Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
703 C 29/2025-133
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Burešovou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
o zaplacení 122 835 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 40 992 Kč, přičemž uvedenou povinnost je žalovaný povinen splnit v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 2 000 Kč splatných vždy ke každému poslednímu dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 90 705,36 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 108 726 Kč od datum do zaplacení, s úrokem ve výši 20 % ročně z částky 101 314,89 Kč od datum do datum a s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 101 314,89 Kč od datum do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 40 992 Kč, přičemž uvedenou povinnost je žalovaný povinen splnit v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 2 000 Kč splatných vždy ke každému poslednímu dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci.II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 90 705,36 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 108 726 Kč od , datum, do zaplacení, s úrokem ve výši 20 % ročně z částky 101 314,89 Kč od , datum, do , datum, a s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 101 314,89 Kč od , datum, do zaplacení, zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 122 835 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od datum do zaplacení z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru. Touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 105 000 Kč. Před poskytnutím úvěru žalobkyně provedla posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Toto posouzení vycházelo z údajů poskytnutých žalovaným, z dokladů o jeho příjmech a z informací z relevantních databází, včetně prověření v registru NRKI, přičemž nebyl zjištěn žádný negativní záznam. Výsledné hodnocení prokázalo dostatečnou schopnost žalovaného úvěr splácet, a proto byl úvěr schválen. Smlouva o úvěru č. hodnota byla mezi účastníky řízení uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku: žalovaný po předchozí komunikaci s úvěrovým poradcem obdržel na svou e‑mailovou adresu nepodepsanou smluvní dokumentaci a současně mu byla na jeho telefonní číslo tel. číslo SMS zpráva obsahující pokyn k podpisu. Poskytovatel úvěru mu následně odeslal tzv. AML platbu ve výši 1 Kč na účet vedený na jeho jméno; variabilní symbol této platby představoval jedinečný podpisový kód. Po potvrzení odeslání této platby vyzvala žalobkyně žalovaného SMS zprávou, aby zasláním odpovědní SMS ve tvaru „Souhlasím, jméno, příjmení, podpisový kód“ podepsal veškeré smluvní dokumenty. Takto zaslaná odpovědní SMS obsahující jedinečný podpisový kód představovala podpis žalovaného, přičemž použití kódu vázaného na platbu z jeho vlastního účtu zaručuje identifikaci osoby, která dokumenty podepsala. Po podpisu návrhu smlouvy žalovaným žalobkyně návrh akceptovala a uzavření smlouvy potvrdila oznámením o schválení úvěru zaslaným na e‑mail žalovaného. Součástí tohoto oznámení byla i smlouva opatřená akceptační doložkou a splátkový kalendář. Žalovaný úvěr čerpal ve výši 105 000 Kč, čímž mu v souvislosti s uvedenou smlouvou vznikla povinnost tuto částku včetně sjednaných nákladů spotřebitelského úvěru splatit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 8 001 Kč. Tuto svoji povinnost žalovaný řádně neplnil, žalobkyně proto dopisem ze dne datum zůstatek dluhu zesplatnila. Celkový požadovaný nárok žalobkyně činil 148 854,36 Kč, sestávající z částky 122 835 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 122 835,00 Kč ve výši 12,75% ročně od datum do zaplacení, dále ze smluvní pokuty ve výši 26 019,36 Kč a již vyčísleného úroku za poskytnutí úvěru ve výši 4 506,70 Kč, dále žalobkyně požadovala smluvní úrok ve výši 12,75 % p. a. z částky 101 314,89 Kč od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od datum dosáhne částky 404 409 Kč.
2. Žalovaný ve svém podání uvedl, že nárok žalobkyně neuznává, protože považuje úvěrovou smlouvu č. hodnota ze dne datum za absolutně neplatnou. Smlouva podle něj odporuje dobrým mravům z důvodu nepřiměřeně vysoké RPSN ve výši 109,01 % ročně, která více než jedenáctinásobně převyšovala obvyklou hodnotu úroků. Současně namítl, že žalobkyně nesplnila před uzavřením smlouvy o úvěru svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí podle zákona o spotřebitelském úvěru, když si nevyžádala a neověřila jeho příjmy a výdaje v potřebném rozsahu a vycházela pouze z formálních údajů či interního scoringu, jehož parametry nedoložila. Žalovaný uvedl, že splátky hradil pouze za cenu opakovaného zadlužování a že postupně došlo k situaci, kdy celkové měsíční zatížení narostlo natolik, že jej již nebyl schopen plnit, a to ani při maximálním úsilí. Dále žalovaný uvedl, že se s žalobkyní pokoušel o mimosoudní řešení sporu, a následně zahájil řízení před finančním arbitrem, které však žalobkyně přestala aktivně vést. Žalovaný dále zpochybnil, zda byla úvěrová smlouva vůbec uzavřena, když podle něj žalobkyně neprokázala, že elektronické potvrzení smlouvy prostřednictvím tzv. jedinečného kódu splňovalo požadavky eIDAS a že k podpisu smlouvy skutečně došlo v tom znění, které žalobkyně předložila. Žalovaný nicméně potvrdil, že od žalobkyně převzal částku 105 000 Kč a doposud uhradil 64 008 Kč, takže na jistině dluží částku 40 992 Kč. Navrhl proto, aby soud žalobkyni přiznal pouze tuto částku jako bezdůvodné obohacení. Zároveň žádal, aby případné plnění mohl hradit ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně podle § 160 odst. 1 o. s. ř., s odkazem na své příjmové a osobní poměry. Navrhl rovněž, aby soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť to byla žalobkyně, kdo svým postupem podle jeho názoru vznik sporu zavinil.
3. Žalobkyně následně vzala svou žalobu částečně zpět, neboť po opětovném přepočtu úrokových nároků se rozhodla ponížit dříve uplatněnou smluvní úrokovou sazbu ze 76,04 % p. a. na 20 % p. a. Z tohoto důvodu současně snížila i smluvní pokutu, a v důsledku toho vzala zpět části žalobního nároku, které odpovídaly rozdílu mezi původní a nově uplatněnou výší úroků a sankcí.
4. Konkrétně žalobkyně vzala zpět jistinu v rozsahu částky 14 109 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky ode dne datum do zaplacení. Dále vzala zpět smluvní pokutu co do částky 3 048 Kč. Současně vzala zpět i část požadovaných úroků ve výši 56,04 % p. a. z částky 101 314,89 za období od datum do datum. Žalobkyně odkázala na judikaturu, zejména rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 3510/24 a 33 Cdo 1819/2023, které zdůraznily, že samotné pochybení při prověřování úvěruschopnosti ještě samo o sobě neznamená neplatnost smlouvy, pokud se neprokáže, že spotřebitel úvěr ve skutečnosti nemohl splácet.
5. Soud proto dle § 96 odst. 2 o. s. ř. řízení v rozsahu zpětvzetí, tedy co do částky 14 109 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky ode dne datum do zaplacení a co do částky 3 048 Kč zastavil usnesením ze dne datum, č. j. spisová značka.
6. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru ze dne datum č. hodnota soud zjistil, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru a žalovaný jako úvěrovaný sjednali smlouvu o spotřebitelském úvěru ve výši 105 000 Kč, se splatností ve 48 měsíčních splátkách po 8 001 Kč, splatných vždy do 20. dne v měsíci; v podpisové části smlouvy je v kolonce „Klient“ uvedeno: „Jedinečný kód: Anonymizováno“ a datum datum Anonymizováno hodin. Z důkazu o odeslání 1 Kč soud zjistil, že žalobkyně odeslala na účet žalovaného platbu ve výši 1 Kč s variabilním symbolem var. symbol. Poté žalobkyně dne datum v Anonymizováno zaslala žalovanému SMS zprávu ve znění: „Váženy kliente, na jméno FO jsme odeslali platbu ve vysi 1 Kc. VS teto platby použijte jako podpisový kod pro odpovědni SMS na tuto zprávu ve tvaru: Souhlasim Jméno Prijmeni PodpisovyKod. Timto z Vaši strany dojde k podpisu těchto dokumentu: Návrh smlouvy, Prilohu c.l ke smlouvě, Prihlaska do pojištěni. Dodatek c.l ke smlouvě o uveru, Prohlášeni klientu. Informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem uveru, formular Hodnoceni klienta, Cestne prohlášeni politicky exponované osoby. Souhlasy se zpracováním osobních udaju - Přehled - dalsi souhlasy.“ Následně žalobkyně datum v Anonymizováno obdržela SMS zprávu obsahující text „Souhlasim jméno FO Anonymizováno“.
7. Z předsmluvního formuláře soud zjistil, že obsahoval povinné informace pro spotřebitele před uzavřením úvěrové smlouvy, včetně parametrů úvěru a informací o pojištění. Z prohlášení klienta o seznámení s informacemi soud zjistil, že žalovaný potvrdil, že byl seznámen se všemi dokumenty a povinnostmi spojenými s úvěrem; prohlášení bylo potvrzeno SMS kódem.
8. Z hodnocení klienta ke smlouvě o úvěru soud zjistil, že žalovaný uvedl pravidelný čistý příjem částka. Výdaje jsou uvedeny následující: životní minimum částka, splátky právnická osoba. ve výši částka, náklady na bydlení částka; celkem tedy částka. Dále žalovaný uvedl forma bydlení: „vlastní“.
9. Z vybraných pohybů na účtu žalovaného soud zjistil, že žalovanému byly v měsících říjen 2023 až leden 2024 pravidelně připisovány příjmy z pracovního poměru ve výši okolo částka měsíčně.
10. Z výpisu nebankovního registru klientských informací žalovaného ze dne datum soud zjistil, že žalovaný měl k uvedenému datu podány žádosti o úvěr u šesti finančních institucí, celková expozice činila částka, úvěrový limit částka a dluh po splatnosti částka.
11. Z výpisů z interního počítačového systému žalobkyně soud zjistil základní identifikaci klienta – žalovaného, jeho telefonní číslo tel. číslo e-mailovou adresu, číslo účtu a datum žádosti, podpisu i vyplacení datum.
12. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že dne datum žalobkyně odeslala na účet žalovaného částku 105 000 Kč, čímž byla čerpána jistina úvěru.
13. Z oznámení o schválení úvěru ze dne datum soud zjistil, že žalobkyně úvěr žalovanému schválila a zaslala mu oznámení. Z doručenky vyplývá, že oznámení bylo žalovanému doručeno dne datum.
14. Z dodatku č. hodnota ke smlouvě o úvěru soud zjistil, že upravoval způsob uzavření smlouvy na dálku.
15. Z přihlášky do pojištění schopnosti splácet úvěr soud zjistil, že byla ze strany žalovaného potvrzena stejným SMS kódem jako smlouva. Z přílohy č. hodnota k návrhu smlouvy o pojištění schopnosti splácet soud zjistil, že byla podepsána stejným SMS kódem jako smlouva.
16. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaný uhradil osm splátek, přičemž poslední platba proběhla dne datum, následně již nesplácel; z přehledu dále vyplývá, že žalobkyně vystavila upomínky dne datum a datum.
17. Z výzvy k zaplacení ze dne datum soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k doplacení dlužných splátek a upozornila jej na možnost zesplatnění celé pohledávky.
18. Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne datum soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky ve lhůtě 10 dnů, s upozorněním na možné vymáhání pohledávky.
19. Z předžalobní výzvy ze dne datum soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve lhůtě 7 dnů od odeslání výzvy; součástí spisu byl i podací arch ze stejného data, prokazující její odeslání.
20. Z návrhu smírného řešení ze strany žalovaného ze dne datum soud zjistil, že žalovaný oznámil žalobkyni, že smlouvu č Anonymizováno považuje za neplatnou a navrhl uhradit pouze jistinu ve výši 40 992 Kč ve splátkách po 2 000 Kč; návrh byl žalobkyní odmítnut.
21. Z návrhu na zahájení řízení před finančním arbitrem ze dne datum soud zjistil, že žalovaný zahájil paralelní řízení, které dle záznamu dosud nebylo ukončeno.
22. Z vybraných pohybů na účtech žalovaného z pozdějšího období soud zjistil, že žalovaný měl i po roce 2024 příjmy z pracovního poměru ve výši okolo částka měsíčně a příjmy z podnikatelské činnosti, a že pravidelně hradí nájemné ve výši částka (od června 2024 do prosince 2025).
23. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy.
24. Podle §1 věty druhé zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Podle § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“
25. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
26. Soud také připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných „případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být „účinné, přiměřené a odrazující.“ Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Nicméně podle ustálené judikatury Soudního dvora EU jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy (rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C 377/14, EU:C:2016:283, bod 79). Soudní dvůr již mimoto mnohokrát rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudek velkého senátu ze dne 24. 1. 2012 ve věci C-282/10 Maribel Dominguez proti Centre informatique du Centre Ouest Atlantique, Préfet de la région Centre).
27. Ze všech výše uvedených důvodů se soud nejprve zabýval posouzením, zda při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru byla dostatečným způsobem prověřena úvěruschopnost žalovaného.
28. Věřiteli je zákonem uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako „úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).
29. Ustanovení § 86 odst. 1 výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zde je však nutné zdůraznit, že jakkoliv ustanovení § 84 odst. 2 ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli „na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“, tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.
30. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).
31. V daném případě žalobkyně ověřovala pouze příjmy žalovaného, když si vyžádala výpis z účtu žalovaného zaměřený pouze na příjmy, a nijak neprověřovala výdaje, které žalovaný uvedl. Žalobkyně ani neověřila konkrétní tvrzení žalovaného o nákladech na bydlení, zejména údaj, že „bydlí ve vlastním“ a jeho náklady na bydlení činí jen něco přes částka. Žalobkyně se ohledně výdajů spolehla pouze na prohlášení žalovaného v online formuláři. Soud proto znovu akcentuje závěry judikatury předestřené výše, dle kterých je při posuzování úvěruschopnosti nutno podrobně analyzovat obě strany rozpočtu žadatele o úvěr, tedy příjmy i výdaje, přičemž nelze vycházet pouze ze statisticky zprůměrovaných údajů, naopak je třeba posuzovat vždy konkrétní situaci žadatele o spotřebitelský úvěr.
32. Navíc údaje z registru, podle nichž měl žalovaný již v době uzavření smlouvy více paralelních úvěrových žádostí, vysokou celkovou expozici (celkové zadlužení) a dokonce i evidovaný dluh po splatnosti, zjevně vyžadovaly zvýšenou míru obezřetnosti při posouzení jeho úvěruschopnosti.
33. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu proto soud dospěl k závěru, že úkony, které žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy provedla, a informace, které si vyžádala, nelze hodnotit jako řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí, neboť žalobkyně nijak neprověřila výdajovou stránku rozpočtu žalovaného. Proto soud uzavřel, že žalobkyně v postavení poskytovatele úvěru před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru nesplnila svou zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, a tedy poskytla spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaný schopen úvěr splatit.
34. Pro úplnost zbývá ještě dodat, že fakt, že žalovaný následně po dobu 8 měsíců úvěr splácel, nelze považovat za nějakou „fikci úvěruschopnosti“, takový pojem se neobjevuje ani v zákoně ani v judikatuře. Fakt, že žalovaný tento úvěr splácel, nemůže být posuzován k jeho tíži a nemůže převážit zásadní porušení povinnosti ze strany poskytovatele úvěru. Žalobkyně dále argumentovala judikaturou (rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 3510/24 a 33 Cdo 1819/2023), která zdůraznila, že samotné pochybení při prověřování úvěruschopnosti ještě samo o sobě neznamená neplatnost smlouvy, pokud se neprokáže, že spotřebitel úvěr ve skutečnosti nemohl splácet. Nicméně obě zmíněná rozhodnutí byla vydána za jiných skutkových okolností – v řízeních zahájených na základě žaloby úvěrovaného po splacení úvěru. V projednávané věci však žalovaný přerušil po nějaké době splácení, neboť výše splátek všech jeho úvěrů narůstala a žalovaný je přestal být schopen hradit.
35. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o úvěru podepsaná mezi účastníky řízení dne datum je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Jedná se o ustanovení, které představuje speciální právní úpravu splatnosti nároku na vrácení úvěru, která má přednost před obecným ustanovením § 2993 o. z. o vypořádání nároků z neplatně uzavřené smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).
36. Za této situace má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. mz. věřiteli vznikne teprve v okamžiku, kdy dlužník nesplní svou povinnost k vrácení zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru ve lhůtě určené podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).
37. Vzhledem k tomu, že žalobkyně žalovanému poskytla úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru, shledal soud úvěrovou smlouvu neplatnou, a žalovaný je tedy povinen vrátit pouze jistinu spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Dlužnou jistinu poskytnutého spotřebitelského úvěru soud vyčíslil částkou ve výši 40 992 Kč, která představuje rozdíl mezi částkou, kterou žalobkyně poskytla, a částkou, kterou na danou pohledávku žalovaný uhradil (105 000 – 64 008 = 40 992). V této části proto soud důvodně podané žalobě vyhověl.
38. Žalovaný ke svým možnostem úhrady jistiny uvedl, že je v nepříznivé ekonomické situaci, pracuje jako osoba samostatně výdělečně činná. Nevlastní žádný hodnotnější majetek, zejména žádnou nemovitost a jeho příjmová situace je podle jeho vyjádření stabilnější než v době uzavření úvěru. Žalovaný prohlásil, že je v současnosti schopen splácet částku 2 000 Kč měsíčně. Proto soud maje na paměti zvýšenou ochranu spotřebitele určil žalovanému povinnost vracet zbývající poskytnutou jistinu ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně, které odpovídají aktuálním možnostem žalovaného (výrok I.).
39. Pro úplnost soud odkazuje na § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
40. Co do úroku z prodlení soud žalobu zamítl, neboť prodlení žalovaného ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru doposud nenastalo.
41. Také pokud jde o požadovaný smluvní úrok, smluvené náklady na vymáhání dluhu a smluvní pokutu soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť z neplatné smlouvy nemohou účastníkům vyplývat žádná práva ani povinnosti (výrok II.).
42. O náhradě nákladů řízení (výrok III.) rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Žalovanému, jenž byl v řízení úspěšnější, by příslušel nárok na náhradu nákladů řízení, avšak žalovaný se tohoto práva vzdal, proto soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím soudu podepsaného. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.