Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
8 A 7/2026 - 40.pdf
PDF · 0 B
No categories available
8 A 7/2026 - 40
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci
žalobkyně: Kloboucká lesní s.r.o., IČO: 25532642,
sídlem Vlárská 321, Bylnice, 763 31 Brumov-Bylnice,
zastoupené advokátem Mgr. Pavlem Starostou,
sídlem Štěpská 380/0, 763 12 Vizovice,
proti
žalovanému: Ministerstvo životního prostředí,
Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2026, č. j. MZP/2025/240/2269, sp. zn. ZN/MZP/2025/240/299,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Základ sporu
1. Rozhodnutím České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Brno (dále též jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 8. 7. 2025, č. j. ČIŽP/47/2025/6365 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byla žalobkyně Kloboucká lesní s.r.o. uznána vinnou ze dvou přestupků podle § 121 odst. 1 písm. f) zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech (dále jen „zákon o odpadech“). Přestupků se měla dopustit tím, že nakládala s odpady mimo zařízení určené k nakládání s daným druhem a kategorií odpadu v rozporu s § 13 odst. 1 písm. b) zákona o odpadech, za což byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 350 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 2 500 Kč.
2. Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí zamítlo Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 6. 1. 2026, č. j. MZP/2025/240/2269 (dále jen „napadené rozhodnutí“), a prvostupňové rozhodnutí potvrdilo.
II.
Obsah žaloby, vyjádření žalovaného a replika žalobkyně
3. Žalobkyně především zpochybňuje skutková zjištění správních orgánů a přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Namítá, že správní orgány dostatečně neprokázaly dobu spáchání jednotlivých přestupků ani osobu jejich pachatele, nerozlišily jednotlivé navážky a hromady materiálu a nevypořádaly se s možností, že některá jednání mohla být promlčena. Současně tvrdí, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že vytýkané jednání spáchala právě ona, zejména ve vztahu k pozemkům, které nebyly v jejím vlastnictví. Dále namítá nepřiměřenost uložené pokuty, nedostatečné zohlednění revitalizačního projektu, porušení zásady ultima ratio a absenci materiální stránky přestupku. Pro případ, že by soud neshledal důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí, navrhuje moderaci uložené pokuty podle § 78 odst. 2 s. ř. s.
4. Žalovaný setrvává na závěrech obou správních rozhodnutí. Uvádí, že skutkový stav byl dostatečně zjištěn na základě místních šetření, fotodokumentace, archivních leteckých snímků a dalších důkazních prostředků a že bylo prokázáno, že žalobkyně nakládala s odpady mimo zařízení určená pro nakládání s odpady. Zdůrazňuje rovněž, že se jednalo o navážky prováděné v území CHKO Bílé Karpaty a zčásti na pozemcích určených k plnění funkcí lesa. Ve vztahu k sankci uvádí, že pokuta ve výši 350 000 Kč zohledňuje polehčující okolnosti a představuje pouze nepatrnou část zákonné horní hranice sankce. Navrhuje proto zamítnutí žaloby.
5. V replice žalobkyně na své žalobní argumentaci setrvává. Zdůrazňuje zejména, že správní orgány neprokázaly, že předmětné navážky realizovala právě ona, a opětovně poukazuje na pochybnosti ohledně skutkového stavu, otázky promlčení a zjištění pachatele přestupku. Dále namítá, že správní orgány dostatečně neprokázaly společenskou škodlivost jednání a nevzaly v úvahu, že revitalizací území mělo dojít ke zlepšení jeho stavu. Současně rozvádí argument, že nebylo prokázáno její vlastní nakládání s odpady ve smyslu § 13 odst. 1 písm. b) zákona o odpadech, a zdůrazňuje, že nelze automaticky spojovat existenci odpadů na pozemku s osobou vlastníka či uživatele pozemku.
III.
Posouzení věci
6. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 soudního řádu správního), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. O podané žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, když účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (souhlas účastníků řízení byl v souladu s § 51 odst. 1 větou druhou s. ř. s. presumován) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
7. V první žalobní námitce žalobkyně tvrdí, že správní orgány nesprávně spojily více navážek na různých pozemcích do jednoho celku, aniž dostatečně rozlišily jednotlivé skutky časově a skutkově. Z napadeného rozhodnutí nelze zjistit, kdy ke konkrétním jednáním došlo. Pokud některé navážky vznikly již v roce 2018, mohla být odpovědnost za přestupek promlčena. Napadené rozhodnutí proto považuje za nepřezkoumatelné. Žalovaný uvádí, že přestupky byly oprávněně projednány ve společném řízení podle § 88 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Tvrdí, že z rozhodnutí je zřejmé umístění jednotlivých navážek i časová posloupnost jejich vzniku. Navážky z roku 2018 nebyly zahrnuty do výroku o vině.
8. Podle § 88 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, platí že pokud se podezřelý dopustil více přestupků, jejichž skutková podstata se týká porušení právních povinností vyskytujících se ve stejné oblasti veřejné správy, a k jejich projednání je příslušný týž správní orgán, projednají se ve společném řízení.
9. K judikaturním východiskům soud uvádí, že výrok rozhodnutí o přestupku, kterým je obviněný uznán vinným, musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Neuvede-li správní orgán takové náležitosti do výroku svého rozhodnutí, podstatně poruší ustanovení o řízení [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Řádně formulovaný výrok, v něm na prvním místě konkrétní popis skutku, je nezastupitelnou částí rozhodnutí; toliko z něj lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaké opatření či sankce byla uložena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoliv odůvodnění) může být vynucen správní exekucí apod. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73).
10. Soud v nyní posuzované věci předně odlišuje otázku dostatečné individualizace skutku od otázky společného projednání více přestupků a od otázky případného zániku odpovědnosti za přestupek. Žalobkyně tyto aspekty ve své argumentaci částečně směšuje, z čehož následně dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
11. Pokud jde o identifikaci skutků, soud konstatuje, že výrok prvostupňového rozhodnutí splňuje požadavky kladené na rozhodnutí o přestupku. Z výroku je zřejmé, na jakých pozemcích mělo k protiprávnímu jednání dojít, jakého jednání se mělo týkat a kdy bylo zjištěno. První přestupek je vymezen soustřeďováním odpadů zjištěným dne 9. 3. 2022 na pozemku p. č. X v k. ú. Bylnice. Druhý přestupek je vymezen samostatně, a to jednak ve vztahu k pozemkům p. č. Y a p. č. C v k. ú. Bylnice, kde bylo dne 1. 4. 2022 zjištěno nakládání s odpady na ploše přibližně 2 073 m², jednak ve vztahu k pozemku p. č. X v k. ú. Bylnice, kde bylo dne 28. 3. 2023 zjištěno nakládání s odpady v objemu přibližně 833 m³. Výrok tak umožňuje nezaměnitelnou identifikaci jednotlivých skutků a nevzbuzuje pochybnosti o tom, za jaká konkrétní jednání byla žalobkyně uznána vinnou.
12. Soud dále nepřisvědčil ani námitce, že správní orgány nepřípustně spojily více navážek do jednoho celku. Z obsahu prvostupňového i napadeného rozhodnutí plyne, že správní orgány jednotlivé lokality, jednotlivé navážky i jednotlivá kontrolní zjištění rozlišovaly. Podrobně popsaly rozsah navážek, jejich umístění i časový kontext jejich vzniku, přičemž skutky následně projednaly ve společném řízení podle § 88 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. Takový postup odpovídá zákonné úpravě, podle níž se ve společném řízení projednávají přestupky téhož pachatele, jejichž skutkové podstaty se týkají porušení právních povinností vyskytujících se ve stejné oblasti veřejné správy. Samotná skutečnost, že bylo vedeno společné řízení, proto nezakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
13. Nejpodstatnější část argumentace žalobkyně směřuje k tvrzení, že některé navážky mohly vzniknout již v roce 2018 a že odpovědnost za takové jednání mohla být v době zahájení řízení o přestupku již promlčena. Ani s touto námitkou se však soud neztotožnil.
14. Z prvostupňového rozhodnutí skutečně vyplývá, že správní orgán při rekonstrukci vývoje lokality pracoval mimo jiné s archivními leteckými snímky z let 2018 až 2022 a v této souvislosti uvedl, že na části dotčených pozemků byly navážky patrné již v roce 2018. Současně však z téhož rozhodnutí vyplývá, že tato zjištění byla využita toliko jako jeden z podkladů pro popis dlouhodobého vývoje dotčeného území a časového kontextu věci. Správní orgán totiž žalobkyni neuznal vinnou z nakládání s odpadem uskutečněného v roce 2018, nýbrž z jednání vymezených ve výroku rozhodnutí, která byla konkretizována prostřednictvím kontrolních zjištění ze dnů 9. 3. 2022, 1. 4. 2022 a 28. 3. 2023. Ostatně i odvolací orgán výslovně uvedl, že domnělou navážku z roku 2018 inspekce do svého rozhodování nezahrnula a pouze na ni poukázala při popisu dřívějšího vývoje lokality.
15. Za této situace nelze přisvědčit tvrzení žalobkyně, že z napadeného rozhodnutí nelze přezkoumat otázku zániku odpovědnosti za přestupek. Promlčení lze posuzovat pouze ve vztahu ke skutkům, které byly předmětem výroku rozhodnutí a pro které byla žalobkyně uznána vinnou. Skutečnost, že správní orgány v odůvodnění popisovaly i starší vývoj lokality nebo se opíraly o historické letecké snímky, sama o sobě neznamená, že by rozhodovaly o přestupku spáchaném v roce 2018. Žalobkyní namítaná možnost promlčení tak směřuje proti jednání, které nebylo předmětem výroku o vině.
16. Soud proto uzavírá, že skutky byly ve výroku vymezeny dostatečně určitě, správní orgány postupovaly v souladu s pravidly společného řízení a z napadeného rozhodnutí lze bez obtíží přezkoumat, za jaká jednání byla žalobkyně uznána vinnou i zda ve vztahu k těmto jednáním nedošlo k zániku odpovědnosti za přestupek. První žalobní námitka tedy není důvodná.
17. Ve druhé žalobní námitce žalobkyně tvrdí, že nebylo prokázáno, že navážky realizovala právě ona. Poukazuje zejména na pozemky, které nevlastnila, a na možnost činnosti dalších subjektů (např. související stavební činnost). Odkazuje na zásadu in dubio pro reo. Žalovaný uvádí, že existuje dostatek důkazů identifikujících žalobkyni jako původce navážek. Připouští sice hypotetickou možnost jednání jiných osob, avšak považuje ji za právně nevýznamnou vzhledem k prokázanému jednání žalobkyně.
18. K judikaturním východiskům soud uvádí, že i v řízení o přestupku, stejně jako v řízení trestním, platí zásada, že postihnout za přestupek lze určitou osobu jen tehdy, je-li jí prokázáno, že je to právě ona, kdo se dopustil jednání, které naplňuje znaky skutkové podstaty přestupku. Znamená to tedy, že správní orgán je povinen postavit nad vší rozumnou pochybnost na jisto, že se deliktního jednání dopustil právě ten, kdo má být za přestupek postižen. Existuje-li rozumná pochybnost, tj. existuje-li ne zcela nepravděpodobná možnost, že deliktního jednání se dopustil někdo jiný než obviněný z přestupku, nelze jej za přestupek postihnout (in dubio pro reo). Důkazní břemeno k prokázání, že deliktního jednání se dopustil obviněný z přestupku, přirozeně nese správní orgán. Obviněnému z přestupku proto k tomu, aby nemohl být za přestupek postižen, postačí, aby o otázce, kdo se deliktního jednání dopustil, vznikla rozumná pochybnost; nemusí se tedy vyviňovat, tj. prokázat, že se deliktního jednání nedopustil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005-55, nebo též bod [18] usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011-68).
1. Ve vztahu k žalobkyni z výše uvedeného vyplývá, že ji lze za přestupek postihnout pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že se vytýkaného jednání dopustila právě ona. Správní orgány proto musí provedeným dokazováním odstranit takové rozumné pochybnosti o osobě pachatele, které jsou způsobilé zpochybnit závěr o její odpovědnosti za přestupek. Na druhou stranu nelze požadovat vyvrácení každé pouze hypotetické nebo spekulativní možnosti jiného průběhu skutkového děje. Zásada in dubio pro reo se uplatní tehdy, pokud po provedení a hodnocení všech důkazů přetrvává rozumná pochybnost o tom, zda se přestupkového jednání dopustila právě osoba, vůči níž je řízení vedeno. Je proto na správních orgánech, aby pečlivým zjišťováním skutkového stavu a řádným hodnocením důkazů dospěly k závěru o osobě pachatele bez důvodných pochybností, přičemž takový závěr může být založen i na uceleném řetězci nepřímých důkazů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2004, č. j. 2 As 3/2004-70, publ. pod č. 309/2004 Sb. NSS).
19. Nejvyšší správní soud rovněž uvedl v bodě [21] rozsudku ze dne 23.03.2023, č. j. 9 As 76/2021-26, že: „Nakládalli stěžovatel s odpadem v místě, tedy v zařízení, které k tomu nebylo určeno, dopustil se jemu vytýkaného protiprávního jednání a naplnil skutkovou podstatu přestupku podle § 66 odst. 4 písm. b) starého ZOdp. Nejvyšší správní soud tak souhlasí s městským soudem, že závěry správních orgánů o spáchaném přestupku jsou správné a dostatečně skutkově podložené (viz zejména body 23. a 28. napadeného rozsudku). Městský soud přitom v bodě 22. napadeného rozsudku správně uvedl, že je bezvýznamné, kdo je nebo byl vlastníkem uloženého odpadu nebo kdo jej na místo navezl. Rozhodující je, kdo s odpadem nakládal, což byl v projednávané věci zjevně stěžovatel (obdobně srov. rozsudek NSS ze dne 3. 6. 2020, č. j. 4 As 473/201930, odst. [20]). Není tedy relevantní stěžovatelovo tvrzení, že nakládal toliko se zeminou, která pravděpodobně obsahovala i stavební odpad navezený někým jiným.“
20. Soud v nyní posuzované věci při výkladu pojmu „nakládat“ vyšel též z jeho běžného jazykového významu. Podle Slovníku spisovného jazyka českého a Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost není sloveso „nakládat“ významově omezeno pouze na fyzické přemísťování věcí nebo jejich naložení k přepravě. Naopak jde o pojem významově širší, který zahrnuje rovněž zacházení s věcí, disponování s ní, rozhodování o jejím použití nebo určování jejího dalšího osudu (srov. Internetová jazyková příručka [online] (2008–2026). Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Cit. 25. 8. 2026. ).
21. Ze slovníkových definic lze identifikovat dva základní významové okruhy. První se vztahuje k fyzické manipulaci s věcí. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost například vymezuje sloveso „naložit“ jako „umístit a tak připravit k přemístění“, přičemž uvádí příklady „naložit zboží do vagonu“, „naložit uhlí na loď“ nebo „naložit si pytel na záda“. Tomuto významu odpovídají i další slovníková spojení zachycená v Slovníku spisovného jazyka českého, například „nakládat hnůj na vůz“, „nakládat hlínu do věder“, „nakládat zboží do jícnu lodi“ nebo „nakládat do vagónů“. V těchto případech označuje sloveso konkrétní materiální činnost spočívající v umístění nebo přemístění určité věci.
22. Vedle toho však oba slovníky zachycují druhý, podstatně širší významový okruh. V něm sloveso „nakládat“ označuje zacházení s věcí, dispozici s ní nebo rozhodování o jejím využití. Tak například Slovník spisovného jazyka českého u hesla disponovati vysvětluje tento pojem jako „volně nakládat s něčím, někým“, přičemž uvádí příklady disponování časem, penězi či materiálem. U hesla disposice pak hovoří o „právu nakládat s něčím“ a o „dispozičních fondech k volnému nakládání“. Obdobně heslo vládnouti používá pojem „nakládat“ ve významu „volně disponovat“, heslo hantýrovat jej vysvětluje prostřednictvím výrazů „zacházet“ a „manipulovat“ a heslo zacházeti jej přímo ztotožňuje s významem „jednat“ či „chovat se“. Význam dispoziční moci nad věcí je patrný rovněž ze spojení „nakládat s ní jako s vlastní“, „se svým majetkem může podle své vlastní vůle nakládat“ nebo „právo nakládat s něčím“. Také Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost uvádí jako samostatný význam slovesa „naložit“ formulaci „zachovat se k někomu nějak, učinit něco s něčím“, s příklady „naložili s ním podle práva“ nebo „šetrně naložit s penězi“, a nedokonavý tvar „nakládat“ ilustruje spojením „vlídně s někým nakládat“.
23. Jazykový výklad proto vede soud k závěru, že mezi slovesy „navézt“ a „nakládat“ není vztah totožnosti. Každé navezení určité věci je nepochybně formou nakládání s ní, ne každé nakládání však spočívá v jejím navezení. Osoba může s věcí nakládat, ačkoliv ji sama nevyrobila, nevlastní ji nebo ji na určité místo osobně nedopravila. Rozhodující je existence dispozičního vztahu k dané věci, tedy možnost určovat její umístění, způsob použití nebo další osud.
24. Právě v tomto významu je třeba chápat i bod [21] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2023, č. j. 9 As 76/2021-26, a vykládat jej i v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005-55, podle něhož musí být pachatelka přestupku zjištěna nade vší rozumnou pochybnost. Smyslem rozsudku č.j. 9 As 76/2021-26 bylo zdůraznit, že u skutkové podstaty spočívající v nakládání s odpadem mimo určené zařízení není rozhodující, kdo odpad vytvořil, vlastnil nebo na místo fyzicky navezl, ale kdo s ním disponoval a určoval jeho další využití. Starší judikatura tak odpovídá na otázku, kdo musí být prokázán jako pachatelka přestupku, zatímco rozsudek sp. zn. 9 As 76/2021-26 vysvětluje, jaký druh jednání je této pachatelce třeba prokázat. Mezi oběma závěry proto není rozpor.
25. V nyní posuzované věci je významné, že žalobkyně svou obranu nestaví primárně na tvrzení, že by s naváženým materiálem neměla nic společného. Naopak uvádí, že: „V situaci, kdy byla řada materiálů jednoznačně určena ke zlepšení environmentálního stavu a kdy probíhaly předchozí i aktuální kroky vedoucí k rekultivaci, nemělo být přikročeno k tvrdému správnímu trestání, pokud nešlo prokazatelně o zneužití práva.“ Dále žalobkyně již v odvolání uvedla, že: „Odvolatel poukazuje na skutečnost, že v předmětné věci nebyly zjištěny znaky skutečně závažného protiprávního jednání – materiál byl využit na vlastních (či užívaných) pozemcích, nebyl zohledněn účel, územní plán, výsledky rozborů ani absence újmy na životním prostředí.“ Rovněž žalobkyně uvádí: „Neoprávněné navážení odpadu zde nikdy nebylo cílem, šlo o postupný proces rekultivace území s důrazem na odstranění nežádoucích materiálů před zahájením terénních úprav, jak stanovila všechna stanoviska i projektová dokumentace.“
26. Soud v nyní posuzované věci dospěl k závěru, že výše uvedená žalobkynina tvrzení vycházejí z předpokladu, že žalobkyně považovala navážený materiál za součást realizovaného revitalizačního záměru a že s tímto materiálem měla již nakládat způsobem odpovídajícím zamýšleným terénním a krajinářským úpravám. Sama skutečnost, že některé dotčené pozemky nebyly ve vlastnictví žalobkyně, nemůže bez dalšího vést k závěru, že žalobkyně s naváženým materiálem nenakládala. Rozhodující totiž není vlastnický titul k pozemku, ale existence faktické dispoziční sféry ve vztahu k odpadu.
27. Sama žalobkyně totiž tvrdí, že probíhaly předchozí i aktuální kroky vedoucí k rekultivaci, materiál byl využit na vlastních (či užívaných) pozemcích a navážení odpadu zde nikdy nebylo cílem, šlo o postupný proces rekultivace území s důrazem na odstranění nežádoucích materiálů. Těžiště její obrany tak nespočívá v popření existence vztahu k naváženému materiálu, nýbrž ve zpochybnění jeho právní kvalifikace jako odpadu a v tvrzení, že jeho využití sledovalo legitimní revitalizační cíl.
28. Za této situace není pro posouzení odpovědnosti žalobkyně rozhodující, zda všechny složky navážek fyzicky na místo dopravila právě ona nebo zda se na některých dílčích navážkách mohly podílet i jiné osoby. Rozhodující je, zda bylo prokázáno, že žalobkyně s tímto materiálem nakládala ve smyslu zákona o odpadech. Správní orgány přitom tento závěr neopřely pouze o vlastnictví některých pozemků, ale o souhrn provedených důkazů, zejména kontrolní zjištění, fotodokumentaci, archivní letecké snímky, projektovou dokumentaci a vlastní vyjádření žalobkyně. Soud proto neshledal existenci takových rozumných pochybností, které by odůvodňovaly aplikaci zásady in dubio pro reo. Druhá žalobní námitka tedy není důvodná.
29. Ve třetí žalobní námitce žalobkyně tvrdí, že správní orgány dostatečně nehodnotily projekt „Revitalizace plochy mezi areálem pily v Bylnici a řekou Vlárou“ a koordinovaná stanoviska dotčených orgánů. Žalovaný uznává existenci projektu, avšak uvádí, že projektová dokumentace nemůže legalizovat nakládání s odpady mimo zařízení určené zákonem o odpadech.
30. K judikaturním východiskům soud uvádí, že absence přímé reakce na každý jednotlivý argument účastníka řízení nepředstavuje nezákonnost ani nepřezkoumatelnost, pokud soud či správní orgán prezentuje odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, a toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6 As 153/2014-108, či ze dne 4. 3. 2015, č. j. 8 Afs 71/2012-161). Implicitní vypořádání námitek akceptuje rovněž Ústavní soud (viz např. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, publ. pod č. N 26/52 SbNU 247). Nepřezkoumatelné je takové rozhodnutí, které nelze přezkoumat pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno. Nepřezkoumatelnost tak může být způsobena buďto nesrozumitelností, anebo nedostatkem důvodů, o které je rozhodnutí opřeno. Nepřezkoumatelnost je třeba vykládat v souladu s jejím skutečným smyslem, neboť jde o jednu z nejzávažnějších vad řízení, kterou lze konstatovat pouze v případě, že skutečně nelze seznat, proč správní orgán rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí, resp. proč považoval vznesené námitky za nedůvodné (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 4. 3. 2022, č. j. 5 As 158/2021 36, bod [18], a tam citovaná judikatura).
31. Soud v nyní posuzované věci uvádí, že jádrem této námitky je tvrzení žalobkyně, že správní orgány nedostatečně zohlednily projekt „Revitalizace plochy mezi areálem pily v Bylnici a řekou Vlárou“, související projektovou dokumentaci a stanoviska dotčených orgánů. Podle žalobkyně právě z těchto podkladů vyplývalo, že navážený materiál měl být využit v rámci revitalizačních a krajinářských úprav a že správní orgány tuto skutečnost při právním posouzení věci reflektovaly nedostatečně. Soud této argumentaci nepřisvědčil.
32. Z odůvodnění obou správních rozhodnutí je zřejmé, že existence revitalizačního projektu nebyla správními orgány přehlížena ani zpochybňována. Naopak správní orgán prvního stupně i žalovaný z projektové dokumentace opakovaně vycházeli a výslovně se jí zabývali. Žalovaný například v napadeném rozhodnutí výslovně uvedl, že souhlasí s tím, že lokalita byla předmětem povolené revitalizace, současně však zdůraznil, že povolení vydaná podle jiných právních předpisů neopravňují k nakládání s odpady v rozporu se zákonem o odpadech. Stejně tak se žalovaný podrobně vypořádal s tvrzením žalobkyně, že navážený materiál měl sloužit k modelaci terénu v rámci krajinářských úprav, a vysvětlil, proč s tímto závěrem nesouhlasí.
33. Nelze proto přisvědčit tvrzení, že by správní orgány argumentaci žalobkyně ignorovaly nebo se s ní nevypořádaly. Skutečnost, že správní orgány dospěly k jinému právnímu závěru, sama o sobě nepředstavuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí ani nedostatek jeho odůvodnění. Jak ostatně vyplývá z výše citované judikatury, povinnost řádně odůvodnit rozhodnutí nelze chápat jako povinnost převzít argumentaci účastníka řízení nebo podrobně reagovat na každou jednotlivou dílčí úvahu, kterou v řízení předložil. Podstatné je, zda je z rozhodnutí zřejmé, že se správní orgán s jádrem argumentace účastníka seznámil, porozuměl mu a předložil vlastní, rozumně a přesvědčivě obhajitelný důvod, pro který jej nepřijal. Právě tomu tak bylo i v nyní posuzované věci.
34. Nadto soud považuje za podstatné, že projekt „Revitalizace plochy mezi areálem pily v Bylnici a řekou Vlárou“ a související stanoviska dotčených orgánů samy o sobě neřešily otázku, zda konkrétní materiál soustřeďovaný na dotčených pozemcích představoval odpad ve smyslu zákona o odpadech, ani zda bylo možné s ním nakládat mimo zařízení určené pro nakládání s odpady. Projektová dokumentace ani stanoviska vydaná podle předpisů stavebních, lesních či o ochraně přírody proto nemohla bez dalšího nahradit splnění požadavků vyplývajících ze zákona o odpadech. Jinak řečeno, okolnost, že určitý záměr sledoval revitalizační nebo krajinářský účel a byl z tohoto pohledu posouzen příslušnými orgány veřejné správy kladně, sama o sobě neznamená, že veškeré činnosti realizované v rámci tohoto záměru jsou automaticky v souladu i s právní úpravou odpadového hospodářství.
35. Soud současně nepřehlíží, že žalobkyně po celou dobu řízení zdůrazňuje environmentální přínosy zamýšlené revitalizace. Taková argumentace však směřuje především k účelu a prospěšnosti zamýšleného projektu. Předmětem posuzované věci však nebyla vhodnost revitalizačního záměru jako takového, nýbrž otázka, zda žalobkyně nakládala s odpady způsobem odpovídajícím požadavkům zákona o odpadech. Správní orgány přitom dospěly k závěru, že nikoliv, a tento závěr opřely o skutková zjištění a právní argumentaci, jejichž přezkoumatelnost soud neshledal vadnou.
36. Soud proto uzavírá, že správní orgány existenci revitalizačního projektu ani souvisejících stanovisek nepominuly, nýbrž jim přisoudily jiný právní význam, než jaký jim přikládá žalobkyně. Třetí žalobní námitka proto není důvodná.
37. Ve čtvrté žalobní námitce žalobkyně tvrdí, že šlo převážně o zeminu určenou k terénním úpravám a rekultivaci. Jednotlivé příměsi nemají automaticky způsobit, že celý materiál bude odpadem. Nebyla prokázána kontaminace ani škodlivost. Žalovaný tvrdí, že z fotodokumentace a kontrolních zjištění jednoznačně vyplývá přítomnost stavebních, demoličních a v některých případech i nebezpečných odpadů. Proto šlo o odpad ve smyslu zákona o odpadech.
38. K judikaturním východiskům soud uvádí, že pojem odpad je v českém právním řádu třeba vykládat nejen na podkladě definice uvedené v § 4 zákona o odpadech, ale i v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie, který vydal řadu rozhodnutí, kde předně jednoznačně vyslovil, že výklad pojmu odpad nemůže být restriktivní (např. rozsudek ze dne 18. 4. 2002, Palin Granit C-9/00, bod 23; rozsudek ze dne 15. 6. 2000, ARCO Chemie Nederland a další C-418/97 a C-419/97, body 36-40; ale i stanovisko generálního advokáta Jacobse ze dne 24. 10. 1996 ve věci Tombesi a další C-304/94) a dále formuloval řadu dílčích závěrů vymezujících, co je odpadem, a co za něj naopak považovat nelze, jež jsou významným interpretačním vodítkem pro posouzení každého konkrétního případu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2015, č. j. 6 As 149/2013-41, nebo též bod [59] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze ze dne 7. 10. 2020, č. j. 7 As 54/2019-88).
39. Konstrukce definice odpadu je postavena na pojmu zbavit se, k čemuž SDEU dospěl již v rozsudku ze dne 18. 12. 1997 ve věci Inter-Environnement Wallonie ASBL (C-129/96, bod 26). Zbavením se věci přitom je jak její odstranění, tak i využití (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2011, č. j. 7 As 6/2011-63, všechna v tomto rozsudku odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Podle evropského konceptu obsahu pojmu odpad ani ekonomická využitelnost věci neznamená, že nejde o odpad, protože všechny věci, kterých se vlastníci zbavují, byť mají ekonomickou hodnotu, jsou předmětem směrnice [rozsudek SDEU ze dne 28. 3. 1990 ve věci Zanetti a další C-359/88, ze dne 25. 6. 1997 Tombesi C-304/94 a další spojené věci]. Stejná věc totiž pro někoho je odpadem a pro jiného nikoliv. Dokonce lze říci, že jediná věc může v průběhu svého životního cyklu nabýt a pozbýt status odpadu i opakovaně, což musí její držitel sledovat (in Hanák, J.: Co je odpadem podle evropské a české legislativy? Časopis pro právní vědu a praxi, ročník 19, září 2011, s. 242). Ve stanovisku generálního advokáta Albera ze dne 4. 7. 2002 ve věci C-444/00 nalezneme na podporu teze o proměnlivosti charakteru věci v čase názor, že odpadem je i látka získaná recyklací, pokud pro ni neexistuje poptávka a dlouhodobé skladování se stane pro držitele neúnosné a dovede jej ke zbavení se věci. Systém nakládání s odpady, ke kterému se Evropská unie přihlásila, má totiž za cíl pokrýt všechny předměty a látky, jichž se držitel zbavuje, i když mají hospodářskou hodnotu a jsou sbírány za obchodním účelem, aby byly recyklovány, využity nebo opětovně použity (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2008, č. j. 2 As 28/2007-94).
40. Soud v nyní posuzované věci uvádí, že žalobkyně v podstatě namítá, že správní orgány nesprávně kvalifikovaly navážený materiál jako odpad, ačkoli se podle jejího názoru převážně jednalo o zeminu určenou k terénním úpravám a revitalizaci území. Současně tvrdí, že přítomnost jednotlivých příměsí stavebních materiálů sama o sobě nepostačuje k závěru, že celá navážka představuje odpad, a poukazuje na absenci prokázané kontaminace či škodlivosti materiálu.
41. Především nelze přehlédnout, že správní orgány nezaložily svůj závěr o existenci odpadu pouze na ojedinělém výskytu jednotlivých kusů cihel, plastů či jiných příměsí v jinak čisté zemině. Ze skutkových zjištění zachycených zejména v Protokolu o kontrole ze dne 20. 1. 2023, č. j. ČIŽP/47/2022/12850, a v Protokolu o kontrole ze dne 19. 2. 2024, č. j. ČIŽP/47/2024/1342, naopak vyplývá, že na dotčených pozemcích byly zjištěny rozsáhlé navážky obsahující významné množství stavebních a demoličních odpadů různého charakteru.
42. Například na pozemku p. č. Y v k. ú. Bylnice byla dne 9. 3. 2022 zjištěna hromada tvořená odpadní výkopovou zeminou s příměsí plastových fólií, kusů živičného povrchu, betonu, cihel, dřeva, lepenky, plastového potrubí, dlaždiček a plastových chrániček.
43. Ještě výraznější zjištění obsahuje Protokol o kontrole č. j. ČIŽP/47/2022/12850. Na ploše označené jako „Plocha 3“ byly zjištěny hromady obsahující mimo jiné škvárobetonové tvárnice, celé i rozlámané cihly, betonové prvky, lepenku, hydraulickou hadici a části podlah s dlažbou. Na „Ploše 4“ se nacházely kusy zdiva s omítkou, betonové panely, nopové fólie, kusy dřeva, montážní pěna, železo, polystyren, beton s výztuží, obklady a dlažba. Na „Ploše 6“ byly nalezeny celé panely s výztuží, rozsáhlé kusy živičného povrchu, bloky zdiva, pórobeton a další stavební odpady. Na „Ploše 7“ byla zjištěna hromada recyklátu tvořená betonem, cihlami a zeminou, doplněná o fólie, živici a izolační pěny.
44. Obdobná zjištění byla učiněna i při následné kontrole dne 28. 3. 2023, vyhodnocené v Protokolu o kontrole č. j. ČIŽP/47/2024/1342. Ve třech samostatných hromadách byly identifikovány nejen zeminy, ale též plasty (včetně PE pytlů), cihly, beton, beton s výztuží, železo, obkladačky, polystyren, geotextilie, kusy asfaltových a živičných povrchů, plastové potrubí a další stavební odpady. Jedna z hromad přitom obsahovala samostatnou navážku živičného odpadu o objemu přibližně 24 m³.
45. Za této skutkové situace nelze hovořit o případu, kdy by správní orgány za odpad označily zeminu pouze z důvodu ojedinělého výskytu drobných příměsí. Naopak se jednalo o rozsáhlé navážky a hromady obsahující široké spektrum stavebních a demoličních materiálů, které byly na lokalitě soustřeďovány po delší dobu. Správní orgány proto měly dostatečný skutkový podklad pro závěr, že se nejednalo o čistou zeminu určenou bez dalšího k terénním úpravám, nýbrž o materiál, který vykazoval znaky odpadu ve smyslu zákona o odpadech.
46. Soud současně nepřisvědčil argumentaci žalobkyně, založené na absenci prokázané kontaminace či environmentální škodlivosti. Pro naplnění definice odpadu ani skutkové podstaty přestupku podle § 121 odst. 1 písm. f) zákona o odpadech není rozhodující, zda byl materiál prokazatelně kontaminovaný nebo zda překračoval určité limity znečištění. Jak vyplývá z judikatury citované výše, pojem odpadu je založen především na konceptu „zbavení se“ věci, nikoliv na její nebezpečnosti. Řada odpadů nemá nebezpečné vlastnosti, a přesto zůstává odpadem ve smyslu právní úpravy. Samotná okolnost, že nebyla zjištěna kontaminace přesahující stanovené limity, proto nevylučuje závěr, že šlo o odpad. Ostatně i žalovaný výslovně uvedl, že pro posouzení věci nebylo rozhodující prokazovat environmentální závadnost jednotlivých příměsí, neboť materiál obsahující uvedené stavební a demoliční odpady podléhá režimu zákona o odpadech bez ohledu na to, zda byly zjištěny konkrétní škodlivé účinky na životní prostředí.
47. Nelze přisvědčit ani tvrzení, že zamýšlené budoucí využití materiálu pro revitalizaci území samo o sobě vylučovalo jeho povahu odpadu. Jak plyne z judikatury citované výše, skutečnost, že určitá věc může být hospodářsky využita nebo znovu použita, sama o sobě nevylučuje její status odpadu. Rozhodující není pouze budoucí využitelnost materiálu, ale celkové okolnosti případu, zejména povaha naváženého materiálu a způsob, jakým s ním bylo nakládáno. V nyní posuzované věci správní orgány zjistily, že na lokalitu byly soustřeďovány směsné navážky obsahující významné množství stavebních a demoličních odpadů, a nikoliv pouze homogenní zemina připravená k bezprostřednímu využití v souladu se schváleným revitalizačním záměrem.
48. Soud proto uzavírá, že správní orgány měly dostatečný skutkový podklad pro závěr, že předmětný materiál představoval odpad ve smyslu zákona o odpadech. Jejich závěr nebyl založen pouze na existenci ojedinělých příměsí, ale na zjištění rozsáhlých navážek obsahujících beton, cihly, asfaltové kry, železo, výztuže, polystyren, fólie, montážní pěny, obklady, dlažby a další stavební a demoliční materiály. Skutečnost, že žalobkyně zamýšlela část tohoto materiálu využít při revitalizaci území nebo že nebyla prokázána jeho kontaminace, sama o sobě nepostačuje k vyloučení aplikace zákona o odpadech. Čtvrtá žalobní námitka proto není důvodná.
49. V páté žalobní námitce žalobkyně namítá, že správní orgány nezohlednily veřejně prospěšný revitalizační projekt a ani následné trvalé odnětí části pozemků z lesního půdního fondu. Žalovaný uvádí, že vynětí nastalo až po spáchání přestupků a nemá vliv na vznik odpovědnosti. Polehčující okolnosti však byly zohledněny při ukládání sankce.
50. Podle čl. 40 odst. 6 Listiny platí, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Věta druhá zakotvuje tzv. zásadu příkazu retroaktivity ve prospěch pachatele. Stejné pravidlo je promítnuto i do aktuálně účinného zákona upravujícího správní trestání, tedy do zákona o odpovědnosti za přestupky, který v § 2 odst. 1 stanoví, že odpovědnost za přestupek se posuzuje podle zákona účinného v době spáchání přestupku; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele přestupku (dále jen "pachatel") příznivější.
51. Rovněž platí, že podle § 2 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky přestupek je spáchán v době, kdy pachatel konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat. Není rozhodující, kdy následek nastane nebo kdy měl nastat.
52. Soud v nyní posuzované věci uvádí, že předně je třeba odlišit otázku okamžiku spáchání přestupku od otázky případné změny právní úpravy. Podle § 2 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky je přestupek spáchán v době, kdy pachatel konal nebo byl povinen konat; není rozhodující, kdy následek nastane nebo kdy měl nastat. V posuzované věci proto bylo rozhodující, zda žalobkyně v letech 2022 a 2023 nakládala s odpady mimo zařízení určené pro nakládání s odpady ve smyslu § 13 odst. 1 písm. b) zákona o odpadech. Správní orgány přitom dospěly k závěru, že právě k takovému jednání docházelo, a soud neshledal jejich skutkové ani právní závěry v tomto směru nezákonnými.
53. Teprve následně přichází v úvahu aplikace čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, které upravují použití pozdější právní úpravy, je-li pro pachatele příznivější. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci nejedná. Po spáchání přestupků totiž nedošlo ke změně právní úpravy odpadového hospodářství ani právní úpravy správního trestání, která by na posuzované jednání dopadala příznivěji. Nakládání s odpady mimo zařízení určené pro nakládání s daným druhem a kategorií odpadu zůstalo i nadále protiprávním jednáním sankcionovaným zákonem o odpadech. Žalobkyně se proto ve skutečnosti nedovolává příznivějšího zákona, nýbrž poukazuje na pozdější změnu právního režimu konkrétních pozemků.
54. Skutečnost, že rozhodnutím ze dne 11. 7. 2025 byla část dotčených pozemků trvale odňata z lesního půdního fondu, však nepředstavuje změnu právní úpravy ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny ani § 2 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. Jedná se toliko o individuální správní akt vydaný až po spáchání posuzovaných přestupků. Taková změna nemůže zpětně ovlivnit právní posouzení jednání, k němuž došlo za dřívějších skutkových a právních poměrů. Informace o trvalém vynětí části pozemků z lesního půdního fondu proto nemohla mít vliv na posouzení viny žalobkyně za dříve spáchané přestupky.
55. Obdobně soud nepřisvědčil ani argumentaci založené na veřejné prospěšnosti revitalizačního projektu. Soud nezpochybňuje, že projekt „Revitalizace plochy mezi areálem pily v Bylnici a řekou Vlárou“ mohl sledovat legitimní krajinářské či environmentální cíle. Již výše soud ostatně uvedl, že existence tohoto projektu nebyla správními orgány popírána. Samotná společenská nebo environmentální prospěšnost určitého záměru však neznamená, že lze při jeho realizaci rezignovat na dodržování požadavků vyplývajících z jiných právních předpisů, včetně právní úpravy odpadového hospodářství. Ostatně i žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně připustil, že uvedený revitalizační projekt lze považovat za společensky a environmentálně prospěšný, současně však zdůraznil, že ani taková okolnost neopravňuje k nakládání s odpady v rozporu se zákonem.
56. Z obsahu správních rozhodnutí je navíc patrné, že správní orgány tvrzený revitalizační účel ani další okolnosti případu zcela nepominuly. Naopak je zohlednily při úvahách o druhu a výši správního trestu. Správní orgán prvního stupně přihlédl mimo jiné k tomu, že se jednalo o první řízení vedené se žalobkyní pro porušení povinností v oblasti odpadového hospodářství, a uložil pokutu ve výši 350 000 Kč, která představovala pouze nepatrnou část zákonné horní hranice sankce. Žalovaný pak považoval uloženou pokutu za přiměřenou i s přihlédnutím k deklarovanému revitalizačnímu záměru.
57. Soud proto uzavírá, že žalobkyně směšuje dvě odlišné otázky, totiž vznik odpovědnosti za přestupek a individualizaci sankce. Veřejně prospěšný charakter revitalizačního projektu ani pozdější odnětí části pozemků z lesního půdního fondu nemohly zpětně odstranit protiprávnost jednání posuzovaného podle skutkového a právního stavu existujícího v době jeho spáchání. Tyto okolnosti však mohly být významné při posouzení závažnosti jednání a přiměřenosti sankce, což správní orgány ve svých úvahách zohlednily. Pátá žalobní námitka proto není důvodná.
58. V šesté žalobní námitce mělo být podle žalobkyně využito mírnějšího postupu, protože sledovaným cílem byla revitalizace krajiny, a nikoliv zbavování se odpadu. Žalovaný zdůrazňuje, že přestupek byl prokázán a vzhledem k rozsahu jednání byla pokuta jedinou přiměřenou reakcí.
59. K judikaturním východiskům soud uvádí, že podle § 4 odst. 1 zákona o odpadech platí, že odpad je každá movitá věc, které se osoba zbavuje, má úmysl nebo povinnost se jí zbavit. Soud nerozporuje subjektivní vnímání žalobkyně, že se materiálu nechtěla zbavit ve smyslu „vyhodit“. Avšak pojem zbavit se věci v právním slova smyslu neznamená pouze odstranění věci. Zbavením se věci je i její využití (na rozdíl od opětovného použití, tedy použití bez nutnosti jakýchkoliv dalších úprav; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2011, č. j. 7 As 6/2011-63).
60. Nejvyšší správní soud v bodě [49] rozsudku ze dne 4. 3. 2025, č. j. 7 As 158/2024-39, uvádí i závěry Soudního dvora EU: „Judikatura, na kterou čl. 6 odst. 4 odkazuje, byla formulována nezávisle na článku 6 a vychází z definice uvedené v čl. 3 bodu 1 směrnice o odpadech. Podle této definice je odpadem jakákoli látka nebo předmět, kterých se držitel zbavuje nebo má v úmyslu se zbavit nebo se od něho požaduje, aby se jich zbavil. Zda je splněna podmínka ‚zbavení se‘, musí být (objektivně) ověřeno s ohledem na všechny okolnosti, přičemž se zohlední cíl směrnice a dbá se na to, aby nebyla omezena její účinnost. Tuto definici lze vykládat v tom smyslu, že látka nebo předmět přestávají být odpadem, jestliže se jich držitel již nezbavuje, nemá v úmyslu se jich zbavit ani se od něho nepožaduje, aby se jich zbavil. Taková (možná spontánní) změna stavu, kdy odpad je odpadem, by však byla neslučitelná se systémem nakládání s odpady stanoveným ve směrnici o odpadech, neboť ten nejprve předpokládá další použití právních předpisů o odpadech. […] Je tedy správné, že podmínkou toho, aby odpad přestal být odpadem, je, že se držitel látky nebo předmětu nezbavuje, nemá v úmyslu zbavit se jich ani se od něho nepožaduje, aby se jich zbavil, ale tato podmínka nepostačuje k tomu, aby nastal stav, kdy odpad přestává být odpadem. To je ostatně patrné i z podmínek uvedených v čl. 6 odst. 1 směrnice o odpadech, ale i v judikatuře Soudního dvora, na kterou odkazuje čl. 6 odst. 4. […] Vznik stavu, kdy látka nebo předmět přestávají být odpadem, má tudíž dvě podmínky. Zaprvé se držitel nesmí předmětné látky nebo předmětu zbavovat, mít v úmyslu zbavit se jich ani se od něho nesmí požadovat, aby se jich zbavil, ve smyslu čl. 3 bodu 1 směrnice o odpadech. A zadruhé musí daná látka nebo předmět mít způsob využití, který umožňuje jeho další uplatnění, aniž dojde k ohrožení lidského zdraví či poškození životního prostředí.“ (viz rozsudek SDEU ze dne 29. 11. 2018 ve věci C-60/18, AS Tallinna Vesi proti Keskkonnaamet, body 30 až 32, 37 a 39). Tedy ani samotný subjektivní postoj žalobkyně k věci není způsobilý změnit povahu materiálu jakožto odpadu.
61. Soud v nyní posuzované věci uvádí, že otázka, zda určitý materiál představuje odpad, nemůže být založena pouze na subjektivním přesvědčení jeho držitele o budoucím využití tohoto materiálu. Jak vyplývá z výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu i Soudního dvora Evropské unie, rozhodující je objektivní posouzení všech okolností konkrétního případu. Samotná skutečnost, že osoba tvrdí, že materiál hodlá dále využít, neznamená, že se nejedná o odpad. Ostatně již judikatura opakovaně dovodila, že „zbavením se“ věci ve smyslu odpadové legislativy není pouze její odstranění, nýbrž i její využití. U některých kategorií materiálů proto okolnost, že mají být v budoucnu využity k určitému účelu, sama o sobě nevylučuje jejich povahu odpadu.
62. V této souvislosti je významný zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2025, č. j. 7 As 158/2024-39, jenž s odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie zdůrazňuje, že samotný subjektivní úmysl držitele již nepostačuje k tomu, aby materiál přestal být odpadem. K tomu musí být splněny i další podmínky, zejména existence způsobu využití umožňujícího další uplatnění materiálu bez ohrožení lidského zdraví nebo životního prostředí. Podstatné přitom je, že systém odpadového hospodářství nepřipouští, aby odpad ztratil svůj status pouze na základě jednostranného tvrzení jeho držitele o zamýšleném budoucím využití.
63. Právě o takovou argumentaci se však žalobkyně opírá. Soud nezpochybňuje, že žalobkyně mohla sledovat revitalizaci předmětného území a mohla být přesvědčena o environmentální prospěšnosti svého záměru. Z provedených důkazů však současně vyplynulo, že na lokalitě byly soustřeďovány rozsáhlé navážky obsahující stavební a demoliční odpady, a to mimo zařízení určené pro nakládání s odpady. Podstatou projednávaného přestupku proto nebylo posouzení vhodnosti či prospěšnosti revitalizačního projektu, nýbrž otázka, zda žalobkyně dodržela zákonné podmínky pro nakládání s odpady. Správní orgány přitom dospěly k závěru, že nikoli.
64. Nelze přisvědčit ani názoru, že správní orgány měly zvolit mírnější postup jen proto, že žalobkyně nesledovala zjevně škodlivý účel. Přestupek podle § 121 odst. 1 písm. f) zákona o odpadech je založen na porušení povinnosti nakládat s odpady pouze v zařízení určeném pro nakládání s daným druhem a kategorií odpadu. Jakmile správní orgány dospěly k závěru, že tato povinnost byla porušena, byly oprávněny posoudit otázku sankce podle kritérií stanovených zákonem o odpovědnosti za přestupky. Samotná skutečnost, že pachatel sledoval jiný než škodlivý účel, nezakládá důvod pro rezignaci na správní trestání.
65. Současně však nelze přehlédnout, že správní orgány okolnosti zdůrazňované žalobkyní zcela nepominuly. Z odůvodnění správních rozhodnutí je patrné, že vzaly v úvahu deklarovaný revitalizační záměr, dosavadní bezúhonnost žalobkyně na úseku odpadového hospodářství i další individuální okolnosti případu. Přesto dospěly k závěru, že vzhledem k rozsahu navážek, množství soustřeďovaného odpadu, délce trvání jednání a skutečnosti, že k němu docházelo na pozemcích nacházejících se mimo zařízení určená k nakládání s odpady, nelze považovat napomenutí ani upuštění od potrestání za dostatečné. Pokuta ve výši 350 000 Kč navíc představovala pouze malou část zákonné horní hranice sankce stanovené zákonem o odpadech.
66. Soud proto uzavírá, že žalobkyně opět zaměňuje účel svého jednání s právním hodnocením nakládání s odpady. Skutečnost, že sledovala revitalizaci území, mohla být relevantní při individualizaci sankce, nikoliv však při posouzení toho, zda byly naplněny znaky přestupku. Správní orgány tuto okolnost při ukládání sankce zohlednily, avšak nebyly povinny od správního trestání upustit. Šestá žalobní námitka proto není důvodná.
67. V sedmé žalobní námitce žalobkyně tvrdí, že chybí materiální stránka přestupku, protože nebyla doložena konkrétní újma na životním prostředí a cílem byla rekultivace území. Žalovaný považuje škodlivost za evidentní vzhledem k navážení odpadů do území CHKO a na lesní pozemky.
68. K judikaturním východiskům soud uvádí, že v případě skutku, kterým došlo k naplnění skutkové podstaty přestupku podle zákona o odpadech, je podstatné, že žalobkyně porušila obecnou povinnost stanovenou v § 13 odst. 1 písm. b) zákona o odpadech, podle kterého každý je povinen nakládat s odpadem pouze v zařízení určeném pro nakládání s daným druhem a kategorií odpadu, s výjimkou shromažďování odpadu, přepravy odpadu, obchodování s odpadem a nakládání se vzorky odpadu. Právně významným následkem je v daném případě nedodržování stanovených pravidel při nakládání s odpady a nedostatečné zajištění pořádku na úseku nakládání s odpady (bod [36] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2025, č. j. 7 As 158/2024-39).
69. Podstatou ohrožovacího deliktu je, že k jeho dokonání postačuje ohrožení chráněného zájmu. Pro účely trestního práva (k němuž lze v případě správního trestání přihlédnout) jsou ohrožovací delikty definovány tak, že „k jejich dokonání postačuje pouhé ohrožení chráněného zájmu. Jejich následek spočívá ve vyvolání situace, při níž hrozí reálné nebezpečí, a chybí jen jeden nebo několik málo aktů k tomu, aby nastala porucha, k níž vyvolaný stav směřuje“ (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, Praha, 2012, str. 2768). Ohrožovací následek znamená vyvolání stavu, který představuje pro objekt přestupku (tedy pro určitý zájem společnosti chráněný zákonem) hrozbu jeho poruchy neboli stav nebezpečí. Poruchový následek pak znamená již přímý zásah objektu přestupku (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2015, č. j. 8 As 50/2015-39).
70. Ke spáchání ohrožovacího deliktu a vzniku odpovědnosti původce odpadu musí být naplněny všechny znaky skutkové podstaty, mezi něž patří i objektivní stránka deliktu. Obligatorními znaky objektivní stránky jsou jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi. „Následkem“ je porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, „jednáním“ je konání, nebo opomenutí. Vznik újmy není z hlediska odpovědnosti žalobkyně relevantní, neboť skutková podstata je koncipována jako ohrožovací, a nikoliv jako porušovací delikt (blíže viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 17. 7. 2008, č. j. 1 As 15/2007-141, publ. pod č. 1727/2008 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 16. 2. 2004, č. j. 6 A 109/2000-73, publ. pod č. 583/2005 Sb. NSS). Následkem není způsobení hmotné či nehmotné újmy, ale porušení objektu přestupku, tj. zájmu na dodržování stanovených pravidel při nakládání s odpady a dostatečné zajištění pořádku na úseku nakládání s odpady; vznik následku, tj. porušení uvedeného objektu, byl dostatečně prokázán již ve správním řízení.
71. Pro posuzovanou věc je podstatné, že se jedná o ohrožovací delikt. U takového deliktu není znakem skutkové podstaty vznik konkrétní škody nebo jiné poruchy chráněného zájmu. Postačuje, že jednání pachatele vyvolá stav způsobilý tento zájem ohrozit. Jestliže tedy žalobkyně namítá absenci konkrétní újmy na životním prostředí, požaduje prokázání skutečnosti, která není podmínkou vzniku odpovědnosti za projednávaný přestupek. Protiprávnost jednání spočívá již v porušení pravidel stanovených pro nakládání s odpady a ve vytvoření stavu, který je způsobilý ohrozit zájem chráněný zákonem.
72. Soud v nyní posuzované věci uvádí, že žalobkyně svou argumentaci staví na předpokladu, že odpovědnost za posuzovaný přestupek může vzniknout pouze tehdy, je-li prokázána konkrétní škoda nebo jiný negativní dopad na životní prostředí. Takový předpoklad však neodpovídá konstrukci skutkové podstaty přestupku podle § 121 odst. 1 písm. f) zákona o odpadech ani ustálené judikatuře správních soudů.
73. Jak již bylo uvedeno výše, žalobkyni bylo kladeno za vinu porušení povinnosti stanovené v § 13 odst. 1 písm. b) zákona o odpadech, tedy nakládání s odpady mimo zařízení určené pro nakládání s daným druhem a kategorií odpadu. Chráněným zájmem není pouze ochrana konkrétní lokality před vznikem bezprostřední škody, ale především zajištění řádného systému nakládání s odpady a dodržování pravidel, která mají preventivně bránit ohrožení životního prostředí. Jak výslovně uvedl Nejvyšší správní soud v bodě [36] rozsudku ze dne 4. 3. 2025, č. j. 7 As 158/2024-39, právně významným následkem v obdobných případech je již samotné nedodržování stanovených pravidel při nakládání s odpady a narušení pořádku na úseku odpadového hospodářství.
74. Rozhodující je přitom skutečnost, že posuzovaný přestupek je typickým deliktem ohrožovacím. U ohrožovacích deliktů zákon nevyžaduje vznik škody nebo jiné konkrétní poruchy chráněného zájmu. K naplnění skutkové podstaty postačuje, že jednáním pachatele vznikne stav, který zákonodárce považuje za způsobilý chráněný zájem ohrozit. Jak opakovaně zdůraznila judikatura správních soudů, je nutno odlišovat následek deliktu od jeho účinku. Zatímco účinkem může být vznik škody nebo jiné konkrétní újmy, znakem skutkové podstaty ohrožovacího deliktu je již samotné ohrožení chráněného zájmu.
75. Žalobkyně se tedy ve skutečnosti domáhá prokázání účinku deliktu, konkrétně škodlivého dopadu na životní prostředí. Takové prokazování však nebylo pro vznik její odpovědnosti nezbytné. Posuzovaný přestupek nevyžaduje doložení kontaminace půdy, poškození lesního porostu, negativního zásahu do chráněných druhů ani jiných konkrétních environmentálních následků. Postačuje, že žalobkyně nakládala s odpady mimo zákonem předvídaný režim a tím narušila systém ochrany životního prostředí založený na kontrole toku a využití odpadů.
76. Ostatně právě proto zákon stanoví povinnost nakládat s odpady pouze v zařízeních k tomu určených. Smyslem takové regulace není reagovat až na vzniklou škodu, ale předcházet situacím, v nichž by škoda mohla vzniknout. Přijetí argumentace žalobkyně by vedlo k závěru, že odpovědnost by vznikala teprve tehdy, kdyby bylo možné prokázat konkrétní negativní dopad na životní prostředí. Takový přístup by však popíral preventivní funkci právní úpravy odpadového hospodářství i samotnou podstatu ohrožovacích deliktů.
77. Na uvedeném nemůže nic změnit ani okolnost, že žalobkyně deklarovala revitalizační účel svého jednání. Jak soud uvedl již při vypořádání předchozích žalobních námitek, subjektivně sledovaný účel jednání není rozhodující pro posouzení naplnění znaků posuzovaného přestupku. Ani environmentálně prospěšný cíl totiž neopravňuje k nerespektování zákonných pravidel pro nakládání s odpady. Otázka revitalizačního záměru mohla být významná při individualizaci sankce, nikoliv při posouzení samotné existence přestupku.
78. Nad rámec uvedeného soud poznamenává, že ani tvrzení žalobkyně o zcela absentující společenské škodlivosti není přesvědčivé. V posuzované věci se nejednalo o ojedinělý případ administrativního pochybení, nýbrž o soustřeďování značného množství odpadů na více pozemcích, z nichž některé byly současně pozemky určenými k plnění funkcí lesa a nacházely se v území CHKO Bílé Karpaty. Již samotná povaha těchto lokalit odůvodňuje zvýšené požadavky na dodržování pravidel stanovených právními předpisy na úseku ochrany životního prostředí.
79. Soud proto uzavírá, že vznik konkrétní újmy na životním prostředí nebylo třeba prokazovat, neboť přestupek, za který byla žalobkyně sankcionována, je deliktem ohrožovacím. Znaky skutkové podstaty byly naplněny již tím, že žalobkyně porušila pravidla stanovená pro nakládání s odpady a tím ohrozila zájem chráněný zákonem o odpadech. Sedmá žalobní námitka proto není důvodná.
80. V osmé žalobní námitce žalobkyně požaduje upuštění od trestu nebo moderaci podle § 78 odst. 2 s. ř. s. Zdůrazňuje spolupráci, dosavadní bezúhonnost, veřejný přínos projektu a polehčující okolnosti. Žalovaný považuje pokutu 350 000 Kč za spíše mírnou, neboť představuje pouze 1,4 % zákonného maxima 25 000 000 Kč. Množství odpadů, délka jednání a lokalizace v CHKO podle něj odůvodňují uloženou sankci.
81. K judikaturním východiskům soud uvádí, že slovo „lze“ použité v § 78 odst. 2 s. ř. s. je ve spojení s obecným skutkovým důvodem moderace, považujícím za nežádoucí trest uložený ve zjevně nepřiměřené výši, avšak jinak plně odpovídající zákonným kritériím pro ukládání sankcí stanoveným v příslušném zvláštním zákoně, zmocněním pro soud, aby v souladu s rozhodovací praxí, která se případně ohledně moderace v určitých oblastech správního trestání v rozhodovací praxi správních soudů vytvořila, moderoval sankci, je-li zjevně nepřiměřená. Zároveň je ale zmocněním k moderaci nepřistoupit, i když sankce je zjevně nepřiměřená, jsou-li k tomu v konkrétním případě zvláštní důvody, a tedy se v konkrétním případě odchýlit od stálé rozhodovací praxe soudů, vytvořila-li se. Smyslem a účelem moderace (§ 78 odst. 2 s. ř. s.) není hledání „ideální“ výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce. V případě sankcí z obecných hledisek méně závažných proto bude moderace sankce zpravidla vzácnější než v případě sankcí výrazných (srov. právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012-23).
82. Soud v nyní posuzované věci uvádí, že moderace podle § 78 odst. 2 s. ř. s. představuje mimořádný nástroj soudní kontroly správního trestání. Jejím smyslem není nahrazovat správní uvážení správního orgánu vlastním uvážením soudu ani hledat sankci, kterou by soud považoval za optimální. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, moderace přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže uložená sankce, byť formálně zákonná a založená na relevantních kritériích, zjevně vybočuje z obecně přijatelné představy přiměřenosti a spravedlnosti. Soud proto nezkoumá, zda by bylo možné uložit sankci mírnější, nýbrž zda je uložená sankce zjevně nepřiměřená. Takový závěr však v nyní posuzované věci učinit nelze.
83. V nyní posuzované věci se správní orgány otázkou přiměřenosti sankce podrobně zabývaly. Přihlédly přitom nejen k okolnostem přitěžujícím, ale i k okolnostem svědčícím ve prospěch žalobkyně. Správní orgán prvního stupně výslovně zohlednil, že se jednalo o první řízení vedené se žalobkyní za porušení povinností na úseku odpadového hospodářství, zabýval se rovněž jejími majetkovými poměry a posuzoval, zda uložená sankce nemůže mít likvidační charakter. Současně nezpochybnil, že žalobkyně deklarovala revitalizační záměr a v průběhu řízení se správními orgány spolupracovala.
84. Na druhé straně správní orgány poukázaly na okolnosti svědčící o vyšší závažnosti přestupku. Jednalo se o nakládání s odpady na více pozemcích, zčásti na pozemcích určených k plnění funkcí lesa a současně v území Chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty. Odpady byly na lokalitách soustřeďovány dlouhodobě, ve značném rozsahu a ve významném množství. Jen na pozemcích p. č. Y a C bylo s odpady nakládáno na ploše přibližně 2 073 m², zatímco na pozemku p. č. X bylo zjištěno nejméně 833 m³ navážek obsahujících odpady.
85. Soud považuje za podstatné rovněž to, že pokuta byla uložena ve výši 350 000 Kč, ačkoli zákon za posuzovaný přestupek umožňoval uložit sankci až do výše 25 000 000 Kč. Uložená pokuta tak představuje přibližně 1,4 % zákonného maxima. Sama tato skutečnost samozřejmě bez dalšího nevylučuje možnost moderace, nicméně představuje významné hledisko při posuzování přiměřenosti sankce. V posuzované věci nic nenasvědčuje tomu, že by správní orgány při stanovení její výše přehlédly některé relevantní okolnosti nebo že by uložená sankce byla zjevně excesivní. Naopak z jejich odůvodnění je patrné, že provedly individualizované hodnocení konkrétních skutkových okolností a výslednou sankci stanovily výrazně při dolní hranici zákonného rozpětí.
86. Nelze přisvědčit ani tomu, že samotný veřejně prospěšný charakter deklarovaného revitalizačního projektu zakládá důvod pro upuštění od trestu. Jak již soud uvedl při vypořádání předchozích žalobních námitek, revitalizační záměr nebyl správními orgány zpochybňován. Nemohl však odstranit protiprávnost jednání spočívajícího v nakládání s odpady mimo zákonem předvídaný režim. Tato okolnost mohla být zohledněna toliko při úvahách o druhu a výši sankce, což se v posuzované věci stalo. Žalovaný ostatně výslovně připustil společenskou a environmentální prospěšnost projektu, současně však zdůraznil, že ani takový záměr neopravňuje k porušování pravidel odpadového hospodářství.
87. Soud proto neshledal důvody ani pro upuštění od trestu, ani pro využití moderačního oprávnění podle § 78 odst. 2 s. ř. s. Uložená pokuta se pohybuje hluboko pod zákonnou horní hranicí, správní orgány přihlédly k polehčujícím i přitěžujícím okolnostem a jejich úvahy nejsou nepřiměřené ani vnitřně rozporné. Osmá žalobní námitka proto není důvodná.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
2. S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného, kterým bylo odvolání žalobkyně zamítnuto, bylo vydáno v souladu se zákonem a shora uvedené žalobní námitky uplatněné žalobkyní nejsou důvodné. Soudu tedy nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnout.
3. Výrok o nákladech řízení má oporu v § 60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně v řízení úspěšná nebyla, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému, který měl v řízení plný úspěch, však žádné náklady spojené s tímto řízením nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 9. září 2026
JUDr. Slavomír Novák v.r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.