Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 A 17/2026 - 26

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Ladislavem Hejtmánkem ve věci

žalobce: S.I.

státní příslušnost Ukrajina

bytem

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky

sídlem Nad štolou 936/3, Praha 7

o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem,

takto:

I. Zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 6. května 2026, č. j. OAM-0392206/DO-2026, jako nepřijatelné, byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu žalobce.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a žalobní argumentace

[1] Žalobce podal dne 6. 5. 2026 žádost o poskytnutí dočasné ochrany (evidována pod č. j. OAM-0392206/DO-2026), přičemž žalovaný ji obratem vyhodnotil jako nepřijatelnou a vrátil ji žalobci zpět. Důvodem bylo neprokázání skutečnosti, že žalobce je osobou podle , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále též „Lex Ukrajina“).

[2] Uváděl, že je osobou vysídlenou v důsledku války na Ukrajině. Odtamtud odešel dne 26. 1. 2022. Ke dni 26. 1. 2022 disponoval uděleným přechodným pobytem na Slovensku, a to za účelem podnikání. Tento pobyt byl ukončen dne 10. 2. 2026. Následně dne 30. 4. 2026 na Slovensku požádal o vzdání se daného pobytového oprávnění. Žalobce nedisponuje žádným vízem, žádnou dočasnou ochranou ani dlouhodobým vízem v jiném členském státě. Zároveň se s ohledem na ozbrojený konflikt na Ukrajině nemůže do své vlasti vrátit.

[3] Dále argumentoval, že je uprchlíkem dle Ženevské úmluvy. Uvedl také, že v České republice pobývá jeho manželka s dcerou, a to na základě udělené dočasné ochrany. Bylo tak nepřiměřeně zasaženo do jeho rodinného a soukromého života, což odporuje y základních práv Evropské unie a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Přiměřeností zásahu představovaného neudělením dočasné ochrany se žalovaný nezabýval.

[4] Žalobce poukazoval na závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku ve věci (pozn. soudu: jak již zdejší soud poznamenal v rozsudku ze dne 29. 9. 2025, č. j. -52, rozhodnutí s touto spisovou značkou se nepodařilo dohledat), kde měl být formulován závěr, že získání povolení k pobytu v jiném státě nemůže automaticky znamenat, že daná osoba přestala žít ve své vlasti, tedy že tam již nemá těžiště svých zájmů. Odkázal také na širokou škálu dalších souvisejících rozsudků Nejvyššího správního soudu.

[5] Žalobce požadoval, aby soud rozhodl, že zásah spočívající ve vrácení žádosti byl nezákonný, a současně žalovanému zakázal pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti. Rovněž požadoval, aby soud žalovanému přikázal dočasnou ochranu žalobci udělit.

II. Vyjádření žalovaného

[6] Žalovaný uvedl, že z otisků hraničních razítek v žalobcově cestovním dokladu je zřejmé, že na Ukrajině k rozhodnému dni 24. 2. 2022 nepobýval (žalobce také tuto skutečnost uvedl v předmětné žádosti), jelikož již dne 26. 1. 2022 překročil hraniční přechod Ubla a vstoupil na území Slovenska. Od té doby stále pobývá na území členských států Evropské unie. K rozhodnému dni navíc na Slovensku platně pobýval, jelikož měl povolen přechodný pobyt za účelem podnikání. Z toho žalovaný dovozoval, že žalobce měl v úmyslu dlouhodobě na Slovensku pobývat. Žalobce tedy není možné považovat za vysídlenou osobu, jelikož z Ukrajiny odešel před rozhodným dnem a jednalo se o jiné důvody než vypuknuvší ozbrojený konflikt.

[7] Dodal, že si je vědom judikatury Nejvyššího správního soudu odvozované od rozsudku ze dne 7. 3. 2025, č. j. -21, dle níž je možné důvod nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina aplikovat pouze tehdy, pokud se pobyt mimo Ukrajinu vyznačoval dlouhodobostí. Skutkové okolnosti žalobcovy věci jsou však odlišné. Odkázal na rozsudek ze dne 6. 3. 2025, č. j. -14, kde Nejvyšší správní soud připustil, že sice může být vysídlenou osobou ten, kdo Ukrajinu opustil již před rozhodným dnem, avšak podmínkou je, že se poté na Ukrajinu opět vrátil a následně ji musel v období po rozhodném dni v důsledku ozbrojeného konfliktu znovu opustit. Danou podmínku žalobce nesplňoval.

[8] Ve vztahu k námitce neaplikace o dočasné ochraně cizinců (dále též „zákon o dočasné ochraně“), zdůraznil, že ačkoli žalobce v žádosti zmínil svou manželku pobývající v České republice společně s jejich nezletilou dcerou, nebyly důvody pro sloučení rodiny ze strany žalobce jakkoli doloženy, například pomocí oddacího listu či dceřina rodného listu. Proto žalovaný nemohl podle tohoto ustanovení postupovat.

[9] Žalovaný z výše uvedených důvodů soudu navrhl, aby žalobu pro její nedůvodnost zamítl.

III. Posouzení věci Městským soudem v Praze

[10] Městský soud v Praze rozhodoval podle , (dále jen „“), na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí, nezákonnost zásahu posuzoval podle skutkového a právního stavu účinného v době konání zásahu.

[11] Zdejší soud se nejdříve zabýval tím, zda byla splněna podmínka stanovená v § 3 Legis Ukrajina, dle nějž se dočasná ochrana udělí těm cizincům, na které se povinně vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku pět směrnice č. 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále též „prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382“). Dle článku 2 odst. 1 tohoto prováděcího rozhodnutí se za osobu vysídlenou z Ukrajiny považují ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. 2. 2022, osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníci třetích zemí jiných než Ukrajiny, kterým byla před 24. 2. 2022 poskytnuta mezinárodní ochrana nebo odpovídající vnitrostátní ochrana na Ukrajině, a rodinní příslušníci výše uvedených osob. Proto bylo nutno ověřit, zda lze žalobce podřadit pod některou z výše uvedených kategorií.

[12] Ve správním spise žalovaného je založena fotokopie žalobcova cestovního dokladu. Soud ověřil, že z otisků v něm obsažených vstupních razítek skutečně vyplývá, že žalobce vstoupil na území členských států Evropské unie již dne 26. 1. 2022, kdy přešel na Slovensko přes hraniční přechod Ubla. Žádné další razítko z pozdějšího období se v cestovním pase nenachází. Z toho tedy vyplývá, že se žalobce již po tomto dni na Ukrajinu zpět nevrátil. Soud zároveň podotýká, že výše uvedená skutečnost navíc není mezi účastníky řízení spornou. Jak vyplývá z kopie žalobcovy žádosti (rovněž založené ve správním spise) i z obsahu samotné žaloby, žalobce nijak nezastíral, že Ukrajinu opustil již 26. 1. 2022. Ani netvrdil, že by se do vlasti později vracel. Tyto údaje má tak soud za nesporné. Mezi účastníky však nepanuje shoda ve vztahu k otázce, zda je žalobce osobou vysídlenou ve smyslu prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382.

[13] Soud proto musel posoudit, zda žalobce po svém odchodu z Ukrajiny dne 26. 1. 2022 odtamtud přesunul také těžiště svých zájmů, či nikoli. Předně lze k tomuto odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2026, č. j. -36, který v jeho bodě 14 uvedl: „(…) Městský soud tedy nepochybil, pokud uvedl, že z pouhého vycestování žalobce z Ukrajiny dne 8. 2. 2022 nelze bez dalšího dovozovat jeho záměr přesunout těžiště životních zájmů mimo Ukrajinu. Na tom nic nemění ani poukaz stěžovatele na dispoziční povahu řízení a na tvrzení samotného žalobce v žádosti, neboť správní orgán sice nemusí za žadatele domýšlet veškeré rozhodné skutečnosti, musí však zjistit skutkový stav v rozsahu nezbytném pro zákonné posouzení žádosti.“ Následně v bodě 15 zopakoval, že „(…) [s]amotné datum vycestování žalobce z Ukrajiny totiž nevypovídá o důvodech tohoto vycestování, o jeho plánované délce ani o tom, zda žalobce pobýval mimo Ukrajinu s úmyslem trvale žít v jiném státě (rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2026, č. j. -18, bod 14)“. Z výše uvedeného plyne, že ze samotné skutečnosti, že žalobce Ukrajinu opustil dne 26. 1. 2022, není možné automaticky odvodit, že žalobce zamýšlel své těžiště zájmů z Ukrajiny přesunout. Žalovaný však poukazoval na typ pobytového oprávnění, který žalobce získal na Slovensku. Jednalo se totiž o povolení k přechodnému pobytu za účelem podnikání. Z něj odvozoval žalobcův úmysl pobývat na Slovensku dlouhodobě.

[14] Pro formulaci závěru, zda je žalobce podle § 3 Legis Ukrajina, shledal soud přiléhavým poukázat na rozsudek zdejšího soudu ze dne 16. 12. 2025, č. j. –20 (srov. zejm. body 22 až 26). V dané věci dospěl soud k tomu, že osobou podle § 3 Legis Ukrajina není žalobce, jenž žil mimo území Ukrajiny, konkrétně na Slovensku, již od 11. 11. 2021, a podnikal tam. K tomu mu byl udělen přechodný pobyt. Shledal, že žalobce byl trvale usazen mimo Ukrajinu, z níž odešel před vypuknutím ozbrojeného konfliktu, a zpět se již nevrátil. Tyto skutečnosti byly mezi účastníky řízení nesporné. V nyní posuzované věci sice žalobce opustil Ukrajinu později (až dne 26. 1. 2022), avšak v ostatních ohledech se oba případy shodují (pozn. soudu: v odkazovaném rozsudku nebyla řešena otázka rodinných vazeb žalobce na území České republiky, avšak pro posouzení této části námitky není podstatná, soud ji proto vypořádává až v další části odůvodnění tohoto rozsudku). Žalobce na Slovensku žil a podnikal od 26. 1. 2022 až do 10. 2. 2026. Na Ukrajinu se již zpět nevrátil. Soud proto i v tomto případě shledal, že žalobce, i přes (oproti odkazovanému rozsudku) pozdější odchod ze své vlasti, těžiště svých zájmů mimo Ukrajinu přesunul.

[15] Žalobce dále v žalobě uváděl, že jeho manželka i dcera čerpají v České republice dočasnou ochranu. Jeho dcera je dle údajů shodných v tiskopise žádosti i nájemní smlouvě (k tomuto podkladu viz dále) stále nezletilá. Aby však žalobce mohl od své dcery odvozovat nárok na dočasnou ochranu pro rodinného příslušníka, musela by se jejich rodina zdržovat a pobývat na Ukrajině před 24. 2. 2022. Tato podmínka plyne z čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382. Její splnění je vázáno samostatně na každého člena posuzované rodiny. Jelikož tedy žalobce na Ukrajině před rozhodným dnem nepobýval, nemůže být toto pravidlo použito. Nejedná se tak o rodinu zdržující se a pobývající na Ukrajině před 24. 2. 2022.

[16] Žalobce poukazoval na nepřiměřenost zásahu právě ve vztahu k jeho rodinnému a soukromému životu. Zdůrazňoval, že jeho žádost měla být posouzena podle ustanovení § 51 a § 52 zákona o dočasné ochraně. Žalovaný naopak postup dle § 51 zákona o dočasné ochraně vyloučil, jelikož shledal, že žalobce nijak tyto tvrzené rodinné vztahy neprokázal. K aplikaci § 52 daného zákona se žalovaný nevyjádřil. Soud předně zdůrazňuje, že tvrzení o těchto rodinných vazbách vyplývá již z tiskopisu žádosti, jelikož v ní žalobce obě osoby uvedl. U jeho dcery je v žádosti uvedeno odlišný rok narození, než který plyne z žaloby (vzájemná záměna posledních dvou číslic), avšak tuto chybu v psaní nemá soud za podstatnou pro posouzení dané věci. Žalovaný tak již v okamžiku, kdy žalobce žádost podával, měl o tvrzených rodinných vazbách žalobce na Českou republiku povědomí. I přesto však žádost vrátil žalobci zpět jako nepřijatelnou, aniž by se těmito tvrzeními jakkoli zabýval.

[17] Z obsahu správního spisu žalovaného soud zjistil, že žalobce předložil žalovanému nájemní smlouvu ze dne 1. 9. 2022, kterou uzavřela jeho manželka (její jméno a datum narození jsou shodné s údaji uvedenými v žádosti i v žalobě). V části IX. bodě 1 této smlouvy jsou jako oznámené osoby žijící s nájemcem (manželkou) v daných prostorách uvedeni žalobce a jeho dcera (jejich údaje se rovněž shodují, rok narození dcery je shodné s údajem uvedeným v žádosti – viz pozn. o chybě v psaní výše). Dále žalobce doložil dodatek č. 4 k dané smlouvě ze dne 31. 8. 2025, kterým byla doba trvání nájmu prodloužena do 31. 8. 2026. Rovněž byl předložen výpis z nahlížení do katastru nemovitostí týkající se předmětné nemovitosti.

[18] Z výše uvedeného je tak zřejmé, že ačkoli žalobce nepředložil samotný oddací list či rodný list dcery, tvrzené rodinné vazby se snažil prokázat výše popsanými listinami. Žalovaný proto nemohl postupovat tak, že žádost automaticky označí jako nepřijatelnou. Byl povinen vést o dané žádosti řízení, ve kterém se měl tvrzenými vazbami zabývat a případně po žalobci požadovat doložení dalších průkazných dokumentů.

[19] K námitce týkající se absence použití § 52 zákona o dočasné ochraně lze odkázat na rozsudek zdejšího soudu ze dne 11. 3. 2026, č. j. – 27, kde se v bodech 16 až 18 uvádí následující: „Žalobkyně v žádosti upozornila, že u ní mohou být dány důvody hodné zvláštního zřetele podle § 52 zákona o dočasné ochraně cizinců. Soud proto dovodil, že žalovaný měl o žádosti vést řádné správní řízení. A to přesto, že žalobkyně v žádosti její důvody hodné zvláštního zřetele výslovně nekonkretizovala. Ze standardizovaného formuláře pro žádost o poskytnutí dočasné ochrany je zjevné, že žadatelé mají omezený prostor označit takové skutečnosti. Je pravda, že řízení o žádosti ovládá dispoziční zásada. Žalovaný tedy z úřední činnosti není povinen opatřovat podklady pro vydání rozhodnutí. V nyní posuzované věci ale žalovaný neumožnil žalobkyni využít svá procesní práva. NSS přitom již dříve dovodil, že „i v řízení o žádosti má správní orgán obecně povinnost umožnit stěžovateli, aby odstranil vady žádosti. Ani přes uplatnění zásady dispoziční není cílem tohoto typu řízení mechanicky odmítat žádosti, které nejsou hned v okamžiku jejich podání perfektní, a u nichž není vyloučeno, že lze jejich nedostatky potenciálně odstranit. Správní orgán má umožňovat uplatňovat dotčeným osobám jejich práva a oprávněné zájmy (…) Na výše uvedeném nemění nic ani to, že žalobkyně v žádosti sama řádně nespecifikovala důvody zvláštního zřetele. Z ustálené judikatury NSS totiž plyne, že ani za těchto okolností správní orgán nemůže rezignovat na povinnost řádně zjistit skutkový stav věci, a to v rozsahu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. také rozsudek NSS z 28. 2. 2022, čj. ). Přestože řízení o žádosti předpokládá aktivní jednání ze strany žadatele a není povinností správního orgánu, aby za žadatele domýšlel rozhodné skutečnosti, neznamená to, že správní orgán může upustit od své povinnosti zjistit stav věci způsobem, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Na základě listin založených ve spisu soud zjistil, že této své povinnosti žalovaný nedostál.“ Rovněž v nyní posuzované věci žalobce ve vztahu k § 52 zákona o dočasné ochraně výslovně nekonkretizoval důvody hodné zvláštního zřetele, avšak na dané ustanovení v žalobě poukazoval, a to hned třikrát. Žalovaný tak měl vést řádné řízení o jeho žádosti a dostát výše nastíněnému standardu práv žadatele.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

[20] Jelikož žalovaný pouze vrátil žalobci jeho žádost zpět jako nepřijatelnou a nezabýval se jí v rámci správního řízení, ačkoli tak s ohledem na výše popsané důvody učinit měl, dopustil se tím nezákonného zásahu. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku určil, že žalobcem tvrzený zásah byl nezákonný. Výrokem II. soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování žalobcova práva podat žádost o dočasnou ochranu. Zároveň žalovanému tímto výrokem přikázal obnovit stav, který panoval před tím, než byla žalobci jeho žádost pro nepřijatelnost vrácena.

[21] Ve věci soud rozhodl rozsudkem bez nařízení jednání, neboť účastníci proti takovému postupu neměli ve stanovené lhůtě námitek a jednání k projednání žaloby nebylo nutné, když soud neprováděl další dokazování ( ).

[22] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl výrokem III. dle , podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že podle spisu žalobci žádné takové náklady nevznikly (řízení je osvobozeno od soudního poplatku), soud rozhodl tak, že nemá právo na jejich náhradu.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou (2) týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha dne 10. září 2026

JUDr. Ladislav Hejtmánek, v.r.

samosoudce