život to, že nedostane právě trvalý pobyt. Ve výsledku totiž bude obtížné najít situaci, kdy bude nepřiměřeným zásahem právě neudělení trvalého pobytu, ačkoli žadatel nesplňuje jednu z podmínek pro jeho udělení (srov. rozsudek NSS ze dne 2. 3. 2017, čj. 4 Azs 7/2017 -36, nebo ze dne 1. 12. 2016, čj. 9 Azs 253/2016 -30, bod 19). Muselo by jít o situaci zcela výjimečnou, ve které se nejspíše zároveň objeví nějaká „trhlina“ v systému zákona o pobytu cizinců (rozsudek ze dne 15. 12. 2021, čj. 10 Azs 419/2021 -46, bod 12). Jistě existuje zájem státu na tom, aby pobytové oprávnění s nejvyšším standardem bylo udělováno pouze v případě splnění podmínek stanovených zákonem. Zásah do soukromého a rodinného života je na místě shledat nepřiměřeným pouze ve výjimečných situacích ospravedlňujících nezbytnost přítomnosti cizince na území České republiky (přiměřeně srov. např. bod 17 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2018, č. j. 1 Azs 296/2018 -35, či bod 21 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2025, č. j. 7 Azs 14/2025 -38). Je přitom primárně na žalobci, aby správním orgánům sdělil veškeré skutečnosti týkající se jeho soukromého a rodinného života, které jsou pro posouzení zásahu do něj relevantní, neboť je to právě on, komu jsou tyto skutečnosti především známy (viz také např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2016, č. j. 5 Azs 262/2015 -35, bod 20 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2022, č. j. 6 Azs 325/2021 -43, či bod 12 usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2025, č. j. 1 Azs 100/2025 -45). Je tedy na cizinci, aby přesvědčivým způsobem tvrdil a navrhl důkazy k tomu, že v jeho případě existuje překážka vydání rozhodnutí.
34. Žalobce v průběhu správního řízení (i v podané žalobě) uvedl v zásadě pouze to, že zde pobývá s rodinou již X let a má zde významné vazby. Sestry zde studují a jeho rodiče i on sám byli na území České republiky zaměstnáni. Poukázal na vysokou míru integrace do společnosti a vytvoření stabilního zázemí, když naproti tomu v zemi původu zázemím rodina nedisponuje a již od roku X tam nežije. Také zmínil dobrou znalost českého jazyka jeho sester i jeho samotného. Tato prostá a obecná konstatování přitom nemohou bez dalších relevantních okolností představovat takové výjimečné okolnosti, které by byly postačující pro závěr o nepřiměřeném zásahu do soukromého a rodinného života v případě odmítnutí udělení povolení k trvalému pobytu. To ostatně správně dovodila i žalovaná, když v napadeném rozhodnutí podotkla, že tyto žalobcem uvedené skutečnosti nemají vliv na správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí a žalobce míru své integrace do společnosti žádným způsobem nedoložil. Z hodnocení žalované je tedy zřejmé, že taktéž neshledala výjimečné okolnosti, za kterých by bylo odmítnutí udělení povolení k trvalému pobytu nepřiměřeným zásahem.
35. Brát v úvahu je třeba extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy otázku, do jaké míry cizinec může svůj rodinný a soukromý život realizovat v zemi původu, resp. do jaké míry je přijímající stát povinen umožnit mu přenést rodinný a soukromý život na území. Podmínky pro aktivaci tohoto extrateritoriálního účinku jsou přitom velmi přísné (srov. např. bod 21 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2020, č. j. 6 Azs 32/2020 -26, či bod 20 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2022, č. j. 5 Azs 124/2021 -35). Umožnění pobytu žalobce na území mezi lety X a X na základě žádosti o udělení mezinárodní ochrany ani samotná preference dalšího pobytu na území České republiky nezakládá pozitivní povinnost dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod udělit mu povolení k trvalému pobytu. Rovněž argumentace vazbami na území České republiky a integrací do společnosti (včetně znalosti českého jazyka) byla naprosto obecná a sama o sobě nedostatečná pro závěr o nepřiměřeném zásahu do soukromého a rodinného života. K tvrzení o neexistujícím zázemí v zemi původu, kde žalobce nikdy nepobýval, lze toliko uvést, že ani v tomto ohledu žalobce neuvádí konkrétní skutečnosti, které by mu bránily v návratu do země původu a rozvíjení rodinného a soukromého života tam. Samotné tvrzení o nedostatečném zázemí postačující není, neboť rodina se již v minulosti opakovaně stěhovala a vytvořila si zázemí v různých zemích. Není tedy zřejmé, co by žalobci, resp. jeho rodině, bránilo v dalším přestěhování a vytvoření zázemí v zemi původu. Z ničeho pak podle zdejšího soudu neplyne ani to, že by žalobce měl být nějak zásadně závislý na své rodině, příp. jeho rodinní příslušníci na něm, co se týče vzájemně nezbytné osobní přítomnosti za účelem např. péče o rodinného příslušníka. Žádnou takovou závislost ve vztahu k žalobci soud nedovodil ani z výpovědi žalobce, jeho otce a sestry X v rámci jednání, když z těchto vyplynula existence toliko blízké sourozenecké vazby mezi žalobcem a jeho starším bratrem X, kterému žalobce pomáhá s ohledem na jeho X. Rodinní příslušníci žalobce ovšem byli v době vydání napadeného rozhodnutí v obdobné situaci jako on sám. Nic nesvědčilo tomu, že by někteří z členů rodiny disponovali oprávněním k pobytu na území České republiky a mělo tudíž dojít k rozdělení rodiny.
36. Nadto nelze opomenout, že i když žalobce nepobýval na území České republiky neoprávněně, nebylo mu formálně povolení k pobytu uděleno. Na území České republiky pobýval toliko na základě řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Muselo mu být tedy zřejmé, že pokračování jeho soukromého a rodinného života na území České republiky bylo od počátku nejisté. V takovém případě lze také konstatovat nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života a porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pouze ve výjimečných situacích (přiměřeně srov. bod 24 usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. II. ÚS 1276/20 ). Výjimečnost situace přitom v posuzované věci shledána nebyla. Nevyplynula poté ani z vyjádření žalobce a přítomných osob zúčastněných na řízení v rámci nařízeného jednání, když zájem žalobce na tom, aby rodina zůstala pohromadě na území České republiky, je pochopitelný, avšak ničím výjimečný. Pro určité srovnání lze na tomto místě uvést, že za výjimečnou situaci Ústavní soud ve svém shora označeném rozhodnutí neshledal případ stěžovatele z Vietnamu, který musel z území České republiky vycestovat do země původu k podání žádosti o udělení povolení k pobytu a který na území České republiky pobýval od roku 2010 bez pobytového titulu, přičemž jeho manželka a nezletilé děti měly na území České republiky povolení k trvalému pobytu. Obdobně za nepřiměřený zásah ani za rozporný s nejlepším zájmem dítěte Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 16. 5. 2025, č. j. 7 Azs 47/2025 -30, nepovažoval povinnost opustit území České republiky státním příslušníkem Vietnamu, jehož manželka a nezletilé děti měly na území České republiky udělené povolení k trvalému pobytu a který na území pobýval dlouhodobě od roku 2006, nejprve na základě povolení k pobytu, následně na základě podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany, avšak téměř po celé další období neoprávněně. V těchto případech přitom správní orgány i soudy vycházely z toho, že stěžovatelé mohou po vycestování, podání žádosti v zemi původu a získání příslušného oprávnění k pobytu, opět přicestovat na území ČR a pobývat zde se svými rodinnými příslušníky. Samotný požadavek na dočasné vycestování do země původu nepředstavoval bez zákazu vstupu nepřiměřený zásah do rodinného života.
37. Pokud jde o argumentaci nejlepším zájmem dítěte, je třeba dát za pravdu žalované, že žalobce dítětem ve smyslu Úmluvy o právech dítěte není a tato úmluva se tak na něj nevztahuje (viz čl. 1 Úmluvy o právech dítěte, příp. srov. bod 46 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2022, č. j. 10 Azs 202/2022 -42). Pravdou nicméně je, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při činnosti týkající se dětí. Zájem dítěte je tedy i v projednávané věci důležitým kritériem vzhledem k tomu, že spolu s žalobcem pobývala na území České republiky i jeho nezletilá sestra. Tento zájem ovšem musí být v řízeních, které mají na dítě pouze nepřímý dopad, poměřován s dalšími okolnostmi (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2025, č. j. 8 Azs 177/2024 -40). Nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte tedy nemůže sám o sobě vést k závěru o nutnosti udělit dítěti a jeho rodinným příslušníkům bez dalšího nejvyšší pobytové oprávnění v podobě trvalého pobytu. Jak žalovaná správně podotkla v napadeném rozhodnutí, je každý případ třeba posuzovat individuálně. Odkázat lze na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2019, č. j. 10 Azs 263/2019 -30, podle kterého „zásada nejlepšího zájmu dítěte jistě není, slovy ESLP, „trumfovou kartou“, která přebije jakékoliv pravidlo, s nímž je tento zájem v konfliktu. Proto tato zásada nevede k závěru, že je třeba přijmout všechny děti, kterým by se zde žilo lépe. Neznamená ani, že žalobce má právo na pobyt v jakékoliv zemi podle vlastního výběru, v tomto případě ČR.“ Ani samotná okolnost, že by dítě mohlo být dočasně odloučeno od rodiče (natož pak sourozence), nepostačuje bez dalšího k závěru o nepřiměřeném zásahu do soukromého a rodinného života (srov. např. bod 19 usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2025, č. j. 7 Azs 47/2025 -30). Ve vztahu k nezletilé sestře žalobce netvrdil žádné konkrétní a výjimečné okolnosti, kupř. že by sestra vyžadovala jeho specifickou a nepřenosnou péči, či na něm byla z jiného důvodu závislá. Z uplatněných tvrzení tak ani v tomto ohledu nevyplývá, že by mělo být napadené rozhodnutí nepřiměřeným a v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, a to i kdyby sestra žalobce byla oprávněna na území České republiky pobývat.
38. Pokud jde o žalobcem odkazovaný rozsudek zdejšího soudu ze dne 22. 1. 2026, č. j. 19 A 31/2024 -120, nebyl soud předně oprávněn k němu přihlédnout, neboť v souladu s ust. § 75 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. při přezkumu vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Co se podpory žalobní argumentace týče, není ani odkaz na tento rozsudek případný. Zdejší soud v něm sice dovodil, že žalobkyně (nezl. sestra žalobce) po určitou dobu svého pobytu na území České republiky mohla mít za to, že jí bude umožněno rozvíjet soukromý život na území České republiky s ohledem na nízký věk v době přicestování do České republiky a s ohledem na tehdejší platnou právní úpravu, a proto její situaci posuzoval z neutrálního výchozího bodu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 7. 2020, č. 25402/14, Pormes proti Nizozemsku), avšak situace žalobce je odlišná v tom, že tento s ohledem na svůj věk v době přicestování do České republiky nemohl mít vzhledem k tehdejší platné právní úpravě (srov. body 18-21) důvodně za to, že mu bude umožněno na území České republiky rozvíjet soukromý a rodinný život, resp. muselo mu být od počátku zřejmé, že další pokračování jeho soukromého a rodinného života na území České republiky bude nejisté. Jak se podává z rozsudku zdejšího soudu ze dne 23. 10. 2023, č. j. 21 Az 3/2023 -52, žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 17. 12. 2018, když mu v té době bylo X let a bylo tedy zřejmé, že základní podmínku ust. § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 30. 6. 2023 v podobě 4 let nepřetržitého pobytu na území České republiky splní až v době, kdy mu bude víc než 18 let, a tudíž nebude patřit mezi ty cizince, kterým se podle ust. § 67 odst. 2 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 30. 6. 2023 povolení k trvalému pobytu na žádost vydá při splnění podmínek ust. § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 30. 6. 2023 (když současně není cizincem, který není schopen o sebe sám postarat z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, nebo je osamělý a starší 65 let). Stejně tak není cizincem uvedeným v ust. § 67 odst. 3 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 30. 6. 2023. Na důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ust. § 67 odst. 4 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 30. 6. 2023 se jistě spoléhat nemohl. Na rozdíl od případu nezletilé sestry žalobce a jejich společných rodičů nebyl proto žalovaný v případě žalobce povinen posuzovat přiměřenost zásahu do jeho soukromého a rodinného života z neutrálního výchozího bodu, nýbrž mohl použít výchozí bod blíže osobám s nejistým pobytovým statusem, pročež jeho hodnocení přiměřenosti zásahu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce ještě může obstát, když ani podrobnější hodnocení přiměřenosti zásahu by nemohlo vést k odlišnému závěru, než ke kterému žalovaný v napadeném rozhodnutí dospěl.
39. Co se týče námitky žalobce, že ve vycestování (a vedení soukromého a rodinného života v zemi původu) mu brání pronásledování, zdejší soud uvádí, že k posouzení obav cizinců z pronásledování a ochraně základních práv (např. práva na život či práva nebýt podroben mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání) v důsledku povinnosti opustit území státu slouží jiné prostředky než žádost o vydání povolení k trvalému pobytu (viz např. bod 11 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2025, č. j. 7 Azs 237/202431 , či bod 26 usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2025, č. j. 9 Azs 74/2025 -53). Žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany a tato žádost byla posouzena. Poslední rozhodnutí ve věci vydal Nejvyšší správní soud, který svým usnesením ze dne 5. 3. 2024, č. j. 7 Azs 302/2023 -57, odmítl kasační stížnost žalobce a jeho příbuzných pro nepřijatelnost a potvrdil závěry správního orgánu a Městského soudu v Praze o nevěrohodnosti tvrzení žalobců z důvodu nesrovnalostí jádra jejich azylového příběhu. Žalobce přitom netvrdí, že by došlo k jakékoliv změně v jeho situaci. Je tedy na místě vycházet z rozhodnutí v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany, podle kterých nebylo shledáno, že by žalobce měl odůvodněný strach z pronásledování, případně že by mu v zemi původu hrozila vážná újma. Zdejší soud tak neshledal ani skutečnosti, které by žalobci bránily ve vedení soukromého a rodinného života v zemi původu.
40. Soud tedy shrnuje, že v případě žalobce nebyly shledány tak významné okolnosti, které by svědčily o tom, že je namístě udělit mu povolení k trvalému pobytu na základě žádosti podané na území České republiky. Nebyly totiž zjištěny žádné výjimečné okolnosti, které by svědčily o tom, že by žalobce nemohl svůj soukromý a rodinný život realizovat i v zemi původu, tudíž zájem žalobce na nepřerušeném pobytu na území České republiky nepřevážil nad legitimním zájmem státu na kontrole přistěhovalectví. Přestože žalobce a jeho rodina preferují pobyt na území České republiky, nevznikla naproti tomu České republice povinnost podle čl. 8 Úmluvy umožnit mu další pobyt na území České republiky. Evropský soud pro lidská práva obecně uznává právo státu regulovat pobyt cizinců na jeho území a Úmluva nezaručuje právo cizince žít v konkrétní zemi [Üner proti Nizozemsku, rozsudek velkého senátu z 18. 10. 2006, č. 46410/99, § 54]. Zájem žalobce na pobyt na území České republiky tak nepřeváží nad zájmem státu na kontrole přistěhovalectví. Rozhodly-li tedy správní orgány tak, že zastavení řízení o žádosti žalobce o povolení k trvalému pobytu z důvodu, že k podání takové žádosti na území nebyl oprávněn, nepředstavují tato rozhodnutí porušení čl. 8 Úmluvy.
41. Je třeba rovněž připomenout, že povolení trvalého pobytu coby nejvyšší pobytové oprávnění není pobytovým oprávněním jediným, které lze na území získat. Žalobci nic nebrání v tom, aby si vyřídil jiný „nižší“ pobytový titul. V podání žádosti o udělení nižšího pobytového oprávnění na zastupitelském úřadě žalobci přitom nebrání okolnosti tvrzené jím v řízení o mezinárodní ochraně.
42. Pro úplnost zdejší soud již pouze podotýká, že vzhledem k naplnění podmínek ustanovení § 169r odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců pro zastavení řízení a závěru, že zásah do soukromého a rodinného života není nepřiměřený, nebylo na místě, aby se správní orgány zabývaly rovněž otázkou existence důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení § 66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Pokud totiž správní orgán zastaví řízení z procesních důvodů, není vůbec oprávněn zabývat se meritem věci (přiměřeně srov. např. bod 21 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2013, č. j. 4 As 11/2012 -36, či bod 40 rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2025, č. j. 8 Azs 99/2023 -65). Není tak ani na zdejším soudu, aby se této otázce věnoval.
43. Závěrem je na místě ještě poznamenat, že nebylo nutné provádět dokazování dokumenty přiloženými žalobcem k podané žalobě, neboť ty již byly součástí správního spisu. Správním spisem se přitom nedokazuje (viz např. bod 24 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2023, č. j. 10 As 326/2022 -88) a provedení těchto dokumentů k důkazu by proto bylo nadbytečné. Soud naproti tomu dokazování doplnil o žalobcem předložené psychologické vyšetření jeho bratra (a současně osoby zúčastněné na řízení) X provedené dne X, účastnický výslech samotného žalobce, a o výslechy jeho otce X a sestry X. Z takto doplněného dokazování ovšem žádné konkrétní výjimečné okolnosti nevyplynuly, když za takové okolnosti se nedá považovat zjištění, že by všichni členové rodiny považovali za nejlepší, aby rodina zůstala pohromadě na území České republiky.
VI. Závěr a náklady řízení
44. Zdejší soud tak ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru o nedůvodnosti žalobních námitek v podobě, v jaké byly žalobcem uplatněny. Zároveň v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž by bylo nutno přihlížet z úřední povinnosti. Podanou žalobu proto zdejší soud zamítl podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. jako nedůvodnou.
45. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků rozhodl zdejší soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží. Žalované žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty. Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Praze, dne 7. září 2026
JUDr. Tomáš Švec, Ph.D. v. r.
samosoudce