Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

50 A 32/2026 - 27

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Josef Strakou ve věci

žalobkyně: T. T. N.

narozená X

státní příslušnice Vietnamské socialistické republiky

toho času v X

zastoupená obecnou zmocněnkyní Ing. K. T. T.

bytem X

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra

sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2026, č. j. OAM364/BE-BE01-BE02-PŘZ-ZZC-2026,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2026, č. j. OAM364/BE-BE01-BE02-PŘZ-ZZC-2026, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení

Odůvodnění:

Vymezení věci

1. V této věci je předmětem soudního přezkumu rozhodnutí o zamítnutí žádosti o propuštění žalobkyně ze zajištění podle , o azylu (dále „“).

Dosavadní vývoj věci

2. Žalobkyně je státní občankou Vietnamu. byla dne 24. 3. 2026 kontrolována policejní hlídkou v blízkosti hraničního přechodu Pomezí nad Ohří – Schirnding a při kontrole nebyla schopna předložit žádný doklad totožnosti. Policie lustrací v informačních systémech zjistila, že žalobkyně nemá žádné oprávnění k pobytu na území České republiky, a proto přistoupila k jejímu zajištění za účelem správního vyhoštění v režimu a odst. 3 , o pobytu cizinců na území České republiky (dále „“). Na základě toho se žalobkyně ocitla v X ve kterém dne 30. 3. 2026 požádala o udělení mezinárodní ochrany. V návaznosti na to bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 3. 2026, č. j. OAM364/BE-BE01-VL11-Z-2026 (dále „rozhodnutí o přezajištění“), byla žalobkyně zajištěna v režimu . Doba trvání zajištění byla stanovena do 17. 7. 2026. Důvody pro zajištění žalovaný dovodil především na základě zjištění učiněných již policií v souvislosti s prvotním zajištění. Žalobkyně totiž před policií vypověděla, že na území EU přicestovala letecky v roce 2022 přes Rumunsko, kde pracovala v masokombinátu, poté však odsud odcestovala do německého Bonnu a hlídala zde děti v rodině. Povolení k pobytu v Rumunsku jí skončilo asi v roce 2024, do Německa již cestovala bez platného dokladu a o nové povolení k pobytu nežádala. Cestovní doklad si nechala na radu známých v Rumunsku. V Německu jí jednou kontrolovala policie na nádraží v Kolíně nad Rýnem, protože neměla doklady, ale následně jí pustili. Z Německa následně odcestovala vlakem do Česka, kde si chtěla najít práci někde u krajanů, nicméně přes hranici se rozhodla jet stopem. Tehdy ji opět kontrolovali němečtí policisté, kteří ji po výslechu odebrali otisky prstů a vyfotili, a následně poslali do Česka, kde ji kontrolovali již čeští policisté. V této souvislosti vypověděla, že na území EU nemá žádné vazby, celá rodina žije ve Vietnamu, kde ji nic nehrozí a její vycestování je možné. Zdravotně se cítila v pořádku, zmínila pouze astmatické obtíže. Kromě hotovosti u sebe neměla k dispozici žádné další finance. Při zohlednění těchto okolností dospěl žalovaný k závěru, že žalobkyně pobývá na území EU neoprávněně nejméně od 25. 11. 2024, přestože si byla vědoma, že nemá platné pobytové oprávnění. Rovněž dovodil, že k České republice nemá žádné vazby ani zajištěné místo pobytu, zatímco její rodina žije ve Vietnamu, kam se může vrátit. Dále jí kladl k tíži, že o mezinárodní ochranu požádala až po zadržení policií, ačkoliv předtím několik let pobývala v Rumunsku a Německu a nic jí nebránilo podat žádost dříve. Žalovaný proto shledal důvodné obavy, že žádost podala pouze s cílem oddálit nebo zmařit své vyhoštění. Současně shledal, že propuštění žalobkyně by mohlo vést k dalšímu nerespektování právního řádu, neboť již v minulosti nesplnila povinnost vycestovat z území EU. Zvláštní opatření podle proto nepovažoval za dostatečná. Současně neshledal, že by žalobkyně byla zranitelnou osobou, na kterou by nebylo možné použít.

3. Dne 12. 4. 2026 podala žalobkyně první žádost o propuštění ze zajištění, žalovaný však rozhodnutím ze dne 17. 4. 2026, č. j. OAM-364/BE-BE01-VL14-PRŽ-2026, řízení o této žádosti zastavil z důvodu její nepřípustnosti. Žádost totiž byla podána předčasně, tedy před uplynutím zákonem stanovené lhůty.

4. Proti rozhodnutí o přezajištění se žalobkyně bránila též žalobou podanou ke zdejšímu soudu. Tuto žalobu však soud rozsudkem ze dne 24. 4. 2026, č. j. -27 (dále „rozsudek č. j. -27“), zamítl. Ztotožnil se se závěrem žalovaného, že byly splněny podmínky zajištění podle . Zdůraznil přitom, že žalobkyně požádala o mezinárodní ochranu až po umístění do zařízení pro zajištění cizinců, přestože jí nic nebránilo podat žádost již dříve. Bylo proto možné důvodně se domnívat, že žádost podala pouze za účelem oddálení nebo zmaření hrozícího vyhoštění. Žalovaný navíc vycházel z dostatečných skutkových zjištění policie učiněných při předchozím zajištění podle zákona o pobytu cizinců, jak předpokládá .

5. Kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku č. j. -27 byla usnesením Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) ze dne 16. 7. 2026, č. j. -40 (dále „rozsudek NSS č. j. -40“), odmítnuta pro nepřijatelnost. Dospěl totiž k závěru, že kasační námitky nepředestřely žádnou otázku, která by nebyla dostatečně řešena ustálenou judikaturou, a ani neshledal důvod se od ní odchýlit.

6. Rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 7. 2026, č. j. OAM-364/BE-BE01-VL15-PZ-ZZC-2026, bylo rozhodnuto o prodloužení zajištění žalobkyně na dobu (dalších) 70 dní, tedy do dne 25. 9. 2026. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 16. 7. 2026, žaloba proti němu podána nebyla.

7. Dne 31. 7. 2026 podala žalobkyně (v pořadí druhou) žádost o propuštění ze zajištění. Tuto žádost odůvodnila tím, že v průběhu řízení o mezinárodní ochraně vyšly najevo nové skutečnosti, neboť v doplňujícím pohovoru uvedla, že se stala obětí organizované skupiny, čelila jejímu vyhrožování a psychickému nátlaku a byla uvedena do dluhové závislosti, a proto má důvodnou obavu z návratu do Vietnamu. Rovněž uvedla, že další trvání zajištění může vést k prohlubování její psychické újmy. Současně uvedla, že je schopna zdržovat se na adrese X v L., kde má zajištěno bezplatné ubytování, což doložila smlouvou o výpůjčce uzavřené za účelem užívání bytu a čestným prohlášením ubytovatelů.

8. Žalovaný však žádosti žalobkyně o propuštění ze zajištění nevyhověl a rozhodnutím ze dne 13. 8. 2026, č. j. OAM364/BE-BE01-BE02-PŘZ-ZZC-2026 (dále „napadené rozhodnutí“) její žádost zamítl. V odůvodnění napadeného rozhodnutí předně zdůraznil, že žalobkyně neuvedla žádné nové skutečnosti, které by měly vést ke změně původního rozhodnutí. Připomněl, že žalobkyně učinila žádost o mezinárodní ochranu až teprve poté, co byla zajištěna cizineckou policií. Nicméně pokud by palčivě pociťovala potřebu mezinárodní ochrany a skutečně se obávala návratu do země původu, pak by mohla žádost o mezinárodní ochranu podat již dříve, a to během jejího čtyřletého pobytu v Německu a Rumunsku. Dle žalovaného je tedy nepochybné, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem vyhnout se vyhoštění. Žalovaný se rovněž zabýval možností aplikace zvláštních opatření podle , avšak neshledal je za realizovatelná s ohledem na pobytovou historii žalobkyně. Předně vyloučil možnost umístění žalobkyně v přijímacím nebo pobytovém středisku, neboť tato jsou koncipována jako otevřená s možností opustit je na dobu kratší 24 hodin i bez povolení správního orgánu, avšak žalobkyně nelegálně pobývala a pracovala v zemích EU, což dle žalovaného svědčí o tom, že „má nulový respekt k dodržování právních předpisů ČR (potažmo EU), a nelze dle názoru správního orgánu oprávněně očekávat, že v případě a nelze očekávat, že v případě jejího umístění do otevřeného pobytového střediska by se na tomto jejím chovní cokoliv změnilo a dotyčná by zůstala správnímu orgánu k dispozici až do doby následného vycestování z ČR v případě negativního ukončení jejího řízení ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany.“ Z obdobného důvodu žalovaný vyloučil i možnost, že by se žalobkyně zdržovala na jí uváděné adrese, neboť s ohledem na pobytovou historii žalobkyně a její nedodržování právních předpisů nelze samotné potvrzení o ubytování považovat za dostatečnou záruku toho, že by se na dané adrese zdržovala a poskytovala správnímu orgánu potřebnou součinnost. V této souvislosti opět připomněl, že žalobkyně požádala o mezinárodní ochranu až poté, co byla zajištěna a stála před reálnou hrozbou vycestování, přičemž v zřízení není umístěna z důvodu absence místa ubytování, ale kvůli přesvědčení správního orgánu, že by jmenovaná v případě propuštění ze zařízení neposkytovala součinnost v rámci řízení a následně se vyhýbala nucenému vycestování z ČR. Žalovaný se rovněž zabýval délkou zajištění, přičemž zohlednil dosavadní průběh řízení o mezinárodní ochraně a předpokládanou dobu vyřízení žádosti.

9. Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu podle ve spojení s , (dále „“).

Shrnutí obsahu žaloby

10. Žalobkyně připomíná, že v rámci řízení o její žádosti proběhl nový pohovor, v němž uvedla nové skutečnosti týkající se země původu. Konkrétně popsala obavy z toho, že by mohla být ze strany osob, které v minulosti využily její situace, vystavena nátlaku, vykořisťování, obchodování s lidmi, nucení k prostituci či hrozbě vytvoření dluhové závislosti. Žalovaný však tyto nové skutečnosti dostatečně nevyhodnotil. Podle žalobkyně až nepřiměřeně vycházel z její předchozí pobytové historie, aniž by dostatečně zohlednil její současnou situaci. Dle žalobkyně tudíž nebylo dostatečně prokázáno, že její žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze za účelem vyhnout se hrozícímu nucenému vycestování nebo je oddálit, což je jedna z podmínek zajištění podle , která musí být splněna kumulativně

11. Žalobkyně dále namítá, že nebyly dostatečně posouzeny možnosti uložení zvláštních opatření podle . Připomíná, že předložila doklad o zajištění ubytování na adrese v L., včetně čestného prohlášení ubytovatelek. Je tedy k dispozici reálné místo pobytu, na němž by bylo možné žalobkyni kontaktovat a kontrolovat plnění jejích povinností. Jedna z ubytovatelek nyní zastupuje žalobkyni jako obecná zmocněnkyně a současně jí poskytuje podporu. Žalobkyně si je vědoma, že jí v předchozím soudním řízení v březnu 2026 bylo kladeno k tíži, že před příjezdem do České republiky osobu poskytující jí podporu neznala. Tuto argumentaci však podle ní nelze mechanicky přenášet na situaci v srpnu 2026. Mezitím se totiž situace vyvinula, zmocněnkyně komunikovala se správním orgánem, účastnila se pohovorů, činila písemná podání a seznamovala se se správním spisem. Nejedná se proto o jednorázovou nabídku adresy, ale o poskytování konkrétní a praktické podpory po dobu několika měsíců. Tyto okolnosti by podle žalobkyně měly být hodnoceny podle současného stavu, nikoliv podle situace v době původního zajištění. Žalobkyně přitom po celou dobu svého zajištění se správními orgány spolupracovala a z jejího dosavadního chování nevyplývá, že by se jakkoli pokoušela mařit úkony správního orgánu.

12. Žalobkyně dále poukazuje na dále poukazuje na nařízení Dublin III, podle něhož bylo ve vztahu k Rumunsku řízení ukončeno a řízení ve věci mezinárodní ochrany nadále probíhá před českými orgány. Deklarovaným cílem žalobkyně je setrvat v České republice a domoci se zde zákonné ochrany. To podle ní objektivně vytváří odlišnou procesní situaci než v době, kdy její budoucí postavení a otázka příslušného členského státu ještě nebyly vyřešeny.

13. Žalobkyně rovněž poukazuje na dosavadní délku zajištění, kterou považuje za nepřiměřenou. Není jí zřejmé, proč namísto omezení osobní svobody coby nejzávažnějšího zásahu nebylo možné využít některý z institutů nahrazujících zajištění, například povinnost zdržovat se v určeném zařízení, podávat osobní hlášení nebo být kontrolována na oznámené adrese za součinnosti zmocněnkyně. Žalovaný podle ní až příliš lpí na historii jejího pobytu, aniž by dostatečně zohledňoval aktuální vývoj situace. Dosavadní omezení osobní svobody navíc žalobkyně vnímá jako výraznou psychickou zátěž projevující se stresem, nejistotou a psychickým vyčerpáním. To vše ve spojení se skutečnostmi tvrzenými v doplňujícím pohovoru podle ní vytváří stav blížící se zvláštní zranitelnosti, které by měla být věnována individuální pozornost. V této souvislosti žalobkyně uvádí, že je připravena předložit i aktuální lékařskou nebo psychologickou zprávu, pokud ji bude mít v mezidobí k dispozici.

14. Žalobkyně dále zdůrazňuje, že je osobou bezúhonnou. Ve správním spise není založen výpis z rejstříku trestů svědčící o jejím odsouzení. Ačkoli tato skutečnost není sama o sobě rozhodující,

měla by být podle žalobkyně zohledněna při celkovém posouzení proporcionality.

15. Žalobkyně konečně shrnuje, že žalovaný se při hodnocení věci až nepřiměřeně zaměřuje na její minulost a nedostatečně hodnotí její současnou situaci. Sama přitom nepopírá, že její pobytová historie obsahuje závažné skutečnosti, které musí být při rozhodování zohledněny. Nemohou však podle ní založit nepřekonatelnou domněnku, že budoucí spolupráce nebude možná a že nepřipadá v úvahu žádné mírnější opatření. Takový výklad by ve svém důsledku znamenal, že každá osoba, která se v minulosti dopustila porušení pobytových předpisů, již nikdy nemůže prokázat, že další omezení její osobní svobody není nezbytné. To však podle žalobkyně není účelem právní úpravy . V této souvislosti opětovně zdůrazňuje nutnost posuzovat především aktuální situaci.

16. Kromě zrušení napadeného rozhodnutí žalobkyně navrhuje, aby soud v souladu s zkrátil dobu trvání zajištění tak, aby skončilo bezprostředně po rozhodnutí soudu.

Vyjádření žalovaného

17. Žalovaný ve vyjádření k žalobě podrobně shrnuje dosavadní průběh řízení. Dále uvádí, že dne 24. 8. 2026 bylo vydáno rozhodnutí č. j. OAM-364/BE-BE01-HA06-ZZC-2026, kterým byla žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta. Zároveň žalovaný konstatuje, že dosud nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by žalobkyni řadily mezi zranitelné osoby, a tedy nic nebrání jejímu zajištění. Žalobkyně takovou skutečnost nijak netvrdí, a kromě deklarovaných psychických obtíží nedokládá žádnou konkrétní diagnózu. Dle žalovaného důvody pro zajištění stále trvají a neexistuje žádný zákonný důvod pro její propuštění. Ve zbytku odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalobu považuje za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí.

Posouzení věci soudem

18. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas ( ), osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud proto přistoupil k věcnému projednání žaloby. O věci rozhodl bez jednání v souladu s věty druhé .

19. Při přezkumu napadeného rozhodnutí soud primárně vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného ( ). Současně soud nezjistil žádné podstatné změny, k nimž došlo po vydání napadeného rozhodnutí, které by musel zohlednit (k tomu viz např. rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2025, č. j. -50, odst. 34–35). Napadené rozhodnutí soud přezkoumal nejen na základě uplatněných žalobních bodů, ale v souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále „SDEU“) ze dne 8. 11. 2022 ve spojených věcech C-704/20 a C39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, též zkoumal, zda napadené rozhodnutí není stiženo jinými (v žalobě neuplatněnými) vadami či nezákonnostmi (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2022, č. j. -32, č. 4439/2023 Sb. NSS, a usnesení NSS ze dne 29. 3. 2023, č. j. -22, odst. 6).

20. Žaloba je důvodná.

21. Soud nesouhlasí s žalobkyní, že by nově sdělené skutečnosti týkající se země jejího původu byly v nyní posuzované věci relevantní

22. Jak vyplývá ze správního spisu, dne 15. 5. 2026 proběhl s žalobkyní dosud poslední pohovor, při němž kromě podrobnějšího vylíčení svého předchozího pobytu v Rumunsku a Německu nově vyjádřila obavy z návratu do Vietnamu. Uvedla, že si ve Vietnamu musela půjčit peníze na cestu do Evropy, v důsledku čehož se značně zadlužila, a obává se proto, že by ji někdejší věřitelé mohli po návratu při vymáhání dluhu ohrožovat na životě. Dále vypověděla, že se jí v Rumunsku nedostalo plné pomoci při získávání mezinárodní ochrany a že se tam stala obětí skupiny osob pocházejících z Vietnamu a působících v Rumunsku. Ačkoli tato tvrzení mohou na první pohled vyznívat závažně, soud je nepovažuje za věrohodná. Jak totiž dále plyne ze správního spisu a jak soud konstatoval již v předchozím rozsudku č. j. -27, žalobkyně byla vyslechnuta již v březnu 2026 v souvislosti se svým prvním zajištěním, a tehdy výslovně uvedla, že ve Vietnamu žije její rodina a že se tam může vrátit, aniž by zmínila jakékoli nebezpečí ze strany věřitelů nebo jiných osob. Žalobkyně přitom neuvedla žádné srozumitelné vysvětlení, proč tak závažné skutečnosti sdělila až při dalším pohovoru dne 15. 5. 2026, ačkoli o tvrzeném nebezpečí musela vědět již při předchozím pohovoru. Věrohodnost jejích tvrzení dále oslabuje i skutečnost, že před podáním žádosti o mezinárodní ochranu v České republice pobývala v Rumunsku a Německu, aniž by přesvědčivě vysvětlila, proč již v těchto členských zemích EU nepožádala o mezinárodní ochrany s poukazem rizika spojená se zemí původu. V tomto směru se tedy soud ztotožňuje s žalovaným, že jednání žalobkyně se jeví jako účelové.

23. Soud nemůže žalobkyni přisvědčit ani v námitce nepřiměřenosti zajištění, kterou odůvodňuje svou psychickou zátěží. Soud nezpochybňuje, že zajištění spojené s omezením osobní svobody je psychicky náročné. Tato okolnost však sama o sobě nepředstavuje zákonný důvod pro zrušení zajištění a ani bez dalšího neodůvodňuje jeho nahrazení některým z mírnějších opatření (k tomu viz dále). Ani tvrzený subjektivní pocit zranitelnosti nepostačuje k závěru, že žalobkyně je zranitelnou osobou ve smyslu čl. 3 odst. 9 a čl. 16 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících příslušníků třetích zemí. Tím méně bez doložení konkrétních psychických obtíží a jejich závažnosti například lékařskou zprávou, kterou žalobkyně pouze hypoteticky zmiňuje, avšak nepředkládá.

24. Argumentuje-li žalobkyně režimem nařízení Dublin III, ukončením řízení v Rumunsku a přenesením odpovědnosti za posouzení její žádosti na české orgány, pak tato část žaloby není soudu příliš srozumitelná. V souvislosti se zajištěním žalobkyně přeci nebylo nikdy sporné, že řízení o žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu probíhá v České republice a že o této žádosti rozhoduje žalovaný, který podle svého vyjádření k žalobě již v mezidobí rozhodl. Soudu přitom není zřejmé, jak by se tato skutečnost měla projevit na odlišném posouzení žalobkyni současné situace, tím méně jaká je zde souvislost se zákonnosti zajištění či posouzením žádosti o propuštění z něj.

25. Soud nicméně dává žalobkyni za pravdu v tom, že žalovaný dostatečně neposoudil možnost uložení zvláštního opatření spočívajícího v povinnosti zdržovat se na ohlášené adrese v L. a že při hodnocení této možnosti přikládal nepřiměřený význam dosavadní pobytové historii.

26. Jak již bylo uvedeno výše (srov. rekapitulaci v odst. 8 tohoto rozsudku), závěr o nemožnosti uložení zvláštního opatření založil žalovaný výhradně na skutečnosti, že žalobkyně v minulosti pobývala na území Evropské unie nelegálně. Z toho dovodil její „nulový respekt k dodržování právních předpisů ČR (potažmo EU)“, a proto vyloučil, že by doklad o zajištění ubytování na konkrétní adrese představoval dostatečnou záruku její budoucí součinnosti. Takové posouzení však soud považuje za nepřiměřeně zužující. Je totiž založeno na předpokladu, že již samotný dřívější nelegální pobyt cizince bez dalšího vylučuje jeho důvěryhodnost, a tím i možnost uložení zvláštního opatření. Pokud by tomu tak bylo, institut zvláštních opatření podle by byl prakticky nepoužitelný, neboť by jej bylo možné uplatnit pouze vůči cizinci, který v minulosti pobýval na území České republiky či jiného členského státu vždy oprávněně. Takový cizinec však nemůže být zajištěn, neboť důvody zajištění uvedené v až f) (shodně jako u obdobné úpravy obsažené v a násl. , o pobytu cizinců) předpokládají, že došlo k okolnostem spočívající v předchozím protiprávním jednání cizince. Pokud by naopak na straně cizince žádná neexistovala žádná okolnost spočívající v předchozím porušení právního řádu, pak by ani nevnikl důvod pro jeho zajištění, a logicky by ani nevznikl prostor k úvaze o uložení mírnějšího opatření. Výklad žalovaného by proto vedl k absurdnímu důsledku, že zvláštní opatření jako mírnější alternativa k zajištění by mohlo být uloženo pouze osobě, u níž by již samotné zajištění vůbec nepřicházelo v úvahu.

27. Soud proto konstatuje, že dřívější nelegální pobyt sám o sobě nemůže postačovat k vyloučení zvláštního opatření, neboť jde o okolnost typickou pro osoby, u nichž může zajištění přicházet v úvahu. Žalovaný měl pobytovou historii žalobkyně posoudit společně s dalšími individuálními okolnostmi, zejména s posouzením věrohodnosti nabízeného ubytování v L.

28. To však žalovaný neučinil a možnost pobytu žalobkyně na ohlášené adrese paušálně vyloučil. Vůbec se nezabýval tím, jaké právní důsledky mohou pro žalobkyni vyplývat z předložené smlouvy uzavřené s osobami nabízejícími jí ubytování. Stejně tak neuvedl žádnou relevantní okolnost, z níž by bylo možné usuzovat, že smlouva byla uzavřena účelově nebo že osoby nabízející žalobkyni ubytování jsou nevěrohodné.

29. Soud přitom o seznámení se žalobkyní předloženou smlouvou o výpůjčce bytu ze dne 12. 4. 2026 konstatuje, že jejím obsahem závazek podílových spoluvlastnic nemovitosti, K. H. T. a K. H. T., přenechat žalobkyni byt k bezplatnému užívání. Zmiňované spoluvlastnice nemovitosti se ve smlouvě rovněž zavázaly umožnit, aby adresa bytu sloužila jako doručovací a kontaktní místo žalobkyně pro styk s orgány veřejné moci (viz čl. III bod 3 smlouvy). Reálnost nabízeného ubytování dále podporuje čestné prohlášení K. T. T., nynější obecné zmocněnkyně žalobkyně, podle něhož žalobkyni umožní zdržovat se na uvedené adrese a je připravena o tom informovat české orgány a poskytnout jim potřebnou součinnost. S ohledem na uvedená má soud za to, že žalobkyně předložila doklad zakládající vymahatelný občanskoprávní nárok na užívání bytu spolu s příslibem jeho vlastníků, že adresa bytu může být užívána jako adresa pro doručování ve smyslu . Podle soudu jde o mimořádně příznivý předpoklad pro realizaci zvláštního opatření podle .

30. Soud současně nenalezl žádné konkrétní indicie nasvědčující tomu, že smlouva o bezplatném užívání bytu byla uzavřena účelově, s nepoctivým záměrem nebo že by její smluvní strany byly fiktivními či jinak nedůvěryhodnými osobami. Právě naopak. Lustrací v informačním systému základních registrů (jejíž výsledek je součástí soudního spisu), soud ověřil, že K. H. T. a K. H. T. jsou existujícími osobami a občankami České republiky, které se v České republice narodily. Nelze tedy důvodně uvažovat například o tom, že by si ubytováním žalobkyně vytvářely podmínky pro získání vlastního pobytového titulu. Vzhledem k tomu, že smlouva sjednává užívání bytu jako zcela bezplatné (viz její čl. III bod 1) a že žalobkyně podle svých předchozích výpovědí kromě hotovosti nedisponuje žádnými dalšími finančními prostředky, nelze důvodně předpokládat ani to, že by spoluvlastnice jejím ubytováním získaly majetkový prospěch. Soud dále nahlédnutím do katastru nemovitostí (jehož výpis je rovněž součástí soudního spisu), ověřil, že K. H. T. a K. H. T. jsou podílovými spoluvlastnicemi rodinného domu č. p. X na X v L., tedy nemovitosti nacházející se na adrese uvedené ve smlouvě. Obě smluvní strany tak mají k nemovitosti právní vztah umožňující její přenechání žalobkyni k užívání. Tato zjištění posilují závěr, že závazek obsažený ve smlouvě je objektivně splnitelný a že deklarovaná možnost ubytování žalobkyně na uvedené adrese není pouze formální. Předložený doklad o ubytování je proto relevantním podkladem pro posouzení, zda lze účelu zajištění dosáhnout zvláštním opatřením podle .

31. Aby mohl žalovaný i přes obsah předložené smlouvy a další skutečnosti svědčící o reálnosti nabízeného ubytování uzavřít, že zvláštní opatření podle nelze uložit, musel by uvést konkrétní a přesvědčivé důvody zpochybňující věrohodnost smlouvy, reálnou dostupnost ubytování nebo důvěryhodnost osob, které je žalobkyni nabídly. Žádný takový důvod však v napadeném rozhodnutí neuvedl. Možnost uložení zvláštního opatření vyloučil pouze na základě dosavadní pobytové historie žalobkyně, aniž se vypořádal s konkrétními podklady svědčícími ve prospěch jejího pobytu na ohlášené adrese. Ve vztahu k této otázce postrádá napadené rozhodnutí dostatečné důvody, a proto jej soud zrušil pro nepřezkoumatelnost podle a vrátil jej žalovanému k dalšímu řízení.

32. Soud nicméně zdůrazňuje, že samotným zrušením napadeného rozhodnutí nedochází k propuštění žalobkyně ze zajištění. Napadené rozhodnutí totiž vzešlo z řízení o žádosti žalobkyně o propuštění ze zajištění, nikoliv z řízení o samotném zajištění či prodloužení doby jeho trvání. Zajištění žalobkyně bylo stanoveno do 25. 9. 2026 samostatným rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 7. 2026, č. j. OAM-364/BE-BE01-VL15-PZ-ZZC-2026, nezávisle na podání žádosti o propuštění (přičemž toto posledně zmiňované rozhodnutí žalobkyně nijak nenapadla). Jinak řečeno, napadené rozhodnutí nenásleduje osud vlastního rozhodnutí o zajištění a jeho prodloužení, neboť pro něj existují nezrušené tituly (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 8. 2019, č. j. -30, odst. 24-36, č. 3935/2019 Sb. NSS.)

33. Zrušením napadeného rozhodnutí se tedy věc „pouze“ vrací žalovanému k novému posouzení žádosti žalobkyně o propuštění ze zajištění. Při něm je žalovaný vázán právním názorem soudu ( ), podle něhož nelze možnost uložení zvláštního opatření vyloučit pouze na základě skutečnosti, že žalobkyně v minulosti pobývala na území EU neoprávněně a že se v důsledku toho navždy stala nedůvěryhodnou osobu. Žalovaný má při dalším posouzení v zásadě dvě možnosti: Buď uvede přesvědčivé důvody zpochybňující obsah žalobkyní předloženého dokladu o ubytování či věrohodnost deklarovaných ubytovatelů, případně jiné relevantní důvody bránící realizaci zvláštního opatření spočívajícího v povinnosti zdržovat se na ohlášené adrese, nebo žádosti žalobkyně vyhoví a zajištění nahradí zvláštním opatřením v podobě hlášení se na deklarované adrese v L.

34. Na nutnosti tohoto posouzení nic nemění ani skutečnost, že v mezidobí bylo meritorně rozhodnuto o žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu a tato žádost byla zamítnuta. Ani za této situace totiž není vyloučeno, aby bylo zajištění žalobkyně nahrazeno zvláštním opatřením a žalobkyně se namísto pobytu v zařízení pro zajištění cizinců zdržovala na ohlášené adrese v L., kde má zajištěno bezplatné ubytování. Využití tohoto opatření není vyloučeno ani v rámci případného řízení o správním vyhoštění, případně jiného postupu, jenž bude navazovat na zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu. Vzdor této skutečnosti však soud neshledal důvody k tomu, aby rozhodl o zkrácení doby zajištění podle .

35. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, a proto by měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Soud však žádné takové náklady na její straně neeviduje. Řízení o tomto typu žaloby je osvobozeno od soudních poplatků a žaloba byla podána prostřednictvím datové schránky žalobkyniny zmocněnkyně, přičemž odeslání datové zprávy orgánu veřejné moci není zpoplatněno. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha 3. září 2026

Josef Straka v. r.

samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.