Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1527/2026

30 Cdo 1527/2026-380

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2025, č. j. -353, takto:

I. Dovolání seodmítá.

Odůvodnění:

1. Zaplacení původně částky 4 757 513,35 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 10. 6. 2022 do zaplacení se žalobce domáhal jako odškodnění za majetkovou i nemajetkovou újmu způsobenou mu trestním stíháním vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , které bylo ukončeno postoupením věci správnímu orgánu k projednání přestupku (dále jen „posuzované trestní stíhání“). Žalovaná částka se skládala z částky 234 782,35 Kč s příslušenstvím představující škodu spočívající v nákladech na obhajobu žalobce, z částky 1 643 097 Kč s příslušenstvím představující škodu v podobě ušlého platu, z částky 809 334 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu na zdraví, z částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu vedením trestního řízení, z částky 37 000 Kč s příslušenstvím představující škodu spočívající ve vyšším výživném, z částky 20 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení a z částky 13 300 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody spočívající v nákladech na dosílku pošty. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 11. 2023, č. j. -71, bylo řízení pro částečné zpětvzetí žaloby zastaveno co do částky 331 744,60 Kč, kterou žalovaná dne 26. 9. 2023 uhradila a která zahrnovala částku 221 744,60 Kč na náhradu nákladů obhajoby a částku 110 000 Kč na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vedením trestního řízení. Usnesením stejného soudu ze dne 3. 6. 2024, č. j. -171, pak bylo pro částečné zpětvzetí žaloby zastaveno řízení i ohledně částky 251,75 Kč na náhradu nákladů obhajoby z důvodu korekce výpočtu tohoto nároku žalobcem. Předmětem řízení tak zůstala částka 4 425 517 Kč s příslušenstvím, sestávající z částky 12 786 Kč s příslušenstvím představující škodu spočívající v nákladech na obhajobu žalobce, z částky 1 643 097 Kč s příslušenstvím představující škodu v podobě ušlého platu, z částky 809 334 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu na zdraví, z částky 1 890 000 Kč s příslušenstvím představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu vedením trestního řízení, z částky 37 000 Kč s příslušenstvím představující škodu spočívající ve vyšším výživném, z částky 20 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení a z částky 13 300 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody spočívající v nákladech na dosílku pošty.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“), rozsudkem ze dne 22. 5. 2025, č. j. -300, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 2 019 385 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 23. 5. 2023 do zaplacení (výrok I), co do částky 2 406 132 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 10. 6. 2022 do zaplacení a z částky 2 019 385 Kč od 10. 6. 2022 do 22. 5. 2023 žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladu řízení částku 123 725,10 Kč (výrok III) a státu částky 3 146 Kč (výrok IV) a 12 584 Kč (výrok V).

3. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 11. 2025, č. j. -353, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I ohledně napadené části ve výši 1 643 097 Kč s příslušenstvím změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku II jej pak ohledně napadené části ve výši 546 086 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci další částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 23. 5. 2023 do zaplacení, a ohledně částky 526 086 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 2 286 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a ve výrocích IV a V rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 15 730 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to ve výrocích I, II a III. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl pro nepřípustnost.

5. Dovolání není přípustné proti výroku III rozsudku odvolacího soudu, a to podle , neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení, jak byl žalobce odvolacím soudem v napadeném rozsudku řádně poučen.

6. Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že dovolání do části výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterou byl částečně změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně a žalobě bylo vyhověno i co do částky 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 23. 5. 2023 do zaplacení (zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení) není subjektivně přípustné, neboť oprávnění podat dovolání (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. ). Nejvyšší soud tedy dovolání v této části jako subjektivně nepřípustné dle věty první a odmítl.

7. Dále se tedy Nejvyšší soud zabýval dovoláním proti výroku I rozsudku odvolacího soudu a proti jeho výroku II v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně co do částky 526 086 Kč s příslušenstvím, tedy ohledně zamítnutí žaloby co do částky 1 643 097 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody v podobě ušlého platu, částky 500 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu vedením trestního řízení, částky 12 786 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody spočívající v nákladech na obhajobu žalobce a částky 13 300 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody spočívající v nákladech na dosílku pošty, a zkoumal jeho přípustnost dle

8. Ačkoliv je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu i ohledně dvou nároků, jež nedosahují výše 50 000 Kč a současně se nejedná o vztahy ze spotřebitelských smluv či pracovněprávní vztahy, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v souladu s jeho judikaturou (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. , publikovaný pod č. 74/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) není dovolání ohledně těchto nároků objektivně nepřípustné dle , neboť třetí procesní otázka týkající se namítané nevykonatelnosti a nesrozumitelnosti výroků I a II napadeného rozsudku se týká všech nároků, o nichž bylo napadeným rozsudkem rozhodováno.

9. Tato procesní otázka však přípustnost dovolání dle nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu vyžadující vykonatelnost, určitost a srozumitelnost soudních výroků (srov. například stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 23. 11. 1967 sp. zn. , správně má být uvedeno Prz 36/67, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. , a ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. , které se mimo jiné odkazovaly i na směrnici Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 23. 11. 1968, publikovanou pod č. R V/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. ) nijak neodchýlil, pokud výroky I a II svého rozsudku formuloval tak, jak je uvedeno v odstavci 3 tohoto usnesení. Z obou výroků je totiž jednoznačně patrné, v jakém rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně odvoláními jednotlivých účastníků napaden (žalovaná napadla vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k přiznání částky 1 643 097 Kč s příslušenstvím a žalobce pak zamítavý výrok II tohoto rozsudku ve vztahu k zamítnutí částky 546 086 Kč s příslušenstvím), jaké částky tedy byly předmětem odvolacího přezkumu a jak o předmětu odvolacího řízení odvolací soud v souladu s a násl. rozhodl, tj. který výrok, v jakém rozsahu a v jakém směru změnil či potvrdil a v případě částky 20 000 Kč s příslušenstvím, kterou žalobci nově přiznal, je pak jednoznačně specifikována nejen tato částka, ale vykonatelným způsobem i její příslušenství. Tyto výroky jsou tedy (ve spojení s odvoláním nenapadenými pravomocnými částmi výroků rozsudku soudu prvního stupně) zcela určité, srozumitelné a vykonatelné. Pokud pak jde o žalobcem uváděnou dle něj vhodnější formulaci výroků I a II rozsudku odvolacího soudu tak, že by výrokem I byla žalobci přiznána celková částka 396 288 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % od 23. 5. 2023 do zaplacení a výrokem II by byla žaloba zamítnuta co do zaplacení částky 4 029 229 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 10. 6. 2022 do zaplacení a z částky 2 019 385 Kč od 10. 6. 2022 do 22. 5. 2023, tak tato odpovídá formulaci výroků prvostupňovým, nikoliv odvolacím soudem, nerespektuje rozsah odvolacího přezkumu a vztahuje se i na ty nároky, o nichž již bylo v době rozhodování odvolacího soudu pravomocně rozhodnuto a o nichž tedy nebyl tento soud oprávněn vydávat rozhodnutí. Poslední žalobcem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. , pak řeší zcela odlišnou otázku vad žaloby a jeho závěry tak na posuzovanou věc nedopadají.

10. Vzhledem k tomu, že zbylé dvě otázky se týkají pouze nároku na náhradu škody v podobě ušlého platu, není dovolání z důvodu nepřípustnosti výše uvedené procesní otázky zcela přípustné ve vztahu ke všem zbývajícím nárokům, které zůstaly předmětem dovolacího řízení (částka 500 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu vedením trestního řízení, částka 12 786 Kč s příslušenstvím jako škody spočívající v nákladech na obhajobu žalobce a částka 13 300 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody spočívající v nákladech na dosílku pošty), neboť ve vztahu k nim žalobce v dovolání jinou otázku neformuloval.

11. Ve vztahu k nároku na náhradu škody v podobě ušlého platu zamítl odvolací soud žalobu z důvodu, že žalobce měl (poté, co Ministerstvo financí odmítlo plnit dobrovolně) uplatnit tento svůj nárok dle , o státní službě, u soudu. Žalobu z titulu tohoto nároku odvolací soud tudíž zamítl pro předčasnost, neboť svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může uplatnit, nevzniká mu vůči státu nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, ten vzniká až pokud přímý nárok uplatnit, resp. uspokojit, nelze (viz odstavce 29 a 30 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

12. V první řadě formuloval žalobce otázku (která měla být odvolacím soudem posouzena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu uvedenou v dovolání), zda ve sporech podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), je pasivně legitimována Česká republika bez ohledu na to, jak je označena její organizační složka a zda tedy může být důvodem zamítnutí žaloby označení špatné organizační složky státu žalobcem. Výše uvedená námitka se však s právním posouzením věci odvolacím soudem míjí, a tudíž nemůže přípustnost dovolání dle založit, neboť nejde o otázku, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu bylo přímo založeno a jejíž odlišné hodnocení dovolacím soudem by mohlo přinést žalobci jiné, příznivější rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že odvolací soud nezamítl nárok žalobce na náhradu škody v podobě ušlého platu z důvodu, že by žalobce v žalobě označil chybnou organizační složku, která má za žalovaný stát jednat, ale proto, že je žaloba předčasná, neboť o náhradě škody v podobě ušlého platu lze uvažovat až v případě, že by nebylo možné uspokojit nárok žalobce na doplacení platu dle zákona o státní službě (tedy zcela odlišný nárok od nároku o náhradu škody, jenž předmětem řízení nebyl), což dosud nenastalo. Tento závěr pak žalobce dovoláním řádně (tj. zformulováním dovolací otázky a vymezením její přípustnosti) nezpochybnil, pouze vyjádřil názor, že judikatura použitá odvolacím soudem na danou věc (dle něj skutkově zcela odlišnou) nedopadá, čímž Nejvyššímu soudu neumožnil se touto otázkou blíže zabývat. K výše uvedenému považuje Nejvyšší soud za potřebné poukázat i na to, že nárok na doplacení platu dle zákona o státní službě se v souladu s a násl. tohoto zákona uplatňuje v řízení ve věcech služby [jedná se o rozhodování ohledně změny služebního poměru dle zákona o státní službě], tedy ve správním řízení, příp. v na něj navazujícím správním řízení soudním u správních soudů, tedy nikoliv v řízení u soudů civilních, které projednávají nárok na náhradu škody.

13. Přípustnost dovolání dle nezakládá ani dle žalobce dosud neřešená otázka, zda se státnímu zaměstnanci po postoupení věci do přestupkového řízení „obnovuje“ nárok na nevyplacený plat za situace, kdy ze zákona skončí jeho služební poměr již právní mocí prvního odsuzujícího rozsudku dle zákona o státní službě, neboť odvolací soud se při jejím řešení od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud dospěl k závěru, že i přes pravomocné odsuzující rozsudky, které ale byly zrušeny Nejvyšším soudem a trestní stíhání žalobce skončilo postoupením věci k projednání přestupku, je třeba vycházet z toho, že žalobce pravomocně odsouzen nebyl (důležitý je konečný výsledek trestního řízení) a má tak nárok na doplacení platu dle zákona o státní službě. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. , totiž platí, že byl-li pravomocný odsuzující rozsudek ve smyslu zákona o státní službě k dovolání Nejvyšším soudem zrušen a posléze byl obžalovaný pravomocně zproštěn obžaloby [resp. došlo k postoupení věci k projednání přestupku, tedy jeho trestní stíhání neskončilo pravomocným odsouzením, neboť jen toto je dle zákona o státní službě důvodem zániku pracovního poměru], důvod skončení služebního poměru pro pravomocné trestní odsouzení pominul, služební poměr v takovém případě trvá a státní zaměstnanec se zařadí zpět na své služební místo. Za této situace tak odvolací soud nepochybil, pokud uzavřel, že pro vznik nároku na doplacení platu je rozhodující konečný výsledek trestního řízení, nikoliv na základě mimořádného opravného prostředku zrušený původně pravomocný odsuzující rozsudek, neboť v takovém případě v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu služební poměr žalobce dle zákona o státní službě nezanikl, jak se mylně domníval žalobce a na tomto mylném závěru postavil i svou dovolací otázku. Žalobci, jehož služební poměr trval, tak náleží doplatek platu dle zákona o státní službě, neboť nárok na něj nenáleží pouze v případě pravomocného odsouzení, podmíněného zastavení trestního stíhání a schválení narovnání a zastavení trestního stíhání.

14. Namítal-li žalobce současně vady v postupu odvolacího soudu spočívající v překvapivosti napadeného rozsudku ve vztahu k tvrzenému zamítnutí žaloby z důvodu označení chybné organizační složky, tak k případným vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží podle věty druhé pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což však v daném případě splněno není. Navíc žalobcem tvrzený závěr odvolací soud neučinil a ve vztahu k nároku na náhradu škody v podobě ušlého platu žalobu zamítl v souladu s odvolacími námitkami žalované, tento závěr odvolacího soudu tudíž pro žalobce překvapivý být nemohl.

15. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 10. 2026

JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu