Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 101/2026-22
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Sedláčkovou ve věci
žalobce:Jméno žalobce., IČO: IČO žalobce
sídlem Adresa žalobce
zastoupený advokátkou Jméno advokátky
sídlem Adresa advokátky
proti
žalovanému:Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného
bytem Adresa žalovaného
o 103.099,54 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 44.143,53 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá ohledně částky 57.113,62 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % z částky 48.832,99 Kč od 19.10.2025 do zaplacení a částky 1.842,39 Kč.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 1.031 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 44.143,53 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba se zamítá ohledně částky 57.113,62 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % z částky 48.832,99 Kč od 19.10.2025 do zaplacení a částky 1.842,39 Kč.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 1.031 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobou doručenou soudu dne 27. 5. 2026 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 103.099,54 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 30. 5. 2025, na základě které žalovaný obdržel částku 47,400 Kč, kterou následně nevrátil zpět řádně a včas, a to ani přes výzvu. Žalobce se tak žalobou domáhá zaplacení dlužné jistiny ve výši 47.400 Kč, dlužného poplatku za vyplacení tranší úvěru ve výši 939,79 Kč, dlužného smluvního úroku ve výši 52.424,16 Kč a dlužného poplatku za službu „presto“ ve výši 493,20 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě i přes výzvu soudu nevyjádřil.
3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, jelikož účastníci s tímto postupem souhlasili (žalobce vyjádřil souhlas v návrhu, žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil) a zároveň lze ve věci rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů.
4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav.
5. Žalobce uzavřel s žalovaným dne 30. 5. 2025 smlouvu o úvěru č. hodnota prostřednictvím internetových stránek na adrese www.flexifin.cz (prokázáno smlouvou o úvěru). Na základě smlouvy žalobce poskytl žalovanému úvěr s úvěrovým limitem až do výše 60.500 Kč; dle přehledu čerpání žalovaný celkem načerpal od žalobce úvěr ve výši 47.400 Kč (prokázáno přehledem čerpání úvěru). Žalovaný se zavázal vrátit žalobci úvěr zpět skrze pravidelné denní splátky; poslední splátka úvěru byla splatná dne 18. 4. 2030. Splátky úvěru byly navýšeny o poplatek za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky, denní úroková sazba činila 1,016 %, RPSN činila 1.782,04 %. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou úvěru si účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení. Před uzavřením smlouvy se měl žalobce zabývat úvěruschopností žalovaného tak, že měl nahlédnout do dostupných bankovních a nebankovních registrů klientských informací, insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí, své tvrzení však nedoložil i přes výzvu soudu žádným listinným důkazem. Žalobce dále vycházel z údajů uvedených žalovaným při žádání o úvěr ověřených z výpisu z běžného účtu od společnosti Anonymizováno, tj. z příjmu 56.933 Kč, výdajů ve výši 20.000 Kč, z toho 5.000 Kč tvořily náklady na bydlení, 15.000 Kč měly tvořit pravidelné měsíční výdaje na půjčky a 5.000 Kč byly ostatní výdaje (prokázáno kartou klienta a výpisem z účtu Kontomatik).
6. Žalovaná nehradil poskytnou částku úvěru řádně a včas; celkem na úvěr dosud uhradil částku ve výši 3.256,47 Kč. Žalobce proto oznámil žalovanému, že smlouvu vypovídá z důvodu porušení povinnosti k žalovaným, načež celá částka úvěru se stala splatnou dne 19. 10. 2025 (prokázáno oznámením). Žalobce zaslal žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužných částek dne 23. 4. 2026, a to včetně dlužných úroků, poplatků a smluvní pokuty za prodlení s úhradou dluhu (prokázáno výzvou včetně podacího lístku). Žalovaný i přes výzvu dluh neuhradil.
7. Soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z."), neboť se jedná o právní poměr vzniklý za jeho účinnosti, a současně dle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).
8. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
9. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
10. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Soud se v rámci právního posouzení nejprve zabýval tím, zda předchůdce žalobce coby věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované coby dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být uzavřena s žalovanou jakožto se spotřebitelem (§ 419 o. z. a dále SDEU C-679/18 OPR-Finance). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. spisová značka).
13. Z výpisů z účtu za období do května 2025 vyplynulo, že žalovaný měl ve sledovaném období pravidelný příjem od zaměstnavatele, jehož medián za poslední půl roku před žádáním o úvěr činil 49.411 Kč. Zároveň je na první pohled patrné, že žalovaný ve sledovaném období hradil množství dřívějších závazků bankovním i nebankovním subjektům – pravidelně se v jeho výpise objevují měsíční platby ve výši 10.500 Kč pro Anonymizováno a. s., ve výši cca 6.000 Kč pro právnická osoba, ve výši cca 1.000 Kč pro Zonky s. r. o. atd. Z výpisu jsou zřejmé také vyšší částky označené jako „půjčky“ od fyzických osob, které dosahovaly výše desítek tisíc korun českých měsíčně. Pokud tedy žalovaný v žádosti o spotřebitelský úvěr označil jako své měsíční výdaje částku 20.000 Kč, je zjevné, že tato neodpovídá reálným výdajům žalovaného, když tato částka odpovídá pouze splátkám dřívějších závazků, které byl žalovaný zjevně povinen hradit ještě před poskytnutím úvěru od žalovaného. Pokud tedy žalobce uvádí, že výdaje žalovaného ověřoval skrze výpisy z účtu žalovaného, soudu se toto tvrzení jeví jako účelové, když je tvrzená výše výdajů a prokázaná výše výdajů žalovaného na první pohled rozdílná.
14. Zároveň z tvrzení ani doložených podkladů není zřejmé, jakým způsobem vzal žalobce v potaz skutečnost, že žalovaný před poskytnutím úvěru hradil své dřívější splatné závazky. Z žádných podkladů nevyplývá, jak si žalobce vyhodnotil otázku, zda bude žalovaný schopen splácet všechny úvěry zároveň a zejména zda se nedostává do dluhové spirály, ve které úvěry slouží k úhradě dřívějších splatných úvěrů. Posouzení konkrétních příjmů a výdajů spotřebitele, zahrnutí dřívějších splatných závazků a následné vyhodnocení všech získaných informací pro účely poskytování úvěru je přitom základem odborné péče věřitele, který chce úvěr spotřebiteli poskytnout. To je koneckonců i smyslem této povinnosti věřitele, který by měl při poskytování úvěru vyhodnotit, zda bude spotřebitel schopen splácet úvěr kvůli dalším závazkům a zda nedojde k předlužení spotřebitele. Z tvrzení žalobce ani z předložených listin však není zřejmé, že by žalobce tuto úvahu provedl a že by vyhodnocoval solventnost žalovaného v kontextu všech zjevných a snadno zjistitelných skutečností.
15. V neposlední řadě soud dodává, že ačkoliv žalobce tvrdil, že úvěruschopnost žalovaného ověřoval nahlédnutím do veřejně dostupných databází a bankovních a nebankovních registrů, žádný z výpisů i přes výslovné výzvy soudu nepředložil; toto tvrzení žalobce tak soud nebere za prokázané.
16. Ačkoliv tedy žalobce částečně doložil soudu podklady, na základě kterých vyhodnocoval úvěruschopnost žalovaného, z přeložených podkladů ani z tvrzení žalobce není zřejmé, jak některé uvedené skutečnosti posoudil a na základě kterých konkrétních skutečností učinil závěr o úvěruschopnosti žalovaného. Žalobce zejména neprokázal skutečnost, zda a případně jakým způsobem zohlednil dřívější splatné závazky žalovaného. Z předložených listin není zřejmé ani to, jaká další šetření žalobce ke zkoumání úvěruschopnosti žalované provedl; žalobce v této části uvedl pouze obecná tvrzení, aniž by tyto dále prokazoval, a to i přes to, že byl o důsledcích neunesení břemene důkazního a břemene tvrzení soudem poučen. Za této situace soud považuje postup žalobce za nedostatečný pro splnění povinnosti stanovené v § 86 z. s. ú. Soud proto uzavírá, že žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost při posuzování úvěruschopnosti žalovaného.
17. Pokud tedy následně žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 z. s. ú.), jednak pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z.). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost uvěrových smluv hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování.
18. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy podporuje i skutečnost, že ve smlouvě byly sjednány nepřiměřené smluvní podmínky ve vztahu k úročení poskytnutého úvěru, což samo o sobě zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. Žalovaný se zavázal uhradit žalobci zpět úvěr navýšený o úroky, poplatky a další náklady, jejichž výše dosahovala dle sjednané RSPN 1.782,04 % z jistiny. Soud k tomuto uvádí, že v daném případě se sice jednalo o nebankovní úvěr, nicméně nešlo o specifický úvěrový vztah, jakým je např. tzv. mikropůjčka na velmi krátkou dobu či jiný rizikový úvěr, u kterého by za určitých okolností mohla být vyšší úroková míra akceptovatelnou. Nejednalo se ani o úvěr poskytnutý prostřednictvím kontokorentu či kreditní karty, u nichž je obvykle s ohledem na specifické smluvní podmínky (například sjednání určitého bezúročného období) stanovena vyšší úroková míra. Soud má proto za to, že smluvní ujednání o smluvním úroku a RPSN je v rozporu ve smyslu § 588 o. z., jelikož zakládá významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch žalovaného.
19. Soud dospěl k závěru, že je nutné k uplatněnému nároku přistupovat jako k bezdůvodnému obohacení podle § 2991 o. z. za využití § 87 odst. 1 z. s. ú. a vydat žalobci pouze to, co by mu náleželo v případě plnění z neplatného právního důvodu. Žalobce poskytl žalovanému jistinu úvěru ve výši 47.400 Kč, kterou žalovaný částečně uhradil platbou v prokázané výši 3.256,47 Kč. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost uhradit zbývající částku dlužné jistiny ve výši 44.143,53 Kč.
20. Jelikož soud uzavřel, že uzavřená smlouva byla od počátku neplatná a žalobci tak vzniklo toliko právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil, pak ostatní nároky představující úroky či jiné náklady, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřené smlouvě, nejsou žádány po právu. Soud proto dané nároky zamítl výrokem II. tohoto rozsudku. Soud zamítl i nárok žalobce na zaplacení zákonného úrok z prodlení s vrácením částky, o kterou se žalovaný bezdůvodně obohatil, jelikož v případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku , a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, a to ve významu, že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr se ve smyslu judikatury (viz. sp. zn. spisová značka) opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 z. s. ú., z jehož výslovného znění slovní vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován.
21. Jelikož se žalovaný k žalobě nevyjádřil a ani z obsahu spisu nelze dovodit, jaké jsou aktuální možnosti a schopnosti žalovaného vrátit jistinu v přiměřené době, soud o stanovení lhůty k zaplacení dlužné částky rozhodl tak, že žalovaný je schopen ve smyslu § 87 odst. 1 věty poslední z. s. ú. zaplatit žalobci přiznanou jistinu úvěru již v řádu dnů, in concreto do tří dnů od právní moci rozsudku (viz analogicky § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. ). Jde o hmotněprávní lhůtu splatnosti ve smyslu výsledku aplikace § 87 odst. 1 z. s. ú. (tj. nikoli o procesněprávní lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
22. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném řízení neúspěch žalobce (v rozsahu zamítnutého plnění včetně příslušenství kapitalizovaného úroku k datu vyhlášení rozhodnutí) převýšil úspěch žalobce v řízení, což by vedlo k závěru o povinnosti žalobce k úhradě nákladů řízení žalovaného. S ohledem na skutečnost, že žalovanému v daném řízení žádné náklady prokazatelně nevznikly, rozhodl soud o tom, že nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (výrok III.).
23. K výroku IV. rozsudku soud uvádí, že žalobce zaplatil soudní poplatek ve výši 4.124 Kč za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu; tento však nebyl vydán kvůli tomu, že žalobní nárok bylo nutné podrobit hlubšímu posouzení. S odkazem na položku 2 bod 2 Sazebníku zákona č. 549/1991 Sb. , o soudních poplatcích, který v takové situaci stanoví soudu postup spočívající v dovyměření poplatku podle položky 1 Sazebníku. V nynějším případě jde o doplatek ve výši 1.031 Kč, jelikož poplatek podle položky 1 bodu 1. písm. b) Sazebníku činí 5.155 Kč (ze soudní praxe srov. např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. spisová značka, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu jako R 48/2014).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání u Městského soudu v Brně do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení. O odvolání bude následně rozhodovat Krajský soud v Brně jako soud odvolací.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.