Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

39 A 32/2026 - 25

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Jitkou Hroudovou ve věci

žalobce: M. K., narozený X, státní příslušnost Ukrajina

bytem X

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra – OAMP, IČO 00007064,

sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7

o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v prohlášení zániku dočasné ochrany podle § 5 odst. 8 písm. e) ze dne 28. 7. 2026,

takto:

I. Zásah žalovaného spočívající v prohlášení zániku dočasné ochrany žalobce podle , je nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před prohlášením zániku dočasné ochrany žalobce.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Vymezení věci a žalobní argumentace

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal určení, že zásah spočívající v prohlášení zániku jeho dočasné ochrany, o kterém se dozvěděl dne 31. 7. 2026, byl nezákonný, a současně požádal, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu, aby obnovil stav před prohlášením zániku dočasné ochrany.

2. Žalobce v žalobě uvádí, že je držitelem dočasné ochrany v České republice (dále též “ČR”), a od té doby si dočasnou ochranu pravidelně prodlužoval. Dne 9. 3. 2026 se registroval online k prodloužení dočasné ochrany. Dne 31. 7. 2026 obdržel od žalovaného email s informací, že jeho dočasná ochrana zanikla dne 28. 7. 2026 a že termín vylepení vízového štítku byl zrušen. Dne 12. 8. 2026 navštívil pracoviště žalovaného v Pardubicích, kde chtěl zjistit, jak má situaci řešit. Vízový štítek nezískal a bylo mu sděleno, že dočasná ochrana z důvodu uvedeno v ust. , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „“), zanikla údajně k 28. 7. 2026 (tuto informaci dostal pouze ústně).

3. Žalobce namítá nesoulad ustanovení s právem Evropské unie, konkrétně s Směrnice 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), a s Prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, (dále jen “prováděcí rozhodnutí”). Absence hlášené adresy pobytu ve státě, který dočasnou ochranu poskytuje, nemůže být důvodem pro neudělení dočasné ochrany, resp. pro její zánik, neboť tento požadavek nevyplývá ze směrnice 2001/55/ES, neboť ta důvody odnětí dočasné ochrany neupravuje vůbec a zamítacím důvodem jsou de facto rozšířeny taxativně vymezené důvody neudělení dočasné ochrany dle směrnice 2001/55/ES. Je to i v rozporu s recitálem č. 12 této směrnice, která stanovuje minimální standardy. A odkazem na prováděcího rozhodnutí pak žalobce poukázal na to, že ČR žádná další doplňková práva oproti směrnici nezajistila.

4. Dále pak žalobce poukázal na obsáhlou judikaturu a zejména na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2026, – 21 (všechna citovaná soudní rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz , který z těchto judikátů vychází.

5. Žalobce současně s podanou žalobou požádal o vydání předběžného opatření, neboť mu v důsledku zániku dočasné ochrany hrozí reálně uložení správního vyhoštění a nucené vycestování na Ukrajinu, kde stále probíhá válka.

Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

7. Nejprve upozornil, že ve věci není veden žádný správní spis, neboť nebylo vedeno žádné správní řízení. Oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany žalobci zaniklo přímo ze zákona.

8. Následně poukázal na to, že v případě žalobce postupoval v souladu s právními normami, jimiž je pro daný případ vázán, přičemž vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci a z důvěryhodných informací poskytnutých cizineckou policií o výsledku pobytové kontroly, ze které vyplynulo, že objekt na žalobcem uvedené adrese prochází celkovou rekonstrukcí a celé prostory jsou zbourané, a ubytování zde bylo proto shledané hlídkou neobyvatelné.

9. Žalovaný poukázal na to, že přesvědčení žalobce o rozporu ust. s právem EU je důsledkem nerozlišování oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany a dočasné ochrany jako takové. nerozumí dočasnou ochranou dočasnou ochranu vyhlášenou prováděcím rozhodnutím, ale již samotné pobytové oprávněné podle směrnice. Směrnice 2001/55/ES zakládá členským státům povinnost vydat osobám požívajícím dočasné ochrany, tedy osobám, na něž se vztahuje prováděcí rozhodnutí rady podle článku 5 směrnice č. 2001/55/ES, povolení k pobytu. Ovšem, pokud jde o proces získání tohoto pobytového oprávnění, nechává evropský zákonodárce tuto otázku zjevně na vnitrostátním právu členských států. Stejně tak neřeší konkrétní podobu tohoto pobytového oprávnění, jeho platnost či způsob prodlužování. Jediné, co zakotvuje, je povinnost toto pobytové oprávnění osobě požívající dočasné ochrany vydat.

10. Podle žalovaného má proto členský stát také možnost stanovit, za jakých podmínek platnost tohoto pobytového oprávnění skončí, zda uplynutím doby nebo na základě jiné skutečnosti. Skončení či zánik platnosti pobytového oprávnění z titulu dočasné ochrany neznamená, že takovou osobu členský stát vylučuje z dočasné ochrany úplně, tedy nad rámec čl. 28 směrnice 2001/55/ES. V případě, že u takové osoby není dán některý z důvodů uvedených v již zmíněném směrnice 2001/55/ES, je podle směrnice 2001/55/ES členský stát povinen vydat pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany znovu. ani , o dočasné ochraně cizinců, nijak neomezuje možnost podání žádosti o poskytnutí dočasné ochrany, tedy o vydání oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany. Žádost o udělení dočasné ochrany tudíž může být podána kdykoliv a dokonce opakovaně.

11. Skutečnosti zakotvené v čl. 28 směrnice ovšem osobu, na níž se vztahuje prováděcí rozhodnutí podle čl. 5 směrnice 2001/55/ES, vylučují z poskytnutí dočasné ochrany obecně, tedy z možnosti získat pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany vůbec a požívat dalších práv vyplývajících z dočasné ochrany.

12. Žalovaný připomněl, že čl. 28 směrnice v úvodu hovoří o tom, že členské státy mohou vyloučit osobu z poskytnutí dočasné ochrany, pokud nastane nebo je zjištěna některá ze skutečností uvedená v odstavci 1, . To znamená, že správní orgán takové osobě nemusí oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany nikdy vydat, či jí nemusí přiznat další práva vyplývající z dočasné ochrany. Takové účinky však ustanovení nemá. Pokud držiteli oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany z tohoto důvodu oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany zanikne, nebrání mu to v získání nového povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany. Pokud by ustanovení skutečně rozšiřovalo důvody uvedené v směrnice 2001/55/ES, pak by muselo z jeho textu vyplývat, že v důsledku zániku oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany není již cizinec oprávněn získat nové pobytové oprávnění za účelem dočasné ochrany. To však z textu ustanovení nevyplývá, a žalovaný takto ani v praxi nepostupuje, neboť běžně vyhovuje žádostem o vydání nového oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany (žádostem o novou dočasnou ochranu), ale za předpokladu, že jsou i nadále splněny zákonné podmínky pro vydání tohoto pobytového oprávnění (dočasné ochrany).

13. Zánik oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany z důvodu uvedeného v tedy stěží může být v rozporu s právem Unie pro rozšiřování důvodů uvedených v směrnice 2001/55/ES, když osoba požívající dočasné ochrany může toto pobytové oprávnění získat znovu.

14. Žalovaný má tedy za to, že nejde o zánik dočasné ochrany jako takové (to český právní řád stanovit nemůže), ale jedná se o zánik konkrétního pobytového oprávnění z titulu dočasné ochrany. Samozřejmě platí, že pokud je cizinec i nadále osobou požívající dočasné ochrany, může toto pobytové oprávnění znovu získat, resp. členský stát je povinen mu jej znovu vydat.

15. Žalovaný je tudíž přesvědčen, že postupoval v souladu se zákonem, když žalobci vyznačil zánik jeho oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany, přičemž má za to, že § 5 odst. 8 písm. e) tohoto zákona neodporuje právu EU.

Posouzení věci soudem

16. Městský soud v Praze v souladu s a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel při tom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí ( ).

17. Soud neshledal důvod provádět ve věci samé dokazování a za tím účelem nařídit ústní jednání, neboť veškeré podklady ay, z nichž při rozhodování vycházel a jichž se dovolávaly i procesní strany ve svých podáních, jsou obsaženy v žalobcem i žalovaným doložených písemnostech, které jsou oběma stranám známy. O věci proto soud v souladu s rozhodl bez nařízení jednání (účastníci řízení ve stanovené lhůtě nevyjádřili nesouhlas s tímto postupem).

18. Ochranu podle ustanovení a násl. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jedna z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle ustanovení a násl. poskytnout (rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2008, č. j. , č. 603/2005 Sb. NSS).

19. Soud přitom musí nejprve zkoumat splnění čtvrté podmínky, neboť neexistence zásahu vede k nepřijatelnosti žaloby (srov. rozsudky NSS z 19. 9. 2007, č. j. -68, č. 1382/2007 Sb. NSS, a z 18. 12. 2019, č. j. -36, č. 3973/2020 Sb. NSS). Ze zákona i shodných tvrzení účastníků plyne, že v případě zániku dočasné ochrany dojde k zániku dočasné ochrany přímo ze zákona, aniž by došlo k jakémukoliv formalizovanému úkonu ze strany žalovaného. V nyní projednávané věci žalovaný vyznačil změnu místa pobytu žalobce na území ČR v Informačním systému cizinců. Na základě uplynutí doby dle následně došlo k zániku žalobcova pobytového oprávnění. Žalovaný následně vyznačil zánik žalobcova oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany a informoval žalobce, že jeho dočasná ochrana zanikla. Z uvedeného plyne, že se jednalo toliko o faktický úkon, který nepředstavuje rozhodnutí, ale zásah dle

20. Splněny jsou též první, druhá a pátá podmínka výše uvedeného testu. Zánik dočasné ochrany směřuje přímo proti žalobci, který tím pozbyl oprávnění plynoucí z dočasné ochrany na území České republiky.

21. Soud se proto dále věnoval podmínce třetí – zda šlo o zásah zákonný či nikoli.

22. Soud vyšel z následující právní úpravy:

23. Podle Oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany dále zaniká po uplynutí 90 dní, kdy bylo místem pobytu cizince sídlo správního orgánu podle .

24. Podle Místem pobytu cizince po zrušení údaje o místě hlášeného pobytu na území České republiky je sídlo správního orgánu, který tento údaj úředně zrušil; v informačním systému cizinců je tento údaj označen jako adresa úřadu.

25. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně Členské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, a to na celé období trvání ochrany. Za tímto účelem budou vydány potřebné dokumenty nebo jiné rovnocenné doklady. Podle odst. 2 Bez ohledu na dobu platnosti povolení k pobytu uvedených v odstavci 1 nesmějí členské státy osobám požívajícím dočasné ochrany přiznávat méně výhodné podmínky než ty, jež jsou stanoveny v článcích 9 až 16.

Rozpor § 5 odst. 8 písm. e) s právem EU

26. Jádrem sporu je námitka žalobce, že absence hlášené adresy pobytu ve státě, který dočasnou ochranu poskytuje, nemůže být důvodem pro neudělení dočasné ochrany, respektive pro její zánik, neboť takovýto požadavek nevyplývá ze směrnice o dočasné ochraně.

27. Touto otázkou se městský soud již zabýval např. v rozsudku ze dne 25. 9. 2025, č. j. -41. Městský soud shledal nezákonný zásah žalovaného již v tom, že žalovaný změnil místo hlášeného pobytu. K takové změně totiž dle soudu absentoval zákonný podklad. Soud se však nad rámec nezbytného podrobně vyjádřil i k namítanému rozporu s právem EU. Dospěl k závěru, že ustanovení je pro rozpor s právem EU neaplikovatelné. Dříve přijaté závěry zdejšího soudu jsou aplikovatelné i v nyní projednávané věci a není důvod se od nich odchýlit.

28. Ustanovení bylo vloženo recentní novelou skrze , kterým se mění , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a to s účinností od 11. 2. 2025.

29. Z důvodové zprávy novelizačního se k novému ustanovení zákona nepodávají žádné bližší informace. Podstatou tohoto ustanovení je ex lege zánik pobytového oprávnění vyplývajícího z dočasné ochrany za situace, kdy po uplynutí 90 dní bylo místem pobytu cizince sídlo správního orgánu. Posuzované ustanovení je tedy na místě vnímat jako negativní následek (sankci) pro držitele dočasné ochrany, kteří místo hlášeného pobytu uvedli nesprávně či nepravdivě, potažmo po získání práv z dočasné ochrany na území České republiky přišli o právo či možnost užívat objekt, ve kterém svůj pobyt původně nahlásili, případně se na hlášeném místě fakticky nezdržují déle než 15 dnů, a tuto vadu v zákonem předvídané lhůtě neodstranili (srov. až 3 ). Je evidentní, že zákonodárce hrozbou zánikem oprávnění k pobytu chce držitele dočasné ochrany motivovat k tomu, aby včas, řádně a pravdivě hlásili místa svého pobytu a stát tak měl přehled o tom, kde se na území České republiky nacházejí.

30. Správní soudy, včetně Nejvyššího správního soudu v tzv. „dubnové“ judikatuře (v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. – 27, č. 4683/2025 Sb. NSS; ze dne 3. 4. 2025, č. j. – 42; ze dne 3. 4. 2025, č. j. – 42; a ze dne 8. 4. 2025, č. j. – 37) a na ně navazujících soudních rozhodnutích opakovaně konstatovaly, že udělení dočasné ochrany ve smyslu ve skutečnosti znamená „jen“ poskytnutí dílčích práv osobám požívajícím dočasné ochrany podle prováděcího rozhodnutí, nikoli udělení, resp. přiznání dočasné ochrany jako takové. „Dočasná ochrana“ ve smyslu českých právních předpisů je tedy pouze jakousi legislativní zkratkou pro oprávnění k pobytu na území České republiky (jak je i zřejmé z a zákona o dočasné ochraně), tj. pobytové oprávnění, které jsou členské státy včetně České republiky povinny držitelům dočasné ochrany vystavit a poskytnout jim v souladu s směrnice o dočasné ochraně.

31. Z podstaty minimálních norem vymezených ve směrnici o dočasné ochraně vyplývá pravomoc členských států v případě hromadného přílivu vysídlených osob zavádět nebo udržovat opatření příznivější pro osoby požívající dočasné ochrany. Pokud by však vnitrostátní systém byl méně příznivý, měl by členský stát zajistit doplňková práva stanovená ve směrnici o dočasné ochraně (viz bod 12 preambule směrnice o dočasné ochraně a bod 17 preambule prováděcího rozhodnutí). Nejvyšší správní soud k tomu uvedl následující:

Již z této skutečnosti plyne, že členské státy mají pouze omezenou možnost odepřít práva plynoucí z dočasné ochrany osobám, které ji v Unii požívají na základě rozhodnutí Rady č. 2022/382. Podle článku 8 směrnice jsou totiž povinny přijmout opatření nezbytná k zajištění pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, a to na celé období trvání ochrany. Za tím účelem jim musí vydat potřebné dokumenty nebo jiné rovnocenné doklady. Jakékoli případné omezení v poskytnutí těchto práv tudíž musí být v souladu se směrnicí o dočasné ochraně a prováděcím rozhodnutím, a to pochopitelně i v případech unijním právem výslovně neupravených. Systémově se totiž jedná o vnitrostátní realizaci nároků či oprávnění přímo plynoucích z unijního práva.

(viz bod 33 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. – 42).

32. Z článku 8 odst. 2 směrnice o dočasné ochraně vyplývá, že bez ohledu na dobu platnosti povolení k pobytu uvedených v odstavci 1 nesmějí členské státy osobám požívajícím dočasné ochrany přiznávat méně výhodné podmínky než ty, jež jsou stanoveny v článcích 9 až 16. Článek 13 této směrnice přitom řeší otázku ubytování osob s dočasnou ochranou; v odst. 1 ukládá členským státům povinnost zajistit osobám požívajícím dočasné ochrany možnost přiměřeného ubytování, nebo v případě potřeby zajistí poskytnutí prostředků k obstarání ubytování. Současně čl. 13 odst. 3 této směrnice umožňuje členským státům přizpůsobit úroveň pomoci schopnosti zaměstnaného nebo samostatně výdělečně činného člověka uspokojit své vlastní potřeby. Ze směrnice o dočasné ochraně jednoznačně plyne, že všichni držitelé dočasné ochrany mají mít zajištěné přiměřené ubytování, což je nejnižší přípustná hranice.

33. Jistě je obecně v zájmu veřejném, aby měl stát přehled o tom, kde jsou osoby disponující dočasnou ochranou ubytovány; jen tak totiž stát může těmto osobám skutečně zajistit přiměřené ubytování. Pokud by totiž stát neměl přehled o tom, které prostory obývají a kde se vlastně nacházejí, jen těžko by mohl posuzovat komu má pomoci v zajištění přiměřeného ubytování a komu s tím pomáhat nemusí, neboť si ubytování zajistí samostatně. Evidence ubytování osob disponujících dočasnou ochranou je tedy esenciálním nástrojem k tomu, aby stát dostál svým závazkům ukotveným ve směrnici o dočasné ochraně a v prováděcím rozhodnutí Rady.

34. Je však zřejmé, že vynucovat tento legitimní cíl hrozbou zániku práv plynoucích z dočasné ochrany neodpovídá povaze směrnice o dočasné ochraně jakožto minimálního standardu poskytovaných práv. Zákonodárce tak v ustanovení vytvořil nový, na směrnici o dočasné ochraně nezávislý, důvod pro odnětí práv z dočasné ochrany.

35. Oproti „dubnové“ judikatuře (viz např. body 35 až 38 výše citovaného rozsudku č. j. 1 Azs 336/2024–42) je podle soudu v tomto případě příhodné argumentovat také taxativně koncipovaným výčtem článku 28 směrnice o dočasné ochraně, který členským státům stanoví možnosti vyloučení osob z poskytnutí dočasné ochrany. Je přitom evidentní, že obsah článku 28 směrnice o dočasné ochraně nijak nekoresponduje s obsahem ustanovení

36. Žalovaný má jistě pravdu, že směrnice o dočasné ochraně nechává samotný proces získávání pobytového oprávnění na vnitrostátním právu členských států. Soud však konstatuje, že členský stát nemá pouze povinnost pobytové oprávnění vydat, má povinnost zajistit povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, a to na celé období trvání ochrany.

37. Směrnice o dočasné ochraně totiž v čl. 8 odst. 1 jednoznačně stanoví, že „[č]lenské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, a to na celé období trvání ochrany.“ (pozn. podtržení doplnil soud). Nemohou přitom konstruovat nové důvody zániku práv z dočasné ochrany, které jsou na směrnici zcela nezávislé a které směrnice nepředpokládá.

38. Argumentaci žalovaného, že žalobce fakticky z dočasné ochrany vyloučen nebyl, jelikož o ni mohl požádat znovu, soud neshledal relevantní. Skutečnost, že žalobce mohl o dočasnou ochranu požádat znovu, nic nemění na tom, že jde nad rámec směrnice o dočasné ochraně.

39. Jak již v minulosti uvedl Soudní dvůr EU, ve všech případech, kdy se ustanovení směrnice z hlediska svého obsahu jeví jako bezpodmínečná a dostatečně přesná, jsou jednotlivci oprávněni dovolávat se jich před vnitrostátními soudy vůči státu, a to ať již v případě, že stát směrnici včas neprovedl do vnitrostátního práva, tak i v případě, že ji provedl nesprávně (viz např. rozsudek ze dne 6. 11. 2018, Max‑Planck‑Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften, C‑684/16, bod 63). To je i zde posuzovaný případ, neboť zákonodárce nad rámec směrnice o dočasné ochraně přidal podmínku, na základě které může dojít k odnětí pobytového práva vyplývajícího z dočasné ochrany; vnitrostátní úpravu pozměnil způsobem, který neodpovídá obsahu směrnice, tj. ji provedl nesprávně.

40. Soud uzavírá, že směrnice o dočasné ochraně je postavena na konstrukci, že členské státy mohou být vůči vysídleným osobám vstřícnější, nemohou se však vydat opačným směrem a stanovit těmto osobám podmínky méně příznivé. Právě to však Česká republika samovolným, na evropské legislativě nezávislým rozšířením důvodů pro zánik pobytového oprávnění vyplývajícího z dočasné ochrany učinila vložením ustanovení .

41. Ustanovení je proto i pro obecné soudy pro rozpor s právem EU neaplikovatelné (k tomu viz např. žalobcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2017, č. j. – 20, body 71 a 72).

42. Námitka rozporu postupu žalovaného dle ust. s účelem směrnice o dočasné ochraně je pro výše uvedené důvodná.

43. Žalobce zároveň požádal o vydání předběžného opatření. Soud o tomto návrhu samostatně nerozhodoval, neboť ve lhůtě pro vydání rozhodnutí o této žádosti rozhodl ve věci samé.

Závěr a náklady řízení

44. Na základě všech shora uvedených skutečností soud shledal tvrzený zásah nezákonným. Výrokem I. proto deklaroval jeho nezákonnost podle Jelikož se jedná o zásah s trvajícími následky, soud výrokem II. zakázal žalovanému pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikázal mu, aby obnovil stav před prohlášením zániku dočasné ochrany žalobkyně.

45. O nákladech řízení rozhodl soud podle , podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Od soudního poplatku byl žalobce osvobozen ze zákona. V řízení úspěšný žalobce náhradu nákladů řízení nepožadoval. Soud proto výrokem III. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha 22. září 2026

JUDr. Jitka Hroudová, v. r.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.