Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
22 Az 5/2026 - 36.pdf
PDF · 0 B
No categories available
22 Az 5/2026 - 36
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Petrem Sedlákem ve věci
žalobce: D. D., nar. X, st. příslušnost X
pobytem X
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
sídlem Poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2026, č. j. OAM-631/ZA-ZA11-P10-R2-2023,
takto:
I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 23. 1. 2026, č. j. OAM-631/ZA-ZA11-P10-R2-2023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 192 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž mu žalovaný znova neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o azylu“). Příběh žalobce ani aktuální situace v Rusku dle žalovaného nesvědčí o tom, že by byl v zemi původu pronásledován nebo mu hrozilo pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu či vážná újma ve smyslu § 14a zákona o azylu.
2. Již dříve žalovaný stejně rozhodl v pořadí prvním rozhodnutím ze dne 7. 11. 2023, č. j. OAM-631/ZA-ZA11-P11-2023, které bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2024, č. j. 22 Az 48/2023-31 (dále jen „zrušující rozsudek“).
II. Žaloba a její doplnění
3. Žalobce v žalobě namítá, že správní orgán řádně nezjistil skutkový stav, nepřihlédl ke všem rozhodujícím okolnostem a porušil požadavek individualizace rozhodnutí, v důsledku čehož nesprávně aplikoval zákon o azylu. Napadené rozhodnutí nemá oporu ve shromážděných podkladech a nedostálo požadavkům zrušujícího rozsudku, neboť žalovaný se dostatečně nezabýval brannou povinností v Rusku. Žalobce má za to, že by mu měla být udělena mezinárodní ochrana, neboť vyjadřoval nesouhlas se současnou vládou Ruské federace prostřednictvím sociálních sítí a projevil obavu z nucené účasti na válečném konfliktu, který Rusko vede na Ukrajině. Nesouhlasí s tím, že by podání žádosti o mezinárodní ochranu bylo pouze snahou o legalizaci pobytu.
4. V obsáhlém doplnění žaloby brojí žalobce předně proti tomu, že žádost o mezinárodní ochranu podal účelově. Judikatura opakovaně potvrzuje, že samotný okamžik podání žádosti není pro posouzení její důvodnosti rozhodující. Žádost podal až ve chvíli, kdy mu reálně hrozil návrat do Ruska; do té doby zde měl legální pobyt. Podstatné jsou jeho konkrétní obavy z návratu. Žalovaný kladl nepřiměřený důraz na údajnou účelovost žádosti, místo toho, aby objektivně posoudil důvody jeho obav a splnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany.
5. Žalobce nesouhlasí s ruskou agresí proti Ukrajině a obává se, že by po návratu do země původu byl povolán k vojenské službě a byl nucen se podílet na válečném konfliktu. Důvodem pro udělení mezinárodní ochrany jsou situace, kdy by výkon vojenské služby mohl vést k účasti na válečných zločinech. Odkazuje na konkrétní zprávy a judikaturu, podle nichž se ruská armáda na Ukrajině dopouští válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Jeho obava z vojenské služby a možného trestu za její odmítnutí představují relevantní důvod pro poskytnutí mezinárodní ochrany.
6. Napadené rozhodnutí poukazuje na možnost odepřít výkon základní vojenské služby a vykonávat náhradní civilní službu (dále též „NCS“). Žalovaný ovšem nezkoumal, zda je tato možnost pro žalobce reálně uskutečnitelná. Podle dostupných informací je v Rusku faktické uplatnění NCS značně omezené; úřady žádosti často odmítají, ztěžují jejich podání a v některých případech postihují osoby, které odpírají vojenskou službu z protiválečných důvodů. V případě nenastoupení mu navíc hrozí trestní stíhání a trest odnětí svobody. Vzhledem k podmínkám v ruských detenčních zařízeních by mu v případě uvěznění mohlo hrozit nelidské či ponižující zacházení.
7. V případě návratu do Ruska hrozí žalobci nasazení do bojů na Ukrajině. Žalovaný nevzal v úvahu aktuální informace o fungování odvodního systému a získávání vojáků v Rusku. Odvody byly zpřísněny a nově probíhají průběžně během celého roku. Současně se ztížily možnosti, jak se vojenské službě vyhnout. Podle dostupných zpráv dochází k nezákonným a nuceným odvodům. K podpisu smluv pro službu v armádě bývají osoby nuceny psychickým nátlakem, výhrůžkami, násilím či dokonce falšováním podpisů. Ani bez podpisu profesionální smlouvy nejsou branci zcela vyloučeni z podpory vojenských operací; mohou vykonávat logistické a podpůrné úkoly v příhraničních oblastech nebo na okupovaných územích; tím se nepřímo podílejí na válce.
8. Žalobce nesouhlasí ani se závěrem žalovaného, že jeho protiválečné příspěvky na sociálních sítích pro něj nepředstavují riziko pronásledování ze strany ruských orgánů. Jeho veřejně přístupný profil zvyšuje pravděpodobnost, že budou jeho postoje zaznamenány a použity jako podklad pro postih ze strany státních orgánů. K represím přitom dochází i vůči běžným občanům, nikoli pouze vůči známým opozičním osobnostem. Odkazuje na zprávy dokumentující rozsáhlé postihy protiválečných projevů v Rusku; ty jsou trestně stíhány a za jejich zveřejňování jsou ukládány i dlouholeté tresty odnětí svobody. Významná část těchto stíhání se týká právě aktivit na internetu a sociálních sítích, včetně příspěvků s malým dosahem nebo soukromě sdíleného obsahu.
III. Vyjádření žalovaného
9. Žalovaný navrhuje žalobu zamítnout a trvá na tom, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany. Má za to, že skutkový stav zjistil dostatečně a rozhodnutí je zákonné. K protiválečným příspěvkům na sociálních sítích uvádí, že žalobce není politický aktivista ani veřejně známá osoba a jeho omezená aktivita na Instagramu nezakládá přiměřenou pravděpodobnost pronásledování po návratu do Ruska. Pokud jde o obavy žalobce z vojenské služby, žalovaný poukazuje na to, že branná povinnost sama o sobě nepředstavuje azylově relevantní důvod. Podle dostupných informací žalobci nehrozí automatické nasazení do bojů na Ukrajině a případná účast by byla spojena jen s dobrovolným podpisem profesionální smlouvy. V Rusku existují zákonné možnosti odkladu a osvobození od vojenské služby nebo náhradní civilní služba; sankce za vyhýbání se odvodu jsou zpravidla peněžité. Za skutečný motiv žádosti žalovaný považuje snahu žalobce legalizovat si pobyt v České republice poté, co měl problémy s pobytovým oprávněním.
IV. Posouzení věci krajským soudem
10. Žaloba byla podána osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), ve lhůtě stanovené v § 32 odst. 1 písm. b) zákona o azylu.
11. V souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání. Při posuzování věci měl přitom na zřeteli čl. 46 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU (dále jen „procedurální směrnice“), který zakotvuje povinnost členských států zajistit pro žadatele o mezinárodní ochranu účinný opravný prostředek. Dle odst. 3 tohoto ustanovení lze za účinný opravný prostředek považovat pouze takový, který zabezpečuje „úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU“. K tomu krajský soud bere na vědomí i § 32 odst. 9 zákona o azylu, který přikazuje zohlednění takových nových skutečností, které se vztahují k možnému pronásledování nebo k hrozbě vážné újmy a které nastaly po vydání rozhodnutí ministerstva. V tomto rozsahu tedy soud není vázán žalobními body.
12. Krajský soud ve věci rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání.
13. Po posouzení věci dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná.
14. Součástí správního spisu jsou dvě vyjádření žalobce k důvodům, proč a jak přicestoval do České republiky (poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu, protokol o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany). Uvedl, že je X, státní občan Ruské federace, bez náboženského vyznání a politické příslušnosti, nebyl v minulosti politicky aktivní. Je svobodný, žije s přítelkyní, která je občankou Ruské federace, bezdětný, zdravý. Rodiče bydlí v Rusku, do ČR přijel v roce 2019, od té doby v Rusku nebyl, poprvé byl v ČR v roce 2017, měl tu dlouhodobý pobyt. Důvodem pro podání žádosti o mezinárodní ochranu je zamítnutí poslední žádosti o zaměstnaneckou kartu, hrozí mu návrat do Ruska. Obavy má jednak z důvodu nesouhlasu s ruskou vládou, který vyjadřuje na sociálních sítích; dále proto, že je ve věku 24 let, což je věk, kdy by ho mohli povolat do armády. Popsal své studium v ČR i pracovní příležitosti. Do Ruska se podle svého názoru vrátit nemůže. Uvedl, že moc lidí ve věku 18-27 let je posíláno na Ukrajinu do války, nechce být zabit ani nikoho zabíjet. Má obavy z další mobilizace, základní vojenskou službu nevykonal, u odvodu byl v 16 letech. Vyjádřil i své důvody nesouhlasu s politikou Ruské federace s tím, že krátké příspěvky nesouhlasu zveřejňuje na svém veřejném profilu na síti Instagram.
15. Žalovaný krom azylového příběhu žalobce vycházel z Informace OAMP – Ruská federace, Situace navrátilců do Ruské federace po krátkodobém či dlouhodobém pobytu v zahraničí, kontrola sociálních sítí, prověrky na hranicích, situace mobilizovaných ze dne 25. 2. 2025; Informace OAMP – Ruská federace, Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 15. 4. 2025; Informace Finské imigrační služby – Ruské federace, Vyhýbání se odvodům během mobilizace aktualizované dne 22. 8. 2024; Informace OAMP – Základní vojenská služba, náhradní civilní služba ze dne 28. 1. 2025.
16. Krajský soud předesílá, že žadatele o mezinárodní ochranu stíhá břemeno tvrzení. Je především na něm, aby v rámci pohovoru věrohodně tvrdil a v rámci svých možností prokázal skutečnosti, které mohou mít relevanci z hlediska některé z forem mezinárodní ochrany. Žalovaný mu k tomu zejména musí vytvořit prostor vhodně kladenými otázkami během pohovoru. Pokud žadatel o mezinárodní ochranu uvádí relevantní skutečnosti, je pak na žalovaném, aby si shromáždil dostatečné množství aktuálních a přesných informací o zemi původu žadatele a jeho tvrzení s těmito informacemi konfrontoval při posuzování, zda dotyčnému v zemi původu hrozí pronásledování nebo vážná újma.
17. Před posouzením důvodnosti žaloby se soud musí nejprve vyjádřit k původnímu tvrzení žalovaného o účelovosti žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu. Správní orgán i v nyní napadeném rozhodnutí poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 2 Azs 423/2004 a ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 2 Azs 137/2005. Konstatoval, že žalobce zjevně nepociťoval svoji situaci nikterak palčivě, pokud podal žádost o mezinárodní ochranu teprve rok a půl po vypuknutí válečného konfliktu na Ukrajině a zhruba 8 měsíců po vyhlášení mobilizace v zemi, kdy se dostal do potíží s pobytovým oprávněním na území ČR za jiným účelem (srov. str. 10 napadeného rozhodnutí).
18. Ve zrušujícím rozsudku krajský soud vyslovil následující: „soud nijak nezpochybňuje odkazy žalovaného na rozsudky Nejvyššího správního soudu ve věcech sp. zn. 2 Azs 423/2004 a 2 Azs 137/2005 ohledně doby, kdy má být podána žádost o mezinárodní ochranu. Uvedené rozsudky nicméně dopadají na žádosti o mezinárodní ochranu podané až po několikaletém nelegálním pobytu poté, co skončila platnost povolení k dlouhodobému pobytu. Obdobně ale soud nezpochybňuje ani na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 8 Azs 2/2019, na který žalobce odkázal v doplnění žaloby a ve kterém se uvedený soud vyjadřoval k hodnocení účelovosti žádosti. Závěry všech uvedených rozhodnutí tvoří rámec pro posouzení nyní projednávané věci a poskytují oporu pro závěr, že hodnocení účelovosti žádosti žalobce je minimálně předčasné a rozhodně účelovost žádosti s ohledem na obsah správního spisu nemůže být jediným důvodem pro zamítnutí žádosti. V nyní projednávané věci soud neshledal, že by se žalovaný zabýval tím, jak dlouho pobýval žalobce v ČR nelegálně, ale pouze vyšel z toho, že žalobce podával žádost o mezinárodní ochranu zjevně účelově. Není sporné, že žalobce podal svoji žádost až poté, co mu nebyla udělena zaměstnanecká karta. Zároveň žalovaný nečiní sporným, že měl žalobce před podáním žádosti o mezinárodní ochranu povolen pobyt na území ČR až do doby zamítnutí žádosti o zaměstnaneckou kartu. Jinými slovy, do doby pravomocného zamítnutí žádosti o zaměstnaneckou kartu neměl žalobce důvod žádat o mezinárodní ochranu. Pokud chce žalovaný vycházet z účelovosti podání žádosti o mezinárodní ochranu, musí věcně podložit dobu, po kterou žalobce pobýval na území ČR nelegálně.“
19. Žalovaný se v dalším řízení po zrušení předcházejícího rozhodnutí nijak nezabýval tím, zda a případně po jakou dobu žalobce pobýval na území České republiky nelegálně. Své rozhodnutí neudělit žalobci mezinárodní ochranu ovšem žalovaný nezaložil toliko na závěru o účelovosti jeho žádosti. V nyní napadeném rozhodnutí dokonce nikde ani explicitně neuvádí přímo to, že by žalobce postupoval „účelově“. Ze skutečnosti, že žalobce o mezinárodní ochranu požádal až poté, co zde přišel o jiné pobytové oprávnění, dovozuje správní orgán pouze ne příliš vysokou intenzitu žalobcových obav. Žalovaný v dalším řízení po vydání zrušujícího rozsudku obsáhle věcně posoudil žalobcem prezentované důvody pro udělení mezinárodní ochrany a neomezil se na pouhé konstatování účelovosti jeho postupu. Na samotném zdůraznění časových souvislostí žalobcova pobytu na zdejším území neshledává soud nic závadného.
20. Z obsahu správního spisu a podané žaloby vyplývají dvě argumentační linie. V první jde o obavu z pronásledování z důvodu aktivit žalobce na sociálních sítích. V druhé jde o otázku možné vojenské služby žalobce v ruské armádě.
21. Podle § 12 písm. a) zákona o azylu je podstatné posouzení toho, zda žalobce ve vlasti nebyl pronásledován za uplatňování politických práv a svobod; podle § 12 písm. b) zákona o azylu se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
22. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.
23. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) trest smrti nebo poprava, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.
IV.1 Aktivita žalobce na sítích
24. Krajský soud se předně zabýval tím, zda je u žalobce dána hrozba nebezpečí pronásledování z důvodu zastávání určitého politického názoru. Otázku pronásledování má žalovaný posuzovat dle definice v § 2 odst. 4 zákona o azylu ve spojení čl. 9 odst. 1 směrnice 2011/95/EU.
25. Z obsahu správního spisu i z obsahu žaloby vyplývá, že obavy žalobce pramení ze strachu z pronásledování či rizika vzniku vážné újmy v Ruské federaci na základě jeho aktivit na sociální síti Instagram, jimiž projevoval nesouhlas s nynějším ruským režimem.
26. Ve zrušujícím rozsudku krajský soud vyslovil: „Činnost osob na sociálních sítích je zájmovou činností orgánů ruských bezpečnostních složek. Podle ve spisu založené Informace OAMP ze dne 31. 10. 2022 stíhání za online protiválečnou činnost je v poslední době častějším jevem na rozdíl od veřejných protestů, což se dotýká nejen veřejně známých osob, ale i obyčejných lidí. Ke kriminalizaci přitom ruské úřady mohou využít i aktivity z minulosti. Podstatné je, že předmětem zájmu státních orgánů Ruské federace mohou být nejen vůdčí politické postavy, ale i běžní lidé s politickým názorem. U těchto osob pak nelze kromě opakovaných výslechů či zvýšené míry dohledu vyloučit ani riziko pronásledování či hrozbu vážné újmy spočívající v nelidském nebo ponižujícím zacházení. Nebezpečí pro osoby vyjadřující se na sociálních sítích je tedy reálně existující a nikoliv nepravděpodobné. I v nyní posuzované věci bylo na žalovaném zabývat se aktivitami žalobce na sociálních sítích, tj. optikou azylově relevantních důvodů posoudit povahu a možné dopady jednotlivých žalobcem publikovaných příspěvků. (…) Z obsahu správního spisu nevyplývá, že by žalovaný obsah profilu žalobce na síti Instagram jakýmkoliv způsobem zachytil. Žádný záznam obsahu profilu žalobce není ani součástí seznamu podkladů, se kterými seznámil žalovaný žalobce (…) žalovaný byl povinen učinit součástí správního spisu takový důkaz, kterým by zachytil stav instagramového profilu žalobce ke dni, ke kterému prováděl takový důkaz, a byl povinen s ním žalobce seznámit a umožnit mu na něj reagovat. Krom toho v případě pochybností o veřejnosti profilu nevyzval žalovaný žalobce ke sdělení, kdy profil uzavřel, ani ho nevyzval k poskytnutí obsahu jím zveřejňovaných příspěvků.“
27. Žalovaný po vrácení věci neprovedl zhola žádné nové dokazování ohledně žalobcova účtu na sociální síti Instagram. Podobu daného profilu žádným způsobem nezkoumal (neučinil součástí správního spisu např. screenshoty tohoto profilu), nedotázal se ani samotného žalobce na konkrétní obsah jím zveřejňovaných příspěvků a intenzitu jejich publikace. Opětovně tedy vyšel pouze z poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu a protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Součástí podkladů napadeného rozhodnutí učinil pouze aktualizovanou verzi původně použité zprávy Informace OAMP – Situace navrátilců do Ruské federace po krátkodobém či dlouhodobém pobytu v zahraničí.
28. Následně v nyní napadeném rozhodnutí žalovaný opětovně uzavřel, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany z důvodu politického pronásledování. Posuzoval možnost tzv. uprchlictví sur place, tedy zda se situace žalobce nezměnila v důsledku jeho aktivit vykonávaných po odchodu ze země původu, konkrétně zveřejňováním občasných protiválečných příspěvků na Instagramu. Na základě podkladů ve spise nedospěl k závěru, že by tyto omezené aktivity mohly vést k tomu, že se žalobce stal nebo mohl stát objektem zájmu ruských státních orgánů. Žalobce nebyl politickým aktivistou, veřejně známou osobou ani osobou již dříve sledovanou státními orgány a sám uvedl, že své názory vyjadřoval pouze velmi omezeně, zejména s ohledem na bezpečnost rodiny žijící v Rusku. Podle žalovaného navíc neexistuje přiměřená pravděpodobnost, že by se ruské orgány o těchto aktivitách dozvěděly nebo že by kvůli nim vůči žalobci postupovaly nepřiměřeně či represivně. Žalovaný zohlednil důvody žalobcova odchodu ze země, i informace o zacházení s navrátilci do Ruské federace. Na základě těchto skutečností dospěl k závěru, že žalobci po návratu nehrozí pronásledování ve smyslu zákona o azylu ani jiné závažné porušení lidských práv (srov. str. 4-6 napadeného rozhodnutí).
29. V Informaci OAMP – Ruská federace, Situace navrátilců do Ruské federace po krátkodobém či dlouhodobém pobytu v zahraničí, kontrola sociálních sítí, prověrky na hranicích, situace mobilizovaných ze dne 25. 2. 2025, ze které vycházel žalovaný při vydání napadeného rozhodnutí, se jako odpověď na otázku, jaké skupiny čelily trestnímu nebo správnímu stíhání a následnému odsouzení za protiválečné postoje nebo komentáře na sociálních sítích po svém návratu do Ruské federace, uvádí mimo jiné následující: Organizace OVD-Info evidovala od začátku ruské invaze 22. 2. 2025 celkem 1155 případů stíhání za protiválečné postoje a v období 01/2024-01/2025 pak 299 případů. V roce 2024 se kauzy primárně týkaly aktivity na internetu (písemných komentářů). Zaznamenáno bylo též 240 případů ruských občanů, kteří byli v souvislosti s protiválečnými výroky stíháni nebo odsouzeni a kteří již opustili zemi. Oslovený anonymní zdroj při výzkumném rozhovoru uvedl, že protiválečné postoje zastává velké množství osob, pročež není možné kriminalizovat všechny; záleží na úrovni viditelnosti a veřejného projevu (např. u komentářů na sociálních sítích). Jiný anonymní zdroj upozornil, že trestnímu stíhání čelili po návratu i někteří běžní lidé. Dle něj všechny osoby, které byly v zahraničí aktivní například na sociálních sítích, mohou čelit zvýšenému riziku, ovšem ruské úřady nemají kapacity, aby sledovaly činnost všech svých občanů v zahraničí (srov. bod 6 informace)
30. Již v předcházejícím zrušujícím rozsudku zdejší soud na základě tehdejší informace OAMP konstatoval, že nebezpečí pro ruské občany vyjadřující se kriticky na sociálních sítích je reálně existující a nikoliv nepravděpodobné. Z aktualizované informace OAMP dle soudu nevyplývá, že by se na tomto závěru cokoli změnilo. Žalovaný v napadeném rozhodnutí akcentoval jeden anonymní zdroj, který si byl vědom toliko nejvýše 10 případů trestního stíhání navrátilců pro protiválečné komentáře; ve stejné zprávě je však také prezentováno, že organizace OVD-Info naopak hovoří o 1155 zdokumentovaných stíhání, z čehož bylo 299 případů za jeden rok a týkaly se právě písemných komentářů na internetu. Dle soudu proto rozhodně nelze bez dalšího vyloučit, že by i žalobce, který není novinářem či politicky exponovanou osobou, mohl být za svou aktivitu na sociální síti Instagram trestně či správně stíhán.
31. Žalovanému lze přisvědčit, že míra pravděpodobnosti toho, zda a jak intenzivní riziko pronásledování žalobci hrozí, závisí na rozsahu a charakteru jeho činnosti na sociální síti (četnosti, obsahu či míře „útočnosti“ jeho příspěvků, dosahu jeho profilu vzhledem k počtu sledujících apod.). Těmito otázkami se ovšem žalovaný nijak nezabýval. Již sice na rozdíl od předcházejícího rozhodnutí nevyšel z toho, že žalobcův profil toliko je neveřejný, nýbrž jeho veřejně publikované příspěvky posoudil jako „nezajímavé“ pro ruské státní orgány. Hodnotit obsah žalobcova profilu však správní orgán nemohl bez toho, aniž by jej měl důkazně podložen ve správním spise.
32. Soud proto uzavírá, že ze zjištěného skutkového stavu (shora uvedené informace OAMP ke kontrole sociálních sítí) nevyplývá, že by žalobci bez dalšího nemohlo pravděpodobně nehrozit pronásledování pro uplatňování jeho politických postojů na sociálních sítích jen proto, že není exponovanou osobou, či že ruské státní orgány nemají vůbec kapacity ke sledování internetové aktivity svých občanů v zahraničí. Dle zjištěných informací totiž takové případy zdokumentovány byly, a to nikoliv v zanedbatelném rozsahu. Pokud žalovaný chtěl učinit úvahu, že žalobci v zemi původu pravděpodobně nehrozí žádné obtíže právě proto, že charakter jím veřejně prezentovaných příspěvků na síti Instagram vyhodnotil jako nedostatečně intenzivní, pak takto nemohl postupovat bez toho, aniž by součástí správního spisu učinil takový důkaz, kterým by zachytil stav instagramového profilu žalobce.
IV.2 Vojenská služba v ruské armádě
33. Soudy opakovaně konstatovaly, že odmítání výkonu vojenské služby pro vlastní stát není samo o sobě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany ani tehdy, pokud by se výkon vojenské služby pojil s rizikem účasti na bojových akcích. Z tohoto obecného pravidla však existuje řada výjimek. Jednu z nich, která má relevanci pro případ žalobce, upravuje čl. 9 odst. 2 písm. e) směrnice Rady 2004/83/ES (dále jen „kvalifikační směrnice“). Podle něj lze za pronásledování považovat rovněž jednání spočívající v trestním stíhání nebo trestu za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení uvedené v čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice. Mezi ně patří páchání válečných zločinů, zločinů proti lidskosti nebo činů, které odporují zásadám a cílům OSN, jež uvádí preambule a články 1 a 2 Charty OSN (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 2. 2015 ve věci C-472/13, Shepherd).
34. V citovaném rozsudku Soudní dvůr objasnil, že k naplnění čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice stačí, aby bylo pouze pravděpodobné, že by žadatel mohl spáchat činy uvedené v čl. 12 odst. 2 této směrnice (bod 39). Žadatel zároveň nemusí prokazovat, že by sloužil přímo v boji. Uvedené ustanovení kvalifikační směrnice se týká i situací, ve kterých by se žadatel podílel na páchání válečných zločinů jen nepřímo tím, že by při plnění svých úkolů s rozumnou mírou pravděpodobnosti poskytl nezbytnou podporu pro přípravu nebo uskutečnění těchto zločinů (bod 46). Na tyto závěry Soudní dvůr navázal i později v rozsudku ve věci E. Z., kde uvedl, že čl. 9 odst. 2 písm. e) se musí vykládat tak, že, „pro brance, který odepře vykonat vojenskou službu za konfliktu, avšak nezná své budoucí služební zařazení v rámci armády, v kontextu všeobecné občanské války, která se vyznačuje opakovaným a systematickým pácháním zločinů nebo jednání uvedených v čl. 12 odst. 2 téže směrnice armádou, která nasazuje brance, by výkon vojenské služby znamenal přímou či nepřímou účast na spáchání takových zločinů nebo jednání bez ohledu na zařazení v rámci armády.“ (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 11. 2020 ve věci C-238/19, E. Z. proti Bundesrepublik Deutschland).
35. Aby tedy odepření výkonu vojenské služby, se kterým se pojí trestní stíhání, potenciálně mohlo být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, musí se s přiměřenou pravděpodobností prokázat, že by výkon vojenské služby zahrnoval páchání válečných zločinů, zločinů proti lidskosti nebo činů, které odporují zásadám a cílům OSN. Pro posouzení této otázky přitom není nutné, aby se branec přímo podílel na bojových akcích, ani aby předem znal přesné zařazení v rámci armády. To vše platí za předpokladu, že armáda, ve které by sloužil, opakovaně a systematicky páchá uvedené zločiny.
36. Nejvyšší správní soud k této problematice (byť v souvislosti s otázkou vyhoštění) v recentním rozsudku ze dne 31. 7. 2024, č. j. 2 Azs 163/2024-27, zdůraznil, že politickému prohlášení vrcholných představitelů Ruské federace je třeba přiznat velmi omezenou vypovídací hodnotu. Dále uvedl, že z veřejných zdrojů ani ze shromážděných informací (tehdy) neplynuly žádné jednoznačné závěry ohledně trvání mobilizace, naopak odkázal na výskyt nezákonné praxe, kdy policie v Rusku překračuje své pravomoci a odvádí osoby k vojenské komisi, a uložil žalovanému, aby se zabýval nejen legislativní rovinu mobilizace, ale především reálným průběhem mobilizace, včetně různých forem skryté mobilizace.
37. Zdejší soud ve zrušujícím rozsudku vyslovil, že „nepovažuje závěry žalovaného, které se odvolávají na státoobčanskou povinnost k plnění vojenské služby, za dostatečné. (…) Bude na žalovaném, aby se opětovně zabýval otázkou tzv. skryté mobilizace a pokud z doplněných zpráv o zemi původu vyplyne, že by žalobci v případě návratu hrozilo (s požadovanou mírou pravděpodobnosti) povolání k výkonu vojenské služby, bude se muset zabývat dále podmínkami jejího výkonu, možnostmi odepřít výkon služby, následky odepření výkonu služby (ať již legálního, nebo nelegálního)“.
38. Žalovaný si po vrácení věci obstaral Informaci OAMP – Základní vojenská služba, náhradní vojenská služba ze dne 28. 1. 2025. Následně v nyní napadeném rozhodnutí znova zopakoval, že branná povinnost a povinná vojenská služba patří k základním státoobčanským povinnostem, Ruskou federaci nevyjímaje. Ruský systém základní vojenské služby je podrobně upraven zákonem, je předvídatelný, transparentní a uplatňuje se stejně na všechny občany bez ohledu na jejich osobní charakteristiky. Předpisy stanoví jasná pravidla odvodu, délku služby, postupy povolání i možnosti odkladu, osvobození nebo náhradní civilní služby z důvodu svědomí. Proti rozhodnutím vojenských orgánů je možné se bránit soudně a existují případy úspěšných žalob. Sankce za neplnění povinností souvisejících s odvody nejsou podle žalovaného nepřiměřené a nejčastěji mají podobu pokut. Uplatňují se až po řádném osobním doručení výzev; osoba je vždy informována o svých právech a povinnostech a může se právně bránit. Samotná povinnost vykonat základní vojenskou službu nepředstavuje pronásledování. Ani skutečnost, že člověk splňuje podmínky pro nástup služby, podle správního orgánu neznamená automaticky nasazení do bojů na Ukrajině. Dle dostupných informací již od roku 2023 fakticky neprobíhá částečná mobilizace vyhlášená v roce 2022, která se navíc týká především osob v zálohách, nikoli těch, kteří základní vojenskou službu dosud neabsolvovali. V případě žalobce žalovaný zdůrazňuje, že dosud neabsolvoval základní vojenskou službu, nepřevzal žádné povolání k výkonu služby ani mobilizační příkaz, nemůže proto být sankcionován za neuposlechnutí takového rozkazu a bez absolvování základní vojenské služby nemůže být podle dostupných informací povinně vyslán do bojů na Ukrajině. Rusko v současnosti získává vojáky především na dobrovolné bázi, zejména prostřednictvím smluvního náboru domácích i zahraničních zájemců, migrantů a osob ve výkonu trestu, motivovaných finančními či jinými výhodami. Dostupné zdroje podle žalovaného nepotvrzují existenci nepřiměřeného nátlaku na osoby k podpisu vojenských kontraktů (srov. str. 9-10 napadeného rozhodnutí).
39. Zdejší soud se ve svém nedávném rozsudku ze dne 16. 7. 2026, č. j. 32 Az 12/2025-82, podrobně zabýval aktuální situací v Ruské federaci, zejména s ohledem na brannou povinnost, náhradní civilní službu, mobilizaci, účast v bojích na území Ukrajiny v rámci povinné vojenské služby a problematiku nuceného podpisu profesionální smlouvy. V tomto řízení při jednání sám provedl dokazování níže uvedenými podklady: Informace OAMP - Ruská federace, Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 8. 4. 2026; Informace MZV ČR – Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, Návraty do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí ze dne 10. 3. 2025; Informace OAMP – Návraty občanů Ruské federace do vlasti ze dne 5. 3. 2025; Informace OAMP – Základní vojenská služba, náhradní vojenská služba ze dne 21. 1. 2026; COI focus Russische federatie - Legerdienst, contractsoldaten en mobilisatie ze dne 14. 1. 2026; EUAA, COI Report – The Russian Federation: Country Focus z prosince 2025; článek ČTK - Rusko a Ukrajina informují o mrtvých a raněných po vzájemných útocích publikovaný dne 30. 6. 2026; článek čt24 - Ukrajina udeřila na Moskevskou oblast, sérii útoků podniklo i Rusko publikovaný dne 30. 6. 2026; článek Novaya Gazeta Europe - Kremlin reportedly mulling fresh wave of mobilisation after September elections publikovaný dne 24. 6. 2026.
40. Z těchto podkladů shrnutých v předmětném rozsudku, stejně jakož z jejich hodnocení, zdejší soud vychází také v nyní řešeném případě. Posuzuje totiž věc skutkově a právně velmi obdobnou, ztotožňuje se s dříve vysloveným právním názorem zdejšího soudu a neshledal důvod se od něj odchýlit. V nynější věci přitom soud nepovažoval za nezbytné provádět dokazování uvedenými zprávami, neboť se buďto jedná přímo o nejaktuálnější zprávy formulované samotným žalovaným, případně s nimi byl správní orgán seznámen při jednání ve věci sp. zn. 32 Az 12/2025 a jejich podstatný obsah je shrnut ve veřejně dostupném rozsudku zdejšího soudu.
41. Předně je třeba konstatovat, že žalobce naplňuje podmínky pro případný odvod do armády, jelikož je mu mezi 18-30 lety. Skutečnost, že mu doposud nebyl doručen povolávací rozkaz nic nemění na tom, že měl žalovaný povinnost zvážit, zda doručení povolávacího rozkazu je pravděpodobné v budoucnu, co žalobci případně následně hrozí a zda se mu může nějakým způsobem vzepřít. Správní orgán měl proto na žalobce nahlížet jako na potenciálního brance, neboť splňuje daná kritéria.
42. Žalovaný v napadeném rozhodnutí argumentuje, že ruský právní systém obsahuje možnost odepření výkonu základní vojenské služby se zbraní a možnost výkonu náhradní civilní služby (dále též „NCS“). Pokud by pro žalobce bylo možné tuto absolvovat, mohla by se stát irelevantní jeho obava, že bude v rámci branné povinnosti nucen páchat činy vyloučené podle čl. 12 kvalifikační směrnice.
43. Informace OAMP – Základní vojenská služba, náhradní vojenská služba ze dne 21. 1. 2026 ovšem poskytuje zprávu o tom, že i osoby, které absolvovaly NCS, mohou být v případě mobilizace povolány jako civilní personál ozbrojených sil (v podrobnostech dále srov. COI focus Russische federatie - Legerdienst, contractsoldaten en mobilisatie ze dne 14. 1. 2026, str. 30). Jak ovšem vyplývá z rozsudku SDEU Shepherd, postavení osoby, která se jakkoliv zapojuje na ozbrojeném konfliktu (tedy nejen aktivně jako voják, ale i jako například v rámci logistiky či jiné podpůrné role), může odpovídat čl. 9 odst. 2 kvalifikační směrnice a tedy i § 12 písm. b) zákona o azylu (srov. odst. 73 rozsudku sp. zn. 32 Az 12/2025).
44. Dále zdejší soud zdůrazňuje, že se objevují zprávy o možnosti další vlny mobilizace po volbách do ruského parlamentu (Dumy) v říjnu 2026, a to vzhledem k nedostatku vojenského personálu na frontě a poklesu počtu osob, jež do armády dobrovolně narukovaly v posledním roce (srov. Novaya Gazeta Europe - Kremlin reportedly mulling fresh wave of mobilisation after September elections, publikováno dne 24. 6. 2026). Již během předchozí mobilizace na konci roku 2022 se přitom vyskytly případy, kdy osoby, které již dříve absolvovaly NCS, byly mobilizovány jako vojáci. Další možností, jak nahradit chybějící vojáky na frontě, o které uvažuje vedení ruské armády, je „rotace“ záložníků ze zadních linií, která by mohla postihnout i nové brance v rámci povinného vojenského výcviku včetně žalobce (srov. odst. 74 rozsudku sp. zn. 32 Az 12/2025).
45. Ač tedy žalovaný dospěl k závěru o existenci možnosti výkonu NCS, nezařadil ji do kontextu mobilizace. NCS sice podle platné ruské právní úpravy musí být umožněna, ale Informace OAMP ze dne 21. 1. 2026 hovoří o tom, že v současné době převažují v komisích rozhodujících o civilní službě příslušníci armády, nikoli civilní osoby, což vede k netransparentnímu a zaujatému rozhodování. Setkat se lze i s nátlakem na žadatele o civilní službu během jednání rozhodující komise. Žalovaný rovněž obecně vychází z předpokladu, že Rusko se cítí vázáno svými vlastními předpisy, a pokud jsou tyto slučitelné s demokratickými hodnotami, stát je stejným způsobem uvádí v praxi a řídí se jimi. Takový úhel pohledu nepovažuje krajský soud za správný. Úvahy žalovaného se soustředí na stav, který vyplývá z ruských právních předpisů a výrazným způsobem se o něj ve své argumentaci opírá, tedy vychází z presumpce, že ruský stát se cítí v tak napjaté situaci, v jaké se nyní nachází, vázán vlastními předpisy, a to zejména těmi ve vztahu k mladým mužům schopných boje. Rusko však v současné době není standardně fungující demokracií a právním státem (srov. odst. 75-76 rozsudku sp. zn. 32 Az 12/2025).
46. Žalovaný by měl v dalším řízení kriticky zhodnotit možnost žalobce podstoupit NCS, resp. zda je její absolvování cestou k vyhnutí se páchání zločinů na území Ukrajiny. Je třeba více posoudit to, zda i osobám, které absolvovaly „pouze“ NCS, hrozí, že budou do budoucna mobilizovány a následně nasazeny v rámci bojů na frontě. Pokud by se žalobce vrátil do vlasti, i kdyby nebyl stižen žádným trestem, pořád je v odvodovém věku, je zdravotně způsobilý, a proto je ohrožen mobilizací, která možnost NCS velmi komplikuje.
47. Co se týče posouzení pravděpodobnosti (přímého či nepřímého) bojového nasazení žalobce jakožto brance na Ukrajině, z informace OAMP ze dne 26. 1. 2026 a z Informace finské imigrační služby ze dne 22. 8. 2024 – Situace branců a mobilizace vyplývá, že podle platné legislativy nemohou být branci vysláni mimo území Ruska, přičemž dle poznatků jsou vysíláni primárně na mezinárodně uznaná území Ruska. Mezinárodně neuznaná anexe čtyř ukrajinských regionů nicméně umožňuje po právní stránce i vyslání branců do těchto oblastí, neboť se z pohledu ruské legislativy jedná o ruské území. Dle informací finské imigrační služby se branci do těchto míst nevysílají ve velkém počtu, případy však existují. (Ne)vysílání branců do ukrajinských oblastí je na úvaze ruských orgánů a po právní stránce tomu nic nebrání. Přestože podle různých zdrojů nebyli branci cíleně vysíláni do bojových operací, úřady je využívaly pro ostrahu hranic, včetně rusko-ukrajinských hranic v X, X a X oblasti, kde nahradili smluvní vojáky, kteří byli přesunuti na frontu na Ukrajině. Minimálně v létě 2024 se do bojů po ukrajinské příhraniční ofenzívě v X zapojili branci umístění v tamějším regionu, kde střežili tamější hranice. Nejméně šedesát jich bylo zabito (srov. odst. 79 rozsudku sp. zn. 32 Az 12/2025).
48. Soud má za to, že vyslání branců do bojů na Ukrajině sice není vcelku běžným jevem, ale může k němu dojít. Z Informace OAMP ze dne 28. 1. 2025 je zřejmé, že k nasazení branců v boji na Ukrajině došlo především na počátku invaze, přičemž bylo po zásahu generální prokuratury v počátečních měsících invaze 600 branců staženo z ukrajinského území. Také S. K. z iniciativy Občan a armáda potvrdil v březnu 2024, že vojáky základní služby do války masově neposílají. Informace svědčí o tom, že tito mohou být vysláni na anektovaný X nebo do příhraničních oblastí. Tato skutečnost však není zcela vyloučena. Informace spíše popisuje tendenci k vytvoření prostředí, kdy branci základní vojenské služby mohou smlouvu s armádou podepsat již od prvního dne jejího výkonu, aby k jejich vyslání do bojů mohlo dojít již v postavení smluvních vojáků (srov. odst. 82 rozsudku sp. zn. 32 Az 12/2025).
49. Z podkladů tedy plynou poznatky, že i branci se za určitých specifických okolností mohou přímo účastnit bojových operací. V příhraničních oblastech se branci podílejí na střežení hranic, budování obranných linií, pomoci v logistice či hlídání objektů. Shromážděné materiály nevylučují ani možné nepřímé zapojení branců do ozbrojeného konfliktu na Ukrajině, což by mohlo naplňovat kritéria výše citovaných rozsudků SDEU. Zdejšímu soudu se jeví jako velmi pravděpodobné, že při návratu by se žalobce skutečně podrobil povinnému vojenskému výcviku vzhledem k jeho věku a způsobilosti. Je však třeba zkonstatovat, že v tuto chvíli shromážděné materiály neposkytují dostatek informací k posouzení, zda by mohl být s dostatečnou pravděpodobností jako branec zapojen do vojenského konfliktu na Ukrajině, ať už přímo nebo nepřímo (srov. odst. 80 rozsudku sp. zn. 32 Az 12/2025).
50. Z rozsudku SDEU EZ přitom vyplývá, že není třeba vědět, kam přesně bude branec v rámci armády nasazen, ale pro odůvodnění azylového důvodu podle § 12 odst. 1 písm. b) postačí, aby bylo přímé riziko zapojení do páchání válečných zločinů, ke kterým na území Ukrajiny stran Ruska dochází. Pokud by tedy žalobce byl nasazen do bojů na území Ukrajiny, s rozumnou mírou pravděpodobnosti by poskytl nezbytnou podporu pro přípravu nebo uskutečnění zločinů uvedených v čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice, i pokud by působil toliko jako zdravotník či logistik, tedy by nebyl přímo zapojen na konfliktu v první linii na frontě.
51. Pokud dále žalovaný tvrdí, že se žalobce nemůže dostat na frontu bez podpisu profesionální smlouvy, je nutné se zabývat dobrovolností jejího podepisování, resp. tím, zda k danému může být donucen. Informace OAMP ze dne 28. 1. 2025 k problematice smluv hovoří o tlaku, jenž je vyvíjen na brance, a to včetně zneužití neznalosti branců ohledně tohoto institutu a značných ekonomických pobídkách. Zdroje popisovaly konkrétní případy nátlaku na vojáky základní služby a upozorňovaly, že tlak a přesvědčování branců k podpisu smlouvy obecně rostl. Ředitel neziskové organizace Občan a armáda S. K. uváděl v březnu 2024, že smlouvu s armádou podle jejich zjištění podepisovalo v době od února 2022 přibližně 20-30 % branců. V době před únorem 2022 číslo dosahovalo až 50 % všech branců. Informace jmenuje seznam prostředků obrany proti podpisu smlouvy. Podle lidskoprávních aktivistů nesmí osoba smlouvu začít plnit, jestliže s ní nesouhlasí. V opačném případě to lze chápat jako přijetí smlouvy (srov. odst. 83 rozsudku sp. zn. 32 Az 12/2025).
52. Informace OAMP ze dne 21. 1. 2026 k otázce nucení branců podepsat smlouvu s ruskými ozbrojenými sílami a nastoupit do armády uvádí, že ruské úřady zjednodušily možnost podpisu profesionální smlouvy s vojáky základní služby. Zdroje často popisovaly případy nátlaku na vojáky základní služby, ale zároveň upozorňovaly, že tlak a přesvědčování branců k podpisu smlouvy obecně rostl v červenci, resp. prosinci 2025. Ruská armáda používá různé aktivní ekonomické a sociální pobídky, např. sociální výhody nebo vyšší plat, k udržení počtu smluvních vojáků. Podle stejného zdroje existuje omezený počet případů, kdy je vojákům vyhrožováno převelením do trestní jednotky nebo fyzickým násilím, aby podepsali smlouvu. Informace opět poukazuje na opravné/obranné mechanismy, které však mají velmi omezený vliv na nápravu situace (dále k tomu např. COI focus Russische federatie - Legerdienst, contractsoldaten en mobilisatie ze dne 14. 1. 2026, str. 31 a str. 34) [srov. odst. 84 rozsudku sp. zn. 32 Az 12/2025].
53. V podkapitole „Tlak na podepsání smluv“ informace EUAA, COI Report – The Russian Federation: Country Focus z prosince 2025 (dále jen „Informace EUAA“) se uvádí, že ruské úřady údajně považují povinnou vojenskou službu za zdroj pro nábor smluvních vojáků. Praxe nutit brance k podpisu smluv začala koncem roku 2022 a v roce 2024 se zintenzivnila a rozšířila se do všech vojenských jednotek v Rusku. Zdroje uvádějí, že branci byli přesvědčováni, nuceni a donucováni, včetně mučení, nebo podvedeni k podpisu smluv. Alespoň v jednom případě byla osoba zastřelena za to, že odmítla podepsat smlouvu. Jakmile je smlouva podepsána, i když byla podepsána první den vojenské služby, mohou být branci ve statusu smluvních vojáků okamžitě nasazeni na frontu. Dle informace tlak na brance, aby podepsali smlouvy, začal již při jejich odjezdu do vojenské jednotky. Soud poznamenává, že i v tomto ohledu došlo ke změně, neboť ze starších informací vyplývalo, že k nátlaku docházelo spíš před koncem základní vojenské služby, nikoli od jejího prvního dne. Tlak zahrnoval výhrůžky smrtí i disciplinární tresty. Informace dále pojednává o padělání podpisů branců na smlouvách s ministerstvem obrany, což mělo nahradit přímý nátlak. Padělání podpisů se dle informace stalo „systematickým a standardizovaným“. Dle informace mají velitelé zřejmě „zelenou k podepisování smluv jménem branců“, zejména při plnění náborových kvót (srov. odst. 86 rozsudku sp. zn. 32 Az 12/2025).
54. Soud zohlednil také podkapitolu „Odvodní kvóty a razie“ Informace EUAA, která uvádí, že od roku 2022 vojenské náborové kanceláře častěji využívají tzv. „jednodenní odvod“, při kterém jsou osoby, které přišly na vojenský úřad za účelem např. vyzvednout dokumenty, okamžitě odvedeny do vojenské služby. Informace EUAA uvádí, že je tato praxe častější ve větších městech. Během odvodního období na jaře 2025 provedla policie razie s cílem splnit odvodní kvóty po celé zemi. Tyto se nekonaly náhodně, protože policie se řídila konkrétními seznamy a nesbírala každého na ulici. Většina zpráv o raziích pocházela z X, kde policie zadržela osoby s nevyřízenými povolávacími rozkazy, prováděla razie ve fitness klubech a zadržovala muže ve stanicích metra. Většina zadržených osob byla identifikována pomocí kamer CCTV a zadržena v metru nebo ve svých domovech či pracovištích. Podobně tomu mělo být během podzimní branné povinnosti v roce 2025. Razie byly opět častější ve velkých městech, jako je X a X, kde je vyšší životní úroveň a menší počet lidí ochotných podstoupit povinnou vojenskou službu (srov. odst. 87 rozsudku sp. zn. 32 Az 12/2025).
55. Krajský soud konstatuje, že zatímco ekonomické pobídky nepředstavují zacházení naplňující azylové důvody, psychologické i fyzické násilí již takové zacházení představovat může, především v případě, že k němu dochází dlouhodobě a opakovaně. Ve zprávách se přitom konstatuje, že tlak a přesvědčování branců k podpisu smlouvy obecně roste. Informace o zemi původu svědčí o tom, že Rusko řeší situaci tím způsobem, že vojáky základní vojenské služby nutí k podpisu smlouvy s ministerstvem obrany, aby do bojů na Ukrajině mohlo vyslat již smluvní vojáky (nikoli tedy brance vykonávající základní vojenskou službu), přičemž se má jednat o jev rozšířený po celém Rusku. Podle informací EUAA jsou vojáci základní vojenské služby jedním ze zdrojů, kde se ruská armáda snaží naverbovat vojáky k boji na Ukrajině, přičemž nedaří-li se naplnit stanovené kvóty finančními pobídkami, je přistoupeno k tvrdším postupům, případně ke zfalšování podpisu.
56. V případě žalobce není zřejmé, zda by mu mohla být umožněna NCS i za mobilizace, čímž by se mohl vyhnout účasti v operaci na frontě. Samotný tlak na vojáky základní vojenské služby je zcela rozšířeným jevem (nikoli jevem výjimečným), a proto lze považovat za vysoce pravděpodobné, že by také žalobce v případě nástupu k výkonu základní vojenské služby byl vystaven určité formě nátlaku podepsat smlouvu s armádou.
57. Krajský soud proto uzavírá, že žalovaný nepostavil najisto to, že situace žalobce nesplňuje kritéria podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Správní orgán dostatečně kriticky neposoudil, zda žalobce má skutečně reálnou možnost se základní vojenské službě vyhnout výkonem náhradní civilní služby, a to se zohledněním kontextu možné mobilizace a toho, že i v rámci této služby se osoba může nepřímo účastnit vyloučených zločinů podle čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice. Dále žalovaný neposoudil tlak vyvíjený na vojáky základní vojenské služby, aby podepsali smlouvu s ministerstvem obrany o účasti v bojích na území Ukrajiny a nezohlednil vývoj v této oblasti.
58. S ohledem na výše uvedené soud zrušil napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., jelikož skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění. V následujícím řízení žalovaný na základě dostatečných a aktuálních zpráv o zemi původu posoudí, zda jsou dány okolnosti svědčící o tom, že by žalobce mohl být v rámci povinného vojenského výcviku nasazen v bojích na Ukrajině, resp. jak pravděpodobné je to, že bude donucen podepsat smlouvu o profesionálním nasazení v rámci armády. Dále je nutné prověřit, jak by probíhala NCS v případě mobilizace. Pokud žalovaný dojde k závěru, že nejsou dány důvody pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, je třeba zohlednit shora uvedené i při posouzení doplňkové ochrany dle § 14 a odst. 1 zákona o azylu. K tomu si žalovaný musí opatřit podklady týkající se současné situace v zemi a závěry o neexistenci azylových důvodů doplnit výše uvedeným způsobem.
V. Závěr a náklady řízení
59. S ohledem na shora uvedené krajský soud rozhodl o žalobě tak, že jí v plném rozsahu vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil s tím, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem krajského soudu obsaženým v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).
60. Výrok o nákladech řízení má oporu v § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobce měl ve věci plný úspěch a přísluší mu proto právo na náhradu nákladů řízení před krajským soudem, které důvodně vynaložil. Žalobce neplatil soudní poplatek ani nebyl zastoupen advokátem. Jediným jím vynaloženým nákladem seznatelným z obsahu soudního spisu je poštovné v celkové výši 192 Kč [viz podací razítka České pošty na obálkách, v nichž byla soudu doručena žaloba (93 Kč) a její doplnění (99 Kč)]; jiné náklady žalobce nevynaložil. Pro úplnost soud uvádí, že žalobci nelze přiznat paušální náhradu hotových výdajů podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. vydané k provedení § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, jenž se neuplatní v soudním řízení správním, které má vlastní komplexní úpravu rozhodování o náhradě nákladů řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 As 135/2015-79, č. 3344/2014 Sb. NSS).
61. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 192 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku (výrok II.).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o ní musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie.
Brno, 31. srpna 2026
Petr Sedlák, v. r.
samosoudce