Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
8 Af 14/2025 - 91.pdf
PDF · 0 B
No categories available
8 Af 14/2025 - 91
15
č. j. 8Af 14/2025
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci
žalobkyně JACOBO EUROPE CZ a.s., IČ: 25389271,
se sídlem Bubenská 113/47, Praha 7 – Holešovice,
zastoupené JUDr. Pavlem Pohorským, advokátem
se sídlem Revoluční 767/25, Praha 1,
proti
žalovanému Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22.4.2025, č. j. 10983/5200-11434-707603,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Základ sporu
1. Správce daně zahájil u žalobkyně kontrolu daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2019. Na základě zjištění učiněných v průběhu daňové kontroly dospěl k závěru, že žalobkyně neoprávněně zahrnula do daňově účinných nákladů některé úrokové náklady, které nesplňovaly podmínky § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.
2. Dne 18. 8. 2023 proto správce daně vydal dodatečný platební výměr č. j. 6973213/23/2007-50521-111551, kterým žalobkyni dodatečně stanovil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2019 ve výši o 1 197 570 Kč vyšší oproti poslední známé dani. V návaznosti na doměření daně vznikla žalobkyni rovněž povinnost uhradit penále podle daňového řádu ve výši 395 314 Kč.
3. Správce daně zvýšil základ daně žalobkyně celkem o částku 10 100 400 Kč. Tato částka sestávala jednak z úroků hrazených mezi spojenými osobami ve výši 603 204 Kč, jednak z úrokových nákladů ve výši 9 180 000 Kč souvisejících s dluhopisy emitovanými žalobkyní dne 28. 12. 2012.
4. Ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně dne 28. 12. 2012 emitovala celkem 2 000 000 kusů dluhopisů o jmenovité hodnotě 50 Kč za kus. Celková jmenovitá hodnota emise tak činila 100 000 000 Kč. Dluhopisy nesly pevný roční úrok ve výši 9,8 % a jejich splatnost byla stanovena ke dni 31. 12. 2027.
5. Jediným upisovatelem předmětné emise byl pan P. L. Ten v rozhodné době vykonával funkci statutárního orgánu žalobkyně a současně vlastnil 88 % podíl na jejím základním kapitálu. Jednalo se tedy o osobu, která žalobkyni ovládala a současně se bezprostředně podílela na jejím řízení.
6. Správce daně dospěl k závěru, že úroky vyplácené z uvedených dluhopisů nelze považovat za výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, a proto je z daňově uznatelných nákladů vyloučil. Stejný závěr učinil i ve vztahu k části úrokových nákladů vzniklých v rámci vztahů mezi spojenými osobami.
7. Proti dodatečnému platebnímu výměru podala žalobkyně odvolání, v němž zpochybnila skutkové i právní závěry správce daně. Žalovaný však napadeným rozhodnutím odvolání zamítl a dodatečný platební výměr potvrdil.
8. Žalovaný se ztotožnil se závěrem správce daně, že žalobkyně neprokázala daňovou uznatelnost sporných úrokových nákladů, přičemž zejména ve vztahu k emisi dluhopisů dospěl k závěru, že deklarovaná transakce postrádala odpovídající ekonomické opodstatnění a jejím převládajícím účelem bylo dosažení daňového zvýhodnění. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně podala správní žalobu.
9. Rozsudkem ze dne 26. 11. 2025, č. j. 8Af 14/2025-53, Městský soud v Praze žalobu zamítl, přitom se ztotožnil se závěry, k nimž dospěl desátý senát městského soudu v Praze v rozsudku ze dne 18. 4. 2024, č.j. 10 Af 14/2021-57, a na něj navazujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2025, č.j. 6 Afs 117/2024–41. Žalobní námitky neshledal soud důvodnými.
10. Ke kasační stížnosti žalobkyně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 6. 2026, č. j. 2 Afs 8/2026-61, rozsudek městského soudu ze dne 26. 11. 2025, č. j. 8 Af 14/2025-53, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Důvodem kasačního zásahu byla nepřezkoumatelnost rozsudku v části věnované žalobním námitkám směřujícím proti závěru správních orgánů o neprokázání existence pohledávky P. L. použité k úhradě emisního kurzu dluhopisů a proti souvisejícím závěrům o započtení pohledávek ve výši 90 000 000 Kč a 10 000 000 Kč. Nejvyšší správní soud shledal, že městský soud v této části převzal argumentaci žalovaného a odkázal na své předchozí rozhodnutí ve věci jiného zdaňovacího období, aniž by dostatečně reagoval na konkrétní žalobní argumentaci uplatněnou v bodech 15 až 22 žaloby. Zejména nebylo zřejmé, jak městský soud hodnotí žalobkyní označené účetní doklady a jednotlivé účetní zápisy, na něž žaloba výslovně odkazovala, ani se nevypořádal s částí argumentace vztahující se k pohledávce ve výši 10 000 000 Kč. Nejvyšší správní soud proto uložil městskému soudu, aby se v dalším řízení podrobně a samostatně zabýval žalobními námitkami zpochybňujícími závěr správních orgánů o neexistenci pohledávek použitých k úhradě emisního kurzu a zohlednil přitom specifika projednávané věci i obsah zde podaného odvolání a žaloby.
II.
Obsah žaloby a vyjádření žalovaného
11. Žalobkyně předně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Tvrdí, že žalovaný se nijak nevypořádal s tou částí dodatečného doměrku, která se týká zvýšení základu daně o částku 603 204 Kč představující náklad označený jako „Úroky mezi firmami – P. L.“. Podle žalobkyně žalovaný odvolání v tomto rozsahu vůbec neposoudil, a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.
12. Těžiště žaloby však spočívá v nesouhlasu se závěrem správních orgánů, že žalobkyně neprokázala oprávněnost uplatnění úroků z dluhopisů emitovaných dne 28. 12. 2012. Žalobkyně zpochybňuje jak skutkové závěry správních orgánů, tak jejich právní hodnocení.
A) Řádné vydání dluhopisů a význam hromadné listiny
13. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem, že nebylo prokázáno vydání dluhopisů v souladu s emisními podmínkami. Namítá, že správce daně i žalovaný soustředili své úvahy na otázku, zda byly fyzicky vytvořeny dva miliony jednotlivých listinných dluhopisů a jak s nimi bylo následně naloženo. Takovou úvahu považuje za právně nerozhodnou.
14. Podle žalobkyně emisní podmínky výslovně připouštěly vydání dluhopisů ve formě hromadné listiny nahrazující jednotlivé dluhopisy. Žalobkyně tvrdí, že v řízení předložila emisní podmínky, hromadnou listinu č. 1 o jmenovité hodnotě 100 000 000 Kč i předávací protokol dokládající její předání upisovateli P. L. dne 28. 12. 2012. Správní orgány přitom samotnou existenci hromadné listiny ani její předání nezpochybňovaly.
15. Žalobkyně zdůrazňuje, že emise podle jejího názoru proběhla přímo prostřednictvím vydání hromadné listiny, nikoli postupem spočívajícím nejprve ve vydání dvou milionů jednotlivých listinných dluhopisů a jejich následné přeměně do hromadné listiny. Skutečnost, zda byly jednotlivé listiny vyhotoveny, případně jak s nimi bylo naloženo, proto nemůže mít vliv na posouzení platnosti emise. Závěr správních orgánů o neprokázání řádného vydání dluhopisů považuje žalobkyně za právně nesprávný.
B) Existence pohledávek použitých k úhradě emisního kurzu
16. Dále žalobkyně napadá závěr žalovaného, že nebyla prokázána existence pohledávek použitých k úhradě emisního kurzu dluhopisů v celkové výši 100 000 000 Kč. Právě této otázce věnuje podstatnou část žalobní argumentace.
17. Ve vztahu k pohledávce ve výši 90 000 000 Kč žalobkyně nesouhlasí se závěrem, že nebyl prokázán závazek vůči P. L. způsobilý k započtení proti emisnímu kurzu. Tvrdí, že P. L. vstoupil do postavení věřitele namísto společnosti TARCU 2190 s. r. o. a že absence písemné smlouvy o postoupení pohledávky nemůže sama o sobě vést k závěru o neexistenci pohledávky. Podle žalobkyně byla existence tohoto závazku doložena účetní evidencí, konkrétně účtem 365100 „Ostatní závazky – vklad P. L.“, z něhož má vyplývat jeho zaúčtování ke dni 27. 12. 2012.
18. Žalobkyně dále tvrdí, že účetní evidence prokazuje nejen existenci uvedeného závazku, ale i jeho následné použití k úhradě emisního kurzu. V této souvislosti podrobně rozebírá účetní zápisy na účtu 365100 a tvrdí, že z nich jednoznačně vyplývá vznik závazku vůči P. L. a jeho následné vypořádání při úpisu dluhopisů.
19. Ve vztahu k částce 10 000 000 Kč žalobkyně namítá, že správní orgány nezpochybňovaly samotnou existenci závazku vůči P. L., ale pouze realizaci jeho započtení. Podle žalobkyně však toto započtení jednoznačně vyplývá z dohody o započtení ze dne 27. 12. 2012 i z příslušných účetních evidencí.
20. Žalobkyně v této souvislosti podrobně odkazuje na účetní sestavy „Pohyb na účtu 365100“ a „Pohyb na účtu 365300“, z nichž podle jejího názoru vyplývá, že dne 28. 12. 2012 byly částky 95 600 000 Kč a 4 400 000 Kč zaúčtovány proti účtu 473000 „Emitované dluhopisy“, přičemž současně došlo ke snížení závazků vůči P. L. o odpovídající částky. Tyto účetní operace podle žalobkyně prokazují realizaci zápočtu v celkové výši 100 000 000 Kč a současně potvrzují úhradu emisního kurzu upisovatelem.
21. Žalobkyně proto nesouhlasí se závěrem žalovaného, že účetní evidence neobsahuje záznamy svědčící o realizaci započtení. Naopak tvrdí, že právě účetní dokumentace byla hlavním důkazem prokazujícím jak existenci pohledávek, tak jejich použití k úhradě emisního kurzu.
C) Účel emise a její ekonomický přínos
22. Další žalobní okruh směřuje proti závěru správních orgánů o neprokázání účelu emise a jejího ekonomického přínosu. Žalobkyně namítá, že žalovaný tuto problematiku fakticky neposoudil a pouze uvedl, že vzhledem ke svým předchozím závěrům již není třeba se jí blíže zabývat.
23. Žalobkyně nesouhlasí ani s dílčí úvahou žalovaného vztahující se k nemovitosti Branná. Tvrdí, že správní orgány vytrhly tuto okolnost z celkového kontextu. Účelem emise podle jejího názoru nebylo získání prostředků na jedinou konkrétní investici, nýbrž změna způsobu financování společnosti a zajištění její dlouhodobé finanční stability.
24. Žalobkyně proto považuje závěry žalovaného o neprokázání hospodářského účelu emise za nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné.
D) Nezákonnost zahájení daňové kontroly
25. Konečně žalobkyně namítá nezákonnost zahájení daňové kontroly. Má za to, že správce daně disponoval již před zahájením kontroly dostatkem informací nasvědčujících tomu, že daň má být stanovena odlišně, a proto měl postupovat podle § 145 odst. 2 daňového řádu a vyzvat ji k podání dodatečného daňového tvrzení.
26. Tím, že správce daně bez předchozí výzvy zahájil daňovou kontrolu, měla být žalobkyně zkrácena na svých právech, zejména pokud jde o rozdílný režim penále při doměření daně na základě dodatečného daňového přiznání a při doměření daně na základě výsledků daňové kontroly. V této souvislosti odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 1 Afs 183/201455.
27. Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že žalobní argumentace zčásti odpovídá námitkám uplatněným již v odvolacím řízení, na které reagoval v odůvodnění napadeného rozhodnutí. V podrobnostech odkazuje na obsah správního spisu a právní základ shrnutý v bodech [11] až [36] napadeného rozhodnutí. Dále poukazuje na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 10 Af 14/2021-57 ze dne 18. 4. 2024, potvrzený rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 117/2024-41 ze dne 29. 1. 2025, v nichž bylo konstatováno, že podmínka dle § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. nebyla splněna z důvodu zpochybnění samotné emise dluhopisů. Žalovaný má za to, že závěry těchto soudů dopadají i na nyní projednávanou věc.
28. K námitce týkající se částky 603 204 Kč („Úroky mezi firmami – P.L.“) žalovaný uvádí, že správce daně zvýšil základ daně o celkovou částku 10 403 204 Kč, z čehož uvedená část tvořila jednu položku. Tuto část správce daně řešil ve výsledcích kontrolních zjištění ze dne 20. 10. 2022 a 7. 6. 2023. Žalobkyně však v odvolání proti této části rozhodnutí žádnou námitku nevznesla, a proto se jí žalovaný v napadeném rozhodnutí nezabýval. Odvolací orgán není povinen domýšlet argumentaci za odvolatele.
29. Ve vztahu k přeměně jednotlivých dluhopisů na hromadnou listinu žalovaný odkazuje na odstavce [40] až [49] napadeného rozhodnutí. Upozorňuje na rozpory v tvrzeních žalobkyně, která v daňové kontrole za roky 2013 a 2014 uváděla, že vydala 2 000 000 kusů listinných dluhopisů, a předložila konkrétní kus s pořadovým číslem 000001. Později však žalobkyně tvrdila, že šlo o vzor předložený omylem. Den před plánovaným jednáním žalobkyně místo jednotlivých dluhopisů předložila hromadnou listinu o hodnotě 100 milionů Kč. V daňové kontrole za rok 2019 žalobkyně předložila pouze předávací protokol hromadné listiny, aniž by doložila, jak bylo naloženo s původními listinnými dluhopisy. Skartace nebyla prokázána a chybí časová posloupnost přeměny. Žalovaný proto označuje tvrzení žalobkyně o vydání dluhopisů formou hromadné listiny za nevěrohodné.
30. K otázce existence pohledávky započitatelné proti emisnímu kurzu žalovaný uvádí, že závazek žalobkyně vůči P. L. ve výši 90 milionů Kč nebyl prokázán. Společnost TARCU 2190 s.r.o., od níž měla být pohledávka postoupena, v odpovědi na výzvu správce daně ze dne 22. 8. 2018 popřela uzavření jakýchkoli smluv s P. L. Na základě této odpovědi správce daně konstatoval, že pohledávka nebyla prokázána a nemohla být započtena. Žalovaný v této souvislosti poukazuje na předchozí soudní rozhodnutí a setrvává na závěru, že existence pohledávky nebyla prokázána.
31. Ve vztahu k účetnímu zachycení pohledávky a zápočtu emisního kurzu žalovaný rozlišuje tři účetní případy: vznik pohledávky při emisi dluhopisů, její přeměnu na pohledávku vůči konkrétnímu upisovateli a následnou úhradu zápočtem. Podle žalovaného žalobkyně spojila všechny tři účetní případy do jednoho zápisu, ačkoliv měla použít samostatné účetní doklady. Zůstatky na účtech 365100 a 365300 k 31. 12. 2012 neprokazují, že došlo k úhradě zápočtem. Jednotlivé položky nelze vzájemně přiřadit a účetní podklady neosvědčují, že bylo účtováno o úhradě dle Dohody o započtení ze dne 27. 12. 2012. Žalovaný proto setrvává na názoru, že zápočet nebyl účetně zachycen a námitku nepovažuje za důvodnou.
32. K procesní námitce týkající se údajně nezákonně zahájené daňové kontroly žalovaný uvádí, že žalobkyně byla výzvou ze dne 22. 2. 2022 vyzvána k podání dodatečného daňového přiznání, která jí byla doručena dne 28. 2. 2022. Žalobkyně na výzvu nereagovala a daňová kontrola byla zahájena až dne 2. 5. 2022. Žalovaný se důrazně ohrazuje proti tvrzení žalobkyně, že výzva nebyla učiněna, a označuje tuto námitku za nedůvodnou.
33. Při ústním jednání konaném dne 26. 11. 2025 zástupce žalobkyně korigoval poslední žalobní námitku tak, že výzva k podání dodatečného daňového přiznání byla skutečně správcem daně učiněna. Žalobní námitka není důvodná a žalobkyně na jejím vypořádání již netrvá.
34. Při ústním jednání konaném dne 16. 9. 2026 účastníci setrvali na svých stanoviscích.
III.
Obsah správního spisu a napadeného rozhodnutí.
35. Z obsahu správního spisu se podává následující:
36. Správce daně vydal vůči žalobkyni výzvu k podání dodatečného daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019.
37. V odůvodnění výzvy uvedl, že na základě daňové kontroly za roky 2013 a 2014 byly doměřeny finanční náklady – úroky z dluhopisů, které žalobkyně zaúčtovala jako daňově účinné, ačkoliv neprokázala jejich oprávněnost podle § 24 odst. 1 ZDP. Upisovatel dluhopisů, P. L., byl kapitálově propojen s daňovým subjektem.
38. Ve výkazu zisku a ztráty k 31. 12. 2019 žalobkyně uvedla nákladové úroky ve výši 20 405 tis. Kč, přičemž v tabulce A daňového přiznání upravila výsledek hospodaření pouze o částku 653 461 Kč. Správce daně z těchto údajů dovodil, že žalobkyně i v roce 2019 uplatnila úroky z dluhopisů jako daňově uznatelné náklady, čímž neoprávněně snížila svou daňovou povinnost.
39. Z těchto důvodů správce daně vyzval žalobkyni k podání dodatečného daňového přiznání, ve kterém měla upravit výsledek hospodaření o částku neoprávněně uplatněných úroků z dluhopisů.
40. Dne 4. 5. 2022 zahájil správce daně daňovou kontrolu daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2019 ve zúženém rozsahu, zaměřeném na ověření správnosti zahrnutí nákladových úroků do základu daně a vykázání záporných položek aktiv rozvahy.
41. Po provedené kontrole zvýšil správce daně základ daně o částku 10 403 204 Kč podle § 24 odst. 1 ZDP, a to:
o částku 603 204 Kč za úroky mezi firmami – P. L.,
o částku 9 800 000 Kč za úroky z dluhopisů emitovaných na konci roku 2012.
42. Správce daně vyšel ze zjištění, že dluhopisy byly emitovány dne 28. 12. 2012 v počtu 2 miliony kusů, každý o jmenovité hodnotě 50 Kč, s roční úrokovou sazbou 9,8 % a splatností do 31. 12. 2027. Upisovatelem byl P. L., který byl statutárním orgánem žalobkyně a vlastnil 88% podíl na základním kapitálu.
43. V průběhu kontroly správce daně vydal výzvu k prokázání skutečností ze dne 22. 6. 2022, na kterou žalobkyně nereagovala. Následně byla seznámena s dosavadním výsledkem kontrolního zjištění ze dne 20. 10. 2022, ke kterému se vyjádřila a navrhla jeho doplnění. Správce daně provedl doplnění dokazování.
44. Žalobkyně uvedla, že další podklady byly předloženy při předchozí kontrole vedené Finančním úřadem pro Olomoucký kraj, a správce daně proto zařadil do spisu i písemnosti týkající se kontrol za roky 2013 a 2014.
45. Dne 7. 6. 2023 byla žalobkyně seznámena s druhým výsledkem kontrolního zjištění, na který reagovala dne 10. 7. 2023, avšak bez předložení nových důkazů. Výsledek kontrolního zjištění se nezměnil a daňová kontrola byla ukončena dne 10. 8. 2023 doručením Zprávy o daňové kontrole.
46. Na základě této zprávy byl vydán dodatečný platební výměr, proti němuž žalobkyně podala odvolání dne 20. 9. 2023. V odvolání navrhla zrušení výměru v plném rozsahu, avšak konkrétními námitkami nebrojila proti kontrolnímu zjištění č. 1.
47. Ze správního spisu soud dále zjistil, a to právě s ohledem na žalobní argumentaci pod body 15 – 22 žaloby, že v průběhu daňové kontroly správce daně vyžádal a hodnotil účetní evidenci žalobkyně vztahující se k závazkům evidovaným vůči P. L. a k účtování úrokových nákladů souvisejících s emisí dluhopisů.
48. Z hlavní knihy a obratové předvahy za rok 2019 vyplynulo, že žalobkyně vedla na účtové skupině 365 „Ostatní závazky ke společníkům obchodní korporace“ několik analytických účtů vztahujících se k P. L. Na účtu 365100 označeném jako „Ostatní závazky – vklad P. L.“ byl v průběhu roku 2019 evidován závazek žalobkyně vůči P. L., jehož zůstatek se postupně snižoval až do úplného vyrovnání ke dni 31. 12. 2019. V obratové předvaze byla na tomto analytickém účtu zachycena počáteční hodnota 28 306 734,77 Kč, obraty ve prospěch účtu ve výši 22 397 295,26 Kč a na vrub účtu ve výši 9 835 580,20 Kč. Na analytickém účtu 365101 vedeném pod označením „Ostatní závazky – vklad P. L. – úroky“ byly zachyceny úrokové náklady ve výši 603 204,45 Kč. Žalobkyně dále evidovala několik dalších analytických účtů vztahujících se k P. L. a jednotlivým obchodním společnostem, mimo jiné účet 365300 označený jako „vklad P. L. – La Trans“, na němž byly v roce 2019 evidovány účetní operace v celkové výši 670 264,46 Kč.
49. V průběhu daňové kontroly žalobkyně odkazovala rovněž na účetní doklady a účetní zápisy vztahující se k tvrzenému vzniku pohledávek P. L. za žalobkyní a k jejich následnému započtení proti povinnosti uhradit emisní kurz dluhopisů. Správce daně proto zařadil do spisu také podklady získané při předchozích daňových kontrolách zdaňovacích období let 2013 a 2014, neboť se týkaly téže emise dluhopisů a stejné skutkové argumentace žalobkyně.
50. Ze spisu dále vyplynulo, že žalobkyně za zdaňovací období roku 2019 zaúčtovala na účet 562888 „Úroky – dluhopisy“ částku 9 800 000 Kč označenou jako „úroky z dluhopisů – rok 2019“, kterou současně zahrnula do daňově účinných nákladů. Kromě toho zaúčtovala na účet 562000 částku 603 204,45 Kč označenou jako „Úroky mezi firmami – P. L.“. Správce daně vyjádřil pochybnosti, zda jsou obě uvedené položky výdaji vynaloženými na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.
51. V návaznosti na argumentaci žalobkyně správce daně podrobně hodnotil rovněž okolnosti emise dluhopisů JACOBO 9,8/2027 uskutečněné dne 28. 12. 2012. Ze spisového materiálu vyplynulo, že emitováno bylo 2 000 000 kusů listinných dluhopisů na jméno o jmenovité hodnotě 50 Kč za kus, s celkovou jmenovitou hodnotou emise 100 000 000 Kč, pevnou úrokovou sazbou 9,8 % ročně a konečnou splatností dne 31. 12. 2027. Jediným upisovatelem byl P. L., který byl současně statutárním orgánem žalobkyně a jejím majoritním akcionářem.
52. Správce daně dále převzal do dokazování podklady z předcházejících daňových řízení týkající se tvrzeného postoupení pohledávek společností TARCU 2190 s.r.o. na P. L., následné dohody o započtení ze dne 27. 12. 2012 a tvrzené úhrady emisního kurzu dluhopisů prostřednictvím zápočtu pohledávek. Součástí spisu byla rovněž odpověď společnosti TARCU 2190 s.r.o. ze dne 22. 8. 2018, v níž tato společnost uvedla, že si není vědoma uzavření smluv s P. L., z nichž žalobkyně dovozovala vznik předmětné pohledávky. Správce daně dále poukázal na skutečnost, že jím hodnocená smlouva o postoupení pohledávek byla předložena bez podpisů smluvních stran.
53. Na základě těchto zjištění správce daně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala existenci pohledávek P. L. tvrzených jako zdroj úhrady emisního kurzu dluhopisů ani ekonomickou opodstatněnost samotné emise. Současně uzavřel, že úroky z dluhopisů ve výši 9 800 000 Kč a úroky mezi firmami ve výši 603 204,45 Kč nepředstavují daňově uznatelné náklady podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, a proto o tyto částky zvýšil základ daně žalobkyně.
54. V napadeném rozhodnutí žalovaný nejprve shrnul průběh daňové kontroly a její výsledky. Uvedl, že správce daně po provedené daňové kontrole zvýšil základ daně žalobkyně za zdaňovací období roku 2019 celkem o částku 10 403 204 Kč. Tato částka sestávala z úrokových nákladů ve výši 603 204 Kč evidovaných jako „Úroky mezi firmami – P. L.“ a z úroků z dluhopisů emitovaných žalobkyní dne 28. 12. 2012 ve výši 9 800 000 Kč. Obě položky správce daně posoudil jako výdaje, u nichž žalobkyně neprokázala splnění podmínek § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.
55. Ve vztahu k úrokům z dluhopisů žalovaný vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 28. 12. 2012 emitovala 2 000 000 kusů dluhopisů o jmenovité hodnotě 50 Kč za kus, s pevným úrokovým výnosem 9,8 % ročně a splatností ke dni 31. 12. 2027. Jediným upisovatelem byl P. L., který byl současně statutárním orgánem žalobkyně a vlastnil 88 % jejích akcií.
56. Žalovaný dále připomněl, že správce daně při posuzování daňové uznatelnosti úroků vycházel nejen z dokazování provedeného v rámci kontroly za rok 2019, ale rovněž z podkladů získaných při daňových kontrolách za zdaňovací období let 2013 a 2014, které se týkaly téže emise dluhopisů a totožné skutkové argumentace žalobkyně.
57. Pokud jde o samotnou emisi dluhopisů, žalovaný se ztotožnil se závěrem správce daně, že žalobkyně neodstranila pochybnosti o průběhu emise a o tvrzené přeměně 2 000 000 jednotlivých listinných dluhopisů na hromadnou listinu. Poukázal přitom zejména na rozpory v tvrzeních žalobkyně ohledně formy vydaných dluhopisů a na skutečnost, že nebylo věrohodně vysvětleno, jak mělo dojít k nahrazení jednotlivých dluhopisů hromadnou listinou, jestliže oba úkony měly proběhnout v tentýž den.
58. Za další podstatnou okolnost považoval žalovaný neprokázání úhrady emisního kurzu dluhopisů. Připomněl, že podle tvrzení žalobkyně měl být emisní kurz ve výši 100 000 000 Kč uhrazen zápočtem proti pohledávkám P. L. za žalobkyní, a to jednak proti pohledávce ve výši 90 000 000 Kč nabyté údajně postoupením od společnosti TARCU 2190 s.r.o., jednak ve výši 10 000 000 Kč z titulu prostředků poskytnutých přímo P. L.
59. Ve vztahu k pohledávce ve výši 90 000 000 Kč žalovaný poukázal na zjištění správce daně učiněná již v předchozích daňových řízeních. Zejména odkázal na vyjádření společnosti TARCU 2190 s.r.o., která popřela uzavření jakýchkoliv smluv s P. L. Žalovaný proto uzavřel, že existence této pohledávky nebyla prokázána. Současně konstatoval, že nebylo prokázáno ani tvrzené započtení části emisního kurzu ve výši 10 000 000 Kč.
60. Žalovaný rovněž nepřisvědčil argumentaci žalobkyně, která byla založena na účetních zápisech a účetní evidenci. Uvedl, že ani z předložených účetních dokladů nevyplývá, že by v účetnictví žalobkyně bylo zachyceno vypořádání emisního kurzu způsobem tvrzeným v dohodě o započtení ze dne 27. 12. 2012. Z tohoto důvodu dospěl k závěru, že účetní evidence sama o sobě neprokazuje úhradu emisního kurzu ani existenci pohledávek, které měly být k započtení použity.
61. Na základě těchto zjištění se žalovaný ztotožnil se závěrem správce daně, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně skutečností rozhodných pro daňovou uznatelnost úroků z předmětných dluhopisů. Podle žalovaného nebylo prokázáno ani řádné naplnění emisních podmínek, ani existence a vypořádání pohledávek použitých k úhradě emisního kurzu. Z toho dovodil, že žalobkyně neprokázala souvislost uplatněných úrokových nákladů s dosažením, zajištěním a udržením zdanitelných příjmů ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.
62. Žalovaný dále uvedl, že závěry správce daně odpovídají závěrům vysloveným v pravomocně skončeném řízení týkajícím se zdaňovacích období let 2013 a 2014, které byly následně potvrzeny rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2025, č. j. 6 Afs 117/2024-41. Proto odvolání žalobkyně zamítl a dodatečný platební výměr potvrdil.
IV.
Posouzení žaloby
63. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.) stejně jako právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 26. 6. 2026, č. j. 2 Afs 8/2026-61, přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
64. Korunové dluhopisy představovaly zvláštní skupinu dluhopisů emitovaných za právní úpravy účinné do 31. 12. 2012, která v určitých případech vedla k tomu, že úrokové příjmy plynoucí jejich držitelům nepodléhaly fakticky srážkové dani. Současně však platilo, že úroky vyplácené emitentem mohly při splnění zákonných podmínek představovat daňově účinný náklad snižující základ daně z příjmů právnických osob.
65. Samotná skutečnost, že daňový subjekt využil zákonem předpokládaného institutu korunových dluhopisů a dosáhl tím určitého daňového zvýhodnění, však bez dalšího neodůvodňuje závěr o zneužití práva ani o daňové neuznatelnosti souvisejících nákladů. Rozhodující je vždy posouzení konkrétních skutkových okolností případu, zejména otázky, zda předmětná transakce měla samostatný ekonomický smysl a zda úrokové náklady skutečně souvisejí s dosažením, zajištěním nebo udržením zdanitelných příjmů ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.
66. Nejvyšší správní soud v řadě rozhodnutí zdůraznil, že v oblasti přímých daní mohou transakce představovat zneužití práva tehdy, pokud postrádají ekonomické opodstatnění a jejich hlavním či převažujícím účelem je získání daňového zvýhodnění. Současně však opakovaně uvedl, že existence daňové výhody sama o sobě nepostačuje a že je vždy nezbytné hodnotit hospodářský obsah konkrétní transakce a její skutečné dopady.
67. Pro nyní projednávanou věc jsou přitom zásadní závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2025, č. j. 6 Afs 117/2024-41, který se týkal téže emise dluhopisů a zdaňovacích období let 2013 a 2014. Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí aproboval závěr správních orgánů i městského soudu, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ve vztahu ke skutečnostem rozhodným pro daňovou uznatelnost úrokových nákladů plynoucích z emise dluhopisů „Dluhopis JACOBO 9,8/2027“ ze dne 28. 12. 2012.
68. Nejvyšší správní soud přitom zdůraznil, že správce daně nezpochybnil pouze jednotlivé účetní operace či způsob jejich zachycení v účetnictví žalobkyně, nýbrž samotnou podstatu celé transakce. Pochybnosti se týkaly zejména toho, zda byla emise dluhopisů skutečně realizována způsobem tvrzeným žalobkyní, zda byl uhrazen emisní kurz upisovatelem a zda existovala pohledávka, která měla být použita k úhradě emisního kurzu započtením.
69. Ve vztahu k tvrzeným pohledávkám P. L. Nejvyšší správní soud aproboval závěr správních orgánů, že jejich existence nebyla prokázána. Přihlédl přitom mimo jiné k tomu, že společnost TARCU 2190 s.r.o. popřela uzavření tvrzené smlouvy o postoupení pohledávky a že žalobkyně neprokázala ani později tvrzený vznik pohledávky z jiného právního titulu. Současně přisvědčil závěru, že existence tvrzeného zápočtu nevyplývá ani z předložené účetní evidence.
70. Nosným závěrem rozsudku č. j. 6 Afs 117/2024-41 je, že žalobkyně neprokázala základní skutkové předpoklady transakce, z níž dovozovala vznik daňově účinných úrokových nákladů. Nebyla prokázána existence pohledávky použité k úhradě emisního kurzu, jeho úhrada ani průběh samotné emise dluhopisů. Právě z těchto důvodů Nejvyšší správní soud uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně faktického vynaložení uplatněných nákladů.
71. Současně však platí, že v nyní projednávané věci je městský soud vázán rovněž právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2026, č. j. 2 Afs 8/2026-61. Z uvedeného rozsudku vyplývá požadavek, aby se soud samostatně a podrobně vypořádal s žalobní argumentací vztahující se k účetním dokladům a účetním zápisům, z nichž žalobkyně dovozuje existenci pohledávek použitých k úhradě emisního kurzu a provedení tvrzeného zápočtu. Právě posouzením těchto žalobních námitek se proto soud zabývá v následujících bodech.
72. Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 117/2024-41 představuje významné interpretační východisko pro posouzení projednávané věci. Současně je však městský soud povinen respektovat závěry vyslovené v rozsudku č. j. 2 Afs 8/2026-61 a samostatně posoudit konkrétní žalobní argumentaci vztahující se k účetním dokladům a účetním zápisům, kterou předchozí rozsudek městského soudu dostatečně nevypořádal.
Ad A) Řádné vydání dluhopisů a význam hromadné listiny
73. Soud především souhlasí se žalobkyní v tom, že právní úprava účinná v době emise nevylučovala vydání dluhopisů prostřednictvím hromadné listiny nahrazující jednotlivé dluhopisy. Ani správní orgány ostatně nezpochybňovaly, že právní úprava umožňovala existenci hromadné listiny. Ze správního spisu naopak vyplývá, že vycházely z toho, že žalobkyně v průběhu řízení předložila jak hromadnou listinu č. 1, tak předávací protokol dokládající její předání P. L.
74. Žalobkyně však přehlíží, že správní orgány nezaložily své závěry na tvrzení, že hromadná listina nemohla být vydána. Pochybnosti správce daně vznikly v důsledku vývoje skutkových tvrzení žalobkyně v průběhu jednotlivých daňových řízení. Jak vyplývá z obsahu správního spisu i z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 117/2024-41, žalobkyně nejprve tvrdila vydání dvou milionů jednotlivých listinných dluhopisů a na podporu tohoto tvrzení předložila mimo jiné listinu označenou jako „Dluhopis JACOBO 9,8/2027“ s pořadovým číslem 000001 a protokol o předání 2 000 000 kusů dluhopisů P. L. Teprve následně začala tvrdit, že emise proběhla prostřednictvím hromadné listiny nahrazující jednotlivé dluhopisy.
75. Správní orgány proto nehodnotily izolovaně samotnou existenci hromadné listiny, ale celkovou věrohodnost tvrzeného průběhu emise. Pochybnosti přitom nesměřovaly pouze k otázce, zda byla vydána hromadná listina, nýbrž zejména k tomu, jaký byl skutečný průběh emise, zda odpovídal tvrzením žalobkyně a zda byla její skutková verze konzistentní a podložená předloženými důkazy.
76. Nadto je třeba zdůraznit, že závěr správních orgánů o neprokázání daňové uznatelnosti sporných úrokových nákladů nestojí výlučně na otázce způsobu vydání dluhopisů. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí i z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 117/2024-41, správní orgány současně zpochybnily samotnou úhradu emisního kurzu, existenci pohledávek, které měly být použity k tvrzenému zápočtu, i ekonomickou podstatu celé transakce. I kdyby tedy soud přijal argumentaci žalobkyně, že emise proběhla přímo prostřednictvím vydání hromadné listiny, samo o sobě by to neodstraňovalo ostatní rozhodné pochybnosti, na nichž jsou správní závěry založeny.
77. Soud proto uzavírá, že žalovaný nepochybil, pokud považoval rozpory v tvrzeních žalobkyně ohledně průběhu emise za jednu z okolností snižujících věrohodnost její skutkové verze. Samotná skutečnost, že právní řád připouštěl vydání dluhopisů prostřednictvím hromadné listiny, totiž ještě neprokazuje, že emise proběhla způsobem tvrzeným žalobkyní ani že byly odstraněny ostatní pochybnosti, z nichž správní orgány při posouzení daňové uznatelnosti úrokových nákladů vycházely.
Ad B) Existence pohledávek použitých k úhradě emisního kurzu
78. Žalobkyně vystavěla podstatnou část své argumentace na rozboru jednotlivých účetních zápisů, analytických účtů 365100 a 365300 i navazujících interních dokladů č. 12IN0657 a 12IN0658. Tato argumentace však ve svém důsledku směšuje dvě odlišné otázky, které je třeba důsledně odlišovat.
79. První otázkou je, zda žalobkyně o tvrzených pohledávkách a jejich následném použití k úhradě emisního kurzu účtovala. V tomto směru dává soud žalobkyni za pravdu, že z předložené účetní dokumentace vyplývá existence příslušných účetních zápisů a že žalobkyně ve svém účetnictví zachytila závazky vůči P. L. i jejich následné účetní vypořádání v souvislosti s emisí dluhopisů.
80. Druhou a pro nyní projednávanou věc rozhodující otázkou však je, zda pohledávky, které byly tímto způsobem účetně zachyceny, skutečně existovaly a vznikly z tvrzených právních důvodů. Právě tuto otázku správní orgány zpochybnily, a právě v tomto směru žalobkyně neunesla své důkazní břemeno.
81. Účetní zápis totiž není právní skutečností, z níž by mohl vzniknout závazek nebo pohledávka. Jak konstatuje Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 8. 2013, č.j. 1 Afs 11/2013-84, účetní evidence může zachycovat existující právní vztahy, sama je však nevytváří. Existence účetních dokladů, i když formálně bezvadných, sama o sobě zpravidla ještě neprokazuje, že se operace, která je jejich předmětem, opravdu uskutečnila (srov. rozsudky NSS ze dne 31. 12. 2008, č.j. 8 Afs 54/2008–68, či ze dne 28. 2. 2006, č.j. 7 Afs 132/2004–99). Obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2015, č.j. 2 Afs 193/2015-70, vysvětlil, že ani formálně bezvadné účetní doklady samy o sobě neprokazují, že deklarovaná hospodářská operace skutečně proběhla. Jsou-li vyjádřeny konkrétní a důvodné pochybnosti o souladu účetnictví se skutečným stavem, musí daňový subjekt tvrzené skutečnosti doložit dalšími důkazními prostředky. Stejný princip pak Nejvyšší správní soud uplatnil i v rozsudku ze dne 22. 7. 2021, č.j. 9 Afs 302/2020-29, v němž dovodil, že účetní podklady, rozvaha či hlavní kniha samy o sobě neprokazují existenci ani konkrétní výši tvrzených závazků. (Též viz bod 17 rozsudku NSS č.j. 6 Afs 117/2024-41)
82. V nyní posuzované věci přitom správní orgány nezpochybnily samotnou existenci účetních zápisů na účtech 365100 a 365300 ani existenci interních dokladů, na něž žalobkyně odkazuje. Zpochybnily však právní důvod vzniku pohledávky ve výši 90 000 000 Kč, která měla být původně spojována s tvrzeným postoupením pohledávek společností TARCU 2190 s. r. o., a následně i další skutkové verze jejího vzniku. Současně zpochybnily, zda byl prokázán vznik a započtení zbývající pohledávky ve výši 10 000 000 Kč. Právě ve vztahu k těmto právním skutečnostem však žalobkyně kromě účetního zachycení nepředložila přesvědčivé důkazní prostředky, prokazující právní titul vzniku pohledávek, jejich nabytí P. L. ani jejich existenci ke dni údajného započtení, které by důvodné pochybnosti správních orgánů odstranily.
83. Soud proto uzavírá, že žalobkyně zaměňuje důkaz o účetním zachycení určité skutečnosti za důkaz o její skutečné existenci. Předložené účetní sestavy, analytické účty i interní doklady prokazují nanejvýš to, že žalobkyně ve svém účetnictví evidovala závazky vůči P. L. a že o jejich údajném započtení účtovala. Neprokazují však samy o sobě, že tvrzené pohledávky skutečně vznikly, existovaly a byly způsobilé k započtení proti emisnímu kurzu dluhopisů. Jinak řečeno, účetní zachycení závazku představuje pouze evidenční odraz tvrzeného právního vztahu, zatímco prokázání hmotněprávní existence závazku vyžaduje prokázání právních skutečností, z nichž měl tento závazek vzniknout. Právě v tomto směru žalobkyně důkazní břemeno neunesla.
84. Žalovaný proto nepochybil, dospěl-li k závěru, že z účtů 365100 a 365300 ani z interních dokladů č. 12IN0657 a 12IN0658 nelze bez dalšího dovodit existenci pohledávek použitých k úhradě emisního kurzu dluhopisů ani jejich skutečné započtení. Soud proto tuto žalobní námitku neshledal důvodnou.
Ad C) Účel emise a její ekonomický přínos
85. Žalobkyně vytýká žalovanému, že se dostatečně nezabýval hospodářským účelem emise dluhopisů a jejím ekonomickým přínosem. Současně namítá, že účelem emise nebylo financování jediné konkrétní investice, zejména nemovitosti Branná, nýbrž celková změna způsobu financování společnosti a zajištění její dlouhodobé finanční stability.
86. Soud předně konstatuje, že žalovaný otázku ekonomického účelu emise nepominul. V napadeném rozhodnutí vysvětlil, že závěr o neprokázání ekonomického přínosu emise je logickým důsledkem předchozích zjištění týkajících se samotné podstaty transakce, samotné existence a realizace transakce. Žalovaný totiž dospěl k závěru, že nebylo prokázáno řádné vydání dluhopisů způsobem tvrzeným žalobkyní ani úhrada emisního kurzu, přičemž právě tato zjištění považoval za samostatně postačující důvod pro neuznání sporných úrokových nákladů.
87. S tímto přístupem se soud ztotožňuje. Jak ostatně zdůraznil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 1. 2025, č.j. 6 Afs 117/2024-41, správce daně nezpochybnil pouze jednotlivé účetní operace, nýbrž samotnou podstatu celé transakce s dluhopisy, a to jak z hlediska jejich emise, tak z hlediska úhrady emisního kurzu. Nebylo-li prokázáno, že upisovatel emisní kurz skutečně uhradil, a nebyla-li prokázána existence pohledávek použitých k tvrzenému zápočtu, nemohla být současně postavena najisto ani skutečnost, že žalobkyně získala prostřednictvím emise finanční prostředky, které měly být použity k financování její podnikatelské činnosti.
88. Za této situace nelze žalovanému vytýkat, že otázku ekonomického přínosu emise neposuzoval samostatně a izolovaně od ostatních skutkových zjištění. Ekonomický účel emise totiž předpokládá, že emise skutečně vedla k získání zdrojů financování, případně k reálné restrukturalizaci existujících závazků. Jestliže však správní orgány dospěly k závěru, že nebyla prokázána samotná úhrada emisního kurzu ani existence pohledávek, které měly být k jeho úhradě použity, pak již z povahy věci pak nelze bez dalšího přijmout ani tvrzení o hospodářském přínosu celé transakce.
89. Námitka žalobkyně vztahující se k nemovitosti Branná nemůže na uvedeném závěru nic změnit. Soud souhlasí se žalobkyní, že ekonomický účel emise nelze ztotožňovat pouze s financováním jedné konkrétní investice. Současně však platí, že žalovaný nezaložil své rozhodnutí na závěru, že emise postrádala ekonomický smysl pouze proto, že nemovitost v Branné byla pořízena před emisí dluhopisů. Tato úvaha představovala pouze dílčí argument podporující již dříve přijatý závěr, že žalobkyně neprokázala skutečné získání a použití prostředků z emise.
90. Rozhodující proto není, zda žalobkyně zamýšlela prostředky použít na konkrétní nemovitost, na více investičních projektů nebo obecně na dlouhodobé financování své činnosti. Rozhodující je, že žalobkyně neprokázala základní skutkové předpoklady, z nichž by bylo možné existenci takového financování vůbec dovozovat.
91. Soud proto uzavírá, že závěr žalovaného o neprokázání hospodářského účelu a ekonomického přínosu emise není nepřezkoumatelný ani nedostatečně odůvodněný. Jde o závěr navazující na předchozí skutková zjištění týkající se samotné existence a realizace emise dluhopisů, jejichž správnost byla ostatně aprobována i rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 117/2024-41. Také tuto žalobní námitku proto soud neshledal důvodnou.
Ad D) Nezákonnost zahájení daňové kontroly
92. Při jednání před soudem dne 26. 11. 2025 zástupce žalobkyně potvrdil, že správce daně před zahájením daňové kontroly vydal výzvu k podání dodatečného daňového tvrzení. Současně uvedl, že žalobkyně na této žalobní námitce již netrvá. Za této procesní situace soud nepovažoval za potřebné se uvedenou námitkou blíže zabývat.
V.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
93. Podstatou projednávané věci nebylo obecné posouzení přípustnosti financování společnosti prostřednictvím korunových dluhopisů ani hodnocení daňových důsledků tohoto institutu jako takového. Předmětem sporu byla otázka, zda žalobkyně unesla důkazní břemeno ohledně skutečností, z nichž dovozovala oprávněnost zahrnutí úroků z dluhopisů „Dluhopis JACOBO 9,8/2027“ do daňově účinných nákladů podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.
94. Soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně existence pohledávek, které měly být použity k úhradě emisního kurzu dluhopisů, ani ohledně samotného provedení tvrzeného zápočtu. Přestože žalobkyně předložila účetní evidenci, analytické účty a související interní doklady, tyto podklady samy o sobě neprokazují vznik a existenci tvrzených pohledávek ani jejich způsobilost k započtení. Z účetních zápisů lze zjistit, jak žalobkyně určitou operaci zachytila ve svém účetnictví; nelze z nich však bez dalšího dovozovat existenci hmotněprávního vztahu, který měl být podkladem příslušného účetního případu.
95. Současně městský soud neshledal důvodnými ani námitky směřující proti závěrům správních orgánů ohledně průběhu emise dluhopisů a jejího ekonomického přínosu. V tomto směru považuje za určující, že žalobkyně neodstranila pochybnosti týkající se základních skutkových předpokladů celé transakce, zejména řádného vypořádání emisního kurzu. Za této situace nelze mít za prokázané, že emise přinesla žalobkyní tvrzený ekonomický přínos.
96. Nyní posuzovaná věc navazuje na předchozí daňová řízení týkající se téže emise dluhopisů a skutkově obdobných tvrzení žalobkyně. Městský soud respektoval právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem v rozsudku č. j. 2 Afs 8/2026-61 a podrobně a samostatně posoudil žalobní argumentaci vztahující se k jednotlivým účetním zápisům, analytickým účtům a interním dokladům, na nichž žalobkyně vystavěla svou obranu. Ani po tomto přezkumu však soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů správních orgánů.
97. Proto soud podle § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu jako nedůvodnou zamítl.
98. Výrok o nákladech řízení má oporu v § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně v řízení úspěšná nebyla, proto kí právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému, který měl v řízení plný úspěch, však žádné náklady spojené s tímto řízením nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 16. září 2026
JUDr. Slavomír Novák v.r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.