Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
40 Az 34/2026 - 41.pdf
PDF · 0 B
No categories available
40 Az 34/2026 - 41
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Kopečkovou, Ph.D., v právní věci
žalobce: A. K., nar. X,
st. příslušnost Ukrajina
hlášený pobytem X
zastoupený JUDr. Petrem Novotným, advokátem
sídlem Archangelská 1568/1, Praha
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 7. 2026, č. j. OAM-679/ZA-ZA15-D07-2026, e. č. X, X,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Žalobce žalobou podanou dne 31. 7. 2026 brojí proti rozhodnutí žalovaného dne 17. 7. 2026, č. j. OAM-679/ZA-ZA15-D07-2026, e. č. X, X, které nabylo právní moci dne 22. 7. 2026, rozhodl o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany ze dne 28. 5. 2026 tak, že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), je Slovenská republika. Současně ve výroku uvedl důsledky pro poskytování služeb podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).
I. Shrnutí procesního postoje žalobce
2. Žalobce namítá, že žalovaný nezohlednil, že žalobce má rodinné zázemí na území ČR. Jde o bývalou manželku a dcery s rodinami (vnoučata), s nimiž má dobré vztahy. Podle žalobce tak žalovaný napadeným rozhodnutím nepřiměřeně zasáhl do jeho práva na soukromý a rodinný život, který má pouze v ČR. Na Ukrajině ani v jiných členských státech EU žalobce nikoho nemá.
3. Pokud jde o jeho pobytové oprávnění na Slovensku, které trvalo do roku 2024, to si žalobce již neprodlužoval, neboť se domníval, že válka se blíží ke konci. Jiné pobytové oprávnění ani vízum si žalobce neobstarával. Žalobce dále uvádí, že se obává návratu na Ukrajinu s ohledem na trvající válečný konflikt, který dopadá na celé území Ukrajiny a má oběti jak mezi vojáky, tak civilním obyvatelstvem. Proto žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, neboť by byl v případě návratu na Ukrajinu ohrožen na životě. V této souvislosti se žalobce dovolává udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a zákona o azylu.
4. Žalobce dále s ohledem na jeho rodinné zázemí v ČR nesouhlasí s tím, že příslušnou k posouzení jeho žádosti je Slovenská republika. Žalobce dovozuje, že žalovaný v jeho případě nedostatečně zjistil skutkový stav ve smyslu § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Podle žalobce si rovněž žalovaný neopatřil dostatečné podklady pro své rozhodnutí ve smyslu § 50 odst. 2 správního řádu.
5. Z uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby soud rozhodnutí žalovaného jako nezákonné zrušil. Na svém procesním stanovisku žalobce setrval po celou dobu řízení před soudem.
II. Shrnutí procesního postoje žalovaného
6. Žalovaný ve svém vyjádření se žalobou nesouhlasí a odkazuje na své rozhodnutí a obsah správního spisu.
7. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Taktéž žalovaný setrval na svém procesním postoji po celou dobu řízení před soudem.
III. Posouzení věci
8. Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 s. ř. s., § 32 odst. 1 písm. a] zákona o azylu), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.).
9. Soud napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodnutí žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. O věci rozhodoval bez jednání za splnění podmínek podle § 51 odst. 1 s. ř. s.
10. Podle čl. 85 nařízení (EU) 2024/1351 o řízení azylu a migrace, o změně nařízení (EU) 2021/1147 a (EU) 2021/1060 a o zrušení nařízení (EU) č. 604/2013 (tzv. nařízení Dublin III) (dále „AMMR“), se toto nařízení použije ode dne 12. 6. 2026. Téhož dne bylo podle čl. 83 AMMR zrušeno nařízení Dublin III. Žalovaný o žádosti žalobce ze dne 28. 5. 2026 rozhodl dne 17. 7. 2026.
11. Článek 84 AMMR obsahuje přechodná opatření použitelná od 11. 6. 2024 (čl. 85 AMMR).
V konsolidovaném znění po opravě 2025/90929, vyhlášené v Úředním věstníku Evropské unie dne 25. 11. 2025, odst. 2 čl. 84 AMMR stanoví, že členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, která byla zaregistrována před 12. červnem 2026, se určí v souladu s kritérii, která jsou stanovena v nařízení (EU) č. 604/2013 (Dublin III). Žalovaný tak na věc správně aplikoval kritéria ve smyslu nařízení Dublin III.
12. Podle čl. 3 odst. 1 nařízení Dublin III členské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III. Jednotlivá kritéria se pak uplatňují v pořadí, v jakém jsou uvedena ve zmíněné kapitole (čl. 7 odst. 1 nařízení).
13. Podle čl. 3 odst. 2 věty druhé nařízení Dublin III není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.
14. Podle čl. 12 odst. 1 nařízení Dublin III pokud je žadatel držitelem platného povolení k pobytu, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto povolení vydal.
15. Podle čl. 12 odst. 2 nařízení Dublin III pokud je žadatel držitelem platného víza, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto vízum udělil, ledaže bylo vízum uděleno jménem jiného členského státu v rámci ujednání o zastupování podle článku 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 2009 o kodexu Společenství o vízech. V tom případě je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný zastupovaný členský stát.
16. Podle čl. 12 odst. 4 první věty nařízení Dublin III pokud je žadatel držitelem pouze jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před méně než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před méně než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, použijí se odstavce 1, 2 a 3, dokud žadatel neopustil území členských států.
17. Soud předesílá, že ze žalobních tvrzení přímo neplyne spor o to, zda je Slovenská republika příslušná k řízení o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu ve smyslu kritérií určených podle čl.
3, 7 ve spojení s čl. 12 odst. 1, 2 a 4 nařízení Dublin III. Žalovaný zjistil, že žalobce byl držitelem pobytového oprávnění Slovenské republiky č. RG1122142 s platností od 6. 4. 2022 do 6. 4. 2025, které bylo zrušeno dne 22. 1. 2025. Toto zjištění žalobce nečiní sporným. Slovenská republika dne 8. 6. 2026 prostřednictvím příslušného orgánu sdělila, že uznává svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce podle čl. 12 odst. 2 Nařízení Dublin III (č. l. 35 správního spisu).
18. Pokud jde o existenci systémových nedostatků azylového řízení v členském státě, jehož příslušnost k řízení o žádosti byla určena podle kritérií čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 7 odst. 1 nařízení Dublin III, tuto otázku musí žalovaný zkoumat vždy bez ohledu na to, zda žadatel (žalobce) upozorní na okolnosti, které by mohly zavdávat dojem, že v příslušném členském státě existují systémové nedostatky (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/201427).
19. Naopak osobní situaci žadatele správní orgán bere v úvahu při zvažování využití diskrečního oprávnění ve smyslu čl. 17 nařízení Dublin III (dostatečně intenzivní vazby k ČR) či při posuzování relevantních individuálních aspektů přemístění žadatele (vážný zdravotní stav, těhotenství, jinak zranitelná osoba) (bod 24 usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2024, č. j. 5 Azs 10/2024-55). Žalobní argumentace je založena na nedostatečném posouzení rodinné situace žalobce (jeho dospělé dcery s rodinami se nachází v ČR a jinde žádné příbuzné nemá).
Podmínky ve Slovenské republice
20. Žalovaný se zabýval posouzením, zda v případě Slovenské republiky, coby státu příslušného k řízení o žádosti žalobce, existují závažné důvody se domnívat, že v tomto členském státě dochází k systémovým nedostatkům v rámci azylového řízení či podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce Nařízení Dublin III, pro které by nebylo možno žalobce (žadatele) do tohoto státu přemístit. Nic takového nebylo zjištěno. Žalovaný dostál povinnosti shromáždit dostatečné podklady o přijímacím členském státě.
21. Z čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III vyplývá, že ČR nesmí předat cizince do země se systémovými nedostatky (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2016, č. j. 5 Azs 195/2016-22). V případech, kdy je zřejmé či pravděpodobné, že přebírající země v rámci tzv. dublinského systému trpí systémovými nedostatky ve smyslu tohoto článku, je třeba se touto otázkou podrobně zabývat. Z rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 21. 12. 2011 ve spojených věcech C-411/10 a C-493/10 (ECLI:EU:C:2011:865) plyne, že společný evropský azylový systém byl koncipován v kontextu umožňujícím předpokládat, že všechny státy, které se na něm podílejí, ať jde o členské státy nebo třetí státy, dodržují základní práva, včetně práv, jejichž základem je Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků ze dne 28. 7. 1951 ve znění Newyorského protokolu ze dne 31. 1. 1967, jakož i Listina základních práv EU, a že si členské státy mohou v tomto ohledu vzájemně důvěřovat. Přemístění žadatele o mezinárodní ochranu podle nařízení Dublin III lze provést pouze tehdy, pokud příslušný členský stát zajistí systémově v obecné rovině, případně v rovině individuální (např. z důvodu nutnosti zohlednit zvláště závažný zdravotní stav), alespoň minimální důstojné podmínky, pokud jde o řízení a o podmínky přijetí žadatele
o mezinárodní ochranu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2025, č. j. 2 Azs 5/2025-45, body 31, 32 a 35, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2025, č. j. 5 Azs 204/2025-38, bod 17).
22. Lze tedy dovodit, že dodržování základních lidských práv členskými státy je vyvratitelná domněnka, přičemž v případě Slovenské republiky tato domněnka doposud vyvrácena nebyla (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2026, čj. 41 Az 13/2026-41), a to ani v nyní probíhajícím řízení v případě žalobce, kdy nevyšly najevo žádné důvody, pro které by bylo třeba považovat azylové řízení či podmínky přijetí žadatelů ve Slovenské republice za nedostatečné ve smyslu nařízení Dublin III.
23. Žalovaný vyšel z aktuální zprávy o stavu azylového řízení a přijímacích podmínkách ve Slovenské republice (Informace OAMP o slovenském azylovém systému ze dne 22. 11. 2024 je součástí správního spisu). Ve věci nevyvstaly žádné důvody k domněnce, že ve Slovenské republice dochází k systémovým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie (čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III). Podmínky v přijímacích střediscích jsou uspokojivé a v kontextu žalobcových tvrzení o situaci na Ukrajině neplyne, že by v rámci tamního řízení o mezinárodní ochraně slovenské orgány nezohlednily současnou situaci na Ukrajině a její rizika.
Diskreční oprávnění podle čl. 17 nařízení
24. Diskreční oprávnění ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III je vyhrazeno výjimečným případům (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016-44, či ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016-24).
25. Příslušnost k rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu lze podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III převzít ve výjimečných případech, i když je příslušnost jiného členského státu k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany určena dle kritérií ve smyslu čl. 3 tohoto nařízení (jde o zakotvení tzv. klauzule suverenity). Jedná se tudíž o jiné posuzování, než jakým je přezkum azylového řízení v určeném státě z důvodu vyloučení existence systémových nedostatků (bod 30 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016-24). Pokud z okolností případu plyne, že je hodný zvláštního zřetele, je namístě úvahu o aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III ustanovení učinit (bod 33 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016-24). Čl. 17 nařízení Dublin III neupravuje žádné omezení z hlediska důvodů jeho použití, avšak z judikatury Soudního dvora EU plyne, že oprávnění lze využít s ohledem na politické, humanitární a praktické úvahy (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 23. 1. 2019, ve věci C-661/17, M. A. a další), resp. jak je uvedeno v bodu 17 preambule tohoto nařízení, prostor pro diskreční oprávnění vzniká zejména „z humanitárních důvodů a z důvodů solidarity, aby bylo možné sloučit dohromady rodinné příslušníky nebo příbuzné nebo jiné členy rodiny“.
26. Úkolem soudu je v těchto případech posoudit, zda meze diskrečního oprávnění nebyly ze strany správního orgánu překročeny či zda toto uvážení nebylo zneužito, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2015, č. j. 8 As 133/2014-51, č. 3314/2015 Sb. NSS, bod 23 a tam citovaná judikatura).
27. Žalovaný neshledal žádný důvod pro aplikaci diskrečního oprávnění dle čl. 17 nařízení Dublin III, což řádně zdůvodnil na str. 5 napadeného rozhodnutí (žalobce je zdravou a samostatnou osobou, i přes vyšší věk je v dobré fyzické kondici, pracuje ve stavebnictví). Žalovaný dále uvedl, že v ČR žijí plnoleté dcery žalobce, který s nimi nesdílí společnou domácnost, pouze je navštěvuje. Do nedávné minulosti žalobce z vlastního rozhodnutí setrval ve Slovenské republice. Žalovaný na základě výše uvedených skutečností neshledal žádný důvod, pro který by měla ČR převzít odpovědnost za dokončení řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany.
28. Soud tomuto závěru přisvědčuje. Žalobce neuvádí žádný relevantní důvod, pro který by ČR měla převzít příslušnost k rozhodnutí o jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Žalobce v žalobě poukazuje na to, že jediné příbuzné, dvě dospělé dcery s rodinami, má na území ČR. Tím se žalovaný dostatečně zabýval a soud žádné pochybení v úvahách žalovaného ve výše uvedeném smyslu nezjistil. Ve světle žalobcovy rodinné situace je odkaz na případné porušení práva ve smyslu čl. 8 Evropské úmluvy, podle něhož má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, nepřípadný. Žalobce není zranitelnou osobou, je dospělý, svobodný a své dospělé dcery s vnoučaty může navštěvovat i z jiné země.
29. Soud tedy neshledal žádné překážky přemístění žalobce do Slovenské republiky, jejíž příslušnost k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu byla žalovaným správně určena v souladu s kritérii ve smyslu nařízení Dublin III.
30. Z výše uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
IV. Náklady řízení
31. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný,
a proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží; to by náleželo procesně úspěšnému žalovanému. Žalovanému však žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno 16. září 2026
Mgr. Kateřina Kopečková, Ph.D.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje P. H.