Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
9 Afs 123/2023 - 79.pdf
PDF · 0 B
No categories available
9 Afs 123/2023 - 79
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera a soudců Lenky Krupičkové, Petra Mikeše, Barbary Pořízkové, Ivo Pospíšila, Aleše Roztočila a Karla Šimky v právní věci žalobkyně: KONREO, v. o. s., IČO: 04706498, se sídlem Dobrovského 1310/64, Brno, insolvenční správkyně společnosti FAU s. r. o., IČO: 49610431, se sídlem Pekařská 1639/79a, Opava, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2018, č. j. 32996/18/510041453711400, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2023, č. j. 29 Af 118/201862 ,
t a k t o :
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Vymezení sporné otázky
[1] Předmětem sporu je otázka, zda je správce daně v dílčím řízení při placení daní týkajícím se úhrady předtím zajištěné daně vázán údajem o splatnosti této daně uvedeným v příslušném pravomocném dodatečném platebním výměru, ačkoliv tento údaj v rozporu s § 168 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2020, předsunuje splatnost daně před právní moc dotčeného dodatečného platebního výměru, a příslušné zajišťovací příkazy byly soudem zrušeny.
[2] Rozšířený senát dospěl k závěru, že zrušení „podkladových“ zajišťovacích příkazů, na jejichž základě došlo k předsunutí splatnosti daně, nevytváří prostor k tomu, aby správce daně v navazujícím dílčím řízení při placení daní odhlédl od údaje o splatnosti daně uvedeného v příslušném pravomocném dodatečném platebním výměru, podle něhož byla doměřená daň splatná před jeho právní mocí. Opačnému závěru brání především obecná předběžná vykonatelnost platebních výměrů (§ 109 odst. 5 daňového řádu) ve spojení s presumpcí správnosti správních rozhodnutí.
II. Dosavadní průběh správního a soudního řízení
[3] Specializovaný finanční úřad (dále jen „správce daně“) vydal vůči společnosti FAU s. r. o. dne 23. 9. 2016 zajišťovací příkazy, které následně exekvoval. Dne 7. 2. 2017 správce daně vydal šest dodatečných platebních výměrů na DPH, jejíž úhrada byla zajištěna zajišťovacími příkazy. Splatnost doměřené daně byla ve výrocích dodatečných platebních výměrů stanovena následujícím způsobem: „v náhradní lhůtě v souladu s § 168 odst. 4 a § 251 odst. 3 daňového řádu ihned po doručení tohoto platebního výměru“. Zajišťovací příkazy byly zrušeny rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2017, č. j. 22 Af 9/201784 , č. 3674/2018 Sb. NSS. Dne 25. 9. 2017 žalovaný zamítl odvolání proti dodatečným platebním výměrům.
[4] Žalobkyně se podáním ze dne 4. 9. 2017 domáhala vydání prostředků, které byly vymoženy na podkladě zrušených zajišťovacích příkazů, neboť po jejich zrušení šlo o prostředky inkasované pomocí nezákonně vedené exekuce správcem daně, který je nemohl zákonně započíst na jinou splatnou daňovou povinnost žalobkyně. Správce daně toto podání vyhodnotil jako námitku podle § 159 ve spojení s § 254 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu, a to proti převedení přeplatku, který měl žalobkyni vzniknout v důsledku nezákonně vedené daňové exekuce. Námitku následně zamítl rozhodnutím ze dne 14. 9. 2017. Uvedl, že v důsledku zrušení zajišťovacích příkazů nevznikl vratitelný přeplatek, neboť vymožené částky byly ke dni stanovení zajištěné daně (7. 2. 2017) v souladu se zákonem převedeny na její úhradu. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí správce daně o námitce. Dodal, že k dodatečným platebním výměrům ze dne 7. 2. 2017 bylo nutné přistupovat v souladu se zásadou presumpce správnosti aktů vydaných orgány státní správy, a to včetně výroků, jimiž byla stanovena splatnost doměřené daně.
[5] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně. Především namítla, že správce daně nemohl ke dni 7. 2. 2017 převést exekučně vymožené plnění na úhradu daňových nedoplatků vzniklých doměřením daně, neboť dodatečné platební výměry nabyly právní moci až dne 26. 9. 2017, a teprve tehdy nastala v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Afs 399/201726 , č. 3735/2018 Sb. NSS, AB CHEMITRANS, povinnost uhradit dodatečně stanovenou DPH. Na věc pak nemá vliv datum splatnosti doměřené daně, které správce daně uvedl v dodatečných platebních výměrech v rozporu se zákonem. Správce daně totiž nemůže daňovému subjektu závazně stanovit jinou lhůtu pro zaplacení daně, než jaká vyplývá z právního předpisu.
[6] Krajský soud žalobkyni nepřisvědčil. Konstatoval, že daňové orgány byly vázány výslovně určenou splatností doměřené daně v pravomocných dodatečných platebních výměrech, které nebyly v odvolacím ani soudním řízení zrušeny (žalobkyně údaj o splatnosti nenapadla). Ani krajský soud nemůže v aktuálním řízení přihlížet ke skutečnosti, že splatnost byla pohledem právního názoru vyjádřeného v pozdějším rozsudku ve věci AB CHEMITRANS stanovena v rozporu se zákonem. Podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. , soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s. “) je taktéž vázán samostatně soudně napadnutelnými rozhodnutími správních orgánů (tj. dodatečnými platebními výměry).
[7] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž navrhla jeho zrušení z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. s. ř. s. Nesouhlasí se závěrem, že by stanovením splatnosti byly krajský soud a daňové orgány vázány. Podle ní je tento údaj pro posouzení věci (vzniku vratitelného přeplatku) nerozhodný. Daňové orgány a krajský soud měly pouze posoudit to, zda byl přeplatek převeden na nepravomocný doměrek v souladu se zákonem, přičemž při svých úvahách nebyly vázány nezákonným stanovením splatnosti v dodatečných platebních výměrech. Ustanovení § 168 odst. 4 daňového řádu totiž počítá s okamžikem nabytí právní moci dodatečných platebních výměrů. Správce daně nemohl s odkazem na výrok o splatnosti dodatečných platebních výměrů převést exekučně vymožené plnění na nezpůsobilou pohledávku. K takovému nakládání neměl právní titul. Dosud nepravomocné dodatečné platební výměry jím být nemohly, neboť se jedná o nezpůsobilá (nepravomocná) rozhodnutí. Prostředky inkasované na základě nezákonné exekuce si proto správce daně nemohl bez dalšího ponechat. Provést převedení („započtení“) v souladu se zákonem bylo důležité i s ohledem na insolvenční řízení běžící od 14. 12. 2016 a ochranu věřitelů.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že údaj o splatnosti byl povinnou součástí výroků dodatečných platebních výměrů podle § 102 odst. 1 písm. e) daňového řádu. Správce daně nezvolil za okamžik splatnosti daně jinou událost než stanovení daně, pouze za stanovení daně považoval již okamžik oznámení rozhodnutí daňovému subjektu, což byla do té doby běžná praxe. Nejednalo se tedy o svévolný či nahodilý postup, stěžovatelka nebyla ohledně splatnosti v jakékoliv nejistotě a nijak proti ní nebrojila. Otázka splatnosti byla tudíž závazně vyřešena ve smyslu § 99 odst. 1 daňového řádu, resp. § 75 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. Zákonnost dodatečných platebních výměrů nelze řešit v tomto řízení. Protože splatnost doměřené daně byla stanovena v souladu se zákonem, není žádný důvod neaplikovat na věc § 242 odst. 2 daňového řádu, neboť přeplatek stěžovatelky nebyl vratitelný.
[9] Devátý senát kasační stížnost zamítl rozsudkem ze dne 12. 1. 2024, č. j. 9 As 123/202335 . Konstatoval, že dodatečné platební výměry na DPH ze dne 7. 2. 2017 nebyly zrušeny ani shledány nicotnými, a tudíž jim svědčí presumpce správnosti správních aktů. Zároveň nejsou předmětem přezkumu v nynějším řízení, NSS z nich proto musí vycházet a nemůže přezkoumávat jejich správnost či zákonnost. Splatnost doměřené daně v nich byla stanovena jednoznačným způsobem k okamžiku jejich doručení, tj. na den 7. 2. 2017, nikoliv prostým opisem zákonného textu § 168 odst. 4 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020. Nelze na ně proto vztáhnout závěry rozsudku NSS ze dne 9. 5. 2023, č. j. 4 Afs 42/202341 , EUROBIT. Devátý senát připustil, že šestý senát v rozsudku ze dne 11. 10. 2023, č. j. 6 Afs 91/202335 , který se týkal téže stěžovatelky a rozhodnutí o zřízení zástavního práva, přičemž dodatečné platební výměry ze dne 7. 2. 2017 zde byly podkladovými rozhodnutími pro jeho trvání, vztáhnul na dodatečné platební výměry ze dne 7. 2. 2017 závěry rozsudku ve věci EUROBIT a výroky o splatnosti doměřené daně vyložil v souladu se závěry rozsudku ve věci AB CHEMITRANS. Dospěl však k závěru, že šestý senát zjevně chybně aplikoval závěry rozsudků ve věcech EUROBIT a AB CHEMITRANS na dodatečné platební výměry ze dne 7. 2. 2017. Dodatečné platební výměry ze dne 7. 2. 2017 totiž jednoznačně spojily okamžik splatnosti doměřené daně s jejich doručením daňovému subjektu, přičemž jejich znění neodpovídalo textu § 168 odst. 4 daňového řádu. Vzniklý rozpor se však podle devátého senátu týká otázky skutkové, nikoliv právní. Proto uzavřel, že nemohl věc s ohledem na závěry usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 8. 2018, č. j. 2 Azs 340/201772 , č. 3820/2019 Sb. NSS, Rohlík, předložit rozšířenému senátu podle § 17 s. ř. s. s. ř. s. a o kasační stížnosti věcně rozhodl odlišně od šestého senátu.
[10] Stěžovatelka podala proti rozsudku devátého senátu ústavní stížnost, které Ústavní soud vyhověl nálezem ze dne 2. 7. 2025, sp. zn. III. ÚS 779/24 , a rozsudek devátého senátu zrušil (společně s rozsudkem NSS ze dne 29. 1. 2024, č. j. 10 Afs 119/202340 , který převzal závěry devátého senátu ohledně splatnosti daně doměřené na základě dodatečných platebních výměrů ze dne 7. 2. 2017 ve vztahu k úroku z neoprávněného vymáhání). Ústavní soud konstatoval, že senáty Nejvyššího správního soudu přistoupily rozdílně k posouzení otázky závaznosti údaje o splatnosti totožných dodatečných platebních výměrů, jak jej stanovil správce daně. Nesouhlasil přitom se závěrem, že mezi šestým, devátým a desátým senátem byl rozpor v rovině skutkové, a proto nebylo namístě aplikovat závěry usnesení ve věci Rohlík. Protože se podle Ústavního soudu jednalo o rozpor mezi právními závěry dvou, resp. tří tříčlenných senátů NSS, rozhodnutí bez předložení rozšířenému senátu představovalo porušení práva na zákonného soudce dle čl. 38 Listiny základních práv a svobo d.
III. Postoupení věci rozšířenému senátu a právní názor předkládajícího senátu
[11] Devátý senát s ohledem na závaznost závěrů Ústavního soudu předložil věc k rozhodnutí podle § 17 s. ř. s. s. ř. s. rozšířenému senátu.
[12] Devátý senát shrnuje svůj právní názor tak, že splatnost doměřené daně byla v dodatečných platebních výměrech ze dne 7. 2. 2017 stanovena v rozporu s § 168 odst. 4 daňového řádu a závěry rozsudku ve věci AB CHEMITRANS. To však nemůže vést k aplikaci závěrů rozsudku ve věci EUROBIT na nynější věc, která se týká již pouze navazujícího určení, zda bylo nevyplacení údajně vratitelného přeplatku nezákonné. Byť byla splatnost doměřené daně v obou případech stanovena nesprávně, v nynějším případě byla na rozdíl od věci EUROBIT stanovena jednoznačným způsobem nepřipouštějícím alternativní interpretaci, přičemž s ohledem na presumpci správnosti správních aktů k této vadě v nynějším řízení nelze přihlížet a nelze ji ex post zhojit alternativním výkladem výroku o splatnosti.
IV. Vyjádření účastníků
[13] Stěžovatelka ve vyjádření k postoupení věci rozšířenému senátu dovozuje, že šestý senát vyhodnotil přinejmenším implicitně vadu dodatečných platebních výměrů jako natolik závažnou, že k jejich obsahu při rozhodování o kasační stížnosti nepřihlédl. Návazně odvodil splatnost doměřené daně nezávisle na obsahu dodatečných platebních výměrů přímo ze zákona. Respektoval tak ústavní princip, že výkon státní moci nelze uplatnit mimo případy a meze stanovené zákonem. Vada výroku dodatečných platebních výměrů (chybějící pravomoc určit splatnost daně) je podle stěžovatelky natolik závažná a zřejmá, že hraničí až s nicotností. Nemůže jim tak svědčit presumpce správnosti. Stěžovatelka z odkazu Ústavního soudu na § 68 odst. 2 správního řádu dovozuje, že ani podle něj nemůže správce daně autoritativně určit splatnost dodatečných platebních výměrů. Dále doplnila, že v době podání žaloby ve věci dodatečných platebních výměrů z judikatury neplynulo, že by určení splatnosti k datu jejich doručení bylo nezákonné. Proto stěžovatelka proti tomuto postupu nic nenamítala. Ke změně judikatury došlo až po uplynutí žalobní (koncentrační) lhůty, kdy již nebylo možné tuto argumentaci uplatnit. Stěžovatelka má za to, že pokud by se rozšířený senát přiklonil k názoru devátého senátu, znemožnil by jí reagovat na vývoj judikatury NSS, což je v rozporu s požadavkem ESLP, aby účastník měl možnost přizpůsobit se změně judikatury v průběhu soudního řízení.
V. Posouzení věci rozšířeným senátem
V. 1. Pravomoc rozšířeného senátu
[14] Stejně jako devátý senát je i rozšířený senát vázán závěrem nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 779/24 , že o předložené věci musí rozhodnout. Rozšířenému senátu proto nepřísluší posuzovat, zda jsou závěry šestého senátu v rozsudku č. j. 6 Afs 91/202335 a devátého senátu v nyní projednávané věci skutečně v rozporu, případně v jakém rozsahu a smyslu, neboť tím by polemizoval s kasačně závaznými závěry Ústavního soudu. Pravomoc rozšířeného senátu je dána s ohledem na závazný právní názor Ústavního soudu (viz například rozsudky rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 -78, bod 11, a ze dne 14. 12. 2022, č. j. 9 Afs 314/2019 -78, bod 7).
[15] Ústavní soud identifikoval rozpor v tom, že šestý a devátý senát Nejvyššího správního soudu nahlížely rozdílně na otázku závaznosti údaje o splatnosti doměřené daně, jak jej stanovil správce daně v pravomocném platebním výměru. Zatímco devátý senát vyšel z toho, že určující je, jak splatnost daně určil správce daně ve svém rozhodnutí, které je nadáno presumpcí správnosti, podle šestého senátu je údaj o splatnosti doměřené daně v rozhodnutí správce daně svojí povahou spíše poučením než autoritativní částí rozhodnutí. Splatnost doměřené daně je totiž jednoznačně upravena daňovým řádem. Šestý senát proto považoval za možné posoudit okamžik splatnosti doměřené daně v navazujícím řízení autonomně, tedy tak, aby byl v souladu s ustanovením § 168 odst. 4 daňového řádu, jak bylo vyloženo v rozsudku ve věci AB CHEMITRANS.
V. 2. Právní názor rozšířeného senátu
[16] Podle § 168 odst. 4 daňového řádu ve znění do 31. 12. 2020, dojde-li ke stanovení daně, která nebyla v době vydání zajišťovacího příkazu stanovena, je tato daň splatná ke dni jejího stanovení. Tímto dnem zaniká účinnost zajišťovacího příkazu a zajištěná částka se převede na úhradu této daně. Pokud tak vznikl vratitelný přeplatek, správce daně jej vrátí bez žádosti do 15 dnů od jeho vzniku.
[17] Podle § 147 odst. 1 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020, správce daně v nalézacím řízení stanoví daňovému subjektu daň rozhodnutím, které se označuje jako platební výměr, dodatečný platební výměr nebo hromadný předpisný seznam.
[18] Podle § 102 odst. 1 písm. e) daňového řádu, rozhodnutí obsahuje lhůtu k plnění, je-li nutné ji stanovit.
[19] Podle § 103 odst. 2 daňového řádu, rozhodnutí, které je účinné, je vykonatelné, jestliže se proti němu nelze odvolat, nebo jestliže odvolání nemá odkladný účinek, a uplynula-li lhůta k plnění, pokud byla stanovena.
[20] Podle § 109 odst. 5 daňového řádu, odvolání nemá odkladný účinek, pokud zákon nestanoví jinak.
[21] Podle § 153 odst. 1 daňového řádu, nedoplatek je částka daně, která není uhrazena, a uplynul již den splatnosti této daně; nedoplatek je rovněž neuhrazené příslušenství daně, u kterého již uplynul den splatnosti, popřípadě též neuhrazená částka zajištěné daně.
[22] Podle § 154 odst. 2 věty první a druhé daňového řádu, správce daně převede přeplatek na úhradu případného nedoplatku téhož daňového subjektu na jiném osobním daňovém účtu, popřípadě na úhradu nedoplatku podle odstavce 4. Není-li takového nedoplatku, stává se přeplatek vratitelným přeplatkem a zůstává jako platba na dosud neuhrazenou daň na osobním daňovém účtu, na kterém je evidován.
[23] Ustanovení § 168 odst. 4 daňového řádu vymezuje v první větě splatnost daně, která nebyla v době vydání zajišťovacího příkazu stanovena, a to právě jako den jejího stanovení. Mezi oběma senáty není sporu o tom, že dnem stanovení daně podle § 168 odst. 4 daňového řádu se i v případě právní úpravy účinné do 31. 12. 2020 rozumí den jejího pravomocného stanovení, jak vyložil Nejvyšší správní soud v rozsudku ve věci AB CHEMITRANS.
[24] Devátý senát však nepovažoval tuto právní úpravu s ohledem na zásadu presumpce správnosti správních aktů za relevantní ve vztahu k rozhodnutí vydanému v dílčím řízení při placení daní. Vycházel striktně z údaje o splatnosti daně uvedeného v pravomocném dodatečném platebním výměru a tento údaj považoval za rozhodující ve vztahu k možnosti převést na úhradu daného nedoplatku přeplatek vzniklý zrušením zajišťovacího příkazu.
[25] Naproti tomu šestý senát považoval z hlediska existence právního důvodu pro držbu zajištěných prostředků (a trvání souvisejícího zástavního práva) za určující úpravu splatnosti daně v § 168 odst. 4 daňového řádu a přisuzoval jí přednost před údajem o splatnosti daně uvedeným v dodatečném platebním výměru. Z jeho rozsudku plyne, že vycházel z následující úvahy: pokud by nastala splatnost daně před zrušením zajišťovacího příkazu, zůstal by správci daně navzdory zrušení (nezákonného) zajišťovacího příkazu titul k držbě zajištěného plnění, tedy by i přes jeho zrušení mohlo trvat zástavní právo správce daně podle § 168 odst. 6 daňového řádu, a daňovému subjektu by nevznikl přeplatek (§ 168 odst. 4 daňového řádu). V opačném případě by správce daně naopak spolu se zrušením zajišťovacího příkazu logicky přišel o titul k držbě exekučně vymoženého plnění.
[26] Rozšířený senát se z následujících důvodů přiklonil k názoru devátého senátu.
[27] Zrušení zajišťovacího příkazu nemění nic na existenci účinného a vykonatelného rozhodnutí ve smyslu § 103 odst. 2 ve spojení s § 147 odst. 1 daňového řádu, a to v podobě dodatečného platebního výměru, podle něhož nastala povinnost uhradit doměřenou daň již před zrušením zajišťovacího příkazu. Splatnost doměřené daně uvedená v dodatečném platebním výměru totiž není ničím jiným než lhůtou k plnění, kterou správce daně stanovil podle § 102 odst. 1 písm. e) daňového řádu. Údaj o splatnosti doměřené daně v dodatečném platebním výměru nelze chápat jako sdělení informativního (nenormativního) charakteru, které by bylo svou povahou spíše poučením, jak uvedl šestý senát v rozsudku č. j. 6 Afs 91/2023 -35. V daném případě byl tento údaj součástí výroku dodatečného platebního výměru a správce daně jím určil okamžik jeho vykonatelnosti. Jakmile jej správce daně vtělil do svého rozhodnutí (platebního výměru), jímž autoritativně stanovil výši daně a uložil příjemci rozhodnutí povinnost ji uhradit, je třeba na údaj o splatnosti nahlížet jako na lhůtu k plnění stanovenou ve smyslu § 102 odst. 1 písm. e) daňového řádu.
[28] Na skutečnosti, že se jedná o lhůtu k plnění se samostatným normativním obsahem (časově určuje vykonatelnost rozhodnutí), nic nemění to, že vlastní obsah této části výroku není ponechán na vůli správce daně, ale plyne ze zákona, a to z konkrétního ustanovení upravujícího splatnost daně. V daňovém právu není nijak neobvyklé, že správce daně nemá při ukládání povinnosti formou rozhodnutí žádný prostor pro úvahu ohledně jejího obsahu, neboť ten je dán zákonem, jímž je správce daně vázán. Zda ve výroku stanovil lhůtu v rozporu se zněním zákona, je pak otázkou případné nezákonnosti platebního výměru, o níž musí příslušný orgán autoritativně rozhodnout (viz k tomu dále).
[29] Nabytím právní moci daného rozhodnutí se pak lhůta k plnění jakožto součást výroku stala nezměnitelnou a závaznou (srov. § 103 odst. 1 a § 101 odst. 4 daňového řádu). S právní mocí rozhodnutí jako celku totiž spojuje daňový řád důležité právní účinky rozhodnutí, jako je právě jeho závaznost a nezměnitelnost: „Právní moc správního rozhodnutí je přitom taková vlastnost rozhodnutí, která činí jeho výrok o právu nebo povinnosti závazným, to znamená nenapadnutelným řádnými opravnými prostředky ze strany účastníků řízení.“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2007, č. j. 9 Afs 86/2007 -161, č. 1542/2008 Sb. NSS).
[30] Stanovil-li správce daně lhůtu k plnění výslovně, třebaže v rozporu se zákonem, k dřívějšímu datu, než je den nabytí právní moci („ihned po doručení tohoto platebního výměru“), je třeba na příslušný platební výměr nahlížet jako na předběžně vykonatelný, nedojde-li k jeho změně nebo zrušení. Správce daně takovým postupem koná „pouze“ v rozporu s konkrétním ustanovením daňového řádu, nedochází však k tomu, že by kladl právní účinek vykonatelnosti tohoto rozhodnutí nepřípustně před den, kdy nejdříve rozhodnutí jako takové vůbec může nabývat právní účinky. Daňový řád je totiž konstruován tak, že odvolání obecně nemá odkladný účinek (§ 109 odst. 5), tedy rozhodnutí může obecně začít působit (být vykonáno), i když ještě nenabylo právní moci. Daňový řád toto obecné pravidlo v případě dodatečného platebního výměru zachovává. V § 143 odst. 5 sice daňový řád ve vztahu k tomuto typu rozhodnutí upravuje náhradní lhůtu splatnosti, kterou odsouvá až za právní moc rozhodnutí (stejně jako v případě řádného platebního výměru podle § 139 odst. 3 daňového řádu). Tím však pouze fakticky zmírňuje důsledky chybějícího odkladného účinku odvolání, aniž by jej výslovně zaváděl. Touto konstrukcí tedy nijak nemění obecné pravidlo v § 109 odst. 5 daňového řádu. Díky tomu může nastat účinek dodatečného platebního výměru (vykonatelnost) předběžně, a to uplyne-li správcem daně stanovená lhůta k plnění k dřívějšímu datu, než je den nabytí právní moci. Účinný a předběžně vykonatelný dodatečný platební výměr představuje standardní právní titul pro držbu vymoženého plnění vedle zajišťovacího příkazu, respektive namísto něj v případě jeho zrušení. Jedná se o exekuční titul podle § 176 odst. 1 písm. b) daňového řádu, a to již od doby jeho vykonatelnosti.
[31] I pokud by tedy vznikl zrušením zajišťovacího příkazu přeplatek, což by odpovídalo znění § 168 odst. 4 daňového řádu, který nespojuje okamžik zániku účinnosti zajišťovacího příkazu a vzniku oprávnění správce daně převést zajištěnou částku na úhradu doměřené daně se splatností daně, nýbrž s jejím stanovením (podle rozsudku ve věci AB CHEMITRANS s pravomocným stanovením), nebylo by možné tento přeplatek z důvodu existence nezaplaceného doměrku vyplývajícího z předběžně vykonatelného platebního výměru vrátit daňovému subjektu. V takovém případě by nepravomocně doměřená daň byla stále nedoplatkem ve smyslu § 153 odst. 1 daňového řádu. Správce daně je pak podle § 154 odst. 2 daňového řádu povinen převést přeplatek na úhradu případného nedoplatku téhož daňového subjektu na jiném osobním daňovém účtu, popřípadě na úhradu nedoplatku téhož daňového subjektu u jiného správce daně (za splnění podmínek v § 154 odst. 4). Existence nedoplatku na základě předběžně vykonatelného dodatečného platebního výměru má proto za následek, že by se přeplatek vzniklý v důsledku zrušení zajišťovacího příkazu nestal vratitelným. Správce daně by musel použít vzniklý přeplatek přednostně na úhradu nedoplatku vyplývajícího z předběžně vykonatelného dodatečného platebního výměru.
[32] Popsaný následek takto správcem daně určené lhůty k plnění by bylo možné zvrátit pouze tak, že by daňový subjekt dosáhl zrušení či změny dodatečného platebního výměru z důvodu chybného stanovení předběžné vykonatelnosti. Stanovení lhůty k plnění odchylně od zákona, jak byl vyložen v rozsudku ve věci AB CHEMITRANS, totiž není natolik zjevným a intenzivním pochybením, aby založilo nicotnost dotčeného rozhodnutí podle § 105 daňového řádu (k pojmu nicotnost blíže viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 12. 2023, č. j. 9 Ao 37/2021 -57, č. 4562/2024 Sb. NSS, pumelice). Sama stěžovatelka ostatně ve vyjádření k předložení věci rozšířenému senátu uvedla, že v době podání žaloby proti dodatečným platebním výměrům bylo stanovení splatnosti doměřené daně okamžikem doručení rozhodnutí běžnou rozhodovací praxí, a proto proti tomu nic nenamítala. Současně se nejedná o situaci, kdy by správce daně uložil daňovému subjektu určitou povinnost, kterou mu právní úprava uložit neumožňuje, neboť § 102 odst. 1 písm. e) daňového řádu správci daně výslovně umožňuje stanovit v dodatečném platebním výměru lhůtu k plnění (viz výše). Pochybení správce daně nevede ani k tomu, že by se v jeho důsledku stal dodatečný platební výměr zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným (úhrada daně v určené lhůtě k plnění byla objektivně možná). Vyloučit lze i to, že byl platební výměr vydán na základě jiného nicotného rozhodnutí vydaného správcem daně, neboť platební výměr není vydáván na podkladě jiného rozhodnutí.
[33] Ukáže-li se tedy v důsledku zrušení zajišťovacího příkazu, že správce daně stanovil lhůtu k plnění (splatnost doměrku) v rozporu se zákonem (avšak stále tak, že je uložená povinnost objektivně splnitelná), nezpůsobí toto pochybení nicotnost daného dodatečného platebního výměru, která by bez dalšího umožnila pominout účinky dotčeného rozhodnutí s účinností ex tunc. V této souvislosti lze podotknout, že podle Ústavního soudu nejde o vadu, která by způsobila nicotnost rozhodnutí, dokonce ani v případě vyměření daně po uplynutí prekluzivní lhůty (srov. argumentaci v usnesení ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. IV. ÚS 3313/21 , body 21 a 23).
[34] Pochybení správce daně při stanovení lhůty k plnění tedy představuje „pouze“ nezákonnost dodatečného platebního výměru, kterou musí daňový subjekt stejně jako v případě jakékoliv jiné nezákonnosti namítat právě v řízení, jehož předmětem („ohniskem“ přezkumu) je tento platební výměr. Věcný přezkum platebního výměru jakožto podkladového aktu naopak nelze provádět v samostatných navazujících postupech či řízeních, jakým je dílčí řízení při placení daní (zde řízení o námitce podle § 159 daňového řádu). Správce daně se nemůže znovu zabývat otázkami, které byly s konečnou platností vyřešeny pravomocným platebním výměrem zakládajícím daňovou povinnost. V samostatných navazujících řízeních proto již není prostor pro zvrácení důsledků pravomocného platebního výměru, neboť i nezákonné rozhodnutí, jeli v právní moci, je závazné a nezměnitelné. Tyto námitky bylo nutno směřovat do doměřovacího daňového řízení, respektive uplatnit při jeho soudním přezkumu. Shodný přístup ostatně zastává Nejvyšší správní soud i v případě, že dojde ke stanovení daně po marném uplynutí prekluzivní lhůty pro její stanovení (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2021, č. j. 6 Afs 263/2020 -46, ze dne 13. 12. 2022, č. j. 3 Afs 220/2021 -29, či ze dne 8. 11. 2024, č. j. 10 Afs 30/2024 -29, a tam specifikované výjimky). Tento postup pak aproboval Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3313/21 , body 25 až 31. Odlišný závěr by nepřípustně a nesystémově nabourával materiální i formální právní moc vydaného platebního výměru.
[35] Podle rozšířeného senátu daňový řád nenabízí ani žádný jiný mechanismus, s jehož pomocí by bylo možné při zrušení zajišťovacího příkazu odhlédnout od chybně stanovené předběžné vykonatelnosti dodatečného platebního výměru právě a pouze ve vztahu k nezákonně zajištěným prostředkům. Tento účinek dodatečného platebního výměru (předběžná vykonatelnost) totiž působí univerzálně. Lze si jen těžko představit, že by správce daně disponoval vykonatelným platebním výměrem, podle něhož může vést daňovou exekuci na jakýkoliv majetek daňového subjektu, avšak z této možnosti by byly selektivně vyňaty právě a pouze prostředky odpovídající zajištěné částce. Daňový řád nadto nezná žádné výslovné pravidlo, podle něhož by bylo možné považovat za nezákonnou právě jen tuto vybranou část daňové exekuce prováděné na základě předběžně vykonatelného dodatečného platebního výměru, který nebyl z tohoto důvodu posléze zrušen.
[36] Pokud tedy daňový subjekt nedosáhne změny či zrušení příslušného dodatečného platebního výměru, neumožňuje právní úprava v navazujících samostatných dílčích řízeních ani v případě zrušení zajišťovacího příkazu odhlédnout od toho, že podle platebního výměru uplynula lhůta k plnění (splatnost doměřené daně) před zrušením zajišťovacího příkazu. Správce daně je vázán údajem o splatnosti doměřené daně uvedeným v příslušném pravomocném dodatečném platebním výměru, který nebyl ve správním ani soudním řízení zrušen ani změněn.
[37] Popsaný závěr je důsledkem zásady presumpce správnosti správních aktů. Právě z té plyne, že i část výroku týkající se stanovení lhůty k plnění v posléze pravomocných dodatečných platebních výměrech, které byly samostatně napadnutelné, je závazná pro rozhodování v eventuálních navazujících řízeních týkajících se existence přeplatku vzniklého zrušením zajišťovacího příkazu. Jak vysvětlil rozšířený senát v rozsudku ze dne 28. 1. 2025, č. j. 6 Afs 292/2018 -39, město Klatovy, č. 4668/2025 Sb. NSS: „Při řetězení nelze v rámci řízení o žalobě proti navazujícímu úkonu (jenž bývá typicky sám o sobě rozhodnutím správního orgánu podle § 65 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ) přezkoumávat podmiňující úkon, lzeli jej napadnout samostatnou žalobou (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2008, č. j. 1 As 21/200881 ). Soudní ochrana se tedy zaměřuje na každý jednotlivý z takto řetězených úkonů správního orgánu samostatně, a to se všemi s tím spojenými důsledky. Tím klíčovým je, že proti každému z řetězených úkonů směřují v rámci relativně samostatných žalob i relativně samostatné žalobní body. Pokud není žalobou napaden akt podmiňující, ‚okno příležitosti‘ k napadení takového aktu před správními soudy se nenávratně uzavře. Podmiňující úkon lze nicméně podle okolností pro nezákonnost zrušit či změnit i jinak, typicky na základě mimořádných opravných prostředků nebo dozorčích prostředků, avšak v každém případě již mimo rámec systému soudní ochrany. Nevratně se tak (ledaže by došlo ke zmíněnému zrušení či změně podmiňujícího úkonu cestou mimořádných opravných či dozorčích prostředků) prosadí presumpce správnosti, jdeli o úkon správního orgánu, jenž je presumpcí správnosti nadán. Dojdeli k tomu, nelze v žalobě proti úkonu podmíněnému účinně uplatňovat argumentaci nezákonností podmiňujícího úkonu (samozřejmě opět s výjimkou zrušení či změny podmiňujícího úkonu cestou mimořádných opravných či dozorčích prostředků).“
[38] Jinými slovy, plynul-li z platebního výměru v rozhodný okamžik díky objektivně možné obecné předběžné vykonatelnosti tohoto typu rozhodnutí nedoplatek, a tento platební výměr nebyl některým ze zákonem předvídaných způsobů zrušen či změněn, nelze dosáhnout jeho faktické obsahové změny (konkrétně ve vztahu ke lhůtě k plnění) v navazujících samostatných řízeních.
V. 3. Shrnutí
[39] Uvedl-li správce daně ve výroku platebního výměru údaj o splatnosti stanovené daně, jedná se o lhůtu k plnění ve smyslu § 102 odst. 1 písm. e) daňového řádu. Stanovil-li správce daně tímto způsobem lhůtu k plnění (splatnost daně) ke dni předcházejícímu den nabytí právní moci platebního výměru, je třeba na něj s ohledem na § 109 odst. 5 daňového řádu nahlížet jako na předběžně vykonatelné rozhodnutí, nedojde-li k jeho změně či zrušení. Správce daně převede na úhradu případného nedoplatku, který z předběžně vykonatelného rozhodnutí plyne, jakýkoliv přeplatek.
[40] V dílčím řízení při placení daní je správce daně s ohledem na zásadu presumpce správnosti správních aktů vázán údajem o splatnosti doměřené daně uvedeným v příslušném pravomocném dodatečném platebním výměru, který nebyl ve správním ani soudním řízení změněn ani zrušen.
VI. Aplikace na projednávanou věc
[41] Otázka, zda byl správce daně oprávněn převést zajištěnou částku na úhradu nepravomocně doměřené daně, je jádrem sporu v nyní projednávané věci. Rozšířený senát ji posoudil v souladu se shora vyloženým právním názorem a s ohledem na hospodárnost řízení rozhodl věc sám podle § 71 odst. 1 in fine Jednacího řádu Nejvyššího správního soudu.
[42] Krajský soud dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že stěžovatelka měla ke dni 7. 2. 2017, kdy došlo k vydání dodatečných platebních výměrů na DPH, vůči správci daně splatný nedoplatek v podobě právě doměřené DPH. Podle dodatečných platebních výměrů totiž byla DPH splatná „ihned po doručení tohoto platebního výměru“. Správce daně proto mohl na úhradu tohoto nedoplatku převést přeplatek vzniklý v důsledku zrušení „podkladových“ zajišťovacích příkazů (rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2017).
[43] S ohledem na výše uvedené je takový závěr správný. Stěžovatelka měla ode dne 7. 2. 2017 splatný nedoplatek na základě předběžně vykonatelných dodatečných platebních výměrů, které nebyly zrušeny ani změněny a svědčí jim presumpce správnosti. Plnění vymožené podle zajišťovacích příkazů bylo proto možné po jejich zrušení převést právě na úhradu daně doměřené dodatečnými platebními výměry, byť v té době ještě nepravomocnými. Správce daně se tímto úkonem nedopustil neoprávněného převedení přeplatku na nezpůsobilou pohledávku. Námitka stěžovatelky ze dne 4. 9. 2017 nemohla být důvodná, neboť stěžovatelce nevznikl v důsledku zrušení zajišťovacích příkazů vratitelný přeplatek.
[44] Kasační stížnost proto není důvodná.
VII. Závěr
[45] Nedůvodnou kasační stížnost rozšířený senát podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. s. ř. s. zamítl.
[46] O nákladech řízení rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. Procesně neúspěšná stěžovatelka nemá na jejich náhradu právo. Procesně úspěšný žalovaný by na jejich náhradu zásadně právo měl, avšak žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti mu nevznikly, a proto nebyl důvod mu je přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2026
Filip Dienstbier
předseda rozšířeného senátu
Odlišné stanovisko soudců Aleše Roztočila a Lenky Krupičkové
Jádrem posuzované věci je otázka, zda v projednávaném případě částka vymožená na základě zajišťovacích příkazů po jejich zrušení v době, kdy daň dosud nebyla pravomocně stanovena, měla být vrácena stěžovateli jako přeplatek či zda mohla být nadále zadržována na základě nepravomocných dodatečných platebních výměrů.
Tato otázka je řešena zákonem, a to ve zcela jasném znění § 168 odst. 4 větě druhé daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020. Podle něj má být zajištěná částka převedena na úhradu stanovené daně dnem jejího stanovení. Je přitom nesporné, že tímto dnem je den právní moci rozhodnutí, kterým je daň stanovena, stejně jako to, že na posouzení této otázky nemá žádný vliv splatnost stanovené daně (srov. body 23 a 31 rozhodnutí většiny). Mám za to, že právě na tom lze skončit. Pokud byly v posuzovaném případě zajišťovací příkazy zrušeny ke dni předcházejícímu dni, kdy zajištěná částka mohla být převedena na úhradu daně, pak zrušením zajišťovacích příkazů stala zajištěná částka přeplatkem.
Vztah mezi § 168 odst. 4 a § 154 odst. 2 daňového řádu, který upravuje převedení přeplatku na nedoplatek jiné daně, je vztahem mezi zvláštní (§ 168 odst. 4) a obecnou (§ 154 odst. 2) právní úpravou, kdy podle uznávaných zásad interpretace práva zvláštní právní úprava dopadající na řešenou věc má přednost a vylučuje aplikaci pravidla obecného.
Trvání na takovémto výkladu respektuje zároveň ustálenou judikaturu. Ta pojímá právní úpravu zajištění dosud nesplatné či nestanovené daně v daňovém řádu velmi striktně, neboť chápe § 168 daňového řádu především jako ochranný rámec proti nadužívání zajišťovacích příkazů. Požadavek judikatury na přísné dodržování speciálních pravidel upravujících zajištění daně odráží specifickou povahu a účel zajištění daně jakožto rozhodnutí předstižného, které představuje díky své mimořádné razantnosti velmi vážný zásah do majetkové sféry daňového subjektu, způsobilý jej během mimořádně krátké doby všestranně paralyzovat, nevratně poškodit či zničit, pročež se jedná o jednu z nejzazších forem postupu, které má správce daně k dispozici (viz například usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 11. 2009, č. j. 9 Afs 13/2008 -90, č. 2001/2010 Sb. NSS, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2016, č. j. 2 Afs 239/2015 -66, č. 3541/2017 Sb. NSS, ze dne 30. 11. 2017, č. j. 4 Afs 140/2017 -54, č. 3675/2018 Sb. NSS, ze dne 6. 1. 2022, č. j. 9 Afs 148/2019 -49, č. 4300/2022 Sb. NSS). V oblasti placení daní je proto potřeba před obecnou právní úpravou bezvýhradně trvat také na dodržení pravidla v § 168 odst. 4 daňového řádu, které vymezuje autonomně den převodu zajištěné částky na úhradu stanovené daně. Jedná se o den, kdy nabude příslušný platební výměr stanovující daň právní moci.
Nesouhlasím se závěrem většiny, který fakticky umožňuje stanovením splatnosti daně „ihned po doručení tohoto platebního výměru“ vyprázdnit a obejít tuto kogentní zákonnou právní úpravu vztahu mezi zajišťovacím příkazem na daň dosud nestanovenou a rozhodnutím o stanovení daně, která rovněž jasně stanoví způsob nakládání s prostředky vymoženými či jinak zajištěnými na základě zajišťovacího příkazu. Vlastně se tak popírá též samotný rozdíl mezi zajišťovacím příkazem a rozhodnutím o stanovení daně. Předběžně vykonatelný platební výměr stanovící splatnost daně ihned po doručení tohoto platebního výměru může plnit funkci zajišťovacího příkazu, ovšem bez omezení dopadajících na tento zajišťovací institut ze zákona, včetně § 168 odst. 4 daňového řádu, a z (výše poukázané) judikatury správních soudů. Přitom tato předběžná vykonatelnost platebního výměru nastala díky tomu, že jej správce daně vydal v době, kdy byly zajišťovací příkazy ještě platné a účinné (datum splatnosti vychází z chybné interpretace § 168 odst. 4 daňového řádu). Jde proti smyslu právní úpravy, aby platební výměr fakticky převzal a plnil jejich funkci poté, co byly pro nezákonnost zrušeny.
Rozšířený senát měl tedy rozhodnout tak, že po zrušení zajišťovacích příkazů, nebyla-li dosud zajištěná daň stanovena, se vymožené prostředky staly přeplatkem a takto s nimi mělo být naloženo.
Lenka Krupičková v. r.
Aleš Roztočil v. r.
Odlišné stanovisko soudce Karla Šimky
Pro posouzení věci je zásadní zodpovědět otázku, jakou povahu má údaj o splatnosti doměřené daně uvedený v dodatečném platebním výměru v konkurenci s právními pravidly stanovícími podmínky převodu prostředků, které byly zajištěny zajišťovacím příkazem, na úhradu příslušné daně.
Podle § 147 odst. 1 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020 správce daně v nalézacím řízení stanoví daňovému subjektu daň rozhodnutím, které se označuje jako platební výměr, dodatečný platební výměr nebo hromadný předpisný seznam.
Dodatečný platební výměr je tedy formou rozhodnutí v daňovém nalézacím řízení Náležitosti rozhodnutí upravuje v té nejobecnější rovině daňový řád v § 102 odst. 1. Podle písm. e) uvedeného ustanovení obsahuje rozhodnutí lhůtu k plnění, je-li nutné ji stanovit. Toto ustanovení je úzce provázáno s dalším obecným stanovením, a sice § 103 odst. 2 daňového řádu, podle něhož rozhodnutí, které je účinné, je vykonatelné, jestliže se proti němu nelze odvolat, nebo jestliže odvolání nemá odkladný účinek, a uplynula-li lhůta k plnění, pokud byla stanovena. Vykonat lze jen takové rozhodnutí, i) jehož lhůta k plnění (marně) uplynula a ii) jestliže se proti němu nelze odvolat, nebo jestliže odvolání nemá odkladný účinek.
Právní úprava účinků rozhodnutí v daňovém řádu v obecné rovině vychází z toho, že odvolání nemá odkladný účinek, pokud zákon nestanoví jinak (§ 109 odst. 5 daňového řádu).
Zákonem proponovanou „nutností“ stanovit lhůtu k plnění je pak třeba rozumět takové situace, kdy bez stanovení lhůty k plnění, tedy nejzazšího času, v němž musí ten, komu je povinnost uložena, ji splnit dobrovolně, aby se s jistotou vyhnul jejímu vymožení, by uložení plnění postrádalo smyslu. „Nutnost“ ovšem nebude dána tehdy, plyne-li lhůta k plnění přímo ze zákona; pak její nestanovení znamená, že se vykonatelnost dané povinnosti bude odvíjet od zákonné úpravy.
V nalézacím daňovém řízení je typickou povinností, kterou správce daně ukládá příjemci rozhodnutí (platebního výměru) ke splnění, platební povinnost k úhradě stanovené daně či jejího příslušenství. Správce daně v případě vydání dodatečného platebního výměru (rozhodnutí o stanovení daně) proto v souladu s § 102 odst. 1 písm. e) daňového řádu obvykle stanoví příjemci rozhodnutí lhůtu k plnění. Není však často „nutné“, aby tak činil, jelikož existují zákonné úpravy, od nichž se odvíjí vykonatelnost rozhodnutí.
Daňový řád neupravuje univerzální lhůtu ke splnění povinnosti uložené rozhodnutím, po jejímž (marném) uplynutí se stane rozhodnutí vykonatelným (srov. § 160 o. s. ř. o. s. ř. ), ani nestanoví nevyvratitelnou právní domněnku její délky pro případy chybějícího uvedení této náležitosti v rozhodnutí (srov. § 261a odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ). Má však jiný funkčně obdobný právní institut, a sice ustanovení určující splatnost daně (ať už v hmotněprávních předpisech či v daňovém řádu). Podle § 153 odst. 1 daňového řádu je nedoplatkem neuhrazená částka daně (příslušenství), u které již uplynul den splatnosti (nikoliv lhůta k plnění), s tím, že exekučním titulem je krom vykonatelného rozhodnutí na peněžní plnění též výkaz nedoplatků sestavený z údajů evidence daní (§ 176 odst. 1 daňového řádu). Neobsahuje-li tedy rozhodnutí, kterým se stanovuje daň, určení lhůty k plnění, lze podle daňového řádu pro účely výkonu tohoto typu rozhodnutí uvedený nedostatek překlenout určením dne uplynutí splatnosti daně. Podobně podle § 143 odst. 5 daňového řádu, je-li doměřená daň vyšší než daň dodatečně tvrzená daňovým subjektem, je rozdíl splatný v náhradní lhůtě do 15 dnů ode dne právní moci dodatečného platebního výměru. Ve stejné náhradní lhůtě je splatná i daň doměřená z moci úřední.
Jinak řečeno, platební povinnost stanovená v rozhodnutí o stanovení daně je podle zákona vykonatelná dnem uplynutí splatnosti daně, případně pozdějším dnem, pokud jej správce daně stanovil tak, že určil delší lhůtu k plnění (anebo naopak zvláštní zákony mohou stanovit jiný, „přísnější“ režim – např. podle § 103 vět první zákona o dani z přidané hodnoty, hrozí-li nebezpečí z prodlení, je zajišťovací příkaz účinný a vykonatelný okamžikem jeho vydání).
Jestliže správce daně stanoví v rozhodnutí (individuální) lhůtu k plnění podle § 102 odst. 1 písm. e) daňového řádu, stane se tato lhůta nabytím právní moci daného rozhodnutí zásadně nezměnitelnou a závaznou (srov. § 103 odst. 1 a § 101 odst. 4 daňového řádu). Teprve s právní mocí rozhodnutí jako celku totiž spojuje daňový řád důležité právní účinky rozhodnutí, jako je jeho závaznost a nezměnitelnost: „Právní moc správního rozhodnutí je přitom taková vlastnost rozhodnutí, která činí jeho výrok o právu nebo povinnosti závazným, to znamená nenapadnutelným řádnými opravnými prostředky ze strany účastníků řízení.“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2007, č. j. 9 Afs 86/2007 -161, č. 1542/2008 Sb. NSS). To platí i pro případ, že uvedená lhůta je v platebním výměru stanovena v rozporu s objektivním právem. Pokud takovýto platební výměr nabyl právní moci, zásadně zavazuje a hledí se na něj jako na správný, pokud a dokud není zrušen. To plyne ze zásady presumpce správnosti správních aktů.
Devátý senát i většina rozšířeného senátu tedy z dobrých důvodů vzali za východisko svých úvah zásadu presumpce správnosti správních aktů. Z té pak v obecné rovině skutečně plyne, že část výroku týkající se stanovení lhůty k plnění (k úhradě daně) v pravomocných dodatečných platebních výměrech, které byly samostatně napadnutelné, je závazná pro rozhodování v eventuálních navazujících řízeních týkajících se existence přeplatku, tedy i v řízení o námitce proti úkonu správce daně při placení daní. Pokud tato část výroku nabude právní moci, je závazná a zásadně nezměnitelná, i když je objektivně nezákonná. Jak vysvětlil rozšířený senát v rozsudku ze dne 28. 1. 2025, č. j. 6 Afs 292/2018 -39, č. 4668/2025 Sb. NSS, město Klatovy: „Při řetězení nelze v rámci řízení o žalobě proti navazujícímu úkonu (jenž bývá typicky sám o sobě rozhodnutím správního orgánu podle § 65 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ) přezkoumávat podmiňující úkon, lzeli jej napadnout samostatnou žalobou (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2008, č. j. 1 As 21/200881 ). Soudní ochrana se tedy zaměřuje na každý jednotlivý z takto řetězených úkonů správního orgánu samostatně, a to se všemi s tím spojenými důsledky. Tím klíčovým je, že proti každému z řetězených úkonů směřují v rámci relativně samostatných žalob i relativně samostatné žalobní body. Pokud není žalobou napaden akt podmiňující, ‚okno příležitosti‘ k napadení takového aktu před správními soudy se nenávratně uzavře. Podmiňující úkon lze nicméně podle okolností pro nezákonnost zrušit či změnit i jinak, typicky na základě mimořádných opravných prostředků nebo dozorčích prostředků, avšak v každém případě již mimo rámec systému soudní ochrany. Nevratně se tak (ledaže by došlo ke zmíněnému zrušení či změně podmiňujícího úkonu cestou mimořádných opravných či dozorčích prostředků) prosadí presumpce správnosti, jdeli o úkon správního orgánu, jenž je presumpcí správnosti nadán. Dojdeli k tomu, nelze v žalobě proti úkonu podmíněnému účinně uplatňovat argumentaci nezákonností podmiňujícího úkonu (samozřejmě opět s výjimkou zrušení či změny podmiňujícího úkonu cestou mimořádných opravných či dozorčích prostředků).“
Zásada presumpce správnosti správních aktů nicméně nemění nic na tom, že rozhodnutí o stanovení daně může v obecné rovině vyvolávat s ním spojené právní účinky nejdříve od okamžiku nabytí právní moci (z poslední doby viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2024, č. j. 6 Afs 18/2024 -39, a ze dne 29. 8. 2024, č. j. 9 Afs 69/202426 , č. 4641/2024 Sb. NSS), a to jednoduše proto, že tak zákon stanoví. Nepředsouvá-li tedy konkrétní právní úprava určitý právní účinek vydaného rozhodnutí před okamžik nabytí právní moci, typicky při vyloučení odkladného účinku spojeném s předběžnou vykonatelností uložené povinnosti, nevyvolává rozhodnutí do doby nabytí právní moci v tomto ohledu stanovené právní účinky. Jedná se o další obecné východisko, které je třeba skloubit s aplikací uvedené zásady presumpce správnosti správních aktů. Konkrétně tak, že nelze přihlížet ke lhůtě k plnění povinnosti stanovené v pravomocném rozhodnutí o stanovení daně v rozsahu, ve kterém by svým obsahem kladla právní účinek vykonatelnosti tohoto rozhodnutí ve vztahu k této povinnosti před jeho právní moc, ačkoliv se ona sama jako součást výroku stala závaznou až s právní mocí. Samotným stanovením lhůty k plnění platební povinnosti totiž nelze vyvolat předčasně právní účinky, které jsou zákonem spojeny až s právní mocí daného rozhodnutí. V podstatě by právní moc v tomto ohledu působila zpětně a docházelo by k nepřípustnému obcházení chybějícího zákonného pravidla o předběžné vykonatelnosti rozhodnutí ve vztahu k uložené platební povinnosti. Daňový řád je totiž konstruován tak, že obchází chybějící odkladný účinek odvolání (§ 109 odst. 5 daňového řádu) tím, že splatnost, a tedy i vymahatelnost vyměřené (doměřené) částky odsouvá až za právní moc rozhodnutí. Takovou zákonnou konstrukci lze považovat za nepraktickou a postrádající jasnost, nicméně je obsahem pozitivního práva a nelze ji ignorovat. Proto také Nejvyšší správní soud vyslovil ve věci AB CHEMITRANS, vycházeje mimo jiné i z vůle historického zákonodárce (viz zejm. bod 28 rozsudku), že dodatečný platební výměr se nemůže stát vykonatelným dříve, než nabude právní moci.
Stanovení lhůty k plnění do doby před nabytím právní moci rozhodnutí o stanovení daně proto nemůže vyvolávat závaznost tohoto údaje před (následným) nabytím právních účinků daného rozhodnutí jeho právní mocí, i když je samo o sobě zásadně nezměnitelným obsahem rozhodnutí nadaného presumpcí správnosti. Jinak řečeno, presumpce správnosti má ve fázi placení daní meze dané ustanoveními o vykonatelnosti platebních povinností uložených rozhodnutím, včetně časových aspektů, které nelze ignorovat. Pokud proti sobě stojí princip presumpce správnosti správního aktu a pozitivní úprava, která vykonatelnost rozhodnutí ukládajícího placení daně spojuje s právní mocí, je nutno považovat právní moc za nezbytnou „vlastnost“ rozhodnutí podmiňující jeho vykonatelnost, i když týž zákon obecně stanoví, že odvolání (oddalující právní moc) nemá odkladný účinek. Ve složité úpravě, již daňový řád obsahuje, je ústavně nepatřičné pomocí právního principu (presumpce správnosti) de facto eliminovat možná z hledisek systematických podivné, ale obsahově vcelku jasné pravidlo, které běh náhradní lhůty k plnění (a tedy vykonatelnost, pokud tato lhůta uplyne marně) váže na právní moc rozhodnutí. Jinak řečeno, stanoví-li platební výměr lhůtu k plnění a svou vykonatelnost na dřívější dobu, než nabude právní moci, tak i když v této podobě právní moci nabude, nemůže vyvolat „zpětně“ žádné účinky k okamžiku předcházejícímu právní moc, i když to z obsahu jeho výroku plyne.
Takový přístup k (dodatečnému) platebnímu výměru a jeho závaznosti přitom nepředstavuje přezkoumávání zákonnosti pravomocného (tedy zásadně nezměnitelného) rozhodnutí ex post v navazujících samostatných řízeních. Námitkou proti úkonu správce daně při placení daní skutečně nelze dosáhnout obsahovou změnu pravomocného rozhodnutí o dani. Pomocí námitky vskutku již nelze „opravit“ objektivně nezákonný výrok platebního výměru v té jeho části, v níž by měl působit „zpětně“, již v době před svou právní mocí. Nejedná se ani o autonomní intepretaci lhůty k plnění v rozporu jejím konkrétním vymezením stanoveným v dodatečných platebních výměrech. Vůbec totiž nedochází k popření obsahu pravomocného platebního výměru. Pravomocně stanovená lhůta k plnění zůstává zachována, avšak přihlíží se k tomu, že právní účinky může vyvolat (vyvolává) až s právní mocí rozhodnutí, jak stanoví zákon, a tedy od toho okamžiku a v žádných ohledech „zpětně“.
S tímto východiskem lze přikročit k řešení věci samé. Pokud platební výměr, i když v něm byla stanovena lhůta k plnění počínající běžet před jeho právní moci, a i když proti tomu stěžovatel v žalobě nebrojil, nabyl právní moci až poté, co byl zajišťovací příkaz na stejnou daň, kterou stanovil platební výměr, pro nezákonnost zrušen, nemohl být před nabytím právní moci způsobilým podkladem pro uplatnění § 168 odst. 4 daňového řádu (ve znění do 31. 12. 2020). Podle něho, dojde-li ke stanovení daně, která nebyla v době vydání zajišťovacího příkazu stanovena, je tato daň splatná ke dni jejího stanovení. Tímto dnem zaniká účinnost zajišťovacího příkazu a zajištěná částka se převede na úhradu této daně. Pokud tak vznikl vratitelný přeplatek, správce daně jej vrátí bez žádosti do 15 dnů od jeho vzniku. „Převést“ zajištěnou daň ze zajišťovacího příkazu na platební výměr bylo možno až tehdy, když platební výměr získal v oblasti placení daní stejnou míru účinnosti (tj. stal se vykonatelným), jakou měl zajišťovací příkaz. A to se stalo teprve nabytím právní moci platebního výměru.
Tento závěr vychází z rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci AB CHEMITRANS. Ustanovení § 168 odst. 4 daňového řádu ve znění do 31. 12. 2020 totiž vymezuje tento okamžik jednoznačně a výslovně. Slovní spojení „tímto dnem“ ve větě druhé neodkazuje na splatnost daně, nýbrž na den jejího stanovení. Jinými slovy, věta první říká, že splatnost daně ke váže ke dni jejího stanovení (myšleno pravomocného stanovení), a věta druhá navazuje, že dnem stanovení („tímto dnem“) zaniká (neboť již není důvod pro jeho další účinnost) účinnost zajišťovacího příkazu a zajištěná částka se převede na úhradu této (tedy stanovené) daně. Smysl a účel uvedeného pravidla je zřejmý již z jeho znění – zajistit v momentu (a teprve tehdy), kdy je daň zajištěná zajišťovacím příkazem relativně nezměnitelně určena, konec „pomocné“ role zajišťovacího příkazu směřující k zaplacení daně. To, že dnem stanovení daně podle § 168 odst. 4 daňového řádu bylo třeba i v případě právní úpravy účinné do 31. 12. 2020 rozumět den jejího pravomocného stanovení, jak vyložil Nejvyšší správní soud v rozsudku ve věci AB CHEMITRANS, není důvodu zpochybňovat.
Z § 168 odst. 4 daňového řádu tedy plyne, že správce daně může převést zajištěnou částku na úhradu doměřené daně nejdříve dnem, kdy příslušný platební výměr, jenž stanoví daň, nabude právní moci. Dojde-li pak ke zrušení zajišťovacího příkazu před tímto dnem, jako se stalo v nynější věci, ztratí správce daně právní titul pro držbu exekučně vymoženého plnění, protože se pro dobu před právní mocí platebního výměru „zpětně“ neuplatní ta část výroku tohoto výměru, z níž plyne, že výměr je vykonatelný již dříve, než nabyl právní moci, a současně dříve, než byl zajišťovací příkaz zrušen.
K opačnému závěru nelze dojít ani s oporou o § 153 odst. 1 daňového řádu, podle něhož nedoplatek je částka daně, která není uhrazena, a uplynul již den splatnosti této daně. Podle § 154 odst. 2 daňového řádu je přitom správce daně povinen převést přeplatek na úhradu případného nedoplatku téhož daňového subjektu na jiném osobním daňovém účtu, popřípadě na úhradu nedoplatku téhož daňového subjektu u jiného správce daně (za splnění podmínek v § 154 odst. 4). Izolovaný jazykový výklad zmíněných ustanovení ve spojení s presumpcí správnosti platebního výměru by mohl svádět k závěru, že správce daně přeplatek vzniklý v důsledku zrušení zajišťovacího příkazu stejně bez dalšího převede na úhradu doměřené daně, neboť podle vydaného dodatečného platebního výměru již uplynul den její splatnosti, jak byl v tomto výměru určen s oporou o § 102 odst. 1 písm. e) daňového řádu. Presumpce správnosti správního aktu by zde „zvítězila“ nad výslovnou úpravou v § 168 odst. 4 daňového řádu. Takový interpretační závěr však ignoruje kontext, v němž se argument presumpcí správnosti a ustanovením § 153 odst. 1 daňového řádu používá. „Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, je namístě ji korigovat použitím dalších výkladových metod, jako jsou metody výkladu systematického, logického, teleologického či historického.“ (nález ÚS sp. zn. II. ÚS 3040/16 ze dne 18. 12. 2018, bod 21)
Výklad opřený o § 153 odst. 1 daňového řádu by zjevně popíral § 168 odst. 4 daňového řádu a tam stanovené pravidlo o určení okamžiku převedení zajištěné částky na úhradu doměřené daně. Stanoví-li zákon jasné pravidlo, kdy lze prostředky zajištěné konkrétním právním institutem (zajišťovacím příkazem) převést na daň, pro jejíž úhradu byly zajištěny, nelze toto pravidlo překonat obecnou úpravou o převedení přeplatku na úhradu nedoplatku. Ustanovení § 168 daňového řádu je jedním z prvků ochranného rámce proti nadužívání zajišťovacích příkazů. Požadavek přísného dodržování pravidel upravujících zajištění daně odráží specifickou povahu a účel zajištění daně jakožto rozhodnutí předstižného, které představuje díky své mimořádné razantnosti velmi vážný zásah do majetkové sféry daňového subjektu, způsobilý jej během mimořádně krátké doby všestranně paralyzovat, nevratně poškodit či zničit, pročež se jedná o jednu z nejzazších forem postupu, které má správce daně k dispozici (viz například usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 11. 2009, č. j. 9 Afs 13/2008 -90, č. 2001/2010 Sb. NSS, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2016, č. j. 2 Afs 239/2015 -66, č. 3541/2017 Sb. NSS, ze dne 30. 11. 2017, č. j. 4 Afs 140/2017 -54, č. 3675/2018 Sb. NSS, ze dne 6. 1. 2022, č. j. 9 Afs 148/2019 -49, č. 4300/2022 Sb. NSS). V oblasti placení daní je proto potřeba trvat na dodržení pravidla v § 168 odst. 4 daňového řádu, které vymezuje den převodu zajištěné částky na úhradu stanovené daně. Jedná se o den, kdy nabude příslušný platební výměr stanovící daň právní moci.
V konkurenci interpretačních alternativ, z nichž každá má určitou míru racionality a zároveň určité slabiny, dané komplikovaností zákonné úpravy, je třeba se přiklonit k takové z nich, která v daném kontextu volí nejlepší řešení z pohledu ochrany ústavně zaručených práv jednotlivce i dalších hledisek, jež jsou pro funkčnost právního systému důležitá. Presumpce správnosti správního aktu (platebního výměru) je nepochybně důležitým principem, jejž právo má pokud možno respektovat. Avšak právě proto, že jde o princip, tedy pokyn vidět věci určitým způsobem, nejsou-li silné důvody je vidět jinak, je třeba si položit v daném kontextu otázku, zda zde takové silné důvody nejsou a zda nepřevažují. Právě s ohledem na kontext (využití prostředků, které zajistil zajišťovacím příkazem, správcem daně) je v daném typu případů třeba dát přednost zákonné úpravě, která zjevně chce využití prostředků připustit jen za přesně formulovaných podmínek. Pokud je jejich součástí požadavek právní moci platebního výměru, nelze jej ignorovat, i když samotný platební výměr nadaný presumpcí správnosti stanoví, že plnit se má již dříve, před splněním této podmínky.
Mám proto za to, že dala-li v daném případě většina ve výše popsané konkurenci interpretačních alternativ přednost presumpci správnosti správního aktu, nezvolila při řešení rozhodné právní otázky to nejlepší, či spíše to méně problematické řešení. Ale svět se tím jistě nezboří.
Karel Šimka v. r.