Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
FAFA41014B5F4F85C1258EA60052A2B3.html
HTML · 15.36 KB
No categories available
33 Cdo 2685/2025
33 Cdo 2685/2025-329
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Dopravního rozvojového střediska ČR a. s., se sídlem v Praze 4, Na Kavčích horách 1103/4, identifikační číslo osoby 257 10 761, zastoupené Mgr. Lukášem Koudele, advokátem se sídlem v Praze 3, Milešovská 1312/6, proti žalované B – BMW, s.r.o., se sídlem v Praze 10, Kutnohorská 312, identifikační číslo osoby 256 26 086, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované M. H., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 236/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, č. j. 91 Co 47/2025-297, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2024, č. j. 11 C 236/2022-267, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k pozemkům v k. ú. XY, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2025, č. j. 91 Co 47/2025-297, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy vzaly za prokázané, že žalobkyně převedla sporné pozemky na žalovanou kupní smlouvou ze dne 2. 7. 2012. Žalobkyni se v řízení nepodařilo prokázat její tvrzení, že uzavření kupní smlouvy předcházela ústní dohoda, podle níž měla žalovaná zajistit alternativní přístupovou cestu, přestat užívat pozemek žalobkyně, popřípadě poskytnout součinnost ke zřízení alternativního přístupu a nebránit oplocení pozemku žalobkyně. Soudy proto uzavřely, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně existence a obsahu tvrzené ústní dohody a že nebyly prokázány předpoklady neplatnosti kupní smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. spojuje s řešením otázky, zda je odvolací soud povinen vypořádat všechny relevantní odvolací námitky ohledně způsobu hodnocení důkazů, věrohodnosti a obsahu výpovědí svědků. Dále předkládá otázku, zda lze snížit důkazní hodnotu svědecké výpovědi pouze z důvodu dřívějšího vztahu svědka k účastníku řízení; v této souvislosti odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 133/2011 a sp. zn. 21 Cdo 1215/2021. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník navrhl dovolání odmítnout.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolání není přípustné.
Námitkou, že se odvolací soud nevypořádal se všemi odvolacími výhradami, dovolatelka otevírá otázku požadavků na odůvodnění soudního rozhodnutí. Podle ustálené rozhodovací praxe však soud není povinen jednotlivě reagovat na každý dílčí argument účastníka. Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, jakými úvahami se soud řídil a proč rozhodným námitkám nepřisvědčil. Měřítkem přezkoumatelnosti přitom nejsou představy účastníka o rozsahu a podrobnosti odůvodnění, nýbrž především to, zda mu případné nedostatky bránily účinně uplatnit opravný prostředek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud se od této rozhodovací praxe neodchýlil. Z odůvodnění jeho rozsudku ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně je seznatelné, z jakých skutkových zjištění soudy vyšly, jaké okolnosti považovaly za rozhodné a proč dospěly k závěru, že žalobkyně existenci a obsah tvrzené ústní dohody neprokázala. Dovolatelka ve skutečnosti nesouhlasí s tím, jak soudy posoudily obsah a důkazní význam jednotlivých výpovědí a dalších nepřímých důkazů. Touto argumentací nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž hodnocení důkazů a z něj vyplývající skutkový závěr.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda lze nevěrohodnost svědka dovodit pouze z jeho vztahu k účastníku řízení. Napadené rozhodnutí na takovém závěru nespočívá.
Soudy nezaložily závěr o neprokázání tvrzené ústní dohody pouze na osobním vztahu M. k žalobkyni či k předsedovi jejího představenstva. K tomuto vztahu přihlédly jako k jedné z okolností významných pro hodnocení její výpovědi, kterou posuzovaly také ve spojení s absencí písemného zachycení tvrzené dohody, s tvrzeními žalobkyně o rozsahu závazku žalované, s výpovědí svědka B. a s ostatními provedenými důkazy. Dovolatelkou formulovaná otázka proto vychází z jiného skutkového předpokladu, než z jakého vyšel odvolací soud, a napadené rozhodnutí na jejím vyřešení nezávisí.
Samotný příbuzenský, osobní nebo pracovněprávní vztah svědka k účastníku řízení nemá za následek jeho nezpůsobilost svědčit ani bez dalšího neodůvodňuje závěr o nevěrohodnosti jeho výpovědi. Takový vztah je jednou z okolností, které soud hodnotí společně s obsahem výpovědi, její vnitřní konzistencí, způsobem vystupování svědka a souladem výpovědi s ostatními provedenými důkazy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2516/2008).
Dovolatelka tak nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto její dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 10. 2026
JUDr. Václav Duda předseda senátu