Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

63 Az 35/2026 - 15

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Řehákovou ve věci

žalobce: P. G.

st. přísl. Ruská federace

toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty

Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR

sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 8. 2026, č. j. OAM-523/VL-VL17-VL14-PZ2-ZZC-2026, ve věci prodloužení zajištění,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalovaný rozhodnutím o prodloužení doby trvání zajištění v zařízení pro zajištění cizinců ze dne 25. 8. 2026, č. j. OAM-523/VL-VL17-VL14-PZ2-ZZC-2026 (dále jen „napadené rozhodnutí“), rozhodl tak, že je žalobce ve smyslu , o azylu, v účinném znění (dále jen „“), zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců. Ve smyslu dobu trvání zajištění stanovil do 25. 10. 2026. Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou, ve které navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil.

II. Napadené rozhodnutí a související skutkové okolnosti

2. Žalobce byl dne 14. 11. 2025 kontrolován hlídkou cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Krajského ředitelství policie Středočeského kraje – Karlín (dále jen OPKPE Karlín), na adrese X, kdy nepředložil žádný platný cestovní doklad ani oprávnění k pobytu. Hlídce poskytoval rozporné informace o místě uložení svých dokladů a místě pobytu na území ČR, následně byly dodatečně předloženy doklady, a to neplatný cestovní pas Ruské federace a povolení k trvalému pobytu na území Ukrajiny. Dále bylo zjištěno, že dne 21. 7. 2022 byla žalobci pozastavena žádost o udělení krátkodobého pobytu v Polsku. Dne 18. 2. 2026 bylo OPKPE Karlín pod č. j. KRPS-300145-34/ČJ-2025-010022-SV, vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění z území EU a smluvních států na 2 roky. Žalobce byl následně rozhodnutím Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort. č. j. KRPB-874941-24/ČJ-2026-060022-Z ze dne 25. 4. 2026, podle , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „“), zajištěn za účelem správního vyhoštění, a to na dobu 60 dnů.

3. Dne 29. 4. 2026 žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany. Do protokolu o pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu dne 11. 5. 2026 žalobce mj. uvedl, že ve své vlasti byl naposledy, když mu bylo 18 let, jel si tam jen vyřídit cestovní pas. Předtím tam žil do svých tří let, pak se s rodiči a sestrou přestěhovali na Ukrajinu. Z Ukrajiny vycestoval v roce 2021, jel do Polska za prací. Jelikož v Polsku nebyla práce, přicestoval do ČR, kde měl brigády a fušky. Žádné problémy se státními či bezpečnostními orgány či problémy kvůli své rase, národnosti, náboženství, pohlaví, příslušnosti k sociální skupině či politickému přesvědčení v Rusku ani na Ukrajině neměl. O mezinárodní ochranu žádá kvůli války na Ukrajině, nechce brát do rukou zbraň a zabíjet lidi. Během svého pobytu v ČR nenavštívil zastupitelský úřad své vlasti nebo speciální středisko Ukrajiny za účelem vyřízení si cestovního pasu či jiných dokladů. Povolávací nebo mobilizační rozkaz k nástupu do armády a do války neobdržel ani z Ruska, ani z Ukrajiny. Do protokolu o podání vysvětlení sepsaného dne 25. 4. 2026 ve smyslu § 167 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců žalobce nad rámec uvedeného mj. doplnil, že původně chtěl jít sloužit do ukrajinské armády, ale nevzali jej proto, že je Rus.

4. Rozhodnutím o zajištění v zařízení pro zajištění cizinců ze dne 4. 5. 2026, č. j. OAM-523/VL-VL17-VL14-Z-ZZC-2026, žalovaný zajistil žalobce ve smyslu v zařízení pro zajištění cizinců a rozhodl, že ve smyslu je doba trvání zajištění stanovena do 16. 8. 2026. Proti tomuto rozhodnutí žalobce nebrojil.

5. Dne 29. 5. 2026 podal žalobce žádost o posouzení důvodů zajištění a navrhl, aby žalovaný vydal rozhodnutí o uložení zvláštního opatření dle a odst. 2 , jímž by uložil žalobci povinnost zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným. Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 6. 2026, č. j. OAM-523/VL-VL17-VL15-PŘZ-ZZC-2026 ponechal žalobce v zajištění dle se stanovenou dobou trvání zajištění do 16. 8. 2026. Proti uvedenému rozhodnutí brojil žalobce žalobou, o které bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 1. 7. 2026, č. j. -18 tak, že žaloba se zamítá. Rozsudek nabyl právní moci dne 14. 7. 2026.

6. Rozhodnutím o prodloužení doby trvání zajištění v zařízení pro zajištění cizinců ze dne 10. 8. 2026, č. j. OAM-523/VL-VL17-VL14-PZ-ZZC-2026, žalovaný zajistil žalobce ve smyslu v zařízení pro zajištění cizinců a rozhodl, že ve smyslu se doba trvání zajištění prodlužuje do 31. 8. 2026. Proti uvedenému rozhodnutí brojil žalobce žalobou, o které bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 8. 9. 2026, č. j. – 19 tak, že žaloba se zamítá. Rozsudek nabyl právní moci dne 16. 9. 2026.

7. Dne 25. 8. 2026 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, jímž rozhodl o prodloužení zajištění tak, že je žalobce ve smyslu zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců, kdy doba zajištění byla stanovena do 25. 10. 2026. V napadeném rozhodnutí žalovaný opětovně posoudil nutnost ponechání žalobce v zajištění, přičemž shledal, že na důvodech zajištění uvedených v jeho rozhodnutí č. j. OAM-523/VL-VL17-VL14-Z-ZZC-2026 ze dne 4. 5. 2026, a v rozhodnutí o prodloužení zajištění č. j. OAM-523/VL-VL17-VL14-PZ-ZZC-2026 ze dne 10. 8. 2026 se nic nezměnilo a je zřejmé, že by propuštěním žalobce ze zajištění byl ohrožen průběh správního řízení, neboť tento žádost podal až po svém umístění do zařízení pro zajištění cizinců pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, doposud dlouhodobě nerespektoval žádné své povinnosti stran legálnosti jeho pobytu v ČR a nelze v jeho případě rozumně předpokládat, že by jmenovaný své jednání změnil a respektoval by zvláštní opatření dle , které by mu správní orgán uložil. Žalobce přicestoval do ČR v roce 2023 a následně zde pobýval vědomě nelegálně. Žalobce nemá žádnou adresu, prakticky je bezdomovec. Žádost o udělení mezinárodní ochrany podal až po zajištění. Z výpovědi žalobce v řízení nevyplynulo nic, co by mu, pokud měl reálný zájem o udělení mezinárodní ochrany, bránilo v podání této žádosti ihned po příjezdu do ČR. Svou žádost učinil zjevně za účelem oddálení výkonu správního vyhoštění. Vše nasvědčuje tomu, že pokud by k zajištění žalobce nedošlo, sám by žádost o udělení mezinárodní ochrany nikdy nepodal. O její udělení neusiloval ani v Polsku, kde pobýval od roku 2021. Rozhodnutím ze dne 4. 8. 2026, č. j. OAM-523/VL-VL17-P04-2026 zamítl žalobcovu žádost o udělení mezinárodní ochrany dle ve spojení s čl. 42 odst. 1 písm. d) a h) a ve spojení s čl. 39 odst. 4 nařízení č. 2024/1348, jako zjevně nedůvodnou. Účelem zajištění žadatele o mezinárodní ochranu je především zabezpečit dostupnost žadatele pro případ, že by v řízení o mezinárodní ochraně neuspěl a rozhodnutí o vyhoštění (návratu) se stalo vykonatelným). Žalovaný rovněž posoudil, zda lze žalobci uložit některé ze zvláštních opatření dle ustanovení , dospěl však k negativnímu závěru. Má totiž za to, že v případě zrušení zajištění by žalobce nevyčkal výsledku řízení ve věci jeho žádosti o mezinárodní ochranu, ale naopak by navázal na svůj nelegální pobyt v ČR. Nic by nezměnilo ani ubytování žalobce v některém z pobytových středisek. Pobytová střediska jsou koncipována jako otevřená a nelze v nich absolutně omezit pohyb žadatelů mimo ně. Propuštěním žalobce by tedy byl ohrožen průběh řízení ve věci žádosti žalobce o mezinárodní ochranu a o správním vyhoštění. Závěrem žalovaný odůvodnil délku doby zajištění, kdy uvedl, že od podání žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze strany žalobce dne 17. 8. 2026 zbývá z maximální délky soudního řízení ještě 49 dnů (poslední den 2měsíční lhůty připadne na sobotu 17. 10. 2026, lhůta tak skončí následující pracovní den, tj. pondělí 19. 10. 2026), kdy tyto ještě zároveň spadají do možné maximální lhůty pro zajištění žalobce v délce 180 dní, společně se zákonem předvídanou lhůtou dle , tedy 5 dní na rozhodnutí policie o případném zajištění podle zákona o pobytu cizinců, během nichž je dotyčný stále v postavení žadatele o mezinárodní ochranu. Další lhůta 5 dnů, které žalovaný započítává na doručení a nabytí právní moci příslušného rozsudku, však již zákonem povolenou maximální lhůtu pro zajištění překračuje (o 4 dny). Celková lhůta pro prodloužení zajištění žalobce tak v současné době činí 125 dnů (prvotní zajištění na 110 dní + předchozí prodloužení o 15 dní) + 49 dní (na soudní řízení) + 5 dní (na rozhodnutí policie o případném zajištění) + 1 den (na doručení a nabytí právní moci soudního rozsudku), tedy celkem 180 dnů, což je maximální zákonná doba.

III. Žaloba

8. V žalobě žalobce zdůraznil zásah do jeho základního práva na osobní svobodu, poukázal na nutnost zajištění pouze po nezbytně nutnou dobu a jeho fakultativní charakter ultima ratio. Má za to, že účelu zajištění lze dosáhnout i mírnějšími prostředky – např. pobytem žalobce v pobytovém zařízení. Dle žalobce dochází ke svévolnému prodlužování jeho zajištění. Žalobce zdůrazňuje, že spolupracuje s dotčenými orgány a nepředstavuje hrozbu pro společnost či veřejný pořádek. Napadené rozhodnutí je dle něj v rozporu s principem proporcionality, zajištěním mu je působena výrazná újma, což je patrné z jeho současného psychického stavu.

9. Žalobce v žalobě dále namítá nesplnění podmínek pro zajištění dle , a to zejména účelovost žádosti. Mezinárodní ochranu žádá z důvodu obav o svůj život, zejména z obavy z nuceného nástupu do armády Ruské federace, kdy jeho pacifistické přesvědčení mu brání v nástupu do armády, nemůže být nucen ubližovat jiným lidem a páchat válečné zločiny, má odpor vůči násilí a zabíjení. Žalovaný v napadeném rozhodnutí neprojevil žádnou aktivitu k získání přehledu aktuální situace Ukrajinců na území Ruské federace ani Rusů na území Ukrajiny a rizika ohrožení života a zdraví žalobce. Nevyložil ani, z jakých konkrétních okolností dovozuje účelovost žádosti a nezdůvodnil, proč nelze využít zvláštní opatření.

10. Napadené rozhodnutí se omezuje na opakování textu původního rozhodnutí o zajištění a stereotypní konstatování, že se na situaci nic nezměnilo. Přitom stanovuje dobu zajištění na již maximální dobu 180 dnů, kdy takový postup je v rozporu s požadavkem individualizovaného a aktuálního posouzení důvodů zajištění, právem na spravedlivý proces i s obecným požadavkem na zákonnost postupů orgánů veřejné správy.

11. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval možností uplatnění institutu zvláštních opatření podle , kdy absencí této úvahy porušil žalovaný povinnost vyplývající z ust. a učinil tak napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.

12. Žalobce z výše uvedených důvodů navrhoval, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil.

13. Současně s podáním žaloby žalobce podal i žádost o přiznání odkladného účinku žaloby. Svou žádost odůvodnil tím, že přiznání odkladného účinku není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a žalobce splňuje veškeré podmínky pro jeho přiznání. Žalobce dodržuje veškeré právní předpisy a nikomu neškodí, nezpůsobuje újmu.

IV. Vyjádření žalovaného

14. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že je z napadeného rozhodnutí jasně seznatelné, z jakých podkladů správní orgán vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly. Žalovaný ve svém rozhodnutí popsal skutkový stav a zdůvodnil, z jakých konkrétních a individualizovaných důvodů shledal naplnění podmínek pro zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců.

15. Žalovaný posoudil všechny skutečnosti týkající se žalobce a jeho dosavadního pobytu na území ČR a dospěl k závěru, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo je pozdržet, ačkoliv žalobce mohl o udělení mezinárodní ochrany požádat dříve, a současně nelze uplatnit zvláštní opatření dle . Napadené rozhodnutí je řádně odůvodněno a je individualizované, zákonné a správné. Rovněž délka zajištění byla dostatečně odůvodněna.

16. Podle názoru žalovaného nebylo žalobou zpochybněno jeho rozhodnutí ve věci, proto navrhoval, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

V. Posouzení věci soudem

17. Žaloba je přípustná. Podala ji oprávněná osoba ( , , dále jen „“) v zákonné lhůtě ( ).

18. S ohledem na skutečnost, že žádný z účastníků nepožádal o nařízení jednání a soud nepovažoval nařízení jednání za nezbytné, rozhodl o žalobě bez jednání ( ).

19. Krajský soud se nejprve zabýval rozsahem přezkumu žaloby. Postupoval v souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora EU ze dne 8. 11. 2022 o předběžné otázce ve spojených věcech C -704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid. Z něho je nutno dovozovat, že správní soud je povinen při přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobcem. V řízení o přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince se proto s ohledem na specifika institutu zajištění neuplatní pravidlo soudního přezkumu v mezích uplatněných žalobních bodů ( ) a správní soud je oprávněn, resp. povinen identifikovat případné další nezákonnosti zajištění (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2022, č. j. -32, č. 4439/2022 Sb. NSS). Tyto závěry lze vztáhnout na rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění podle .

20. Žaloba není důvodná.

21. V nyní posuzované věci žalovaný zajistil žalobce z důvodu uvedeného v . Podle tohoto ustanovení ministerstvo v případě nutnosti rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, s výjimkou nezletilého bez doprovodu, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu nebo zatýkacímu rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.

22. Podle ministerstvo po dobu platnosti rozhodnutí o zajištění a o prodloužení doby trvání zajištění zkoumá, zda důvody zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany trvají.

23. Jeli cizinec zajištěn podle , je tomu tak především za tím účelem, aby se podáním účelové žádosti o udělení mezinárodní ochrany nemohl vyhnout vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2017, č. j. , odst. 24). Jde o přípustný důvod zásahu do osobní svobody, který obstojí z hlediska d a je výslovně předvídán v písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

24. Krajský soud nesouhlasí s žalobcem, že by žalovaný ustal na tvrzení, že se situace žalobce od okamžiku zajištění nezměnila. Shora provedené shrnutí důvodů napadeného rozhodnutí dokládá, že se žalovaný pečlivě zabýval důvody, pro které je namístě žalobce ponechat v zajištění a vysvětlil, proč nelze využít žalobcem navrhované zvláštní opatření.

25. Podle krajského soudu závěr žalovaného odpovídá judikatuře, přičemž odkazuje zejména na rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2025, č. j. -30, v jehož bodě 42 NSS uvedl: Je potřeba zopakovat, že pro aplikaci postačí oprávněné důvody domnívat se, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána s cílem vyhnout se hrozícímu nucenému vycestování nebo toto vycestování pozdržet. Žalovaný ani krajský soud tak nemuseli mít jistotu, že se žádostí o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel snaží dosáhnout právě tohoto cíle. Obecně platí, že o udělení mezinárodní ochrany je nutné žádat bezprostředně poté, co k tomu žadatel má příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. Jakkoliv totiž není v stanovena konkrétní lhůta, v níž je nutno po překročení hranice požádat o udělení mezinárodní ochrany, je třeba, aby podání žádosti následovalo skutečně neprodleně po vstupu (viz rozsudky NSS ze dne 20. 10. 2005, č. j. , nebo ze dne 9. 2. 2006, č. j. -51). V případě podání žádosti o mezinárodní ochranu až ve chvíli, kdy žadateli hrozí vyhoštění, existuje vyvratitelná domněnka, že tato žádost byla účelová (viz rozsudek NSS ze dne 15. 8. 2008, č. j. ).

26. Krajský soud souhlasí s tím, že okolnosti případu nasvědčují tomu, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána za účelem odvrácení či oddálení realizace správního vyhoštění. Pokud žalobce skutečně usiloval o mezinárodní ochranu, není zřejmé, proč žádost o ni nepodal ihned po svém příjezdu. Žalobce v ČR pobýval od března 2023, přičemž žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany podal až dne 29. 4. 2026 poté, co byl Policií ČR zajištěn a jeho správní vyhoštění se jevilo jako velmi reálné. Žádné vážné důvody, které žalobci bránily v podání žádosti o poskytnutí mezinárodní ochrany, tedy žalobce neuvedl. Lze proto souhlasit s žalovaným v tom, že se jeví jako pravděpodobné, že by žalobce tuto žádost nepodal, pokud by nebyl zjištěn.

27. Argumentace žalobce, že se nemůže vrátit do Ruska, nepůsobí věrohodně. Žalobce při pohovoru výslovně uvedl, že nikdy v Rusku s úřady problém neměl. Jeho obava z mobilizace je zcela nepodložená. Nadto sama skutečnost, že žalobce popisoval při výslechu policii své obavy z války a z mobilizace, nevylučuje oprávněnost důvodů domnívat se, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal pouze s cílem vyhnout se hrozícímu nucenému vycestování nebo jej pozdržet. Argumentace žalobce ohledně jeho pacifistického přesvědčení je značně nekonzistentní, což velmi snižuje věrohodnost jeho tvrzení. V žalobě uvádí, že nechce bojovat ani za Rusko ani za Ukrajinu, ale v řízení tvrdil, že původně chtěl jít sloužit do ukrajinské armády, ale nevzali jej proto, že je Rus (srov. str. 4 protokolu ze dne 25. 4. 2026).

28. Krajskému soudu není zřejmé, proč by měl žalovaný zkoumat bezpečnostní situaci na Ukrajině. Žalobcovou zemí původu je Ruská federace. Stejně tak není zřejmé, proč by se měl žalovaný zabývat situací Ukrajinců v Rusku. Žalobce není Ukrajinec. Pokud snad touto argumentací chtěl žalobce tvrdit, že mu konkrétně hrozí nebezpečí a vycestování by nebylo možné, pak k tomu soud uvádí, že správní orgán je povinen se v řízení o zajištění cizince možnými překážkami vyhoštění, vydání nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy zabývat v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 11. 2011, č. j. -150, č. 2524/2012 Sb. NSS). V řízení ale nevyšlo najevo, že by taková překážka vyvstala.

29. K možnosti využití zvláštního opatření dle žalobce namítal pouze to, že se žalovaný vůbec nezabýval jeho možným využitím. Ze shora provedeného shrnutí argumentace obsažené v napadeném rozhodnutí však vyplývá zjevný opak. Žalovaný logicky a přesvědčivě odůvodnil, proč využití zvláštních opatření namísto zajištění žalobce nebylo možné. Pro úplnost soud uvádí, že zvláštním opatřením podle se rozumí rozhodnutím žalovaného uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v přijímacím nebo pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit žalovanému v době jím stanovené. Podle druhého odstavce téhož ustanovení platí, že ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k dosažení cíle namísto zajištění. Povaha obou zvláštních opatření osobní svobodu cizince neomezuje, a proto je-li důvodná hrozba jeho útěku či skrývání, jejich uložení zpravidla na místě nebude.

30. K aplikaci těchto ustanovení, jimiž transponoval směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, se vyslovil NSS v již zmíněném rozsudku ze dne 28. 6. 2017, č. j. -48. V něm uvedl, že pokud jsou splněny všechny podmínky pro aplikaci důvodu zajištění podle , je třeba tyto okolnosti zvažovat i při posouzení podmínek účinnosti zvláštních opatření. Přitom nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. Zvláštní opatření lze proto považovat za účinná, pokud lze jimi dosáhnout daného konkrétního účelu zajištění mírnějšími prostředky – bez fyzického zajištění žadatele. Uvedl, že jakkoliv nelze paušálně říci, že by v případě existence důvodu zajištění podle byla možnost uložení zvláštních opatření vždy vyloučena, jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění. Vždy však bude třeba zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU, včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince. Volba zvláštních opatření je totiž v prvé řadě vázána na předpoklad, že žadatel bude se státními orgány spolupracovat. Uložení zvláštního opatření musí být dostatečné k zabezpečení jeho účasti nejen v řízení ve věci mezinárodní ochrany, nýbrž rovněž pro případ výkonu rozhodnutí o vyhoštění, pokud by se rozhodnutí o správním vyhoštění stalo vykonatelným v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně (…). Existují-li skutečnosti nasvědčující tomu, že by žadatel správní řízení či výkon případného rozhodnutí o správním vyhoštění mařil, nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření (k tomu srov. také rozsudek NSS ze dne 13. 11. 2019, č. j. -34). Shodně též např. usnesení NSS ze dne 23. 4. 2026, č. j. -49.

31. Také ohledně této otázky se soud plně ztotožňuje s rozhodnutím žalovaného, na které odkazuje. Rovněž odkazuje na citovanou judikaturu NSS, dle které je v případě zajištění cizince dle dosti snížena účinnost zvláštních opatření. Nasvědčuje tomu i chování žalobce v této věci, kdy žalobce pobýval na území ČR velmi dlouhou dobu bez pobytového oprávnění a nemá žádné stabilnější bydliště. Nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění a ani se svou pobytovou situaci v ČR nepokusil ze své vůle řešit. Svou situaci začal řešit až poté, co byl zajištěn, a i dle názoru soudu existuje důvodná obava, že by se skrýval a snažil se tak zvrátit své vyhoštění. To podporuje tvrzení žalobce zachycené v protokolu ze dne 25. 4. 2026, kde uvedl, že dobrovolně nehodlá opustit území EU (str. 3). Optikou toho se nynější tvrzení žalobce o tom, že nebude mařit průběh řízení, jeví jako nevěrohodné.

32. Doba trvání zajištění v maximální možné délce 180 dnů je rovněž žalovaným dostatečně podrobně a logicky odůvodněna, kdy krajský soud na toto odůvodnění plně odkazuje.

VII. Závěr a náhrada nákladů řízení

33. Jelikož soud shledal žalobní body nedůvodnými, žalobu podle zamítl.

34. O návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě soud samostatně nerozhodoval, neboť po učinění nezbytných procesních úkonů rozhodl ve věci samé.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle , neboť procesně úspěšnému žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvojím vyhotovení u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti tomuto rozsudku odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele.

Ostrava 25. září 2026

JUDr. Lucie Řeháková

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M. P.