Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

40 A 23/2026 - 39

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Marcelou Uhříčkovou ve věci

žalobce: M. V., narozený X

státní příslušnost Ukrajina

bytem X

zastoupen advokátkou JUDr. Anitou Pešulovou

sídlem Rumunská 1798/1, 120 00 Praha 2

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra

sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2026, č. j. OAM-1758-9/ZR-2026,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobce se žalobou podle a násl. , (dále jen „ “) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zrušil platnost jeho zaměstnanecké karty podle ve spojení s , o pobytu cizinců (dále jen „ “) a podle téhož zákona stanovil žalobci lhůtu k vycestování z území České republiky v délce 30 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí, a to s odůvodněním, že žalobce byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. Konkrétně se žalobce dle trestního příkazu dopustil několikanásobného úmyslného trestného činu výtržnictví tím, že v měsících červnu a červenci 2024 v pražském metru držel svůj penis před poškozenými ženami a masturboval, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců s odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu 18 měsíců, povinnost nahradit škodu a bylo mu uloženo také ochranné sexuologické léčení v ambulantní formě.

2. Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávně či nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, je nepřezkoumatelné a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce konstatuje, že v roce 2018 bylo usnesením sp. zn. 2 ZT 97/2018 podmíněně zastaveno jeho trestní stíhání v jiné věci za současného uložení povinnosti podrobit se vhodnému léčebnému programu, léčbě sexuální deviace (parafilie, exhibicionismus). Z toho dle jeho tvrzení žalovaný dovodil, že žalobce je sedminásobný recidivista úmyslné trestné činnosti, která vykazuje znaky systémového a vědomého porušování veřejného pořádku. Takový závěr žalobce považuje za zavádějící a poukazuje na definici recidivy dle norem trestního práva. Žalobcovo první trestní stíhání bylo řešeno tzv. odklonem a posléze došlo k zahlazení odsouzení. Pokud žalovaný sčítá jednotlivé incidenty a považuje je za projev recidivy, dopouští se špatného úsudku a neznalosti norem trestního práva. Je-li osoba odsouzena poprvé, jde dle žalobce o exces z jinak řádného způsobu vedení života.

3. Žalobce dále nesouhlasí s tím, že své jednání bagatelizoval, naopak se k věci postavil čelem a získal nadhled nad svou nemocí. Je totiž v péči psychiatrické doktorky a dobrovolně se účastní terapií. Žalovaný jej označil za nebezpečného recidivistu se znaky systémového a vědomého porušování veřejného pořádku, avšak žalobcovo onemocnění je řazeno mezi parafilní poruchy. Žalovaný nesprávně posoudil, že žalobce vědomě porušil právní řád. Žalobce má za to, že na všechny odsouzené pro sexuální trestné činy nelze nahlížet jako na nebezpečné devianty. Proto žalobce předložil lékařskou zprávu, aby žalovaného přesvědčil o tom, že není nebezpečný a je ochotný dodržet všechna omezení, neboť byl poučen o tom, že správná léčba změní problematické formy myšlení. Žalobce se účastní nácviků sociálních dovedností a snaží se bojovat s nízkým sebevědomím, které je v jeho případě významným faktorem vlivu. Žalovaný však nevzal v potaz, že u osob, které jsou schopny kriticky nahlížet na své jednání, jsou v péči lékařů, dodržují nastavený program a ochotně spolupracují, je obecně velmi vysoká pravděpodobnost, že zvládnou tuto poruchu, přičemž samotný trestní příkaz postačuje k odrazení od dalšího takového jednání. Žalovaný tak nevzal v rámci posuzování přiměřenosti do úvahy všechny podstatné skutečnosti.

4. Žalovaný se též dle názoru žalobce nesprávně vypořádal s předloženou pracovní smlouvou a dobrozdáním zaměstnavatele. Žalobce tyto dokumenty předložil za účelem prokázání doby svého zaměstnání a za účelem posouzení intenzity vazeb a dopadů do soukromého života. Žalovaný však nevěnoval dostatečnou pozornost nalezení spravedlivé rovnováhy mezi nepřiměřeným zásahem do soukromého života a porušením veřejného zájmu. Žalobce je mladým člověkem, který je více než sedm let zaměstnán a lze si představit, že má vazby na území České republiky a že má naopak zpřetrhány vazby v zemi původu. Žalobce sice je svobodný, to ale neznamená, že v České republice nemá vytvořeny sociální vazby a zázemí. Tvrzení žalovaného, že předložená pracovní smlouva nemůže mít vliv na posouzení důvodů pro odnětí zaměstnanecké karty, je také nesprávné. Zaměstnání a ekonomická integrace jsou relevantními skutečnostmi při posouzení zásahu do soukromého života.

5. Žalovaný tak dle názoru žalobce zohlednil jen negativní aspekty věci, učinil ze žalobce sedminásobného recidivistu a v jeho neprospěch vyhodnotil předchozí odsouzení, ačkoliv žalobce odsouzen nebyl. Žalovaný naopak nevzal v potaz následné chování žalobce, který si uvědomil závažnost svého jednání a nutnost léčby, pročež je v péči psychiatričky a snaží se zvládnou nesprávné vzorce chování.

Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný se žalobou nesouhlasí. Předně zdůrazňuje, že vydání napadeného rozhodnutí vyvolal sám žalobce protiprávním jednáním, které spočívalo v opakovaném páchání trestné činnosti, za kterou byl pravomocně odsouzen. Nejvyšší správní soud přitom v rozsudku ze dne 28. 6. 2012, č. j. -33, konstatoval, že za opakované narušení veřejného pořádku pro účely zákona o pobytu cizinců je třeba považovat i opakované útoky, byť by pro uplatnění trestněprávních předpisů byly kvalifikovány jako jediný trestný čin. Kvalifikace identického jednání pro účely a zákona o pobytu cizinců je tedy autonomní, mezi oběma ustanoveními nenastává žádný konflikt, neexistuje mezi nimi vztah speciality ani na sebe vzájemně neodkazují. V případě žalobce proto šlo o souhrn trestné činnosti, kterou žalovaný vyhodnotil jako aktuální, skutečné a dostatečně závažné ohrožení základních zájmů společnosti. Žalobce nadto netrpí žádnou formou mentální insufience, která by mu bránila rozpoznat, co je a co není protiprávním jednáním, a proto mu muselo být jasné, že protiprávní činnost, které se dopouštěl, musí mít nutně následky i v pobytové rovině. Žalobcovo protiprávní jednání vykazuje mimořádně vysokou míru společenské škodlivosti, neboť hrubým způsobem zasahuje do lidské důstojnosti, osobní svobody a pocitu bezpečí spoluobčanů na místech veřejně přístupných. Závažnost jednání žalobce je dle žalovaného umocněna tím, že se úmyslné trestné činnosti dopustil opakovaně a vědomě, a to i přesto, že mu v minulosti bylo pro typově shodné jednání trestní stíhání podmíněně zastaveno. Tímto institutem mu byla poskytnuta možnost nápravy bez uložení trestu, což žalobce zcela ignoroval a nepoučil se, pročež u něj dle názoru žalovaného absentuje sebereflexe a respekt k právnímu řádu České republiky. Dle žalovaného se nejedná o ojedinělý exces, ale o persistentní vzorec chování, které bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje veřejný pořádek a mravní výchovu ve společnosti.

7. S názorem, že měl brát do úvahy povahu spáchané trestné činnosti či uloženou sankci, žalovaný nesouhlasí, neboť trestněprávní důsledky s projednávanou věcí nesouvisí. pouze vyžaduje naplnění podmínky pravomocného odsouzení za spáchání trestného činu. Dle žalovaného je nepodstatné, jaký trest byl žalobci v rámci trestního řízení udělen, k čemuž odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2017, č. j. -26. Rovněž posouzení míry zavinění a ostatních atributů trestního řízení přísluší dle žalovaného výhradně soudům a orgánům činným v trestním řízení, nikoli správnímu orgánu. Dle žalovaného přitom platí, že trestní řízení a správní řízení o zrušení zaměstnanecké karty jsou dvě odlišná a na sobě nezávislá řízení a vzájemně na ně nedopadá zásada ne bis in idem.

8. Ve vztahu k námitce nedostatečného zohlednění dopadu napadeného rozhodnutí do žalobcova soukromého života žalovaný poukazuje na to, že bylo úkolem žalobce tvrdit a prokazovat existenci překážky bránící vydání napadeného rozhodnutí. Že je třeba uplatnit ve správním řízení zcela konkrétní námitku, plyne dle žalovaného z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2020, č. j. -39. Žalobce však byl ve správním řízení pasivní a neuvedl nic, co by mohlo rozhodování žalovaného natolik ovlivnit, aby napadené rozhodnutí nevydal. Žalovaný dále připomíná, že žalobci není zakázán pobyt v České republice či jinde v Evropské unii. Poté, co se osvědčí, může opětovně požádat o pobytové oprávnění v České republice. Své známé a přátelé může navštěvovat též na základě bezvízového styku mezi Českou republikou a Ukrajinou.

Obsah správního spisu

9. Žalovaný zahájil dne 17. 2. 2026 se žalobcem správní řízení ve věci řízení o zrušení platnosti jeho zaměstnanecké karty s odůvodněním, že žalobce byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu.

10. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. , byl totiž žalobce shledán vinným z toho, že se dopustil na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti a čin spáchal opětovně, čímž spáchal přečin výtržnictví podle , odst. 2 písm. a) , (dále jen „ “), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců. Dále mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil zaplatil způsobenou škodu, bylo mu uloženo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě a uložena povinnost zaplatit některým poškozeným náhradu nemajetkové újmy. Vzhledem k tomu, že se po vyhlášení rozsudku státní zástupce i žalobce (coby obžalovaný), jakož i osoby ze zákona oprávněné, vzdali práva na odvolání a prohlásili, že netrvají na písemném vyhotovení odůvodnění rozsudku, neobsahuje trestní rozsudek odůvodnění. Z výroku trestního rozsudku je zřejmé, že žalobce dne 24. 6. 2024 v době okolo 10:00 hod, 10:22 hod. a 23:25 hod., dne 30. 6. 2024 v době okolo 10:35 hod., 17:00 hod. a 19:00 hod. a dále dne 28. 7. 2024 v době okolo 11:40 hod. v přesně nezjištěných soupravách metra linky A seděl na sedačce naproti poškozeným ženám a za pomocí rozparku v rozkroku kalhot vyndal svůj penis a následně obnažený penis držel v ruce a masturboval. Tohoto jednání se dopustil přesto, že proti němu bylo vedeno policejním orgánem trestní řízení pro přečin výtržnictví podle , které bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 2 ZT 97/2018, podmíněně zastaveno za současného uložení povinnosti, aby se žalobce podrobil během zkušební doby podmíněného zastavení vhodnému léčebnému programu, léčbě sexuální deviace – parafilie, exhibicionismu.

11. Dle výpisu z evidence rejstříku trestu fyzických osob šlo o jediné odsouzení žalobce.

12. Žalobce k věci zaslal žalovanému své vyjádření ze dne 17. 3. 2026, v němž uvedl, že k věci předkládá pracovní smlouvu, ze které plyne, že je u společnosti X zaměstnán od 3. 6. 2019, a dále vyjádření zaměstnavatele o tom, že i nadále stojí o spolupráci. Uvedl, že již uhradil veškeré náklady trestního řízení a uhradil poškozeným soudem přiznanou náhradu škodu. Dále doložil lékařskou zprávu, která podle něj potvrzuje, že zahájil nařízenou ambulantní léčbu a dobrovolnou terapii. Žalobce též konstatoval, že si uvědomil své jednání, odčinil škodu a podrobuje se léčbě tak, aby se jeho jednání již neopakovalo. Uvedl, že šlo o exces v jinak řádně vedeném životě, a požádal, aby žalovaný přihlédl ke všem skutečnostem a nezrušil platnost zaměstnanecké karty. Ke svému vyjádření přiložil zmiňovanou pracovní smlouvu s dodatkem, vyjádření zaměstnavatele a lékařskou zprávu z Psychiatrické nemocnice Bohnice.

13. Dne 30. 3. 2026 žalobce a jeho zástupkyně nahlédli do spisu a seznámili se s podklady pro vydání rozhodnutí. Uvedli, že se k věci písemně vyjádří do 14 dnů. Správní spis však neobsahuje žádné další vyjádření žalobce.

14. Žalovaný následně vydal napadené rozhodnutí, jímž rozhodl způsobem uvedeným v bodě 1 tohoto rozsudku. Konstatoval, že v případě, kdy rozhodoval podle § 37 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, mu nepřísluší zabývat se dopadem do soukromého a rodinného života, k čemuž odkázal na rozhodnutí správních soudů a § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců podle něj deklaruje, že v případě spáchání úmyslného trestného činu je třeba zrušit pobytové oprávnění, a to bez ohledu na závažnost trestného činu nebo výši trestu. V tomto ohledu žalovaný citoval z rozsudků Nejvyššího správního soudu vydaných ve věcech sp. zn. a . Zároveň si však žalovaný byl vědom toho, že neposuzování přiměřenosti rozhodnutí neplatí absolutně, a to s ohledem na čl. 8 Úmluvy o ochraně základních práv a lidských svobod (dále jen „Úmluva“), k čemuž citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2020, č. j. -39. Dle názoru žalovaného se však žalobce do nepříznivé situace dostal sám porušováním právního řádu České republiky, neboť spáchal úmyslnou trestnou činnost, která spočívala prokazatelně minimálně v sedmi případech v jednání na veřejnosti, konkrétně v prostorách pražského metra, kde se obnažoval a masturboval před mladými ženami. Takové jednání vykazovalo mimořádně vysokou míru společenské škodlivosti, neboť hrubým způsobem zasahovalo do lidské důstojnosti, osobní svobody a pocitu bezpečí spoluobčanů na místech veřejně dostupných. Typově šlo o jednání neslučitelné s požadavky kladenými na cizince, jimž byl povolen pobyt. Závažnost jednání byla umocněna tím, že se ho žalobce dopustil opakovaně a vědomě, a to přesto, že mu bylo pro typově shodné jednání v minulosti trestní stíhání podmíněně zastaveno. Byla mu poskytnuta možnost nápravy, kterou ignoroval, čímž dal najevo absenci sebereflexe a respektu k právnímu řádu. Nejednalo se o ojedinělý exces, ale o persistentní vzorec chování, které bezprostředně a závažně ohrožuje veřejný pořádek a mravní výchovu ve společnosti. Zájem státu na ochraně veřejného pořádku v tomto případě převyšuje nad zájmy žalobce.

15. Žalovaný v napadeném rozhodnutí dále konstatoval, že žalobce je dospělý, svobodný a není nezaopatřenou osobou. Žalobce ke svým rodinným vazbám nic neuvedl a žalovaný z vlastní iniciativy nezjistil, že by se na území České republiky zdržovala jakákoli osoba, která by na něm byla závislá. Obranu žalobce, že se jednalo o ojedinělý exces, měl žalovaný za účelovou. Ojedinělý exces z řádného života pojmově vylučuje situaci, kdy se cizinec prokazatelně dopustil typově shodného jednání minimálně v sedmi případech, a to navíc v časové kontinuitě poté, co mu již v minulosti bylo trestní stíhání pro stejný skutek podmíněně zastaveno. Žalobce navzdory možnosti nápravy, jež mu byla dána, ve svém jednání pokračoval a zintenzivnil ho. Doložená lékařská zpráva sice svědčí o snaze žalobce vyřešit své psychické potíže, ale stejně jako délka pobytu dle názoru žalovaného nemůže v daném případě převážit v jeho prospěch. Žalovaný se dále zabýval ekonomickými aspekty pobytu žalobce, přičemž zjistil, že žalobce není zapsán v žádné obchodní společnosti, není držitelem živnostenského oprávnění, nevlastní v České republice nemovitost. Pracuje jako stavební dělník, což jej neváže výhradně k České republice. Pracovní smlouva a vyjádření zaměstnavatele dle žalovaného s projednávanou věcí nesouvisely a nemohly ovlivnit jeho rozhodování, neboť prokazovaly toliko plnění účelu pobytu. Jako pozitivní faktor hovořící ve prospěch žalobce vyhodnotil žalovaný celkovou délku pobytu (od roku 2018), avšak ani ta nezaložila jeho absolutní právo na další pobytové oprávnění. Ani to, že žalobce uhradil finanční závazky plynoucí z trestního pobytu neodčinilo závažnost jeho protiprávního jednání. Žalovaný dále konstatoval, že žalobci není zakázán další pobyt v České republice ani jinde v Evropské unii a nikdo a nic mu nebrání, aby si našel zaměstnání odpovídající jeho kvalifikaci v zemi jeho původu nebo v jiném státě evropského hospodářského prostoru. Žalobce má možnost po vycestování a osvědčení se znovu požádat o nové pobytové oprávnění a své známé může navštěvovat na základě bezvízového styku mezi Českou republikou a Ukrajinou. Lhůtu 30 dnů k vycestování měl žalovaný za přiměřenou. Dodal, že ačkoliv na Ukrajině probíhá válka, nepovažuje vycestování za zcela nemožné. Pokud by však měl žalobce za to, že jeho vycestování je z objektivních důvodů nemožné, může požádat o speciální pobytový status.

Posouzení důvodnosti žaloby soudem

16. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a že splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Proto ji věcně projednal. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době jeho vydání ( a 2 ). O žalobě soud rozhodl v souladu s bez nařízení jednání, neboť s tím oba účastníci souhlasili (žalovaný výslovně a žalobce mlčky). Dokazování soud neprováděl.

17. Podle § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu.

18. Dle § 46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost zaměstnanecké karty mj. z důvodů uvedených v § 37 téhož zákona. V rozhodnutí, kterým zruší platnost zaměstnanecké karty, stanoví ministerstvo lhůtu k vycestování z území; cizinec je povinen ve stanovené lhůtě z území vycestovat (§ 46e odst. 2 zákona o pobytu cizinců).

19. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

20. Přiměřenost dopadů rozhodnutí ovšem dle § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců správní orgán posuzuje pouze v případech, kdy to tento zákon výslovně stanoví.

21. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře dovodil, že správní orgány jsou povinny zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince v případech, kdy tato povinnost vyplývá přímo z Úmluvy, jejíž článek 8 zavazuje smluvní státy k respektu vůči soukromému a rodinnému životu každého jednotlivce. Např. v rozsudku ze dne 27. 3. 2020, č. j. -38, Nejvyšší správní soud dospěl k následujícím závěrům: „Podmínka, aby důsledky rozhodnutí o zrušení platnosti pobytového oprávnění byly přiměřené důvodu pro zrušení, přičemž při posuzování přiměřenosti se přihlíží zejména k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince, je sice výslovně stanovena pro případy zrušení pobytového oprávnění dle § 37 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, nicméně, i když zákon s jejich relevancí nepočítá v § 37 odst. 1, nelze ani v těchto případech pomíjet čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“.

22. V rozsudku ze dne 5. 2. 2021, č. j. -36, pak Nejvyšší správní soud potvrdil, že pokud účastník namítá nepřiměřený dopad rozhodnutí do svého soukromého a rodinného života a na podporu tohoto tvrzení uvádí konkrétní argumenty, musí se správní orgán tímto tvrzením zabývat a řádně jej vypořádat, přestože to výslovně nevyžaduje žádné ustanovení zákona o pobytu cizinců. Za zjednodušený a nesprávný přitom Nejvyšší správní soud označil názor, že test přiměřenosti provedl sám zákonodárce, když v zákoně o pobytu cizinců stanovil bezvýjimečné pravidlo, že cizinec, který spáchal úmyslný trestný čin, nemá nárok na vyhovění žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu. Nejvyšší správní soud též neaproboval závěr, že spáchání jakéhokoliv úmyslného trestného činu narušuje veřejný pořádek do té míry, že zájem na něm vždy převáží nad individuálním zájmem cizince na rodinný a soukromý život (viz bod 32 rozsudku č. j. -36). S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva pak Nejvyšší správní soud vysvětlil, že při rozhodování o nezbytnosti zásahu do soukromého a rodinného života je třeba brát v potaz povahu a závažnost trestného činu spáchaného účastníkem; délku jeho pobytu v hostitelské zemi; dobu od spáchání trestného činu a chování účastníka během ní; státní občanství různých dotčených osob; rodinnou situaci účastníka, zejm. dobu trvání manželství, jakož i ostatní okolnosti svědčící o existenci skutečného rodinného života páru; otázku, zda manžel účastníka při vzniku rodinného pouta věděl o trestné činnosti stěžovatele; otázku, zda z manželství vzešly děti, a jejich věk; závažnost obtíží, kterým by manžel stěžovatele čelil v domovské zemi; zájem a blaho dětí, zejména s ohledem na obtíže, kterým by čelily v domovské zemi; pevnost rodinných, sociálních a kulturních vazeb s hostitelskou a domovskou zemí; případně mají zohlednit další konkrétní okolnosti, například medicínské aspekty nebo dočasnou či trvalou povahu zákazu vstupu (viz bod 35 rozsudku č. j. -36 a tam odkazovanou judikaturu).

23. Přímo ve vztahu k řízení o zrušení platnosti zaměstnanecké karty z důvodu podle § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců, tj. z důvodu pravomocného odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 10. 2025, č. j. -20, judikoval, že správní orgán je povinen zabývat se námitkou nepřiměřených dopadů do soukromého a rodinného života cizince přímo na základě čl. 8 Úmluvy. V bodě 24 uvedeného rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že: „nelze § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců použít v tom smyslu, že by zcela vylučoval posouzení přiměřenosti uvedených dopadů rozhodnutí, u nichž zákon takovouto povinnost výslovně nestanoví (srov. rozsudek NSS ze dne 14. 2. 2020, č. j. , odst. [37]). I v těchto případech může dotčený cizinec ve správním řízení tvrdit nepřiměřenost dopadů rozhodnutí do svého soukromého a rodinného života. Nejdeli o tvrzení, která lze na první pohled označit za nemyslitelná či zdánlivá, je stěžovatel povinen takovéto posouzení provést. Máli se správní orgán zabývat přiměřeností dopadů rozhodnutí pouze v reakci na uplatněnou námitku, je na cizinci, aby v souladu s § 174a odst. 1 větou poslední zákona o pobytu cizinců sdělil konkrétní důvody, pro které považuje dopady rozhodnutí za nepřiměřené“.

24. Rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2023, č. j. -38, spočívá na názoru, že se žalovaný v řízení o zrušení platnosti zaměstnanecké karty z důvodu dle § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců, musí zabývat dopady svého rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince, avšak pouze na základě konkrétní námitky. Netvrdil-li sám účastník v čem spatřuje nepřiměřený zásah do svého soukromého či rodinného života a proč by mělo být v jeho případě ustoupeno od zájmu na ochraně tuzemské společnosti, pak nemůže žalovanému vytýkat, že se daným aspektem věci nezabýval.

25. Na základě shora uvedených východisek soud shledal, že žaloba není důvodná.

26. Žalobce žalovanému předně vytýká, že se dopustil chybného úsudku a neznalosti norem trestního práva, neboť jej označil za sedminásobného recidivistu úmyslné trestné činnosti, která vykazuje znaky systémového a vědomého porušování veřejného pořádku. K tomu soud uvádí, že ačkoliv recidiva není v výslovně definována (opačné tvrzení žalobce je mylné), obecně se jí rozumí situace, kdy pachatel spáchá nový trestný čin po právní moci předchozího odsuzujícího rozsudku (tzv. pravá recidiva) nebo po vyhlášení odsuzujícího, dosud nepravomocného rozsudku (tzv. nepravá recidiva). Taková situace v případě žalobce nenastala. Žalovaný se přesto dle názoru zdejšího soudu nedopustil závažného pochybení, které by vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. V odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž zcela správně vycházel především z toho, že žalobcova trestná činnost výtržnictví spočívala v opakovaném – prokazatelně minimálně v sedmi případech – asociálním a sexuálně motivovaném jednání na veřejnosti. Takové posouzení žalovaného je v souladu s rozsudkem ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. , jímž byl žalobce shledán vinným z přečinu výtržnictví, neboť z rozsudku je zřejmé, že trestná činnost, za níž byl žalobce pravomocně odsouzen, spočívala v sedmi dílčích útocích jednoho pokračujícího přečinu. Žalovaný tedy dával žalobci především k tíži to, že se trestného činu dopustil v několika dílčích útocích a nikoli jen v jednom. Pokud žalovaný bral v potaz též to, že se žalobce protiprávního jednání dopustil opakovaně přesto, že v minulosti bylo pro typově shodné jednání jeho trestní stíhání podmíněně zastaveno, nespatřuje v tom soud nic závadného. I v tomto ohledu je posouzení žalovaného v souladu s trestním rozsudkem, jímž bylo shledáno naplnění znaku „opětovně“ ve smyslu v tom, že se žalobce trestného činu dopustil navzdory předchozímu podmíněnému zastavení trestního stíhání.

27. Třebaže tedy žalobce nebyl za předchozí protiprávní jednání odsouzen, bylo v jeho světle možné nahlížet na osobnost žalobce jako na někoho, kdo se z předchozího podmíněného zastavení trestního stíhání zcela nepoučil a kdo spáchal trestnou činnost opakovaně (opětovně). Žalovaný přitom žalobce neoznačil za „nebezpečného recidivistu“, jak je mu vytýkáno v žalobě, nýbrž na jednom místě napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobce má sklon k recidivě deliktního jednání, což zdejší soud s ohledem na výše uvedené nepovažuje za tvrzení, jež by odporovalo skutkovému stavu věci. Třebaže v případě žalobce nelze hovořit o recidivě ve smyslu trestního práva, lze žalobci dávat k tíži to, že se trestného jednání dopustil opětovně a v několika dílčích útocích, což je přesně to, co žalovaný učinil. Proto také žalovaný nepřistoupil na argumentaci žalobce, že se v jeho případě jednalo toliko o ojedinělý exces v jinak řádném způsobu vedení života. Zjistil totiž, že se žalobce dopustil nežádoucího jednání vícekrát, tedy má k jeho opakování sklony. Na tomto úsudku žalovaného soud neshledává nic chybného.

28. V další žalobní argumentaci žalobce žalovanému vytýká, že nevzal do úvahy všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí do jeho soukromého života, především že se nezabýval charakterem jeho onemocnění (parafilní poruchy), dobrovolnou účastí na terapii, absencí jeho nebezpečnosti pro společnost, pravděpodobností zvládnutí této poruchy do budoucna, intenzitou jeho sociálních vztahů na území České republiky a v zemi jeho původu, existencí zázemí či ekonomickou integrací. Jak ovšem plyne z bodů 20 až 24 tohoto rozsudku, žalovanému nestanovuje povinnost zabývat se přiměřeností dopadů napadeného rozhodnutí z úřední povinnosti a jeho povinnost je v tomto ohledu závislá na konkrétních tvrzeních účastníka řízení. Žalobce přitom ve správním řízení k důvodům nepřiměřenosti rozhodnutí o zrušení zaměstnanecké karty téměř nic netvrdil.

29. Ve svém jediném podání ze dne 17. 3. 2026 žalobce pouze stroze poukazoval na to, že je zaměstnán od 3. 6. 2019 a zaměstnavatel o jeho spolupráci nadále stojí, že uhradil všechny finanční závazky plynoucí z trestního rozsudku, zahájil ambulantní léčbu a dobrovolnou terapii (podrobuje se léčbě, aby se jeho jednání neopakovalo), že si své jednání uvědomuje a že šlo o exces v jinak řádném životě. Žalobce tato tvrzení argumentačně dále nerozvinul, především žalovanému nedal důvod, aby se podrobně zabýval charakterem žalobcovy sexuální poruchy a budoucími vyhlídkami na její úspěšné zvládnutí. Naopak opětovné spáchání nežádoucího jednání a četnost dílčích útoků mohly žalovaného oprávněně vést k závěru, že žalobce svou deviaci nemá pod kontrolou (navzdory probíhající léčbě). Žalobce ve správním (ale ani v soudním řízení) rovněž netvrdil nic konkrétního ke svým sociálním vazbám k České republice ani k případným vážným ekonomickým důvodům, jež by měly být vzaty v potaz. Nemůže proto nyní žalovanému vytýkat, že se takovým otázkám blíže nevěnoval. Všechny z aspektů, které žalobce ve svém podání ze dne 17. 3. 2026 stručně vyjmenoval, žalovaný zohlednil a při absenci bližší konkretizace je neshledal za důvody, které by měly převážit ve prospěch žalobce. Ani v tom soud neshledává pochybení žalovaného, přičemž zdůrazňuje, že bylo na žalobci, aby konkrétní argumentací přesvědčil žalovaného o nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí, což ovšem žalobce ve správním řízení neučinil.

30. Žalobci nicméně lze dát za pravdu v tom, že žalovaný mylně uvedl, že vyjádření zaměstnavatele a předložená pracovní smlouva s dodatkem „s projednávanou věcí nikterak nesouvisí a nemůžou ovlivnit rozhodování správního orgánu“. Soud naopak zastává názor, že tyto dokumenty obecně vzato mohou mít vliv na rozhodování o přiměřenosti rozhodnutí o zrušení zaměstnanecké karty, jelikož mohou vypovídat o dosavadní míře integrace cizince, jeho pracovních (potažmo sociálních) vazbách k České republice či o ekonomických důvodech, pro které by v některých případech mohlo být rozhodnutí správního orgánu nepřiměřené. Způsob, jakým žalovaný tyto důkazní návrhy hodnotil, proto nebyl zcela správný. V této konkrétní věci však soud v dílčím procesním pochybení žalovaného neshledává důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, jelikož argumentace žalobce dotýkající se těchto dokumentů byla opětovně povrchní a nedostatečně konkrétní. Žalobce ve svém vyjádření ze dne 17. 3. 2026 totiž pouze uvedl, že z pracovní smlouvy plyne, od kdy je zaměstnán u současného zaměstnavatele, a že z vyjádření zaměstnavatele se podává, že i nadále stojí o spolupráci s ním. Žalovaný přitom vzal v potaz jak celkovou délku pobytu žalobce na území České republiky, tak i to, že žalobce plnil účel povoleného pobytu. Neuváděl-li žalobce nic dalšího například k ekonomickým obtížím, kterým by čelil v zemi původu, pevnosti sociálních vazeb v České republice či k jeho celkové finanční a pracovní situaci, pak nelze žalovanému vytýkat, že takové aspekty sám za žalobce nezjišťoval a nedomýšlel (totéž platí i o zdravotních aspektech věci, jak bylo uvedeno výše).

Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

31. Vzhledem k tomu, že žalobní body nebyly důvodné a soud nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta ( ).

32. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalovaný, který byl naopak plně úspěšný, náhradu nákladů řízení nepožadoval. Soud proto žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

Nejvyšší správní soud však kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele ( ).

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 31. srpna 2026

Mgr. Marcela Uhříčková v. r.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.