Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
45 A 26/2026 - 27.pdf
PDF · 0 B
No categories available
45 A 26/2026 - 27
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Vadimem Hlavatým ve věci
žalobkyně: T. T. D., narozena X
státní příslušnost: Vietnamská socialistická republika
zastoupena advokátem Mgr. Markem Sedlákem
se sídlem Kašparovo náměstí 2271/5, Praha 8
proti
žalovanému: Generální konzulát České republiky v Drážďanech
se sídlem Erna-Berger-Straße 1, Neustadt, Drážďany, Spolková republika Německo
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2026, č. j. 3539-2/2026-MZV/DRAZVO,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Obsah žaloby
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo o její žádosti o vydání zaměstnanecké karty rozhodnuto tak, že žádost je nepřijatelná, neboť byl ve smyslu § 169h odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců “), v příslušném kalendářním měsíci na příslušném zastupitelském úřadu podán maximální počet žádostí stanovený pro jednotlivé druhy oprávnění k pobytu zákonem nebo nařízením vlády.
2. Žalobkyně v žalobě uvedla, že má povolen dlouhodobý pobyt v Maďarsku, na jeho základě tam pobývá nepřetržitě po dobu delší než dva roky. Proto podala prostřednictvím svého zástupce u zastupitelského úřadu ČR v Budapešti (dále jen „ZÚ Budapešť“), jenž je místně příslušným zastupitelským úřadem dle § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců, žádost o zaměstnaneckou kartu spolu s žádostí o upuštění od povinnosti osobního podání.
3. O žalobkynině žádosti však nerozhodl ZÚ Budapešť, nýbrž žalovaný. Žalobkyně namítla, že žalovaný není místně příslušný k řízení o její žádosti. Žalovaný k tomu v napadeném rozhodnutí uvedl, že mu ZÚ Budapešť žádost žalobkyně postoupil na základě § 4 odst. 4 zákona č. 150/2017 Sb. , o zahraniční službě (dále jen „zákon o zahraniční službě “), ve spojení s rozhodnutím ministra zahraničních věcí č. 2/2026 ze dne 10. 3. 2026, o stanovení územních obvodů (místní příslušnosti) zastupitelských úřadů České republiky v zahraniční pro příjem vízových nebo pobytových žádostí (dále jen „rozhodnutí č. 2/2026“).
4. Žalobkyně měla za to, že § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě nedává ministrovi zahraničních věcí kompetenci měnit místní příslušnost zastupitelských úřadů stanovenou § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně citovala příslušnou důvodovou zprávu, dle níž „[m]inistr ve svém rozhodnutí nemůže stanovit rozsah výkonu činnosti, který by přesahoval právní rámec daný platnou právní úpravou nebo s ní byl v rozporu“.
5. Žalobkyně podotkla, že rozhodnutí č. 2/2026 neodkazuje na žádný právní předpis. Dle žalobkyně je nesprávná i forma tohoto rozhodnutí. Nejedná se o individuální správní akt, svým obsahem se jedná o normativní právní akt. Takový normativní právní akt musí mít formu vyhlášky ve smyslu čl. 79 odst. 3 Ústav y a musí být odpovídajícím způsobem přijat a zveřejněn.
6. Žalobkyně uzavřela, že pokud by o její žádosti vedl řízení místně příslušný ZÚ Budapešť, pro který nejsou stanoveny žádné maximální počty žádostí, pak by pro ni nebyly relevantní kvóty stanovené pro žalovaného.
Vyjádření žalovaného
7. Žalovaný navrhl žalobu odmítnout, nebo zamítnout. Uvedl, že žalobkyně byla již před podáním žádosti ze strany ZÚ Budapešť informována, že místně příslušným k řízení o žádosti je žalovaný. Žalovaný měl za to, že žalobu je nutné odmítnout, protože žalobkyně je osobou zjevně neoprávněnou k podání žaloby. Žalobkyně nebyla zkrácena na svých právech, jelikož v Maďarsku se žádosti o víza v souladu s rozhodnutím č. 2/2026 nepřijímají. Právě proto nejsou pro ZÚ Budapešť nařízením vlády č. 220/2019 Sb. stanoveny žádné kvóty.
8. Žalovaný poukázal na to, že dle čl. 4 odst. 2 Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích jsou sídlo konzulárního úřadu, jeho klasifikace a konzulární obvod určovány vysílajícím státem a podléhají schválení přijímajícího státu. Možnost akreditace šéfa mise pro více států pak upravuje čl. 5 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích. Pravomoc vysílajícího státu se ve vztahu k přijímajícím státům realizuje formou verbální nóty; ve vztahu k místní příslušnosti v rámci výkonu správních činností pak rozhodnutím ministra podle § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě, kdy vymezí rozsah konzulárních činností podle hlavy V. tohoto zákona, zde konkrétně podle jeho § 16 odst. 1 písm. l). Rozhodnutí ministra zahraničních věcí je veřejně dostupné na webových stránkách Ministerstva zahraniční věcí.
9. Žalovaný citoval z důvodové zprávy § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě. Dále citoval z důvodové zprávy k zákonu č. 173/2023 Sb. novelizujícímu zákon o pobytu cizinců , kdy dříve platný § 182 odst. 3 tohoto zákona stanovil, že Ministerstvo zahraničních věcí vyhláškou stanoví pro účely podávání žádostí o oprávnění k pobytu územní obvod zastupitelských úřadů. Dle této důvodové zprávy: „Pro účely podávání žádostí o oprávnění k pobytu bude územní obvod jednotlivých zastupitelských úřadů, a to spolu s osobním rozsahem jejich činnosti v této oblasti a s výčtem druhů žádostí o pobytová oprávnění jimi zpracovávaných, upraven ve vnitřním předpisu Ministerstva zahraničních věcí.“.
10. K žalobkyní zmiňované podmínce nepřetržitého pobytu po dobu dvou let, kterou rovněž zakotvil novelizační zákon č. 173/2023 Sb. , žalovaný opět citoval důvodovou zprávu, dle níž je smyslem této podmínky zabránit účelové volbě zastupitelského úřadu za pomoci získání dlouhodobého nebo trvalého pobytu v zemi, v níž lze získat relativně snadno.
11. Žalovaný dodal, že ZÚ Budapešť není místně příslušný pro celou vízovou a pobytovou agendu již od 1. 1. 2011. Od roku 2011 Ministerstvo zahraničních věcí postupně soustředilo vízovou agendu uvnitř schengenského prostoru do několika tzv. vízových center. Od 1. 5. 2023 je jediným místně příslušným zastupitelským úřadem pro celé území schengenského prostoru žalovaný.
12. Žalovaný nesouhlasil s žalobkyní, že není místně příslušný k řízení o její žádosti. Oprávnění žalobkyně podat na místně příslušném zastupitelském úřadě v souladu s § 169g odst. 1 ZPC neukládá žalovanému, resp. Ministerstvu zahraničních věcí, vykonávat vízovou agendu na každém zastupitelském úřadu, kterým ČR disponuje. Stejně tak z tohoto ustanovení nevyplývá povinnost zastupitelský úřad zřídit. Žalobkynina námitka by mohla být relevantní, pokud by ministr zahraničních věcí svým rozhodnutím určil místní příslušnost zastupitelských úřadů tak, že by žalobkyně neměla žádný místně příslušný zastupitelský úřad, u něhož by mohla svoji žádost podat.
13. Žalovaný se neztotožnil s názorem žalobkyně, že rozhodnutí č. 2/2026 má nesprávnou právní formu. Z hlediska teorie normotvorby odpovídá toto rozhodnutí nejspíše zákonem předvídanému internímu normativnímu aktu, který upravuje organizaci a výkon působnosti uvnitř veřejné správy. Zákon o zahraniční službě výslovně svěřuje ministrovi zahraničních věcí kompetenci stanovit rozsah činnosti jednotlivých zastupitelských úřadů. Jeho bezprostředním předmětem tak není vytvoření právní povinnosti cizinců – žadatelů o pobytová oprávnění, ale rozdělení územního rozsahu výkonu působnosti mezi organizační útvary Ministerstva zahraničních věcí. Zastupitelský úřad je přitom dle zákona o zahraniční službě organizačním útvarem ministerstva. Daný výklad potvrzuje i důvodová zpráva k zákonu č. 173/2023 Sb.
14. Žalovaný neměl za to, že určení místní příslušnosti zastupitelských úřadů by muselo mít právní formu vyhlášky. Důvody, proč zákonodárce volil formu rozhodnutí ministra zahraničních věcí, jsou v důvodové zprávě popsány. Jsou to zejména praktické ohledy, jelikož potřeba změny místní příslušnosti některého ze zastupitelských úřadů vzniká takřka každoročně. Žalovanému nepřísluší rozhodnutí zákonodárce jakkoli revidovat. Žalovaný též podotkl, že by se postavení žalobkyně nezměnilo, ani pokud by místní příslušnost žalovaného byla určena vyhláškou, a nikoli rozhodnutím ministra zahraničních věcí.
15. Žalovaný závěrem dodal, že obdobná podání jiných žadatelů zastoupených stejným právním zástupcem byla podána jak na ZÚ Budapešť, tak na dalších nepříslušných zastupitelských úřadech. O některých žalobách již bylo rozhodnuto v řízeních u zdejšího soudu sp. zn. 47 A 8/2026 , 1 A 15/2026 a 49 A 20/2026 .
Replika žalobkyně
16. Žalobkyně v reakci na žalovaným odkazované rozsudky zdejšího soudu odkázala na úpravu § 169h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců pro řešení situace, kdy je žádost podána u místně nepříslušného zastupitelského úřadu. Z ní vyplývá, že zákon o pobytu cizinců ponechává otázku místní příslušnosti zastupitelského úřadu výlučně v působnosti tohoto zákona; nepředpokládá žádný zásah ministra zahraničních věcí.
17. Žalobkyně dále upozornila, že dle § 16 odst. 1 písm. l) zákona o zahraničí službě zastupitelský úřad vykonává v rozsahu vymezeném mj. jinými právními předpisy činnost ve věcech udělování víz a povolování pobytu cizinců. Tímto jiným právním předpisem je dle žalobkyně právě § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
18. Žalobkyně měla za to, že závěry zdejšího soudu v žalobcem citovaných rozsudcích nesprávně vycházejí z odlišné situace, a to že v některých státech nemá ČR žádný zastupitelský úřad. Z toho však dle žalobkyně není možno dovozovat oprávnění ministra zahraničních věcí přesouvat místní příslušnost pro přijímání pobytových žádostí na zastupitelský úřad v jiném státě i za situace, kdy v dotčené zemi zastupitelský úřad zřízen je.
19. Dále dle žalobkyně není zřejmé, na základě čeho žalovaný tvrdí, že ZÚ Budapešť není místně příslušný k podání žádosti o zaměstnaneckou kartu již od 1. 1. 2011. Stejně tak není zřejmé, na základě čeho žalovaný tvrdí, že od 1. 5. 2023 měl být jediným místně příslušným zastupitelským úřadem pro schengenský prostor žalovaný. To odporuje tehdy platné právní úpravě, tj. § 182 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, ve znění do 30. 6. 2023 a vyhlášce ministerstva zahraničních věcí č. 35/2020 Sb. , účinné od 15. 2. 2020 do 30. 6. 2023.
20. Žalobkyně závěrem zopakovala, že zákonem zaručené právo na podání žádosti u místně příslušného zastupitelského úřadu jí nemůže být odejmuto vnitřním organizačním opatřením ministerstva zahraničí (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobo d).
Posouzení žaloby soudem
21. Soud úvodem konstatuje, že žaloba nebyla podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou ve smyslu § 46 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní (dále jen „s. ř. s. “). Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, č. j. 4 As 50/2004 , Sb. NSS 1043/2007, lze odmítnutí návrhu proto, že byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou, vyhradit pouze případům nedostatku procesní legitimace a jen zcela zjevným nedostatkům legitimace hmotné, zjistitelným bez pochyb okamžitě, zpravidla již z návrhu samotného.
22. Žalovaný se domnívá, že žalobkyně nebyla zkrácena na svých právech, jelikož v Maďarsku se žádosti o víza v souladu s rozhodnutím č. 2/2026 nepřijímají. Žalovaný tedy tvrdí, že je u žalobkyně dán nedostatek legitimace hmotné. Žalobkyně ovšem zmíněný závěr žalovaného v žalobě rozporuje, neboť považuje ZÚ Budapešť za místně příslušný pro řízení o její žádosti. O zjevném nedostatku legitimace hmotné lze hovořit např. tehdy, kdy navrhovatel tvrdí porušení práva, jehož již pojmově vůbec nemůže být nositelem, nebo pokud se ho napadené rozhodnutí nebude vůbec týkat. To však není případ žalobkyně. Napadené rozhodnutí se týká její žádosti, které nebylo vyhověno, je proto zjevné možné dotčení na jejích právech. Každému účastníkovi správního řízení přitom svědčí právo, aby o jeho věci vedl řízení místně příslušný správní orgán. Otázka, zda se tak stalo, je předmětem věcného přezkumu žaloby soudem níže. Ostatně ani jiní samosoudci zdejšího soudu obdobné žaloby neodmítly, nýbrž zamítly.
23. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s. s. ř. s. ). Vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ).
24. Soud v souladu s § 51 s. ř. s. s. ř. s. rozhodl ve věci bez jednání, protože účastníci s tímto postupem neprojevili nesouhlas.
25. Soud po posouzení věci dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
26. Podle § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců žádost je dále nepřijatelná, pokud byl v příslušném kalendářním měsíci na příslušném zastupitelském úřadu podán maximální počet žádostí stanovený pro jednotlivé druhy oprávnění k pobytu zákonem nebo nařízením vlády vydaným podle § 31a nebo § 181b odst. 1. Do maximálního počtu žádostí se zahrnují i žádosti, které jsou nepřijatelné z důvodu uvedeného v odstavci 1 nebo 2.
27. Podle § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců, pokud se žádost o udělení dlouhodobého víza a žádost o vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu podává na zastupitelském úřadu, je cizinec oprávněn podat žádost pouze na zastupitelském úřadu ve státě, jehož je občanem, popřípadě ve státě, jenž vydal cestovní doklad, jehož je držitelem, nebo ve státě, ve kterém má povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt a ve kterém oprávněně pobývá nepřetržitě po dobu nejméně 2 let.
28. Podle § 4 odst. 1 zákona o zahraniční službě zastupitelský úřad je organizační útvar ministerstva [zahraničních věcí] zřízený za účelem plnění úkolů služby v zahraničí.
29. Podle § 4 odst. 3 zákona o zahraniční službě zastupitelské úřady zřizuje a ruší ministr zahraničních věcí České republiky (dále jen "ministr") po projednání se státním tajemníkem ministerstva. Před zřízením nebo zrušením zastupitelského úřadu podle odstavce 2 písm. a), b) a e) informuje ministr vládu České republiky (dále jen "vláda").
30. Podle § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě ministr [zahraničních věcí] stanoví rozsah činnosti zastupitelského úřadu, včetně toho, zda bude tuto činnost vykonávat pro více států, popřípadě též vymezí rozsah výkonu činností podle hlav IV a V.
31. Podle § 16 odst. 1 písm. l) zákona o zahraniční službě (součást hlavy V zákona) zastupitelský úřad vykonává v rozsahu vymezeném tímto zákonem, jinými právními předpisy, mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a v souladu s právním řádem přijímajícího státu činnost ve věcech udělování víz a povolování pobytu cizinců.
32. Soud nepřisvědčuje tezi žalobkyně, že místně příslušným k vyřízení její žádosti byl ZÚ Budapešť, a nikoli žalovaný.
33. Obdobnou otázkou se zdejší soud zabýval v rozsudku ze dne 3. 9. 2026, č. j. 47 A 8/2026 -31; tamější žalobce měl rovněž povolený dlouhodobý pobyt v Maďarsku. Zdejší soud dospěl k závěru, že zákon o zahraniční službě představuje dostatečné zákonné zmocnění pro určení toho, že místně příslušným pro podání žádosti o zaměstnaneckou kartu pro žadatele z území schengenského prostoru je žalovaný. Citovaný rozsudek byl napaden kasační stížností, o níž nebylo dosud rozhodnuto. Soud se však se závěry citovaného rozsudku plně ztotožňuje, neshledal proto důvod pro přerušení řízení. Ostatně také další samosoudci zdejšího soudu citovaný rozsudek následovali (sp. zn. 1 A 15/2026 a 49 A 20/2026 ).
34. Odůvodnění citovaného rozsudku lze shrnout tak, že cizinec musí až na výjimky podat žádost o zaměstnaneckou kartu na zastupitelském úřadě (§ 42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců), a to ve státě: a) jehož je občanem, b) jenž vydal cestovní doklad, jehož je držitelem, nebo c) ve státě, ve kterém má povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt a ve kterém oprávněně pobývá nepřetržitě po dobu nejméně 2 let (§ 169g odst. 1 téhož zákona). Ze správního spisu plyne, že žalobkyně je občankou Vietnamské socialistické republiky, držitelkou vietnamského pasu a přes dva roky pobývá v Maďarsku. Na první pohled by tak její žádost měl vyřizovat zastupitelský úřad jednoho z těchto dvou států.
35. Organizační uspořádání jednotlivých zastupitelských úřadů je ovšem plně v gesci žalovaného, resp. ministra zahraničních věcí. Zastupitelské úřady jsou totiž organizační útvary žalovaného (§ 4 odst. 1 zákona o zahraniční službě) a ministr zahraničních věcí je oprávněn stanovit rozsah činnosti konkrétního zastupitelského úřadu a jeho územní obvod, tedy zda bude činnost vykonávat pro více států (§ 4 odst. 4 téhož zákona). Toto oprávnění dopadá také na agendu udělování víz a povolování pobytu cizinců [§ 16 odst. 1 písm. l) téhož zákona].
36. Uvedená ustanovení zákona o zahraniční službě představují lex specialis k § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Příslušný zastupitelský úřad se tedy sice primárně určí podle jednoho z kritérií uvedených v § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců, následně je však zapotřebí vzít v potaz organizační uspořádání jednotlivých zastupitelských úřadů určené rozhodnutím ministra zahraničních věcí podle § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě. Je tak nutné zkoumat, zda v určité agendě nedošlo k „přesunutí příslušnosti“ z jednoho zastupitelského úřad na jiný, resp. zda zastupitelský úřad neleží v územním obvodu jiného úřadu. Až tímto způsobem lze zjistit finální příslušnost zastupitelského úřadu pro vyřízení dané žádosti (zde o zaměstnaneckou kartu). Nejde přitom o změnu místní příslušnosti stricto sensu, kterou vymezuje zákon o pobytu cizinců v § 169g odst. 1 , ale o organizační uspořádání činnosti jednotlivých zastupitelských úřadů.
37. Jinými slovy tedy činnost zastupitelského úřadu státu, a) jehož je žadatel občanem, b) jehož má cestovní doklad, či c) v němž nejméně 2 roky nepřetržitě pobývá (§ 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců) může ve skutečnosti a v souladu s právem vykonávat zastupitelský úřad jiného státu. Na tom nelze spatřovat nic nezákonného. ČR nemá povinnost mít zřízen zastupitelský úřad v každé zemi světa, a i když je v dané zemi zřízen, nemá povinnost zajistit na něm výkon pobytové agendy. Zákonné zmocnění ministra zahraničních věcí k tomu, aby zastupitelské úřady vhodně organizačně uspořádal, se proto jeví jako logické a racionální.
38. Nelze přisvědčit ani tomu, že tento přesun místní příslušnosti vedl k posouzení žádosti jako nepřijatelné. Premisa, že by k posouzení žádosti jako nepřijatelné nedošlo, pokud by se jí zabýval ZÚ Budapešť, poněvadž u něj nejsou stanoveny nulové kvóty pro žadatele z Vietnamské socialistické republiky, je mylná. Neexistence kvót pro ZÚ Budapešť je jen logickým důsledkem toho, že jediným příslušným zastupitelským úřadem pro podání žádostí z celého území schengenského prostoru je na základě rozhodnutí č. 2/2026, vydaného v souladu se zákonným zmocněním, žalovaný.
39. V podrobnostech pak soud odkazuje na body 27–39 citovaného rozsudku.
40. Argumentaci, kterou žalobkyně doplnila po konfrontaci s rozsudky zdejšího soudu, nelze přisvědčit. Poukaz žalobkyně na § 169h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, jenž odkazuje na příslušnost zastupitelského úřadu dle § 169g téhož zákona, nemění nic na výše uvedeném. Jedná se pouze o odkaz na ustanovení zákona, které je třeba vykládat v kontextu § 4 odst. 4 a příslušného rozhodnutí ministra zahraničních věcí. To ovšem žalobkyně pomíjí.
41. Totéž platí pro poukaz žalobkyně na § 16 odst. 1 písm. l) zákona o zahraničí službě ve spojení s § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Ani zde žalobkyně nedbá na kontext § 4 odst. 4 a příslušného rozhodnutí ministra zahraničních věcí.
42. Žalobkyně rovněž dezinterpretuje závěry rozsudků zdejšího soud. Dle jejího názoru zdejší soud vycházel z toho, že v některých státech nemá ČR žádný zastupitelský úřad, pročež se oprávnění ministra zahraničních věcí dle § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě jeví logickým. V Maďarsku ovšem zastupitelský úřad zřízen je. Jak již soud stručně uvedl výše ve shrnutí rozsudku sp. zn. 47 A 8/2026 , ten je postaven na závěru, že „nelze požadovat, aby Ministerstvo zahraničních věcí zajišťovalo výkon pobytové agendy ve všech státech světa (u žádného státu nelze a priori vyloučit, že budou dány podmínky pro jeho příslušnost k nabrání žádosti podle § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců), resp. na každém zastupitelském úřadu, který Česká republika zřizuje“ (bod 37). Citovaný rozsudek tedy neuvádí, že oprávnění ministra zahraničních věcí dle § 4 odst. 4 zákona o zahraniční lze uplatnit jen tehdy, pokud není v určité zemi zřízen zastupitelský úřad. Naopak výslovně počítá s tím, že se toto oprávnění vztahuje i na případy, kdy je v určité zemi zastupitelský úřad. Neexistuje totiž povinnost, aby všechny zastupitelské úřady vykonávaly veškerou agendu, která tomuto typu správního orgánu obecně přináleží, což je dáno zákonným zmocněním ministra zahraničních věcí k úpravě rozsahu činnosti jednotlivých zastupitelských úřadů.
43. Soud závěrem dodává, že považuje za bezpředmětné zabývat se pravdivostí tvrzení žalovaného, že ZÚ Budapešť není místně příslušný k podání žádosti o zaměstnaneckou kartu již od 1. 1. 2011 a že od 1. 5. 2023 měl být jediným místně příslušným zastupitelským úřadem pro schengenský prostor žalovaný. Tyto teze nejsou obsaženy v napadeném rozhodnutí (nejde tedy o důvod, natož nosný důvod, rozhodnutí), žalovaný je uvedl jen ve vyjádření k žalobě a pouze pro dokreslení situace, jak se historicky vyvíjel příjem žádostí. Vypořádání tohoto tvrzení by proto nemělo žádný vliv na rozhodnutí soudu, pro nějž je podstatný skutkový a právní stav, který tu byl v době rozhodování žalovaného.
Závěr
44. Soud tudíž neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. zamítl.
45. Ve druhém výroku soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně nebyla ve sporu úspěšná a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v řízení nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 22. října 2026
Vadim Hlavatý v.r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje M. S.