Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
20 A 10/2025 - 27.pdf
PDF · 0 B
No categories available
20 A 10/2025 - 27
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., v právní věci
žalobce: X, narozený dne X
proti
žalovanému: Ministerstvo dopravy
sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 00 Praha
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2025, č. j. MD-69666/2024-160/3,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodl o odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravněsprávních činností (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 28. 3. 2024, č. j. MHMP 603323/2024/Bar (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Výrokem I. žalovaný podle § 90 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zrušil prvostupňové rozhodnutí v části týkající se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), spočívajícího v porušení § 6 odst. 7 písm. a) téhož zákona, a řízení v tomto rozsahu zastavil. Výrokem II. žalovaný podle § 90 odst. 5 správního řádu odvolání ve zbývající části zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil v rozsahu přestupku spočívajícího v porušení § 19 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích.
2. Prvostupňovým rozhodnutím (v části, která nebyla napadeným rozhodnutím zrušena) uznal správní orgán prvního stupně žalobce vinným z přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Toho se dopustil tím, že jako řidič motorového vozidla tovární značky Toyota, registrační značky X v provozu na pozemní komunikaci dne 26. 10. 2023 nedodržel bezpečnou vzdálenost od motorového vozidla tovární značky Volkswagen, registrační značky X, jedoucího před ním, což vedlo k nárazu jím řízeného vozidla do zadní části vozidla Volkswagen. Tím porušil ustanovení § 19 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích.
3. Za uvedený přestupek uložil správní orgán prvního stupně žalobci pokutu ve výši 1 500 Kč, a to podle ustanovení § 125c odst. 5 písm. g) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Rovněž byla žalobci uložena povinnost uhradit náhradu nákladů řízení v paušální částce 1 000 Kč.
II. Podstatný obsah žaloby
4. Žalobce uvedl, že skutkový děj není mezi účastníky sporný a že nezpochybňuje ani objekt přestupku, subjekt přestupku ani objektivní stránku přestupku. Poukázal na to, že objektivní stránka byla v rozhodnutí podrobně popsána, včetně související judikatury Nejvyššího správního soudu. Za sporné naopak označil právní posouzení věci, konkrétně naplnění subjektivní stránky přestupku, tj. svého zavinění. Dovozoval, že ačkoli se skutku dopustil a tento vykazoval znaky přestupku, nezavinil jej. Vycházel přitom z toho, že odpovědnost za přestupek předpokládá prokázání jeho jednotlivých znaků, tedy objektu, subjektu, objektivní a subjektivní stránky, a že chybí-li některý z těchto předpokladů, odpovědnost za přestupek nevzniká.
5. Žalobce dále namítal, že s námitkou absence zavinění se správní orgán prvního stupně nevypořádal, ačkoli ji uplatnil již v řízení před ním spolu s návrhem na zastavení řízení. Stejnou námitku podle svého tvrzení uplatnil také v odvolání, ani odvolací správní orgán se jí však nezabýval.
6. Žalobce odkázal na ust. § 15 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Dovozoval, že vědomá nedbalost je dána jen tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zákonem chráněný zájem, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal, že k takovému následku nedojde. V projednávané věci měl podle žalobce přiměřené důvody spoléhat na to, že řidič vozidla jedoucího před ním bude dodržovat pravidla silničního provozu. Správní orgány mu podle jeho názoru toto oprávnění odepřely, a tím nepřihlédly k požadavku právní jistoty. Žalobce zdůraznil, že obecný požadavek právní jistoty má přednost před povinností chovat se určitým způsobem v konkrétní situaci, v této souvislosti odkázal rovněž na argumentaci uvedenou v odvolání a na rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 12. 2023, č. j. 4 T 92/2020-1121, opírající se podle jeho tvrzení o právní názor Nejvyššího soudu.
7. Žalobce připustil, že jeho obecná povinnost sledovat vzdálenost potřebnou k bezpečnému zastavení nebyla sama o sobě zpochybněna. Měl však za to, že v daných skutkových okolnostech ji převážily uvedené přiměřené důvody spočívající v očekávání řádného chování řidiče jedoucího před ním. Tvrdil, že pokud by řidič před ním náhle zastavil z jiného důvodu, aniž by sám porušil pravidla silničního provozu, o zavinění žalobce by nebylo pochyb. Jestliže však k nárazu došlo v příčinné souvislosti s deliktním jednáním tohoto jiného řidiče, nelze podle žalobce jeho zavinění dovodit. Přirovnal tuto situaci k nepoužitelnosti důkazu získaného v trestním řízení v rozporu se zákonem. Zdůraznil, že odpovědnost za škodlivý následek vzniklý v příčinné souvislosti s deliktem jiné osoby nemůže být stejná jako odpovědnost za následek, který nastal bez takového deliktního jednání jiné osoby.
8. Žalobce uzavřel, že správní orgány posoudily jeho jednání bez zohlednění požadavku právní jistoty a bez náležitého posouzení přiměřených důvodů, pro které mohl očekávat dodržení pravidel silničního provozu jiným řidičem. Podmínka zavinění proto podle jeho názoru nebyla splněna, a jeho odpovědnost za přestupek tak nebyla založena. Navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Ministerstvu dopravy k dalšímu řízení s právním názorem, že obecný požadavek právní jistoty je nadřazen požadavku konkrétní povinnosti v konkrétním právním vztahu.
III. Vyjádření žalovaného
9. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 7. 4. 2025 nejprve podrobně popsal průběh předcházejícího správního řízení a stručně shrnul námitky uplatněné v podané žalobě.
10. Žalovaný navrhl žalobním námitkám nevyhovět. Nesouhlasil s tvrzením žalobce, že naplnění subjektivní stránky projednávaného přestupku záviselo na tom, zda se řidič vozidla jedoucího před ním dopustil porušení pravidel silničního provozu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2020, č. j. 3 As 102/2018-29 uvedl, že případné protiprávní jednání jednoho účastníka silničního provozu samo o sobě neruší protiprávnost jednání jiného účastníka ani jej nezbavuje jeho vlastních zákonných povinností. Výjimkou by byla okolnost vylučující protiprávnost, její existenci však žalovaný v projednávané věci neshledal.
11. Žalovaný poukázal na § 19 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, podle něhož měl řidič jedoucí za jiným vozidlem zachovávat dostatečnou bezpečnostní vzdálenost tak, aby se mohl vyhnout srážce při náhlém snížení rychlosti nebo náhlém zastavení vozidla před ním. Zdůraznil, že podstata této povinnosti zůstala zachována i po změně právní úpravy účinné od 1. 1. 2024. To, z jakého důvodu vozidlo před žalobcem zastavilo, proto podle žalovaného není pro posouzení povinnosti žalobce rozhodné. Žalovaný dovozoval, že ze zdokumentované skutečnosti, že žalobce do před ním jedoucího vozidla narazil, vyplývá nedodržení bezpečné vzdálenosti.
12. Žalovaný připustil, že v mimořádných okolnostech může být srážka neodvratitelná. Takovou situaci ilustroval např. náhlým vběhnutím dítěte do jízdní dráhy zpoza překážky, které nebylo možné dříve spatřit. Za obdobnou situaci však nepovažoval projednávaný případ dvou, resp. tří vozidel jedoucích za sebou po rovné komunikaci. Uvedl rovněž, že nebyla tvrzena ani zjištěna technická závada vozidla žalobce ovlivňující jeho brzdné vlastnosti. Taková okolnost nebyla uplatněna ani zjištěna při ohledání místa dopravní nehody Policií České republiky.
13. K možnému porušení § 19 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích řidičem vozidla před žalobcem žalovaný uvedl, že ve věci tohoto řidiče nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí o vině, neboť v průběhu řízení zemřel. I kdyby však tento řidič uvedenou povinnost porušil, nemělo to podle žalovaného vliv na individuální odpovědnost žalobce za jeho vlastní jednání. Žalobce měl zachovat takovou vzdálenost, aby dokázal na vzdálenost, na kterou měl rozhled, zastavit i při náhlém zastavení vozidla před ním.
14. Žalovaný dále odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2012, č. j. 1 As 75/2012-76, a ze dne 28. 5. 2009, č. j. 1 As 18/2009-59. Z nich dovozoval, že bezpečnostní vzdálenost je nutno posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti, zejména viditelnost, povětrnostní podmínky, stav vozovky, rychlost, zkušenost řidiče, technický stav vozidla, rozhledové poměry a případně rozdílné brzdné vlastnosti vozidel. Poukázal přitom na účel § 19 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, jímž je umožnit řidiči včas reagovat na brzdění vozidla jedoucího před ním a střetu se vyhnout. Podle žalovaného žalobce jel v takové vzdálenosti a rychlosti, která mu neumožnila na brzdění vozidla před ním adekvátně reagovat ani svou rychlost výrazněji snížit, a proto do jeho zadní části narazil.
15. Závěrem svého vyjádření žalovaný navrhl zdejšímu soudu, aby podanou žalobu zamítl.
IV. Obsah správního spisu
16. Ze správního spisu soud zjistil tyto pro řízení podstatné skutečnosti.
17. Dne 5. 11. 2023 bylo správnímu orgánu prvního stupně doručeno oznámení o podezření ze spáchání přestupku ze dne 26. 10. 2023, č. j. KRPA-357866-13/PŘ-2023-000006-325 (dále jen „oznámení přestupku“) učiněné Policií České republiky. Z něj se na rozdíl od později objasněného skutkového stavu podává, že žalobce porušil § 19 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích tím, že jako řidič osobního vozidla Toyota za jízdy nezachoval dostatečnou bezpečnou vzdálenost za vozidlem Volkswagen, které řídil pan X, a narazil do jeho zadní části. V důsledku tohoto nárazu vozidlo Volkswagen narazilo do vozidla Škoda Superb, které řídil pan X. Na uvedených vozidlech vznikla hmotná škoda. Při ohledání místa dopravní nehody nebylo uplatněno ani zjištěno zranění osob ani technická závada jako její příčina. Orientační dechová zkouška na přítomnost alkoholu provedená přístrojem Dräger byla u žalobce negativní. Žalobce na výzvu Policie České republiky nepředložil platný řidičský průkaz.
18. K oznámení přestupku byly přiloženy další podklady, konkrétně úřední záznamy o podaných vysvětleních žalobce, pana X, pana X a jeho spolujezdkyně, paní X, popis kamerového záznamu, protokol o nehodě v silničním provozu, plánek dopravní nehody, legenda k plánku, fotodokumentace, evidenční karty řidičů všech tří vozidel a ostatní písemnosti.
19. Z úředního záznamu o podání vysvětlení žalobcem v den nehody vyplývá, že vozidlo jedoucí před žalobcem během jízdy náhle a neočekávaně zabrzdilo a zastavilo. Žalobce uvedl, že ačkoli rovněž brzdil, do tohoto vozidla narazil. Náhlé zastavení vozidla podle něj přesahovalo běžné a očekávatelné okolnosti silničního provozu, a nepovažoval se proto za viníka dopravní nehody. Nesouhlasil ani s jejím projednáním v příkazním řízení a požadoval projednání ve správním řízení. Popřel, že by při nehodě došlo ke zranění osob, a vyloučil technickou závadu jako její příčinu.
20. Z přiložené fotodokumentace vyplývá vznik hmotné škody na všech třech vozidlech, a to na přední části vozidla Toyota řízeného žalobcem, na zadní i přední části vozidla Volkswagen a na zadní části vozidla Škoda Superb.
21. Z plánku nehody se podává, že ve směru jízdy jelo jako první vozidlo Škoda Superb, za ním vozidlo Volkswagen a jako poslední vozidlo Toyota řízené žalobcem.
22. Na základě oznámení přestupku správní orgán prvního stupně oznámil žalobci zahájení řízení ve věci přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích, kterého se měl žalobce dopustit porušením § 19 odst. 1 téhož zákona. Zároveň předvolal žalobce na ústní jednání.
23. Ústní jednání ve věci se konalo dne 13. 2. 2024, přičemž o jeho průběhu byl sepsán protokol téhož dne, č. j. MHMP 272702/2024/Bar. Z protokolu vyplývá, že se žalobce k jednání dostavil, zatímco druhý předvolaný, pan X, se nedostavil. Žalobce byl seznámen se spisovou dokumentací a uvedl, že z kamerového záznamu a sdělení pana X, na rozdíl od obsahu oznámení přestupku, vyplývá, že pan X nejprve narazil do vozidla pana X a žalobce teprve následně narazil do vozidla pana X. Žalobce z toho dovozoval, že ačkoli způsobil škodu na vozidle pana X, nezavinil ji, neboť k nárazu jeho vozidla došlo až v důsledku přestupkového jednání pana X, spočívajícího v nedodržení bezpečné vzdálenosti od vozidla pana X. Při jednání byly rovněž zrekapitulovány provedené důkazy. Téhož dne byli pan X a X předvoláni k podání svědecké výpovědi při dalším ústním jednání.
24. Druhé ústní jednání ve věci proběhlo dne 19. 3. 2024 a byl o něm sepsán protokol ze dne 19. 3. 2024, č. j. MHMP 554243/2024/Bar. Na ústním jednání pan X potvrdil, že pan X nejprve narazil do vozidla řízeného panem X, a až následně žalobce narazil do vozidla pana X, přičemž ten se na ústní jednání nedostavil. Správnímu orgánu bylo následně sděleno, že zemřel. Žalobce souhlasil s výpovědí pana X.
25. Následně podal žalobce návrh na zastavení řízení, který byl správnímu orgánu doručen dne 22. 3. 2024. Uvedl, že první střet zavinil pan X, nikoli žalobce, a řízení o jeho přestupku proto mělo být zastaveno. Žalobce tvrdil, že mohl spoléhat na to, že řidič vozidla jedoucího před ním zachová bezpečnou vzdálenost od dalšího vozidla před sebou, jak předpokládá § 19 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Nemohl proto podle svého názoru předvídat, že tento řidič uvedenou povinnost poruší a v důsledku toho narazí do dalšího vozidla. Z toho dovozoval, že mu ve smyslu § 15 zákona o odpovědnosti za přestupky nelze přičítat zavinění, a nemůže proto za přestupek odpovídat.
26. Správní orgán prvního stupně návrhu na zastavení řízení nevyhověl a dne 28. 3. 2024 vydal prvostupňové rozhodnutí. Správní orgán prvního stupně jím žalobce uznal vinným ze spáchání dvou přestupků z nedbalosti podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích, a to porušením povinností podle § 6 odst. 7 písm. a) a § 19 odst. 1 téhož zákona. Uložil mu za ně pokutu ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou 1 000 Kč. Správní orgán prvního stupně vycházel ze skutkového stavu objasněného při ústních jednáních. Uvedl, že první střet způsobil pan X, který narazil do vozidla pana X jedoucího před ním, žalobce následně narazil do vozidla pana X. Ani tato okolnost však podle správního orgánu nevylučovala odpovědnost žalobce. Dospěl k závěru, že žalobce nezachoval bezpečnou vzdálenost za vozidlem jedoucím před ním, a porušil tak § 19 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Zdůraznil, že žalobce byl povinen jet v takové vzdálenosti, aby se mohl vyhnout srážce i při náhlém snížení rychlosti nebo náhlém zastavení vozidla před ním.
27. Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podal žalobce dne 18. 4. 2024 odvolání. Namítal, že rozhodnutí vychází z nedostatečného právního posouzení skutkového stavu, neboť se správní orgán nevypořádal s otázkou jeho zavinění. Tvrdil, že k nárazu jeho vozidla do vozidla pana X došlo v důsledku přestupkového jednání pana X, který nezachoval bezpečnou vzdálenost od vozidla jedoucího před ním a narazil do něj. Žalobce z toho dovozoval, že mohl přiměřeně spoléhat na to, že řidič vozidla jedoucího před ním bude dodržovat pravidla silničního provozu, a nedopustí se tedy přestupku. Jeho jednání proto podle žalobce nenaplňovalo subjektivní stránku přestupku. V této souvislosti odkázal na § 15 odst. 3 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky, podle něhož je nedbalost dána tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal, že jej neporuší nebo neohrozí. Žalobce měl za to, že spolehnutí na dodržování pravidel silničního provozu jiným účastníkem představovalo takový přiměřený důvod, a jeho zavinění, ani odpovědnost za přestupek proto nebyly dány. Navrhl, aby správní orgán prvního stupně postupem podle § 87 správního řádu své rozhodnutí zrušil a řízení zastavil, neučiní-li tak, navrhl zrušení prvostupňového rozhodnutí a zastavení řízení odvolacím orgánem.
28. Následně žalovaný rozhodl o odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí tak, že výrokem I. zrušil část týkající se přestupku podle § 6 odst. 7 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích a řízení v tomto rozsahu zastavil, neboť daný skutek od 1. 1. 2024 přestal být přestupkem. Výrokem II. odvolání ve vztahu k přestupku spočívajícímu v porušení § 19 odst. 1 téhož zákona zamítl a prvostupňové rozhodnutí v této části potvrdil. Žalovaný vyšel ze zjištění, že žalobce dne 26. 10. 2023 kolem 18:10 hod. řídil na Pražském okruhu vozidlo Toyota, jímž narazil do zadní části vozidla Volkswagen. Volkswagen předtím v návaznosti na dopravní situaci před sebou náhle zpomalil, resp. zastavil, a narazil do vozidla Škoda. Žalovaný dovodil, že žalobce první střet vozidel Volkswagen a Škoda nezavinil, avšak střet vozidel Toyota a Volkswagen způsobil nedodržením bezpečné vzdálenosti. Nehoda měla za následek majetkovou škodu, nikoli újmu na zdraví. Technická závada vozidla Toyota ani ovlivnění účastníků alkoholem nebyly zjištěny. Žalobce při ústním jednání svou odpovědnost zpochybnil a za viníka označil řidiče vozidla Volkswagen. Žalovaný zdůraznil, že § 19 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích ukládá řidiči jedoucímu za jiným vozidlem povinnost zachovat vzdálenost umožňující reagovat i na jeho náhlé zpomalení nebo zastavení. Případné porušení pravidel jiným účastníkem proto podle žalovaného samo o sobě nezprošťuje řidiče odpovědnosti za jeho vlastní jednání. Uvedl, že o řidiči Volkswagenu nebylo pro jeho úmrtí v průběhu řízení pravomocně rozhodnuto, ani jeho případné porušení povinnosti by však nevylučovalo odpovědnost žalobce. Za neodvratitelnou nepovažoval projednávanou situaci vozidel jedoucích za sebou po rovné komunikaci. S odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2012, č. j. 1 As 75/2012, a ze dne 28. 5. 2009, č. j. 1 As 18/2009, žalovaný uvedl, že bezpečnou vzdálenost je třeba posuzovat podle konkrétních okolností, zejména rychlosti, stavu komunikace, rozhledových poměrů a technického stavu vozidla, jako orientační pomůcku zmínil pravidlo dvou sekund. Uzavřel, že skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností, podklady ve spise byly dostatečné a žalobce neuvedl skutečnosti ani důkazní návrhy vyvolávající pochybnost o spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích.
V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze
29. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu výroku II a v mezích žalobních bodů, kterými je vázán podle ustanovení § 75 odst. 2 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Vycházel přitom ze skutkového a právní stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Rozhodoval bez nařízení jednání, neboť žalobce ani žalovaný k výzvě a poučení soudu podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. nevyjádřili s takovým projednáním věci nesouhlas. Zdejší soud zároveň za této situace a s ohledem na obsah správního spisu nepovažoval nařízení jednání za nezbytné.
30. Ačkoli žalobce v žalobním petitu navrhl zrušení napadeného rozhodnutí bez výslovného omezení na jednotlivé výroky, z obsahu žaloby a uplatněných žalobních bodů je zřejmé, že brojí pouze proti výroku II., tj. proti rozhodnutí o přestupku spočívajícím v porušení § 19 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Výrok I., jímž bylo řízení o přestupku spočívajícím v porušení § 6 odst. 7 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích zastaveno, žalobou napaden nebyl, soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí pouze v rozsahu výroku II. Vycházel přitom zejména z následujících ustanovení právních předpisů.
31. Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném v době spáchání skutku řidič vozidla jedoucí za jiným vozidlem musí ponechat za ním dostatečnou bezpečnostní vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla, které jede před ním.
32. Podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném v době spáchání skutku se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona.
33. Podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, ve znění účinném v době spáchání skutku k odpovědnosti fyzické osoby za přestupek se vyžaduje zavinění. Postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění.
34. Podle ustanovení § 15 odst. 3 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky, ve znění účinném v době spáchání skutku přestupek je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí.
35. Podle ustanovení § 15 odst. 3 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky, ve znění účinném v době spáchání skutku přestupek je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
36. Žalobce nezpochybňoval průběh skutkového děje ani objektivní stránku přestupku. Netvrdil, že by za vozidlem Volkswagen zachoval dostatečnou bezpečnostní vzdálenost, která by mu umožnila vyhnout se srážce i při náhlém zastavení vozidla Volkswagen, ani nepředestřel konkrétní okolnosti, pro něž by střet nemohl odvrátit. Jeho argumentace spočívala v tom, že mohl důvodně očekávat, že řidič vozidla Volkswagen dodrží pravidla provozu na pozemních komunikacích, zejména povinnost zachovat bezpečnou vzdálenost za vozidlem Škoda. Proto podle žalobce nemohlo být dáno jeho zavinění.
37. Soud tomuto názoru žalobce ovšem přisvědčit nemohl. Ustanovení § 19 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích ukládá řidiči jedoucímu za jiným vozidlem povinnost zachovat dostatečnou bezpečnostní vzdálenost i pro případ náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla před ním. Případné pochybení jiného účastníka provozu proto samo o sobě nevylučuje odpovědnost žalobce za porušení jeho vlastní povinnosti. To rozvedl například Krajský soud v Brně v rozsudku č. j. 57 A 135/2011-41 v případu, ve kterém rovněž došlo ke střetu vícero vozidel, tak, že: „I pokud by některý z řidičů vepředu jednal v rozporu s pravidly provozu, nic by to neměnilo na odpovědnosti žalobce na jeho vlastní protiprávní jednání spočívající v jízdě nepřizpůsobené situaci v provozu a mající za důsledek nedodržení odstupu od vozidla před ním, protože ani existence jiné okolnosti, bez níž by k následku nebylo došlo, nedevalvuje jednání pachatele jako příčinu následku.“ K příčinné souvislosti pak citoval z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2009, č. j. 51Ca 10/2008-27: „Příčinou je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá okolnost neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ní vedly k následkům i další příčiny. Pro posouzení zavinění přestupce je důležité, aby jeho jednání bylo z hlediska způsobení následku dostatečně významnou příčinou.“ Tento závěr je přiléhavý i v projednávané věci. Prvotní střet vozidel Volkswagen a Škoda tak mohl být vyvolán jednáním řidiče vozidla Volkswagen, ale to samo o sobě nevylučuje odpovědnost žalobce za následný střet jeho vozidla s vozidlem Volkswagen. I pokud jednání řidiče Volkswagenu představovalo jednu z příčin řetězové dopravní nehody, nezbavuje tato okolnost jednání žalobce povahy samostatné příčiny následku. Žalobce nezpochybňoval, že do vozidla Volkswagen narazil zezadu, ani netvrdil konkrétní okolnosti, z nichž by vyplývalo, že náhlé zastavení vozidla Volkswagen bylo natolik mimořádné, že by střetu nemohl zabránit při zachování dostatečné bezpečnostní vzdálenosti. Jeho jednání spočívající v nedodržení odstupu za vozidlem Volkswagen proto představovalo dostatečně významnou příčinu následného střetu. Námitka, že žalobce mohl spoléhat na dodržování povinností řidičem Volkswagenu, jej tudíž jeho vlastní odpovědnosti nezbavuje.
38. Na tomto závěru nic nemění ani odkaz žalobce na rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 12. 2023, č. j. 4 T 92/2020-1121, navazující na závazný právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 457/2023 v téže věci. Nejvyšší soud v uvedené věci posuzoval skutkově zcela mimořádnou dopravní situaci na nepřehledné křižovatce, v níž řidič autobusu přijíždějící z vedlejší komunikace nemohl rozumně předvídat vozidlo jedoucí po hlavní komunikaci rychlostí téměř dvojnásobně převyšující nejvyšší dovolenou rychlost. Z provedených znaleckých posudků přitom vyplynulo, že řidič autobusu neměl reálnou možnost střetu bezpečně zabránit. Nejvyšší soud proto s ohledem na princip omezené důvěry dovodil, že po něm nelze požadovat, aby předvídal takto mimořádné porušení pravidel provozu druhým řidičem a přizpůsobil mu své jednání. V nyní projednávané věci však žalobce jel za vozidlem Volkswagen ve stejném jízdním proudu po rovné komunikaci, což dle názoru zdejšího soudu nelze považovat za mimořádnou situaci, a už vůbec ne podobnou té, jakou řešil Nejvyšší soud, resp. Okresní soud ve Zlíně, v jím nepřípadně odkazované věci.
39. Soud neshledal důvodnou ani žalobcovu tezi, že obecný požadavek právní jistoty má přednost před konkrétní povinností stanovenou v § 19 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Žalobce tímto tvrzením fakticky uplatňuje princip omezené důvěry, neboť se dovolává svého očekávání, že řidič vozidla Volkswagen bude dodržovat pravidla silničního provozu. Pokud jde o tuto námitku, soud považuje za přiléhavý žalovaným zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2020, č. j. 3 As 102/2018-29, a v něm vyslovený závěr, podle něhož princip omezené důvěry neznamená, že se řidič může bez dalšího spoléhat na to, že ostatní účastníci provozu budou vždy dodržovat své povinnosti, a opomenout vlastní zákonem uložené povinnosti. Nejvyšší správní soud zde zdůraznil, že i případné protiprávní jednání jiného řidiče může být okolností, s níž je třeba v přiměřeném rozsahu počítat, přičemž vždy záleží na konkrétní možnosti řidiče nebezpečí zjistit a reagovat na něj. Nejvyšší správní soud uvedl, že: „I když řidič vozidla při předjíždění splní svoje povinnosti, musí se přesto před zahájením vybočení vlevo přesvědčit, zda jej někdo (byť protiprávně) nepředjíždí. Rozhodující přitom je, zda takový řidič mohl v konkrétním případě pohledem do zpětného zrcátka zjistit, že jej již předjíždí jiné vozidlo. Rozhodnou otázkou je tak posouzení reakční doby řidiče.“ Ačkoli se citovaný rozsudek týkal předjíždění a změny směru jízdy, uvedený obecný princip se uplatní i v nynější věci. Žalobce se nemůže zprostit vlastní povinnosti podle § 19 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích pouze poukazem na to, že řidič vozidla Volkswagen mohl porušit svou povinnost ve vztahu k vozidlu Škoda. Jeho případné pochybení samo o sobě nevylučuje povinnost žalobce zachovat za vozidlem Volkswagen dostatečnou bezpečnostní vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce při jeho náhlém snížení rychlosti nebo zastavení.
40. Dále lze považovat za přiléhavý odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 1 As 18/2009-59, v němž Nejvyšší správní soud v bodu 22 uvedl: „Nejvyšší správní soud je v obecné rovině ve shodě se žalobcem, že z § 19 odst. 1 vskutku nevyplývá objektivní odpovědnost řidiče za srážku s vozidlem jedoucím před ním. Nejvyšší správní soud je toho názoru, a tím se ztotožňuje s názorem žalobce, že účelem § 19 odst. 1 zákona o silničním provozu je přimět řidiče, aby dodržovali bezpečnostní vzdálenost a měli tak možnost včas zareagovat a vyhnout se nehodě. Otázku bezpečnostní vzdálenosti je nutno vždy posuzovat se zřetelem na všechny relevantní okolnosti daného případu (včetně těch zmíněných stěžovatelem v jeho rozhodnutí – viz bod [20] shora). Současně je nutno upozornit, že „dostatečná bezpečnostní vzdálenost“ je podána zákonnou definicí účelově, a to tak, aby se řidič mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla jedoucího před ním. Lze tak předpokládat, že v obvyklých situacích bude srážka dvou za sebou jedoucích vozidel dána právě porušením povinnosti stanovené § 19 odst. 1.“ V tamější věci se jednalo o naprosto obvyklou dopravní situaci, žalobce v ní v důsledku nedodržení bezpečnostní vzdálenosti nedobrzdil své vozidlo a narazil v pravotočivé zatáčce před obcí do před ním jedoucího osobního motorového vozidla, jehož řidič byl nucen brzdit, aby se vyhnul kolizi s dívkou na kolečkových bruslích. Jak v této věci k tomu uvedl Nejvyšší správní soud v bodu 25: „Šlo tedy o naprosto obvyklou dopravní situaci, se kterou žalobce měl a mohl s ohledem na své osobní poměry a povahu běžného provozu na silničních komunikacích počítat.“ A následně z toho vyvodil závěr, že: „V takovémto případě nelze vysvětlit srážku obou vozidel jinak než tak, že žalobce vskutku bezpečnostní vzdálenost nedodržel.“ Tato situace je přitom co do její obvyklosti v běžném denním provozu na pozemních komunikacích srovnatelná se situací v projednávané věci, a lze tedy na ni závěry odkazovaného rozsudku Nejvyšší správního soudu též aplikovat.
41. Naproti tomu (pro určité srovnání) závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2022, č. j. 10 As 173/2021-27, který se týkal problematiky aplikace § 19 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, na projednávanou věc aplikovat nelze. V tam posuzované věci byla kolize vyvolána mimořádně nebezpečným a pro ostatní řidiče nepředvídatelným manévrem třetího vozidla, kdy vozidlo jedoucí před žalobcem navíc reagovalo nejen intenzivním brzděním, ale i vybočením, čímž podstatně omezilo manévrovací prostor vozidla žalobce. Nejvyšší správní soud proto v tamější věci uzavřel, že ze samotného následného střetu nelze bez dalšího dovodit nedodržení bezpečné vzdálenosti ani nedbalostní zavinění. Nyní projednávaná věc se však od uvedeného případu podstatně liší, neboť skutkové okolnosti představují zcela obvyklou situaci v rámci běžného provozu na pozemních komunikacích, zejména zde nedošlo (ani to nebylo tvrzeno), k žádnému nepředvídatelnému manévru třetího vozidla, a ani zde žádné z vozidel prudce nevybočovalo a neomezovalo svým manévrem vozidlo za ním. K tomu je třeba opět dodat, že žalobce výslovně uvedl, že skutkový děj není sporný, a nezpochybňoval ani objektivní stránku přestupku, netvrdil zejména, že zachoval dostatečnou bezpečnostní vzdálenost, která by mu při náhlém zastavení vozidla Volkswagen umožnila vyhnout se srážce. Samotná skutečnost, že řidič Volkswagenu předtím narazil do vozidla Škoda, proto bez dalších mimořádných okolností nezbavuje žalobce odpovědnosti za porušení jeho vlastní povinnosti podle § 19 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích.
42. Zdejší soud má za to, že z hlediska příčinné souvislosti bylo významné i posouzení, která příčina byla tou hlavní a podstatnou a bez které by ke škodlivému následku nedošlo. V tomto směru patrně nebude pochyb o tom, že tou hlavní příčinou byla prvotní nehoda vozidel Škoda a Volkswagen. Jak také nedávno uvedl Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 21. srpna 2026, č. j. 7 As 268/2025-35, „[v] případě dopravních nehod však platí princip odděleného posouzení porušení právních povinností účastníků dopravní nehody. Zkoumá se, zda řidič porušil pravidla silničního provozu a zda je toto jednání v příčinné souvislosti se vznikem dopravní nehody. Není podstatné, zda způsobili dopravní nehodu i další účastníci dopravní nehody. Příčinná souvislost pachatele se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nedošlo. Pro posouzení odpovědnosti za přestupek stěžovatele proto není bez dalšího významná otázka, zda další účastník dopravní nehody porušil pravidla silničního provozu a zda i jeho jednání je příčinou dopravní nehody (obdobně viz rozsudky NSS ze dne 1. 2. 2012, č. j. 3 As 22/2011-74 a ze dne 29. 6. 2022, č. j. 10 As 173/2021-27).“ V tomto ohledu je tedy podstatné, že žalobce nedodržel bezpečnou vzdálenost od vozidla Volkswagen a následkem toho nebyl schopen reagovat na situaci vzniklou střetem tohoto vozidla s vozidlem Škoda a zabránit dalšímu střetu. Odpovědnost žalobce za přestupek tedy není vyloučena jen proto, že i jiný řidič porušil své povinnosti. Ani předchozí střet vozidel Volkswagen a Škoda nemůže mít vliv na to, že žalobce nedodržel bezpečnou vzdálenost.
43. Soud nepřisvědčil ani námitce, že se správní orgány nevypořádaly s tvrzenou absencí zavinění. Žalovaný v napadeném rozhodnutí (srov. zejm. str. 3 a 4) výslovně reagoval na žalobcovo tvrzení, že prvotní střet vozidel Volkswagen a Škoda zavinil řidič vozidla Volkswagen. Vysvětlil, že případné pochybení tohoto řidiče nemění povinnost žalobce zachovat za vozidlem Volkswagen dostatečnou bezpečnostní vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce při jeho náhlém snížení rychlosti nebo zastavení. Uvedl rovněž, proč projednávanou řetězovou nehodu nepovažoval za mimořádnou či neodvratitelnou situaci. Napadené rozhodnutí proto obsahuje dostatečné důvody, pro které žalovaný žalobcově argumentaci nepřisvědčil.
44. Nepřípadné je i přirovnání žalobce k nepoužitelnosti důkazu získaného v rozporu se zákonem, neboť tato otázka se svou povahou ani právními důsledky nijak nekryje s posouzením odpovědnosti za dopravní nehodu s více účastníky.
VI. Závěr a náklady řízení
45. Městský soud v Praze tak ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru o nedůvodnosti žalobních námitek v podobě, v jaké byly žalobcem uplatněny. Zároveň v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž by bylo nutno přihlížet z úřední povinnosti. Podanou žalobu proto zdejší soud zamítl podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou.
46. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků rozhodl zdejší soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží. Žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Praze, dne 15. září 2026
JUDr. Tomáš Švec, Ph.D. v. r.
samosoudce