Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
C7A978E91E27E7BAC1258EA40052B9E0.html
HTML · 34.24 KB
No categories available
29 ICdo 194/2024-127
KSUL 74 INS 12709/202224 ICm 2600/202329 ICdo 194/2024-127
ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci žalobce Institutu pro řešení úpadku v. o. s., se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 01781448, jako insolvenčního správce dlužníka RAF STAVBY s. r. o., proti žalovanému AFRY CZ s. r. o., se sídlem v Praze 4, Magistrů 1275/13, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45306605, zastoupenému Mgr. Ing. Václavem Staňkovským, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Čermákova 1314/7, PSČ 120 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 ICm 2600/2023, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka RAF STAVBY s. r. o., se sídlem v Ústí nad Labem, Pařížská 1323/2, PSČ 400 01, identifikační číslo osoby 28714989, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 74 INS 12709/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. srpna 2024, č. j. 24 ICm 2600/2023, 102 VSPH 277/2024-91 (KSUL 74 INS 12709/2022), takto:
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 28. února 2024, č. j. 24 ICm 2600/2023-45, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobce (Institut pro řešení úpadku v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka RAF STAVBY s. r. o.) domáhal určení, že bezhotovostní peněžitá plnění dlužníkem (RAF STAVBY s. r. o.) žalovanému (AFRY CZ s. r. o.) ve výši 100 000 Kč dne 30. března 2022, ve výši 300 000 Kč dne 29. dubna 2022 a ve výši 213 550 Kč dne 21. června 2022 jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinná (bod I. výroku), zamítl požadavek, aby žalovaný zaplatil do majetkové podstaty dlužníka částku 613 550 Kč (bod II. výroku) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 11 442 Kč (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel z toho, že:
[1] Dne 9. dubna 2021 si dlužník u žalovaného objednal smlouvou o dílo č. SODD-017-2021-D3-C6/21 „Nové plnící místo pro expedici H2SO4 (KS)“ [dále jen „smlouva o dílo“] projektovou dokumentaci a inženýrskou činnost pro stavební povolení a projektovou dokumentaci pro provádění stavby a skutečného provedení stavby.
[2] Dne 7. září 2021 žalovaný dlužníku vyúčtoval fakturou č. 2130222, splatnou dne 10. října 2021, za dokumentaci pro stavební povolení a pro drážní úřad a plnění podle dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo částku 913 550 Kč, přičemž převzetí této dokumentace potvrdil dlužník v předávacím protokolu ze dne 31. srpna 2021.
[3] Dne 23. března 2022 žalovaný dlužníku vyúčtoval fakturou č. 2230069, splatnou dne 25. dubna 2022, za inženýrskou činnost pro zajištění pravomocného stavebního povolení částku 102 850 Kč, přičemž provedení této činnosti (zajištění příslušných úředních rozhodnutí) potvrdil dlužník v předávacím protokolu ze dne 15. března 2022.
[4] Dne 30. března 2022 dlužník žalovanému bezhotovostně zaplatil částku 100 000 Kč.
[5] Dne 1. dubna 2022 uznal dlužník prohlášením svůj dluh vůči žalovanému ve výši 713 550 Kč na fakturu č. 2130222 a ve výši 102 850 Kč na fakturu č. 2230069 a potvrdil, že převzal od žalovaného dokumentaci pro provádění stavby a plnění vyplývající z dodatků č. 1 a č. 2 ke smlouvě o dílo v ceně 1 005 752 Kč.
[6] Dne 6. dubna 2022 žalovaný dlužníku vyúčtoval fakturou č. 2230085, splatnou dne 5. května 2022, za dokumentaci pro provádění stavby a plnění podle dodatků č. 1 a č. 2 částku 1 005 752 Kč, přičemž převzetí této dokumentace potvrdil dlužník v předávacím protokolu ze dne 1. dubna 2022.
[7] Dne 29. dubna 2022 dlužník žalovanému bezhotovostně zaplatil částku 300 000 Kč.
[8] Dne 21. června 2022 dlužník žalovanému bezhotovostně zaplatil částku 213 550 Kč.
[9] Dne 1. srpna 2022 byla ve sbírce listin obchodního rejstříku zveřejněna účetní závěrka dlužníka za rok 2021.
[10] Dne 2. srpna 2022 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka.
[11] Usnesením ze dne 7. října 2022, č. j. KSUL 74 INS 12709/2022-A-80, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem s plnou působností potvrdil žalobce, jenž byl předtím ustanoven správcem předběžným; toto usnesení bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 7. října 2022 a dne 26. října 2022 nabylo právní moci.
[12] Do insolvenčního řízení byla mimo jiné přihlášena pohledávka č. P1/1 věřitele Ondřej-Meissner, spol. s r. o., ve výši 301 457,80 Kč, splatná dne 15. července 2021, pohledávka č. P62/1 věřitele První jilovská a. s., ve výši 2 865 800 Kč, splatná dne 29. července 2021 a pohledávka č. P406 věřitele KOREPO spol. s r. o., ve výši 1 186 790 Kč, splatná dne 28. května 2021.
[13] Dne 16. února 2022 (správně 16. února 2023) se konalo přezkumné jednání, při němž byly pohledávky označené v bodě [12] shora zjištěny.
3. Na tomto základě insolvenční soud dovodil, že dlužník poskytl plnění žalovanému v době, kdy byl v úpadku, neboť měl (nejméně) dva věřitele s peněžitými pohledávkami, které nebyly plněny více než 3 měsíce po lhůtě splatnosti. Dospěl však k závěru, že nešlo o zvýhodňující právní jednání podle § 241 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), neboť šlo o výjimku podle § 241 odst. 5 písm. b/ a c/ insolvenčního zákona. Předmětné platby totiž dlužník provedl za podmínek obvyklých v obchodním styku, oproti platbám obdržel od žalovaného přiměření protiplnění (inženýrskou činnost), a nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern. Žalovaný pak nemohl ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku nebo že by sporné jednání mohlo k jeho úpadku vést. Účetní závěrka dlužníka za rok 2021, na niž žalobce poukazoval, byla ve sbírce listin obchodního rejstříku zveřejněna až v srpnu 2022, takže v době těchto „obchodů“ žalovaný údaje z této závěrky nemohl znát. Platby též byly nezbytné k provozování dlužníkova „podniku“ v rámci obvyklého hospodaření a k odvrácení hrozící škody, kdy bez poskytnutí inženýrských služeb žalovaným by dlužník nemohl dílo provést (dokončit stavbu plnícího místa kyseliny sírové), proto by byly „korektní“ (i) podle § 111 odst. 2 insolvenčního zákona (i po rozhodnutí o úpadku).
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobě vyhověl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
5. Odvolací soud vyzval žalovaného, aby tvrdil a prokázal, že (mimo jiné) nemohl ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by odporované platby k úpadku dlužníka vést mohly. Žalovaný k tomu sdělil, že neměl objektivní možnost zjistit, že se dlužník nachází v úpadku, neboť nebyl s dlužníkem v dlouhodobém obchodním kontaktu, nejednal s pověřenými osobami dlužníka na denní bázi a vzájemně nebyly nastaveny takové vztahy, kdy by si jednotliví zaměstnanci spolu vyměňovali informace o kredibilitě. Jedinou možností, jak mohl žalovaný poznat, že je dlužník v době realizace sporných plateb v materiálním úpadku, mohla být veřejně dostupná informace například ze sbírky listin obchodního rejstříku, z insolvenčního rejstříku, z centrální evidence exekucí apod. Žádná taková informace však v době realizace sporných plateb nebyla veřejně známa. První veřejně dostupnou informací nasvědčující tomu, že se dlužník nachází v materiálním úpadku, byla účetní závěrka dlužníka se zprávou auditora, která však byla zveřejněna až v srpnu 2022, tedy po realizaci poslední z odporovaných plateb.
6. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný nejednal dostatečně aktivně s „náležitou pečlivostí“ k rozpoznání úpadku dlužníka. Mínil, že žalovaný především mohl již přímým dotazem na dlužníka zjistit, zda má dluhy vůči dalším věřitelům a zda je schopen je plnit. Neučinil-li tak, lze dovodit, že již sama tato skutečnost postačuje k závěru, že nejednal s „náležitou pečlivostí“. To platí zvláště v situaci, kdy byl dlužník v prodlení se všemi platbami vůči žalovanému ze smlouvy o dílo a žalovaný musel placení (jen s částečným úspěchem) urgovat a žádal uznání dluhu.
7. Odvolací soud nadto odmítl tvrzení žalovaného, že nemohl zjistit, zda měl dlužník v rozhodné době více věřitelů s pohledávkami po splatnosti. Dovodil totiž, že žalovaný mohl učinit dotaz na dlužníka a obrátit se na další (potenciální) věřitele. Postačovalo zjistit věřitele jediného, neboť oním dalším věřitelem (pro splnění zákonné definice úpadku) byl sám žalovaný.
8. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaný neprokázal, že nemohl ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by platby mohly k jeho úpadku vést. Výjimka podle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona se tedy neuplatní (tam stanovené podmínky musí být totiž splněny kumulativně). O výjimku podle § 241 odst. 5 písm. c/ insolvenčního zákona rovněž nejde, neboť již ze samotné doslovné citace předpisu plyne, že se uplatní (pouze) v případě jednání uskutečněného za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení; je nepochybné, že platby nenaplňují ani jednu z těchto podmínek. Odvolací soud proto měl platby za neúčinné jednání podle § 241 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona.
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která dovolacím soudem dosud nebyla řešena. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek insolvenčního soudu potvrzuje, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Jako dovolacím soudem dosud neřešenou dovolatel předkládá k zodpovězení otázku, zda je standardem náležité pečlivosti ve smyslu § 241 odst. 5 insolvenčního zákona zjišťování okolností úpadku dlužníka formou přímého dotazu na dlužníka ohledně dalších dluhů dlužníka a jeho schopnosti plnit.
11. K položené otázce dovolatel uvádí, že neměl reálnou možnost dozvědět se o úpadkovém stavu dlužníka (o jeho dalších dluzích nebo dalších věřitelích), neboť šlo o nového obchodního partnera. Požadavky k naplnění „náležité pečlivosti“ – spočívající v dotazování se obchodního partnera, zda není v úpadku, zda nemá další dluhy, zda je schopen je plnit, či samostatné pátrání po ostatních věřitelích – kladené na něj odvolacím soudem má v praxi za nereálné. Namítá, že pro splnění podmínky náležité pečlivosti by mělo postačovat, že se seznámil s účetními výkazy, které ke dni přijetí odporovaného plnění byly uveřejněny ve sbírce listin; jde o jedinou možnost, jak mohl objektivně zkoumat ekonomickou situaci dlužníka. Hypotézou § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona zároveň není, že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, přiměřenou pečlivost vynaložila, ale že daná osoba nemohla úpadek poznat ani při vynaložení náležité pečlivosti. Zákon věřiteli neukládá povinnost aktivně zkoumat ekonomickou situaci dlužníka; bylo-li však možné úpadek dlužníka poznat, jde to k tíži věřitele.
12. Žalobce se ve vyjádření ztotožňuje s odůvodněním odvolacího soudu (maje za to, že argumentace dovolatele je toliko polemikou se zjištěným skutkovým stavem) a navrhuje dovolání odmítnout.
13. Dovolatel v replice k vyjádření žalobce opakuje argumentaci obsaženou v dovolání a vysvětluje, že dovoláním zpochybnil právní posouzení věci (interpretaci a aplikaci § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona) odvolacím soudem.
14. Žalobce ve vyjádření k replice uvádí, že obrana dovolatele spočívající v tvrzení, že neměl objektivní možnost zjistit, zda se dlužník v době odporovaného právního jednání nenacházel v úpadku, dle názoru odvolacího soudu nemohla svědčit pro závěr o unesení důkazního břemene ve vztahu k výjimkám popsaným v § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona.
15. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
16. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním otevřené otázky (výkladu sousloví „náležité pečlivosti“ podle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona) jde o věc dovolacím soudem v daných poměrech neřešenou.
17. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
18. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
19. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
20. Podle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona (ve znění, jež nedoznalo změn ode dne zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka) zvýhodňujícím právním úkonem není právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka.
21. Úvodem k právnímu posouzení věci Nejvyšší soud poznamenává, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nahradil s účinností od 1. ledna 2014 pojem „právní úkon“ dle § 34 obč. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2013) pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.). Ve stejném duchu je proto třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona. Srov. i § 3028 odst. 3 o. z. a argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněném pod číslem 27/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
22. Dovolací argumentace k „náležité pečlivosti“ cílí k posouzení, zda u právního jednání, které by jinak splňovalo znaky zvýhodňujícího právního jednání dlužníka ve smyslu § 241 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona, jsou splněny předpoklady pro uplatnění výjimky formulované v § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona (takže při naplnění výjimky lze uzavřít, že o zvýhodňující právní jednání nejde). Jinak řečeno, taková argumentace nesměřuje ke zpochybnění předpokladů ve smyslu § 241 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona, nýbrž k prosazení závěru, že přes splnění oněch předpokladů nejde o zvýhodňující právní jednání, jelikož jsou splněny podmínky formulované v § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona. O výjimku ve smyslu posledně označeného ustanovení jde tehdy, jestliže:
[1] Nešlo o právní jednání, které dlužník učinil ve prospěch osoby jemu blízké nebo osoby, která s ním tvoří koncern.
[2] Šlo o právní jednání, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch.
[3] Šlo o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku.
[4] Osoba, v jejíž prospěch dlužník učinil právní jednání, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by toto právní jednání mohlo vést k úpadku dlužníka.
Všechny tyto předpoklady musí být splněny kumulativně. Břemeno tvrzení a odtud plynoucí důkazní břemeno nese ohledně těchto skutečností osoba, v jejíž prospěch dlužník učinil odporované právní jednání (jelikož jde o skutečnosti v její prospěch). Srov. z recentní judikatury Nejvyššího soudu např. odstavec 63 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2026, sen. zn. 29 ICdo 100/2024.
23. Obecně lze říci, že má-li určitá osoba dostát požadavku náležité pečlivosti ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona, je povinna vyvinout ke zjištění rozhodných skutečností takové úsilí, které by v obdobné situaci vyvinula jiná rozumně pečlivá osoba. Je-li však nadána odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi, lze z požadavku náležité péče dovodit, že je povinností takové osoby své znalosti, schopnosti či dovednosti (v rámci svých možností) využít. Srov. k tomu např. odstavec 39 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2019, sen. zn. 29 ICdo 149/2017, uveřejněného pod číslem 50/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 50/2020“), ve kterém se Nejvyšší soud vyjádřil pro poměry úvěrových institucí k využití jejich odborných znalostí, schopností či dovedností (viz odstavec 41 a násl. odůvodnění tamtéž).
24. Platí rovněž, že je-li pro závěr, že osoba, v jejíž prospěch učinil dlužník právní jednání (platbu), mohla při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, právně významná vědomost o tom, že dlužník (již tehdy) nehradil splatné pohledávky dalším svým věřitelům, pak jsou (mohou být) právně významná i opačná tvrzení takové osoby, tedy tvrzení, že dlužník jí v minulosti své závazky (dluhy) řádně hradil (a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl „problémy“); srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2022, sen. zn. 29 ICdo 112/2021.
25. Pro určení standardu náležité pečlivosti ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona je především právně významné, že obsah výjimky z pravidla promítnuté v označeném ustanovení dotvářejí i další tam uvedené (samostatné) předpoklady, především požadavek, aby šlo o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku [ke splnění tohoto předpokladu (jenž předpokládá existenci „obvyklého obchodního styku“ u dlužníka) srov. odstavce 67 až 77 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 100/2024]. Jakkoli ze splnění jednoho z těchto předpokladů nelze usuzovat na existenci (splnění) dalšího (z toho, že šlo o obvyklý obchodní styk, nelze usuzovat na náležitou pečlivost, což platí i obráceně), především nelze pominout, že požadavek náležité pečlivosti osoby, v jejíž prospěch dlužník učinil odporované právní jednání, se může prosadit právě a jen v mezích právního jednání učiněného za podmínek obvyklých v obchodním styku (dlužníka). Povaha takového obchodního styku pak předurčuje i odpověď na otázku, jakou náležitou pečlivost lze požadovat po osobě, která z takového právního jednání měla prospěch.
26. Jinak řečeno, v jednotlivých případech podle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona nebude náležité pečlivosti odpovídat vždy stejné množství povinností. Osoba jednající s náležitou pečlivostí musí vyvinout úsilí, které by v obdobné situaci vyvinula jiná rozumně pečlivá osoba (jak vyplývá z R 50/2020). Vyžadované úsilí (standard náležité pečlivosti) proto bude vždy záležet na okolnostech konkrétního případu, a to (zejména) s ohledem na typové znaky daného obchodního styku (například osobu a postavení dlužníka a jeho kontrahenta, délku vzájemné spolupráce, platební morálku, nebo jakákoliv případná neobvyklá či „podezřelá“ jednání v obchodním styku daného typu), které by měly vliv na obezřetnost jiné rozumně pečlivé osoby. Vyvolávají-li skutečnosti, které vyšly najevo, u rozumně pečlivé osoby pochybnosti o schopnosti dlužníka hradit dluhy, musí na ně přiměřeně reagovat. Podle okolností dané věci může jít např. o ověření významných veřejně dostupných informací, o využití kontrolních mechanismů obvyklých v daném oboru nebo o žádost o vysvětlení neobvyklého průběhu plnění.Zohlednit je však nutné jak skutečnosti, které by jinou rozumně pečlivou osobu vybízely k vyšší obezřetnosti, tak i skutečnosti, podle kterých by taková osoba mohla důvodně očekávat obvyklý průběh obchodního styku, resp. uspokojivou ekonomickou situaci dlužníka. Standard náležité pečlivosti musí zásadně vycházet z reálné praxe obchodního styku; v opačném případě by příliš vysoké nároky (vymykající se tomu, co lze po účastnících obchodního styku spravedlivě požadovat) kladené na dlužníkova kontrahenta bránily aplikaci výjimky podle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona. Při zkoumání předpokladu „obvyklého obchodního styku“ ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona Nejvyšší soud uzavřel (v odstavci 77 odůvodnění rozsudku sen. zn. 29 ICdo 100/2024), že účelem ochrany právního jednání učiněného za podmínek obvyklých v obchodním styku je v první řadě poskytnout osobám, které vstupují v právní styk s dlužníkem (lhostejno, zda jako podnikatelé nebo jako spotřebitelé), přiměřenou míru právní jistoty, že jejich „obchod“ s dlužníkem nebude (zpětně) stižen neúčinností, coby důsledek obvyklého (běžného) provozu dlužníkova závodu [jehož provoz je takto (i v zájmu zachování jeho hodnoty pro dlužníkovy věřitele) též chráněn]. Tamtéž (v odstavci 90 odůvodnění) Nejvyšší soud zmínil, že pro zkoumání „náležité pečlivosti“ osoby, která měla prospěch z odporovaného právního jednání dlužníka, je (může být) významné i to, zda konala (přijala prospěch) v dobré víře. Kritérium náležité pečlivosti tedy chrání dobrověrné obchodní partnery dlužníka.
27. Úvaha odvolacího soudu, podle které dovolatel nejednal dostatečně aktivně s náležitou pečlivostí k rozpoznání úpadku dlužníka, neboť při existenci varovných signálů (v podobě prodlení dlužníka se všemi platbami a jejich toliko částečné úhradě po urgenci) mohl učinit dotaz na dlužníka a potenciální další jeho věřitele, těmto závěrům neodpovídá. I přes existenci určitých indicií totiž klade na dovolatele, coby osobu dodávající dlužníku stavební dokumentaci a inženýrské služby, příliš vysoké požadavky, vymykající se tomu, co lze po podnikatelích účastnících se tohoto druhu obchodního styku spravedlivě požadovat. Prodlení, urgence a uznání dluhu mohly vést dovolatele ke zvýšené míře obezřetnosti, samy o sobě však nepoukazovaly na mnohost věřitelů a platební neschopnost dlužníka.
28. V projednávané věci představovaly odporované platby úplatu za projektovou dokumentaci a inženýrskou činnost pro stavební povolení a projektovou dokumentaci pro provádění stavby a skutečného provedení stavby. Fakticky šlo o postupně dodávané služby pro přípravu a provedení stavby, přičemž po předání jednotlivých dílčích výstupů vystavoval dovolatel průběžné faktury. K rozhodným okamžikům (k datům uskutečnění odporovaných plateb, tj. 30. března 2022, 29. dubna 2022 a 21. června 2022) dovolatel již předal část svého plnění ze smlouvy o dílo dlužníku a toliko čekal na zaplacení. Ani při zohlednění okolností případu nelze usuzovat na to, že by jiná rozumně pečlivá osoba v obdobné situaci „obepisovala“ dlužníkovy skutečné či domnělé obchodní partnery s dotazem na platební morálku dlužníka, nebo se s otázkou, zda se nenachází v úpadku, obrátila přímo na dlužníka.
29. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
30. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2026
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu