Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

35 Az 18/2026 - 24

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Šmakalem ve věci

žalobce: R. B.

posledním známým pobytem Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty,

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra,

sídlem Nad Štolou 936/3, Praha,

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-560/BA-BA02-K01-ZZC-2026 ze dne 11. 6. 2026,

takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OAM-560/BA-BA02-K01-ZZC-2026 ze dne 11. 6. 2026 se ruší v rozsahu neudělení doplňkové ochrany podle , a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Ministerstvo vnitra je povinno nahradit žalobci náklady řízení ve výši 96 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Řízení před správním orgánem

1. Žalobce podal dne 6. 5. 2026 žádost o udělení mezinárodní ochrany bez uvedení důvodu. K důvodům žádosti uvedl, že na Ukrajině přišel o byt, nemá se kam vrátit a nemá pro to ani důvod; absolvoval základní vojenskou službu a bojí se, aby nebyl poslán do války.

2. Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 6. 2026 žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona o azylu neudělil. Dospěl k závěru, že důvodem žádosti byla obava žalobce z možného povolání k vojenské službě po návratu na Ukrajinu a ztráta zázemí v zemi původu v důsledku jeho dlouhodobého pobytu v České republice. Neshledal však, že by žalobci hrozilo pronásledování z azylově relevantních důvodů ani skutečné nebezpečí vážné újmy. Uvedl, že branná povinnost představuje obecnou občanskou povinnost, která není sama o sobě pronásledováním ani vážnou újmou, a nic nenasvědčuje tomu, že by byla vůči žalobci uplatněna diskriminačně. Současně vyšel z informací o zemi původu, podle nichž ozbrojený konflikt neprobíhá na celém území Ukrajiny stejnou intenzitou a v některých oblastech země jsou zachovány podmínky pro návrat a vnitřní přesídlení. Ve vztahu k doplňkové ochraně podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu žalovaný uzavřel, že žalobce není civilistou, neboť jako osoba podléhající mobilizaci je vojákem v záloze, a nesplňuje tak jednu z podmínek pro její udělení.

II. Řízení před soudem

3. Žalobce se žalobou domáhal zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného, kterým mu nebyla udělena mezinárodní ochrana. Namítal zejména nesprávné posouzení podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, když žalovaný nesprávně uzavřel, že není civilistou, ačkoli absolvování povinné vojenské služby v letech 1994 až 1996 ani možnost budoucí mobilizace podle něj nevedou ke ztrátě tohoto postavení. Dále tvrdil, že žalovaný nezkoumal další podmínky doplňkové ochrany, zejména existenci svévolného násilí a individuálního ohrožení života či tělesné integrity, a že vzhledem k pokračujícímu ozbrojenému konfliktu a útokům na civilní cíle nelze žádnou část Ukrajiny považovat za natolik bezpečnou, aby bylo možné spoléhat na vnitřní přesídlení. Navrhl proto zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

4. Žalovaný považoval žalobu za nedůvodnou a setrval na závěrech napadeného rozhodnutí. Uvedl, že žalobcem tvrzené obavy z mobilizace a ztráty zázemí na Ukrajině nezakládají důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Namítal, že se dostatečně zabýval otázkou vojenské služby i možností návratu do bezpečnějších oblastí země a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva tvrdil, že samotná existence ozbrojeného konfliktu ani hrozba povolání k vojenské službě bez dalších individuálních okolností nárok na mezinárodní ochranu nezakládají. Zdůraznil, že konflikt neprobíhá na celém území Ukrajiny stejnou intenzitou, existují oblasti vhodné k návratu či vnitřnímu přesídlení a žalobce neuvedl skutečnosti svědčící o důvodných obavách z pronásledování ani o skutečném nebezpečí vážné újmy; proto navrhl zamítnutí žaloby.

III. Procesní úvahy soudu

Rozsah posouzení

5. Žalobce svými námitkami směřoval výlučně proti závěru žalovaného o nesplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Namítal především, že jej žalovaný nesprávně nepovažoval za civilistu pouze z důvodu dříve vykonané základní vojenské služby a možné budoucí mobilizace, a nezkoumal proto další podmínky tohoto ustanovení. Současně tvrdil, že vzhledem k pokračujícímu ozbrojenému konfliktu na Ukrajině, útokům na civilní cíle a zhoršující se bezpečnostní situaci mu v případě návratu hrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního ozbrojeného konfliktu a že nelze spoléhat na možnost jeho vnitřního přesídlení do jiné části země.

6. V tomto rozsahu se tak soud věcí zabýval; nad rámec toho neshledal žádné projednatelné žalobní body ani nové skutečnosti ve smyslu § 32 odst. 9 zákona o azylu ve znění do 11. 6. 2026. Judikatura rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu přitom vychází z toho, že i ve věcech azylu je třeba trvat na řádném uplatnění žalobních bodů ve formě právní a skutkové argumentace individualizovaně zpochybňující rozhodnutí ve věci (srov. rozhodnutí rozšířeného senátu NSS č. j. -58 ze dne 20. 12. 2005, č. 835/2006 Sb. NSS; č. j. -78 ze dne 24. 8. 2010, č. 2162/2011 Sb. NSS; č. j. -72 ze dne 20. 3. 2018). Judikatura rozšířeného senátu nepřevzala názor, že ve věcech azylu lze na cizince klást nižší kvalitativní požadavky. Přezkum pak zásadně probíhá v mezích takto vymezených žalobních bodů (srov. rozsudky NSS č. j. ze dne 22. 8. 2024, a č. j. ze dne 11. 11. 2020).

7. Jiný náhled dosud nevyjádřil ani Soudní dvůr EU ve věcech Ramodi (C-7/25) a Karkik (C-8/25); unijní právo tedy nebrání ani uplatnění a , ani uplatnění související judikatury rozšířeného senátu týkající se i věcí mezinárodní ochrany.

Rozhodná procesní úprava

8. Ke dni vyhlášení tohoto rozhodnutí nabyl účinnosti mj. i § 33b zákona o azylu, podle něhož soud při svém rozhodování o žalobě není vázán žalobními body. Tato úprava však nezměnila projednací zásadu řízení a neukládá soudu povinnost aktivně vyhledávat možné důvody nezákonnosti. V nyní projednávané věci se navíc nová právní úprava neuplatní, neboť podle přechodných ustanovení se způsob projednání žaloby řídí právní úpravou účinnou ke dni vydání napadeného správního rozhodnutí (srov. rozsudek KS v Plzni č. j. -30 ze dne 12. 6. 2026).

9. Tomu odpovídá procesní postup soudu při posouzení věci. Z níže uvedených důvodů žalovaný nesprávně posoudil otázku toho, zda je žalobce civilista. Proto se poté nezabýval zásadní otázkou míry nerozlišujícího násilí a ohrožení civilistů na Ukrajině. Tuto otázku za něj soud nebude doplňovat a posuzovat jako první, protože to právní úprava účinná do 11. 6. 2026 nevyžaduje.

IV. Posouzení věci

10. Žaloba je důvodná.

11. Argumentace žalobce se soustředila téměř výhradně na otázku doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Žalobce nezpochybňoval závěr žalovaného o neexistenci azylově relevantního pronásledování; namítal, že mu vzhledem k ozbrojenému konfliktu na Ukrajině hrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí a že žalovaný nesprávně vyloučil jeho postavení civilisty.

12. Žalovaný dospěl ke zjevně nesprávnému závěru, že žalobce není civilistou. Proto se nesprávně nezabýval dalšími otázkami rozhodnými pro posouzení vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.

Obecná východiska posouzení

13. Při posuzování podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu je třeba vycházet ze skutečného nebezpečí vážné újmy, tedy z toho, zda má žadatel dobré důvody se domnívat, že by jej v případě návratu do země původu mohla s významnou pravděpodobností postihnout vážná újma. Posouzení je přitom nutno provádět individuálně s přihlédnutím k osobním poměrům žadatele i aktuální situaci v zemi původu.

14. Žalovaný v zásadě správně konstatoval, že vojenská služba ani samotná bezprostřední účast na bojových operacích nejsou důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Nepředstavují totiž ani pronásledování, ani vážnou újmu. Vojenská služba je naopak mezinárodně uznávanou povinností občana vůči jeho státu. To v zásadě platí i v případě výhrady svědomí, neboť za takové situace lze sice uvažovat o tom, že vojenská služba zásadně nemá být povinností, její vynucení však nepředstavuje pronásledování ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o azylu či vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 téhož zákona. K tomu by musely přistoupit další okolnosti, jako například nepřiměřené tresty, tresty diskriminační pro odpírače vojenské služby z náboženských důvodů, anebo předpoklad závažného a systémového porušování mezinárodního práva při bojových operacích, jichž by se žadatel musel účastnit (srov. např. rozsudky NSS č. j. -45 ze dne 10. 12. 2021, č. 4304/2022 Sb. NSS; č. j. -24 ze dne 17. 12. 2015, č. j. -44 ze dne 7. 8. 2012, č. j. -49 ze dne 29. 3. 2004).

15. Pro posouzení věci to však není příliš relevantní, neboť hodnocení provedené žalovaným je založeno především na tom, že žalobce je ex ante vyloučen z doplňkové ochrany chránící před újmou hrozící civilistům, neboť není civilistou. Podle žalovaného na žalobce vůbec nedopadá § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.

K posouzení podmínek doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu

16. Vážná újma podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu vyžaduje kumulativní splnění čtyř podmínek, a to (1) existenci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu v zemi původu, (2) existenci svévolného (nerozlišujícího) násilí, (3) existenci vážného a individuálního ohrožení života nebo tělesné integrity a (4) postavení žadatele jako civilisty. Z logiky tohoto ustanovení zásadně plyne i pořadí jejich posuzování.

17. Nejprve je třeba zkoumat, zda se země původu nachází v situaci ozbrojeného konfliktu, následně zda je žadatel civilistou a teprve poté, zda mu hrozí vážné a individuální ohrožení života nebo tělesné integrity v důsledku svévolného násilí. Poslední dvě podmínky nelze posuzovat zcela odděleně, neboť intenzita svévolného násilí a míra individuálního ohrožení spolu úzce souvisejí. Hodnotí se tedy, zda se země původu nachází v situaci ozbrojeného konfliktu, zda je žadatel civilistou a zda mu hrozí vážné a individuální ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného násilí; pouze kladná odpověď na všechny tyto otázky může vést k závěru o existenci vážné újmy (srov. rozsudek NSS č. j. -68 ze dne 13. 3. 2009, č. 1840/2009 Sb. NSS).

18. Mezi účastníky řízení není sporu o existenci mezinárodního ozbrojeného konfliktu na území Ukrajiny. Zároveň soud považuje za obecně známou skutečnost, že ze strany Ruské federace jde o způsob boje zjevně, záměrně a dlouhodobě porušující základní pravidla mezinárodního humanitárního práva, a to včetně povinnosti rozlišovat mezi kombatanty a civilisty. Tyto skutečnosti tedy lze hodnotit jako ohrožení civilistů z důvodů nerozlišujícího násilí.

Žalobce je civilistou (není kombatantem)

19. Jádrem věci je otázka, zda žalovaný správně posoudil další z uvedených kritérií, tedy postavení žalobce jako civilisty, a zda z tohoto důvodu mohl bez dalšího uzavřít, že nejsou splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.

20. Lze přisvědčit žalobci, že pro účely unijní doplňkové ochrany je možné, že Soudní dvůr EU přistoupí k nějaké autonomní definici civilisty po vzoru autonomní definice vnitrostátního ozbrojeného konfliktu (srov. rozsudek SD EU C-285/12 ve věci Diakité ze dne 30. 1. 2014). Ve skutkových poměrech nynějšího případu však není třeba řešit a hledat možné shody či rozdíly, neboť na posouzení věci to nemůže nic změnit.

21. Je důvod pro autonomní pojetí pojmů ozbrojený konflikt a nerozlišující násilí, neboť ty v režimu doplňkové ochrany sledují účel vysoké míry ochrany jednotlivců. Oproti tomu v režimu mezinárodního humanitárního práva tyto pojmy určují především to, jaká se uplatňují pravidla a za jakých podmínek jsou incidenční ztráty na civilním obyvatelstvu sice nechtěné, ale v zásadě legální (např. při dodržení zásady rozlišování a přiměřenosti). Humanitární právo tedy také chrání jednotlivce, ale ne absolutně, protože zároveň upírá svou pozornost na možnost ozbrojených sil pokračovat v konfliktu legálním způsobem. Srov. Querton, Ch. Protection from Indiscriminate Violence in Armed Conflict: The Scope of Subsidiary Protection in the European Union. International Journal of Refugee Law. Volume 37, Issue 1. Oxford: Oxford University Press, 2025, str. 44 a násl.

22. V použití pojmů civilista a kombatant podle humanitárního práva a podle kvalifikační směrnice však není sledován nějaký podstatně odlišný účel: jde o odlišení zásadně chráněné skupiny civilistů od zásadně nechráněné skupiny kombatantů:

23. V mezinárodním humanitárním právu mají kategorie civilisty a kombatanta párovou povahu – kdo není kombatantem, je považován za civilistu. Civilisté nesmí být předmětem útoků a tuto ochranu ztrácí, pokud se přímo účastní nepřátelských akcí. Kombatanty jsou zásadně příslušníci ozbrojených sborů a mohou být předmětem útoků. Tomu odpovídá, že takové osoby jsou legálním a legitimním cílem útoku, a to zásadně po celou dobu jejich postavení kombatanta případně civilisty bez ochrany (srov. čl. 48, 51 odst. 2, 3 Dodatkového protokolu I k Ženevským úmluvám z 12. 8. 1949 č. 168/1991 Sb.).

24. Toto rozlišování i jeho účel platí i doplňkovou ochranu. Jejím účelem je sice vysoká míra ochrany jednotlivců, ale ne těch, kteří se do bojů přímo zapojují (srov. cit. rozsudek NSS č. j. -68). Soud proto pro posouzení této otázky bude vycházet z pravidel mezinárodního humanitárního práva. Z výše uvedených obecných důvodů i jejich aplikace níže je zřejmé, že to dostačuje. Unijní právo by žalobci autonomně přiznávalo možná ještě vyšší ochranu, což ale pro posouzení případu není nezbytné.

25. Žalovaný konstatoval, že žalobce není civilista jen z toho důvodu, že žalobce v minulosti absolvoval povinnou vojenskou službu a stále podléhá branné povinnosti. To je posouzení zjevně nesprávné, a to i jen v režimu mezinárodního humanitárního práva.

26. Podle čl. 50 Dodatkového protokolu I je civilní osoba taková osoba, která nepatří do žádné z kategorií osob uvedených v článku 4 A body 1, 2, 3, nebo 6 třetí ženevské úmluvy a nepatří do kategorie definované v čl. 43 tohoto dodatkového protokolu. V případě pochybnosti, zda osoba je civilní osobou, bude taková osoba považována za osobu civilní. Podle čl. 43 odst. 2 dodatkového protokolu jsou kombatanty příslušníci ozbrojených sil strany v konfliktu (s výjimkou zdravotnického a duchovního personálu), tzn. že mají právo se přímo účastnit nepřátelských akcí. Tato definice v zásadě odpovídá i mezinárodnímu obyčejovému právu (srov. rozsudek odvolacího senátu ICTY ve věci sp. zn. IT-95-14-T Tihomir Blaškić ze dne 29. 7. 2004, odst. 110).

27. Žalobce se aktuálně neúčastní bojů proti Ruské federaci, takže nemůže být kombatantem z tohoto důvodu.

28. Žalobce není kombatantem ani z důvodu, že potenciálně podléhá mobilizaci a že je vojákem v záloze. Melzer, N. Interpretive guidance on the notion of direct participation in hostilities under international humanitarian law. Ženeva: International Committee of the Red Cross, 2009, str. 25.

Toto postavení z něj totiž nečiní aktuálního příslušníka ozbrojených sil Ukrajiny, ale pouze příslušníka potenciálního. Dinstein, Y. The conduct of hostilities under the law of international armed conflict. Cambridge: Cambridge University Press, 2010, str. 147–148.

Civilisté jsou totiž osoby, kterou nejsou nebo již nejsou členy ozbrojených sil (srov. rozsudek prvostupňového senátu ICTY ve věci sp. zn. IT-95-14-T Tihomir Blaškić ze dne 3. 3. 2000, odst. 180). Osoby v postavení vojáků v záloze jsou civilisty do doby, než jsou mobilizovány a nastoupí do aktivní služby, tj. jsou začleněny do organizované struktury a podřízeny velení odpovědnému za chování podřízených (srov. rozsudek prvostupňového senátu ICTY ve věci sp. zn. IT-04-74 Jadranko Prlić a ostatní ze dne 29. 5. 2013, sv. 3, odst. 618–620, ve spoj. s rozsudkem odvolacího senátu ze dne 29. 11. 2017, odst. 366).

29. Závěr zastávaný žalovaným by vedl k absurdnímu důsledku, že kterýkoliv bývalý voják vojenské základní služby dosud schopný vykonávat vojenskou činnou službu by byl eo ipso kombatantem, a tím i legálním cílem případného útoku v rámci ozbrojeného konfliktu, a to i mimo zóny samotných bojů a bez ohledu na to, zda byl povolán a nastoupil k výkonu služby.

30. Protože žalovaný neučinil skutková zjištění vedoucí k závěru, že by žalobce byl aktuálně zařazen k vojenské činné službě, nemohl konstatovat, že žalobce je kombatantem. V takovém případě je žalobce civilistou.

Míra nerozlišujícího násilí

31. Protože žalovaný nepovažoval žalobce za civilistu, nezabýval se dalšími otázkami vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, tj. mírou nerozlišujícího násilí a s tím spojenou otázkou reálného ohrožení žalobce v oblasti původu žalobce, popřípadě jeho možností využít vnitrostátního přesídlení.

32. Zdejší soud v tomto roce opakovaně akceptoval, že právě možnost vnitrostátního přesídlení do bezpečnějších oblastí Ukrajiny představuje dostatečnou ochranu před nerozlišující násilím. Jde však o závěr podmíněný aktuálními skutkovými okolnostmi, které ve věci žalobce nebyly ani zjišťovány ani hodnoceny. Rozhodnutí žalovaného je tedy nesprávné a v řadě nezbytných otázek zcela nedostatečné. Soud tedy k těmto otázkám nebude za žalovaného doplňovat dokazování ani právní hodnocení.

V. Závěr

33. Žalovaný posoudil rozhodnou otázku postavení civilisty nesprávně a na základě toho neprovedl dostatečné hodnocení dalších otázek, zejména otázky míry nerozlišujícího násilí. Soud proto naříkané rozhodnutí zrušil v části týkající se doplňkové ochrany a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1, 4, 5 s. ř. s; rozsudek NSS č. j. -27 ze dne 7. 3. 2014).

34. V dalším řízení se žalovaný bude zabývat aktuální situací na Ukrajině a jejím předpokládaným vývojem. K tomu potřebuje znát zcela aktuální situaci včetně počtů zranění a úmrtí i možného směřování konfliktu s ohledem na možné oslabení vojenské a technologické podpory Ukrajiny, a tedy i její možnosti bránit civilní obyvatelstvo.

35. Na základě toho žalovaný bude hodnotit povahu a rozsah konfliktu a míru ohrožení civilistů, včetně okolností individualizujících hrozící újmu. Takové okolnosti mohou spočívat zejména v předchozím utrpění vážné újmy, nemožnosti nalézt účinnou ochranu v jiné části země původu nebo v dalších osobních či rodinných faktorech zvyšujících riziko, že se žalobce stane obětí nerozlišujícího násilí.

Náklady řízení

36. Žalobce měl ve věci proti úspěch a náleží mu proto náhrada nákladů řízení proti žalovanému ( věta první ). Tato náhrada činí 96 Kč za hotové výdaje na zaslání žaloby.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu do dvou týdnů od jeho doručení. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.

Plzeň 19. října 2026

Mgr. Jan Šmakal v.r.

soudce

Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K.