Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
61 C 21/2026-21
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Ing. Lukášem Holendou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
o zaplacení 10 510 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 330 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 2 330 Kč za dobu od 29. 1. 2025 do zaplacení ve výši 12 % ročně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 8 180 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 8 180 Kč za dobu od 29. 1. 2025 do zaplacení ve výši 12 % ročně, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 330 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 2 330 Kč za dobu od 29. 1. 2025 do zaplacení ve výši 12 % ročně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 8 180 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 8 180 Kč za dobu od 29. 1. 2025 do zaplacení ve výši 12 % ročně, se zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 510 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní uzavřel dne 5. 12. 2023 smlouvu o úvěru číslo hodnota-Anonymizováno, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit ve splátkách celkem částku 18 180 Kč s tím, že částka 8 180 Kč představuje tzv. souhrnný poplatek. Žalovaný však splatil žalobkyni pouze 7 670 Kč, zbytek ve výši 10 510 Kč je předmětem tohoto řízení. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě prostřednictvím svého právního zástupce předžalobní výzvou, ale marně.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. V souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl o ní v nepřítomnosti účastníků, když žalobkyně svou neúčast u jednání předem omluvila s tím, že souhlasila s jednáním v její nepřítomnosti, a žalovaný, který byl k jednání řádně a včas předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil. Při svém rozhodování soud vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.
4. Z listin y označené jako Smlouva o spotřebitelském úvěru opatřené datem 5. 12. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal včetně poplatků vrátit částku 18 180 Kč v 60 týdenních splátkách ve výši po 303 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit mimo jistinu také úrok ve výši 1 980 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 3 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 3 200 Kč. Žalovaný je na listin ě označen svým jménem, příjmením, adresou trvalého pobytu, rodným číslem, občanským průkazem a telefonním číslem. Listin Listina je podepsaná žalovaným a zástupkyní žalobkyně.
5. Z listin y označené jako Evidenční karta klienta bylo zjištěno, že v této listin ě je označen žalovaný, přičemž v listin ě je uveden typ bydlení, dosažené vzdělání, počet členů domácnosti a další údaje. Listin Listina je podepsána oběma účastníky řízení.
6. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu podstatnému závěru o skutkovém stavu: Žalovaný se dne 5. 12. 2023 dohodl s žalobkyní tak, že žalobkyně se zavázala v hotovosti poskytnout žalovanému částku 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit společně s poplatky a úrokovým příslušenství; žalovaný žalobkyni oproti tomu doposud uhradil toliko 7 670 Kč; žalobkyně před vzájemným ujednáním nezjišťovala dostatečně, jestli žalovaný bude s to dostát své povinnosti peněžní prostředky s dalšími poplatky žalobkyni vrátit, ale vyšla toliko z prohlášení žalovaného.
7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Dle § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni uzavření shora jmenované smlouvy (dále jen „ZoSÚ “) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
9. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ , poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
10. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ , poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ , poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Po shora zjištěném skutkovém stavu dospěl soud na základě citovaných právních předpisů k následujícímu právnímu posouzení věci:
13. Soud nejprve uvádí, že smlouvu uzavřenou mezi účastníky vyhodnocuje jakožto smlouvu o úvěru, neboť obsahuje podstatné náležitosti tohoto smluvního typu, přičemž byla uzavřena žalobkyní jako podnikatelkou v rámci své podnikatelské činnosti s žalovaným jako spotřebitelem, v důsledku čehož na smlouvu nutno aplikovat jednak ustanovení občanského zákoníku a jednak zákona o spotřebitelském úvěru. Klíčovou relevanci mají pak v projednávaném sporu citované §§ 86 a 87 ZoSÚ , neboť tyto upravují povinnost poskytovatele úvěru zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele. V této souvislosti soud připomíná závěr Nejvyššího správního soudu ČR z rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. spisová značka, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka; věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje; jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Obdobně lze upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 25. 7. 2018, sp. zn. spisová značka, jenž uzavírá, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze právnická osoba), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Dále soud konstatuje, že ačkoliv by při užití toliko jazykového výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ (v intencích vnitrostátních předpisů) v případě absence řádného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru přicházela v úvahu relativní neplatnost takové smlouvy, je soud povinen užít rovněž eurokonformní výklad tohoto ustanovení. Přitom je zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Lze zmínit rozsudek Evropského soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, který v rámci rozhodování o předběžné otázce uzavřel, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Jak vyplývá ze shora uvedeného, soud v souladu s eurokonformním výkladem směrnice 2008/48/ES dovodil, že nedodržení povinnosti věřitele dle § 86 ZoSÚ způsobuje absolutní neplatnost sjednané smlouvy dle § 588 o. z., ke kterému soud musí přihlížet z úřední povinnosti. Žalobkyně v řízení neprokázala, že by před uzavřením smlouvy posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně v žalobě obecně tvrdila, že zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet, když provedla kontrolu v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, kontrola RČ dálkovým systémem společnosti právnická osoba, náhledem do IR, kontrola platební historie klienta a kontrola předložených dokumentů zaškrtnutých v kartě klienta. Soud nicméně konstatuje, že z údajů poskytnutých ve smlouvě o úvěru a kartě klienta se podává toliko prohlášení žalovaného deklarující jeho osobní, příjmové a výdajové poměry, avšak žalobkyně nepředložila soudu důkazy tato tvrzení prokazující. Soud byl připraven žalobkyni poučit dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. , avšak žalobkyně se nedostavila k jednání před soudem, čímž se připravila o možnost být ze strany soudu poučena, neboť soud činí skutková zjištění až zásadně na základě provedeného dokazování, které se vždy provádí pouze u jednání, jak vyplývá z § 122 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k uvedenému dovodil soud absolutní neplatnost smlouvy o úvěru pro rozpor se zákonem (shora citované § 86 a § 87 odst. 1 ZoSÚ , § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.). S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru, v níž byl sjednán spotřebitelský úvěr, nebyla platně uzavřena. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani navazující vedlejší ujednání o úroku, poplatcích a smluvních pokutách. Žalobkyně tak má právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z., a podle § 2991 odst. 1 ve spojení s § 2993 o. z. je žalovaný povinen toto obohacení vrátit. Žalovaný oproti obdržení částky ve výši 10 000 Kč uhradil žalobkyni 7 670 Kč, když z důvodu neplatnosti smlouvy nutno tuto platbu v plném rozsahu započíst na poskytnuté plnění. Soud tak žalobě vyhověl ohledně zbytku ve výši 2 230 Kč představující nevrácené peněžní prostředky poskytnuté žalovanému, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Současně v souladu ust. § 1968 a § 1970 občanského zákoníku soud zavázal žalovaného k zaplacení zákonného úroku z prodlení z uvedené částky v zákonné výši.
14. Ve výroku II. tohoto rozhodnutí byla žaloba zamítnuta v části ostatních žalobních nároků, neboť tyto vyplývají ze smlouvy, kterou soud shledal absolutně neplatnou a ze které tedy žalovanému žádné povinnosti nevznikly.
15. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o.s.ř. , když převážně procesně úspěšný byl v řízení žalovaný, kterému však dle obsahu spisu žádné náklady spojené s řízením nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
16. Lhůta k plnění stanovená ve výroku I. tohoto rozhodnutí byla soudem stanovena v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu v Ostravě. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu nebo exekuce.