Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
63 Az 36/2026 - 14.pdf
PDF · 0 B
No categories available
63 Az 36/2026 - 14
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Řehákovou ve věci
žalobce: H. V. P.
státní příslušnost Vietnamská socialistická republika
toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty
sídlem Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2026, č. j. OAM-1097/VL-VL17-VL11-Z-ZZC-2026, ve věci zajištění cizince,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Žalobce včasnou žalobou ze dne 16. 9. 2025 brojil proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2026, č. j. OAM-1097/ VL-VL17-VL11-Z-ZZC-2026 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zajistil žalobce v zařízení pro zajištění cizinců podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), přičemž dobu trvání zajištění podle § 46a odst. 5 zákona o azylu stanovil do 15. 12. 2026.
II. Napadené rozhodnutí a skutečnosti, které mu předcházely
2. Ze správního spisu krajský soud zjistil, že 23. 8. 2025 policejní hlídka odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje (dále jen „krajské ředitelství policie“) kontrolovala žalobce, který byl ztotožněn dle cestovního dokladu VNM č. X. Lustrací v systémech policie bylo zjištěno, že žalobce je veden v systému SIS jako osoba, které bylo vydáno návratové rozhodnutí, žádající stát: Maďarsko. Žalobce měl v Maďarsku vydáno povolení k pobytu jako sezónní pracovník, následně však toto povolení pozbylo platnosti z důvodu zaměstnavatelem nahlášeného ukončení zaměstnání. Generálním ředitelstvím cizinecké policie v Maďarsku bylo vydáno rozhodnutí o vycestování žalobce s možností dobrovolného návratu ve lhůtě do 27. 2. 2025. Dne 11. 9. 2025 byla žalobci zamítnuta žádost o povolení dočasného pobytu v Polsku, přičemž jiným oprávněním k pobytu v Polsku žalobce nedisponuje. Nedisponuje ani žádným oprávněním k pobytu v České republice.
3. Dne 25. 8. 2026 bylo krajským ředitelstvím policie pod č.j. KRPB-172677-28/ČJ-2026-060023-SVZ, vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění z území EU a smluvních států na 12 měsíců. Žalobce byl následně rozhodnutím krajského ředitelství policie č. j. KRPB-172677-30/ČJ-2026-060023-SVZ ze dne 25. 8. 2026, podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999, o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem správního vyhoštění, a to na dobu 30 dnů.
4. Do protokolu o výslechu účastníka správního řízení ze dne 24. 8. 2026 žalobce uvedl, že v červenci 2024 přicestoval letecky do Maďarska, a to za prací. Do ČR přijel dne 21. 8. 2026 z Polska, přijel na návštěvu. Je si vědom, že v České republice pobýval neoprávněně. Uvedl, že je zdravý, ve Vietnamu má matku a bratra. Ve Vietnamu žalobce neměl žádné problémy, nic mu tam nehrozí, ale nechce se tam vrátit. Přesnou adresu, kde v České republice pobýval si nepamatuje, byl zde pouze na návštěvě. Nemá žádné peníze.
5. Žalobce dne 28. 8. 2026 požádal o udělení mezinárodní ochrany v České republice.
6. Napadeným rozhodnutím žalovaný žalobce zajistil v zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a stanovil dobu trvání zajištění podle § 46a odst. 5 zákona o azylu do 15. 12. 2026. Žalovaný uvedl, že žalobce pobýval na území Polska (od 12. 9. 2025 do 20. 8. 2026) a České republiky (od 21. 8. 2026 do 23. 8. 2026) bez platného oprávnění k pobytu, svého neoprávněného pobytu si byl vědom, přesto svou situaci nijak neřešil. V České republice nemá žádnou platnou adresu ani není nikde hlášen k pobytu. Je zdravý a do Vietnamu se nechce vrátit. Z výpovědi žalobce v průběhu správního řízení nevyplynulo nic, co by mu v případě, že by měl o podání žádosti o mezinárodní ochranu skutečný zájem, bránilo v dřívějším podání žádosti o mezinárodní ochranu před zadržením a umístěním v zařízení pro zajištění cizinců, když na území EU pobývá již od roku 2024 a z domovské země odcestoval z ekonomických důvodů. Z jednání žalobce je zřejmé, že svou žádost podal toliko ve snaze oddálit, zmařit nebo znemožnit realizaci vyhoštění, neboť hrozba nuceného návratu do vlasti se po jeho zajištění stala reálnou a pokud by žalobce nebyl zadržen policií, nikdy by žádost o mezinárodní ochranu nepodal. Žalovaný rovněž posoudil, zda lze žalobci uložit některé ze zvláštních opatření dle ustanovení § 47 zákona o azylu, dospěl však k negativnímu závěru. Znovu zdůraznil, že žalobce nemá v ČR žádné vazby, nepamatuje si adresu, kde pobýval, není nikde hlášen k pobytu ani nedisponuje žádnými finančními prostředky, kterými by si mohl zajistit bydlení nebo dojíždění k úkonům a součinnosti se správním orgánem. Nic by nezměnilo ani ubytování žalobce v některém z pobytových středisek. Pobytová střediska jsou koncipována jako otevřená a nelze v nich absolutně omezit pohyb žadatelů mimo ně. S ohledem na dosavadní nelegální pobyt zde a v Polsku a nulový respekt k dodržování právních předpisů ČR i EU má žalovaný za to, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo jej pozdržet. Propuštěním žalobce by tedy byl ohrožen průběh řízení ve věci mezinárodní ochrany. Závěrem žalovaný odůvodnil délku doby zajištění, kdy uvedl, že nelze vyloučit možnost posuzovat žádost žalobce o mezinárodní ochranu v rámci tzv. zrychleného řízení jako zjevně nedůvodnou dle § 16 zákona o azylu. Žalovaný popsal, jakým způsobem dospěl k délce doby zajištění (90+10+10 dní).
III. Žaloba
7. Žalobce v žalobě namítal, že stanovení doby zajištění v délce 110 dnů je nepřiměřené a v rozporu s požadavky judikatury Nejvyššího správního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Napadené rozhodnutí nevyhovuje požadavkům na konkrétní a individualizované odůvodnění délky zajištění, a proto je nepřezkoumatelné a nezákonné. Doba 110 dnů nebyla dle žalobce nastavena s ohledem na průběžné hodnocení trvání důvodů zajištění, čímž došlo k zásahu do osobní svobody žalobce.
8. Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by žalovaný zvažoval uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. Omezil se pouze na obecné tvrzení, že zvláštní opatření nepostačují, aniž by se zabýval individuální situací žalobce.
9. Závěr žalovaného o účelovosti žádosti je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, dle které musí být účelovost žádosti opřena o objektivní okolnosti případu a nikoli jen o pozdní podání žádosti. Žalovaný nevyhodnotil žádné konkrétní okolnosti svědčící o tom, že by žalobce v minulosti mařil výkon rozhodnutí o vyhoštění, vyhýbal se povinnostem nebo zneužíval pobytový režim EU. Žalobce pobýval na území České republiky pouze tři dny před zajištěním, nemá zde trestní ani migrační historii a v řízení o mezinárodní ochraně spolupracoval a předložil všechny dostupné údaje.
10. Závěrem žalobce navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
IV. Vyjádření žalovaného
11. Ve vyjádření k žalobě ze dne 23. 9. 2026 žalovaný uvedl, že žalobce na území Polska pobýval ode dne 12. 9. 2025 do 20. 8. 2026 a na území ČR od 21. 8. 2026 bez platného oprávnění k pobytu. Ačkoli věděl, že na území EU pobýval neoprávněně, svou situaci nijak neřešil. O udělení mezinárodní ochrany požádal až po zadržení policií a po zajištění za účelem realizace vyhoštění a umístění do zařízení pro zajištění cizinců. Z jeho výpovědi nevyplynulo naprosto nic, co by mu bránilo v dřívějším podání žádosti. Žalovaný je přesvědčen, že v případě osoby, která palčivě pociťuje potřebu mezinárodní ochrany, tato k dané možnosti přistoupí bezprostředně poté, co má k tomu příležitost. Žalobce však své podání učinil až v souvislosti se svým zajištěním policií, byť tak mohl učinit již dříve. Žalovaný rovněž posoudil možnost uložení tzv. zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu namísto zajištění, vzhledem k tomu, že žalobce zde nemá žádné vazby a nepamatuje si ani adresu, kde pobýval, není zde nikde hlášen k pobytu a nedisponuje ani žádnými finančními prostředky, kterými by si mohl zajistit bydlení a součinnosti se správním orgánem, však dospěl k negativnímu závěru. Rovněž délka zajištění byla dostatečně odůvodněna.
12. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.
V. Posouzení věci krajským soudem
13. Žaloba je přípustná. Podala ji oprávněná osoba (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“) v zákonné lhůtě (§ 46e odst. 1 zákona o azylu).
14. O žalobě rozhodl krajský soud bez nařízení jednání v souladu s § 46e odst. 3 zákona o azylu, neboť žalobce nařízení jednání nenavrhl do pěti dnů ode dne podání žaloby a krajský soud neshledal, že by to bylo pro rozhodnutí věci nezbytné.
15. Krajský soud postupoval v souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora EU ze dne 8. 11. 2022 o předběžné otázce ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid. Z něho je nutno dovozovat, že správní soud je povinen při přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobcem. V řízení o přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince se proto s ohledem na specifika institutu zajištění neuplatní pravidlo soudního přezkumu v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) a správní soud je oprávněn, resp. povinen identifikovat případné další nezákonnosti zajištění (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2022, č. j. 34 Az 36/2022-32, č. 4439/2022 Sb. NSS). Tyto závěry lze vztáhnout na rozhodnutí o zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
16. Žaloba není důvodná.
17. V nyní posuzované věci žalovaný zajistil žalobce z důvodu uvedeného v § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení zákona o azylu ministerstvo v případě nutnosti rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, s výjimkou nezletilého bez doprovodu, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu nebo zatýkacímu rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.
18. Při posouzení podmínek zajištění podle citovaného ustanovení se neposuzuje důvodnost žádosti o mezinárodní ochranu. Postačí pouze zjištění, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána účelově. Skutečnost, že žadatel v žádosti podané v zařízení pro zajištění cizinců tvrdí okolnosti, které mohou být při meritorním posouzení shledány relevantními z hlediska mezinárodní ochrany, nevylučuje postup podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Rozhodnutí o zajištění nijak nepředjímá výsledek řízení o mezinárodní ochraně, ani jej nenahrazuje.
19. Důvodem, který ospravedlňuje zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle § 46a odst. 1 písm. e) o azylu, je obava, že se podáním žádosti o mezinárodní ochranu snaží vyhnout realizaci správního vyhoštění (příp. extradici nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu). Zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu má tedy za cíl znemožnit zneužití zákona podáním účelové žádosti o mezinárodní ochranu a dosažení takových podmínek, které cizinci umožní vyhnout se správnímu vyhoštění (typicky útěkem a přerušením kontaktu s orgány veřejné správy). Aniž by tím byl jakkoliv předjímán výsledek řízení o mezinárodní ochraně, jedná se o preventivní opatření, které má zabezpečit dostupnost žadatele pro řízení o správním vyhoštění a pro výkon případného rozhodnutí o vyhoštění, stane-li se vykonatelným v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně (viz např. rozsudek č. j. 1 Azs 349/2016–48). Skutečnost, že účelem § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je „zajištění efektivní kontroly nad průběhem správního řízení o vyhoštění v situaci, kdy cizinec během řízení uplatní své právo požádat o mezinárodní ochranu“ Nejvyšší správní soud potvrdil také např. v rozsudcích ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 Azs 284/2016–35, nebo ze dne 28. 2. 2017, č. j. 4 Azs 9/2017–31.
20. K výkladu důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu se vyjádřil Soudní dvůr EU v usnesení ze dne 3. 6. 2021 ve věci J. A. proti Slovinsku, C-186/21 PPU, podle něhož tento důvod obsahuje dvě odlišné kumulativní podmínky. Jednak podmínku zajištění žadatele za účelem vyhoštění a jednak podmínku existence přiměřených důvodů, založených na objektivních kritériích, domnívat se, že žadatel podal žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení (bod 36). Příkladem objektivního kritéria, kterého se orgány mohou dovolávat, je skutečnost, že žadatel již měl možnost přístupu k azylovému řízení (bod 37). Obdobně se k naplnění důvodů zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu vyjádřil NSS např. v rozsudku ze dne 19. 1. 2017, č. j. 10 Azs 288/2016-27, v němž uvedl, že jsou v daném ustanovení obsaženy tři podmínky, za kterých lze vydat rozhodnutí o zajištění. První podmínkou je podání žádosti až v zařízení pro zajištění cizinců, druhou je existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem se vyhnout hrozícímu vyhoštění nebo jej pozdržet, a konečně třetí, že žádost o udělení mezinárodní ochrany nebylo možno podat dříve. Tyto podmínky je přitom třeba splnit kumulativně (současně).
21. V posuzované věci je nesporné, že žalobce přicestoval do České republiky nelegálně a nesnažil se tuto skutečnost napravit. Byl si vědom, že pobývá na území České republiky bez pobytového oprávnění, zároveň předtím pobýval téměř rok bez platného pobytového oprávnění na území Polska. O mezinárodní ochranu požádal až poté, kdy byl umístěn do zařízení pro zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění. Žalobce neuvedl žádný azylově relevantní důvod či objektivní okolnost, která mu bránila podat žádost o mezinárodní ochranu dříve. Všechny tři podmínky vymezené ve shora zmiňovaném rozsudku č. j. 10 Azs 288/2016-27 tak byly naplněny.
22. Krajský soud se s ohledem na skutkové okolnosti ztotožňuje s hodnocením žalovaného, že v posuzované věci existovaly oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána účelově. Z jednání žalobce lze usuzovat na to, že podáním žádosti o mezinárodní ochranu usiloval o oddálení výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Soud nemá v této věci jakékoliv pochybnosti o tom, že žalobcova žádost o mezinárodní ochranu byla účelová ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Závěry žalovaného krajský soud shledal přezkoumatelnými a krajský soud se s nimi ztotožnil.
23. Krajský soud se dále zabýval námitkou, že žalovaný dostatečně neposoudil možnost uložení zvláštního opatření. Podle § 47 odst. 2 téhož zákona může žalovaný rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k dosažení cíle namísto zajištění. Mezi zvláštní opatření, jejichž uplatnění je třeba zvážit před vydáním rozhodnutí o zajištění podle citovaného ustanovení, patří povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným nebo povinnost osobně se hlásit žalovanému ve stanovené době (§ 47 odst. 1 zákona o azylu). Krajský soud pouze zdůrazňuje, že podle citovaných zákonných ustanovení má před zajištěním cizince v zařízení pro zajištění cizinců přednost uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu (uložení povinnosti cizinci zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným nebo povinnost osobně se hlásit ve stanovené době).
24. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016–38, volba některého ze zvláštních opatření namísto zajištění cizince je vázána na předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že neexistuje důvodná obava, že se bude vyhýbat součinnosti v řízení o správním vyhoštění nebo případnému výkonu správního vyhoštění. Jinými slovy, je třeba zvážit, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo.
25. Krajský soud na rozdíl od žalobce shledal, že se žalovaný nemožností uložit zvláštní opatření v napadeném rozhodnutí zabýval. Odůvodnil ji tím, že by uložení zvláštního opatření nebylo účinné kvůli předchozímu jednání žalobce, na jehož základě se lze oprávněně domnívat, že by v případě propuštění ze zajištění byl ohrožen průběh řízení o správním vyhoštění. Žalovaný se s posouzením možnosti využití zvláštních opatření v rámci hodnocení vlastních důvodů zajištění. Takový postup nevyloučil ani Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2019, č. j. 6 Azs 351/2018–32. V kontextu celého rozhodnutí lze dle krajského soudu seznat, z jakých důvodů dospěl žalovaný k závěru, že není možné zvláštní opatření uložit. Žalovaný zohlednil pobytovou historii žalobce a nerespektování právních předpisů České republiky, resp. Evropské unie, s čímž se krajský soud ztotožňuje. U žalobce totiž existuje důvodná obava, že by s žalovaným nespolupracoval v případě, že by mu bylo uloženo některé ze zvláštních opatření, a že by tak bylo ohroženo zabezpečení jeho dostupnosti pro řízení o správním vyhoštění, příp. pro jeho následný výkon. Žalobce nadto sám uváděl, že do České republiky přicestoval pouze na návštěvu.
26. Krajský soud má tak za to, že vzhledem k dosavadnímu jednání žalobce, který nelegálně přicestoval do České republiky, čehož si byl vědom, a bez jakéhokoli oprávnění k pobytu pobýval na území Polska téměř rok a svou situaci se nesnažil jakkoli řešit, existují oprávněné důvody se domnívat, že by v pobytovém středisku či při pobytu na jiné adrese, kterou žalobce ve správním řízení ani neuvedl, nevyčkal do doby skončení řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, ale uchýlil se opět ke skrývání se před orgány veřejné moci a neoprávněnému pobytu (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2019, č. j. 6 Azs 351/201832, bod 21, výše citovaný č. j. 6 Azs 22/202019, bod 25). Obavy z nespolupráce a neplnění zvláštních opatření žalobce nerozptýlil žádnými konkrétními argumenty. V průběhu správního řízení žalobce nepředložil žádné podklady a netvrdil žádné konkrétní skutečnosti prokazující, že by jakékoli ze zvláštních opatření mělo být v případě žalobce realizovatelné. Žalobce neuvedl žádné argumenty, které by představovaly alespoň nějakou indicii pro závěr, že žalobce by zvláštní opatření skutečně dodržoval.
27. Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil pouze v obecné rovině, nijak nekonkretizoval, jaké skutečnosti měl žalovaný zohlednit v jeho prospěch. Ze správního spisu takové skutečnosti neplynou. Žalobce neuvedl ani žádné zvláštní okolnosti, které by vyvažovaly nedůvěru v žalobce plynoucí z jeho pobytové historie a protiprávního jednání. Z uvedených důvodů se krajský soud ztotožnil se závěry žalovaného, že v případě žalobce nebylo uložení zvláštních opatření možné.
28. Krajský soud neshledal pochybení žalovaného ani při určení délky zajištění.
29. Podle § 46a odst. 5 zákona o azylu „Ministerstvo v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění, kterou lze prodloužit, a to i opakovaně, nejdéle na 180 dnů“.
30. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 3. 2024, č. j. 9 Azs 38/2024–50, vyslovil, že dle čl. 9 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. 6. 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, má být žadatel o mezinárodní ochranu zajištěn pouze po co nejkratší dobu. Žalovaný proto nemůže bez podrobnějšího odůvodnění přistoupit ke stanovení doby zajištění na její maximální zákonem povolenou délku, která nyní činí šest měsíců. Nejvyšší správní soud tak dospěl k jasnému závěru, že „ustanovení § 46a odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném od 1. 7. 2023, umožňuje zajistit žadatele o udělení mezinárodní ochrany na maximální dobu 180 dnů. To však neznamená, že Ministerstvo vnitra může dobu zajištění stanovit na tuto novou maximální délku pouze s odůvodněním, že řízení ve věci mezinárodní ochrany může dle § 27 odst. 1 písm. a) citovaného zákona trvat až šest měsíců“.
31. To se však v posuzované věci nestalo. Žalovaný nejen že nestanovil maximální zákonem předvídanou lhůtu 180 dní, ale 110 dní. Navíc popsal, jak této lhůtě došel. Délku zajištění navázal na řízení o mezinárodní ochraně, neučinil tak však obecně, ale popsal jednotlivé časové úseky (90+10+10), čemuž nelze nic vytknout. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2019, č. j. 1 Azs 363/2017–38, podle kterého zpravidla „nelze osobu zajistit na dobu kratší, než je doba řízení o mezinárodní ochraně, přičemž opačný postup by vedl ze zmaření účelu institutu zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.“ Námitka týkající se délky zajištění tak také není důvodná. Účel zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je z povahy věci provázán s délkou řízení o mezinárodní ochraně. Jak konstatoval kasační soud v rozsudku ze dne 23. 1. 2019, č. j. 1 Azs 363/2017–38, zpravidla „nelze osobu zajistit na dobu kratší, než je doba řízení o mezinárodní ochraně, přičemž opačný postup by vedl ze zmaření účelu institutu zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.“
32. Krajský soud uzavírá, že žalovaný pro vydání napadeného rozhodnutí opatřil dostatečné podklady, napadené rozhodnutí netrpí nepřezkoumatelností, jelikož z něj lze seznat, z jakých úvah vycházel, jaké skutečnosti vzal za rozhodné a obsahuje řádně popsané důvody rozhodnutí. To platí jak pro samotný závěr o nutnosti zajištění žalobce, tak nemožnosti aplikace zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu a v neposlední řadě také o úvahách stran stanovení lhůty zajištění žalobce.
V. Závěr a náklady řízení
33. Krajský soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že napadené rozhodnutí netrpí nedostatky, pro které by bylo na místě žalobě vyhovět. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).
34. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti nevznikly, náhrada nákladů řízení mu tudíž přiznána nebyla (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014–47).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie.
Ostrava 30. září 2026
JUDr. Lucie Řeháková
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M.P.