Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
5 A 134/2025 - 43.pdf
PDF · 0 B
No categories available
5 A 134/2025 - 43
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Kateřiny Kozákové a Mgr. Ondřeje Hrabce ve věci
žalobce: T. H.
bytem X
proti
žalovanému: Vrchní státní zastupitelství v Praze
se sídlem nám. Hrdinů 1300/11, Praha 4 – Nusle
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 11. 2025, č. j. SIN 215/2025-9,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Základ sporu
1. Žalobce podal dne 19. 10. 2025 k Městskému státnímu zastupitelství v Praze (dále též „povinný subjekt“) žádost o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o svobodném přístupu k informacím“), v níž žádal o sdělení:
„zda Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10 postupovalo v souladu se zákonem při udělení souhlasu s vydáním zajištěné hotovosti ve výši 70 000 Kč, která byla policií zajištěna v roce 2018 jako majetek zůstavitelky v souvislosti s probíhajícím dědickým řízením, přestože v té době nebylo rozhodnuto o tom, kdo je dědicem zůstavitelky;
zda byla věc po vydání hotovosti přezkoumána z hlediska zákonnosti postupu OSZ Praha 10, a pokud ano, jaké závěry z tohoto přezkumu vyplynuly.“
2. Rozhodnutím ze dne 20. 10. 2025, č. j. SIN 81/2025-9 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), povinný subjekt odmítl žádost žalobce dle § 11a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť dovodil, že cílem žalobce je způsobit mu nepřiměřenou zátěž. Proti tomuto rozhodnutí povinného subjektu podal žalobce odvolání, o němž rozhodl žalovaný tak, že odvolání žalobce zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Žalovaný se ztotožnil se závěry povinného subjektu a s poukazem na již v minulosti několikeré vyřízené žádosti žalobce s obdobnými požadavky na poskytnutí informací, v nichž žalobci bylo vždy opakovaně vysvětleno, že zákon o svobodném přístupu k informacím neslouží k přezkumu či komentování postupů činěných příslušnými orgány podle zvláštních procesních předpisů. Žalovaný akcentoval, že nespokojenost žalobce s postupy příslušných orgánů vedenými podle zvláštních procesních předpisů nemůže být předmětem řízení podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Nepřiměřená zátěž povinného subjektu i v nyní posuzované věci tedy spočívá v tom, že povinný subjekt musí zpracovávat věci, jejichž smyslem není naplnění práva na informace, nýbrž opakované úsilí žalobce vyvolat diskusi o již skončené věci ve snaze přimět povinný subjekt vysvětlovat a obhajovat v ní učiněné procesní postupy a ve své podstatě tím dosáhnout změny jeho názoru. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojí žalobce nyní podanou žalobou.
II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného
3. Žalobce v podané žalobě předně namítá nezákonné použití § 11a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť jej správní orgány aplikovaly v rozporu s jeho účelem. Napadené rozhodnutí označil za nepřiměřené a nepřezkoumatelné, jelikož žalovaný vycházel jen z paušálního tvrzení o počtu jeho předchozích podání, aniž by bylo konkrétně uvedeno, jak nyní přezkoumávaná žádost s předchozími podáními souvisí; nebylo uvedeno: „proč by měla být „šikanózní“; jaké jiné prostředky byly zvažovány orgány nezvážily mírnější prostředky – výzvu k upřesnění (§ 14 odst. 5 písm. a)), poskytnutí oddělené části (§ 12), ani úhradu nákladů (§ 17).“ Žalobce byl rovněž přesvědčen, že tím, že nebyly shora uvedené skutečnosti povinným subjektem hodnoceny, nemohl pak tento dospět k závěru o zjevné šikanózní povaze jeho žádosti.
4. Žalobce nesouhlasil s tvrzením správních orgánů, že by v žádosti požadoval právní rady. Naopak požadoval faktické informace, a to: „zda přezkum proběhl, kdy, kým, pod jakým č. j., a s jakým obecným výsledkem – případně potvrzení, že přezkum neexistuje. … informace o existenci dohledu je metainformací o výkonu pravomoci, nikoli právním názorem.“ Akcentoval, že žádost směřuje k ověření zákonnosti postupu Obvodního státní zastupitelství pro Prahu 10 při vydání 70 000 Kč (tj. majetku zůstavitelky), k čemuž došlo před určením okruhu dědiců. Dle žalobce byla jeho žádost podána ve veřejném zájmu, jímž je řádné nakládání s majetkem v pozůstalosti.
5. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 8. 12. 2025 předně odkázal na odůvodnění obou správních rozhodnutí a zopakoval, že od roku 2019 vyřizoval nejméně 24 podobně koncipovaných žádostí žalobce; ve vztahu k předmětu nyní posuzované žádosti pak od roku 2018 eviduje nejméně šest obsahově obdobných žádostí. Typickým rysem těchto žádostí žalobce je snaha vést polemiku se závěry orgánů činných v trestním řízení, což je v rozporu se smyslem zákona o svobodném přístupu k informacím. I nyní posuzovanou žádostí měl žalobce v úmyslu toliko s příslušnými orgány polemizovat a vyjádřit nespokojenost s tím, jakým způsobem povinné subjekty postupují v jeho jiných věcech.
III. Posouzení žaloby
6. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobcem vymezených námitek, vycházel při tom v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného a shledal, že žaloba není důvodná.
7. Městský soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem souhlasili. Podklady a listiny, z nichž městský soud vycházel, a jichž se dovolávaly i procesní strany ve svých podáních, jsou všechny obsaženy ve správním spise, jímž se dokazování neprovádí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS).
8. Před vypořádáním žalobních bodů městský soud předesílá, že není příslušný jakkoli přezkoumávat a vyjadřovat se k věcné správnosti a zákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení. Uvedené skutečnosti nemohou být předmětem nyní posuzované věci, neboť tím je dle § 16 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím toliko otázka, zda existovaly zákonné důvody na straně povinného subjektu požadovanou informaci neposkytnout.
9. Městský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je zpravidla způsobilé být předmětem dalšího hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení. Žalobce spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v toliko paušálním odkazu na předchozí počet jím podaných žádostí, když v napadeném rozhodnutí pak absentují konkrétní úvahy vztahující se k nyní posuzované žádosti, a to: „proč by měla být „šikanózní“; jaké jiné prostředky byly zvažovány orgány nezvážily mírnější prostředky – výzvu k upřesnění (§ 14 odst. 5 písm. a)), poskytnutí oddělené části (§ 12), ani úhradu nákladů (§ 17).“ K tomu městský soud uvádí, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tedy jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74, č. 1566/2008 Sb. NSS). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Městský soud pro úplnost uvádí, že: „zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či nesrozumitelnost nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat.“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2023, č. j. 2 Afs 60/2022-47). Konečně, jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2024, č. j. 7 As 176/2023-33, „nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016-24, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017-35).“
10. Prizmatem shora uvedených judikaturních závěrů městský soud uzavírá, že jak prvoinstanční, tak napadené rozhodnutí jsou dostatečně zdůvodněná, úvahy v nich jsou logické a městský soud je nepovažuje za nepřezkoumatelné. Povinný subjekt v prvoinstančním rozhodnutí zcela jednoznačným způsobem vysvětlil, na základě, jakých skutečností a úvah dospěl ke svým závěrům a proč považuje jednání žalobce za zneužití práva. Uvedl, že předmětem žádosti žalobce není požadavek na poskytnutí konkrétní (jak akcentuje žalobce „faktické“) informace v podobě konkrétně označeného údaje o výkonu působnosti nebo výkonu správy povinného subjektu, který by byl zaznamenán způsobem uvedeným v § 3 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím. Předmětem žádosti je totiž v její první části opětovné vyjádření nesouhlasu s postupem orgánů činných v trestním řízení, a to OSZ pro Prahu 10 dozorované povinným subjektem, jelikož žalobce nesouhlasil s tím, že OSZ pro Prahu 10 udělilo souhlas s vydáním zajištěné hotovosti z majetku zůstavitelky v souvislosti s probíhajícím dědickým řízení. Povinný subjekt upozornil žalobce, že dle obsahu požadavku je zřejmé, že se snaží znovu řešit nespokojenost s postupem OSZ pro Prahu 10 při vyřizování svých podání dle zákona o státním zastupitelství v rámci výkonu trestně právní působnosti. Vysvětlil, že z textu žádosti nevyplývá požadavek na sdělení konkrétní informace, nýbrž požadavek domoci se toho, aby trestně právní orgány vysvětlovaly a obhajovaly své postupy spadající do jejich odborné činnosti, neboť nekonaly dle představ žalobce. Povinný subjekt proto konstatoval, že nelze institutem žádosti o informace obcházet instituty zakotvené v trestněprávních předpisech či v zákoně o státní zastupitelství a v rámci žádosti o informace tak poskytovat dovysvětlování trestněprávní problematiky či poskytovat právní rady Při vyhodnocování žádosti žalobce povinný subjekt a taktéž žalovaný přihlédli k množství obdobně formulovaných žádostí žalobce, na které již bylo řádně reagováno, konkrétně vypočetli, že od roku 2019 jimi bylo vyřizováno nejméně 24 podobně koncipovaných žádostí žalobce; a ve vztahu k předmětu nyní posuzované žádosti pak od roku 2018 evidují nejméně šest obsahově obdobných žádostí (žalovaný v napadeném rozhodnutí jednotlivá řízení specifikoval spisovými značkami). Ze shora uvedeného pak shodně správní orgány dovodily zneužití práva na svobodný přístup k informacím ze strany žalobce, přičemž s ohledem na již značné množství žalobcem podaných obdobných žádostí je povinnému subjektu působena neopodstatněná a nepřiměřená zátěž, a proto bylo přistoupeno k aplikaci § 11a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím (viz strany 2 až prvostupňového rozhodnutí a strany 2 až 3 druhostupňového rozhodnutí).
11. Nad rámec soud doplňuje, že předmětem žádosti v její druhé části je požadavek žalobce na sdělení: „zda byla věc po vydání hotovosti přezkoumána z hlediska zákonnosti postupu OSZ Praha 10, a pokud ano, jaké závěry z tohoto přezkumu vyplynuly“. Nicméně tato druhá část žádosti nebyla žalobcem zahrnuta v žalobní námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí; tudíž jí soud nebude ve vztahu k této námitce vypořádávat.
12. Soud tedy shrnuje, že požadavky žalobce vtělené do první částí žádosti povinný subjekt i žalovaný vyhodnotili jako podání, jehož podstatou je toliko na základě formálního odkazu na zákon o svobodném přístupu k informacím žalobcem určeno k účelovému (či žalobcem používaného výrazu „šikanóznímu“) zatěžování či znepříjemňování činnosti povinného subjektu, to vše v návaznosti na jeho předchozí postup v rámci trestní věci, s nímž žalobce nesouhlasí. Žalovaný v napadeném rozhodnutí doplnil, že pro posouzení žádosti žalobce není relevantní obsah této žádosti ani to, zda je dostatečně konkrétní, ale skutečnost, že žalobce využívá zákon o svobodném přístupu k informacím nikoli ke kontrole orgánů veřejné moci, ale k prosazení svých vlastních zájmů v řízení spadajících do působnosti povinného subjektu. K tomu však žalobci slouží jiné instituty, konkrétně ty obsažené v trestním řádu a zákoně o státním zastupitelství. Zneužití práva je pak v případě žalobce zřejmé nejen z četnosti jeho podání, ale rovněž i z návaznosti na v působnosti povinného subjektu řešená podání. K otázce nepřiměřené zátěže žalovaný uvedl, že ta spočívá především v tom, že v důsledku podání žalobce musí povinný subjekt zpracovávat věci, jejichž smyslem není naplnění práva na informace, ale snaha žalobce vyvolat diskusi o již skončené věci a ve své podstatě tím dosáhnout změny názoru povinného subjektu. Již jen samotné zpracování předmětné žádosti proto představuje nepřiměřenou zátěž povinného subjektu, neboť ten by odpovídal na žádost, na níž z důvodu zneužití práva nemá žalobce zákonný nárok. Z rozhodnutí povinného subjektu a žalovaného je tak zřejmé, že neshledali prostor pro poskytnutí informace žalobci a co je k tomu vedlo. Stejně tak povinný subjekt i žalovaný zcela konkrétně uvedli, v čem spatřují nepřiměřenou zátěž žalobcem podané žádosti o informace, přičemž se nejedná o pouhý opis znění zákonného ustanovení, ale o zcela konkrétní skutková zjištění. Na tyto skutečnosti však žalobce nikterak nereaguje a ani je nezpochybňuje. Městský soud je proto přesvědčen, že žalobce nemohl pochybovat o důvodech, pro které byla jeho žádost o poskytnutí informace odmítnuta, neboť odůvodnění a závěry povinného subjektu a žalovaného jsou konzistentní a srozumitelné. Uvedené je v souladu s výše citovanou judikaturou, přičemž současně soud na tomto místě připomíná, že s ohledem na zásadu jednotnosti správního řízení jsou všechna rozhodnutí vydaná v jednotlivých fázích řízení vnímána jako jeden celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2017, č. j. 5 Azs 270/2016-39). Žalobce v námitce nepřezkoumatelnosti sporuje, že správní orgány při rozhodování o žádosti nemohly dospět k závěru o „šikanózním“ charakteru jeho žádosti, když současně nehodnotily další kritéria jako např. použití mírnějších prostředků k upřesnění výzvy; poskytnutí oddělené části a úhradu nákladů řízení (uvedené uplatnil žalobce v odvolání ze dne 21. 10. 2025 a pak tyto námitky vtělil do žaloby na straně 2 až 3). Žalovaný však i na tyto odvolací námitky žalobce reagoval, byť nikoliv explicitně, avšak zcela dostatečným způsobem, když na straně 2 napadeného rozhodnutí zcela jednoznačně konstatoval nedůvodnost těchto námitek s vysvětlením, že v rámci vyřizování žádosti dle zákona o svobodném poskytování informací nelze žalobci dovysvětlovat to, proč určitý orgán veřejné moci rozhodl tak, jak rozhodl, resp. zpochybňovat proč určité skutečnosti nejsou v rozhodnutí uvedeny, přičemž odkázal i na judikaturu NSS; taktéž žalovaný správně zopakoval, že prostřednictvím žádostí podávaných dle zákona o poskytování informací nelze vytvářet nové informace a vypracovávat stanoviska či právní výklady. Soud proto vznesené námitce žalobce ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí nepřisvědčil. Žalobce sice s námitkou nepřezkoumatelnosti spojil i námitku nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí, tuto však nikterak nad rámec uvedeného nespecifikoval, není tudíž v moci soudu ji s ohledem na vysokou obecnost tvrzení konkrétně vypořádat.
13. Dále žalobce namítal nesprávné právní posouzení informací, jichž se domáhal ve své žádosti ze dne 19. 10. 2025, jako zneužití práva na informace dle § 11a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím odmítnout.
14. Podle § 11a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím povinný subjekt může odmítnout žádost nebo její část do sedmi dnů ode dne jejího přijetí, pokud lze ve vztahu k ní dovodit, že cílem žadatele je způsobit nepřiměřenou zátěž povinného subjektu; za způsobení nepřiměřené zátěže se považuje také podávání žádostí o informace u většího počtu povinných subjektů bez zjevné obsahové souvislosti požadovaných informací, a to zpravidla v reakci na předcházející postup povinného subjektu vůči žadateli nebo na vztah s fyzickou osobou uvedenou v písmenu a).
15. Judikatura Nejvyššího správního soudu považuje za zneužití práva takovou situaci, kdy „někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené. O chování toliko zdánlivě dovolené jde z toho důvodu, že objektivní právo nezná chování zároveň dovolené a zároveň nedovolené; vzhledem k tomu, že ze zásady lex specialis derogat legi generali vyplývá, že zákaz zneužití práva je silnější, než dovolení dané právem, není takové chování výkonem práva, ale protiprávním jednáním (viz. Knapp, V.: Teorie práva. C. H. Beck, Praha, 1995, s. 184-185). Výkonu práva, který je vlastně jeho zneužitím, proto soud neposkytne ochranu“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004-48, č. 869/2006 Sb. NSS, na který později navázal rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2008, č. j. 7 Afs 54/2006-155, č. 1778/2009 Sb. NSS). Mezi hodnoty materiálního právního státu tedy patří mimo jiné odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem a účelem (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008-74, č. 2099/2010 Sb. NSS). Zákaz zneužití práva je pak v jistém smyslu „ultima ratio, a proto musí být uplatňován nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními právnímu řádu, zejména principem právní jistoty, s nímž se – zcela logicky – nejvíce střetává“ (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2018, č. j. 4 As 113/2018-39, č. 3836/2019 Sb. NSS). Soud zároveň připomíná, že součástí § 11a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím není vyčerpávající výčet podmínek, za nichž žádost o poskytnutí informace působí nepřiměřenou zátěž povinného subjektu. O nepřiměřenou zátěž se proto může jednat i v případech, které v něm nejsou uvedeny (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2024, č. j. 9 As 26/2024-44). Ve vztahu k otázce zneužití práva na informace se pak jedná o situaci, kdy žadatel o informaci ve skutečnosti usiluje o něco jiného než o ony informace. Na celkové zatížení povinného subjektu (způsobení nepřiměřené zátěže) je přitom možné usuzovat i s přihlédnutím k jiným, „neinformačním“ podáním, což budou typicky různé, svou podstatou zjevně nedůvodné, podněty a žádosti, podávání opakovaných stížností v téže věci apod. (FUREK, Adam. § 11a [Zneužití práva na informace]. In: FUREK, Adam, ROTHANZL, Lukáš, MÍŠEK, Jakub, LUDVÍK, Otakar. Zákon o svobodném přístupu k informacím. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025).
16. V dané věci byl žalobce přesvědčen, že jeho žádost směřovala k existujícím údajům o úředních úkonech, přičemž zneužití práva musí být prokázáno konkrétním jednáním žadatele objektivně svědčícím o šikanózním úmyslu. Žalobce nikterak nenapadá a nezpochybňuje konkrétní skutková zjištění povinného subjektu a žalovaného, ani jejich závěr o časové a obsahové návaznosti jednotlivých žádostí včetně jejich skutečného účelu. Jediným argumentem žalobce je v této souvislosti obecné tvrzení, že závěr o zneužití práva nemůže založit skutečnost, že dříve podal obdobné žádosti, a že současně nelze k takovémuto závěru dospět, když správní orgány nehodnotily: „jaké jiné prostředky byly zvažovány orgány nezvážily mírnější prostředky – výzvu k upřesnění (§ 14 odst. 5 písm. a)), poskytnutí oddělené části (§ 12), ani úhradu nákladů (§ 17).“ Na tomto místě městský soud zdůrazňuje, že právě zpochybnění závěrů správních orgánů představuje nutný předpoklad posouzení uplatněné argumentace. V tomto ohledu je nutno připomenout, že kvalita a podoba (konkrétnost či obecnost) soudního rozhodnutí je vždy zásadním způsobem předurčena kvalitou a podobou návrhu. Není přitom úlohou soudu, aby za žalobce žalobní argumentaci dotvářel. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta jedné ze stran sporu (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2132/2011 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2022, č. j. 8 Azs 94/2022-30).
17. Městský soud po prostudování spisového materiálu a přezkumu úvah povinného subjektu a žalovaného neshledal v jejich postupu žádné pochybení. Ze správních spisů sp. zn. SIN 81/2025, SIN 57/2022, SIN 35/2023 a SIN 215/2025 se podává, že žalobce kontinuálně od roku 2018 opakovaně povinný subjekt i žalovaného (ale i další příslušné orgány) zahlcuje podněty k výkonu dohledu, k přezkoumání postupu orgánů činných v trestním řízení, jelikož nesouhlasí s průběhem dědického řízení po zůstavitelce. Současně ze všech správních spisů vyplývá, že povinné subjekty na každé podání žalobce reagovaly. Je tak zcela evidentní, že se žalobce ve skutečnosti nedomáhá poskytnutí konkrétní informace, neboť byl v rámci trestního řízení i po jeho skončení orgány činnými v trestním řízení opakovaně vyrozumíván o způsobech vyřízení jeho podání a žádostí, které v sobě obsahovaly rovněž odpovědi na v nyní posuzované věci položené dotazy (mj. i vydání 70 000 Kč z majetku zůstavitelky v rámci dotčeného dědického řízení). Přičemž povinný subjekt výslovně na straně 3 prvostupňového rozhodnutí zdůraznil, že v případě žalobcova požadavku vtěleného do druhé části žádosti, tj. „zda byla věc po vydání hotovosti přezkoumána z hlediska zákonnosti postupu OSZ Praha 10, a pokud ano, jaké závěry z tohoto přezkumu vyplynuly.“ Byl žalobce přímo účastníkem dotazovaného řízení (tzv. povinným subjektem) vedeného pod sp. zn. 3 KN 1111/2018, tudíž byl o všech úkonech a závěrech přijatých v rámci daného řízení ze strany orgánů činných v trestním řízení plně informován (viz vyrozumění ze dne 8. 1. 2019); žalobce tak nyní žádostí dle zákona o svobodném poskytování informací požaduje sdělení totožných informací, jaké mu již byly v rámci trestního řízení poskytnuty. Soud tedy shrnuje, že v obou správních rozhodnutích obsažené závěry nejsou založeny toliko na četnosti žalobcových žádostí o poskytnutí informací, ale na souboru souvisejících zjištění, která jako celek poukazují na jednání žalobce zneužívajícího práva na informace. Oním zneužívajícím prvkem žalobcova jednání je proto v nyní posuzované věci opakované podávání v jádru obdobně konstruovaných žádostí o informace a dalších podnětů a stížností na postup orgánů činných v trestním řízení, přestože tento postup byl opakovaně podroben přezkumu a žalobce o závěrech přezkumu byl prokazatelně vyrozuměn. Nelze tedy než uzavřít, že ve skutečnosti žalobce nesouhlasí s postupem orgánů činných v trestním řízení při vyřízení jeho podání. K tomu však zákon o svobodném přístupu k informacím neslouží. Žalobce měl možnost zpochybňovat zákonnost jednotlivých úkonů orgánů činných v trestním řízení v rámci svého postavení v tomto řízení, k čemuž mu právní řád poskytuje dostatečné procesní možnosti. To ostatně také dle předloženého správního spisu žalobce vytrvale činí, kdy za současného stavu již lze jeho postup označit za zneužívající práva, nikoliv za efektivní využití zákonných prostředků obrany. Městský soud proto v této souvislosti zdůrazňuje, že „právo na přístup k informacím neslouží jako specifická forma opravného prostředku proti rozhodnutím či postupům správních orgánů. V režimu zákona o svobodném přístupu k informacím se proto nemůže účastník řízení domáhat „dovysvětlení“ toho, proč správní orgán rozhodl, jak rozhodl, respektive zpochybňovat, proč určité důležité skutečnosti v rozhodnutí nejsou uvedeny“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2019, č. j. 7 As 95/2019-29). Jak vysvětleno shora žalobce nepožaduje poskytnutí „faktických“ informací, a v případě výtky žalobce, že nebyly správními orgány hodnoceny ještě další kritéria potřebná pro řádné posouzení šikanózního charakteru žádosti (viz body 3. a 16. rozsudku), pak soud konstatuje, že se tato žalobcem akcentovaná kritéria, byla předně uplatněná v ryze obecné rovině, a navíc se zcela míjí s podstatou nyní posuzované věci a důvodem, pro který byla jeho žádost odmítnuta.
18. S ohledem na shora uvedené městský soud uzavírá, že z hlediska povinnosti poskytovat informace v nyní posuzované věci postupoval povinný subjekt správně, odmítl-li žádost žalobce dle § 15 odst. 1 ve spojení s § 11a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím. Dle městského soudu je postup žalobce motivován nikoliv úmyslem získat informace, ale fakticky je z něj zřejmý nesouhlas s postupem orgánů činných v trestním řízení. Svým rozsahem opakovaně podávaných žádostí je již rovněž naplněna podmínka citovaného § 11a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, tedy, že cílem žalobce je způsobit nepřiměřenou zátěž povinného subjektu. Odmítnutí žádosti žalobce tak nebylo nepřípustným zásahem do jeho základního práva na informace zaručeného v čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť jím poskytovaná ochrana se u žádosti, která má povahu zneužití práva, neuplatní.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
19. Městský soud neseznal žádnou ze vznesených námitek důvodnou, proto z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.
20. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce úspěch v řízení neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak právo na náhradu nákladů řízení měl, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední povinnosti, proto mu soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha dne 29. září 2026
Mgr. Gabriela Bašná v.r.
předsedkyně senátu
9
Shodu s prvopisem provedla S. K.