Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
23 A 24/2026 - 55.pdf
PDF · 0 B
No categories available
23 A 24/2026 - 55
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl soudkyní Mgr. Ivetou Postulkovou ve věci
žalobce:
V. P., narozený dne X, občan Ukrajiny
pobytem na území republiky na adrese X
zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem
sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1
proti
žalovanému:
Ministerstvo vnitra České republiky
sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2026 č. j. OAM-7685-21/ZM-2026,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl jeho žádost ze dne 3. 2. 2026 o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty podle § 44a odst. 11 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „ZPC“), ve spojení s § 46e odst. 1 ZPC a ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) ZPC, a neprodloužil mu dobu její platnosti, jelikož byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu (dále též „žádost“). Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 10. 2025 sp. zn. 5 T 133/2025, který byl žalobci doručen dne 6. 11. 2025, byl žalobce uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále též „TrZák“), za který mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 50denních sazeb s výší denní sazby 1 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců. Trestní příkaz nabyl právní moci dne 15. 11. 2025. Uložený trest žalobce nevykonal.
2. V prvním žalobním bodu žalobce namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav s dopadem na soukromý a rodinný život jeho a osob jemu blízkých. Podle žalobce žalovaný v rozporu s § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) neobstaral podle § 50 odst. 2 správního řádu podklady a nezjistil všechny důležité okolnosti pro ochranu veřejného zájmu. Nevyslechl totiž žalobce ani jeho partnerku, ačkoli žalobce uvedl, že s partnerkou žije. Byť neuvedl její jméno ani datum narození, sdělil, že nemá na advokáta, proto se vyjadřuje s pomocí partnerky a internetu. Jeho zaměstnavatel za něho nyní hradí právní služby, jako cizinec nevěděl, jaké skutečnosti mohou být relevantní pro žalovaného. Žalovaný jej měl proto podle § 3 správního řádu a § 4 odst. 2 správního řádu poučit či vyzvat, aby sdělil jméno a datum narození partnerky, kterou v žalobě označuje za družku. Žalovaný tak nedostatečně posoudil proporcionalitu dopadu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „EÚLP“) a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (díle též „Listina“). Za nutné proto považuje provedení výslechů a další zjištění skutkového stavu k přiměřenosti zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života jeho i jemu blízkých osob, jelikož neprodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty vnímá za nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Žalovaný též nepřihlédl k jeho předchozí bezúhonnosti, k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a chování žalobce po spáchání trestného činu, naopak bagatelizoval faktické a právní důsledky napadeného rozhodnutí na další pobyt žalobce na území republiky a vedení soukromého a rodinného života. Dále nesouhlasí se žalovaným, který uvedl, že žalobce si může pobyt na území upravit jiným způsobem. Žalovaný neprodloužil žalobci pobytové oprávnění z důvodu záznamu ve výpisu z rejstříku trestů, s tímto záznamem však žalobce nemůže o jiný druh pobytového oprávnění úspěšně žádat, ani o vízum strpění v souvislosti s válkou na Ukrajině, to také vyžaduje trestní bezúhonnost. Žalobce na území má otce s trvalým pobytem, přesto bližší informace k citovému poutu a vazbám mezi rodinnými příslušníky žalovaný nezohlednil. Žalobce k žalobě připojuje prohlášení V. R., že s žalobcem uvažuje o sňatku a založení rodiny. Poukazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2022 č. j. 7 Azs 405/2021-34, body 15 a 16., ze dne 25. 7. 2019 č. j. 1 Azs 181/2018-29, bod 19., či ze dne 13. 10. 2010 č. j. 1 As 51/2010-214 ze dne 10. 10. 2014 č. j. 2 Azs 75/2014-26, ze dne 23. 10. 2023 č. j. 10 Azs 234/2023-51, ze dne 18. 5. 2020 č. j. 5 Azs 28/2020-38, dále na rozsudek Krajský soud v Plzni ze dne 28. 3. 2017 č. j. 57 A 6/2016-81. Žalobce proto považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
3. Ve druhém žalobním bodu podle žalobce žalovaný dostatečně nezohlednil, že žalobce je ukrajinské národnosti, a v případě neprodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty mu hrozí nucený návrat na Ukrajinu, v rozporu s čl. 2 EÚLP a se zásadou non-refoulement. Žalovaný musí přihlédnout z úřední povinnosti k tomu, že žalobce na Ukrajině je vystaven hrozbě smrti. Žalovaný přestal udělovat Ukrajincům dlouhodobá víza za účelem strpění pobytu pro pominutí důvodů. Nesouhlasí, že přesun na Ukrajinu není vyloučen ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2025 sp. zn. I. ÚS 1054/25, který se věnuje otázce vydání v rámci mezinárodní justiční spolupráce a na projednávanou věc není použitelný. Podle žalobce je třeba vzít v potaz válečný konflikt na Ukrajině k posouzení přiměřenosti dopadu napadeného rozhodnutí. Žalobce nemůže využít vnitřní přesídlení, válečný konflikt postihuje území celé Ukrajiny, nikoli jen některé oblasti, což považuje za notorietu. Letecké útoky postihují oblasti aktivní vojenské linie, a míří i za frontové linie na civilní oblasti a infrastrukturu. Dne 24. 5. 2026 bylo zasaženo 23 míst v Kyjevě, bytové domy a obchodní centra, byly ztráty na životech a 83 zraněných osob. Nejedná se o bezpečnou oblast pro civilisty. Desítky raket a dronů následně zasahují desítky civilních cílů s cílem přehltit ukrajinskou protivzdušnou obranu a terorizovat civilní obyvatelstvo. Nejmasivnější letecký útok byl dne 13. 5. 2026 v Zakarpatské oblasti, byla postihnuta i oblast západní Ukrajiny, a to Zakarpatská, Lvovská, Volyňská, IvanoFrankivská a Rivnenská s pohraničními oblastmi, které nejsou proto bezpečné. Jedná se o totální konflikt. Považuje za nutné, aby se žalovaný zabýval reálnou hrozbou porušení zásady non-refoulement při neprodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty, zejména s ohledem na neudělování dlouhodobých víz k pobytu za účelem strpění občanů Ukrajiny. Poukazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2023 č. j. 18 A 87/2022-48 a na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 2026 č. j. 60 Az 2/2025-33, navrhuje provést celkem 15 článků na internetu, které v žalobě označuje.
4. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě ji navrhuje jako nedůvodnou zamítnout. K prvnímu žalobnímu bodu uvádí, že žalobce zná nejlépe své soukromé a rodinné poměry, břemeno tvrzení proto leží na něm. Ve vyjádření se k podkladům žalobce uvedl, že v ČR žije s partnerkou, kterou neidentifikoval, ani neuvedl jiné rodinné vazby v republice, povahu tvrzených vztahů také nepopsal. Při vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí k tomu přitom měl dostatečný prostor. Žalovaný nebyl povinen žalobce vyzývat k poskytnutí součinnosti. K tomuto odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2024 č. j. 55 A 4/2024-34. Jestliže žalobce něčemu nerozuměl, měl si opatřit tlumočníka či jinou osobu, která rozumí českému jazyku, která by byla přítomna při seznámení se s podklady a pomohla by mu se sepisem vyjádření se k podkladům. Pokud si nemohl dovolit zaplatit za advokáta, mohl situaci řešit jinak, např. prostřednictvím bezplatné právní poradny či neziskové organizace pomáhající cizincům. Žalobce však žádné námitky ani tvrzení ohledně dopadu rozhodnutí do soukromého či rodinného života v průběhu správního řízení neuvedl, námitku nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života uplatnil poprvé až v žalobě. V rámci posouzení přiměřenosti žalovaný v napadeném rozhodnutí v daném případě vycházel z toho, že žalobce na území České republiky pobýval výrazně menší část svého života, od roku 2022. Z Cizineckého informačního systému žalovaný zjistil, že na území pobývá otec žalobce V. P., nar. X, státní přísl. Ukrajina, který zde realizuje trvalý pobyt. Podle tiskopisu formuláře je žalobce svobodný, žádné příbuzné, ani rodiče či sourozence v něm neuvedl, ani zde nevlastní nemovitost. Žalovaný konstatuje, že v současné situaci se žalobce ocitl vlastní vinou, když pod vlivem návykové látky se dopustil přečinu. Neprodloužením doby platnosti zaměstnanecké karty nemůže dojít k takovému zásahu do rodinného a soukromého života žalobce, který by byl porušením čl. 8 EÚLP. Žalobcovo odsouzení v době vydání rozhodnutí žalovaného nebylo a ani dosud není zahlazeno. Minimálně do doby zahlazení odsouzení žalobce představuje nebezpečí veřejného pořádku. Žalobce předtím, než usedl za volant automobilu v podnapilém stavu, měl uvážit, jaké následky jeho počínání může mít. Vyhovění žalobci by bylo v rozporu s veřejným zájmem, který spočívá v ochraně právního prostředí České republiky. V zájmu České republiky není umožnit pobyt cizincům, kteří na jejím území páchají úmyslné trestné činy či přečiny, navíc tak závažného charakteru jako je řízení motorového vozidla pod vlivem návykových látek, jímž ohrozil sebe i ostatní účastníky silničního provozu, nebo mohl způsobit značnou škodu na majetku. Žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2016 č. j. 2 Azs 147/2016. Podle § 37 odst. 1 písm. a) ZPC důsledkem pravomocného odsouzení za jakýkoli úmyslný trestný čin je zrušení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů, v tomto případě neprodloužení platnosti zaměstnanecké karty. Žalovaný je veden zásadou zákonnosti, při své činnosti musí postupovat v souladu se zákonem a může činit jen to, co mu zákon výslovně dovoluje. Pokud by při svém rozhodování bral zřetel na skutečnosti, jejichž zohlednění mu zákon neukládá, stalo by se jeho rozhodování nepředvídatelným a nezákonným. Žalovaný připomíná, že žalobce dne 5. 10. 2025 ve 20:20 hodin v Praze 4 – Nusle, Ulice Čestmírova, poblíž domu č. 1, řídil osobní motorové vozidlo po předchozím požití alkoholu, provedenou orientační dechovou zkouškou na přítomnost alkoholu v dechu přístrojem Dräger Alcotest 7510 mu byla ve 20:33 hodin naměřena hodnota 1,76 ‰ alkoholu v dechu, opakovanou zkouškou mu bylo naměřeno 1,65 ‰ alkoholu v dechu, a odběrem krve ve 21:10 hodin téhož dne mu byla zjištěna hodnota 1,45 g/kg alkoholu v krvi, tudíž jeho senzomotorické funkce byly v době řízení motorového vozidla natolik ovlivněny požitým alkoholem, že musel být minimálně srozuměn s tím, že není schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo. Z uvedeného důvodu byla žádost žalobce zamítnuta podle § 44a odst. 11 ZPC ve spojení s § 46e odst. 1 ZPC a ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) ZPC. Na žalobce je třeba i nadále nahlížet jako na osobu, která není trestně zachovalá. K pravomocnému odsouzení pro spáchání úmyslného trestného činu, které nebylo zahlazeno, je třeba přihlížet z úřední povinnosti. Žalovaný nemá možnost se zabývat okolnostmi spáchání trestného činu podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2023 č. j. 2 Azs 135/2023-33. Je třeba uvést, že k žádosti žalobce mu bylo povoleno splácení peněžitého trestu v deseti měsíčních splátkách po 5000 Kč, počínaje prosincem 2025, peněžitý trest nebyl v této době vykonán. Trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců má žalobce vykonat do května 2027. Trest nebyl vykonán ani zahlazen.
5. Žalovaný ke druhému žalobnímu bodu uvádí, že zásada non-refoulement zakazuje vyhoštění, návrat nebo vydání cizince do jeho státu původu nebo do jiného státu, pokud by hrozilo, že jeho život nebo svoboda by byly ohroženy. K porušení této zásady může dojít tehdy, je-li cizinec nucen navrátit se do státu, kde mu hrozí popsané nebezpečí. Vydáním napadeného rozhodnutí nebylo žalobci nařízeno z území vycestovat v určité lhůtě a následkem napadeného rozhodnutí není povinnost vycestovat z území ČR, natož do země původu. Postup žalovaného při vydání napadeného rozhodnutí nevede k porušení této zásady, ta se posuzuje v řízení o správním vyhoštění. Žalobce na území pobývá na základě bezvízového styku a aktuálně není nucen území ČR opustit. Má možnost požádat o jiné pobytové oprávnění, např. o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. a) ZPC, o něž dosud nepožádal. Žalovaný zpřísnil posuzování těchto žádostí, neboť přihlédl k aktuální situaci na válečné frontě. Možností požádat o jiné pobytové oprávnění bude možné předejít zásahu do žalobcova práva na ochranu soukromého a rodinného života; stejně tak jím Česká republika bude moci dostát svému závazku non-refoulement (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2022 č. j. 3 Azs 235/2022-27 nebo ze dne 10. 8. 2023 č. j. 2 Azs 135/2023-33).
6. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.), a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
7. U jednání konaného dne 18. 9. 2026 účastníci setrvali na své argumentaci. K dotazu soudu žalovaný žádné důkazy nenavrhl, zástupce žalobce požadoval, aby soud jako důkaz provedl patnáct internetových článků označených na str. 12 až 14 žaloby, jelikož že se týkají situace na Ukrajině. Soud navrhovaný důkaz neprovedl pro nadbytečnost, neboť spisový materiál obsahuje dostatek podkladů k předmětné žádosti žalobce.
8. Při jednání soud konstatoval, že aktuálně u Obvodního soudu pro Prahu 4 ověřil, že žalobce dnem 14. 9. 2026 peněžitý trest doplatil, trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu mu trvá do 15. 5. 2027.
9. Ze správního spisu vyplývají tyto podstatné skutečnosti.
10. Dne 3. 2. 2026 žadatel (nyní žalobce) požádal žalovaného o prodloužení zaměstnanecké karty. V žádosti uvedl, že pracuje u společnosti GIENGER CENTRON s.r.o., IČ: 17048109, sídlem U Rakovky 1254/20, Praha 4. V žádosti kolonky týkající se osob: „Manžel(ka)“, „Děti“, „Otec“, „Matka“, „Sourozenci“ a údajů: „Přílohy“ a „Doplňující informace“ nevyplnil, tyto zůstaly prázdné. K žádosti připojil potvrzení ze dne 21. 1. 2026, že u jmenované společnosti pracuje od 14. 11. 2022 a má pracovní smlouvu na pozici skladníka ze dne 14. 11. 2022.
11. Dne 3. 2. 2026 žalovaný vyzval žadatele, aby do 20 dnů od doručení výzvy, doložil doklad o zajištění ubytování. Výzvu žalovaný doručil osobně dne 3. 2. 2026 žadateli.
12. Dne 16. 2. 2026 žadatel doložil doklad o zajištění ubytování na území republiky.
13. Podle výpisu z evidence rejstříku trestů fyzických osob ze dne 6. 3. 2026 v něm má žadatel jeden záznam. Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 10. 2025 sp. zn. 5 T 133/2025, který mu byl doručen dne 6. 11. 2025, byl uznán vinným úmyslným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 TrZák, za který mu byly uloženy: peněžitý trest ve výměře 50denních sazeb s výší denní sazby 1 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců. Trestní příkaz nabyl právní moci dne 15. 11. 2025. Trestného činu v něm uvedeného podle § 274 odst. 1 TrZák se žalobce dopustil tím, že „dne 5. 10. 2025 ve 20:20 hodin v Praze 4 – Nusle, Ulice Čestmírova, poblíž domu č. 1, řídil osobní motorové vozidlo Toyota Yaris, modré barvy, RZ: X, a to po předchozím požití alkoholu, kdy provedenou orientační dechovou zkouškou na přítomnost alkoholu v dechu přístrojem Dräger Alcotest 7510 mu byla v čase 20:33 hodin naměřena hodnota 1,76 promile alkoholu v dechu, další dechovou zkouškou v čase 21:10 hodin mu byla naměřena hodnota 1,65 promile alkoholu v dechu, odběrem krve v čase 21:10 téhož dne mu byla zjištěna hodnota 1,45 g/kg alkoholu v krvi, tudíž jeho senzomotorické funkce byly v době řízení motorového vozidla natolik ovlivněny požitým alkoholem, že musel být minimálně srozuměn s tím, že není schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo“; tedy „vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky jinou činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku“, tím spáchal „přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 TrZák“ a byl odsouzen „k peněžitému trestu v 50denních sazbách po 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 50 000 Kč“ a k trestu „zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců“.
14. Podle opisu z evidence přestupků v něm má žadatel jeden záznam Městské policie hl. města Prahy, kdy se dne 23. 7. 2023 dopustil přestupku z nedbalosti, který byl na místě vyřešen blokovou pokutou.
15. Dne 27. 3. 2026 byl žadatel žalovaným vyzván „k uplatnění Vaší možnosti osobního seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí a k případnému vyjádření se k těmto podkladům před vydáním rozhodnutí“ do 10 dnů od doručení této výzvy.
16. Dne 21. 4. 2026 se podle protokolu žadatel seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí a po seznámení uvedl, že se k nim písemně vyjádří do 30 dnů.
17. Dne 18. 5. 2026 byla žalovanému doručena nikým nepodepsaná jednostránková písemnost, v níž se tvrdí, že V. P. tento „dopis připravoval sám s pomocí své partnerky a internetu…v České republice mám práci, bydlení, partnerku a svůj normální život. Můj zaměstnavatel mě podporuje a přikládá pracovní charakteristiku…“. K písemnosti bylo připojeno nedatované vyjádření M. K. s razítkem společnosti GIENGER CENTRON s.r.o., v něm se jmenovaný kladně vyjadřuje o práci žadatele jako skladníka ve jmenované společnosti.
18. Dne 28. 5. 2026 žalovaný napadeným rozhodnutím (č. j. OAM-7685-21/ZM-2026) zamítl žádost žadatele ze dne 3. 2. 2026 o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty podle § 44a odst. 11 ZPC ve spojení s § 46e odst. 1 ZPC a ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) ZPC, a neprodloužil mu dobu její platnosti, jelikož žadatel byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. V odůvodnění konstatoval, že žadatel oba uložené tresty vykonává, není tudíž trestně zachovalý podle § 174 odst. 1 ZPC. K doloženému dokladu o zaměstnání žalovaný uvedl, že zaměstnavatel, který zaměstnává cizí státní příslušníky, si musí být vědom, že cizinci nemají ústavně zaručené právo pobytu na území České republiky jako občané České republiky, musí procházet procesem pobytových řízení a prokazovat splnění podmínek pro vydání pobytového oprávnění. S tímto rizikem zaměstnavatel vstupuje do procesu zaměstnávání cizinců, ani pracovní pozici cizince nelze bez dalšího do budoucna přímo garantovat. Nejedná se o „formální prohřešek“, nýbrž o ochranu zájmů ČR a jejích obyvatel, aby se na území dlouhodobě zdržovali ti cizinci, kteří se řádným způsobem integrují do české společnosti. K otázce dopadu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele uvedl žalovaný, že žadatel je zletilý, svobodný, bezdětný, svéprávný, podle všeho zdravý, schopný výdělečné činnosti v rámci pracovní profese „skladník“. V úředním tiskopisu formuláře žádosti žadatel neidentifikoval žádné rodinné příslušníky, z Cizineckého informačního systému vyplynulo, že žadatel má na území otce, V. P., nar. X, občana Ukrajiny, který zde má trvalý pobyt. Žadatel je zletilý, výdělečně činný a dlouhodobě tak i může být, nelze proto usuzovat, že by byl tento z hlediska jeho hmotného zajištění jakkoli závislý na svém rodiči či jiných osobách. Zaměstnáním, kterým se žadatel živil na území ČR, se může příkladně živit i v zemi původu. Svůj případný styk se svým otcem žadatel může řešit prostředky moderních forem vzdálené komunikace, pakliže nenajde jiný způsob, jak pobývat dále legálně na území. Žadatel se přitom k jejich vztahu ani v rámci seznámení se poklady pro vydání rozhodnutí žádným způsobem nevyjádřil, rovněž ani není zřejmé, že by měli pobývat ve společné domácnosti. Žalovaný dále uvedl, že žadatel v rámci doručeného vyjádření obecně uvedl, že má mít na území partnerku, žádným způsobem ji neidentifikoval, a není zřejmé, zda se jedná o cizinku či o státní občanku České republiky, ani zda spolu žijí, jak dlouho spolu mají vztah, apod. K uvedenému lze pouze konstatovat, že pokud má žadatel vést partnerský vztah, bude muset najít způsob, jak jej dále realizovat, obdobně jako styk s otcem. Žádný nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žadatele v uvedeném žalovaný neshledává. Žalovaný k aktuální bezpečnostní situaci na Ukrajině uvedl, že dne 24. 2. 2022 byl vyhlášen válečný stav na jejím území. Tato situace nemůže být důvodem, pro který by v rozporu se zákonem rozhodl o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty žadatele. Ani žádná hypotetická obava z případného budoucího vývoje situace v domovském státě nemůže sama o sobě vést k založení práva žadatele na získání pobytového oprávnění na území republiky. Žadatel není rozhodnutím zbaven práva pokusit se legalizovat pobyt na území jiným způsobem, pakliže v žádosti o legalizaci pobytového statusu prokáže, že v jeho případě existují výjimečné okolnosti, které současně brání jeho vycestování do domovského státu. Překážkou na vůli nezávislou, která brání cizinci ve vycestování z území ČR, je třeba především rozumět překážku, která mu brání fyzicky území ČR opustit a poté také skutečnost, že neexistuje země, která by jej po opuštění ČR přijala. V souladu s mezinárodním právem, zemí, která musí cizince přijmout na své území, je stát, jehož je cizinec státním občanem. Žadatel je státním příslušníkem Ukrajiny, disponuje platným cestovním dokladem (pasem), je to tedy Ukrajina, která má povinnost žadatele na své území přijmout. Fyzicky žadateli v rámci předmětné žádosti ve vycestování z území ČR zjevně nic nebrání, současně z veřejně dostupných zdrojů a z úřední činnosti správního orgánu je zřejmé, že mezi územím Ukrajiny a Českou republikou existuje veřejné, pravidelné a časté dopravní spojení, které využívá pro pohyb mezi oběma zeměmi běžně řada občanů Ukrajiny. Žalovaný odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2025 sp. zn. I. ÚS 1054/25, který, byť v kontextu trestněprávním, se rovněž ve smyslu zásahu zabýval otázkou navratitelnosti ukrajinských státních příslušníků s přihlédnutím k probíhajícímu ozbrojenému konfliktu na tamním území a situací panující v různých jejích regionech. Nejedná se totiž o „totální konflikt“, žadatel by musel prokázat, že právě u něho nevydání pobytového oprávnění a návrat do země jeho původu je nutné posuzovat intenzivněji, o čemž z hlediska obsahu jeho žádosti nelze prokazatelně konkrétně usuzovat. Žadatel se sice v průběhu správního řízení určitým způsobem k případnému zásahu do soukromého a rodinného života vyjádřil, avšak nikoli ve smyslu jeho případného nuceného návratu do země jeho původu, pakliže by si nebyl schopen legalizovat svůj pobyt na území již žádným jiným, zákonným způsobem, nebo obecně z prokazatelných důvodů i v jiné zemi. Proto ani ve výše uvedených ohledech nelze jakkoli usuzovat, že v právě v případě žadatele by mělo být významně zasaženo do jeho soukromého života.
19. Soud vycházel z této právní úpravy.
20. Podle § 44a odst. 11 ZPC ministerstvo platnost zaměstnanecké karty neprodlouží,
nesplňuje-li cizinec podmínky uvedené v § 42g odst. 2 písm. a), b) a c), § 42g odst. 3 větě první nebo v § 42g odst. 4 anebo je-li důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti zaměstnanecké karty (§ 46e).
21. Podle § 46e odst. 1 ZPC ministerstvo zruší platnost zaměstnanecké karty z důvodů
uvedených v § 37, z důvodu uvedeného v § 46 odst. 6 písm. b), d) nebo e).
22. Podle § 37 odst. 1 písm. a) ZPC ministerstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu.
23. Podle § 13 odst. 2 TrZák k trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.
24. Podle § 274 odst. 1 TrZák kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti.
25. Předně soud uvádí, že předmětem sporu není skutečnost, že žalobce byl na území republiky pravomocně odsouzený za spáchání úmyslného trestného činu, jak je uvedeno pod bodem 13. tohoto rozsudku, ani otázka, že tresty, které mu byly uloženy, to peněžitý trest a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, žalobce ke dni vydání napadeného rozhodnutí nevykonal (ke dni rozhodnutí soudu velmi krátce předtím doplatil peněžitý trest), a ani otázka, že žalobce není proto trestně zachovalý. Uvedené účastníci nesporují.
26. Nejprve se soud zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, která je žalobcem namítána v prvním žalobním bodu. Pokud by tato námitka byla důvodná, bránila by taková vada věcnému posouzení napadeného rozhodnutí.
27. Nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí spočívá podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, přičemž nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost předchází případné nepřezkoumatelnosti pro nedostatek jeho důvodů; důvody rozhodnutí lze zkoumat toliko u rozhodnutí srozumitelných (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008 č. j. 3 As 51/2007-84). Za nesrozumitelnost rozhodnutí soudy považují například případy, kdy odůvodnění nedává smysl, který by svědčil o skutkových a právních důvodech, které vedly správní orgán k vydání rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2003 č. j. 7 A 547/2002-24); pro rozpor výroku s odůvodněním (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2003 č. j. 2 Ads 33/2003-78) či pro výrok, který nemá oporu v zákoně (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2003, č. j. 7 A 181/2000-29), nebo není-li rozhodnutí rozčleněno na výrok a odůvodnění, pročež není zřejmé, zda správní orgán rozhodl o všech návrzích účastníka řízení (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 1994 č. j. 6 A 63/93-22).
28. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže z jeho odůvodnění není seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti tvrzené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008 č. j. 7 Afs 212/2006-76). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat.
29. Soud dodává, že zrušení správního rozhodnutí výlučně pro nepřezkoumatelnost vylučuje možnost věcného posouzení žalobních bodů, a tím pádem se prodlužuje celková délka sporu, což neprospívá účastníkům řízení, ani správním orgánům. Námitku nepřezkoumatelnost je tedy nutné hodnotit i ve vztahu k hospodárné a k racionální aplikaci práva.
30. Napadené rozhodnutí posoudil soud optikou výše uvedené judikatury a dospěl k závěru, že rozhodnutí nepřezkoumatelné není. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu žalovaný vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Rozhodnutí je řádně odůvodněno a je plně srozumitelné.
31. Ani tvrzená nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, která je namítána v prvním žalobním bodu, jež má spočívat podle žalobce v tom, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav s dopadem na soukromý a rodinný život jeho a osob jemu blízkých, soudem zjištěna nebyla. Žalovaný uvedl řešení otázky, která byla předmětem řízení, včetně důvodu, pro který byla žádost zamítnuta. Podle soudu napadené rozhodnutí obsahuje i veškeré náležitosti stanovené § 68 odst. 2 správního řádu. Ve výrokové části jsou uvedena zákonná ustanovení, na jejichž základě byla žádost žalobce zamítnuta.
32. Soud připomíná, že správní řízení, v němž žalobce žádá o vydání zaměstnanecké karty, je řízením návrhovým, nejedná se o řízení vyvolané žalovaným z moci úřední. Bylo povinností žalobce a v jeho zájmu, aby žalovanému předložil takové doklady, aby jeho žádost mohla být úspěšná. Jinými slovy, aby ke svým tvrzením označil osoby jemu blízké a označil důkazy, jež žádal po žalovaném provést. Žalobce totiž až v žalobě tvrdí, že si žalovaný neobstaral patřičné podklady k jeho rodinnému životu, ačkoli sám byl povinen takový doklad doložit. Byl k tomu i žalovaným řádně vyzván dne 27. 3. 2026. Žalovaný nebyl povinen domýšlet či dokládat za žalobce nyní požadované podklady. Plná odpovědnost za opatření podkladů pro vyhovění žádosti jde k tíži výhradně žalobci, který své rodinné a soukromé poměry má znát.
33. Podle § 50 odst. 3 věta prvá správního řádu je správní orgán v řízení o žádosti povinen zjistit toliko všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. Podle soudu ze sledu událostí vyplývá, že ve správním řízení žalovaný nepochybil v této otázce. Otázku dopadu do soukromého a rodinného života v dané věci žalobce ničím netvrdil ani neosvědčil, aby se takovou otázkou žalovaný mohl relevantně podrobněji zabývat než jak je uvedeno v napadeném rozhodnutí.
34. Lze konstatovat, že žalobce v žádosti neoznačil žádnou kolonku stran osob jemu blízkých, resp. neoznačil ani nedoložil v žádosti žádnou osobu, kterou by žalovaný byl povinen se stran dopadu do soukromého života žalobce zabývat. Žalobce neuvedl, že zde má otce, ani nyní žalobní tvrzení k partnerce, nyní označené jako družce, byť otce mohl žalobce uvést v samostatné kolonce Otec a v žalobě tvrzenou družku v kolonce Přílohy či Doplňující informace (viz bod 9. tohoto rozsudku). Informace o tom, že žalobce má na území otce, žalovaný zjistil vlastním šetřením z interního systému. Dne 27. 3. 2026 žalovaný žalobce vyzval, aby se osobně seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí a „k případnému vyjádření se k těmto podkladům před vydáním rozhodnutí“. Poté, co se žalobce osobně seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí a uvedl, že se k nim písemně do 30 dnů vyjádří, byla žalovanému doručena dne 18. 5. 2026 nikým nepodepsaná jednostránková písemnost, v níž se tvrdí, že žalobce tento „dopis připravoval sám s pomocí své partnerky a internetu…v České republice mám práci, bydlení, partnerku a svůj normální život. Můj zaměstnavatel mě podporuje a přikládá pracovní charakteristiku…“. K písemnosti bylo připojeno nedatované vyjádření M. K. s razítkem společnosti GIENGER CENTRON s.r.o. K uvedené nepodepsané písemnosti soud uvádí, že žalovaný měl žalobce vyzvat, aby písemnost v žalovaným poskytnuté lhůtě podepsal. Žalovaný takto neučinil a nepodepsanou písemnost považoval za písemnost zaslanou žalobcem a takto s ní i nakládal. Tuto skutečnost ohledně zmiňované písemnosti, která není namítaná, soud proto akceptuje, a taktéž proto považuje nepodepsanou písemnost za písemnost žalobce. V ní se sice žalobce zmiňuje o „partnerce“, ale toliko vágně, žádná tvrzení k její osobě, společnému soužití, bydlení, hospodaření, finančnímu propojení, drese či svědectví sousedů, ani dopadu na svůj život žalovanému ničím nepředestřel. Aby se soud mohl ztotožnit se žalobcem, že k osobě takto žalobcem obecně zmíněné „partnerky“ žalovaný pochybil, když žalobce nevyzval, aby mu sdělil její jméno, datum narození a poučil jej podle § 3 a § 4 odst. 2 správního řádu, a poté ji i vyslechl, pak žalobce by minimálně musel zmínit, resp. tvrdit, žalovanému alespoň minimální dopad do svých práv ve vztahu k osobě „partnerky“. Žalobce svá tvrzení ohledně partnerky jako družky uvedl až v žalobě, po skončení správního řízení. Jelikož žalobce k „partnerce“ se vyjádřil před žalovaným obecně, bez jakékoli návaznosti na svou osobu, nelze dávat žalovanému k tíži, že žalovaný na jeho jednoslovné označení také obecně v napadeném rozhodnutí reagoval. Soud považuje za zcela dostačující, že žalovaný k osobě takto žalobcem obecně označené „partnerky“ uvedl v posledním odstavci na str. 3 a prvním odstavci na str. 4 napadeného rozhodnutí, že ji žalobce v řízení před žalovaným žádným způsobem neidentifikoval, není zřejmé, zda se jedná o cizinku či o státní občanku České republiky, ani zda tato „partnerka“ se žalobcem žije, jak dlouho spolu mají vztah, apod., a pokud má žalobce vést partnerský vztah, bude muset najít způsob, jak jej dále realizovat. Soud proto neshledal ohledně tvrzení o partnerce žalobce žádné pochybení žalovaného. V postupu žalovaného soud porušení žalobcem obecně formulovaných základních zásad správního řízení neshledal. Jelikož žalobce „partnerku“ před žalovaným nekonkretizoval, ani nezmínil, jaký bude mít rozhodnutí dopad do jeho partnerského života, soud neshledal za nutné, aby v řízení před soudem provedl důkaz čestným prohlášením V. R. doloženým k žalobě. Soud se neztotožnil s tvrzením žalobce, že jako cizinec nevěděl, jaké skutečnosti mohou být pro žalovaného relevantní, jelikož žalobce jako každý jiný si má hlídat svá práva a současně žalobce soudu nedoložil, co konkrétního mu bránilo, aby partnerku žalovanému označil a svůj vztah k ní uvedl. Žalobce je na území republiky 4 roky a řízením před žalovaným již prošel. Pokud žalobce žalovanému dostatečnou součinnost neposkytl, je současná situace důsledkem pouze jeho nečinnosti; žalovaný při zjišťování skutkového stavu nepochybil, neboť vycházel z podkladů, které měl od žalobce k dispozici. Jestliže žalobce nyní namítá, že nebyl slyšen před žalovaným, mohl po výzvě žalovaného ze dne 27. 3. 2026 takový návrh žalovanému učinit, což neudělal. Žalovaný nebyl povinen jej ve věci slyšet. Soud dále uvádí, že žalobce zde má na území republiky otce, Ukrajince, který zde má trvalý pobyt. K jeho osobě se žalobce v řízení před žalovaným vůbec nezmínil. Ze spisu nebylo ani zjištěno, že by z nějakého podkladu vyplývalo, že žalobce by na otci byl závislý. Ostatně to ani žalobce netvrdí. Soud proto žádné porušení čl. 8 EÚLP či čl. 10 odst. 2 Listiny v postupu žalovaného neshledal. Žalobce žádné bližší informace k citovému poutu ani k vazbám mezi rodinnými příslušníky žalovanému nezmínil, nevznesl ani konkrétní námitku nepřiměřenosti zásahu do soukromého či rodinného života. Skutečnost, že žalobce je zaměstnán u výše jmenovaného zaměstnavatele, nemá na posouzení předmětné otázky vliv. Jinými slovy, skutečnost, že žalobce byl zaměstnán, nemůže zvrátit napadené rozhodnutí. Z tohoto důvodu mu zaměstnanecká karta i původně udělena byla.
35. Žalobce dále zmiňuje, že za nutné považuje provedení výslechů a další zjištění skutkového stavu k přiměřenosti zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života jeho i jemu blízkých osob, jelikož neprodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty vnímá za nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Soud uvádí, že takovýto obecný požadavek je v rozporu se zásadou dispozitivnosti, a žalobce jej měl uplatnit ve správním řízení, jak již bylo shora zmiňováno, nejpozději poté, co byl žalobce vyzván žalovaným „k uplatnění Vaší možnosti osobního seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí a k případnému vyjádření se k těmto podkladům před vydáním rozhodnutí“ dne 27. 3. 2026. Požadavek uplatněný až v řízení před soudem je tak lichý.
36. Žalobce dále namítá, že žalovaný nezohlednil jeho předchozí bezúhonnost, povahu a závažnost spáchaného přečinu a chování žalobce po spáchání trestného činu, naopak bagatelizoval faktické a právní důsledky napadeného rozhodnutí na další pobyt žalobce na území republiky a vedení soukromého a rodinného života. S tímto tvrzením se nelze ztotožnit. ZPC v § 44a odst. 11, § 46e odst. 1, či v § 37 odst. 1 písm. a) [viz body 20. a násl. tohoto rozsudku] uvádí podmínky, za nichž nelze platnost zaměstnanecké karty prodloužit, a tyto podmínky žalovaný v napadeném rozhodnutí shledal. Soud z napadeného rozhodnutí ověřil, že žalovaný žádné důsledky napadeného rozhodnutí ve vztahu k osobě žalobce nebagatelizoval.
37. K otázce dalšího pobytového oprávnění žalobce na území republiky se žalovaný podrobně vyjádřil v posledním odstavci na str. 4 napadeného rozhodnutí a v prvních dvou odstavcích na str. 5 napadeného rozhodnutí. Soud se s tímto hodnocením ztotožňuje a doplňuje, že žalobce si musel být vědom skutečnosti, že pokud nedodržuje zákony ČR, byl zde pravomocně odsouzený za úmyslnou trestnou činnost, a trest nemá ani (celý) vykonaný, nemá automaticky nárok v ČR pobývat. Žalobce není trestně zachovalý, což ani nesporuje.
38. Z podkladů, které měl žalovaný od žalobce k dispozici, z ničeho nevyplývalo, že by žalobce měl na území republiky rodinné vazby, jež by napadené rozhodnutí zasáhlo, a to takové, které by v testu proporcionality ovlivnily výrok napadeného rozhodnutí. Žalobce ke dni vydání napadeného rozhodnutí má jeden záznam v evidenci Rejstříku trestů za úmyslný trestný čin, který dosud (celý) nevykonal, proto na žalobce nelze hledět, jako by nebyl odsouzen, takováto premisa neplatí (viz § 69 odst. 3 TrZák a § 74 odst. 2 TrZák).
39. K poukazu žalobce na rozsudky Nejvyššího správního soudu soud uvádí takto. Rozsudek ze dne 28. 2. 2022 č. j. 7 Azs 405/2021-34 není ve věci příhodný, týká se žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie na území České republiky s poukazem na § 15a ZPC, a žádný vztah žalobce s občankou ČR v dané věci netvrdil. Rozsudek ze dne 25. 7. 2019 č. j. 1 Azs 181/2018-29 není ve věci příhodný, týká se žádosti žalobce o povolení k trvalému pobytu z důvodu nesplnění podmínky nepřetržitosti pobytu uvedené v § 68 odst. 1 ZPC a žalobce v průběhu řízení žádnými konkrétními skutkovými okolnostmi ohledně osob otce ani partnerky v dané věci neargumentoval. Rozsudek ze dne 13. 10. 2010 č. j. 1 As 51/2010-214 není ve věci příhodný, týká se zahájení řízení o odstranění stavby. Rozsudek ze dne 10. 10. 2014 č. j. 2 Azs 75/2014-26 není ve věci příhodný, týká se zastavení řízení o žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu. Rozsudek ze dne 23. 10. 2023 č. j. 10 Azs 234/2023-51 není ve věci příhodný, týká se cizince, otce dvou nezletilých dětí, kterému žalovaný neprodloužil zaměstnaneckou kartu a v řízení jej nevyslechl, i když to cizinec navrhoval, a ani jinak nezjišťoval informace týkající se jeho dětí, přestože věděl, že děti žijí v ČR ve společné domácnosti s cizincem. V dané věci žalobce otcem žádných tvrzených dětí zde není, a v řízení nenavrhoval svůj výslech ani nikoho jiného, ani neoznačil osoby, které by žily s ním ve společné domácnosti. Rozsudek ze dne 18. 5. 2020 č. j. 5 Azs 28/2020-38 není ve věci příhodný, týká se cizince, kterému správní orgán zrušil platnost povolení k trvalému pobytu žalobce dle § 77 odst. 1 písm. h) ZPC a v dané věci žalobce nevznesl ve správním řízení žádnou konkrétní námitku nepřiměřenosti zásahu do soukromého či rodinného života. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2017 č. j. 57 A 6/2016-81 není ve věci příhodný, neboť žalobce v dané věci nežádal po žalovaném, aby jej vyslechl.
40. Pro úplnost soud dodává, že právní řád nikde nezakotvuje právo cizince na pobyt na území České republiky, které mají výhradně občané. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, konkrétně z usnesení ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 260/04: „Subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území ČR neexistuje, když je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území.“ Žalobce tak nemá právní nárok na vydání zaměstnanecké karty. Není ve veřejném zájmu a v zájmu společnosti, aby na území České republiky přijeli a zdržovali se zde cizinci, kteří zde páchají trestnou činnost, kterou rozhodně nelze bagatelizovat. První žalobní důvod není důvodný.
41. Ke druhému žalobnímu bodu soud uvádí, že otázku bezpečnosti ohledně státních příslušníků Ukrajiny, a tedy i žalobce, žalovaný uvedl v napadeném rozhodnutí na str. 4 a 5. Je třeba připomenout, že žalobce v řízení před žalovaným vůbec neuvedl, že by se obával návratu na Ukrajinu. Nic takového v písemnosti doručené žalovanému dne 18. 5. 2026 ani jindy žalobce nezmínil, aby se žalovaný takovou námitkou mohl relevantně zabývat. Až v žalobě žalobce prvně namítá, že je ohrožen návratem na Ukrajinu, čehož se obává, a že má žalovaný posoudit přiměřenost dopadu s ohledem na válečný konflikt na Ukrajině. Soud uvádí, že žalobce v žalobě nedoložil důvod, proč námitku uplatňuje až nyní v řízení před soudem, když Ukrajincem byl i v řízení před správním orgánem a rovněž v tu dobu také i konflikt na Ukrajině probíhal. Předmětem tohoto sporu je však zamítnutí žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti jeho zaměstnanecké karty z důvodu pravomocného odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu na území republiky, nikoli spor stran ohledně případné uložené povinnosti žalobce odcestovat na Ukrajinu, např. v řízení o správním vyhoštění, neboť v daném řízení z ničeho nevyplývá, zda taková tvrzená újma žalobci opravdu v budoucnu vznikne. Jedná se i o tvrzení žalobce, které nepodpořil žádným relevantním důkazem ve vztahu ke své osobě. Jinými slovy, tvrzený dopad do subjektivních práv žalobce ničím nedoložil. Soud dále uvádí, že je třeba posoudit každou žádost jednotlivě, proto poukaz žalobce na to, že žalovaný přestal udělovat Ukrajincům dlouhodobá víza za účelem strpění pobytu pro pominutí důvodů se i míjí s předmětem soudního přezkumu věci žalobce. Pokud by soud vešel na žalobcovu argumentaci, prakticky by tím otevřel cestu pro mechanická ukládání pobytových oprávnění všem Ukrajincům, kteří se zdržují na území České republiky. Závažná újma z důvodu návratu na Ukrajinu spočívající v porušení principu nonrefoulement a práva na soukromý a rodinný život tedy žalobci aktuálně nehrozí, protože žalobcem namítané obecné zásahy bezprostředně k vycestování na Ukrajinu jsou ve vztahu k napadenému rozhodnutí mimoběžné.
42. Soud doplňuje, že pokud jde o obavy žalobce z návratu na Ukrajinu s případným povoláním na obranu jeho vlasti, pak branná povinnost a povinná vojenská služba patří k základním státoobčanským povinnostem. Tuto zásadu uznává mimo jiné i Úmluva o právním postavení uprchlíků (tzv. Ženevská konvence) z roku 1951, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech či Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Nemůže se tedy jednat o jednání označitelné jako ohrožující jeho život. Ostatně i Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) ve svém stanovisku ze dne 1.10. 1999 uvádí, že „všeobecně se uznává, že státy jsou oprávněny žádat po svých občanech splnění vojenských povinností a občané jsou povinni je vykonat.“ Podle Ženevské konvence není ani vyhýbáni se nástupu vojenské služby či dezerce, byť by byla trestná, důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, neboť podle Příručky procedur a kritérii pro přiznání postavení uprchlíka podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků (Ženeva 1951) a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků (New York 1967), vydané Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) v Ženevě v září roku 1979: „člověk jasně není uprchlíkem, pokud jeho jediným důvodem pro dezerci či vyhýbání se nástupu vojenské služby je jeho averze vůči vojenské službě nebo strach z boje.“ Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 16. 7. 1998 č. j. 6 A 508/97 konstatoval, že „povolávání k výkonu vojenské služby samo o sobě není ještě pronásledováním z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčeni, byť by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu. Strachem z pronásledování rovněž není obava (...), že v souvislosti s jeho dezercí z armády by mohl být trestně stíhán.“ Stejný závěr vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu v Brně, jak je vyjádřen např. v rozsudku ze dne 22. 12. 2004 č. j. 7 Azs 321/2004: „Pokud se stěžovatel dovolává nepříjemností v případě výkonu vojenské služby, případně obav z jejího nenastoupení, pak tato obava nezakládá odůvodněný strach podřaditelný pod §12 zákona o azylu. Konečně i v zemi, kde se stěžovatel domáhá udělení azylu, je nenastoupení vojenské služby pokládáno za trestný čin, jakkoliv je zde možnost náhradní vojenské služby dlouhodobě umožněná, a tento trestný čin zůstává zachován, jakkoliv dokonce povinnost základní vojenské služby byla zrušena.“ Soud konstatuje, že pro žalobce, který je 23letý muž v nejlepším produktivním věku, by měla být čest za svou zemi případně i bojovat. Soud dodává, že konflikt na Ukrajině není tzv. totální, na rozsáhlém území Ukrajiny se nebojuje všude stejně, sever a západ Ukrajiny má nižší počet útoků a nižší časovou frekvencí, do nich je případný návrat žalobce možný, těžiště konfliktu je na východě Ukrajiny, a Ukrajina má přijata legislativní opatření upravující i postavení vnitřně vysídlených osob. Vnitřní přesídlení v rámci Ukrajiny by mělo být pro Ukrajince první volbou, ukrajinský stát své občany v této situaci podporuje. Pokud žalobce zmiňuje útok v Zakarpatské oblasti dne 13. 5. 2026, tak je třeba uvést, že každý den sdělovací prostředky v ČR zmiňují, že Ukrajina nadále bojuje proti Rusku, stejně tak Rusko proti Ukrajině, ale převážná většina bojů se odehrává na jihovýchodní či východní hranici obou velkých, resp. několikanásobně větších států, než je Česká republika (Ukrajina je cca 7,7x větší než ČR a Rusko je cca 216,5x větší než ČR). Je též obecně známo, že nikoli celé území Ukrajiny je boji zasaženo stejně. V bezpečnějších oblastech v rámci vnitřního přesídlení pak může žalobce směle realizovat svůj život. Nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2025 sp. zn. I. ÚS 1054/25 se týká extradice trestně stíhaných osob. Z ničeho nevyplývá, že jeho závěry by se měly týkat žalobce v nyní projednávané věci.
43. K poukazu žalobce na rozsudky soud uvážil takto. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2023 č. j. 18 A 87/2022-48 se na věc nevztahuje, jelikož žalobce zde nemá dvě nezletilé děti a nepředložil pracovní smlouvu se zaměstnáním u jiného zaměstnavatele a na jiné pracovní pozici, než na kterou mu byla vydána zaměstnanecká karta. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 2026 č. j. 60 Az 2/2025-33 se na věc nevztahuje, jelikož žalobce nežádá o udělení mezinárodní ochrany a netvrdí ani nedokládá, že je členem sunnitské odnože islámu.
44. Druhý žalobní bod není důvodný.
45. Na základě shora uvedeného tak Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako zamítl.
46. Soud pro úplnost dodává, že v daném řízení žádnou osobu zúčastněnou na řízení a priori neshledal, proto žádnou také ani neoslovil.
47. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností podle stávající judikatury nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 18. září 2026
Mgr. Iveta Postulková v. r.
soudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje M. H., DiS.