Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
718D8CA7DD4562D8C1258EA60052A385.html
HTML · 21.23 KB
No categories available
20 Cdo 2316/2026
20 Cdo 2316/2026-546
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného D. V., zastoupeného Mgr. Ladislavem Vrubelem, advokátem se sídlem v Brně, Staňkova č. 103/18, proti povinnému P. S., zastoupenému Mgr. Miroslavem Kyprým, advokátem se sídlem v Brně, Kameníčkova č. 1114/2, pro 2 950 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 22 EXE 3019/2019 , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. dubna 2026, č. j. 10 Co 176/2025 -509, takto:
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 31. října 2024, č. j. 22 EXE 3019/2019 -309, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Povinný uváděl, že notářský zápis s doložkou přímé vykonatelnosti, který je ve věci exekučním titulem, nereflektuje, že vymáhaný dluh vznikl na základě tří smluv o zápůjčce, které splácel. Povinný dále uváděl, že dluh splácel rovněž po sepsání notářského zápisu, přičemž celkem oprávněnému zaplatil částku 1 168 000 Kč. Ač povinný podle svého tvrzení v notářském zápisu pod nátlakem podepsal uznání dluhu, zápůjčka uvedená v notářském zápisu mu ve skutečnosti nikdy poskytnuta nebyla. Sjednané úroky nadto povinný považoval za lichevní. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že po postoupení věci soudu k rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce byl ve věci povinného podán insolvenční návrh, přičemž oprávněný do insolvenčního řízení vymáhanou pohledávku přihlásil. Insolvenční soud v rámci usnesení ze dne 17. ledna 2024, č. j. KSOS 40 INS 18343/2020-A -203, o zjištění úpadku povinného a prohlášení konkursu na jeho majetek, rozhodl, že vymáhaná pohledávka je osvědčena a prokázána, že uvedený notářský zápis nebyl sepsán v tísní ani pod nátlakem vylučujícím svobodnou vůli povinného a že v řízení nebylo doloženo, že by uznaný závazek nevznikl či zanikl. Soud prvního stupně proto uzavřel, že o všech námitkách povinného obsažených v návrhu na zastavení exekuce již pravomocně rozhodl insolvenční soud. Pohledávka nadto nebyla následně popřena ani insolvenčním správcem a je uspokojována v insolvenčním řízení. Za dané situace bylo podle soudu prvního stupně třeba návrh na zastavení exekuce zamítnout, neboť tyto otázky již nemohou být exekučním soudem posouzeny jinak.
Krajský soud v Ostravě (dále též jen „odvolací soud“) k odvolání povinného usnesením ze dne 9. dubna 2026, č. j. 10 Co 176/2025 -509, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ač se odvolací soud neztotožnil s názorem soudu prvního stupně ohledně nutnosti zamítnout návrh na zastavení exekuce z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté, dospěl k závěru, že návrh je třeba zamítnout z důvodu předčasnosti námitek povinného uplatněných v návrhu na zastavení exekuce. V situaci, kdy je vymáhaná pohledávka uspokojována v insolvenčním řízení, přičemž na tuto skutečnost nemůže mít vliv ani případné rozhodnutí exekučního soudu o návrhu na zastavení exekuce, ať již by k jejímu zastavení došlo z jakéhokoliv důvodu, by podle odvolacího soudu bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie zjišťovat skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti návrhu na zastavení exekuce.
Povinný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, v němž zdůraznil, že ve svém návrhu na zastavení exekuce zpochybnil existenci a výši vymáhané pohledávky. Dále uvedl, že exekuční soud oprávněného opakovaně vyzval k doložení smlouvy o zápůjčce a dokladu o poskytnutí částky 2 950 000 Kč, oprávněný však požadované listin y nikdy soudu nedoložil a namísto toho požádal o přerušení řízení s poukazem na skutečnost, že podal ve věci povinného insolvenční návrh. V insolvenčním řízení povinný vymáhanou pohledávku popřel, což však nemělo vliv na její zjištění a uspokojování. Povinný v dovolání formuloval následující právní otázky, při jejichž řešení se měl podle jeho názoru odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny:
1) Je v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. 31 Cdo 1714/2013 , publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2017, postup odvolacího soudu, který potvrdil zamítnutí návrhu na zastavení exekuce s odůvodněním, že věcné posouzení uplatněných důvodů pro zastavení exekuce je po dobu trvání účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení na majetek povinného předčasné, aniž by tyto důvody posoudil?
2) Zatížil odvolací soud řízení vadou spočívající ve vydání tzv. překvapivého rozhodnutí, jestliže potvrdil usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné, avšak z odlišného, na skutkových zjištěních soudu prvního stupně nezávislého právního důvodu, aniž by o svém odlišném právním posouzení věci předem účastníky uvědomil a umožnil jim se k němu vyjádřit?
K první otázce dovolatel uvedl, že Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 31 Cdo 1714/2013 výslovně uzavřel, že i za trvání účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení na majetek povinného je exekuční soud oprávněn exekuci zastavit, jakož i návrh na zastavení exekuce zamítnout. Judikatura tedy přímo předpokládá věcné posuzování důvodů zastavení exekuce v průběhu insolvenčního řízení. Ač odvolací soud sám uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu citoval, nesprávně z něho dovodil opačný závěr. Závěr o předčasnosti věcného posouzení důvodů uplatněných povinným v návrhu na zastavení exekuce v průběhu insolvenčního řízení podle dovolatele z judikatury nevyplývá ani nemá oporu v ustanovení § 109 zákona č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon ) – dále též jen „insolvenční zákon “.
Ohledně druhé formulované otázky, kterou dovolatel označil za podpůrnou, uvedl, že neztotožnil-li se odvolací soud s jediným právním důvodem, na němž bylo usnesení soudu prvního stupně vybudováno, a přesto jej potvrdil jako věcně správné, avšak z odlišného důvodu, měl o svém odlišném právním posouzení věci účastníky předem uvědomit a umožnit jim se k němu vyjádřit. V opačném případě je jeho usnesení tzv. překvapivým rozhodnutím, které je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu.
Dovolatel z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popř. aby zrušil též usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení jemu.
Oprávněný ve vyjádření k dovolání uvedl, že žádná z dovolacích námitek neodůvodňuje zrušení usnesení odvolacího soudu. Odvolací soud se podle oprávněného od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1714/2013 neodchýlil, ale naopak z něj vycházel, když dovodil, že případné zastavení exekuce by nemělo žádný vliv na uspokojování vymáhané pohledávky v insolvenci. Skutečnost, že o zastavení exekuce lze v průběhu insolvenčního řízení rozhodnout, podle názoru oprávněného ještě neznamená, že exekuční soud musí v procesní situaci, kdy je vymáhaná pohledávka zjištěna a uspokojována v konkursu a kdy exekuci nelze provést, provádět úplné dokazování ke všem námitkám povinného. Ohledně druhé dovolací otázky oprávněný uvedl, že otázkou významu insolvenčního řízení pro probíhající exekuci se zabýval již soud prvního stupně, nelze tak uzavřít, že bylo pro povinného nepředvídatelné, že odvolací soud bude k významu insolvenčního řízení přihlížet (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2026, sp. zn. 22 Cdo 1021/2016 ). Oprávněný se vyjádřil též k námitkám povinného proti samotné vymáhané pohledávce. V tomto ohledu zejména uvedl, že jelikož povinný svůj dluh v notářském zápisu, který je v této věci exekučním titulem, uznal, nese důkazní břemeno k vyvrácení domněnky existence dluhu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb. ). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. (neboť při řešení otázky povinnosti exekučního soudu se věcně zabývat námitkami uplatněnými v návrhu na zastavení exekuce podaném v průběhu insolvenčního řízení, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř. o. s. ř. ) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Co se týče první dovolací otázky, řízení o výkon rozhodnutí ani exekuce se prohlášením konkursu nepřerušují [§ 266 odst. 1 písm. h) insolvenčního zákona ]. V době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze nařídit nebo zahájit výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty (§ 140e odst. 1 insolvenčního zákona ). Po zahájení insolvenčního řízení nelze provést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty [§ 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona ].
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. 31 Cdo 1714/2013 , publikovaném pod č. 56/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, na které odkazují jak odvolací soud, tak i dovolatel, uzavřel, že i poté, co nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek povinného (dlužníka), je exekuční soud oprávněn zastavit exekuci vedenou na majetek povinného (dlužníka) a akcesorickým výrokem rozhodnout o nákladech exekuce; vydání usnesení o „zastavení“ exekuce není úkonem, jímž se exekuce „provádí“ [ve smyslu § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona ]. Je-li exekuční soud za trvání účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení na majetek povinného oprávněn zastavit exekuci vedenou na majetek povinného (dlužníka), náleží mu i právo návrh na zastavení exekuce zamítnout, dospěje-li k závěru, že důvody pro zastavení exekuce dány nejsou.
Uzavřel-li v citovaném usnesení Nejvyšší soud, že exekuční soud je oprávněn exekuci zastavit (či návrh na zastavení exekuce zamítnout), je zřejmé, že nezáleží na úvaze exekučního soudu, zda uvedeného oprávnění využije. Jsou-li pro to splněny zákonné předpoklady, je jeho povinností exekuci zastavit (či návrh na zastavení exekuce zamítnout). Jestliže tedy povinný v nyní řešené věci podal návrh na zastavení exekuce, exekuční soud se musí uplatněnými námitkami věcně zabývat a o návrhu rozhodnout. Posouzení, zda jeho rozhodnutí bude mít vliv na další uspokojování pohledávky v rámci insolvenčního řízení, není pro řešení této otázky relevantní.
Nesprávný je proto závěr odvolacího soudu, podle něhož je předčasné posuzovat námitky povinného uplatněné v návrhu na zastavení exekuce a za tímto účelem zjišťovat skutečnosti pro uvedené posouzení nezbytné, v situaci, kdy je vymáhaná pohledávka uspokojována z majetkové podstaty dlužníka v konkursu. Návrh na zastavení exekuce nelze z uvedeného důvodu zamítnout, neboť zákon takový důvod neupravuje a ani jej nelze dovodit ze zásady ekonomie řízení. Probíhající insolvenční řízení nijak nevylučuje právo povinného domáhat se zastavení exekuce ani jeho právo na to, aby soud o takovém návrhu věcně rozhodl. Nelze proto než uzavřít, že usnesení odvolacího soudu v tomto ohledu představuje porušení práva povinného na soudní ochranu, a tedy o odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné. Nejvyšší soud proto, aniž by se zabýval druhou dovolací otázkou, bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř. o. s. ř. ) rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 10. 2026
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu