Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)30 A 23/2026 - 47.pdf
PDF · 0 B
No categories available
30 A 23/2026 - 47
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Slavomírem Novákem ve věci
žalobkyně: T. T. H., narozena dne X,
bytem Y,
státní příslušnost: Y,
zastoupena Mgr. Markem Eichlerem, advokátem,
sídlem Nekázanka 888/20, Praha 1,
proti
žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců,
sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4,
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 5. 2026, č. j. MV-63409-6/SO-2026
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Žalobou napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 18. 2. 2026, č. j. OAM-4559-22/ZR-2024, jímž byla podle § 87l odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zrušena platnost povolení k trvalému pobytu žalobkyně a podle ustanovení § 87l odst. 3 tohoto zákona jí byla stanovena lhůta k vycestování z území do 30 dnů od právní moci rozhodnutí.
II.
Obsah žaloby a vyjádření žalované
2. Žalobkyně v podané žalobě předně namítla, že žalovaná nesprávným a vzhledem k situaci žalobkyně nepřiléhavým způsobem aplikovala zákonná ustanovení a rovněž se dopustila zásadních chyb ve výkladu právních norem, čímž zatížila napadené rozhodnutí nezákonností a nepřezkoumatelností.
3. Za prvé žalobkyně nesouhlasí s tím, že by správní orgán řádně zjistil skutkový stav. Správní orgán neučinil vše pro to, aby zjistil, kdy žalobkyně odcestovala a kdy přicestovala, aby mohl konstatovat dobu její nepřítomnosti. Žalobkyně ve správním řízení prokázala prostřednictvím fotografií nade vši pochybnost, že pobývala na území ČR i dalších států Schengenského prostoru. Správní orgány jsou povinny prokazovat bez důvodných pochybností nepřítomnost žalobkyně na území, naopak žalobkyně není povinna prokazovat svou přítomnost na území. Správní orgány se tak snaží přenést důkazní břemeno na žalobkyni. Je logické, že žalobkyně nedisponuje 5-7 let starými doklady, které po ní požaduje správní orgán. Správní orgán by si mohl obstarat informace ze systému KODOX, z nichž by bylo možno dovodit, kdy žalobkyně přicestovala a odcestovala mimo státy EU, což by však nemuselo být jednoznačně průkazné. Žalobkyně alespoň částečně vyvrátila svou údajnou nepřítomnost od r. 2012 do r. 2022. Není tedy možné určit, že naplnila důvody pro zrušení TP, pokud správní orgány nedokážou jednoznačně určit dobu její nepřítomnosti. Žalobkyně dále na okraj poznamenává, že nežádá o české státní občanství, v kterémžto případě by byla povinna prokazovat dobu své přítomnosti a nepřítomnosti.
4. Za druhé žalobkyně namítá, že žalovaný se blíže nezabýval tím, že od posledního přicestování žalobkyně do zrušení jejího trvalého pobytu uplynula doba téměř 2,5 let. Zdůrazňuje, že se zde za tuto dobu integrovala, vytvořila si zázemí, pracuje. Z tohoto důvodu by zrušení jejího trvalého pobytu bylo nepřiměřené. Žalobkyně zde odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 2. 2022, č. j. 15 A 60/2020-52, který se týkal obdobné situace, s tím, že krajský soud napadená rozhodnutí zrušil a řízení o zrušení trvalého pobytu z důvodu nepřiměřenosti zastavil. Poukazuje na to, že je do zdejší společnosti plně etablována. V případě zrušení trvalého pobytu bude nucena vycestovat a případný návrat zpět bude znemožněn, neboť Vietnam poskytuje pro tuto situaci nulové kvóty.
5. Dále žalobkyně napadla posouzení nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života tak, jak jej posoudily správní orgány obou stupňů, a cituje z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 5 Azs 46/2016. Uvedla, že nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života je neurčitým právním pojmem, nikoliv správním uvážením. K tomu žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014-37 (jedná se o neurčitý právní pojem a tedy o otázku interpretace a aplikace práva, jejichž přezkum správními soudy není nikterak omezen, na rozdíl od užití správního uvážení). Žalobkyně dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013-34, k výkladu pojmu „nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života“, kde rovněž odkazuje na hlediska, která berou soudy v potaz. Správní orgány podle žalobkyně všechna tato hlediska v potaz nevzaly.
6. Žalobkyně doplňuje, že disponuje v ČR trvalým pobytem již od r. 2004, tedy 22 let svého života, kdy zde řádně pracuje a obstarává finanční prostředky pro obživu svoji i své rodiny.
7. Závěrem tedy navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena žalované k dalšímu řízení a aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení.
8. Žalovaná ve vyjádření k žalobě s námitkami žalobkyně nesouhlasila. Uvedla, že řízení o zrušení jejího pobytového oprávnění bylo zahájeno na základě podnětu Zastupitelského úřadu v Hanoji ze dne 25. 10. 2021 i na základě dalších skutečností svědčících o její dlouhodobé nepřítomnosti na území. Dne 4. 11. 2025 byl s žalobkyní proveden výslech, kdy byla vyzvána k tomu, aby prokázala svoji nepřítomnost na území po dobu let 2017 až 2021. Žalobkyně k tomu však žádný důkaz potvrzující její přítomnost na území nepředložila. S ohledem na všechny zjištěné skutečnosti dospělo Ministerstvo vnitra k závěru, že žalobkyně na území nepobývala minimálně od r. 2019 do r. 2021. Od r. 2015 měla neplatný průkaz k pobytu na území, přičemž o jeho výměnu požádala až v r. 2022. Žalovaná tedy souhlasí se závěry ministerstva ohledně nepřítomnosti žalobkyně na území.
9. K otázce přiměřenosti zásahů do soukromého nebo rodinného života žalovaná sdělila, že se uvedeným v napadeném rozhodnutí rovněž zabývala. Uvedla, že žalobkyně nedoložila ani v řízení v 1. stupni, ani v řízení odvolacím svá tvrzení, že má na území zázemí a vazby a obstarává si zde prostředky na živobytí. Žalobkyně byla k prokázání svého faktického pobytu na území vyzvána Ministerstvem vnitra dne 4. 11. 2025. Uvedené mohla snadno doložit (pracovní smlouvou, potvrzením zaměstnavatele, výplatními páskami, nájemní smlouvou atp.). Taková povinnost žalobkyni plyne z § 174a odst. 1 věta poslední zákona o pobytu cizinců, přičemž takové důkazy nepředložila ani k podané žalobě.
10. Závěrem tedy žalovaná navrhla, aby žaloba byla zamítnuta, s tím, že žalobkyně ani na výzvu ministerstva neprokázala, že se na území zdržovala v období let 2019-2021, kdy v řízení zjištěné skutečnosti prokazují opak. Napadené rozhodnutí splňuje požadavky správního řádu podle § 68 odst. 3, a rovněž dostálo požadavkům podle § 87l odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců.
11. Při jednání soudu dne 16. 9. 2026, z něhož se žalovaná omluvila, setrval zástupce žalobkyně na svém skutkovém i právním stanovisku a navrhl, aby soud žalobě vyhověl.
III.
Hodnocení věci soudem
12. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu dotčeném žalobou, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán podle § 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 soudního řádu správního).
13. Ze správního spisu soud zjistil následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, skutečnosti:
14. Dne 12. 5. 2024 bylo doručením oznámení žalobkyni zahájeno řízení z moci úřední ve věci zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu P na území ČR.
15. Trvalý pobyt byl žalobkyni udělen s platností od 3. 3. 2004 (č. j. SCPP-292/PL-VI-2004), a to jako manželce občana ČR (průkaz o povolení k pobytu č. X). Řízení bylo zahájeno z důvodného podezření, že žalobkyně nepobývala na území ČR po dobu delší než 2 po sobě jdoucí roky, resp. v období od 4. 3. 2014 do 30. 11. 2021. Ze zprávy ZÚ v Hanoji vyplynulo, že žalobkyně měla povolení k pobytu platné do r. 2012, přičemž od té doby v ČR nežila, ale žila s dětmi v Německu. Sama nyní žije ve Vietnamu. Jejím plánem je podnikat v ČR s dětmi. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně měla původní průkaz k pobytu č. ZC platný do 3. 3. 2014, zneplatněn byl v r. 2015 z důvodu hlášené adresy na úřadě správního orgánu. Až dne 17. 1. 2022 žalobkyně nahlásila novou adresu a požádala o výměnu průkazu.
16. V prvostupňovém rozhodnutí je dále podrobně popsán průběh správního řízení včetně zjištění Oddělení pobytových agend Krajského ředitelství policie Středočeského kraje (neoznačený zvonek, nikdo neotevřel, žalobkyně zde nebyla zastižena ani jednou ze tří kontrol) a zjištění Okresní správy sociálního zabezpečení o tom, že žalobkyně neprochází evidencí pojištěnců.
17. Žalobkyně byla v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 9. 4. 2024, č. j. OAM-4559-3/ZR-2024, vyzvána k poskytnutí součinnosti k uvedení skutečností a předložení důkazů odůvodňujících nepřiměřenost zásahu do rodinného a soukromého života.
18. Z Protokolu o výslechu žalobkyně ze dne 22. 10. 2025 se podává, že žalobkyně bydlí na adrese X, a to od konce roku 2022. Od r. 2012 žila převážně ve Vietnamu z důvodu péče o matku, otec již zemřel. Z důvodu rodinné situace (zdravotní potíže a rodinné obtíže mladšího bratra, zdravotní stav matky) zapomněla na povinnosti vyplývající z pobytu, a proto jí vypršela platnost pobytového oprávnění. Zjistila ale, že její trvalý pobyt stále trvá, do ČR se vždy chtěla vrátit, již zde dříve pracovala a život v ČR jí vyhovuje více než ve Vietnamu. Vždy jedenkrát ročně se do ČR na několik měsíců vracela. Postupně již mohl mladší bratr přebrat péči o jejich matku. Na území ČR má stále rodinné a sociální vazby. Děti pobývaly v ČR, jezdila za vnukem. Má syna a dceru. Dcera žila v ČR od r. 2007 do r. 2010, kdy se posléze přestěhovala do Německa; je tam vdaná a má tam rodinu, nebude se chtít vrátit. Když žalobkyně přijela, bylo to za účelem turismu a výpomoci přátelům. V r. 2019-2020 se dozvěděla o možnosti prodloužení trvalého pobytu. Do ČR se vrátila se synem, který chtěl studovat a pracovat v Evropě, péči o matku převzal její bratr, život v ČR jí vyhovuje. Syn studuje v Německu, po studiích by se rád vrátil do ČR. Ona během synových studií v Německu žádný druh pobytu povolený neměla, vždy se vracela do ČR, pobývala u přátel převážně v Praze. Žalobkyně nevěděla, že její bývalý zmocněnec na pracovišti v Plzni uvedl, že na území pobývali, jen zapomněli adresu nahlásit. Ve Vietnamu byla naposledy v únoru, kdy chtěla navštívit svou maminku. Ráda by zůstala v ČR, jezdila do Vietnamu 1 x ročně (v rámci pracovní i rodinné cesty) a chce navštěvovat děti a vnoučata v Německu, ale žít s nimi nechce, v ČR jí to vyhovuje.
19. Ve výzvě k poskytnutí součinnosti ze dne 4. 11. 2025 správní orgán žalobkyni sdělil, že v podkladech se nacházejí dvě fotografie z České republiky z r. 2017 a 2018, nicméně jsou jediným důkazem, že v tomto období byla v ČR. Upřesnil, že je třeba, aby žalobkyně prokázala, že minimálně od r. 2017 do r. 2021 skutečně fakticky pobývala v ČR (např. jízdenky od Flixbus, platby z účtu na území, další fotografie).
20. Správní orgán I. stupně vydal dne 18. 2. 2026 rozhodnutí, kterým byla platnost povolení podle § 87l odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 30. 9. 2025, zrušena, neboť žalobkyně nepobývala na území po dobu delší než 2 po sobě jdoucí roky (výrok I.) a zároveň jí byla podle § 87l odst. 3 téhož zákona stanovena lhůta k vycestování z území ČR, a to 30 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II.). Z prvostupňového rozhodnutí se podává zejména to, že jediným důkazem, že žalobkyně pobývala v ČR, jsou dvě fotografie z let 2017 a 2018. Ostatní dokládají pobyt v jiných zemích EU. Rovněž správní orgán poukázal na rozpor v tom, že žalobkyně uváděla, že se vždy snažila do ČR na pár měsíců přijet, když pobývala ve Vietnamu (což nijak neprokázala), s tím, že dle Sdělení Pražské správy sociálního zabezpečení není evidována v pojistném vztahu u žádného zaměstnavatele, ač u výslechu uvedla, že pracuje pro spediční firmu na Sapě od doby, co se vrátila na území. Na výzvu ze dne 4. 11. 2025 žalobkyně nijak nereagovala. Prvostupňový orgán tedy uzavřel, že má za dostatečně prokázané, že se žalobkyně na území ČR dlouhodobě nezdržovala a v průběhu správního řízení nebyly předloženy jakékoliv další důkazy, že se žalobkyně v letech 2017 až 2021 vyskytovala na území ČR.
21. K zásahu do soukromého nebo rodinného života žalobkyně správní orgán prvního stupně uvedl, že takovým zásahem by mohl být pouze dlouhodobý zákaz pobytu na území, a odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008-71. Odkázal rovněž na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, s tím, že nepřiměřený zásah do soukromého života cizince byl dosud shledáván výlučně v souvislosti s vyhoštěním cizinců (např. Jeunesse proti Nizozemsku, č. 12738/10, Maslov proti Rakousku, č. 1638/03). ESLP akcentuje právo států kontrolovat vstup a pobyt cizinců na svém území (Boujlifa proti Francii, č. 25404/94), s tím, že z EÚLP nevyplývá žádná povinnost umožnit cizinci usadit se tam, kde si vybere (Jeunesse proti Nizozemí, Biao proti Dánsku, č. 38590/10). Dále uvedl, že žalobkyni je 56 let, dcera žalobkyně je německou státní občankou a v Německu má svůj život, synovi žalobkyně byl jeho trvalý pobyt ke dni 30. 1. 2026 pravomocně zrušen z téhož důvodu, jako je se žalobkyní vedeno správní řízení. Žádné další vazby zjištěny nebyly. Na území ČR nevlastní žádnou nemovitost. Navštěvovat děti v Německu by žalobkyně mohla i nadále tak, jak byla zvyklá v době, kdy si myslela, že její povolení k trvalému pobytu bylo zrušeno. Správní orgán uzavřel, že v řízení zahájeném z moci úřední není povinen pátrat po skutečnostech či důkazech prokazujících zásah do rodinného či soukromého života žalobkyně (viz rozsudek NSS ze dne 20. 1. 2016, č. j. 2 As 271/2015 a rozsudek NSS ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008-71).
22. Soud o dané věci uvážil takto:
23. Především soud shledal nedůvodnou námitku žalobkyně, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Předmětné rozhodnutí je srozumitelné, jsou v něm obsaženy právní úvahy, na jejichž základě žalovaná posoudila otázky stěžejní pro toto řízení a je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč žalovaná rozhodla tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí. To je zcela v souladu s konstantní judikaturou, podle které musí být z odůvodnění seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009-46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010-53, ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109, či ze dne 31. 3. 2004, č. j. 4 As 19/2014-35, a v neposlední řadě na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, č. j. 6 A 48/92-23). Soud má za to, že žalovaná těmto povinnostem dostála.
24. Soud dodává, že správní orgány nemají povinnost detailně vypořádávat každou dílčí námitku či tvrzení, resp. jak je uvedeno v bodě [9] odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2018, č. j. 7 As 150/2018-36, správní orgány „[n]emají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: ‚Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.‘ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 – 43.“)
25. Prvostupňové správní rozhodnutí a žalobou napadené rozhodnutí tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek. Žalovaná na uvedené odvolací námitky a (jiné) argumenty žalobkyně srozumitelně reagovala a zaujala k nim své stanovisko s dostatkem důvodů podporujících výrok rozhodnutí. Není přitom vadou, pokud se odvolací správní orgán s námitkami vůči závěrům prvostupňového správního orgánu vypořádá tak, že se s těmito závěry ztotožní, a připojí k nim připojí vlastní stručné hodnocení či souhlasnou poznámku. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je namístě jen tehdy, pokud správní orgán opomene podstatnou námitku účastníka řízení vypořádat zcela. Pokud však vyloží, proč se s danou námitkou neztotožňuje, nelze již hovořit o nepřezkoumatelnosti, byť by se závěr vyslovený správním orgánem jevil zcela mylný a nepřijatelný (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45, a ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64). Pro úplnost soud uvádí, že odlišný náhled žalobce na vypořádání odvolací námitky či jiného návrhu ještě neznamená, že se takovou námitkou žalovaný dostatečně nezabýval a nevypořádal se s argumenty žalobce.
26. Dále soud posuzoval námitku týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci.
27. Podle § 87l odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců: „Ministerstvo rozhodnutím zruší povolení k trvalému pobytu, jestliže držitel tohoto povolení nepobývá na území po dobu delší než 2 po sobě jdoucí roky, za podmínky, že rozhodnutí bude přiměřené z hlediska zásahu do jeho soukromého nebo rodinného života.“
28. Podle § 87l odst. 3 zákona o pobytu cizinců: „Ministerstvo v rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle odstavce 1 rodinnému příslušníkovi občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie, současně stanoví lhůtu pro vycestování z území. Obdobně ministerstvo postupuje v případech, kdy platnost povolení k trvalému pobytu byla zrušena podle odstavce 2. Rodinný příslušník občana Evropské unie je povinen ve stanovené lhůtě z území vycestovat.“
29. Soud má za to, že skutkový stav byl zjištěn v souladu s požadavky § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Žalovaná vyšla zejména z podnětu Zastupitelského úřadu v Hanoji ze dne 25. 10. 2021, podle něhož žalobkyně od roku 2012 žila nikoliv na území České republiky, ale s dětmi ve Spolkové republice Německo, a nyní žije ve Vietnamské socialistické republice. Žalovaná dále vzala v potaz výpověď žalobkyně, jak byla shrnuta výše. Syn žalobkyně, jehož situace je obdobná, se k výslechu bez omluvy nedostavil, jeho povolení k trvalému pobytu bylo zrušeno ke dni 30. 1. 2026, a to rovněž z důvodu jeho nepřítomnosti na území ČR. Dcera žalobkyně má německé státní občanství, žije, pracuje a vede rodinný život v SRN. Dále Komise vzala v potaz údaje z cizineckého informačního systému, že žalobkyně měla od roku 2015 neplatný pobytový průkaz a o jeho výměnu požádala až dne 17. 1. 2022. Rovněž je třeba akcentovat, že žalobkyně ani na výzvu ze dne 4. 11. 2025 nedoložila svůj faktický pobyt na území v období let 2017 až 2021, ač tato výzva byla žalobkyni zaslána jako „poslední šance“, kde jí bylo nad rámec vysvětleno, že dvě fotografie z let 2017 a 2018 pouze dokládají, že zrovna v tomto období byla žalobkyně v ČR, nicméně že je zapotřebí prokázat, že minimálně od r. 2017 do r. 2021 skutečně fakticky pobývala na území České republiky. Správní orgán návodně uvedl, že takovým důkazem by mohly být např. jízdenky od společnosti Flixbus, výpisy prokazující platby z účtu na území aj. Byla poučena, že čestné prohlášení o některých skutečnostech nelze považovat za listinný důkaz (§ 53 odst. 5 správního řádu, kdy zákon o pobytu cizinců takovým zvláštním zákonem není). Soud dodává, že doklady, které správní orgán prvního stupně příkladmo ve výzvě ze dne 4. 11. 2025 vyjmenoval, jsou takové povahy, že jimi žalobkyně pravděpodobně disponuje (výpisy z účtu k doložení plateb, provedených na území, jízdenky) – nejde tedy o to, že by správní orgán tyto důkazní prostředky po žalobkyně požadoval, ale o doporučení stran toho, jak by svou přítomnost na území České republiky mohla prokázat.
30. Je pravdou, že v řízení zahajovaném z moci úřední tíží břemeno tvrzení a důkazní správní orgán, který je povinen zjistit, zda je důvod pro zrušení platnosti k trvalému pobytu naplněn. Jde však pouze o zjištění stavu věci v rozsahu, o němž „nejsou důvodné pochybnosti“ (§ 3 správního řádu), nikoliv ve standardu „nade vši pochybnost“ či „jednoznačně“, jak se domnívá žalobkyně. Zároveň i ona má povinnosti, vyplývající z § 52 správního řádu, a sice povinnost součinnosti k označení důkazů na podporu svých tvrzení, což nelze považovat za obrácení důkazního břemene.
31. Správní orgány si informace z cizineckého informačního systému obstaraly a na jejich základě dále postupovaly. Soud uzavírá, že ze správního spisu vyplývá, že správní orgány zjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tedy že žalobkyně na území nepobývala přinejmenším v období let 2019 až 2021, tedy po dobu delší než dva po sobě jdoucí roky. Není nutné zjišťovat každý jednotlivý příjezd žalobkyně na území ČR a odjezd z něj. Rovněž je v dané věci relevantní pouze její pobyt na území ČR, nikoliv však pobyt v rámci států Schengenského prostoru. Předložené fotografie v podstatě prokazují to, že žalobkyně cestovala po Evropě, se dvěma zastávkami v ČR. Průkazné fotografie by ovšem musely obsahovat přesná metadata, aby bylo prokazatelné, kterého dne, času a na kterém místě byly skutečně pořízeny. Letenky dokládají cesty žalobkyně z Hanoje do Frankfurtu a zpět.
32. Pokud se týká žalobkyní namítané nepřiměřenosti zásahu do jejího soukromého a rodinného života, ani tuto námitku soud neshledal důvodnou.
33. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců: „Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.“
34. Podle § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců: „Přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán posuzuje pouze v případech, kdy to tento zákon výslovně stanoví.“ Zákon o pobytu cizinců tak stanoví v § 87l odst. 1 písm. d), jak je citováno výše.
35. Soud zde rovněž souhlasí se závěry správních orgánů. V řízení jasně vyplynulo a žalobkyně to také sama při výslechu uvedla, že se od roku 2012 na území nezdržuje a pobývá ve Vietnamu s ohledem na svou rodinnou situaci a situaci svého mladšího bratra. Ve Vietnamu žil i její syn, který nyní studuje v Německu, jeho trvalý pobyt na území ČR byl zrušen ke dni 30. 1. 2026 rovněž z důvodu jeho nepřítomnosti na území. Průkaz k pobytu č. ZC, platný do 3. 3. 2014, byl žalobkyni zneplatněn v r. 2015, o výměnu však požádala až 17. 1. 2022. Prostředky k obživě podle všeho měla ve Vietnamu. Navštěvovala dceru a vnouče v Německu, dcera má německé státní občanství. Je tedy zřejmé, že žalobkyně chce trávit většinu času s rodinou, v ČR ji však již nemá. Manželství žalobkyně bylo rozvedeno již v r. 2010. Žádné další vazby k ČR z věci nevyplývají. Nebylo rovněž prokázáno, že by na území ČR žalobkyně pracovala či podnikala, prováděla odvody a byla tedy vedena v příslušných evidencích. Nepředložila ani pracovní smlouvu, nájemní smlouvu, potvrzení od zaměstnavatele či výpis z živnostenského rejstříku. Je tedy zřejmé, že vazby k ČR sice měla na počátku svého pobytu, avšak plynutím let pominuly a přesunuly se spíše do Vietnamu a do Německa. S ohledem na to, že obě děti žalobkyně žijí ve Spolkové republice Německo, žalobkyně žije ve Vietnamu a děti v SRN navštěvuje, by pro ni bylo spíše vhodnější požádat o pobyt za účelem společného soužití s dětmi v SRN.
36. Žalobkyně má pravdu v tom, že „nepřiměřený zásah do rodinného nebo soukromého života“ je neurčitým právním pojmem, kdy lze odkázat na i pro tuto věc použitelný rozsudek NSS ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012-45: „Přestože pojem „nepřiměřený zásah do rodinného nebo soukromého života“ obsažený v § 119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, patří do kategorie neurčitých právních pojmů, naplnění obsahu tohoto pojmu s sebou přináší povinnost správního orgánu rozhodnout způsobem, který právní norma předvídá. Dojde-li proto správní orgán k závěru, že správní vyhoštění by bylo nepřiměřeným zásahem do práva na respektování rodinného a soukromého života cizince, nemá žádný prostor pro úvahu, jak dále postupovat, a je povinen rozhodnutí o správním vyhoštění nevydat. Uložení správního vyhoštění proto nespadá do rámce správního uvážení.“ Shodně tak rozsudek NSS ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014-35: „Posouzení, zda by správní vyhoštění mohlo vyvolat nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince (§ 119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky), není věcí správního uvážení správního orgánu, ale otázkou interpretace a aplikace neurčitého právního pojmu.“
37. Správní orgány přesně takto postupovaly a vzaly do úvahy všechna relevantní hlediska předvídaná ustanovením § 174a zákona o pobytu cizinců, s tím, že dospěly k závěru, že rozhodnutí bude přiměřené z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života žalobkyně [§ 87l odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců].
38. Na závěr soud k námitce týkající se fungování Zastupitelského úřadu v Hanoji poznamenává, že je suverénní pravomocí České republiky nastavit podmínky pro vstup a pobyt cizinců na svém území. Je nepochybně vnitřní záležitostí každého státu, jak zajistí, aby vyřizování cizinecké agendy řádně fungovalo. To může nejlépe posoudit jedině samotný úřad v daném místě, neboť má zkušenosti s tím, kolik a jakých typů žádostí je podáváno, a tomu je nucen přizpůsobit kapacity, aby vyřizování žádostí zvládal v zákonných lhůtách, tedy je oprávněn nastavit rozdílné kvóty a termíny pro podávání žádostí.
39. Soud ani jednu z námitek žalobkyně nepovažuje za důvodnou a konstatuje, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné, zákonné a správné.
IV.
Závěr a náklady řízení
40. Ze shora uvedených důvodů soud postupoval podle § 78 odst. 7 soudního řádu správního a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
41. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věta prvá soudního řádu správního, podle něhož: „Nestanoví- li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.“ Žalobkyně ve věci neměla úspěch, proto jí náhrada nákladů řízení nenáleží. Žalované žádné náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty. Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s., a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Praha 16. září 2026
JUDr. Slavomír Novák v.r.
soudce
Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.