Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
42 A 1/2025 - 61.pdf
PDF · 0 B
No categories available
42 A 1/2025 - 61
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci
žalobce:
S. A., narozený dne X
státní příslušnost Republika Severní Makedonie
bytem X
zastoupen obecnou zmocněnkyní M. J.
bytem X
proti
žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců
sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2024, č. j. MV-155886-4/SO-2024,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2024, č. j. MV-155886-4/SO-2024, jímž byl změněn výrok rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 9. 9. 2024, č. j. OAM-43592-17/DP-2023 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) tak, že se žádost zamítá a povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání jako osoba samostatně výdělečně činná se podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení s § 37 odst. 2 písm. a) s odkazem na § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neprodlužuje, neboť účastník řízení nepředložil ve stanovené lhůtě doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Správní orgán prvního stupně žádost žalobce zamítl s odkazem na ustanovení § 56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců. Nedostatek žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobého pobytu spočíval v nedoložení potvrzení orgánů Celní správy České republiky o bezdlužnosti v souladu s ustanovením § 46 odst. 7 písm. d) zákona o pobytu cizinců.
Žaloba
2. Žalobce v žalobě namítal, že žalobou napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy, konkrétně s § 2 odst. 3, odst. 4, § 3, § 19 a násl. a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“).
3. Žalovaný vyslovil nesouhlas se závěrem žalovaného, že žalobce nedoložil zákonnou náležitost žádosti, a to doklad o bezdlužnosti u orgánů celní správy, a že nastalý stav svědčí o nedostatečné procesní aktivitě žalobce v průběhu správního řízení. Uvedl, že žalovaný opomenul, že žalobce sám z vlastní iniciativy dokládal další listiny, a to po poradě s pracovnicí správního orgánu prvního stupně dne 25. 7. 2024. Tvrdil, že tato pracovnice mu předala lístek, na kterém označila chybějící přílohy, ale doklad o bezdlužnosti u orgánů celní správy na něm uveden nebyl. K tomu žalobce s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2021, č. j. 43 A 148/2018-39, namítal, že se nedoložení dokladu o bezdlužnosti u orgánů celní správy je toliko formálním nedostatkem žádosti, který se i přes vzájemnou součinnost nepodařilo zhojit. Žalobce se nevyhýbal tomu, aby si správní orgány mohly samy ověřit, zda existuje případný dluh žalobce vůči státu. Právě proto, že žalobce poskytoval v průběhu řízení součinnost, domníval se, že za nedostatečně zjištěný skutkový stav zodpovídají správní orgány.
4. Dále žalobce namítal, že žalovaný nedostatečně reflektoval odvolací námitku žalobce, že se žalobce osobně dotazoval na pracovišti správního orgánu prvního stupně na chybějící přílohy žádosti, tedy až v období po doručení výzvy k odstranění vad žádosti ze dne 31. 5. 2024.
5. Žalobce uvedl, že na území České republiky pobývá nepřetržitě několik let, v průběhu kterých opakovaně žádal o prodloužení dlouhodobého pobytu a vždy poskytoval správním orgánům potřebnou součinnost.
6. Žalobce nesouhlasil s konstatováním žalovaného, že povolení k dlouhodobému pobytu je ze své povahy pobytem dočasným a očekává se návrat do domovské země. Žalobce uvedl, že splnil pětiletou podmínku pobytu pro vydání povolení k trvalému pobytu, o který by rád usiloval, a že argumentace žalovaného zcela opomíjí právě nutnost nejprve splnit minimální dobu pobytu na území, pokud cizinec hodlá na území pobývat trvale.
Vyjádření žalovaného k žalobě
7. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný trval na správnosti a zákonnosti napadeného rozhodnutí, odkázal na jeho obsah a navrhl žalobu zamítnout pro nedůvodnost. Uvedl, že žaloba oproti odvolání neobsahuje žádnou novou relevantní argumentaci, která by správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí zpochybnila.
8. Dále žalovaný sdělil, že napadené rozhodnutí není nezákonné, věcně nesprávné, vnitřně rozporné, ani nepřezkoumatelné. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaný vypořádal se všemi odvolacími námitkami a nedošlo k porušení práv žalobce. Dle názoru žalovaného správní orgán prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu, jaký mu žalobce umožnil. Stav, kdy rozhodné skutečnosti i přes trpělivost správního orgánu prvního stupně zjištěny nebyly, lze přičíst výhradně žalobci. Jednalo se o náležitost žádosti, kterou byl povinen doložit žalobce, na uvedeném nemůže změnit ani předložení jiných/dalších náležitostí žádosti ani neformální a nezávazné poskytnutí informace ze strany úředních osob. Rozhodnou zůstává toliko písemná výzva k odstranění vad žádosti, která byla žalobci doručena.
9. Dále žalovaný uvedl, že povinností žalovaného nebylo reagovat na každou dílčí námitku žalobce a že bod 6 odvolání ani nebyl odvolací námitkou, ale pouhým popisem skutkového stavu. Dále zdůrazňoval, že výzva (k odstranění vad žádosti) byla žalobci doručena dne 17. 6. 2024 a žalobce na ni nijak nereagoval, nemůže tedy nyní tvrdit, že poskytoval veškerou součinnost. Vyhovění předchozím žádostem není v této věci relevantní.
10. Žalovaný uvedl, že žalobce musel pamatovat na to, že je účastníkem správního řízení a že mu proto správní orgán bude doručovat písemnosti a zajistil si přebírání poštovních zásilek. Ve spise je založeno poučení o možnostech doručování, které žalobce dne 4. 10. 2023 podepsal.
11. Žalovaný nesouhlasil s argumentací žalobce, že v důsledku napadeného rozhodnutí přišel o možnost požádat o povolení k trvalému pobytu. Žalobce zde žije celou řadu let a kdyby měl o toto pobytové oprávnění skutečný zájem, tak si o něj mohl a měl požádat.
12. Na závěr žalovaný shrnul, že své rozhodnutí považuje za přezkoumatelné a vydané v souladu se zásadou zákonnosti a ustanovením § 2 odst. 4 s. ř. a navrhl, aby soud žalobu zamítl a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Jednání soudu
13. Při jednání soudu konaném dne 1. 9. 2026 obecná zmocněnkyně žalobce odkázala na písemné vyhotovení žaloby. Dále zevrubně popsala průběh předmětného řízení před správními orgány a své jednání u správního orgánu prvního stupně v souvislosti s nahlížením do spisu a seznamováním s podklady pro rozhodnutí. Obecná zmocněnkyně uvedla, že vyřizuje pobytové záležitosti pro všechny pracovníky v jejich společnosti a za celou dobu se jí nestalo, že by s nějakým pobytovým povolením měli problém. K nahlížení do spisu a seznámení s podklady k rozhodnutí obecná zmocněnkyně uvedla, že si nebyla vědoma významu tohoto úkonu. Do spisu nahlédla v souvislosti s návštěvou správního orgánu prvního stupně z důvodu vyřizování pobytového oprávnění jiného zaměstnance. Na důkladné prohlédnutí spisu nebyl čas, protože pracovnice již měla objednaného jiného klienta. Obecná zmocněnkyně zdůraznila, že si nebyla vědoma významu jejího podpisu na protokolu o nahlížení do spisu a seznámení s podklady rozhodnutí. Dále zdůraznila, že žalobce je zcela bezproblémový cizinec, který si řádně plní své závazky po celou dobu devatenácti let, co již pobývá v České republice. Obecná zmocněnkyně v reakci na rekapitulaci správního spisu uvedla, že je překvapená, že si žalobce nevyzvedl doporučené zásilky doručované na jeho adresu. Není to jeho běžné chování.
14. Sám žalobce k věci uvedl, že trvá na tom, že vždy všechno dělal správně. Nemá žádné dluhy a nepáchal žádné přestupky ani trestné činy. Neví proč se mu to stalo, když se snaží vše dělat řádně. Pracuje v České republice od roku 2006.
15. Pověřený pracovník žalovaného odkázal na vyjádření k žalobě. Zdůraznil, že závazná byla písemná výzva, která byla žalobci řádně doručena a ve které bylo uvedeno vše co bylo třeba doložit. Dále upozornil na to, že požadovaný doklad nesplňoval podmínky již v době předložení žádosti. Nedošlo tedy ke vzniku nutnosti doložit potřebný doklad v důsledku délky řízení před správním orgánem. V době podání žádosti byl předmětný doklad starší než zákonem požadovaných 30 dnů. Od seznámení se se spisovým materiálem uplynul další měsíc, v průběhu kterého mohl být potřebný doklad ze stany žalobce předložen. Pověřený pracovník žalovaného rovněž poukázal na skutečnost, že žalobce byl poučen, že pokud nebude řádně přebírána pošta na adrese hlášeného pobytu bude možné zásilky doručovat prostřednictvím fikce při dodržení právních předpisů.
Posouzení věci soudem
16. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v § 75 odst. 2 věty první citovaného zákona. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 71 odst. 2 a § 72 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s.
17. Před vlastním meritorním projednáním žaloby je soud povinen se zabývat otázkou, zda jsou splněny podmínky řízení, neboť jejich nedostatek má za následek odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. K podmínkám řízení patří mimo jiné řádná žaloba obsahující žalobní body. V projednávaném případě soud nejprve posoudil, zda všechna žalobní tvrzení jsou přezkoumatelná, přičemž dospěl k závěru, že nikoli.
18. Podle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. „[ž]aloba kromě obecných náležitostí podání (§ 37 odst. 2 a 3) musí obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné.“ Podle § 71 odst. 2 věty třetí s. ř. s. přitom platí, že žalobce může rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. Náležitostmi žalobních bodů se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005–58, ve kterém uvedl: „Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. […..] Právě vyslovené závěry však neznamenají, že bezvadným žalobním bodem je pouze takové skutkové tvrzení, které žalobce přesně subsumuje pod určitá ustanovení zákona. […..] Žalobce tedy svá konkrétní a dostatečně individualizovaná skutková tvrzení nemusí podřazovat pod přesná ustanovení právních předpisů, vždyť přece i nadále platí, že soud zná právo.“ K tomu soud dodává, že není oprávněn namísto žalobce podřazovat pod obecná tvrzení obsažená v žalobě konkrétní skutečnosti plynoucí z obsahu soudního či správního spisu. Obecná tvrzení žalobce o v rozporu napadeného rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně s právními předpisy, konkrétně s § 2 odst. 3, odst. 4, § 3, § 19 a násl. a § 68 odst. 3 s. ř., tak nejsou soudně nepřezkoumatelná pro neurčitost a nejedná se tak o žalobní body podle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Ostatní námitky však náležitosti žalobních bodů splňují, a proto soud přistoupil k meritornímu přezkumu napadnutého správního rozhodnutí žalovaného.
19. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu, po prostudování obsahu předloženého správního spisu a po uskutečněném jednání dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
20. Ze správního spisu soud zjistil tyto podstatné skutečnosti. Žalobce podal dne 4. 10. 2023 žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, a to za účelem podnikání. Ke své žádosti připojil průkazovou fotografii, fotokopii svého cestovního dokladu, souhlas s umístěním sídla, nájemní smlouvu, informační výpis z katastru nemovitostí, platební výměr na daň z příjmu fyzických osob za rok 2022, kopii přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2021, výpis z živnostenského rejstříku ze dne 30. 8. 2023, potvrzení Pojišťovny ministerstva vnitra ze České republiky ze dne 29. 8. 2023 a ze dne 26. 9. 2023 o bezdlužnosti, potvrzení Okresní správy sociálního zabezpečení Most ze dne 4. 9. 2023 o bezdlužnosti, potvrzení Celního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 8. 8. 2023 o bezdlužnosti, potvrzení Finančního úřadu pro Ústecký kraj ze dne 2. 10. 2023 o bezdlužnosti a informativní výpis z informačního systému Pojišťovny ministerstva vnitra ze České republiky ze dne 26. 9. 2023 - přehled předpisů a plateb pojistného za období od 1. 4. 2013 do 31. 8. 2023. Správní orgán prvního stupně dne 14. 2. 2024 vyzval žalobce, aby předložil platný cestovní doklad, protože cestovní doklad, který žalobce přiložil k žádosti, přestal dnem 12. 2. 2024 platit. Následně správní orgán prvního stupně dne 31. 5. 2024 vyzval žalobce, aby do 10 dní od doručení výzvy předložil 1) doklad prokazující, že jeho úhrnný měsíční příjem společně s příjmy s ním posuzovaných osob odpovídá podmínkám uvedeným v § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců, 2) doklad prokazující jeho bezdlužnost u orgánů celní správy České republiky, který nebude starší 30 dnů od podání žádosti, a 3) doklad o cestovním zdravotním pojištění na celou dobu předpokládaného pobytu vč. dokladu o zaplacení pojistného a poučil jej o následcích nevyhovění výzvě. Ve výzvě uvedl, že potvrzení Celního úřadu ze dne 4. 8. 2023 (pozn. soudu: výzva obsahuje písařskou chybu, správně má být uvedeno 8. 8. 2023) přiložené k žádosti nelze akceptovat, protože byl ke dni podání žádosti starší 30 dní. Výzva byla žalobci doručena 16. 6. 2024 a lhůta k doplnění žádosti uplynula dne 26. 6. 2024. Žalobce na výzvu reagoval tím, že dne 30. 7. 2024 správnímu orgánu prvního stupně předložil kopii platebního výměru na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2023 ze dne 7. 5. 2024 a potvrzení Územní správy sociálního zabezpečení pro Ústecký kraj, Liberecký kraj, Královéhradecký kraj a Pardubický kraj ze dne 26. 7. 2024 o bezdlužnosti. Dne 10. 8. 2024 byla žalobci doručena výzva k seznámení s podklady pro rozhodnutí a dne 14. 8. 2024 se obecná zmocněnkyně žalobce dostavila ke správnímu orgánu prvního stupně, předložila toliko generální plnou moc k zastupování žalobce, nahlédla do spisového materiálu a do protokolu svým podpisem stvrdila, že se nechce vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí, doplnit je, ani žádat jejich doplnění. Správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 9. 9. 2024 žádost žalobce zamítl.
21. Dále z obsahu správního spisu plyne, že žalobce dne 27. 9. 2024 podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, ve kterém namítal, že od 31. 5. 2024 nepobýval na území České republiky a spoléhal se, že mu budou písemnosti doručovány do jeho datové schránky, kterou má zřízenou coby podnikatel. Dne 25. 7. 2024 se žalobce dostavil na pobočku Ministerstva vnitra v Chomutově za účelem vlepení vízového štítku do cestovního dokladu, ptal se na stav řízení a pracovník ministerstva mu sdělil, aby obratem doložil výměr daně a doklady o bezdlužnosti vůči České správě sociálního zabezpečení a Všeobecné zdravotní pojišťovně. Namítal, že jeho obecná zmocněnkyně se dostavila dne 13. 8. 2024 v jiné své věci, bylo jí umožněno urychleně nahlédnout do spisu žalobce, ale neměla možnost vyfotit si spisový materiál a učinit jakékoli vyjádření do spisu v projednávané věci. Dále namítal, že se správní orgán prvního stupně nezabýval pobytovou historií a podnikatelskou činností žalobce a nedostatečně posoudil případný zásah rozhodnutí do soukromého života žalobce. K odvolání žalobce přiložil potvrzení o bezdlužnosti u orgánu Celní správy České republiky ze dne 26. 9. 2024. Žalovaný o odvolání žalobce rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím.
22. Podle § 44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců se žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu podává ministerstvu na úředním tiskopisu, na kterém se podává žádost o vydání tohoto povolení. Na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se vztahuje obdobně § 46 odst. 7.
23. Podle § 46 odst. 7 písm. d) zákona o pobytu cizinců je cizinec povinen k žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání předložit doklad prokazující bezdlužnost cizince.
24. Podle § 178e odst. 2 zákona o pobytu cizinců se bezdlužnost prokazuje potvrzeními orgánů Finanční správy České republiky, orgánů Celní správy České republiky, územní správy sociálního zabezpečení a příslušné zdravotní pojišťovny, která nesmí být ke dni podání žádosti starší 30 dnů.
25. Podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo cizinci neudělí dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, jestliže se cizinec na požádání ministerstva nebo zastupitelského úřadu nedostaví k pohovoru nebo nepředloží ve stanovené lhůtě doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti o dlouhodobé vízum nebo jestliže se i přes provedení pohovoru nebo vyhodnocení předložených dokladů nepodaří tyto údaje ověřit.
26. Soud uvádí, že v projednávané věci se jednalo o správní řízení, které bylo zahájeno na žádost žalobce. V rámci tohoto řízení ležela primární povinnost jednat aktivně právě na žalobci. Uvedené mimo jiné znamená předkládat doklady, jejichž předložení mu ukládá zákon (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2020, č. j. 48 A 139/2017–35). Nebylo tedy povinností správních orgánů, aby si po podání žádosti opatřily podklady, které měl dle shora citovaných ustanovení zákona o pobytu cizinců předložit žalobce sám coby žadatel, samy a převzaly tak aktivní roli žalobce v prokazování důvodnosti jeho žádosti. Správní orgán prvního stupně zcela správně posoudil skutkový stav toliko v mezích podané žádosti.
27. Jak je zřejmé z obsahu správního spisu, žalobce v daném případě podal svou žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání jako osoba samostatně výdělečně činná. Žádost však neobsahovala všechny náležitosti stanovené zákonem. Žalobce k ní nepřipojil jednak platný cestovní doklad (resp. předložil cestovní doklad, který pozbyl platnosti) a jednak nepředložil doklady uvedené v § 46 odst. 7 písm. b), d) a g) zákona o pobytu cizinců, nezbytné k ověření splnění podmínek pro prodloužení doby platnosti žalobcem požadovaného pobytového oprávnění. Správní orgán prvního stupně tedy zcela správně podle § 45 odst. 2 správního řádu vyzval žalobce k odstranění vad žádosti. První výzvou požadoval, aby předložil platný cestovní doklad, ve druhé výzvě ze dne 31. 5. 2024, od které se primárně odvíjejí námitky žalobce, správní orgán řádně specifikoval, jaké další doklady je třeba doložit. K jejich doložení žalobci poskytl lhůtu 10 dnů a rovněž jej poučil o negativních důsledcích neodstranění specifikovaných nedostatků podané žádosti.
28. Soud dospěl k závěru, že žalobce byl k odstranění vad žádosti dne 31. 5. 2024 vyzván řádně, když tato výzva obsahovala přesný popis a vysvětlení, jaké konkrétní zákonem stanovené náležitosti žádosti žalobce nesplnil, a podrobný návod, jakým způsobem mají být nedostatky žádosti odstraněny, a řádné poučení. Poskytnutou lhůtu 10 dnů lze vzhledem k možnosti opatřit si a doložit požadované doklady v podstatě obratem považovat za přiměřenou. Výzva byla žalobci doručena prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb tzv. fikcí doručení dne 17. 6. 2024, když zásilka obsahující výzvu byla dne 6. 6. 2024 připravena k vyzvednutí, žalobce si zásilku v úložní době nevyzvedl, proto se 10. dnem po uložení považuje za doručenou (vzhledem k tomu, že poslední den úložní doby připadal na neděli, považuje se za doručenou až následující pracovní den, tedy až 17. 6. 2024). Výzva byla žalobci doručena na adresu, kterou žalobce v žádosti označil jako místo svého pobytu a zároveň i jako adresu pro doručování. Žalobce v podané žádosti ani poté v průběhu řízení před správním orgánem prvního stupně neuvedl, že si přeje doručovat písemnosti jiným způsobem. Ze správního spisu plyne, že žalobce je držitelem datové schránky podnikající fyzické osoby, avšak vzhledem k tomu, že žalobce neidentifikoval svou datovou schránku jako adresu pro doručení, nemá skutečnost, že má zřízenou datovou schránku pro podnikající fyzickou osobu žádný vliv řízení o jeho pobytovém oprávnění. K tomu soud poznamenává, že fyzické osobě je třeba doručovat písemné vyhotovení rozhodnutí, jiných úkonů a další písemnosti způsobem, který odpovídá povaze doručované písemnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2023, č. j. 8 As 19/2023–31, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3887/2017). Řízení týkající se pobytového oprávnění žalobce je otázkou statusovou, která přímo nesouvisí s výkonem podnikatelské činnosti žalobce, proto bylo na místě, aby správní orgány doručovaly žalobci písemnosti jako fyzické osobě, nikoli jako podnikateli. Správní orgány tedy postupovaly naprosto správně, když pominuly, že je žalobce podnikatelem, a nedoručovaly mu písemnosti do datové schránky podnikající fyzické osoby, když o to žalobce výslovně nepožádal. Povinnost doručovat žalobci písemnosti do datové schránky by správní orgány v projednávané věci měly pouze v případě, že by žalobce byl držitelem datové schránky (nepodnikající) fyzické osoby. Žalobce měl povinnost přebírat si písemnosti, případně si zajistit převzetí písemností, na adrese, kterou uvedl do žádosti jako adresu doručovací, mohl si zařídit datovou schránku fyzické osoby případně mohl správnímu orgánu sdělit, kam jinam si přeje, aby mu správní orgán doručoval (a to včetně sdělení elektronické adresy, tedy i datové schránky podnikající fyzické osoby).
29. Žalobce se před vydáním rozhodnutí správního orgánu prvního stupně seznámil s podklady rozhodnutí prostřednictvím své obecné zmocněnkyně dne 14. 8. 2024, která stvrdila svým podpisem, že se s obsahem spisu seznámila a že doplnění podkladů nenavrhuje. K tomu soud pro úplnost doplňuje, že skutečnost, kterou žalobce tvrdil v podaném odvolání, že se jeho zástupkyně dostavila ke správnímu orgánu prvního stupně dne 13. 8. 2024 (také) v jiné své věci a tento den jí bylo umožněno nahlédnout do spisu žalobce jen krátce avšak učinit si fotokopii spisu ani se k němu vyjádřit jí ten den umožněno nebylo, nemá žádný význam pro projednávanou věc, neboť stěžejní je, že v projednávané věci obecná zmocněnkyně prokazatelně měla možnost seznámit se s podklady dne 14. 8. 2024. Neobstojí ani případné tvrzení žalobce, že o výzvě ze dne 31. 5. 2024 k odstranění vad žádosti (vzhledem k tomu, že mu byla doručena fikcí a nevyzvednutá se po skončení úložní doby vrátila odesílateli) nevěděl, neboť právě den 14. 8. 2024 je nejzazším dnem, kdy se žalobce prokazatelně mohl prostřednictvím obecné zmocněnkyně seznámit s obsahem výzvy. I po tomto seznámení měl žalobce dostatečný prostor k tomu, aby vady žádosti odstranil, když rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno až dne 9. 9. 2024. Vydání zamítavého rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tedy nemohlo být pro žalobce nepředvídatelné.
30. Namítal-li žalobce, že správním orgánům poskytoval potřebnou součinnost a že mu přitom pracovnice Ministerstva vnitra předala lístek s chybějícími náležitostmi, na kterém však doklad o bezdlužnosti u celní správy uveden nebyl, pak soudu nezbývá než se v této otázce zcela přiklonit k názoru žalovaného. Pro posuzovanou věc byly relevantní pouze písemné výzvy, kterými správní orgán prvního stupně autoritativně uložil povinnost k odstranění vad podané žádosti, nikoli zcela neformální sdělení pracovnice na kousku papíru, tím spíše, pokud by se mělo jednat o pracovnici, které ani nepříslušelo vést řízení v projednávané věci. Žalobce se nemohl a neměl spoléhat na úplnost a správnost a aktualitu sdělovaných informací, které získal jen tak mimoděk, když se dostavil k jiné pracovnici téhož správního orgánu v jiné své projednávané věci. Za splnění povinnosti stanovené výzvou je totiž zodpovědný toliko její adresát, tedy žalobce, nikoli pracovnice správního orgánu prvního stupně poskytující informace ze správního spisu (bez ohledu na to, zda informace ze spisu v jiné věci, než jí přidělené věci, poskytuje oprávněně, či nikoli). Kromě toho nelze přehlédnout, že žalobce neprokázal, že s pracovnicí správního orgánu prvního stupně osobně jednal a že mu tato nějaké konkrétní informace poskytla, ani to neplyne z obsahu předmětného správního spisu. Nic na tom nemůže změnit skutečnost, že k tvrzenému předání informace na papírku mělo dojít až po doručení druhé písemné výzvy k odstranění vad podání. Chtěl-li si žalobce ověřit stav řízení a zda jeho žádost splňuje všechny náležitosti, měl požádat o nahlédnutí do spisu, nebo učinit formální dotaz přímo ve vztahu k projednávané věci tak, aby taková žádost mohla být zaznamenána ve spise.
31. Je pravdou, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně nezabýval tvrzením žalobce, že se žalobce osobně dotazoval na pracovišti správního orgánu prvního stupně na chybějící přílohy žádosti. K tomu soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008, č. j. 8 As 13/2007-100, dle kterého nelze po odvolacím orgánu požadovat, aby se vyslovil ke každé větě uvedené v odvolání, plně postačí, pokud z jeho rozhodnutí bude zřejmé, na základě jakých skutečností rozhodoval a jakými úvahami se řídil. Žalovaný v napadeném rozhodnutí podrobně a přesně popsal, že důvodem nevyhovění žádosti žalobce byla pasivita žalobce, když nedoložil řádně všechny zákonné podklady a nevyhověl výzvě v plném rozsahu, a to ani dodatečně po seznámení se s podklady rozhodnutí, čímž i toto tvrzení žalobce v podaném odvolání (ačkoli zde žalobce popisoval situaci jinak, než následně v podané žalobě) fakticky vypořádal.
32. Soud shledal nedůvodnou rovněž námitku žalobce stran jeho tvrzené součinnosti v předchozích řízeních, ve kterých bylo jeho žádostem o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu vyhověno. Pro posuzovanou věc je relevantní pouze takové jednání, které žalobce učinil (či pasivita žalobce) v řízení o žádosti ze dne 4. 10. 2023. V projednávané věci byl žalobce ve vztahu k učiněným výzvám pasivní, a to dokonce i po seznámení se s podklady pro rozhodnutí. Není rozhodné, v kolika podáních žalobce postupně dokládal zákonem stanovené přílohy žádosti, ale skutečnost, že je ani k výzvě nepředložil všechny řádně a včas.
33. Žalobce do vydání prvostupňového rozhodnutí požadované doklady nedoložil, teprve až s podaným odvoláním doložil doklad o bezdlužnosti u orgánu celní správy (ostatní nesplněné náležitosti žádosti nedoplnil ani v odvolacím řízení). Dále se proto soud zabýval tím, zda v odvolání předložená listina měla být dodatečně posouzena v rámci odvolacího řízení a podstatné vady žádosti tím mohly být zhojeny.
34. Pro úplnost soud poznamenává, že nelze přihlédnout k tvrzení obecné zmocněnkyně žalobce, že si nebyla vědoma významu úkonu spočívajícího v seznámení se s podklady pro rozhodnutí v době, kdy podepsala v zastoupení žalobce protokol u správního orgánu prvního stupně. Je třeba zdůraznit, že v okamžiku, kdy se nechala od žalobce zmocnit k jednání před správními orgány, plně na ni dopadají důsledky zásady, že neznalost zákona neomlouvá. Bylo na ní, aby se obeznámila s procesními postupy v daném řízení, případně aby vyhledala pomoc osoby znalé práva.
35. Podle § 82 odst. 4 věty první správního řádu platí, že k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve.
36. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 5. 2022, č. j. 8 Azs 38/2020-64, v odst. 23 uvedl: „Účelem zásady koncentrace je, aby byly veškeré podstatné námitky ze strany účastníků řízení uplatněny již v řízení v prvním stupni. Striktně vzato, odvolatel skutečnosti, které mohly být uplatněny dříve, namítat může, ale správní orgán k nim nepřihlédne. […] Tento cíl je společný bez ohledu na to, zda správní řízení končí vydáním meritorního, nebo procesního rozhodnutí.“ Nejvyšší správní soud již v minulosti k obdobným skutkovým okolnostem v rozsudku ze dne 29. 8. 2016, č. j. 7 Azs 99/2016-36, poznamenal, že „[ž]alovaný na základě podaného odvolání přezkoumával postup a rozhodnutí ministerstva, tj. vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání napadeného usnesení o zastavení řízení. Jak bylo výše uvedeno, předmětné usnesení bylo vydáno v souladu se zákonem, neboť stěžovatel neodstranil podstatné vady své žádosti, které bránily pokračování v řízení. Skutečnost, že tak učinil až dodatečně v průběhu odvolacího řízení, na tom nemůže nic změnit, neboť chybějící listiny stěžovatel mohl a měl předložit v průběhu řízení v prvním stupni. Tyto listiny proto nelze považovat za nové důkazy podle § 82 odst. 4 správního řádu, ke kterým by bylo možno přihlédnout v průběhu odvolacího řízení.“ Obdobně v rozsudku ze dne 7. 6. 2018, č. j. 7 Azs 132/2018-25, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[s]těžovatelce byla dána v řízení před správním orgánem I. stupně opakovaně možnost doložit mj. úhrnný měsíční příjem ve smyslu § 42b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. […] Teprve v odvolacím řízení, ve kterém se uplatňuje zásada koncentrace (viz rozsudek ze dne 19. 1. 2017, č. j. 10 Azs 206/2016-48), pak předložila nový podklad […] S ohledem na shora uvedenou zásadu koncentrace řízení nebyla žalovaná povinna takový (nový, v prvoinstančním řízení nepředložený) podklad zohlednit.“ Jestliže tedy žalobce doložil jednu z požadovaných listin až po vydání prvostupňového rozhodnutí, učinil tak v rozporu se zásadou koncentrace řízení a žalovaný nepochybil, když k dodatečně předloženým listinám nepřihlédl.
37. Co se pak týče námitky žalobce, že žalovaný v napadeném rozhodnutí pominul nutnost minimální doby pobytu na území, než bude moci požádat o udělení trvalého pobytu, soud uvádí, že posouzení splnění podmínek pro udělení oprávnění k trvalému pobytu na území České republiky není předmětem řízení o žádosti žalobce o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu, ani následného soudního přezkumu rozhodnutí o ní. Pro věc relevantní je toliko otázka, zda žalovaný dostatečně zhodnotil přiměřenost dopadů svého rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Žalovaný zhodnotil dopady svého rozhodnutí na stranách 8 až 9 napadeného rozhodnutí a soud toto hodnocení shledal naprosto dostačujícím. Žalovaný podrobně popsal, že žalobci i nadále zůstává zachována možnost realizovat zde svůj soukromý život (a případně i rodinný život, vytvoří-li si zde rodinné zázemí) a nebyla zjištěna žádná bezprostřední hrozba, která by mu bránila vycestovat a požádat o nové pobytové oprávnění. Žalobce ostatně ani v podaném odvolání, ani v podané žalobě netvrdil, v čem se jeho situace liší od situace jiných účastníků typově stejného řízení, jejichž žádostem nebylo pro nesplnění nezbytných náležitostí vyhověno, že by neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu právě žalobci mělo nepřiměřený dopad do soukromého a rodinného života jeho samotného, nebo osob jemu blízkých.
38. Soud dle § 52 odst. 1 s. ř. s. neprovedl dokazování výslechem M. J. pro nadbytečnost, neboť obecná zmocněnkyně žalobce se k věci vyjádřila v průběhu soudního jednání a současně okolnosti, které žalobce navrhoval tímto důkazem prokázat, byly s ohledem na výše uvedené závěry zcela nerozhodné pro posouzení věci. Soud měl za to, že rozhodný skutkový stav věci byl dostatečně patrný z obsahu správního spisu i bez provedení tohoto důkazu.
39. S ohledem na výše uvedené soud vyhodnotil žalobu v mezích uplatněných žalobních bodů jako nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
40. Současně soud v souladu s § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Ústí nad Labem 1. září 2026
Mgr. Václav Trajer v.r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T.