Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 As 166/2025 - 61

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Tomáše Herce a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: L. K.,, zastoupený Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem Milešovská 1312/6, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1, proti rozhodnutí ministra školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 27. 3. 2025, č. j. MSMT5260/20254, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2025, č. j. ,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2025, č. j. , se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Věc se týká žádosti o poskytnutí informací podle , o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně otázky vyčerpání jejího předmětu, jakož i postupu povinného subjektu při neexistenci jiných než poskytnutých informací a jeho prokazování. Při posouzení věci byla řešena také otázka přezkoumatelnosti rozhodnutí soudu, a to především z toho hlediska, zda se vypořádal se všemi žalobními body.

[2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal dne 29. 5. 2024 žalovanému žádost o poskytnutí informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, která směřovala k poskytnutí „veškeré korespondence týkající se komunikace mezi Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a ukrajinským národním informačním střediskem, spadajícím do sítě ENIC (tj. sítě ENIC ve smyslu Úmluvy o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu), a to ať už probíhala přímo, nebo prostřednictvím dalších subjektů, a to kdykoli od roku 2005. Korespondencí [měl stěžovatel] na mysli věškeré písemnosti, zasílanou i prostřednictvím elektronických prostředků (např. email).“

[3] Žalovaný vyřídil žádost v části sdělením ze dne 14. 6. 2024, č. j. MSMT9363/20242 (dále jen „sdělení I“), kterým poskytl požadované informace. V části, v níž stěžovatel požadoval poskytnutí „veškeré korespondence“, která probíhala „prostřednictvím dalších subjektů, a to kdykoli od roku 2005“, žalovaný žádost rozhodnutím ze dne 14. 6. 2024, č. j. MSMT9363/20243, podle § 11b ve spojení s § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím odmítl.

[4] Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí rozklad, který ministr školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „ministr“) rozhodnutím ze dne 9. 10. 2024, č. j. MSMT13823/20242, zamítl. Ve vztahu ke sdělení I podal stížnost na postup při vyřizování žádosti (dále jen „stížnost I“), v níž namítal, že mu žalovaný neposkytl veškeré informace. Námitka se týkala emailové komunikace mezi žalovaným a ukrajinským Národním informačním střediskem pro akademickou mobilitu spadajícím do sítě ENIC [dále jen „ENIC Ukraine“], což je síť upravená Úmluvou o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu, vyhlášenou jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. m. s. (dále jen „Lisabonská úmluva“). Konkrétně mělo jít o komunikaci ze dne 1. 10. 2013, na kterou následně reaguje stěžovateli již poskytnutá emailová komunikace mezi těmito subjekty ze dne 25. 11. 2013 (dále jen „žádost ze dne 1. 10. 2013“). Tato komunikace nebyla poskytnuta, ani nebyla žádost v dané části žalovaným odmítnuta. Nadřízenému správnímu orgánu tak stěžovatel navrhl, aby přikázal žalovanému poskytnout i žádost ze dne 1. 10. 2013, pokud ji sám neposkytne podle zákona o svobodném přístupu k informacím.

[5] Žalovaný na stížnost I reagoval sdělením ze dne 2. 8. 2024, č. j. MSMT9363/20247 (dále jen „sdělení II“), v němž uvedl, že obsah stížnosti I prověřil, avšak zmiňovanou chybějící část emailové komunikace nedohledal a poskytnout ji nemůže. Stěžovatel podal v reakci na sdělení II stížnost na postup při vyřizování žádosti (dále jen „stížnost II“). Z důvodu opatrnosti učinil rovněž podání označené jako „Rozklad proti rozhodnutí obsaženém v písemnosti č.j. ze dne 2. 8. 2024“, které žalovaný posoudil jako další stížnost na postup při vyřizování žádosti v části vyřízené sdělením II (dále jen „stížnost III“).

[6] Ministr spojil řízení o stížnostech I, II a III podle . Rozhodnutím ze dne 2. 10. 2024, č. j. MSMT12961/20243, žalovanému podle zákona o svobodném přístupu k informacím přikázal, aby žádost stěžovatele v části, v níž požaduje poskytnutí korespondence týkající se komunikace mezi žalovaným a ENIC Ukraine, vyřídil.

[7] Rozhodnutím ze dne 10. 2. 2025, č. j. MSMT9363/202414 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí žalovaného“), žalovaný žádost v části, v níž stěžovatel požadoval poskytnout žádost ze dne 1. 10. 2013, podle § 11b ve spojení s § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím odmítl. Žalovaný zjistil, že z odpovědi ENIC Ukraine ze dne 25. 11. 2013, reagující na žádost ze dne 1. 10. 2013, vyplývá, že tato komunikace neproběhla mezi ministerstvem a ENIC Ukraine. Žadatelem bylo Středisko pro ekvivalenci dokladů o vzdělávání, které bylo součástí vědeckovýzkumné instituce Centrum pro studium vysokého školství, v.v.i. (dále jen „centrum“) a v roce 2013 plnilo úlohu českého národního informačního centra ve smyslu Lisabonské úmluvy. Původcem žádosti ze dne 1. 10. 2013 tak nebylo ministerstvo, jak tvrdí stěžovatel. Emailová adresa, na níž byla odpověď ENIC Ukraine zaslána, v plném názvu x, byla kontaktní adresou vedoucí Střediska pro ekvivalenci dokladů o vzdělávání. Teprve s účinností od 1. 1. 2014 byla agenda vykonávaná tímto střediskem, spojená se zastupováním České republiky v sítích ENIC/NARIC ve smyslu Lisabonské úmluvy, převedena opatřením žalovaného ze dne 24. 10. 2013, č. j. MSMT30741/20134 na žalovaného.

[8] Dále žalovaný uvedl, že komunikace mezi národními informačními středisky standardně probíhala a probíhá prostřednictvím emailů, které nebyly ve spisové službě centra a žalovaného samostatně evidovány, opatřovány spisovou značkou a nepodléhaly samostatné archivaci. Při převedení agendy a odchodu pracovníků vykonávajících tuto agendu ve Středisku pro ekvivalenci dokladů o vzdělávání byla zřejmě část požadované emailové komunikace mezi národními informačními středisky vymazána, aniž by byla pořízena její listinná podoba a předána žalovanému. Žalovaný na základě stížnosti stěžovatele provedl revizi veškeré uchované komunikace mezi ním a ENIC Ukraine, jakož i komunikace obsažené v odvolacích správních spisech vedených žalovaným ve věci uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace absolventů Mezinárodního institutu podnikatelství a práva v Praze, s.r.o. (několik desítek), jejichž součástí by žádost ze dne 1. 10. 2013 mohla být, avšak bezvýsledně. Dohledaná komunikace mezi národními informačními středisky začínala pouze odpovědí ENIC Ukraine adresovanou Středisku pro ekvivalenci dokladů o vzdělávání (podle správního spisu jde o email ze dne 27. 11. 2013, jehož součástí je mj. přeposlaný email ze dne 25. 11. 2013 obsahující odpověď ENIC Ukraine adresovanou Š. S. v reakci na její žádost ze dne 1. 10. 2013). Počínaje rokem 2014 komunikace probíhala mezi žalovaným a ENIC Ukraine.

[9] Žádost ze dne 1. 10. 2013 tak podle žalovaného byla součástí korespondence probíhající mezi jinými subjekty než mezi žalovaným a ENIC Ukraine ve smyslu Lisabonské úmluvy. Žalovaný tuto informaci nevytvořil a žádný právní předpis mu neukládal povinnost ji mít. Zároveň žalovaný nemůže požadovanou informaci získat ani na základě jednoduchých úkonů z jiných zdrojů, které má k dispozici, a nedisponuje jí.

[10] O rozkladu stěžovatele proti prvostupňovému rozhodnutí žalovaného rozhodl ministr v záhlaví uvedeným rozhodnutím tak, že je potvrdil a rozklad zamítl. Plně se ztotožnil s výše shrnutými závěry žalovaného.

II. Rozsudek městského soudu

[11] Stěžovatel podal proti rozhodnutí ministra žalobu, v níž mimo jiné namítal, že

- napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť v něm ministr nereagoval na rozkladovou námitku stěžovatele o nevyčerpání předmětu řízení;

- bylli by původcem žádosti ze dne 1. 10. 2013 žalovaný, měl by povinnost uvedenouu mít; a

- prvostupňové rozhodnutí a napadené rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť neexistují jakékoliv podklady podporující tvrzení, že další informace byly vyhledávány a nenalezeny, pročež závěry žalovaného nemají oporu ve spisovém materiálu.

[12] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. V rozhodnutí ministra jsou dostatečně vypořádány všechny námitky stěžovatele, pročež je nelze považovat za nepřezkoumatelné. Konkrétně uvedl, že „[p]ři běžném běhu věcí si žadatel požádá o nějaký okruh informací, povinná osoba je vyhledá a poskytne. Pokud je vyhledá a má důvod je neposkytnout, rozhodne o odmítnutí. Povinná osoba však může odmítnout poskytnutí pouze konkrétní informace, tj. takové, kterou má a nemůže ji vydat, nebo takové, kterou podle tvrzení žadatele má – jako právě žádost ze dne 1. 10. 2013 – ovšem povinná osoba ji nemá a nemá ani povinnost ji mít, ani možnost ji získat“ (bod 33 napadeného rozsudku). Zároveň platí, že „povinná osoba nemá povinnost rozhodnout o odmítnutí poskytnutí nijak nekonkretizované informace, resp. neuzavřeného okruhu informací“ (bod 34 napadeného rozsudku).

[13] Žalovaný podle městského soudu nemohl rozhodnout tak, že by žádost odmítl nad rámec korespondence, která již stěžovateli byla poskytnuta. Pakliže vydal všechny dokumenty, které podle jeho názoru spadaly pod stěžovatelem v žádosti definovaný okruh požadovaných informací a současně odmítl vydat jím označený konkrétní dokument, tj. žádost ze dne 1. 10. 2013, postupoval správně. Pochybení by se dopustil naopak v případě, že by rozhodl způsobem, jaký navrhl žalobce. Jestliže by se totiž následně našly informace, které by jinak spadaly do okruhu požadovaných informací, tyto by s ohledem na to, že o odmítnutí jejich vydání by již bylo rozhodnuto, nesměly být vydány. Povinností žalovaného nebylo v rozhodnutí uvést, „kde všude hledal“, ani tuto skutečnost doložit listinami. Pokud by takovou povinnost žalovaný měl – např. sdělením spisových značek spisů nebo nosičů informačních technologií, které prohledal – poskytl by stěžovateli další informace, o které nežádal, čímž by překročil předmět žádosti. Ve vztahu k námitce o původci žádosti ze dne 1. 10. 2013 městský soud uvedl, že závěry žalovaného jsou logické a v rozhodnutích byly dostatečně vysvětleny.

III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[14] Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů, které podřazuje pod a d) , navrhl jej zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. Městský soud neměl přezkoumatelně reagovat na žalobní bod, podle něhož je rozhodnutí ministra nepřezkoumatelné z důvodu nevypořádání rozkladové námitky, že nebyl vyčerpán předmět žádosti. Spíše jej opomněl, neboť jinak by nemohl uvést, že mu není jasné, o co stěžovateli jde (bod 46 napadeného rozsudku). Stěžovatel považuje za zřejmé, že se v rozkladu domáhal rozhodnutí o žádosti v celém jejím rozsahu. Do doby, než se tak stane, totiž nemá k dispozici ani žalobu proti takovému (neexistujícímu) výroku čili ani nemůže konkretizovat informace, které by měly být vydány, jak by si představoval městský soud (bod 44 napadeného rozsudku). Není přípustné vypořádání této námitky pouhým konstatováním, že rozhodnutí je přezkoumatelné.

[15] Pokud městský soud řešil věcně rozkladovou námitku nevyčerpání předmětu žádosti (body 31 až 40 a 48 napadeného rozsudku), činil tak nejen mimo žalobní body, ale také namísto správního orgánu, k čemuž není oprávněn. Podle stěžovatele z ničeho nevyplývá, že by emailová komunikace probíhala z adresy tvrzené ministrem (tj. x), ani v jaké pozici byla osoba jménem Š. S. v době dané komunikace. Ohledně původce žádosti ze dne 1. 10. 2013 městský soud toliko zcela obecně uvedl, že závěry žalovaného jsou logické a v rozhodnutích byly dostatečně vysvětleny a že stěžovatel ani v žalobě nepřichází s tvrzením nebo důkazy, které by tyto závěry vyvracely (bod 30 napadeného rozsudku). Další nepříliš srozumitelná argumentace se pak s tímto žalobním bodem míjí. Městský soud v ní vychází ze žalobním bodem napadeného předpokladu, že původcem komunikace není žalovaný (body 41 a 42 napadeného rozsudku). I z těchto důvodů považuje stěžovatel napadený rozsudek za nepřezkoumatelný.

[16] Stěžovatel v žalobě nakonec spatřoval nepřezkoumatelnost rozhodnutí ministra v neexistenci podkladů podporujících tvrzení, že informace byly vyhledávány. Stěžovatel nikdy netvrdil, že „neví, zda existují jiné informace, které by spadaly pod jeho definici v žádosti uvedenou“, nicméně i pokud by tomu tak bylo, nerozumí, z jakého důvodu by to mělo znamenat, že je „nemožné uvést, kde všude bylo hledáno“. Argumentace týkající se výluky v poskytování informací (bod 45 napadeného rozsudku) se míjí s podstatou žalobního bodu, když v ní městský soud směšuje výluku z poskytování informací s požadavkem na podklady rozhodnutí. Napadený rozsudek je proto nezákonný z důvodu, že používá právní normu, která na řešenou situaci nedopadá.

[17] Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout. Veškeré informace, které splňovaly předmět žádosti, již stěžovateli poskytl a jinými nedisponuje. Celý spor je „poněkud redundantní“, jelikož právo stěžovatele na informace bylo uspokojeno. K přezkoumání otázky vyčerpání předmětu řízení slouží jiné právní instituty než odvolání podle zákona o svobodném přístupu k informacím nebo žaloba proti rozhodnutí správního orgánu podle K námitce nejasnosti toho, z čeho vyplývá, že žádost z 1. 10. 2013 byla ENIC Ukraine zaslána z emailové adresy x, a jakou funkci dotčená fyzická osoba zastávala, se žalovaný vyjádřil ve vyjádření k žalobě a byla podrobně a zcela srozumitelně vysvětlena již v obou rozhodnutích žalovaného. Ve druhém rozhodnutí o odmítnutí žádosti žalovaný jasně specifikoval, jaké úkony k dohledání požadované informace učinil, a ve správním spise je doloženo, jaké správní spisy za účelem dohledání požadované informace prohledal.

IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[18] Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost je přípustná, byla podána osobou k tomu oprávněnou, včas a z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatel je zastoupen advokátkou. Bylo tak možné přistoupit k přezkumu napadeného rozhodnutí v mezích rozsahu kasační stížnosti a v ní uplatněných důvodů, jakož i z hlediska možných vad řízení, k nimž je třeba přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ).

[19] Kasační stížnost je důvodná.

[20] Stěžovatel zpochybňuje napadený rozsudek jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť považuje některé své námitky uplatněné již ve správním řízení za nedostatečně vypořádané. Nejvyšší správní soud v této souvislosti podotýká, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu je vadou, kterou se podle zabývá z úřední povinnosti, tedy i v případě, že ji stěžovatel sám nenamítl. Teprve v případě, že tato vada není dána, se lze zabývat dalšími stížnostními námitkami (srov. rozsudek NSS ze dne 8. 3. 2005, č. j. , č. 617/2005 Sb. NSS). Jeli namítána nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu, ta je pojmově spjata s jeho soudním přezkumem. Dospějeli soud k závěru, že napadené rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné, zruší je i bez návrhu, aniž se námitkami žalobce musí věcně zabývat [ ] (srov. rozsudek NSS ze dne 9. 6. 2004, č. j. , č. NSS). Přezkoumáli soud správní rozhodnutí, které pro chybějící odůvodnění není přezkoumání vůbec způsobilé, zatíží nepřezkoumatelností i svůj vlastní rozsudek (srov. rozsudek NSS z 13. 6. 2007, č. j. ).

[21] Pro nedostatek důvodů jsou nepřezkoumatelná taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud při hodnocení skutkových i právních otázek řídil a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (např. rozsudek NSS ze dne 29. 7. 2004, č. j. ), nebo v nichž zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (např. rozsudky NSS ze dne 8. 4. 2004, č. j. , nebo ze dne 18. 10. 2005, č. j. , č. 787/2006 Sb. NSS). Soud nicméně nemá povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. ). Podstatné je, aby se ve svém rozhodnutí věnoval všem stěžejním námitkám účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (např. rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014, č. j. ).

[22] Již na tomto místě Nejvyšší správní soud podotýká, že městský soud se nijak nevypořádal s námitkami stěžovatele zpochybňujícími závěr ministra ohledně původce žádosti ze dne 1. 10. 2013, tedy zda jím byl žalovaný nebo Středisko pro ekvivalenci dokladů o vzdělávání. Námitky stěžovatele spočívaly v tom, že není zřejmé, z jaké emailové adresy byla žádost odeslána, ani v jaké pozici měla v dané době působit Š. S., která měla tuto žádost vypracovat. Pouhé konstatování, že „závěry povinné osoby i žalovaného jsou logické a v rozhodnutích byly dostatečně vysvětleny“, nedává žádnou odpověď na uvedené otázky, ani z něj neplyne, zda tyto otázky jsou či nejsou rozhodné pro posouzení věci. Chybějící řádné vypořádání daných námitek neumožňuje přezkoumat napadený rozsudek a je nezbytné, aby se jimi městský soud znovu zabýval.

[23] Nejvyšší správní soud se přesto vyjádří i k dalším námitkám, které reagují na konkrétní závěry městského soudu. Předně je třeba uvést, že pro posouzení věci má význam § 11b zákona o svobodném přístupu k informacím, který stanoví, že „[p]ovinný subjekt může odmítnout žádost o poskytnutí informace, jestliže požadovanou informaci nemá a jestliže mu povinnost ji mít nevyplývá ze zákona; to neplatí, pokud povinný subjekt může požadovanou informaci získat na základě jednoduchých úkonů z jiných informací, které povinný subjekt má, případně poskytnout postupem podle § 4a odst. 1 věty třetí“. Na toto ustanovení navazuje § 15 odst. 1 tohoto zákona, podle něhož „[p]okud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, popřípadě o odmítnutí části žádosti […], s výjimkou případů, kdy se žádost odloží“.

[24] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku nezakládá způsob, jakým městský soud reagoval na námitku stěžovatele o nevyčerpání předmětu žádosti o poskytnutí informace, správně však tato námitka měla být vypořádána jinak. Je tomu tak z toho důvodu, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o žalobě proti rozhodnutí ministra o rozkladu proti rozhodnutí žalovaného, kterým byla žádost stěžovatele odmítnuta výlučně v části týkající se jedinéy. Zákon o svobodném přístupu k informacím poskytuje ke zhojení situace, kdy povinný subjekt nevyčerpal předmět řízení, jiný procesní prostředek, a to stížnost na postup při vyřizování žádosti o poskytnutí informací podle tohoto zákona. Právě tímto procesním prostředkem by stěžovatel dosáhl požadovaného posouzení. Městský soud mohl tento závěr učinit již v řízení o žalobě, místo toho se ale s otázkou, zda byl vyčerpán předmět žádosti, sám podrobně vypořádal (body 32 až 42 napadeného rozsudku). Jelikož jsou tyto jeho úvahy s ohledem na nevyužití uvedeného procesního prostředku nadbytečné, Nejvyšší správní soud se jimi dále nezabýval. Pouze upozorňuje na nepřesnost, že požadovaná komunikace nebyla vedena s polskou, nýbrž ukrajinskou stranou (bod 47 napadeného rozsudku).

[25] Další námitka stěžovatele se týkala nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí a rozhodnutí ministra z důvodu, že neexistují žádné podklady podporující závěr o vyhledávání požadované informace. Nejvyšší správní soud připomíná svůj dřívější právní názor, že „[s]právní spis musí obsahovat dostatečné podklady, z nichž správní orgán při svém rozhodnutí vychází. To platí také v případě, že povinný subjekt rozhoduje o odmítnutí informace z důvodu její faktické neexistence podle § 15 informačního zákona. Jenom tak lze vydat přezkoumatelné rozhodnutí, jehož důvody a skutkové okolnosti mají oporu ve správním spise. Pokud povinný subjekt v odůvodnění rozhodnutí nesdělí, jak a kde požadované informace hledal (tj. jaké a jestli vůbec nějaké úsilí v tomto ohledu vyvinul), nelze přezkoumat, zda informacemi disponuje, či zda skutečně neexistují“ (rozsudek NSS ze dne 12. 2. 2024, č. j. , bod 17). Povinný subjekt je povinen „vyvinout jistou míru úsilí, aby požadovanou informaci nalezl“ (rozsudek NSS ze dne 10. 1. 2019, č. j. , bod 26). Neexistenci informací musí „přezkoumatelně doložit, tj. do spisu zanést informace o tom, jaké kroky (šetření) povinný subjekt provedl, aby zjistil, zda požadovanými informacemi fakticky disponuje“ (rozsudek NSS ze dne 14. 10. 2020, č. j. , bod 21).

[26] Městský soud pochybil, jestliže dospěl k závěru, že není povinností povinného subjektu „označit, kde všude hledal – například spisovými značkami spisů, nebo nosičů informačních technologií, které prohledal“. Neobstojí jeho závěr, že by tím žadateli poskytl informace, o které tento nežádal, čímž by překročil předmět jeho žádosti. Podle městského soudu by povinný subjekt za tímto účelem vytvořil novou informaci jen pro účely zpracování odpovědi na žádost, což je konstantně zapovídáno judikaturou správních soudů. Nejvyšší správní soud nicméně zdůrazňuje, že aby bylo možné přezkoumatelně tvrdit neexistenci jiných než poskytnutých informací, je povinností povinného subjektu uvést, jaké učinil kroky k nalezení požadovaných informací, popř. v jakých správních spisech je hledal. V takovém případě nejde o vytváření nových informací ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím jako jednoho z důvodů pro odmítnutí žádosti o poskytnutí informací ve smyslu § 11b věty před středníkem tohoto zákona. Městský soud měl posoudit, zda povinný subjekt dostál povinnosti sdělit, jakým způsobem postupoval při vyhledávání požadované informace, a zda jeho postup je dostatečným způsobem zachycen ve správním spisu.

V. Závěr a náklady řízení

[27] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud podle zrušil napadený rozsudek a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. V něm bude městský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku, což znamená, že se řádně vypořádá s námitkami stěžovatele zpochybňujícími závěr žalovaného ohledně původce žádosti ze dne 1. 10. 2013, jakož i existenci podkladů podporujících závěr o vyhledávání požadované informace ( ). O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí ( ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2026

JUDr. Barbara Pořízková

předsedkyně senátu