Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
358DED658D76961CC1258EA60052A30C.html
HTML · 75.25 KB
No categories available
25 Cdo 1133/2025
25 Cdo 1133/2025-370
ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské asoudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: O. L., zastoupený JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem se sídlem Revoluční 762/13, Praha 1, proti žalovaným: 1)PhDr. Lubomír Zaorálek, zastoupený doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem Železná 490/14, Praha 1, 2) Česká republika – Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 17/2021 , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2024, č. j. 29 Co 245/2024 -324, takto:
Odůvodnění:
1. Žalobce, producent divadelních a muzikálových představení a akcionář společnosti DIVADLO BROADWAY, a. s., se domáhal uložení povinnosti oběma žalovaným poskytnout mu satisfakci formou omluvy, a to ze strany žalovaného 1) z titulu ochrany osobnosti, neboťv jeho jednání vůči své osobě spatřoval exces, a ze strany žalované 2) z titulu nesprávného úředního postupu, neboť žalovaný 1) uvedené výroky pronesl jako člen vlády aministr kultury. V souvislosti s pandemií onemocnění COVID-19 byla vládou České republiky vydána řada omezujících opatření, která se významným způsobem dotkla též soukromých divadel.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. 2. 2024, č. j. 31 C 17/2021 -236, ve výroku I zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému 1) bylo uloženo do 7 dnů ode dne právní moci rozsudku zaslat na adresu žalobce prostřednictvím držitele poštovní licence doporučený dopis, který bude adresován žalobci, bude opatřen aktuálním datem a bude žalovaným 1) vlastnoručně podepsán, v tomto znění: Omluva panu O. L.: V dubnu 2020 jsem poskytl rozhovor, který byl zveřejněn v Lidových novinách dne 14. 4. 2020, Pod titulkem Zaorálek: „S křiklouny jednat nebudu.“ A na serveru www.lidovky.cz 14. 4. 2020, Pod titulkem „Aroganci a vyhrožování neustoupím, reaguje Zaorálek na stížnosti divadelních podnikatelů“. Dále je v článcích uvedeno „Výzvu k Zaorálkově odstoupení inicioval muzikálový producent O. L.“. V tomto rozhovoru jsem mj. uvedl „…. křičí, že chtějí ihned miliardu, a když jim ji nedáme, bude zle a já jsem podle nich hrobař české kultury…“. říká a dále dodává, že se špatně srovnává s tím, že v této atmosféře, kdy lidem není lehko, tito lidé přicházejí a říkají, že musíme dát především jim, že se hlavně obávají, že jejich výdělky nebudou tak veliké, že má zásadu jednat s každým a s nimi to nestihl, v případě, že pokud budou nějaká jednání, že je ochoten jednat s každým ale s L. po aroganci, kterou předvedl už nikoliv a že dost dobře nechápe, že ti, kteří jsou na tom otolik lépe, se chovají tak zpupně. Z celkového kontextu článku vyplývá, že se výrok vztahuje k osobě žalobce. Tento výrok není pravdivý, neboť jsem s L. osobně nejednal a O. L. ani sám ani společně s kýmkoliv jiným nikdy ani od mé osoby ani od Ministerstva kultury nežádal ihnedmiliardu, a to ani pro sebe ani pro segment soukromých divadel či pro kohokoliv jiného.
Dále obvodní soud ve výroku II rozhodl, že žalovaný 1) je povinen do 7 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku zaslat na adresu žalobce prostřednictvím držitele poštovní licence doporučený dopis, který bude adresován žalobci, bude opatřen aktuálním datem abude žalovaným 1) vlastnoručně podepsán v tomto znění: Omluva panu O. L.: V rozhovoru zveřejněném v Lidových novinách dne 14. 4. 2020 a na serveru www.lidovky.cz dne 14. 4. 2020 jsem mj. ve vztahu k O. L. dále uvedl následující výrok:„…Když jsem panu L. řekl, že se jim uleví, protoženebudou muset platit nájmy, tak mi řekl, že ho to nezajímá, protože barák, ve kterém divadlo provozuje, mu patří…“. Tento výrok není pravdivý, neboť žádný takový rozhovor mezi mnou a O. L. nikdy neproběhl, O. L. mi nikdy neřekl, že ho nezajímá úleva na nájmech, protože je vlastníkem budovy, v níž provozuje divadlo, přičemž O. L. není vlastníkem budovy, v níž provozuje divadlo (společnost DIVADLO BROADWAY, a.s. je podnájemcem divadelních prostor). Tímto se O. L. za tyto dehonestující výroky omlouvám. PhDr. Lubomír Zaorálek“.
Ve výroku III obvodní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému 1) bylo uloženo do 14 dnů ode dne právní moci rozsudku zveřejnit na své náklady ihned po skončení pořadu Prima/Hlavní/Velké zprávy na programu Prima, reklamní sdělení následujícího znění: Omluva panu O. L.: „V pořadu Hlavní/Velké zprávy na programu Prima dne 10. 4. 2020 jsem mj. ve vztahu k O. L. uvedl následující výrok: …přijdou ke mně, třísknou dostolu, že chtějí ihnedmiliardu, a když jim ji nedám, jsem hrobař české kultury, já aroganci ustupovat nehodlám. Z celkového kontextu rozhovoru vyplývá, že se výrok vztahuje k osobě žalobce. Tento výrok není pravdivý, neboť O. L. ani sám ani společně s kýmkoliv jiným ke mně nepřišel, netřískal do stolu ani nikdy od mé osoby aniod Ministerstva kultury nežádal ihned miliardu, a to ani pro sebe ani pro segment soukromých divadel či pro kohokoliv jiného. Tímto se O. L. za tento dehonestující výrok omlouvám. PhDr. Lubomír Zaorálek“.
Ve výroku IV obvodní soud rozhodl, že žalovaná 2) je povinna do 7 dnů ode dne právní moci rozsudku zaslat na adresu žalobce prostřednictvím držitele poštovní licence doporučený dopis, který bude adresován žalobci, bude opatřen aktuálním datem a bude vlastnoručně podepsán osobou oprávněnou jednat za žalovanou 2), následujícího znění: V dubnu 2020 poskytl ministr kultury PhDr. Lubomír Zaorálek rozhovor, který byl zveřejněn v Lidových novinách dne 14. 4. 2020, Pod titulkem Zaorálek:“ S křiklouny jednat nebudu.“ A na a na serveru www.lidovky.cz 14. 4. 2020, Pod titulkem „Aroganci a vyhrožování neustoupím, reaguje Zaorálek na stížnosti divadelních podnikatelů“. Dále je v článcích uvedeno „Výzvu k Zaorálkově odstoupení inicioval muzikálový producent O. L.“. „Ministr kultury PhDr. Lubomír Zaorálek uvedl v rozhovoru zveřejněném v Lidových novinách dne 14.4. 2020 a na serveru www.lidovky.cz dne 14. 4. 2020 mj. Křičí, že chtějí ihned miliardu, akdyž jim ji nedáme, jsem hrobař české kultury…“. říká a dále dodává, že je ochoten jednat s každým ale s L. po aroganci, kterou předvedl už nikoliv. Z celkového kontextu článku vyplývá, že se výrok vztahuje k osobě žalobce. Tento výrok není pravdivý, neboť O. L. ani sám ani společně s kýmkoliv jiným nikdy ani od mé osoby ani od Ministerstva kultury nežádal ihned miliardu, a to ani pro sebe ani pro segment soukromých divadel či pro kohokoliv jiného.
Ve výroku V obvodní soud zamítl žalobu, aby byla žalovaná 2) povinna do 7 dnů odedne právní moci tohoto rozsudku zaslat na adresu žalobce prostřednictvím držitele poštovní licence doporučený dopis, který bude adresován žalobci, bude opatřen aktuálním datem abude vlastnoručně podepsán osobou oprávněnou jednat za žalovanou 2), následujícího znění: Ministr kultury PhDr. Lubomír Zaorálek uvedl v rozhovoru zveřejněném v Lidových novinách dne 14. 4. 2020 a na serveru www.lidovky.cz dne 14. 4. 2020 mj. ve vztahu k O. L. následující výrok: „…Když jsem panu L. řekl, že se jim uleví, protože nebudou muset platit nájmy, tak mi řekl, že ho to nezajímá, protože barák, ve kterém divadlo provozuje, mu patří…“. Ani tento výrok není pravdivý, neboť žádný takový rozhovor mezi ministrem kultury PhDr. Lubomírem Zaorálkem a O. L. nikdy neproběhl, O. L. nikdy ministru kultury PhDr. Lubomíru Zaorálkovi neřekl, že ho nezajímá úleva na nájmech, protože je vlastníkem budovy, v níž provozuje divadlo, přičemž O. L. není vlastníkem budovy, v níž provozuje divadlo (společnost DIVADLO BROADWAY, a.s. jepodnájemcem divadelních prostor). Česká republika se O. L. za tyto dehonestující výrok ministra kultury PhDr. Lubomíra Zaorálka omlouvá. Česká republika“.
Ve výroku VI obvodní soud rozhodl, že žalovaná 2) je povinna do 14 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku zveřejnit na své náklady ihned po skončení pořadu Prima/Hlavní/Velké zprávy na programu Prima, reklamní sdělení následujícího znění: Omluva panu O. L.: „V pořadu Hlavní/Velké zprávy na programu Prima dne 10. 4. 2020, Ministr kultury PhDr. Lubomír Zaorálek uvedl v rozhovoru ve vztahu k O. L. následující výrok: …přijdou ke mně, třísknou do stolu, žechtějí ihned miliardu, a když jim ji nedám, jsem hrobař české kultury, já aroganci ustupovat nehodlám. Z celkového kontextu rozhovoru vyplývá, že se výrok vztahuje k osobě žalobce. Tento výrok není pravdivý, neboť O. L. ani sám ani společně s kýmkoliv jiným ke mně nepřišel, netřískal do stolu ani nikdy od mé osoby aniod Ministerstva kultury nežádal ihned miliardu, a to ani pro sebe ani pro segment soukromých divadel či pro kohokoliv jiného. Česká republika se O. L. za tyto dehonestující výroky ministra kultury PhDr. Lubomíra Zaorálka omlouvá. Česká republika“.
Ve výroku VII obvodní soud rozhodl, že žalovaná 2) je povinna do 7 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku zveřejnit na webových stránkách www.mkcr.cz po dobu 30 po sobě jdoucích dnů omluvu následujícího znění tak, že odkaz na ni bude dostupný z úvodní strany elektronické prezentace nejméně po dobu 30 po sobě jdoucích dnů: „Ministr kultury PhDr. Lubomír Zaorálek uvedl v rozhovoru zveřejněném v Lidových novinách dne 14. 4. 2020 a na serveru www.lidovky.cz dne 14. 4. 2020 mj. ve vztahu k O. L. následující výrok: „…Křičí, že chtějí ihned miliardu, a když jim ji nedáme, jsem hrobař české kultury…“. Z celkového kontextu článku vyplývá, že se výrok vztahuje k osobě žalobce. Tento výrok není pravdivý, neboť O. L. ani sám ani společně s kýmkoliv jiným nikdy ani od ministra kultury PhDr. Lubomíra Zaorálka ani od Ministerstva kultury nežádal ihned miliardu, a to ani pro sebe ani pro segment soukromých divadel či pro kohokoliv jiného. Česká republika“.
Ve výroku VIII obvodní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované 2) bylo uloženo do 7 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku zveřejnit na webových stránkáchwww.mkcr.czpo dobu 30 po sobě jdoucích dnů omluvu následujícího znění tak, že odkaz na ni bude dostupný z úvodní strany elektronické prezentace nejméně po dobu 30 posobě jdoucích dnů: Ministr kultury PhDr. Lubomír Zaorálek uvedl v rozhovoru zveřejněném v Lidových novinách dne 14. 4. 2020 a na serveru www.lidovky.cz dne 14. 4. 2020 mj. ve vztahu k O. L. následující výrok: „…Když jsem panu L. řekl, že se jim uleví, protože nebudou muset platit nájmy, tak mi řekl, že ho to nezajímá, protože barák, ve kterém divadlo provozuje, mu patří…“. Tentovýrok není pravdivý, neboť žádný takový rozhovor mezi ministrem kultury PhDr. Lubomírem Zaorálkem a O. L. nikdy neproběhl, O. L. nikdy ministru kultury PhDr. Lubomíru Zaorálkovi neřekl, že ho nezajímá úleva na nájmech, protože je vlastníkem budovy, v níž provozuje divadlo, přičemž O. L. není vlastníkem budovy, v níž provozuje divadlo (společnost DIVADLO BROADWAY, a.s. jepodnájemcem divadelních prostor). Česká republika se O. L. za tyto dehonestující výroky ministra kultury PhDr. Lubomíra Zaorálka omlouvá. Česká republika“.
Ve výroku IX rozhodl obvodní soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení.
3. Po provedeném dokazování soud prvního stupně předestřel skutková zjištění, citoval ustanovení občanského zákoníku vztahující se k ochraně osobnosti člověka [§ 81 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , (dále jen „o. z.“)] a k odčinění nemajetkové újmy (§ 2951 odst. 2 a násl. o. z.) a základní ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. , oodpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a dospěl k závěru, že výroky žalovaného 1) jsou nepravdivé a objektivně způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Dále se zabýval otázkou, které výroky jsou přičitatelné žalovanému 1) s tím, že se dopustil excesu, neboť se nevztahovaly na plnění pracovních povinností, a které jsou přičitatelné žalované 2), kterou žalovaný 1) v této době reprezentoval, a tudíž byly nesprávným úředním postupem.
4. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný 1) není pasivně legitimován pro výrok „přijdou ke mně, třísknou do stolu, že chtějí ihned miliardu, a když jim ji nedám, jsem hrobař české kultury, já aroganci ustupovat nehodlám…“, tedy že tento výrok není přičitatelný žalovanému 1), zatímco výrok „když jsem panu L. řekl, že se jim uleví, protoženebudou muset platit nájmy, tak mi řekl, že ho to nezajímá, protože barák, ve kterém divadlo provozuje, mu patří…“ mu přičitatelný je. U prvního výroku bylo podle nalézacího soudu naplněno časové kritérium, neboť žalovaný 1) jej pronesl v době, kdyzastával funkci ministra kultury, současně bylo naplněno i kritérium fora i kritérium obsahu výroku. Obdobná sdělení jsou přitom i obsahem článků v Lidových novinách. Vtěchto článcích se žalovaný 1) dopustil dalšího výroku ve vztahu k žalobci, přičemž soud dospěl k závěru, že se jednalo o exces, neboť žalovaný 1) se vyjadřoval k osobním poměrům žalobce a jeho majetku. Z průběhu dokazování podle soudu I. stupně vyplynulo, že v rozporu s tzv. kompetenčním zákonem bylo se subjekty segmentu komerční nedotované kultury jednáno ze strany žalovaných odlišně než s ostatními subjekty též spadajícími do působnosti Ministerstva kultury. V reakci na toto nerovné zacházení ze strany žalovaných žalobce jako jednatel dle svého tvrzení diskriminovaného subjektu a jako mluvčí ostatních subjektů sdílejících stejný názor vykonal dne 10. 4. 2020 ústavní petiční právo a inicioval petici zaodstoupení žalovaného 1). Bylo prokázáno, že zveřejněním výzvy žalobce vyvolal diskusi, v rámci které žalovaný 1) reagoval výroky na adresu žalobce. Žalovaný 1) uvedl v pořadu hlavní velké zprávy na programu Prima 10. 4. 2020 výrok: „Přijdou ke mně, třísknou do stolu, že hned chtějí miliardu, a když ji nedám, tak jsem hrobař české kultury.“ Pokud žalovaní ve svých vyjádřeních uvedli, že se výroky nevztahovaly k osobě žalobce, soud prvního stupně s tím nesouhlasil, neboť to, že se vztahují k žalobci, vyplynulo z kontextu předmětných článků, přičemž se jednalo o skutková tvrzení. Nelze hovořit o tom, že by se jednalo ohodnotový soud, neboť nemá žádný reálný základ. Ke schůzce nedošlo a nikdo do stolu bouchat nemohl. Žalovaný 1) byl ministrem kultury a osobou důvěryhodnou, které obecně lidé věří. Tento výrok, který žalovaný 1) vyslovil jako ministr kultury, je přičitatelný žalované 2) a je nesprávným úředním postupem, ať byl vysloven kdekoliv. V případě výroku „Když jsem panu L. řekl, že se jim uleví, protože nebudou muset platit nájmy, takmi řekl, že ho to nezajímá, protože barák, ve kterém divadlo provozuje, mu patří…“ bylo prokázáno, že tento výrok je nepravdivý. Ač se žalovaný 1) snažil výrok bagatelizovat, musel si, či měl si být vědom toho, že žalobce poškodí.
5. S ohledem na všechny uvedené argumenty soud prvního stupně žalobě vyhověl av části, kde dospěl k závěru, že výrok není přičitatelný žalovanému 1) či žalované 2), žalobu zamítl.
6. K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 10. 2024, č. j. 29 Co 245/2024 -324, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, IV, VI a VII změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04 , podle kterého při střetu základního politického práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života musí být zváženo, zdajednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Odvolací soud vyhodnotil, že v dané věci nebylo předmětem dokazování, zda žalovaný 1) skutečně někde „bouchal do stolu“, zda uskutečnil fyzicky osobní jednání se žalobcem, zda žalobci skutečně patří nějaké divadlo (jeho budova) a zda žalobce požadoval po žalovaném 1) miliardu, neboťse jednalo o hodnotící soud žalovaného 1) – jeho subjektivní názor na přístup a jednání žalobce a jeho prezentaci na veřejnosti. Tedy šlo o posouzení otázky, zda na základě jednání žalobce mohl žalovaný 1) vlastním vnímáním z informací, které byly veřejně přístupné, dospět k závěru, že projevy žalobce, kterými se prezentoval na veřejnosti, odpovídají vyjádřením žalovaného 1) zveřejněným v médiích. Odvolací soud částečně zopakoval dokazování (znovu k důkazu provedl článek s názvem Lidem vadí, že se jmenuji L., dělám s D. a jsme bohatí, říká faraon muzikálu, a výzvu k odstoupení ministra kultury označovanou jako Velikonoční výzva), a uvedl, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že žalobce sám na veřejnosti prezentoval, že je vlastníkem divadla, a po žalovaném 1) se domáhal finančního plnění v rámci poskytovaných dotací. Dospěl takk závěru, že ve výrocích žalovaného 1) nelze spatřovat žádný exces, neboť žalobce se ke svým majetkovým poměrům sám veřejně vyjadřoval, a žalovaný 1) se tak na základě těchto dostupných vyjádření mohl coby laik domnívat, že žalobce je vlastníkem předmětného divadla. Stejně tak hodnotící závěr o „bouchání do stolu“ a požadavku miliardy zcela zjevně vychází z veřejného jednání žalobce vůči žalovanému 1). Odvolací soud se ztotožnil i s námitkou žalované 2), že žalobce měl být srozuměn s možnou reakcí na svou výzvu, kterou vyvinul politický tlak na žalovaného 1), a že v politické diskuzi, kterou svou výzvou vyvolal, nelze navíc vždy očekávat poskytování zcela objektivních informací, přípustná jeurčitá míra nadsázky nebo dokonce provokace, která má upoutat pozornost veřejnosti, nejsou-li prezentovány bezdůvodně urážlivou a nevhodnou formou nebo překračující obecně přijatelnou míru přehánění (odkázal např. na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva zedne 8. 7. 1999, Ceylan proti Turecku, č. 23556/94, ze dne 25. 11. 1996, Wingrove protiSpojenému království, č. 17419/90, ze dne 7. 2. 2012, Axel Springer AG proti Německu, č. 39954/08, ze dne 2. 10. 2012, Yordanova a Toshev proti Bulharsku, č. 5126/05, a ze dne 5. 7. 2016, Kurski proti Polsku, č. 26115/10). Odvolací soud tedy uzavřel, že pravdivost skutkového základu hodnotících soudů žalovaného 1) byla v řízení prokázána listinnými důkazy. Subjektivní názor žalovaného 1), jeho hodnotící soud, se zakládá na pravdivé informaci, a žalovaný 1) tak nemohl způsobit žalobci újmu na jeho právech. Ze strany žalovaného 1) se jednalo o oprávněnou kritiku, reakci a hodnotící soudy veřejně činné osoby, které se zakládají na pravdě, proto popsaným způsobem nedošlo a nemohlo dojít kneoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, a žádný z výroků žalovaného 1) taknení ani možné přičítat žalované 2). Nad rámec uvedeného doplnil, že výrok IV napadeného rozsudku není ani vykonatelný, neboť TV Prima není účastníkem tohoto řízení, anemá tak žádnou povinnost na žádost žalované 2) jakoukoliv omluvu zveřejňovat.
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl v celém rozsahu žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení několika otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Jde o:
a) procesněprávní otázku hodnocení důkazů. Odvolací soud nezohlednil všechny skutečnosti z důkazů vyplývající a dospěl ke skutkovým zjištěním, která nemají oporu v provedených důkazech a jsou s nimi v extrémním rozporu (odkázal např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 1609/2005 , nebo ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013 ). Nesprávnou aplikací § 132 o. s. ř. o. s. ř. došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces (nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III ÚS 2110/07 , nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. I ÚS 1491/17 ), což také zakládá přípustnost dovolání (nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. I ÚS 1491/17 ).
b) hmotněprávní otázku charakteru výroků jako skutkových tvrzení, hodnotících soudů čihybridních výroků. Odvolací soud všechny výroky označil za hodnotící soudy, ačkoliv v případě prvních dvou jde o hybridní výroky, třetí z výroků je pak skutkovým tvrzením, čímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3548/2023 , ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1300/2021 , či ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3945/2019,(též jde o rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 750/15 ).
c) hmotněprávní otázku excesu žalovaného 1) v případě třetího výroku („barák“). Odvolací soud věc posoudil odlišně od soudu nalézacího a uzavřel, že žalovaný 1) se žádného excesu nedopustil, a to s ohledem na článek v periodiku Ekonom. Při řešení této otázky se dle žalobce odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 896/2009,či nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20 .
d) hmotněprávní otázku pravdivého skutkového základužalovaných výroků, resp. pravdivostitřetího žalovaného výroku. Odvolací soud se odchýlil (kromě judikatury uvedené pod bodem b/ výše) též např. od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 14.12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 19/2020,ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1637/2022 , činálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14 , když uzavřel, že předmětné výroky (pojaté jako hodnotící soudy) mají pravdivý skutkový základ.
e) hmotněprávní otázku oprávněnosti hodnotícího soudu, resp. přiměřenosti(přehnanosti) hybridního výroku. Odvolací soud dospěl k tomu, že žalované výroky nebyly nepřiměřené, ato kromě postavení žalobce a žalovaného 1) jako osob veřejně činných též s přihlédnutím ktomu, že žalovaný 1) svými výroky reagoval na Velikonoční výzvu, kterou měl žalobce otevřít politickou diskusi, která nemusí být zcela pravdivá. Při posuzování této otázky seodvolací soud (kromě judikatury uvedené pod bodem d/ výše) odchýlil např. též od nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 750/15 .
f) procesněprávní otázku vykonatelnosti rozsudku, který ukládá povinnost zveřejnit omluvu prostřednictvím sdělovacího prostředku osobě odlišné od provozovatele televizního vysílání, což odvolací soud považoval nesprávně za rozhodnutí nevykonatelné. Za ustálenou rozhodovací praxi je přitom považována i situace, kdy se dovolací soud příslušnou otázkou nezabýval výslovně, ale z konkrétní judikatury je bez pochyb, jak má být právní otázka posouzena. Povinnost zveřejnění prostřednictvím sdělovacích prostředků byla opakovaně aprobována dovolacím soudem, a to např. v usnesení ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3729/2016 , či v usnesení ze dne 14. 9. 2017, č. j. 30 Cdo 2063/2017 . Odvolací soud sepřitom odchýlil i od ustálené rozhodovací praxe týkající se materiální vykonatelnosti soudního rozhodnutí jako takové, jakož i materiální vykonatelnosti soudního rozhodnutí, kteréukládá nepeněžitou povinnost, kdy z judikatury dovolacího soudu vyplývá „jen“ požadavek na to, aby šlo o povinnost odpovídající některému ze zákonných způsobů výkonu rozhodnutí, resp. exekuce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003 , či ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2021/2007 ).
8. Nesprávnost právního posouzení nyní předestřených otázek odvolacím soudem spatřuje žalobce v těchto důvodech: Odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou zopakovaných důkazech – článku z periodika Ekonom z roku 2017 a na petiční výzvě žalobce. Z článku všakneplyne závěr odvolacího soudu, že by žalobce prohlásil, že je vlastníkem budovy („baráku“), ve kterém se divadlo nachází. Z petiční výzvy pak neplyne, že by se žalobce domáhal na žalovaných finančního plnění v rámci poskytovaných dotací. Odvolací soud nesprávně posoudil sporné výroky o žalobci jako hodnotící soudy. První dva výroky jsou ovšem hybridní výroky a třetí výrok („barák“) má povahu skutkového tvrzení. Ať už jde o skutkové tvrzení, hodnotící soud či hybridní výrok, je v různé intenzitě právně relevantní otázka pravdivosti, a to nejméně v rovině pravdivosti skutkového základu. Žádné jednání mezi žalovaným 1) a žalobcem (nebo lidmi okolo něj) neproběhlo. První dva výroky tedy stojí na vědomé lži, neboť žalovaný 1) věděl, že s žalobcem nejednal. Velikonoční výzva nemůže tvořit pravdivostní základ pro první dva výroky žalovaného 1). Tyto výroky jsouodvetným opatřením reagujícím na obsah výzvy. V třetím výroku („barák“) žalovaný 1) popisuje rozhovor se žalobcem, který však nikdy neproběhl. Jde o vědomě nepravdivý výrok a nepravdivé je též tvrzení v něm obsažené týkající se vlastnictví divadelních prostor. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalobce není vlastníkem nemovitostí, kde se nachází Divadlo Broadway (bod 79 rozsudku nalézacího soudu). Žádný z výroků žalovaného 1) neobstojí ani jako oprávněná kritika, ani jako přiměřený hybridní výrok, anijako skutkové tvrzení. Ze strany žalovaného šlo o přemrštěné ataky ad personam, kdy žalovaný 1) na nepravdivém základě dehonestačně vykreslil žalobce ve sdělovacích prostředcích jako hrabivého člověka, který se bez ohledu na komplikovanou pandemickou dobu a v krizovém stavu snaží získat pro úzkou skupinu lidí včetně sebe enormní finanční částku, a to na úkor potřebnějších subjektů v kultuře, a to dokonce v podobě celé částky, kterábyla vyčleněna na pomoc kultuře. K tomu použil žalovaný 1) nepravdivou informaci orozhovoru se žalobcem, o vlastnictví divadelní budovy a o nezájmu žalobce o kompenzaci nájemného. To vše ukazuje, že primárním cílem žalovaného 1) bylo zneuctění žalobce, a to ve snaze čelit Velikonoční výzvě. Vyšší míra tolerance, kterou má žalobce jako veřejná osoba mít, neznamená nutnost snášet dehonestační výroky. Při řešení otázky excesu žalovaného 1) ohledně třetího výroku je relevantní kritérium obsahu, které předmětný výrok týkající se osobní (majetkové) sféry žalobce (a navíc nepravdivý) nenaplňuje. Odvolací soud pominul, že tímto výrokem žalovaný 1) odpověděl na výzvu k odstoupení z funkce ministra kultury, což je ovšem soukromý zájem žalovaného 1). Povinnost zveřejnit omluvu naprogramu TV Prima byla uložena žalované 2), tedy účastníku řízení, což je zcela po právu i z hlediska vykonatelnosti rozhodnutí.
8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, žerozsudek soudu prvého stupně se ve výrocích II, IV, VI a VII potvrzuje, případně abynapadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. Žalovaná 2) ve svém vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že napadený rozsudek považuje za věcně správný, s přiléhavou a přesvědčivou argumentací, a navrhla jeho zamítnutí.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) posoudil dovolání žalobce podlezákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř. “), a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. o. s. ř. , shledal, že dovolání je přípustné. Odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu shora zmíněné otázky hmotného práva vztahující sek posouzení oprávněnosti výroků žalovaného 1) na adresu žalobce. Rovněž otázka procesního práva týkající se vykonatelnosti žalobního žádání byla vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
11. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) může spočívat v tom, žeodvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
12. Podle § 81 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Podle § 2951 odst. 2 občanského zákoníku nemajetková újma seodčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.
13. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou přivýkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá zapodmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle§ 13 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
14. Všeobecné teze a východiska vztahující se k řešení konfliktu svobody slova a ochrany osobnostních práv byly odvolacím soudem v bodech 14 až 19 odůvodnění napadeného rozsudku uvedeny správně, jde o konstantní závěry doktríny a judikatury Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. V konkrétních poměrech projednávané věci ovšem odvolací soud použil tyto obecné závěry nesprávně.
15. Odvolací soud zdůraznil, že v dané věci nebylo předmětem dokazování, zda „žalovaný 1)“ skutečně někde „bouchal do stolu“, zda uskutečnil osobní jednání se žalobcem, zda žalobci skutečně patří nějaké divadlo (jeho budova) a zda žalobce požadoval po žalovaném jednu miliardu, neboť se jednalo o hodnotící soud žalovaného 1) – jehohodnotící názor na přístup a jednání žalobce a na jeho prezentaci naveřejnosti. A že podstatné je, že žalobce se sám na veřejnosti prezentoval jako vlastník divadla a že se po žalobci domáhal finančního plnění v rámci poskytování dotací, neboť je ve Velikonoční výzvě uvedeno, „…protože jste svými včerejšími kroky (a nejen jimi) rozhodl, že z částky 1 070 000 000 Kč určené vládou na záchranu české kultury zasažené koronavirem nepůjde do nedotovaného sektoru ani jedna koruna“. Nejvyšší soud nechává stranou, že do stolu měl podle výroku žalovaného 1) bouchat žalobce a nikoli žalovaný 1). Zásadní je, že skutkové okolnosti, z nichž odvolací soud vycházel, nemohou být dostačujícím podkladem legitimizujícím výroky žalovaného 1) na adresu žalobce, a to ani při zohlednění možné nadsázky, parafráze, nepodstatných chyb neměnících pravdivé jádro sdělení, rozumného přehánění a případných jiných jazykových instrumentů přispívajících k zajímavé, živé, přitažlivé, i tvrdé diskusi. Ani garantovaná svoboda slova a právo na volné šíření informací neumožňují unfair výroky (skutkové či hodnotící), které překrucují pravdu keškodě druhých, popř. které jsou z jiných obsahových či formálních důvodů excesivní (tzv.intenzivní exces – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1941/2007 ).
16. V rozsudku ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3889/2020 , Nejvyšší soud vyslovil, že z hlediska jazykového, je-li někdo citován (je-li někomu přisuzován konkrétní výrok), jepro posouzení pravdivosti tohoto tvrzení podstatné, zda ten, komu je daný výrok přisuzován, skutečně vyslovil či napsal právě tento výrok, nikoliv výrok jiný, byť obsahově obdobný, neboť právě v tom spočívá podstata citace. Nesprávnost citace (ať už chyba v osobě autora, nebo nepřesnost citace) shodně jako jiné uvedení nepravdivého údaje však ještě nutně nemusí vést k zásahu do osobnostního práva. I v tomto případě je třeba posoudit, zda existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a zda tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze. Pouhá nepřesnost citace, či záměna autora výroku, nedosahuje takové intenzity, aby z hlediska právního vedla k zásahu doosobnostního práva, pokud autor, jemuž je tvrzený výrok přisuzován, uvedl výrok obsahově obdobný (či výroky obsahově obdobné). V projednávané věci je tedy nezbytné zkoumat, zda lze dovodit, že výroky přisuzované žalovaným 1) žalobci obstojí potud, žetakové či ve svém základu (smyslu) podobné výroky žalobce skutečně pronesl, a zda jsou dané výroky - pokud by je (či jim podobné) žalobce skutečně pronesl - takového obsahu či formy, že by jejich pronesení žalobci škodilo (např. že by tyto výroky svědčily oautorově hlouposti, zlé vůli, bezohlednosti, lakotě, o tom, že se dopustil protiprávního činemravného jednání, a podobně). Otázka povahy výroku (tedy zda by jeho pronesení autorovi z hlediska jeho osobnosti škodilo) je otázkou zkoumání objektivní způsobilosti zasáhnout daným jednáním do osobnostních práv konkrétní fyzické osoby (viz princip konkrétního uplatnění objektivního hlediska a diferencované uplatnění objektivního hlediska dle rozhodnutí Nejvyššího soudu např. ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1381/2005 , nebo ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 113/2021 ).
17. Tvrdí-li žalovaný 1), že se žalobce dopustil určitých výroků (či jednání), nejde ohodnotící soud, avšak spíše o skutkové sdělení o tom, co žalobce řekl, resp. jak se choval. ANejvyšší soud ve své shora předestřené judikatuře vysvětluje, že toto skutkové sdělení nemusí být zcela přesné, dokonce by za určitých okolností vůbec nemuselo ke konkrétnímu výroku, který byl následně citován, dojít, pokud by tímto údajným výrokem byly věrně vystiženy skutečné názory citovaného autora jím zveřejněné jiným způsobem. To vše záleží také na širším kontextu každé věci – viz např. závěr Nejvyššího soudu, podle kterého to, zdaje určité tvrzení difamující, je nutno posuzovat nikoliv jen podle použitých výrazů aformulací, ale podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k tvrzení došlo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3567/2010 ). Avšak na druhé straně neobstojí takové sdělení o výroku jiné osoby (citace), které je objektivně způsobilé zasáhnout do osobnostních práv této osoby a které není pravdivé ani v širším slova smyslu, jak bylo vysvětleno.
18. V projednávané věci dovodil odvolací soud oprávněnost výroků žalovaného 1) jenz toho, že žalobce je původcem tzv. Velikonoční výzvy obsahující výrok shora uvedený aže v jednom článku z minulosti bylo o žalobci autorem článku (rozhovoru se žalobcem) uvedeno, že žalobce je vlastníkem (spoluvlastníkem) budovy, v níž se nachází divadlo jím provozované. Stranou odvolací soud nechává, že žalobce napadá i správnost tohoto skutkového zjištění s tím, že v článku bylo uvedeno jiné slovo (který-které), než shledal odvolací soud.
19. Předmětem řízení je výrok žalovaného 1) na adresu žalobce …křičí, že chtějí ihned miliardu, a když jim ji nedáme, bude zle …, respektive výrok …přijdou ke mně, třísknou do stolu, že chtějí miliardu, a když jim ji nedám, jsem hrobař české kultury, já aroganci ustupovat nehodlám. Názor odvolacího soudu, že tyto výroky žalovaného 1) jsou vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu oprávněné, není, i s přihlédnutím k okolnostem, za nichž byly vysloveny (pandemická situace, zákaz veřejných produkcí atd.), správný. Odvolací soud z Velikonoční výzvy citoval, že její autoři (mezi nimi i žalobce) kritizovali rozhodnutí žalovaného 1) jako ministra kultury, že z celkové částky cca 1 miliardy nazáchranu české kultury nedostane ani korunu nedotovaný sektor. Tato aktivita (i) žalobce ovšem ani zhruba neodpovídá tomu, co o něm žalovaný 1) vyřkl, tedy že žalobce křičí (tříská do stolu), že chce ihned miliardu. Nic takového autoři Velikonoční výzvy nepožadovali (tedyalespoň to nelze jakkoli dovodit z pasáže, na níž odvolací soud své rozhodnutí založil). Samozřejmě že není podstatné užití expresivních slov křičí nebo tříská do stolu. Podstatné je, že je příliš daleko od tvrzení žalovaného 1) o tom, že žalobce s dalšími autory výzvy chtěli ihned a vehementně miliardu, skutečnost, podle které žalobce kritizoval, že určitý celý segment kultury nedostane žádnou podporu. Zde již nejde ze strany žalovaného 1) o přípustné přehánění nebo parafrázi či nepodstatnou chybu, avšak o naprosté zkreslení postoje žalobce prezentovaného v té části Velikonoční výzvy, kterou odvolací soud argumentoval. A toto zkreslení je objektivně způsobilé přivodit újmu na osobnostních právech žalobce, konkrétně zasáhnout čest a dobrou pověst žalobce, neboť jej před veřejností vykresluje jakoarogantní sobeckou osobu, která nevybíravě požaduje pro svůj segment kultury (jindy nedotovaný výdělečný sektor) v době, kdy z důvodu celosvětové epidemie trpí a nemají příjmy i mnozí jiní, celou miliardu korun, tedy vše, co na záchranu celé české kultury můžežalovaný 1) jako ministr použít. Takové sdělení žalovaného 1) na adresu žalobce je za skutkového stavu, z něhož vyšel odvolací soud, nespravedlivé a nemůže požívat právní ochrany z titulu svobody slova. Šlo sice nepochybně o věc veřejného zájmu, což ostatně není mezi účastníky řízení sporné, avšak ani osoby, jejichž činnost se věcí veřejných dotýká (osoby veřejného zájmu), nejsou povinny strpět uvádění nepravdivých dehonestujících údajů nebokritických hodnotících soudů z těchto nepravdivých údajů vycházejících (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007 , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 29/2009). I v rozsudku ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3479/2018 , Nejvyšší soud vyslovil, že ani okolnost, že se informace týkají skutečností zvýšeného společenského zájmu, jako je nakládání s veřejnými prostředky, neměla opravňovat ke sdělování nepravdivých skutečností a na nich založeného hodnocení osoby.
20. Dále je předmětem řízení výrok žalovaného 1) na adresu žalobce …Když jsem panu L. řekl, že se jim uleví, protože nebudou muset platit nájmy, tak mi řekl, že ho to nezajímá, protože barák, ve kterém divadlo provozuje, mu patří… Pro tento výrok žalovaného 1) platí totéž, co je shora uvedeno ohledně předešlého výroku. Jeho oprávněnost dovodil odvolací soud jen ze zmínky autora článku z periodika Ekonom, že žalobce jevlastníkem prostor (kinosálu), v nichž provozuje divadlo. I kdyby žalobce vlastníkem takové nemovitosti skutečně byl (což on ale popírá), nemohla by tato skutečnost, a to ani ve spojení se skutečností, že je žalobce autorem či iniciátorem Velikonoční výzvy, jakkoli podepřít závěr odvolacího soudu o správnosti výroku žalovaného 1) o tom, že mu žalobce sdělil, že ho nezajímá úleva v osvobození od nájemného, protože sám nájemné neplatí. Přece úleva v placení nájemného by mohla být (a jistě byla) významná pro ty provozovatele nedotovaných kulturních akcí, kteří nevlastní budovy, ve kterých k těmto akcím dochází. A žalobce se v rámci Velikonoční výzvy bral za celý sektor nedotované kultury, nejen za sebe. Takže žádná přímá linka mezi jeho údajným vlastnictvím budovy divadla, Velikonoční výzvou a jeho údajným nezájmem o úlevy nanájemném není a nejde ani o přípustné zjednodušení, nadsázku a podobně. A opět je také tento výrok žalovaného 1) objektivně způsobilý zasáhnout do osobnostních práv žalobce, neboť pokud by jej skutečně pronesl, mohli by si lidé říci, že se sice na veřejnosti bere za práva všech osob podnikajících v nedotovaném sektoru kultury a používá je jako nátlakovou skupinu, ale fakticky mu jde jen o vlastní zájmy, a proto požaduje další podporu (miliardu!), neboť na osvobození od nájemného nedosáhne. Také by mohlo tvrzené chování žalobce působit jako nevděk, sebestřednost, vychytralost a podobně.
21. Vzhledem k závěru odvolacího soudu, že předmětnými výroky nedošlo k zásahu doosobnostních práv žalobce, neboť jde o oprávněné hodnotící soudy podložené zjištěným skutkovým stavem, nezabýval se (logicky) odvolací soud otázkou, zda se tyto výroky přičítají žalovanému 1), žalované 2), nebo každému z nich v určitém rozsahu. Bez ohledu na způsob řešení otázky pasivní legitimace ve sporu vedl (nesprávný) názor odvolacího soudu ooprávněnosti předmětných výroků k zamítnutí žaloby vůči oběma žalovaným.
22. Rovněž procesněprávní otázku vykonatelnosti rozsudku, který ukládá povinnost zveřejnit omluvu prostřednictvím sdělovacího prostředku osobě odlišné od provozovatele televizního vysílání, vyřešil odvolací soud nesprávně a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ten již ve věci sp. zn. 30 Cdo 193/2004 na základě námitek dovolatele proti uložení povinnosti uveřejnit omluvu v tisku vysvětlil, že takovým výrokem nebylo zasaženo do práv a povinností třetí osoby. Podle ustanovení § 155 odst. 1 věta první o. s. ř. o. s. ř. soud obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví ve výroku rozsudku. Zvýrokové části rozsudku nevyplývá, že by byla v souvislosti s přisouzenou omluvou uložena povinnost třetímu subjektu, neboť tato povinnost je uložena výslovně žalovanému. Jepouze věcí žalovaného, aby na své náklady zajistil (např. formou placené inzerce) uveřejnění této omluvy v dané tiskovině (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp.zn. 30 Cdo 193/2004 ). Dovolací soud dále rozvedl řešení otázky ukládání povinnosti žalovanému zveřejnit omluvu na své náklady v tisku, který nevydává, či v televizním vysílání, které nevysílá, či na webové adrese, kterou neprovozuje, takto: Samotná okolnost, žežalovaná není provozovatelkou média, kam má umístit omluvu, totiž nezakládá nemožnost veřejné omluvy, není-li zjištěna jednoznačná překážka, která by tomu bránila. Jestliže taková námitka byla v odvolacím řízení vznesena, měl se jí odvolací soud zabývat, což neučinil. Smyslem omluvy je kromě obsahového vymezení (sdělení) použít i odpovídající formu asdělovací prostředek, v němž byla dehonestující informace uvedena, neboť je opodstatněné, aby se působení omluvy přiblížilo svým dosahem neoprávněnému zásahu do osobnosti dotčené osoby. Lze proto ukládat žalovanému, aby zajistil na vlastní náklady uveřejnění omluvy i v mediálním prostoru, který neovládá. Současně je ovšem třeba ověřit, zda žalobcem vymezené médium existuje, resp. zda je možné je k uveřejnění omluvy použít navrženým způsobem, je-li žalobní požadavek natolik podrobný, že uvádí konkrétní rubriku či umístění. V opačném případě může hrozit vydání nevykonatelného rozhodnutí ukládajícího veřejnou omluvu, jestliže by žalovaný nemohl uložené povinnosti objektivně dostát z technických důvodů či jiných okolností (např. zjevná neochota či nesoučinnost) na straně provozovatele sdělovacího prostředku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1092/2024 ). V projednávané věci ovšem učinil odvolací soud závěr onevykonatelnosti části rozsudku soudu prvního stupně bez dalšího jen z toho, že TV Prima (na jejímž programu Prima měla žalovaná 2/ zveřejnit na své náklady omluvu žalobci formou „reklamního sdělení“) není účastníkem tohoto řízení, a nemá tak žádnou povinnost na žádost žalované 2) jakoukoli omluvu zveřejňovat. To ovšem zjevně odporuje předestřené ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Dále je třeba zdůraznit, že materiální nevykonatelnost žalobního žádání, resp. následného výroku rozsudku, nemá za následek zamítnutí žaloby, avšak jde o vadu žaloby, resp. vadu soudního rozhodnutí podle ní vydaného.
23. Lze tak shrnout, že odvolací soud sice obecně užil správné normy objektivního práva, avšak nesprávně je aplikoval na zjištěný skutkový stav, pokud uzavřel, že nedošlo k neoprávněnému zásahu do práva na čest a dobrou pověst žalobce, a že proto nemá právo naposkytnutí přiměřeného zadostiučinění. Nejvyšší soud tudíž podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 , věta první o. s. ř. o. s. ř. ).
24. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2026
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně
senátu