Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2325/2026

-180

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobkyně H S P, a.s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1946/64, IČO 64948315, zastoupené Mgr. Petrem Zíkou, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, proti žalované České spořitelně, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, IČO 45244782, zastoupené Rainerem Frankem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Celnici 1034/6, o určení neoprávněnosti výpovědi, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2026, č. j. -151, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 022 Kč k rukám Rainera Franka, advokáta se sídlem v Praze 1, V Celnici 1034/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se domáhala určení, že výpověď žalované z nájmu prostor sloužících k podnikání ze dne 29. 8. 2024, kterou žalovaná vypověděla nájem založený nájemní smlouvou ze dne 9. 7. 1996 (dále též jen „nájemní smlouva“), je neoprávněná. Žalobu zdůvodnila tím, že žalované pronajala nebytové prostory v objektu nákupního centra Budějovická, a to za účelem provozování trezorového a adjustačního hospodářství s nezbytným technologickým, zásobovacím a administrativním zázemím. Nájem byl sjednán na dobu určitou 47 let, počínaje dnem 1. 11. 1996, resp. ode dne nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí objektu nákupního centra Budějovická (13. 11. 1996). Žalovaná nájemní smlouvu vypověděla z důvodu změny okolností spočívající především ve změnách podmínek pro provozování trezorového hospodářství na bankovním trhu.

2. Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 12. 2025, č. j. -119, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

3. Vyšel mimo jiné ze zjištění, že účastnice uzavřely nájemní smlouvu dne 9. 7. 1996, avšak žalobkyně jako pronajímatelka podala žádost o předchozí souhlas příslušného orgánu obce s pronájmem prostor určených k provozování obchodu a služeb podle , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. 12. 1999 (dále též jen „“), až 28. 3. 1997; tento souhlas byl udělen 14. 4. 1997. Uzavřel, že pro absenci předchozího souhlasu podle byla smlouva absolutně neplatná, a žalobkyně se proto nemůže domáhat určení neoprávněnosti výpovědi.

4. Na základě odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 22. 4. 2026, č. j. -151, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která považoval za správná. Co do právního posouzení odkázal na ustálený judikatorní závěr, že smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená před 3. 12. 1999 bez předchozího souhlasu obecního úřadu je absolutně neplatná. Předchozím souhlasem se podle něj rozumí souhlas udělený před uzavřením smlouvy, a nikoliv pouze před sjednaným vznikem nájmu. Ujednání, podle něhož měl nájem počít až od právní moci kolaudačního rozhodnutí, proto na požadavku dřívějšího souhlasu ničeho nemění.

6. Odvolací soud nepřisvědčil ani poukazu žalobkyně na nález Ústavního soudu sp. zn. . Uvedl, že nález byl vydán za skutkově specifických okolností, kdy pronajímatelkou byla obec, což v nyní projednávané věci nenastalo. Pozdější souhlas z 14. 4. 1997 proto nemohl absenci předchozího souhlasu zhojit; pozdější zrušení této zákonné podmínky rovněž neovlivňuje platnost smlouvy posuzovanou podle právního stavu při jejím uzavření. Uzavřel, že účastnice mohly po udělení souhlasu uzavřít novou nájemní smlouvu, avšak neučinily tak. Jelikož nájemní vztah nevznikl, nebylo namístě přezkoumávat oprávněnost výpovědi.

7. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), neboť dovoláním zpochybněné otázky odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

8. S ohledem na dobu uzavření nájemní smlouvy je třeba její platnost posoudit podle právní úpravy účinné v roce 1996 (srov. , ), zejména podle ve znění účinném do 2. 12. 1999, a , .

9. Otázka neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené před 3. 12. 1999 bez předchozího souhlasu obecního úřadu podle je v soudní praxi ustálena. Velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. , uveřejněném pod č. 7/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na nějž odkázaly i soudy nižších stupňů), uzavřel, že taková smlouva je absolutně neplatná. Souhlas musí být dán před uzavřením nájemní smlouvy; pozdější zrušení zákonné úpravy jej vyžadující nemůže odstranit již nastalé účinky absolutní neplatnosti.

10. Zjistil-li odvolací soud, že účastnice uzavřely nájemní smlouvu dne 9. 7. 1996, zatímco souhlas příslušného orgánu obce s pronájmem byl udělen až dne 14. 4. 1997, je jeho závěr o absolutní neplatnosti smlouvy výrazem standardní soudní praxe, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit.

11. Dovolatelka odvozuje platnost nájemní smlouvy od kolaudačního rozhodnutí, v němž bylo povoleno užívání prostor, a od vědomosti příslušného úřadu o zamýšleném nájmu. Pomíjí však, že kolaudační rozhodnutí nebylo vydáno v řízení o udělení souhlasu s pronájmem podle a nemůže tento souhlas nahradit. Také jiné správní rozhodnutí, které není rozhodnutím o udělení předchozího souhlasu s pronájmem, samo o sobě neprokazuje, že tento souhlas byl před uzavřením nájemní smlouvy udělen.

12. Nedostatek předchozího souhlasu nemohl zhojit ani následně vydaný souhlas z 14. 4. 1997. Okolnost, že podle smlouvy měl nájem vzniknout až nabytím právní moci kolaudačního rozhodnutí, na tom nic nemění; „předchozím souhlasem“ je pouze souhlas existující již při uzavření nájemní smlouvy.

13. Neobstojí ani argumentace nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. . V něm byla posuzována specifická situace, kdy pronajímatelem byla obec; požadavek, aby obec před uzavřením nájemní smlouvy udělila souhlas sama sobě, Ústavní soud označil za přepjatý formalismus. V projednávané věci však pronajímatelkou nebyla obec, nýbrž žalobkyně jako obchodní společnost. Rozhodné skutkové okolnosti jsou tedy odlišné.

14. Nezpůsobilý dovolací důvod uplatnila dovolatelka námitkou, že soud prvního stupně neprovedl jí navržené důkazy a že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Ve skutečnosti však neformulovala otázku procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí spočívalo, ale jen namítala vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o. s. ř). Ostatně v projednávané věci nešlo ani o tzv. opomenuté důkazy, neboť soud prvního stupně provedl všechny – pro právní posouzení věci významné – důkazy, které účastnice v řízení označily, a odvolací soud zrekapituloval, proč považoval navržené výslechy za právně nerozhodné a proč návrh na provedení důkazu správním spisem nebyl způsobilým důkazním návrhem (bod 7 rozsudku).

15. Protože dovolatelkou předestřené otázky byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešeny a napadené rozhodnutí je s touto rozhodovací praxí v souladu, není dovolání podle přípustné. Nejvyšší soud je proto podle odmítl.

16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné usnesení, může žalovaná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 4. 11. 2026

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu