Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
10 A 63/2018 - 353.pdf
PDF · 0 B
No categories available
10 A 63/2018 - 353
sp. zn. 10 A 63/2018
U S N E S E N Í
Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové, soudce JUDr. Jaromíra Klepše a soudce JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci
žalobce: Ing. Bc. J. P., nar. X.
bytem X.
zastoupen Mgr. et. Mgr. Janem Vobořilem, advokátem
se sídlem U Smaltovny 1115/32, 170 00 Praha 7
proti
žalovanému: Policejní prezidium České republiky
se sídlem Strojnická 935/27, 170 89 Praha 7
o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného
takto:
I. V řízení se pokračuje.
II. Žaloba se odmítá.
III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
V. Městský soud v Praze vrací žalobci k rukám jeho právního zástupce advokáta Mgr. et. Mgr. Jana Vobořila zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 2.000 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu městského soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění
I. Vymezení věci
1. Žalobce se podanou žalobou, která byla zdejšímu soudu postoupena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13.03.2018, č. j. 4 C 535/2009-290, a jejíž znění žalobce na výzvu soudu upravil přípisem ze dne 14.06.2018, domáhá ochrany před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v uchovávání a dalším zpracovávání biologického vzorku a profilu DNA v tzv. Národní databázi DNA, která je vedena žalovaným.
II. Předchozí průběh řízení
2. Soud úvodem stručně přiblíží průběh dosavadního řízení.
3. Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 04.03.2009 označenou jako „žaloba na ochranu osobnosti“ se žalobce domáhal toho, aby soud uložil České republice - Ministerstvu vnitra, povinnost odstranit následky zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti a zničit biologický vzorek žalobce uložený do Národní databáze DNA, jenž mu byl odebrán příslušníky Policie České republiky dne 13.06.2007 v době, kdy se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební Věznici Brno, a také aby jí uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu újmy ve výši 100 000 Kč za uvedený zásah do jeho osobnostních práv.
4. Řízení o žalobě bylo usnesením Městského soudu v Praze jako soudu civilního ze dne 08.07.2009, č. j. 31 C 58/2009–45, zastaveno a věc byla postoupena Ministerstvu vnitra jako žádost podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Ministerstvo vnitra přípisem ze dne 30.07.2009 žádosti nevyhovělo.
5. Žalobce dne 07.10.2009 podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 7 žalobu na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem, jež obsahovala totožný petit jako žaloba podaná k Městskému soudu v Praze dne 04.03.2009.
6. Obvodní soud pro Prahu 7 žalobu rozsudkem ze dne 01.03.2011, č. j. 4 C 535/2009–54 zamítl v části týkající se náhrady újmy, a řízení zastavil v části týkající se uložení povinnosti odstranit biologický vzorek žalobce z Národní databáze DNA. V části, ohledně níž bylo řízení zastaveno, byla žaloba postoupena Policii České republiky. Obvodní soud dospěl k závěru, že v uvedené části je třeba žalobu vyhodnotit jako žádost o odstranění zpracovávaných osobních údajů podle § 83 odst. 2 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“).
7. Městský soud v Praze jako civilní odvolací soud výrokem II. rozsudku ze dne 14. 12. 2011, č. j. 72 Co 513/2011–75 zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 v části, jíž bylo zastaveno řízení o části žaloby, kterou se žalobce domáhal odstranění svého biologického vzorku z databáze, a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako civilnímu soudu I. stupně. Odvolací soud dospěl k závěru, že v uvedené části se jedná o žalobu na ochranu osobnosti, k jejímuž projednání byl věcně příslušný v prvním stupni Městský soud v Praze.
8. Dovolání žalobce proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze jako
odvolacího civilního soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17.01.2013,
č. j. 30 Cdo 1962/2012–109.
9. Městský soud v Praze jako civilní soud I. stupně žalobě rozsudkem ze dne 03.01.2013, č. j. 31 C 70/2012–116 vyhověl a uložil České republice – Ministerstvu vnitra povinnost zlikvidovat žalobcův vzorek DNA a odstranit žalobcův profil DNA z Národní databáze DNA.
10. Vrchní soud v Praze jako odvolací civilní soud následně usnesením ze dne 12.01.2016, č. j. 3 Co 135/2013–248 rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 31 C 70/2012–116 zrušil a žalobu postoupil k projednání Obvodnímu soudu pro Prahu 7. Vrchní soud opět dospěl k závěru, že žalobu je třeba posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., a proto měl za věcně příslušný Obvodní soud pro Prahu 7.
11. Dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 135/2013–248 bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 05.04.2017, č. j. 30 Cdo 4732/2016–270.
12. Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 13. 3. 2018, č. j. 4 C 535/2009–290 vyslovil podle
§ 104b odst. 2 o. s. ř. svou věcnou nepříslušnost k projednání žaloby a postoupil ji Městskému soudu v Praze jako soudu rozhodujícímu ve správním soudnictví.
13. Vzhledem k tomu, že postoupená žaloba nebyla původně formulována jako žaloba proti nezákonnému zásahu správního orgánu, absentovalo jednoznačné označení nezákonného zásahu dle § 84 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Z žaloby tak nebylo zcela zřejmé, zda se žalobce domáhá ochrany jak proti zásahu spočívajícímu v samotném odběru biologického vzorku, tak v uchovávání žalobcova profilu DNA v Národní databázi DNA, nebo jen proti jednomu z těchto úzce souvisejících zásahů.
14. Usnesením ze dne 31.05.2018, č. j. 10 A 63/2018–299 proto Městský soud v Praze žalobce vyzval, aby ve lhůtě do dvou týdnů opravil vady žaloby tak, že označí nezákonný zásah, proti němuž se domáhá ochrany, a adekvátně tomu upravil návrh výroku rozhodnutí soudu. Žalobce tak učinil přípisem ze dne 14.06.2018 (viz. kapitola III. tohoto rozsudku).
15. Usnesením ze dne 24.06.2021, č. j. 10 A 63/2018-63, soud řízení podle § 48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. přerušil. Důvodem přerušení bylo vedení řízení před Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 7/18, v němž měla být mimo jiné řešena i otázka ústavnosti § 65 odst. 5 zákona o policii, což mohlo mít vliv na rozhodování soudu o věci samé.
16. Usnesením ze dne 10.02.2023, č. j. 10 A 63/2018-326 soud rozhodl o pokračování v řízení, neboť Ústavní soud rozhodl nálezem ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS. 7/18. Zároveň opět řízení přerušil. Důvodem přerušení bylo řízení vedené u Nejvyššího správního soudu pod. sp. zn. 7 As 172/2022. Kasační soud položil Soudnímu dvoru EU (dále též „SDEU“) tři předběžné otázky, které by mohly mít vliv na rozhodování soudu o věci samé. Soud proto opět s odkazem na § 48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. řízení přerušil do doby, než SDEU ve věci vedené pod sp. zn. C-57/23 rozhodne.
17. Dne 20.11.2025 SDEU ve věci C-57/23 rozhodl. Soud v reakci na to vyzval účastníky k vyjádření a zároveň žalovaného vyzval (výzva ze dne 16.06.2026, č. j. 10 A 63/2018-342), aby doložil, zda stále uchovává osobní údaje žalobce a v této souvislosti doložil, zda dochází k pravidelnému přezkumu naprosté nezbytnosti uchovávání osobních údajů.
18. Dne 16.06.2026 soud zaslal výzvu k vyjádření pod č. j. 10 A 63/2018-343 Úřadu pro ochranu osobních údajů, a to v souladu s § 64 s. ř. s. ve spojení s § 114a odst. 2 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť předmět řízení bezprostředně souvisí s otázkou ochrany osobních údajů.
19. Dne 26.06.2026 zaslal Úřad pro ochranu osobních údajů své vyjádření k žalobě, v němž shrnul, že se věcí žalobce v roce 2009 zabýval a odkázal na judikaturu NSS, potvrzující relevantnost právní úpravy odběru a uchovávání biologických vzorků.
20. Dne 02.07.2026 došlo soudu vyjádření žalovaného, č. j. PPR-62763-5/ČJ-2025-990115, v němž předkládá aktuální stav svých evidencí v souvislosti s osobními údaji žalobce, cituje relevantní právní úpravu a vyjadřuje se k judikatuře SDEU. Závěrem uvádí, že biologický materiál žalobce již není uchováván, přičemž nadále zpracovává pouze žalobcův profil DNA.
III. Žaloba a další podání účastníků
21. Žalobce v podání ze dne 14.06.2018 vymezil tvrzený nezákonný zásah. Uvedl, že za nezákonný zásah považuje zejména uchovávání vzorku a profilu DNA žalobce, provádění genetických analýz tohoto vzorku a další úkony související s využíváním profilu DNA žalobce při provozu databáze DNA.
22. Uchovávání vzorku a profilu DNA a jejich další zpracování přitom podle názoru žalobce odporuje čl. 2 odst. 2 a čl. 7 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod. Návrh výroku rozhodnutí soudu pak žalobce upravil tím způsobem, že navrhl, aby soud určil, že uchování a zpracování odebraného biologického vzorku žalobce žalovaným a určení profilu DNA z biologického vzorku žalobce a jeho následné uchovávání v Národní databázi DNA žalovaným je prováděno bez náležitého zákonného zmocnění, a aby uložil žalovanému, za kterého nově označil Policejní prezidium (původně v pozici žalovaného vystupovalo Ministerstvo vnitra), povinnost tento nezákonný zásah ukončit, a to tak, aby zlikvidoval odebraný biologický vzorek žalobce včetně všech jeho částí či izolované DNA a odstranil z Národní databáze DNA profil DNA žalobce, jakož i veškeré záznamy, které s tímto profilem souvisí.
23. K žalobcem tvrzenému zásahu se vyjádřil žalovaný písemností ze dne 31.07.2018, č. j. PPR-11707-68/ČJ-2008-990115, kde navrhuje žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Žalovaný ve svém vyjádření nejprve stručně shrnuje skutkový stav, dále cituje relevantní právní úpravu, na základě níž došlo k odběru biologického vzorku umožňujícího získání informací o genetickém vybavení. Žalovaný reaguje na argumentaci žalobce ohledně neústavnosti právní úpravy a vypočítává jednotlivé faktory, které je třeba při odběru genetického materiálu zohlednit. V souvislosti s tím cituje judikaturu NSS. Následně se vyjadřuje ke konkrétnímu případu žalobce a odůvodňuje, proč bylo právě v jeho věci nutné přistoupit k uchovávání jeho osobních údajů. V závěru svého vyjádření žalovaný konstatuje oprávněnost uchovávat osobní údaje žalobce pro účely budoucí identifikace a využívat je v rámci porovnání s jinými profily DNA. Byť se jedná o zásah do práv žalobce, tento zásah není nezákonný a je odůvodněný.
IV. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze
24. Ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Tyto podmínky nutno splnit kumulativně. Není-li byť jen jediná z podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (rozsudek NSS ze 17. 3. 2008, čj. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS.
25. Podle § 46 odst. 1 písm. d) nestanoví-li zákon jinak, soud usnesením návrh odmítne, jestliže je podle zákona nepřípustný. Podle § 85 s. ř. s. věta první před středníkem, žaloba je nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky.
26. Z obsahu přípisu žalobce ze dne 14.06.2018 a zejména z upraveného žalobního petitu soud dovozuje, že předmětem řízení není posouzení zákonnosti samotného odběru biologického vzorku. Žalobce se nedomáhá určení, že tento odběr byl nezákonný, ani neuplatňuje návrh, jenž by směřoval proti jeho provedení. Podanou žalobou naopak brojí proti následnému uchovávání a zpracovávání biologického vzorku a profilu DNA, včetně jejich využívání žalovaným, a domáhá se jejich likvidace a výmazu. K tomu předkládá žalobní petit v tomto znění:
1. Určuje se, že uchovávání a zpracování odebraného biologického vzorku žalovaného žalobcem je prováděno bez náležitého zákonného zmocnění a odporuje tak čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Určuje se, že určení profilu DNA z biologického vzorku žalobce a jeho následné uchovávání v Národní databázi DNA, je prováděno bez náležitého zákonného zmocnění a odporuje tak čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
3. Žalované se ukládá povinnost, aby ukončila nezákonný zásah do práva na ochranu soukromí žalobce a zlikvidovala do 7 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku odebraný biologický vzorek žalobce včetně všech jeho částí či izolované DNA.
4. Žalované se ukládá povinnost, aby ukončila nezákonný zásah do práva na ochranu soukromí žalobce a odstranila z tzv. Národní databáze DNA profil DNA žalobce, jakož i veškeré záznamy, které s tímto profilem souvisí, a to do 3 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku.
27. Žalobce namítá, že zpracování a uchovávání biologického vzorku a DNA profilu postrádá náležité zákonné zmocnění a odporuje čl. 2 odst. 2 Listiny. Tato argumentace však směřuje k věcnému posouzení zákonnosti a ústavní konformity napadeného jednání. Soud žalobu odmítá, jak bude uvedeno níže, výhradně pro nepřípustnost zvoleného žalobního typu podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 85 s. ř. s. Tímto návrhem se proto soud věcně nezabývá. Soud však podpůrně dodává, že otázka konformity příslušných ustanovení zákona o policii a zákonů souvisejících již byla rozřešena (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 04. 2026, č. j. 7 As 172/2022-198 a ze dne 15.12.2025, č. j. 5 As 327/2022, který reflektuje rozsudek SDEU ve věci C-57/23, v němž Soudní dvůr Evropské unie posuzoval předběžné otázky ohledně souladu české úpravy odebírání osobních údajů Policií pro účely budoucí identifikace s unijní úpravou).
28. Stran přípustnosti žaloby, která směřuje co do uchovávání osobních údajů ve formě biologických vzorků a profilu DNA, soud odkazuje na recentní judikaturu Nejvyššího správního soudu. Přehledné shrnutí nabízí kupříkladu rozsudek NSS ze dne 15. 04. 2026, č. j. 7 As 172/2022-198, dle něhož mohou v souvislosti s dotčením na veřejných subjektivních právech co do ochrany osobních údajů nastat v zásadě tři situace: „[k]onkrétní druh soudní ochrany ve správním soudnictví v této oblasti závisí na tom, proti čemu dotčená osoba coby žalobce přesně brojí. Lze si přitom představit tři základní typové situace. Zaprvé se může domáhat soudní ochrany již proti předvolání či výzvě k podstoupení identifikačních úkonů dle § 65 zákona o policii. V takovém případě je soudní ochrana poskytována prostřednictvím zásahové žaloby (viz např. rozsudek NSS ze dne 19. 4. 2018, č. j. 3 As 335/2017-33, či nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 7/18, body 42, 45). Zadruhé může podaná žaloba směřovat proti samotnému provedení identifikačních úkonů. Také v tomto případě je soudní ochrana poskytována formou zásahové žaloby (viz např. rozsudek NSS ze dne 15. 12. 2025, č. j. 5 As 327/2022-48, č. 4726/2026 Sb. NSS). Zatřetí pak může žalobce brojit proti (trvajícímu) uchovávání získaných identifikačních údajů (soudní ochrana se samozřejmě týká i ostatních typů zpracování osobních údajů, v dané oblasti se však bude nejčastěji jednat právě o jejich uchovávání). Zde však nachází uplatnění nikoli subsidiární zásahová žaloba, nýbrž primární žaloba proti rozhodnutí správního orgánu (k pořadí žalobních typů srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008-98, č. 2206/2011 Sb. NSS).“
29. V právě projednávaném případě, přestože žalobce požaduje ochranu před nezákonným zásahem, jde typově o třetí možnost. Nejvyšší správní soud k tomu v totožném rozsudku dodává, že „zatímco v prvých dvou případech nemá dotčená osoba proti úkonu orgánu policie na „správní“ úrovni žádný formální a zároveň efektivní prostředek nápravy a může se tedy za použití subsidiárního žalobního typu obrátit přímo na správní soud, ve třetím případě může požádat policii coby správce o výmaz uchovávaných osobních údajů [srov. § 83 odst. 2 písm. a), odst. 5 zákona o policii ve znění účinném do 23. 4. 2019, ve spojení s § 21 odst. 1 písm. b), odst. 5 zákona č. 101/2000 Sb. ve znění účinném do 23. 4. 2019, resp. nyní § 29 odst. 2, § 30 odst. 4 zákona o zpracování osobních údajů]. Z judikatury přitom plyne, že sdělení orgánu veřejné moci, kterým nebylo vyhověno žádosti o výmaz zpracovávaných osobních údajů (zde konkrétně jak písemná informace o vyřízení žádosti podle § 83 odst. 5 zákona o policii ve znění účinném do 23. 4. 2019, tak písemná informace o vyřízení žádosti podle § 30 odst. 4 zákona o zpracování osobních údajů), jsou rozhodnutími ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. (srov. např. rozsudky NSS ze dne 25. 6. 2014, č. j. 1 Aps 15/2013-33, č. 3088/2014 Sb. NSS, ze dne 7. 10. 2016, č. j. 8 As 37/2016-31, ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Azs 49/2018-50, ze dne 18. 11. 2020, č. j. 4 Azs 246/2020-27, ze dne 28. 11. 2025, č. j. 5 As 111/2024-60; přímo ve vztahu k uchovávání identifikačních údajů získaných dle § 65 odst. 1 zákona o policii viz rozsudky NSS ze dne 21. 11. 2025, č. j. 21 As 121/2025-36, či ze dne 18. 3. 2026, č. j. 2 As 24/2024-27). Prostředkem soudní ochrany je zde tudíž žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, neboť přichází-li ve věci v úvahu využití tohoto žalobního typu, je (zápůrčí) zásahová žaloba nepřípustná. Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. má v systému správních žalob ústřední postavení, zásahová žaloba hraje roli pomocného prostředku ochrany a doplňku tam, kam ochrana podle § 65 a násl. s. ř. s. nedosáhne (usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 7 Aps 3/2008-98, body 17, 18). Dotčená osoba si tudíž nemůže zvolit, jaký žalobní typ by byl pro ni výhodnější a jaký nakonec využije (srov. např. rozsudek ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Aps 3/2004-42, č. 720/2005 Sb. NSS). Hodlá-li právní cestou brojit proti trvajícímu uchovávání svých identifikačních údajů policií, musí nejprve požádat správní orgán o výmaz těchto osobních údajů a v případě nevyhovění může podat žalobu dle § 65 s. ř. s. proti příslušnému sdělení (rozhodnutí) správního orgánu.“ (rozsudek NSS ze dne 15. 04. 2026, č. j. 7 As 172/2022-198).
30. Jak plyne z výše uvedeného, opravy, doplnění či výmazu osobních údajů v příslušné databázi lze primárně dosáhnout postupem spočívajícím v žádosti podle § 29 zákona ř. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o zpracování osobních údajů“), resp. v roce 2018 obdobným postupem dle tehdy platného § 21 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů ve spojení s § 83 zákona o policii, resp. v minulosti podle § 42j odst. 2 zákona č. 283/1991 Sb., o policii za účinnosti předchozího zákona o policii. Jde tedy o „třetí situaci“ vymezenou rozsudkem NSS ze dne 15.04.2026, č. j. 7 As 172/2022-198. Z judikatury přitom plyne, že sdělení orgánu veřejné moci, kterým nebylo vyhověno žádosti o výmaz zpracovávaných osobních údajů (zde konkrétně jak písemná informace o vyřízení žádosti podle § 83 odst. 5 zákona o policii ve znění účinném do 23. 4. 2019, tak písemná informace o vyřízení žádosti podle § 30 odst. 4 zákona o zpracování osobních údajů), jsou rozhodnutími ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. (srov. např. rozsudky NSS ze dne 25. 6. 2014, č. j. 1 Aps 15/2013-33, č. 3088/2014 Sb. NSS, ze dne 7. 10. 2016, č. j. 8 As 37/2016-31, ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Azs 49/2018-50, ze dne 18. 11. 2020, č. j. 4 Azs 246/2020-27, ze dne 28. 11. 2025, č. j. 5 As 111/2024-60; přímo ve vztahu k uchovávání identifikačních údajů získaných dle § 65 odst. 1 zákona o policii viz rozsudky NSS ze dne 21. 11. 2025, č. j. 21 As 121/2025-36, či ze dne 18. 3. 2026, č. j. 2 As 24/2024-27). Ochrana skrze žalobu proti rozhodnutí se zde tedy jednoznačně nabízí.
31. Nicméně správní soudy dovodily možnost domáhat se výmazu osobních údajů výjimečně i skrze zásahovou žalobu. Je tomu tak proto, že soud je povinen v řízení o zásahové žalobě posuzovat též jeho důsledky (§ 87 odst. 2 s. ř. s.) Pokud tedy žalobce žaluje jak samotný odběr (či výzvu k odběru) osobních údajů a tento zásah „v užším slova smyslu“ byl shledán nezákonným, soud se zabývá i důsledkem takto „nezákonně“ získaných osobních údajů, který spočívá mimo jiné právě v jejich uchovávání. Toto potvrzuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.05.2026, č. j. 2 As 147/2022: „[s]měřuje-li zásahová žaloba nejen proti samotnému provedení identifikačních úkonů, ale též k odstranění důsledků takového zásahu (tj. má zápůrčí povahu), jde o zásah s trvajícími důsledky (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2025, č. j. 5 As 200/2024-35, č. 4672/2025 Sb. NSS, a již zmíněné rozsudky NSS č. j. 7 As 172/2022-198 a č. j. 5 As 163/2022-83). Je-li tomu tak, může se soud zabývat přímo na základě zásahové žaloby i bezprostředně souvisejícím uchováváním identifikačních údajů, aniž by žalobce musel samostatně postupovat cestou žádosti o výmaz uchovávaných osobních údajů (žalobci však na druhé straně ani nic nebrání využít vedle toho i právní nástroje, jež mohou směřovat k výmazu). Konkrétně se soud bude zabývat důsledky zásahu, shledá-li samotný zásah v užším smyslu (provedení identifikačních úkonů) nezákonným. Věta první § 87 odst. 2 s. ř. s. totiž soudu ukládá též hodnotit jeho trvající důsledky.“ NSS v totožném rozsudku dodává, že „[m]ožnost projednat věc jako jeden celek, tedy včetně otázky uchovávání získaných identifikačních údajů a jejich případné likvidace, přitom výše citovaná judikatura připustila nejen ve vztahu k situaci, kdy uchovávání získaných identifikačních údajů dotčené osoby provádí tentýž správní orgán, jemuž je přičitatelné provedení identifikačních úkonů, ale i tehdy, pokud se jedná o různé správní orgány.“
32. Žalobce však výslovně uvedl, že konstatování nezákonnosti odběru biologického vzorku považuje za něco, co vzhledem k době, která od zásahu uplynula, pro něj již nemá klíčový význam (bod. V., odstavec první přípisu ze dne 14.06.2018, v němž žalobce pro účely soudního řízení správního vymezuje nezákonný zásah). Na takovém podkladě soud nemá možnost posoudit samostatné uchovávání v rámci zásahové žaloby. Tím by popřel její subsidiaritu vůči žalobě proti rozhodnutí. Pokud tedy žalobce spatřuje újmu na svých právech v uchovávání jeho osobních údajů, musí nejprve požádat žalovaného o výmaz předmětných osobních údajů postupem dle § 29 odst. 2 zákona o zpracování osobních údajů, a až v případě nevyhovění této žádosti může podat proti zamítavému sdělení žalobu dle § 65 odst. 1 s. ř. s.
33. Jak uvádí odborná literatura, „[p]ředtím, než žalobce zvolí cestu obrany zásahovou žalobou, měl by se pokusit o ochranu uvnitř veřejné správy, pokud mu to příslušné předpisy umožňují. To je konkrétní vyjádření obecnější zásady, podle níž ochrana veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob poskytovaná správními soudy má subsidiární povahu ve vztahu k ochraně poskytované správními orgány. Tam, kde se lze ochrany domoci v rámci systému veřejné správy, je na tom, jehož práva byla ohrožena nebo porušena, aby nejprve využil této možnosti. Teprve nedosáhne-li nápravy tímto způsobem, otevírá se mu cesta ke správnímu soudu, který žalobci poskytuje originární ochranu, nikoliv ochranu formou pokračování správního řízení (blíže k tomu rozsudek RS NSS 7 As 155/2015-160, bod 40, resp. též obecný výklad k subsidiaritě k § 5).“ Subsidiarita zakotvená v § 85 s. ř. s. se přitom neomezuje pouze na prostředky ochrany či nápravy v rámci veřejné správy. Zásahová žaloba je subsidiární rovněž vůči dalším typům správních žalob, zejména žalobě proti rozhodnutí, žalobě proti opatření obecné povahy či žalobě na ochranu proti nečinnosti. Uplatní-li žalobce nesprávně žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, ačkoli jsou dány podmínky pro podání jiného žalobního typu, krajský soud takovou žalobu odmítne s odkazem na § 85. Tento závěr vyplývá i z rozsudku rozšířeného senátu NSS ze dne 26.03.2021, č. j. 6 As 108/2019-397.
34. Institut nepřípustnosti žaloby plní funkci procesního filtru, který směřuje k tomu, aby správní soudy poskytovaly ochranu prostřednictvím zásahové žaloby pouze v případech skutečných nezákonných zásahů. Vylučuje naopak její použití tehdy, lze-li se ochrany veřejných subjektivních práv efektivně domoci jiným žalobním typem v rámci správního soudnictví (POTĚŠIL, L., ŠIMÍČEK, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář.). „Pokud proto soud dojde v konkrétním případě k závěru, že se ochrany proti jednání správního orgánu nelze prostřednictvím zásahové žaloby domáhat, protože se jí lze domáhat jinými právními prostředky, např. žalobou proti rozhodnutí správního orgánu, podanou zásahovou žalobu odmítne podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 85 s. ř. s. Soud takto v projednávaném případě učinil. (viz rozsudek RS NSS ze dne 26.03.2021, č. j. 6 As 108/2019-39).
35. Soud na tomto místě, se zohledněním specifické povahy případu žalobce, který o odstranění jeho osobních údajů z policejní databáze usiluje prakticky od roku 2009, považuje za nutné osvětlit procesní souvislosti ve vztahu k možnosti přezkoumat v rámci zásahové žaloby též uchovávání profilů DNA a dalších osobních údajů v policejních databázích.
36. Výše stanovené podmínky, které plynou z judikatury Nejvyššího správního soudu, reflektují základní principy správního soudnictví. Zásahová žaloba je subsidiárním prostředkem k žalobě proti rozhodnutí. Jinak řečeno tam, kde je to možné, je nutno využít žaloby proti rozhodnutí a jiný žalobní typ je nepřípustný. Je tomu tak proto, že správní soudy nejsou třetí instancí státní správy, nýbrž pouze přezkoumávají zákonnost postupů správních orgánů, které mají svá pochybení řešit primárně uvnitř této soustavy. Má-li tedy státní správa možnost svá pochybení napravit, je nutno nejdříve využít jejích vnitřních mechanismů a až následně se domáhat ochrany využitím soudní moci. Žaloba na ochranu před nezákonným zásahem slouží naopak tam, kde se této ochrany v rámci veřejné správy nedostává. Zásahová žaloba má v rámci soudního řízení správního nezastupitelné místo, neboť postihuje širokou škálu činností veřejné správy, proti nimž není možné bránit se žalobou proti rozhodnutí či žalobou nečinnostní. Bez její existence by adresáti veřejných subjektivních práv neměli v podobných situacích možnost obrany. I proto soudní řád správní stanoví nutnost projednat zásahové žaloby přednostně (§ 56 odst. 3 s. ř. s.).
37. Aplikuje-li soud výše uvedené na právě projednávanou věc, konkrétně tedy na uchovávání osobních údajů žalobce v policejních databázích a na požadavek jejich odstranění, onu cestu nápravy skrze soustavu veřejné správy lze nalézt. Je jí žádost o výmaz osobních údajů podle § 29 zákona o zpracování osobních údajů (v minulosti podle § 21 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů ve spojení s § 83 zákona o policii). Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 09.08.2018, č. j. 9 Azs 49/2018-50, pak potvrdil, že sdělení policejního prezidia mj. ve věcech žádostí o výmaz je správním rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Primárním prostředkem obrany proti uchovávání osobních údajů v policejních databázích je tak žaloba proti rozhodnutí, jež představuje zamítavé sdělení Policejního prezidia o nevyhovění žádosti o výmaz předmětných osobních údajů.
38. Jedinou výjimkou, kterou NSS ve vztahu k přezkumu uchovávání (a potažmo dalšímu zpracování) dovodil, je situace, kdy žalobce žaluje nezákonný zásah spočívající jak v odběru, tak v následném uchovávání osobních údajů vzniklých z tohoto odběru. Aby soud mohl uchovávání v rámci zásahové žaloby přezkoumat, musí nejprve shledat nezákonným samotný odběr a uchovávání přezkoumat jakožto důsledek tohoto protiprávně provedeného odběru. Tato konstrukce vychází z logiky ustanovení § 87 odst. 2 s. ř. s., dle něhož musí soud přezkoumat i důsledky nezákonného zásahu. Uchovávání osobních údajů, které byly získány nezákonným odběrem, je proto možné výjimečně přezkoumat i v rámci zásahové žaloby jakožto důsledek trvání zásahu v „užším slova smyslu,“ neboť samotný odběr osobních údajů a z nich vytvořený profil DNA vykazují mezi sebou nutnou souvislost.
39. Připustil-li by ovšem nyní soud přezkum uchovávání v rámci zásahové žaloby bez základu v podobě nezákonného odběru, kdy žalobce výslovně tvrdí, že jej nečiní součástí svého návrhu, výše uvedené zásady by ignoroval. Ba co víc, favorizoval by tím žalobce, kteří se proti uchovávání bránili zásahovou žalobou, nad těmi, kteří zvolili správný postup žaloby proti rozhodnutí. Logika „ovoce z otráveného stromu“ totiž zamezuje tomu, aby žalobci zneužívali subsidiaritu a přednostní projednání zásahové žaloby k přezkumu uchovávání samého a obcházeli tak primát žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. Bylo-li by totiž možné přezkoumávat v rámci zásahové žaloby i uchovávání kdykoli, tedy nezávisle na výsledku odběru samotného, stačilo by v žalobě pouze letmo zpochybnit i odběr a reálně se dožadovat pouze zamezení dalšího zpracování osobních údajů v podobě jejich uchovávání. Nejvyšší správní soud tak správně dovodil, že přezkum samotného uchovávání v rámci zásahové žaloby je pouhou výjimkou v situacích, kdy toto představuje důsledek nezákonně provedeného odběru. Jelikož v tomto případě tyto požadavky splněny nebyly, soud byl nucen žalobu odmítnout.
40. Soud žalobce již v roce 2018, kdy žaloba napadla z civilního řízení, specificky poučil o tom, aby upřesnil, zda za nezákonný zásah považuje jak odběr, tak uchovávání, či pouze jeden z těchto úkonů. Žalobce následně upravil žalobní návrh tak, že proti samotnému odběru nevznesl samostatný žalobní nárok; předmětem žaloby učinil následné zpracovávání a uchovávání vzorku a DNA profilu. Soud tedy musí vycházet z tohoto konečného vymezení. Další výzva v podobě poučení o rozšíření žaloby i na odběr již není na místě. Soud nemá žalobce navádět, čeho se má domáhat, aby uspěl. To by překračovalo meze poučovací povinnosti a narušovalo rovnost účastníků; viz rozsudek NSS 8 As 408/2018.
41. V době zahájení řízení před správním soudem, tedy v roce 2018, upravoval žádost o odstranění osobních údajů § 83 zákona o Policii ČR ve spojení s § 21 zákona č. 101/2000 Sb. Subjekt údajů mohl požadovat odstranění závadného stavu vzniklého nezákonným zpracováním osobních údajů, včetně jejich likvidace. O vyřízení žádosti Policie písemně informovala; negativní vyřízení této žádosti představovalo rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., přezkoumatelné žalobou proti rozhodnutí správního orgánu. Tento mechanismus byl následně nahrazen úpravou § 29 a § 30 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů. Tato nynější úprava se uplatní pro případnou aktuální žádost žalobce o výmaz.
42. Soud však výše řečeným nevylučuje různé kombinace, které mohou ve vztahu odběr – uchovávání nastat. Z hlediska hmotněprávního je samozřejmě přípustné, aby zákonný odběr vyústil v následné nezákonné uchovávání (např. v důsledku absence pravidelného přezkumu naprosté nezbytnosti), a naopak, původně nezákonný odběr, z něhož je získán kupříkladu profil DNA, může vyústit v následné zákonné uchovávání, neboť v průběhu času se objeví takové skutečnosti, které uchovávání ospravedlňují (viz rozsudek NSS ze dne 14.05.2026, č. j. 7 As 68/2024-63, body 16-19). Otázka samotného soudního přezkumu je ovšem otázkou procesní, která respektuje subsidiaritu zásahové žaloby, primární postavení žaloby proti rozhodnutí a vnitřní mechanismy veřejné správy. Odmítnutí této žaloby neznamená, že by soud věcně posuzoval zákonnost uchovávání osobních údajů žalobce. Soud tímto pouze uzavírá, že žalobce zvolil nezpůsobilý prostředek ochrany. To ovšem nevylučuje možnost usilovat o odstranění jeho osobních údajů z databází cestou žádosti o výmaz podle § 29 zákona o zpracování osobních údajů a případnou žalobou proti zamítavému sdělení správce osobních údajů. Přestože soud reflektuje specifickou situaci žalobce, který se ochrany svých práv domáhal různými právními prostředky několik let, nezbylo než žalobu jako celek odmítnout.
V. Závěr a náklady řízení
43. Žalobce se v projednávané věci domáhal ochrany proti uchovávání, zpracovávání a využívání biologického vzorku a profilu DNA v policejních evidencích a jejich odstranění. V době zahájení řízení před správním soudem ovšem mohl žalobce požadovat likvidaci osobních údajů postupem podle § 83 zákona o Policii České republiky ve spojení s § 21 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Nevyhověla-li by Policie takové žádosti, její písemné vyřízení by bylo rozhodnutím přezkoumatelným žalobou proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. Tato cesta měla přednost před zásahovou žalobou. Obdobná úprava je účinná dnes podle § 29 zákona o zpracování osobních údajů.
44. Jelikož žalobce napadl pouze pokračující uchovávání a zpracovávání údajů, nikoli nezákonný odběr, nelze uchovávání posuzovat jako trvající důsledek nezákonného zásahu v rámci zásahové žaloby. Žaloba je proto nepřípustná podle § 85 s. ř. s. a soud ji odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Odmítnutím žaloby soud nevyslovuje, že uchovávání biologického vzorku nebo DNA profilu žalobce je zákonné. Žalobci tím není upřena možnost domáhat se jejich výmazu žádostí podle § 29 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, a případně následně žalobou proti rozhodnutí o této žádosti.
45. O nákladech řízení soud rozhodl výroky III. a IV. podle ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
46. O vrácení soudního poplatku soud rozhodl výrokem V. podle § 10 odst. 3 věty třetí zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Jelikož soud žalobu odmítl před prvním jednáním, vrátí žalobci celý zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Poplatek bude žalobci vrácen z účtu soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení (§ 10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 29. září 2026
JUDr. Ing. Viera Horčicová v. r.
předsedkyně senátu
11
Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.