Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
56 A 8/2025 - 29.pdf
PDF · 0 B
No categories available
56 A 8/2025 - 29
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Kopečkovou, Ph.D., v právní věci
žalobce: G. A.
stát. přísl. Arménská republika
bytem X
zastoupený Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem
sídlem Lidická 960/81, Brno
proti
žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců
sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 7. 2025, č. j. MV-86620-4/SO-2025,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladu řízení.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Žalobce brojí proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 7. 2025, č. j. MV-86620-4/SO-2025, kterým žalovaná podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 14. 3. 2025, č. j. OAM-18573-13/PP-2024. Uvedeným rozhodnutím ministerstvo zamítlo žádost žalobce ze dne 9. 12. 2024 o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie z důvodu ve smyslu § 87e odst. 1 písm. a) bodu 2. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť žalobce nepředložil k žádosti náležitosti podle § 87b odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Ministerstvo dále podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců stanovilo žalobci lhůtu 30 dnů od právní moci rozhodnutí k vycestování z území České republiky.
I. Shrnutí procesního postoje žalobce
2. Žalobce předně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů a pro vadu řízení, která má spočívat v tom, že ministerstvo neprovedlo jím navržené důkazy, resp. jejich neprovedení nezdůvodnilo.
3. Žalobce uvádí, že ministerstvo jej dne 31. 1. 2025 vyzvalo k doložení dokladu o zdravotním pojištění a dokladu prokazujícího, že je rodinným příslušníkem občana EU podle § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Podle žalobce však ministerstvo od počátku nesprávně vycházelo z toho, že jeho postavení coby rodinného příslušníka je třeba posuzovat podle uvedeného ustanovení. Žalobce však již při podání žádosti uvedl, že je rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu § 15a odst. 3 písm. a) bodu 2. zákona o pobytu cizinců.
4. Žalobce na to ministerstvo ve svém vyjádření ze dne 7. 2. 2025 upozornil a k prokázání svého tvrzení navrhl dokazovat svým účastnickým výslechem a výslechem své matky. Podle žalobce se ministerstvo ani žalovaná s těmito důkazními návrhy nijak nevypořádaly, ani nezdůvodnily, proč navržené důkazy neprovedly. V této souvislosti žalobce odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2022, č. j. 3 As 149/2020-27).
5. Žalobce zdůrazňuje, že navržené důkazy směřovaly k prokázání jeho tvrzení, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu § 15a odst. 3 písm. a) bodu 2. zákona o pobytu cizinců. Podle jeho názoru přitom z rozhodnutí ministerstva ani z napadeného rozhodnutí žalované nevyplývá, že by takové postavení bylo u žalobce předem vyloučeno. Navržené důkazy proto nelze považovat zjevně míjející předmět věci a ministerstvo a žalovaná se s nimi měly řádně vypořádat.
6. Žalobce rovněž namítá nesprávné právní posouzení svého postavení coby rodinného příslušníka občana EU. V této souvislosti odkazuje zejména na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2023, č. j. 3 Azs 271/2022-26, č. 4480/2023 Sb. NSS, a ze dne 13. 11. 2023, č. j. 1 Azs 106/2023-75, č. 4549/2024 Sb. NSS, z nichž dovozuje, že ochrana poskytovaná rodinným příslušníkům dopadá rovněž na rodinné příslušníky tzv. statických občanů ČR. Závěry citované judikatury je třeba vztáhnout i na jeho případ a na výklad § 15a odst. 3 písm. a) bodu 2. zákona o pobytu cizinců. Podle žalobce na něj bylo třeba pohlížet jako na rodinného příslušníka, který sdílí společnou domácnost se svou matkou, která nabyla státní občanství České republiky.
7. Za další vadu řízení žalobce považuje nevydání osvědčení o podané žádosti. Uvádí, že o vydání tohoto osvědčení v průběhu řízení opakovaně žádal, ministerstvo mu je však nevydalo. Podle žalobce přitom ministerstvu povinnost vydat osvědčení vyplývala mimo jiné ze směrnice 2004/38/ES, ze dne 29. 4. 2004, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS, podle níž má být potvrzení o podání žádosti vydáno bezodkladně.
8. V replice k vyjádření žalované žalobce na své dosavadní argumentaci setrval. Opětovně zdůraznil svůj výklad § 15a odst. 2 a 3 zákona o pobytu cizinců s tím, že žalovaná zjevně nepochopila, z čeho žalobce dovozuje své postavení rodinného příslušníka občana EU. Žalobce netvrdí, že žil se svou matkou v zemi původu ve společné domácnosti, nýbrž na území ČR. Podle žalobce
§ 15a odst. 2 a 3 zákona o pobytu cizinců umožňuje právě takovým osobám, tj. těm, kteří žili s občanem EU ve společné domácnosti nebo jím byly vyživovány, zjednodušit přesídlení za občanem EU (viz již citované rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 271/2022-26
a č. j. 1 Azs 106/2023-75).
9. Z uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Na svém procesním stanovisku žalobce setrval po celou dobu řízení před soudem.
II. Shrnutí procesního postoje žalované
10. Žalovaná ve svém vyjádření nesouhlasí se žalobou, napadené rozhodnutí považuje za správné a odůvodněné. Věcně setrvává na závěrech obsažených v napadeném rozhodnutí, na které odkazuje. Žalovaná poukázala na to, že ministerstvo žalobce výzvou ze dne 31. 1. 2025 vyzvalo k doložení dokladu prokazujícího jeho postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie a dokladu o zdravotním pojištění. Žalobce však podle ní požadované doklady ani přes řádné poučení nepředložil. Za této situace byly podle žalované podmínky pro zamítnutí žádosti splněny. Z důvodu neodstranění vad žádosti ministerstvo nepřistoupilo k provedení navrhovaných výslechů.
11. K tvrzenému postavení žalobce jako rodinného příslušníka podle § 15a odst. 3 písm. a) bodu 2. zákona o pobytu cizinců žalovaná zdůraznila, že žalobce ani jeho matka nebyli v zemi původu členy domácnosti občana EU nebo ČR. Matka žalobce pobývá na území ČR od roku 2000 a v roce 2014 během pobytu na území ČR nabyla české státní občanství. Taktéž žalobce pobýval na území ČR od roku 2000 (povolení k trvalému pobytu mu bylo zrušeno dne 7. 4. 2021). Žalovaná současně uvedla, že nezpochybňuje, že žalobce žije se svou matkou ve společné domácnosti, avšak žalobce ničím nedokládá úzký vztah závislosti na své matce přesahující běžný vztah mezi rodičem a dospělým dítětem.
12. Za nedůvodnou má žalovaná rovněž námitku týkající se nevydání osvědčení o pobytu. Ministerstvo postupovalo správně, pokud osvědčení nevydalo.
13. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Taktéž žalovaná setrvala na svém procesním postoji po celou dobu řízení před soudem.
III. Posouzení věci
14. Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“, § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.).
15. Soud napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodnutí žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. O věci rozhodoval bez jednání za splnění podmínek podle § 51 odst. 1 s. ř. s.
16. V posuzované věci je spor o to, zda správní orgány zatížily řízení vadou spočívající v nevypořádání žalobcem uplatněné argumentace a v této souvislosti navržených důkazů vztahujících se k tvrzení, že žalobce je v postavení rodinného příslušníka občana ČR ve smyslu § 15a odst. 3 písm. a) bodu 2. zákona o pobytu cizinců. S tím souvisí navazující otázka, zda namítané neprovedení navržených důkazů (účastnický výslech žalobce a výslech jeho matky navržený v podání ze dne 7. 2. 2025) mohlo mít vliv na přezkoumatelnost a zákonnost napadeného rozhodnutí, bylo-li zamítnutí žádosti žalobce ze dne 9. 12. 2024 o vydání povolení k přechodnému pobytu založeno na samostatném důvodu ve smyslu § 87e odst. 1 písm. a) bodu 2. zákona o pobytu cizinců. Tento důvod správní orgány opřely o to, že žalobce nedoložil doklad o zdravotním pojištění coby obligatorní náležitost žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu.
17. Žalobce přitom po stránce skutkové nezpochybňuje, že doklad o zdravotním pojištění v řízení o žádosti nedoložil, ani nezpochybňuje to, že je již zletilým jedincem, který sdílí společnou domácnost se svou matkou v ČR (žalobce doložil v řízení o žádosti mimo jiné svůj rodný list).
18. Podle § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců se rodinným příslušníkem občana Evropské unie pro účely tohoto zákona rozumí jeho potomek nebo předek anebo potomek nebo předek manžela občana Evropské unie, pokud je z důvodu uspokojování svých základních potřeb závislý na výživě nebo jiné nutné péči poskytované občanem Evropské unie nebo jeho manželem, nebo byl na této výživě nebo jiné nutné péči závislý bezprostředně před vstupem na území ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen pobyt.
19. Podle § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců se rodinným příslušníkem občana Evropské unie dále rozumí cizinec, který je ke státnímu občanu České republiky přihlášenému k trvalému pobytu na území ve vztahu uvedeném v odstavci 1 písm. a) až d).
20. Podle § 15a odst. 3 písm. a) bodu 2. zákona o pobytu cizinců se rodinným příslušníkem občana Evropské unie dále rozumí cizinec, který je příbuzným občana Evropské unie nebo státního občana České republiky přihlášeného k trvalému pobytu na území a je v zemi, z níž pochází, členem domácnosti tohoto občana Evropské unie nebo státního občana České republiky.
21. Podle § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců je rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a doprovází občana Evropské unie na území nebo následuje občana Evropské unie, který na území pobývá, povinen požádat ministerstvo o vydání povolení k přechodnému pobytu, pokud hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než 3 měsíce.
22. Podle § 87b odst. 3 zákona o pobytu cizinců je k žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu žadatel povinen předložit náležitosti uvedené v § 87a odst. 2 téhož zákona (písm. a]), doklad potvrzující, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie (písm. b]), doklad o pobytu občana Evropské unie na území České republiky; to neplatí, pokud bylo občanu Evropské unie vydáno osvědčení o registraci nebo povolení k trvalému pobytu nebo jde-li o rodinného příslušníka státního občana České republiky, který je přihlášen k trvalému pobytu na území (písm. c]), a jako rodinný příslušník občana Evropské unie podle § 15a odst. 3 dále doklad 1. podle § 42b odst. 1 písm. d) a 2. o cestovním zdravotním pojištění po dobu pobytu na území, které odpovídá podmínkám uvedeným v § 180j; to neplatí, jde-li o případ uvedený v § 180j odst. 4 (písm. d] citovaného ustanovení).
23. Podle § 87e odst. 1 písm. a) bodu 2. zákona o pobytu cizinců ministerstvo žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu zamítne, jestliže žadatel nepředloží náležitosti uvedené v § 87b odst. 3.
24. Podle § 87y odst. 4 zákona o pobytu cizinců oprávnění pobývat na území podle odstavce 1 ministerstvo osvědčí vízovým štítkem vyznačovaným do cestovního dokladu podle jednotného formátu stanoveného přímo použitelným předpisem Evropské unie, a to ve formě víza k pobytu nad 90 dnů s dobou platnosti odpovídající době, kdy se předpokládá skončení doby podle odstavce 1 písm. a) nebo b); to neplatí, jde-li o cizince zařazeného do informačního systému smluvních států, kterému se vydá pouze potvrzení o oprávnění k pobytu. Platnost dokladu nebo potvrzení osvědčujícího oprávnění pobývat na území zaniká dnem uvedeným v odstavci 1 písm. a) nebo b).
25. Soud v obecné rovině přisvědčuje žalobci, že správní orgán nemusí provést každý navrhovaný důkaz, musí však odůvodnit, proč tak neučinil (jde o důkaz směřující k prokázání pro věc nerozhodné skutečnosti, či důkaz nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo nadbytečný; srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03, či žalobcem citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 149/2020-27, bod 16).
26. V nyní posuzované věci však soud dospěl k závěru, že absence výslovného vypořádání návrhu na provedení výslechů k otázce společné domácnosti žalobce a jeho matky sice představuje vadu rozhodnutí správních orgánů, avšak za situace, kdy žalobce nedoložil obligatorní doklad žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu (doklad o zdravotním pojištění), neměla tato vada vliv na přezkoumatelnost ani zákonnost napadeného rozhodnutí. Opírá-li se rozhodnutí správních orgánů o důvod spočívající v nepředložení dokladu o zdravotním pojištění, který by jako samostatný důvod zamítnutí žádosti žalobce obstál i v případě, že by se ministerstvo věnovalo bližšímu posouzení vazeb žalobce coby dospělého syna s jeho matkou, nelze dospět k jinému závěru. Za takové situace by zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalované pouze k tomu, aby výslovně vypořádala, proč v situaci, kdy žalobce k žádosti nedoložil jeden z povinných dokladů, zmiňované důkazy neprovede, bylo pouhým formalismem, vedoucím ke stejnému výsledku.
27. Nejvyšší správní soud v této souvislosti např. judikoval, že „ne každá zjištěná vada správního řízení musí vést automaticky ke zrušení napadeného správního rozhodnutí. Ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s. je třeba vnímat v souvislosti s ustanovením § 65 odst. 1 s. ř. s., z něhož vyplývá, že nestačí uplatňovat jen porušení svých (procesních) práv v předcházejícím řízení, nýbrž je třeba i zkoumat, zda mohl být v důsledku toho žalobce zkrácen na svých (hmotných) právech. Řečeno slovy rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 2 As 60/2011-101 ze dne 15. června 2011, na který odkázal městský soud: Důvodnost žaloby může mít za následek pouze taková vada řízení, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. To vyplývá např. z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 4. června 2003, č. j. 6 A 12/2001–51, č. 23/2003 Sb. Nejvyššího správního soudu, či ze dne 18. března 2004, č. j. 6 A 51/2001-30, č. 494/2005 Sb. Nejvyššího správního soudu.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 73/2015-40, body 30 a 31). Ani případné provedení navržených výslechů a zjištění okolností společného života žalobce s matkou by nemohlo vést
k jinému výsledku řízení. I kdyby byl totiž status žalobce coby rodinného příslušníka ve smyslu
§ 15a odst. 3 písm. a) bodu 2. či naopak ve smyslu § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců postaven najisto, nic by to neměnilo na jeho povinnosti předložit doklad o zdravotním pojištění, kterou nesplnil.
28. Jak je dále zřejmé z obsahu správního spisu, ministerstvo žalobce výzvou ze dne 31. 1. 2025 podle § 45 odst. 2 správního řádu vyzvalo k odstranění vad žádosti. Ve výzvě ministerstvo žalobce vyzvalo jednak k doložení platného dokladu o zdravotním pojištění a současně k doložení dokladu prokazujícího, že je rodinným příslušníkem občana ČR podle § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Skutečnost, že ministerstvo ve výzvě mimo jiné odkázalo na § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, a nikoli na § 15a odst. 3 písm. a) bod 2. zákona o pobytu cizinců, který žalobce uvedl ve formuláři k žádosti, rovněž nezakládá nezákonnost rozhodnutí ministerstva, a to z téhož důvodu rozvedeného soudem výše. Ministerstvo zamítnutí žádosti opřelo o nedoložení obligatorního dokladu o zdravotním pojištění, který je třeba přiložit k žádosti každého zletilého rodinného příslušníka občana EU (resp. občana ČR), který žádá o přechodný pobyt na území ČR. Za této situace je nadbytečné, aby se soud (poprvé věcně) věnoval posouzení postavení žalobce ve světle judikatury týkající se situace tzv. statických příbuzných občanů ČR ve smyslu již citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 271/2022-26 (ten posuzoval otázku, zda právní úprava obdobná výše citovanému § 15a odst. 3 písm. a) bodu 2. zákona o pobytu cizinců dopadá výlučně na dynamické situace, kdy rodinný příslušník žádá o prvotní přechodný pobyt v souvislosti se svým přesunem na území ČR z důvodu doprovázení či následování občana ČR, s nímž bezprostředně předtím žil ve společné domácnosti jiné zemi. Anebo zda daná ustanovení dopadají i na statické situace, v nichž rodinný příslušník žádá o přechodný pobyt jako o další, resp. následné pobytové oprávnění na území ČR, a to poté, co se s ohledem na okolnosti nastalé až v průběhu pobytu teprve stal rodinným příslušníkem občana ČR).
29. Žalobce nepředložil doklad o zdravotním pojištění spolu s žádostí ani jej nedoložil dodatečně ve lhůtě určené výzvou ministerstva. Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 20. 7. 2023, č. j. 1 Azs 41/2023-75, dovodil, že nepředložení náležitostí žádosti uvedených v § 87b odst. 3 zákona o pobytu cizinců, včetně dokladu o zdravotním pojištění, může samo o sobě představovat podklad pro zamítnutí žádosti podle § 87e odst. 1 písm. a) téhož zákona. Judikatura současně setrvale dovozuje, že nedoložení byť jediné zákonem požadované náležitosti žádosti má pro žadatele procesní následky předvídané zákonem (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2016, č. j. 2 Azs 76/2015-24, a ze dne 15. 5. 2019, č. j. 8 Azs 249/2018-57, body 16, 17 a 20).
30. K námitce týkající se nevydání osvědčení o žádosti, resp. nevyznačení vízového štítku do cestovního dokladu, soud uvádí, že osvědčení o podané žádosti podle § 87y zákona o pobytu cizinců je osvědčením zákonné fikce pobytového oprávnění, nikoli správním rozhodnutím, které by samo o sobě pobytové oprávnění založilo, změnilo nebo zrušilo. Samotné pobytové oprávnění se odvíjí od splnění zákonných podmínek stanovených zákonem, nikoli od fyzického vydání vízového štítku. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, jde pouze o osvědčení existence zákonem založeného oprávnění pobývat na území (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2017, č. j. 9 Azs 279/2016-40). Zároveň soud uvádí, že nevydání osvědčení o žádosti, resp. nevyznačení vízového štítku, nepředstavuje vadu řízení, která by mohla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Nevyznačení vízového štítku samo o sobě není okolností způsobilou ovlivnit zákonnost rozhodnutí vydaného ve věci samé. Jde o samostatný procesní postup správního orgánu, proti jehož případnému pochybení poskytuje právní řád vlastní prostředky ochrany. Ochrany proti nevydání osvědčení se lze po vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti domáhat žalobou na ochranu proti nečinnosti podle § 79 a násl. s. ř. s.
V posuzované věci přitom není dána žádná věcná souvislost mezi tvrzeným pochybením správního orgánu a důvodem zamítnutí žalobcovy žádosti. Žalobce netvrdil, že by mu nevyznačení vízového štítku znemožnilo předložit doklad o zdravotním pojištění.
31. Napadené rozhodnutí bylo založeno na závěru, že žalobce ani přes výzvu ministerstva nepředložil doklad o zdravotním pojištění jako obligatorní náležitost žádosti. Otázka vyznačení vízového štítku proto nemohla mít na existenci tohoto důvodu ani na zákonnost napadeného rozhodnutí žádný vliv. Ani tato žalobní námitka tedy není důvodná.
32. Z výše uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
IV. Náklady řízení
33. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný,
a proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží; to by náleželo procesně úspěšné žalované. Žalované však žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno 9. září 2026
Mgr. Kateřina Kopečková, Ph.D. v. r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje P. H.