Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
3 A 17/2026 - 112.pdf
PDF · 0 B
No categories available
3 A 17/2026 - 112
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Ivety Postulkové a Mgr. Daniela Burdy ve věci
žalobce: M. A., narozený dne X
bytem X
zastoupený advokátem Mgr. Bc. Martinem Kůsem
sídlem Kaprova 42/14, 110 00 Praha 1
proti
žalovanému: Ministerstvo zemědělství
sídlem Těšnov 17/65, 110 00 Praha 1
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 11. 2025 č. j. MZE-48254/2025-14142,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení výše označeného rozhodnutí, jímž žalovaný potvrdil rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu (dále též „SZIF“): ze dne 8. 12. 2021 č. j. SZIF/2021/0736573 (dále též „Rozhodnutí č. 1“), ze dne 24. 7. 2023 č. j. SZIF/2023/0529597 (dále též „Rozhodnutí č. 2“), ze dne 25. 7. 2023 č. j. SZIF/2023/0531126 (dále též „Rozhodnutí č. 3“), a ze dne 25. 7. 2023 č. j. SZIF/2023/0531137 (dále též „Rozhodnutí č. 4“). Těmito rozhodnutími SZIF zamítl žádosti žalobce: o platbu pro horské oblasti a jiné oblasti s přírodními nebo jinými zvláštními omezeními pro rok 2021 (Rozhodnutí č. 1); o podporu na produkci bílkovinových plodin pro rok 2021 (Rozhodnutí č. 2); o dotaci v rámci opatření ekologické zemědělství pro rok 2021 (Rozhodnutí č. 3); a na podopatření ošetřování travních porostů v rámci navazujících agroenviromentálně-klimatických opatření pro rok 2021 (Rozhodnutí č. 4).
2. SZIF výše specifikovanými rozhodnutími zamítl žádosti žalobce podle § 11 zákona č. 256/2000 Sb. , o Státním zemědělském intervenčním fondu a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o SZIF“), podle čl. 40 nařízení Komise v přenesené pravomoci č. 640/2014, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, pokud jde o integrovaný administrativní a kontrolní systém a o podmínky pro zamítnutí nebo odnětí plateb a správní sankce uplatňované na přímé platby, podporu na rozvoj venkova a podmíněnost (dále též „nařízení Komise č. 640/2014“), a podle čl. 99 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, o financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky (dále též „nařízení EP a Rady č. 1306/2013“), neboť shledal, že žalobce porušil podmínky dotace stanovené nařízením vlády č. 48/2017 Sb. , o stanovení požadavků podle aktů a standardů dobrého zemědělského a enviromentálního stavu pro oblasti pravidel podmíněnosti a důsledků jejich porušení pro poskytování některých zemědělských podpor (dále též „nařízení vlády č. 48/2017 Sb. “), a to konkrétně podmínku dobrého zemědělského a enviromentálního stavu DZES 1a (Ochranné nehnojené pásy o šíři 3 m), podmínku dobrého zemědělského a enviromentálního stavu DZES 3a (Zacházení se závadnými látkami při ochraně vod), a podmínku povinného požadavku na hospodaření PPH 1/6 (Udržování nehnojených pásů v šířce 3 m od břehové čáry útvaru povrchových vod).
3. Proti napadenému rozhodnutí brojí žalobce podanou žalobou. Uplatněné námitky lze rozdělit do následujících žalobních bodů.
4. V prvním žalobním bodu žalobce tvrdí, že správní orgány nesprávně dovozují jeho úmyslné zavinění. Namítá, že pokud správní orgány nikdy před rokem 2021 nevytkly žalobci ničeho, nikdy před tím nedošlo ke krácení dotací, a následně dovozují jeho protiprávní jednání, k němuž mělo dojít v minulých letech, pouze jako odůvodnění závěru o úmyslnosti jednání žalobce, pak takovéto jednání správních orgánu nemá oporu v právních předpisech.
5. Ve druhém žalobním bodu žalobce namítá nesoulad vnitrostátní úpravy s unijním právem, a to § 4 odst. 2 nařízení vlády č. 48/2017 Sb. s čl. 75 prováděcího nařízení Komise č. 809/2014, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, pokud jde o integrovaný administrativní a kontrolní systém, opatření pro rozvoj venkova a podmíněnost (dále též „prováděcí nařízení Komise č. 809/2014“). Správní orgány opakovaně odkazují ve svých rozhodnutích na nařízení vlády č. 48/2017 Sb. , ačkoli je v přímém rozporu s prováděcím nařízením Komise č. 809/2014. Nařízení vlády č. 48/2017 Sb. sice odkazuje na unijní legislativu, nicméně to nelegalizuje nepřípustné rozšiřování okruhu případů, kdy je možné odmítnout žádost o poskytnutí dotace. Vnitrostátní úprava je pro zemědělce mnohem přísnější než přímo aplikovatelné provádění nařízení. Jedná se o protiústavní diskriminaci žadatelů o zemědělské dotace v rámci České republiky. Pokud je vnitrostátní předpis v rozporu s přímo aplikovatelným předpisem Evropské unie (dále též „EU“), pak se aplikuje předpis EU. Odlišnost předmětných ustanovení unijní a vnitrostátní legislativy je patrná i v kontextu celkového pohledu na krácení dotací. Podle unijní legislativy je zamítnutí dotace (zkrácení o 100 %) zcela extrémním opatřením. Podle čl. 40 nařízení Komise č. 640/2014 se úmyslný nesoulad spojuje se snížením platby o zpravidla 20 %, a to navíc pouze v případě roku, za který je dotace žádána, dotace pro rok následující není dotčena. Správní orgány vycházely z § 4 odst. 2 nařízení vlády č. 48/2017 Sb. , ale tento postup nelze aprobovat. Nařízení vlády č. 48/2017 Sb. navíc pracuje se zcela odlišnými pojmy než přímo aplikovatelné nařízení EU. Vláda si vyselektovala některá možná řešení z unijního nařízení a stanovila jim odlišná, pro tuzemské žadatele o dotace přísnější pravidla. Soudy jsou v takovém případě povinny poskytnout účastníkovi řízení právní ochranu a posuzovat, zda byla příslušná rozhodnutí v souladu s celounijní právní úpravou. Ke krácení dotace v plné výši by mělo docházet teprve v těch nejzávažnějších případech porušení pravidel či za existence zvláštních okolností. To ostatně vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2023 č. j. 1 Afs 209/2022 -32, kterým byla zamítnuta kasační stížnost daňového subjektu ve věci odvodu za porušení rozpočtové kázně. Správní orgány však ve svých rozhodnutích aprobovaly korekci pětinásobnou a navíc i 100 % korekci pro rok následující. Tato argumentace je již předmětem přezkumu Ústavního soudu v jiné věci žalobce (řízení vedená pod sp. zn. III ÚS 3541/25 a I ÚS 3586/25 ).
6. Ve třetím žalobním bodu žalobce brojí proti závěru o porušení podmínky standardu DZES 1a (ochranné nehnojené pásy o šíři 3 m). Žalobce tvrdí, že dané podmínce dostál, neboť v pásu nejméně 3 m od břehové čáry neaplikoval žádná hnojiva a v průběhu řízení nebyl prokázán opak. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nesprávně uvádí, že podmínka standardu kromě zákazu hnojení se v souladu s § 12 nařízení vlády č. 262/2012 Sb. , o stanovení zranitelných oblastí a akčním programu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „nařízení vlády č. 262/2012 Sb. “), vztahuje také na zabránění samovolnému přístupu zvířat do útvarů povrchových vod, poškození koryt a údolních niv, zničení břehových porostů nebo znečištění vod. Samovolný přístup zvěře do potoka však není porušením § 12 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení, neboť odstavec 1 se nevztahuje na výkaly a moč, a přístup zvěře do potoka není porušením hnojení, ale separátní povinností. Žalovaným citované nařízení EP a Rady č. 1306/2013 definuje otázku hnojiv, a nikoli přístupu dobytku do potoka, o tom se toto nařízení vůbec nezmiňuje.
7. Žalobce dále namítá, že správní orgány vycházely ze závěrů Ústředního kontrolního a zkušebního ústav u zemědělského (dále též „ÚKZÚZ“), přičemž přebíraly i jeho hodnocení stran formy zavinění, ačkoliv není možné pouze takto odkazovat na závěry učiněné jiným správním orgánem. Závěry jiného správního orgánu nejsou pro toto řízení směrodatné a měly by být předmětem přezkumu.
8. Žalobce v odvolání poukazoval na nepřezkoumatelnost rozhodnutí SZIF, žalovaný se pokusil tento nedostatek napravit, nicméně tím nepřijatelně nahradil argumentaci SZIF. Nepřezkoumatelná byla zejména otázka zavinění, neboť SZIF i žalovaný dospěli ve všech případech k závěru, že žalobce jednal úmyslně bez rozlišení, zda šlo o úmysl přímý či nepřímý. Úmyslné zavinění musí vyplynout z provedeného dokazování, v rámci kterého je nutné aplikovat zásadu in dubio pro reo. Není možné z žádného jednání žalobce dovodit ani úmysl nepřímý. Žalobce nezřídil trvalé napajedlo v místech uváděných žalovaným, nevyplývá to ze žádného důkazu. Ve spise nejsou obsaženy žádné fotografie z roku 2011. Cestičky vydupané skotem mohou být zapříčiněny umístněním mobilního napajedla, které zde bylo v letních měsících umístěno. Ani žalovaný se nezabýval tím, zda jednání žalobce nemůže naplňovat znaky přímého či nepřímého úmyslu.
9. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce brojí proti vytýkanému porušení podmínky standardu DZES 3a (Zacházení se závadnými látkami při ochraně vod). Žalobce je přesvědčený, že se nedopouštěl manipulace se závadnými látkami. Nebylo prokázáno, že by se na předmětných pozemcích nacházely jakékoliv závadné látky. SZIF pojem závazné látky nikterak nedefinoval a žalovaný dospěl k nesprávnému závěru, že mezi závadné látky v zemědělství patří mj. statková hnojiva – hnůj, kejda, močůvka, hnojůvka, silážní šťávy a další, a že hnůj je podle § 39 zákona č. 254/2001 Sb. , o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též „vodní zákon“) nebezpečnou závadovou látkou. Vodní zákon to však nikde neuvádí a správní orgán tak nepřípustně excesivním a extenzivním způsobem vykládá vodní zákon. Nesprávnost výkladu žalovaného pak vyplývá z § 12 nařízení vlády č. 262/2012 Sb. , že zvířecí výkaly a moč nejsou ve smyslu § 39 vodního zákona nebezpečnou závadnou látkou.
10. Žalobce dále poukazuje na to, že ve vztahu k formě zavinění žalovaný dovozuje úmysl žalobce v údajně dlouhodobém skladování hnoje na pozemcích, aniž bylo provedeno relevantní dokazování. Letecké mapy, které navíc nejsou za tímto účelem pořizovány, mohou sloužit pouze k učinění závěru, že na pozemku žalobce se nacházela hromada neznámého obsahu, přičemž žalobce dlouhodobě poukazuje na to, že se jednalo o hlínu. Žalovaný se však zaměřil na to, aby obhájil závěry SZIF, a nikoliv aby věc nezávisle a nestranně posoudil. Žalobce se neztotožňuje se závěrem žalovaného, že způsobil zásah do životního prostředí, který nelze žádnými dostupnými prostředky uvést do původního stavu. To není podloženo žádným provedeným důkazem. Správní orgán vychází z předpokladu, že jakýkoliv únik závadné látky do povrchové či podpovrchové vody není možné žádným způsobem odstranit. Uvedený závěr však nemá oporu v žádném právním předpisu, ani v provedeném dokazování. Ze strany správního orgánu zabývajícího se ochranou vod nebylo indikováno žádné znečištění, žádná havárie, ani žádné příznaky typické pro znečištění vod, jako je například úhyn ryb nebo vytvoření páchnoucí vrstvy na hladině vody.
11. Žalobce namítá, že poukazoval na to, že SZIF své rozhodnutí zatížil vadou nepřezkoumatelnosti. Žalovaný pouze uvedl, že všechny okolnosti a důkazy, které jsou žalobcem zmiňovány a které vedly k výslednému hodnocení porušování, jsou uvedeny v protokole o kontrole. Protokol o kontrole učiněný jiným správním orgánem však nemůže nahradit činnost správního orgánu rozhodujícího v této věci. Je základní povinností správního orgánu, který věc posuzuje, aby sám provedl zhodnocení všech důkazů, a nikoliv aby přejímal závěry tím, že na ně odkáže. Žalobce sice proti kontrolním zjištěním nepodal námitky, nicméně v té době ještě nebyl právně zastoupen. To ještě neznamená, že by správní orgán mohl převzít závěry jiného správního orgánu bez dalšího.
12. V pátém žalobním bodu žalobce k vytýkanému porušení povinného požadavku na hospodaření PPH 1/6 (Udržování nehnojených pásů v šíři 3 m od břehové čáry útvaru povrchových vod) uvádí, že SZIF shodně jako na straně 1-2 vytýká účastníkovi řízení zcela totožná pochybení, za něž mu opětovně ukládá stejnou sankci. Správní orgán tedy trestá žalobce za jeden skutek dvakrát. To je protiprávní a v rozporu se zásadou ne bis in idem. Jak vyplývá též z rozhodnutí správního orgánu, jedná se zjištění ÚKZÚZ z kontroly, která byla v obou případech provedena téhož dne. Rozhodnutí správního orgánu je nesprávné i nepřezkoumatelné. Žalovaný tento nesprávný postup ze strany SZIF neodstranil.
13. V šestém žalobním bodu žalobce brojí proti výši uložené sankce. Tvrdí, že nikdy nebyl na dotacích významně krácen a nikdy mu nebyla uložena žádná preventivní sankce. Jedná se o první závažné porušení podmínek poskytnutí dotací, přesto je žalobci uložena sankce absolutní, zkrácení dotací o 100 %, což je likvidační. Přitom nedošlo k žádné hromadné havárii, žádnému úniku chemikálií do povrchových či podpovrchových vod. Čl. 40 nařízení Komise č. 640/2014 a čl. 99 nařízení EP a Rady č. 1306/2013 považují absolutní sankci, úplné vyloučení podpory, za prostředek ultima ratio, k němu by mělo docházet pouze výjimečně. Správní orgány by při stanovení výše sankcí měly přihlížet k polehčujícím i přitěžujícím okolnostem, přičemž forma zavinění jako kvalifikovaný znak připouštějící uložení vyšší sankce není přitěžující okolností.
14. Žalobce v doplnění žaloby ze dne 5. 2. 2026 označil napadené rozhodnutí za nicotné. Uvedl, že žalovaný napadeným rozhodnutím potvrdil rozhodnutí SZIF, konkrétně Rozhodnutí č. 2 až 4, která byla již zrušena rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 11. 2024 č. j. MZE-77255/2024-14142. Žalobce nemá informaci, že by ve věci dotace na bílkovinné plodiny (Rozhodnutí č. 2) bylo ze strany SZIF vydáno nové rozhodnutí. Ve zbylých dvou řízeních byla ze strany SZIF vydána nová rozhodnutí (rozhodnutí ze dne 9. 9. 2025 č. j. SZIF/2025/0559201, a ze dne 9. 9. 2025 č. j. SZIF/2025/0559243), nicméně o odvoláních proti těmto rozhodnutím nebylo ze strany žalovaného rozhodnuto. Rozhodnuto bylo o potvrzení rozhodnutí, která byla zrušena a nahrazena novým rozhodnutím.
15. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl žalobu zamítnout jako nedůvodnou. Předně konstatoval, že věc žalobce opakovaně prošla správními soudy všech instancí. Ústavní soud usnesením ze dne 18. 3. 2026 sp. zn. I. ÚS 3586/25 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2025 č. j. 9 As 259/2024 -35 na kterou žalobce v žalobě odkazuje. Žalobní argumentace v nynější věci již byla opakovaně předmětem přezkumu ze strany správních soudů, které po jejím věcném a velmi důkladném posouzení žaloby zamítly. V nyní podané žalobě žalobce argumentaci soudů nijak nereflektoval. Podle žalovaného žaloba obsahuje z převážné části totožné námitky, jež byly uvedeny v odvolání proti rozhodnutí SZIF a byly podrobně vypořádány v napadeném rozhodnutí. Veškerá žalobní argumentace, která je předmětem této žaloby, se shoduje s argumentací, kterou žalobce uplatnil v řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 5 A 18/2023 , týkající se Jednotné platby na plochu pro rok 2021 (SAPS 2021). Žalovaný proto odkazuje na závěry tamního rozsudku.
16. K prvnímu žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že se tento bod míjí s obsahem napadeného rozhodnutí. Žalobci není kladeno za vinu úmyslné jednání v předchozích letech, nýbrž jen v roce, v němž podal žádost o dotaci.
17. Ke druhému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že čl. 40 nařízení Komise č. 640/2014, jakož i čl. 75 prováděcího nařízení Komise č. 809/2014 se navzájem doplňují, je nutné je vykládat v jejich vzájemné souvislosti a návaznosti. V obou případech jde o předpisy stanovující prováděcí pravidla k základnímu předpisu – nařízení EP a Rady č. 1306/2013. Ze znění preambule v bodu 53 k tomuto nařízení č. 1306/2013 plyne, že: „V rámci tohoto systému „podmíněnosti“ mají členské státy uložit sankce ve formě částečného nebo úplného snížení nebo vyloučení z podpory obdržené v rámci SZP“. Podle bodu 57 preambule by dále: „Tyto sankce by měly být přiměřené, účinné a odrazující.“ K jejich provedení bylo českým zákonodárcem přijato řešení v podobě nařízení vlády č. 48/2017 , které zejména v ustanoveních § 3 až § 6 konkretizuje pravidla obsažená v dotčených článcích předpisů EU. Jde o závazná pravidla hodnocení, jejichž cílem je zajistit, že rozhodování u všech žadatelů ve skutkově shodných či podobných případech bude shodné a přijaté řešení bude v souladu s veřejným zájmem, pro docílení dodržení zásady předvídatelnosti správních rozhodnutí. Konkrétní postupy aplikace čl. 40 nařízení Komise č. 640/2014, jakož i čl. 75 prováděcího nařízení Komise č. 809/2014, tj. úmyslného porušení, jsou zakotveny v § 4 nařízení vlády č. 48/2017 , který se týká stanovení hodnoty snížení dotace v rámci kontrolovaného požadavku nebo neposkytnutí dotace.
18. Ke třetímu žalobnímu bodu žalovaný konstatoval, že v daném případě není pochyb, že žalobce podmínku zákazu přímé aplikace hnojiv v ochranných pásmech dodržel, avšak aktivně nezabránil vstupu zvířat do vodního zdroje. Samovolným vstupem zvířat do vodního toku byla naplněna skutková podstata § 12 nařízení vlády č. 262/2012 Sb. , čímž došlo k porušení podmínky DZES 1a. Žalobce se mýlí, když se snaží povinnosti obsažené v odkazovaném ustanovení vykládat odděleně. Znění požadavku DZES 1a definované v nařízení vlády č. 48/2017 Sb. odkazuje na § 12 nařízení vlády č. 262/2012 Sb. jako celek. Pobyt zvířat na pastvě nelze v kontextu zemědělské praxe chápat jako přímou aplikaci hnojiv, ale výkaly hospodářských zvířat jsou podle zákona č. 156/1998 Sb. , o hnojivech, pomocných půdních látkách, rostlinných biostimulantech a substrátech a o agrochemickém zkoušení zemědělských půd (dále též „zákon o hnojivech“), definovány jako statkové hnojivo. Nelze se tak ztotožnit s námitkou žalobce, že nařízení EP a Rady č. 1306/2013 definuje otázku hnojiv, a nikoliv přístupu dobytku do potoka. K otázce zavinění žalovaný odkazuje na napadené rozhodnutí. Žalobce pouze opakuje odvolací námitky, aniž by bral na zřetel vyjádření žalovaného v napadeném rozhodnutí. Pokud někdo aktivně vybuduje napajedla, není pochyb, že byly zhotoveny se záměrem je využívat za obvyklým účelem. O aktivním využívání napajedla svědčí nejen samovolný přístup zvířat do potoka, ale i poškození koryt, údolních niv a zničení břehových porostů na několika místech. K námitce žalobce, že žalovaný a SZIF vycházeli ze závěrů ÚKZÚZ a přebírali jeho hodnocení, žalovaný též odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí Čl. 40 nařízení Komise č. 640/2014 přímo stanovuje postup, který je žalobcem rozporován, a požaduje, aby se platební agentura (tj. SZIF) řídila při stanovení sankce hodnocením kontrolního orgánu (ÚKZÚZ). SZIF tedy není povinen přezkoumat závěry ÚKZÚZ.
19. Ke čtvrtému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že závadnou látkou z pohledu vodního zákona je každá látka, která není vodou odpadní či důlní vodou a která může ohrozit jakost povrchových a podzemních vod. Charakter konkrétní látky či skupiny látek je nutné ještě dále vnímat v kontextu jejich účinku na vodní prostředí, příp. chemické složení. Zmiňované exkrementy živočišného původu lze považovat za nebezpečnou závadnou látku podle přílohy č. 1 k vodnímu zákonu. Skladování této látky musí být považováno za nakládání se závadnou látkou, nikoliv však situace, pokud je tento materiál hospodářskými zvířaty zanechán ve smyslu § 12 nařízení vlády č. 262/2012 . Kontrola ÚKZÚZ přitom tuto situaci vylučuje, neboť bylo zjištěno více různých míst skladování tohoto materiálu o objemech cca desítek m3, resp. o hmotnostech cca desítek tun, přičemž schválený havarijní plán neobsahoval konkrétní místa pro skladování závadných látek na půdě, ačkoliv se jedná o náležitosti havarijního plánu. Výkaly hospodářských zvířat jsou z hlediska zákona o hnojivech považovány za statkové hnojivo. Na stranách 9 až 11 napadeného rozhodnutí je popsáno, jak se na zemědělských pozemcích žalobce nacházely závadné látky v nikoli malém množství. Tato skutečnost nebyla žalobcem relevantně zpochybněna. V tomto případě nelze mít pochybnost o tom, že zjištěným skladovaným materiálem byl skutečně hnůj, neboť posouzení inspektory probíhalo i senzoricky. K námitce, že nebyla prokázána žádná havárie ani znečištění v důsledku činnosti žalobce, žalovaný odkazuje na znění standardu DZES3a. Z něj je zřejmé, že žalobce svým jednáním stanoveným požadavkům nedostál. Z dikce standardu je přitom zřejmé, že k jeho porušení není vyžadován prokázaný škodlivý účinek, postačí stav ohrožení zájmů chráněných právními předpisy, pokud žalobce nezajistil předpisy vyžadovanou ochranu těmto zájmům.
20. K pátému žalobnímu bodu žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dodal, že se s jeho obsahem žalobce zřejmě neseznámil.
21. K šestému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že při stanovení výše sankce není nadán správním uvážením, je povinen se řídit právními předpisy, nařízením vlády č. 48/2017 Sb. , které v návaznosti na právní předpisy EU stanovuje pravidla podmíněnosti. Podle § 4 odst. 2 nařízení vlády č. 48/2017 Sb. SZIF neposkytne dotaci v případě hodnocení porušení kontrolovaného požadavku podle § 3 odst. 4 písm. d) . Podle tohoto ustanovení jako velké porušení hodnotí kontrolní orgán porušení v rozsahu velkém, závažnosti velké a neodstranitelné. Právě tato ustanovení nařízení vlády č. 48/2017 Sb. v návaznosti na jeho přílohy, zakotvující hodnocení jednotlivých požadavků ve vztahu ke kritériím (závažnost, rozsah, trvání, opakovanost, úmysl), vedou k výslednému zhodnocení míry porušení stanovených pravidel, v souladu s článkem 40 nařízení Komise č. 640/2014, pokud jde o úmyslná porušení. K zamítnutí žádosti o dotaci postačí i porušení jednoho z kontrolovaných požadavků v uvedené míře, které se dopustil žalobce. V případě žalobce touto mírou hodnocení byly vyhodnoceny všechny tři porušené požadavky – DZES 1a (Ochranné nehnojené pásy o šíři 3 m), DZES 3a (Zacházení se závadnými látkami při ochraně vod) a požadavek PPH 1/6 (Udržování nehnojených pásů v šíři 3 m od břehové čáry útvaru povrchových vod). Ke sčítání sankcí přitom nedochází.
22. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s. “), a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ). V souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. rozhodl soud bez jednání, které účastníci nepožadovali. Soud neshledal podanou žalobu důvodnou.
23. Soud se předně zabýval tvrzenou nicotností napadeného rozhodnutí, kterou žalobce tvrdil v doplnění žaloby ze dne 5. 2. 2026, k níž musí soud přihlédnout i bez návrhu. Taková vada by bránila věcnému posouzení napadeného rozhodnutí. Žalobce v doplnění žaloby tvrdil, že napadené rozhodnutí je nicotné, neboť jím byla potvrzena rozhodnutí SZIF, a to Rozhodnutí č. 2 až č. 4, která byla předtím zrušena rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 11. 2024 č. j. MZE-77255/2024-14142.
24. Soud po seznámení se s obsahem spisového materiálu žalovaného shledal, že napadené rozhodnutí není nicotné. Rozhodnutí č. 2, č. 3 a č. 4, která žalovaný napadeným rozhodnutím potvrdil, nebyla rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 11. 2024 č. j. MZE-77255/2024-14142, zrušena.
25. Soud k dané otázce ze správního spisu ověřil, že Rozhodnutím č. 2 byla zamítnuta žádost o podporu na produkci bílkovinových plodin pro rok 2021. Rozhodnutím č. 3 byla zamítnuta žádost o dotaci v rámci opatření ekologické zemědělství pro rok 2021. Rozhodnutím č. 4 byla zamítnuta žádost o dotaci na podopatření ošetřování travních porostů v rámci navazujících agroenvironmentálně-klimatických opatření pro rok 2021.
26. Rozhodnutím ze dne 19. 2. 2024 č. j. MZE-50149/2023-14142 žalovaný zamítl odvolání žalobce proti Rozhodnutí č. 2, Rozhodnutí č. 3 a Rozhodnutí č. 4 a tato rozhodnutí potvrdil.
27. Ve zkráceném přezkumném řízení žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 11. 2024 č. j. MZE-77255/2024-14142 zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2024 č. j. MZE-50149/2023-14142 a věc mu vrátil k novému projednání.
28. Posledně zmíněným rozhodnutím, jímž argumentuje žalobce v doplnění žaloby, tedy žalovaný zrušil pouze své rozhodnutí ze dne 19. 2. 2024 č. j. MZE-50149/2023-14142 (kterým potvrdil Rozhodnutí č. 2, Rozhodnutí č. 3 a Rozhodnutí č. 4), nikoli však prvostupňová rozhodnutí SZIF (Rozhodnutí č. 2, Rozhodnutí č. 3 a Rozhodnutí č. 4).
29. Následně vydané napadené rozhodnutí tak není nicotné z důvodu, že by jím bylo rozhodováno o neexistujících rozhodnutích, protože Rozhodnutí č. 2, Rozhodnutí č. 3 a Rozhodnutí č. 4 nebyla rozhodnutím ze dne 18. 11. 2024 č. j. MZE-77255/2024-14142 zrušena. Zrušeno bylo tímto rozhodnutím pouze rozhodnutí žalovaného (ze dne 19. 2. 2024, č. j. MZE-50149/2023-14142), jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutím SZIF. Žalovaný pak přiléhavě napadeným rozhodnutím o podaném odvolání znovu rozhodl.
30. Co se týče žalobcem namítaných a doložených rozhodnutí SZIF ze dne 9. 9. 2025 č. j. SZIF/2025/0559243 a č. j. SZIF/2025/0559201, soud ze správního spisu, jehož součástí předmětná rozhodnutí jsou, ověřil následující. Rozhodnutím SZIF ze dne ze dne 9. 9. 2025 č. j. SZIF/2025/0559243, byla zamítnuta žádost o poskytnutí dotace v rámci opatření ekologické zemědělství pro rok 2021. Rozhodnutím SZIF ze dne ze dne 9. 9. 2025 č. j. SZIF/2025/0559201, byla zamítnuta žádost o poskytnutí dotace na podopatření ošetřování travních porostů v rámci navazujících agroenvironmentálně – klimatických opatření pro rok 2021. Předmětnými rozhodnutími tedy SZIF znovu rozhodl o žádostech, o kterých již bylo rozhodnuto (Rozhodnutím č. 3 a Rozhodnutím č. 4, viz výše). Z tohoto důvodu také žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 3. 2026 č. j. MZE-22112/2026-14132 (ve znění usnesení ze dne 27. 3. 2026 č. j. MZE-24364/2026-14132) prohlásil nicotnost obou výše specifikovaných rozhodnutí SZIF. Argumentace žalobce v doplnění žaloby těmito rozhodnutími SZIF proto nemůže obstát.
31. Soud uzavírá, že napadená rozhodnutí netrpí žádnou z vad, která by mohla způsobovat jejich nicotnost (§ 77 odst. 1 správní řád ). Soud proto přistoupil k posouzení jednotlivých žalobních bodů.
32. Úvodem vypořádání žalobních bodů Městský soud v Praze konstatuje, že v obdobných věcech žalobce (zamítnutí žádostí o platbu žalovaným) již rozhodoval, a to rozsudky ze dne 26. 4. 2024 č. j. 17 A 97/2023 -57, ze dne 21. 10. 2024 č. j. 5 A 18/2023 -53, ze dne 2. 12. 2024 č. j. 17 A 2/2024 -39, a ze dne 16. 5. 2025 č. j. 3 A 39/2024 -76. Kasační stížnost proti rozsudku ze dne 26. 4. 2024 č. j. 17 A 97/2023 -57 byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2024 č. j. 7 As 89/2024 -37. Kasační stížnost proti rozsudku ze dne 21. 10. 2024 č. j. 5 A 18/2023 -53 byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta rozsudkem ze dne 30. 9. 2025 č. j. 9 As 226/2024 -43. Proti tomuto rozsudku Nejvyššího správního soudu podal žalobce ústavní stížnost, kterou ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 30. 7. 2026 sp. zn. III. ÚS 3541/24 . Kasační stížnost proti rozsudku ze dne 2. 12. 2024 č. j. 17 A 2/2024 -39 byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2025 č. j. 9 As 259/2024 -35, a kasační stížnost proti rozsudku ze dne 16. 5. 2025 č. j. 3 A 39/2024 -76 byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta rozsudkem ze dne 19. 6. 2026 č. j. 21 As 120/2025 -47.
33. Obdobné námitky jako v nyní projednávané věci vznesl žalobce v řízení před Městským soudem v Praze vedeném pod sp. zn. 5 A 18/2023 , a následně v řízení před Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem v této věci. Městský soud neshledal důvod se v právě posuzované věci od závěrů vyslovených v rozsudku městského soudu ze dne 21. 10. 2024. č. j. 5 A 18/2023 -53, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2025, č. j. 9 As 226/2024 -43, a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2026, sp. zn. III. ÚS 3541/24 , odchýlit.
34. Městský soud vycházel z této právní úpravy v rozhodném znění:
35. Podle § 11 odst. 1 zákona o SZIF Fond poskytuje dotace v souladu s tímto zákonem, zákonem o zemědělství, nařízeními vlády vydanými k jejich provedení a podle přímo použitelných předpisů Evropské unie upravujících financování společné zemědělské politiky.
36. Podle § 12a odst. 1 písm. d) zákona o SZIF Fond je oprávněn provádět, a to i bez ohlášení, kontrolu plnění povinností vyplývajících z přímo použitelného předpisu Evropské unie, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.
37. Podle § 12a odst. 2 zákona o SZIF při výkonu kontroly podle odstavce 1 postupuje Fond vůči fyzickým a právnickým osobám (dále jen „kontrolované osoby“) podle kontrolního řádu, zákona o zemědělství, podle tohoto zákona a podle zákona o finanční kontrole. Tím není dotčen výkon kontroly podle přímo použitelných předpisů Evropské unie upravujících společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky, podpory pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV), společné organizace zemědělských trhů.
38. Podle čl. 93 odst. 1 nařízení EP a Rady č. 1306/2013 Pravidla podmíněnosti tvoří povinné požadavky na hospodaření podle práva Unie a standardy dobrého zemědělského a environmentálního stavu půdy stanovené na vnitrostátní úrovni a uvedené v příloze II, jež se týkají: a) životního prostředí, změny klimatu a dobrého zemědělského stavu půdy; b) veřejného zdraví, zdraví zvířat a rostlin; c) dobrých životních podmínek zvířat. Příloha II nařízení stanoví povinné požadavky na hospodaření (PPH) a standardy pro dobrý zemědělský a environmentální stav půdy (DZES).
39. Na vnitrostátní úrovni jsou povinné požadavky na hospodaření a podmínky dobrého zemědělského a enviromentálního stavu uvedeny v příloze č. 1 a 2 nařízení vlády č. 48/2017 Sb. Podle přílohy č. 1, jež stanoví Seznam kontrolovaných požadavků podle aktů, pořadové číslo aktu 1/6 požadavek zní: „Jsou v blízkosti útvaru povrchových vod udržovány ochranné pásy v šířce nejméně 3 m od břehové čáry?“ (dále též „požadavek PPH 1/6“); Podle přílohy č. 2, bod 1. písm. a) nařízení vlády č. 48/2017 Sb. : „Žadatel na jím užívaném dílu půdního bloku sousedícím s útvarem povrchových vod splňuje podmínky pro aplikaci hnojiv a přípravků na ochranu rostlin ve stanovených pásmech vymezených kolem vodních útvarů tím, že zachová uvnitř i vně zranitelných oblastí ochranný pás nehnojené půdy stanovený podle § 12 nařízení vlády č. 262/2012 Sb. o šířce nejméně 3 m od břehové čáry“ (dále též „podmínka DZES 1a“); Podle přílohy č. 2, bod 3. písm. a) nařízení vlády pro pravidla podmíněnosti: „Žadatel v souladu s § 38 a 39 vodního zákona při zacházení se závadnými látkami podle předpisu Evropské unie upravujícího společná pravidla pro režimy přímých podpor dodržuje pravidla vedoucí k ochraně povrchových a podzemních vod a životního prostředí tím, že při manipulaci se závadnými látkami zajistí ochranu povrchových a podzemních vod, blízkého okolí a životního prostředí“ (dále též „podmínka DZES 3a“);
40. Podle § 12 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 262/2012 Sb. na zemědělských pozemcích přímo sousedících s útvary povrchových vod se zachová ochranný pás nehnojené půdy o šířce nejméně 3 m od břehové čáry; v tomto případě se na tuto část zemědělského pozemku nevztahuje § 7 odst. 14 .
41. Podle § 12 odst. 2 nařízení vlády č. 262/2012 Sb. odstavec 1 se nevztahuje na ponechané skliditelné rostlinné zbytky ani na výkaly a moč zanechané hospodářskými zvířaty při pastvě nebo při jejich jiném pobytu na zemědělském pozemku a je třeba zabránit samovolnému přístupu zvířat do útvarů povrchových vod, poškození koryt a údolních niv, zničení břehových porostů nebo znečištění vod.
42. Podle § 39 odst. 1 vodního zákona závadné látky jsou látky, které nejsou odpadními ani důlními vodami a které mohou ohrozit jakost povrchových nebo podzemních vod (dále jen „závadné látky“). Každý, kdo zachází se závadnými látkami, je povinen učinit přiměřená opatření, aby nevnikly do povrchových nebo podzemních vod a neohrozily jejich prostředí.
43. Podle § 2 písm. h) zákona o hnojivech pro účely tohoto zákona se rozumí statkovým hnojivem hnojivo, vznikající jako vedlejší produkt při chovu hospodářských zvířat nebo produkt při pěstování kulturních rostlin, není-li dále upravováno; za úpravu se nepovažují přirozené procesy přeměn při skladování, mechanická separace kejdy a přidávání látek snižujících ztráty živin nebo zlepšujících účinnost živin.
44. Podle čl. 91 odst. 1 nařízení EP a Rady č. 1306/2016 pokud příjemce uvedený v článku 92 nedodržuje pravidla podmíněnosti stanovené v článku 93, uloží se mu správní sankce.
45. Podle čl. 99 odst. 1 nařízení EP a Rady č. 1306/2016 správní sankce stanovená v článku 91 se uplatní snížením nebo vyloučením celkové částky plateb uvedených v článku 92, které byly nebo mají být poskytnuty dotčenému příjemci v souvislosti se žádostmi o podporu, které příjemce podal nebo podá během kalendářního roku, kdy došlo ke zjištění.
46. Podle čl. 99 odst. 3 nařízení EP a Rady č. 1306/2016 v případě úmyslného nedodržení požadavků nesmí být míra snížení v zásadě nižší než 20 % a může vést až k úplnému vyloučení z jednoho či více režimů podpory; lze ji uplatnit na jeden kalendářní rok či na více kalendářních let.
47. Podle čl. 40 nařízení Komise č. 640/2014 pokud se zjištěného nesouladu dopustil příjemce úmyslně, uplatní se na celkovou částku uvedenou v čl. 39 odst. 1 snížení, které činí zpravidla 20 % této celkové částky. Platební agentura však může na základě posouzení významu nesouladu uvedeného příslušným kontrolním orgánem v hodnotící části kontrolní zprávy s ohledem na kritéria uvedená v čl. 38 odst. 1 až 4 rozhodnout o snížení tohoto procentního podílu na nejméně 15 %, nebo o jeho zvýšení až na 100 % celkové částky.
48. Podle § 4 odst. 2 nařízení vlády č. 48/2017 Sb. Fond neposkytne dotaci v případě hodnocení porušení kontrolovaného požadavku podle § 3 odst. 4 písm. d) , a to ani v následujícím kalendářním roce.
49. Podle § 3 odst. 1 nařízení vlády č. 48/2017 Sb. kontrolní orgán hodnotí porušení kontrolovaného požadavku na základě kritérií uvedených v příloze č. 3 nebo 4 k tomuto nařízení.
50. Podle § 3 odst. 4 písm. d) nařízení vlády č. 48/2017 Sb. jako velké porušení hodnotí kontrolní orgán porušení v rozsahu velkém, závažnosti velké a neodstranitelné.
51. Podle čl. 75 prováděcího nařízení Komise č. 809/2014 v případech úmyslného nesouladu mimořádného rozsahu, závažného nebo trvalého charakteru se příjemce kromě sankce uložené a vypočtené v souladu s článkem 40 nařízení v přenesené pravomoci (EU) č. 640/2014 vyloučí ze všech plateb uvedených v článku 92 nařízení (EU) č. 1306/2013 pro následující kalendářní rok.
52. Soud připomíná, že na poskytnutí dotace není právní nárok. Příjemci dotace jsou povinni plně respektovat podmínky dotace, k nímž se dobrovolně zavázali. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 2661/19 , ve kterém byl vysloven závěr, že „dotace je tu dobrodiním státu, čemuž odpovídá i jeho oprávnění svázat příjemce dotace určitými, a to i přísnými podmínkami. Stěžovatelka nebyla povinna dotaci přijmout, ve svobodě rozhodování nijak omezena nebyla, dotace ji samozřejmě vnucena být nemohla. (…) Rozhodla-li se však stěžovatelka z vlastní svobodné vůle dotaci přijmout, pak již ale logicky musela přistoupit na podmínky, na jejichž splnění stát vázal poskytnutí a čerpání dotace. Existence dotačních podmínek má přitom své racionální opodstatnění, neboť dotace ze své podstaty není prostým finančním darem či pomocí bez konkrétního cíle nebo určení, ale naopak zásadně sleduje naplnění určitého účelu.“ Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že nemáli žadatel o dotaci či přímé podpory na její poskytnutí právní nárok, nemůže její poskytnutí legitimně očekávat (ve smyslu ochrany ústavního práva na majetek). Poskytovatel dotace má v takovémto případě „široký prostor pro uvážení, komu, za jakých podmínek a zda vůbec dotaci poskytne“ (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015 č. j. 9 Ads 83/201446 ). To neznamená, že je vyloučena soudní ochrana neúspěšných žadatelů, nicméně případný soudní přezkum je „omezen na posouzení řádného procesu, který garantuje rovnou ochranu práv a rovné zacházení se všemi žadateli za podmínek stanovených obecným způsobem“ (viz shora rozsudek č. j. 9 Ads 83/201446 ). Řádný proces je pak určen právními předpisy, dokumenty, na které právní tituly poskytnutí dotace odkazují, případně základními procesními zásadami.
53. V prvním žalobním bodu žalobce namítá, že správní orgány nesprávně dovozují jeho úmyslné zavinění. Žalobce své námitky ohledně formy zavinění blíže konkretizoval ve třetím a čtvrtém žalobním bodu, ve vztahu k porušení jednotlivých dotačních podmínek, na jejichž vypořádání níže soud odkazuje. V projednávaném případě má soud za jednoznačně prokázané, že se žalobce dopustil úmyslného porušení podmínek dotace stanovených nařízením vlády č. 48/2017 Sb. K tvrzení žalobce, že před rokem 2021 mu nikdy nebyly dotace kráceny a že správní orgány tak nesprávně dovozují jeho úmyslné zavinění, soud dodává, že správní orgány nedovozovaly úmyslné jednání žalobce pouze na základě jeho dlouhodobosti, jak se snaží žalobce v podané žalobě tvrdit. Správní orgány svůj závěr o úmyslu žalobce opřely o další zjištěné okolnosti, přičemž své závěry řádně odůvodnily, k tomu blíže třetí a čtvrtý žalobní bod. První žalobní bod není důvodný.
54. Ve druhém žalobním bodu žalobce tvrdí, že správní orgány na jeho případ nesprávně aplikovaly § 4 odst. 2 nařízení vlády č. 48/2017 Sb. , které je v přímém rozporu s čl. 75 prováděcího nařízení Komise č. 809/2014. Totožnou argumentací se zabýval již Ústavní soud v obdobné věci žalobce. Konkrétně otázku souladu předmětných ustanovení vnitrostátní a unijní úpravy Ústavní soud řešil ve shora zmíněním usnesení ze dne 30. 7. 2026 sp. zn. III ÚS 3541/25 . V něm dospěl k závěru, že vnitrostátní úprava evropskému právu nikterak neodporuje. Ústavní soud konstatoval: „Podle § 4 odst. 2 nařízení pro pravidla podmíněnosti SZIF ‚neposkytne dotaci v případě hodnocení porušení kontrolovaného požadavku podle § 3 odst. 4 písm. d) , a to ani v následujícím kalendářním roce.‘ Už při prostém užití jazykového výkladu je zjevné, že toto ustanovení přímo vychází z čl. 40 pododst. 2 nařízení Komise č. 640/2014 (v části umožňující neposkytnutí dotace, tj. v jazyce unijní úpravy zvýšení procentního podílu snížení celkové částky na 100 %) a z čl. 75 nařízení Komise č. 809/2014 (v části umožňující neposkytnutí v následujícím kalendářním roce, tj. v jazyce unijní úpravy vyloučení ze všech plateb uvedených v článku 92 nařízení (EU) č. 1306/2013 pro následující kalendářní rok). Z textu § 4 odst. 2 nařízení pro pravidla podmíněnosti ani způsobu jeho aplikace ve stěžovatelově případě nevyplývá, že by česká úprava odporovala evropskému právu.“ Soud vycházeje ze závěrů Ústavního soudu uzavřel, že ani v nynější věci žalobce nebylo nařízení vlády č. 48/2017 Sb. aplikováno v rozporu s unijní úpravou. Podle soudu správní orgány postupovaly zcela v souladu s nařízením vlády č. 48/2017 Sb. , když zkrátily dotace žalobce ve výši 100 % (k výši krácení blíže viz šestý žalobní bod), přičemž aplikované ustanovení vnitrostátní úpravy není nijak v rozporu s unijní úpravou. Jak konstatoval již Ústavní soud, ust. § 4 odst. 1 nařízení vlády č. 48/2017 Sb. , přímo vychází ze znění příslušných ustanovení unijních předpisů a není v tomto ohledu přísnější či diskriminační, jak se snaží tvrdit žalobce. Druhý žalobní bod není důvodný.
55. Ve třetím žalobním bodu žalobce nesouhlasil s porušením podmínky standardu DZES 1a. Tvrdil, že dané podmínce dostál, neboť v pásu nejméně 3 m od břehové čáry neaplikoval žádná hnojiva, a že v řízení nebyl prokázán opak. Podle žalobce žalovaný v napadeném rozhodnutí nesprávně uvádí, že podmínka standardu kromě zákazu hnojení se v souladu s § 12 nařízení vlády č. 262/2012 Sb. vztahuje také na zabránění samovolnému přístupu zvířat do útvarů povrchových vod, poškození koryt a údolních niv, zničení břehových porostů nebo znečištění vod. Samovolný přístup zvěře do potoka však není porušením § 12 odst. 1 písm. a) nařízení, neboť odstavec 1 se nevztahuje na výkaly a moč a přístup zvěře do potoka není porušením hnojení, ale separátní povinností.
56. Soud k výše uvedené argumentaci připomíná, že podle § 12 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 262/2012 Sb. na zemědělských pozemcích přímo sousedících s útvary povrchových vod se zachová ochranný pás nehnojené půdy o šířce nejméně 3 m od břehové čáry; v tomto případě se na tuto část zemědělského pozemku nevztahuje § 7 odst. 14 . Podle § 12 odst. 2 nařízení vlády č. 262/2012 Sb. odstavec 1 se nevztahuje na ponechané skliditelné rostlinné zbytky ani na výkaly a moč zanechané hospodářskými zvířaty při pastvě nebo při jejich jiném pobytu na zemědělském pozemku a je třeba zabránit samovolnému přístupu zvířat do útvarů povrchových vod, poškození koryt a údolních niv, zničení břehových porostů nebo znečištění vod. Tedy, ustanovení § 12 nařízení vlády č. 262/2012 Sb. výslovně stanoví, že podmínka zachovávat ochranný pas nehnojené půdy nejméně 3 metry od břehové čáry povrchových vod se nevztahuje na výkaly a moč zanechané hospodářskými zvířaty a je třeba zabránit samovolnému přístupu zvířat do útvarů povrchových vod, poškození koryt a údolních niv, zničení břehových porostů nebo znečištění vod. Ze znění § 12 nařízení vlády č. 262/2012 Sb. je zřejmé, že se jedná o podmínky (tj. podmínka nehnojení a podmínka zabránit přístupu zvířat), jež mají přispět k ochraně povrchových vod, přičemž nedodržení těchto podmínek je nedodržením podmínky dobrého zemědělského a enviromentálního stavu, konkrétně podmínky DZES 1a.
57. Žalobce v podané žalobě netvrdil, že by splnil podmínku zabránit přístupu hospodářských zvířat do povrchových vod, namítal ovšem, že nezřídil trvalé napajedlo v místech uváděných žalovaným, a že tyto skutečnosti nevyplývají z žádného důkazu. Tato námitka souvisí s námitkou žalobce, že se správní orgány nezabývaly otázkou zavinění, nerozlišovaly, zda se jedná o úmysl přímý či nepřímý a nedostatečně zkoumaly, zda se nejedná o vědomou nedbalost. Soud k této námitce poukazuje na Protokol o kontrole č. 21000183 č. j. UKZUZ 030961/2021 vyhotovený ÚKZÚZ, jehož předmětem byla kontrola podmínky DZES 1a. V tomto protokolu jsou zaznamenána následující zjištění: „DPB X (p.č. XA, XB, XC), KÚ X Zjištěn samovolný přístup zvířat do útvarů povrchových vod, poškození koryt a údolních niv, zničení břehových porostů v délce 7 m. Jedná se o trvale zřízené a dlouhodobě využívané napajedlo. Příloha P1.1 fotografie DSCN1163.JPG - DPB X - napajedlo, vstupování do vody DPB X (p.č. XA, XB), KÚ X Zjištěn samovolný přístup zvířat do útvarů povrchových vod, poškození koryt a údolních niv, zničení břehových porostů v délce 40 m. V den kontroly bylo toto místo opravováno novou dřevěnou ohradou. V potoce bylo nalezeno delší dobu uhynulé tele. Potok je vyplocen pouze z jedné strany. Příloha P1.2 fotografie DSCN1168.JPG - DPB X - ničení břehu, vstupování do vody Příloha P1.3 fotografie DSCN1171.JPG - DPB X - uhynulé tele“. Kontrolní orgán ÚZKÚZ výše uvedená zjištění vyhodnotil v protokolu následovně: „Rozsah: velký – Hnojení v ochranném pásu podél útvaru povrchových vod bylo zjištěno v rozsahu nad 25 metrů. Závažnost: velká – Hnojení bylo provedeno na ochranném pásu ve vzdálenosti od břehové čáry do 1 metru včetně.“ Dále shledal, že se jednalo o úmyslné porušení, konkrétně uvedl: „Úmyslné porušení: ano - .DPB X (p.č. XA, XB, XC) Kontrolovaná osoba zde zřídila trvalé napajedlo a umožnila samovolný přístup zvířat do útvarů povrchových vod, poškození koryt a údolních niv, zničení břehových porostů.“ Z citovaných kontrolních zjištění vycházely i správní orgány. K otázce zavinění žalovaný na stranách 8 a 9 napadeného rozhodnutí uvedl: „skutečnost, že odvolatel zřídil trvalé napajedlo pevně ohrazené dřevem se vstupy do povrchových vod, jak plyne z protokolu o kontrole 1, svědčí o jeho vědomém konání, neboť mu muselo být zřejmé, že v důsledku umožnění přístupu chovaných zvířat do útvaru povrchových vod může dojít k porušení jak koryt samotných, tak též zničení břehových porostů; navíc důsledkem takového jednání dochází, resp. může dojít k ohrožení jakosti povrchových či dokonce podpovrchových vod. Popsané jednání tak podle odvolacího orgánu nelze označit za neúmyslné či dokonce náhodné jednání, naopak lze seznat, že jednání odvolatele bylo vedeno záměrem umožnit hospodářským zvířatům napájení vodou z potoka. V takovém případě odvolatel musel být s porušením právních norem minimálně srozuměn.“ Žalovaný v této souvislosti poukázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 2. 2014 ve věci C-396/12 (A. M. van der Ham a A. H. van der Ham-Reijersen van Buuren), s tím, že „[ú]myslné porušení pravidel podmíněnosti je založeno jak na objektivní, tak na subjektivní stránce, přičemž co se týče subjektivní stránky, může příjemce podpory konat nebo naopak nekonat s cílem pravidla podmíněnosti porušit, nebo když takový cíl nesleduje, ale je srozuměn s možností, že také porušení může nastat.“
58. Soud se ztotožnil se správními orgány. Jednání žalobce je třeba hodnotit jako úmyslné porušení pravidel podmíněnosti. Jednání žalobce, zejména zřízení trvalého napajedla na dílu půdního bloku X, odpovídá úmyslu umožnit hospodářským zvířatům napájení z potoka. Jinými slovy žalobce úmyslně nezabránil samovolnému přístupu zvířat do povrchových vod, naopak takový přístup jim umožnil, čímž došlo k porušení pravidel podmíněnosti. Co se týče subjektivního znaku, soud konstatuje, že žalobce byl minimálně srozuměn s možností, že takové porušení může nastat.
59. Soud zdůrazňuje, že se v dané věci nejedná o správní trestání, nýbrž o porušení podmínek pro poskytnutí dotace. Soud se otázkou odůvodnění míry a formy zavinění u porušení pravidel podmíněnosti zabýval například ve svých rozsudcích ze dne 29. 1. 2021 č. j. 9 A 171/2018 -59, ze dne 27. 5. 2021 č. j. 6 A 191/2019 -44 a ze dne 16. 8. 2022 č. j. 6 A 117/2020 -19, na které v podrobnostech odkazuje. Účelem krácení dotace není trestat příjemce, ale chránit veřejné prostředky a dodržování všech předem stanovených pravidel (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2019, č. j. 2 Afs 192/2018 -74: „Účelem krácení dotace totiž není potrestat jejího příjemce, nýbrž ochrana veřejných prostředků a dodržování všech předem stanovených pravidel obsažených v regulatorním rámci upravujícím poskytování dotací. Krácení dotace tedy není správním trestáním bez dalšího; relevantní pro tento závěr přitom není, zdali důvodem příslušné opravy je porušení podmínky úzce svázané s účelem poskytnuté dotace, nebo jakéhokoli jiného pravidla obsaženého v dotačních podmínkách či zákoně.“). Právní předpisy EU omezují porušení pravidel podmíněnosti, co se týče zavinění, pouze na porušení z nedbalosti dle čl. 39, nebo úmyslné porušení dle čl. 40 nařízení Komise č. 640/2014, přičemž hodnocení přísluší specializovanému kontrolnímu orgánu. Správní orgány nebyly povinny zkoumat, zda byly porušeny podmínky přímým či nepřímým úmyslem, jak nesprávně uvedl žalobce, nýbrž byly ve smyslu čl. 39 a čl. 40 nařízení Komise č. 640/2014 povinny toliko posoudit, zda se jednalo o nedbalost či úmysl. Správní orgány se otázkou zavinění žalobce zabývaly zcela dostatečně a jejich rozhodnutí nejsou z tohoto důvodu nepřezkoumatelná.
60. Důvodná není ani žalobní námitka, že žalovaný a SZIF nepřípustně vycházeli ze závěrů ÚKZÚZ a přebírali jejich hodnocení stran formy zavinění. Prováděcí pravidla k nařízení EP a Rady č. 1306/2013, tj. prováděcí nařízení Komise č. 809/2014 v čl. 65 ukládá členským státům vytvořit systém, který zaručí účinnou kontrolu dodržování podmíněnosti, dle čl. 65 odst. 1 písm. e) předmětného nařízení: „v případě, že příslušným kontrolním orgánem není platební agentura, předávání kontrolních zpráv specializovanými kontrolními orgány buď platební agentuře, nebo orgánu odpovědnému za koordinaci, popřípadě jim oběma“. Nařízení Komise č. 640/2014 pak v čl. 40 stanoví, že: „Platební agentura však může na základě posouzení významu nesouladu uvedeného příslušným kontrolním orgánem v hodnotící části kontrolní zprávy s ohledem na kritéria uvedená v čl. 38 odst. 1 až 4 rozhodnout o snížení tohoto procentního podílu na nejméně 15 %, nebo o jeho zvýšení až na 100 % celkové částky.“ Jak je zřejmé z výše uvedeného, evropské předpisy předpokládají postup, podle kterého se platební agentura, tj. SZIF řídí při rozhodování o dotaci hodnocením specializovaného kontrolního orgánu, od kterého přebírá hodnotící kontrolní zprávy. Specializovaným kontrolním orgánem je na vnitrostátní úrovni Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský (ÚZKÚZ). Nařízení EP a Rady č. 1306/2013 ve svém čl. 96 odst. 3 k systému kontroly podmíněnosti přitom stanoví, že: „Členské státy provádějí kontroly na místě, aby ověřily, zda příjemce dodržuje povinnosti stanovené v této hlavě.“ Soud tak shledal postup kontrolního orgánu ÚZKÚZ, jež prováděl kontroly na místě a učinil hodnocení kritérií podle čl. 38 odst. 1 až 4 nařízení Komise č. 640/2014, jimiž jsou míra závažnosti, rozsahu, trvání a opakovanosti, jakož i postup SZIF a žalovaného, jež z tohoto hodnocení obsaženého v hodnotící zprávě vycházeli, za zcela souladný se zákonem. Třetí žalobní bod tudíž není důvodný.
61. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce brojil proti vytýkanému porušení podmínky standardu DZES 3a (Zacházení se závadnými látkami při ochraně vod). Žalobce je přesvědčen, že se nedopouštěl manipulace se závadnými látkami.
62. Soud k argumentaci žalobce konstatuje, že z Protokolu o kontrole č. 2100182 č. j. UKZUZ 030959/2021 vyhotoveného ÚKZÚZ, vyplývají zjištění, že se na pozemcích žalobce nacházely hromady hnoje o objemech desítek m3, resp. o hmotnosti desítek tun. Argumentaci žalobce, že letecké mapy mohou sloužit pouze k učinění závěru, že na pozemku žalobce se nacházela hromada neznámého obsahu, a že se jednalo o hlínu, a nikoliv o hnůj, soud považuje za ryze účelovou. Již porovnání leteckých map dotčeného území s fotodokumentací z kontrolního šetření dává jasný obraz o tom, že předmětná „hromada“ je tvořena hnojem. Navíc kontrola na místě byla provedena specializovaným kontrolním orgánem, a jak správně poukázal žalovaný, inspektoři zde prováděli i kontrolu senzoricky, a tudíž je podle názoru soudu vyloučeno, že by se jednalo o hromadu neznámého obsahu, či o hlínu.
63. Závadné látky jsou definovány v § 39 vodního zákona jako látky, které nejsou odpadními ani důlními vodami a které mohou ohrozit jakost povrchových nebo podzemních vod. Výklad pojmu „závadné látky“, který správní orgán učinil, když za závadnou látku považoval i tuny hnoje, shledal soud v souladu se zákonem a smyslem a účelem pravidel podmíněnosti, jež mají přispět k ochraně povrchových a podzemních vod a životního prostředí. Příhodný je i poukaz žalovaného na vymezení hnojiva, vznikajícího jako vedlejší produkt při chovu hospodářských zvířat, jako statkového hnojiva.
64. K žalobní námitce, že žalovaný dovozuje úmysl žalobce v údajně dlouhodobém skladování hnoje na pozemcích, soud z Protokolu o kontrole č. 21000182 ověřil, že kontrolní orgán shledal úmyslné porušení v následujících skutečnostech: „Dle situace zjištěné na místě a dle fotomap v LPIS je v několika případech skladování závadných látek na stejném místě dlouholeté.“ Úmyslné porušení pravidel podmíněnosti je založeno na objektivním a subjektivním znaku. Objektivní znak v daném případě představuje porušení pravidel podmíněnosti, ke kterému došlo tím, že při manipulaci se závadnými látkami (desítky tun hnoje) žalobce nezajistil ochranu povrchových a podzemních vod, blízkého okolí a životního prostředí. Soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že skladováním desítek tun hnoje na pozemcích žalobce došlo ke znečištění povrchových nebo dokonce podzemních vod z důvodu úniku závadných látek, tj. hnoje (viz popis z Protokolu o kontrole č. 21000182: „Zjištěn únik hnojůvky v délce 20 m […] Na několika místech jsou patrné zbytky krmiv, kadáveru a slamnatého hnoje, v přední části zřetelný výtok hnojůvky, který stékající voda odnáší do potoka […] Zjištěn únik hnojůvky, která odtéká vykopanou strouhou na sousední DPB X […] V okolí přístřešku a v oblasti krmiště patrná hnojůvka.“ Co se týče subjektivního znaku postačí, aby příjemce pomoci byl srozuměn s tím, že porušení pravidel podmíněnosti může nastat. Žalovaný na straně 11 napadeného rozhodnutí konstatoval: „S ohledem na citované a zjištěný skutkový stav musel odvolatel minimálně vědět, že svým jednáním (uložené velké množství statkového hnojiva v popsaném období, zjištěn únik hnojůvky v délce 20 m, další únik hnojůvky odtékající vykopanou strouhou na sousední pozemek resp. v jiné části spolu se stékající vodou odtékající volně do potoka) může způsobit ohrožení nebo dokonce porušení zákonem chráněného zájmu (tj. životního prostředí, resp. jeho jednotlivých složek – zejm. půdy a vody) a pravidel podmíněnosti. S ohledem na svoji dlouholetou praxi v této oblasti, s ohledem na zjištěnou dlouhodobost jednání, resp. nekonání v souladu s právními předpisy, jak plyne ze snímků LPIS týkajících se skladování hnoje, které by při běžném a standardním chodu podniku muselo být zjištěno, k tomu odvolací orgán uzavírá, že v daném případě není prostor pro pochybnosti o tom, že by se odvolatel předmětného jednání dopustil z nedbalosti. Vzhledem k výše popsanému byl s následky svého jednání minimálně srozuměn.“ Soud se ztotožnil s posouzením jednání žalobce jako úmyslného porušení pravidel podmíněnosti.
65. Žalobce dále nesouhlasil se závěrem žalovaného, že závadný stav způsobil zásah do životního prostředí, který nelze žádnými dostupnými prostředky uvést do původního stavu, neboť tento závěr nemá oporu v žádném právním předpisu ani v provedeném dokazování. V této souvislosti žalobce argumentoval tím, že ze strany správního orgánu zabývajícího se ochranou vod nebylo indikováno žádné znečištění, žádná havárie, jako je například úhyn ryb nebo vytvoření páchnoucí vrstvy na hladině vody. K uvedené argumentaci soud konstatuje, že znečištění povrchových vod bylo shledáno již ze strany specializovaného orgánu ÚKZÚZ, který při kontrole na místě zjistil, že dochází k úniku závadných látek do potoka. Skutečnost, že nedošlo k žádné havárií, jako je například úhyn ryb, je v daném případě zcela irelevantní, neboť se jedná o kontrolu dodržování pravidel podmíněnosti, konkrétně podmínky DZES 3a, která stanoví povinnost: „při manipulaci se závadnými látkami zajistí ochranu povrchových a podzemních vod, blízkého okolí a životního prostředí“. Soud se ztotožnil i s posouzením žalovaného ohledně trvalosti zásahu do životního prostředí, neboť změny, které ve vodním prostředí proběhnou na základě úniku závadných látek, nelze odstranit, resp. uvést vodní prostředí do původního stavu. Soud nemá pochybnosti ohledně toho, že žalobce porušil podmínku DZES 3a, jež žalobci ukládá povinnost zajistit ochranu povrchových vod při manipulaci se závadnými látkami.
66. K námitce žalobce, že protokol o kontrole učiněný jiným správním orgánem nemůže nahradit činnost správního orgánu rozhodujícího v této věci, soud opakuje, jak konstatoval již ke třetímu žalobnímu bodu, že evropské předpisy předpokládají postup, dle kterého se platební agentura, tj. prvostupňový orgán, v daném případě SZIF, řídí při rozhodování o dotaci hodnocením specializovaného kontrolního orgánu. Prvostupňový orgán přebírá od kontrolního orgánu hodnotící kontrolní zprávy, ve kterých kontrolní orgán hodnotí kritéria podle čl. 38 odst. 1 až 4 nařízení Komise č. 640/2014, jimiž jsou míra závažnosti, rozsahu, trvání a opakovanosti. Podle čl. 40 nařízení Komise č. 640/2014 platí: „pokud se zjištěného nesouladu dopustil příjemce úmyslně, uplatní se na celkovou částku uvedenou v čl. 39 odst. 1 snížení, které činí zpravidla 20 % této celkové částky“, a dále „platební agentura však může na základě posouzení významu nesouladu uvedeného příslušným kontrolním orgánem v hodnotící části kontrolní zprávy s ohledem na kritéria uvedená v čl. 38 odst. 1 až 4 rozhodnout o snížení tohoto procentního podílu na nejméně 15 %, nebo o jeho zvýšení až na 100 % celkové částky.“ Z uvedeného vyplývá, že prvostupňový orgán rozhoduje o případném snížení přímé podpory s ohledem na hodnotící kritéria, jež posuzuje příslušný kontrolní orgán. Soud konstatuje, že SZIF vycházel z protokolů a ze zpráv o kontrole podmíněnosti, jež jsou součásti správního spisu, zcela v souladu s postupem podle přímo použitelných předpisů EU upravujících společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky. Námitku žalobce, že protokol o kontrole jiného správního orgánu nemůže nahradit činnost správního orgánu rozhodujícího v této věci, a rozhodnutí jsou tak nepřezkoumatelná, shledal soud nedůvodnou. Čtvrtý žalobní bod není důvodný.
67. V pátém žalobním bodu žalobce k porušení povinného požadavku na hospodaření PPH 1/6 (Udržování nehnojených pásů v šíři 3 m od břehové čáry útvaru povrchových vod) namítá, že „[s]právní orgán prvního stupně (viz strana 3 a dále) shodně jako na straně 1-2 vytýká účastníkovi řízení ZCELA totožná pochybení za něž mu opětovně ukládá stejnou sankci. Správní orgán tedy TRESTÁ účastníka řízení za jeden skutek dvakrát“. Z takto, ne zcela určitě koncipované žalobní argumentace lze pouze usuzovat, že žalobce ve vztahu k porušení povinného požadavku na hospodaření PPH 1/6 namítá, že je mu vytýkáno zcela totožné pochybení jako u porušení podmínky DZES 1a. Totožnou námitkou se zabýval již žalovaný v napadeném rozhodnutí, konkrétně na straně 13 rozhodnutí konstatoval: „Jedná se o stejný požadavek stanovený jak v rámci standardů DZES půdy, resp. DZES 1a, tak v rámci povinných požadavků na hospodaření, resp. PPH 1/6 a to z důvodu povinného rámce pro požadavky a standardy stanoveného evropskou legislativou. K vysvětlení proto ministerstvo uvádí, že v rámci systému podmíněnosti je nutné zhodnotit oba tematicky stejné požadavky, protože každý je stanoven na jiném právním základě podle Přílohy II nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, kterou jsou upraveny pravidla podmíněnosti. Pro účely vyhodnocení pak podle článku 73 odst. 3 prováděcího nařízení Komise (EU) č. 809/2014 porušení standardu (tj. v tomto případě DZES 1a), které představuje rovněž nedodržení požadavku (tj. v tomto případě PPH 1/6), se považuje za jediné porušení. Přitom platí, že pro účely výpočtu snížení dotace se porušení považuje za část oblasti požadavku. V daném případě tedy k faktickému postihu odvolatele dvakrát za obdobné jednání nedochází, byť je porušení dvou různých norem rozlišováno a uváděno samostatně.“
68. Soud na tomto místě opět zdůrazňuje, že v dané věci se nejedná o správní trestání, nýbrž o posouzení dodržení požadavků a podmínek vyplývajících z přímo použitelných předpisů EU upravujících společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky. Je zřejmé, že žalobce nedodržel jak povinný požadavek na hospodaření PPH 1/6, jehož účelem je ochrana povrchových vod před znečištěním dusičnany ze zemědělských zdrojů, tak podmínku stanovenou standardem dobrého zemědělského a enviromentálního stavu DZES 1a, který stanoví konkrétní povinnost zachovávat uvnitř i vně zranitelných oblastí ochranný pás nehnojené půdy stanovený podle § 12 nařízení vlády č. 262/2012 Sb. o šířce nejméně 3 m od břehové čáry. Soud se tak ztotožnil s postupem správních orgánů, které porušení dvou různých podmínek (povinného požadavku PPH 1/6 a normy DZES 1a) v rozhodnutí o neposkytnutí přímé podpory rozlišovaly a uváděly samostatně. SZIF ve svém rozhodnutí správně uvedl, že žalobce se dopustil porušení požadavků v rámci jedné oblasti – Životní prostředí, změna klimatu, dobrý zemědělský a environmentální stav půdy. Pátý žalobní bod není důvodný.
69. V šestém žalobním bodu žalobce brojí proti výši uložené sankce, resp. výši zkrácení dotace. Namítá, že se jedná o první závažní porušení podmínek poskytnutí dotací a že nedošlo k žádné hromadné havárii ani žádnému úniku chemikálií. Taktéž tvrdí, že uložená sankce je likvidační a že správní orgány měly přihlédnout k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem. Rovněž uvádí, že čl. 40 nařízení Komise 640/2014 a na čl. 99 odst. 3 nařízení EP a Rady č. 1306/2013 považují úplné vyloučení podpory za prostředek ultima ratio, k němuž by mělo docházet pouze výjimečně.
70. Soud předně konstatuje, že jelikož se v rámci řízení o poskytnutí dotace neuplatňují principy správního trestání, neboť správní orgán nezasahuje do vlastních finančních prostředků žalobce, nýbrž upravuje výši požadované podpory od státu (či EU), snížení dotace nemá povahu sankce v pravém slova smyslu. Jedná se o ponechání prostředků ve státním rozpočtu; účel snížení dotace je kompenzační, nikoliv sankční. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že správní sankce v podobě snížení nebo vyloučení plateb, jak je upravena v čl. 91 až 101 nařízení EP a Rady č. 1306/2013, je koncipována jako postih za nedovolené jednání (neplnění požadavků), nikoliv jako sankce za protiprávní jednání na úrovni správního trestání. Při ukládání takového postihu je zcela jistě nutné zachovat základní principy správního řízení, aby měl příjemce dotace (žalobce) prostor uplatnit svoji obranu, nikoli však zajistit dodržování zásad správního trestání, o nějž se v daném případě nejedná. Námitky žalobce vedené tímto směrem (ke zohlednění skutečností jako při uložení správního trestu) tak nejsou důvodné.
71. Podle čl. 40 nařízení Komise č. 640/2014, který se týká úmyslného porušení pravidel podmíněnosti, platí, že pokud se zjištěného nesouladu dopustil příjemce úmyslně, uplatní se na celkovou částku uvedenou v čl. 39 odst. 1 snížení, které činí zpravidla 20 % této celkové částky. Platební agentura (na vnitrostátní úrovni SZIF) může na základě posouzení významu nesouladu uvedeného příslušným kontrolním orgánem v hodnotící části kontrolní zprávy s ohledem na kritéria uvedená v čl. 38 odst. 1 až 4 rozhodnout o snížení tohoto procentního podílu na nejméně 15 %, nebo o jeho zvýšení až na 100 % celkové částky. Soud připomíná, že těmito kritérií jsou opakovanost, závažnost, rozsah a trvání nesouladu. K formě zavinění se soud vyjádřil již výše u námitek k jednotlivým porušením. Ve stručnosti proto pouze shrnuje, že skutková zjištění správních orgánů vyplynula z kontrol provedených kontrolním orgánem na místě, tato zjištění jsou zaznamenaná v protokolech o kontrole. Správní orgány nepochybily při vyhodnocení velké míry závažnosti, velkého rozsahu a déletrvajícího nesouladného stavu. Forma zavinění byla posouzena jako úmyslná zcela správně, v souladu s unijní úpravou a rozsudkem SDEU ve věci C-396/12. Při snížení dotace ve výši 100 % z celkové částky správní orgány postupovaly podle § 4 odst. 2 nařízení vlády č. 48/2017 Sb. , který stanoví, že SZIF neposkytne dotaci v případě hodnocení porušení kontrolovaného požadavku podle § 3 odst. 4 písm. d) , tj. v rozsahu velkém, závažnosti velké a neodstranitelné. Snížení v tomto rozsahu je pak dle názoru soudu zároveň zcela přiměřené s ohledem na velkou závažnost, rozsah a trvalost porušení pravidel podmíněnosti, resp. nesouladu; jinými slovy řečeno v dané věci vysoká míra intenzity zjištěných pochybení žalobce odpovídá rozhodnutí správních orgánů o snížení požadované platby až na 100 % celkové částky (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. III. ÚS 1344/23 ). Ani šestý žalobní bod není důvodný.
72. Na základě uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. zamítl.
73. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nepřísluší mu právo na náhradu nákladů, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Žalovanému pod výrokem III. tohoto rozsudku soud náhradu nákladů řízení přiznat nemohl, neboť neshledal, že by v projednávané věci přesáhly jeho běžnou administrativní činnost.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 2. října 2026
JUDr. Ludmila Sandnerová v. r.
předsedkyně senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje M. H., DiS.