Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
57 A 16/2025 - 88.pdf
PDF · 0 B
No categories available
57 A 16/2025 - 88
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců JUDr. Terezy Kučerové, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci
žalobce: M.M., narozený
bytem
zastoupený advokátem JUDr. Zdeňkem Koschinem
sídlem Štefánikova 75/48, 150 00 Praha
proti
žalovanému: Rektor Vysoké školy ekonomické v Praze, IČO 61384399
sídlem nám. W. Churchilla 1938/4, 130 67 Praha
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2024, čj. VŠE/1151/9202/2024,
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2024, čj. VŠE/1151/9202/2024, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 17 362,70 Kč do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Žalobce byl od roku 2007 studentem navazujícího magisterského studijního programu Ekonomika a management na fakultě managementu Vysoké školy ekonomické v Praze se sídlem v Jindřichově Hradci.
2. Děkan fakulty managementu rozhodnutím ze dne 1. 9. 2023, čj. 58967, podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ukončil žalobci studium v navazujícím magisterském studijním programu Ekonomika a management s tím, že již nesouhlasí s dalším prodlužováním doby žalobcova studia.
3. Uvedené rozhodnutí děkan později autoremedurou zrušil rozhodnutím ze dne 24. 11. 2023, čj. 309/ST, s tím, že žalobce před vydáním rozhodnutí ze dne 1. 9. 2023 nevyzval k vyjádření k podkladům dle § 68 odst. 3 zákona o vysokých školách.
4. Děkan následně rozhodnutím ze dne 10. 1. 2024, čj. VŠE/324/6000/2024 (původní číslo jednací bylo přeškrtnuto a ručně opraveno), podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), opět ukončil žalobci studium, neboť nesplnil všechny studijní povinnosti ve stanovené lhůtě (konkrétně neodevzdal diplomovou práci).
5. Žalobcovo blanketní odvolání žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 3. 2024, čj. VŠE/2611/9202/2024, zamítl a rozhodnutí děkana potvrdil. Žalobci měla dle žalovaného lhůta pro splnění studijních povinností uplynout s koncem letního semestru akademického roku 2013/2014. Od té doby děkan žalobci lhůtu prodlužoval; naposledy s podmínkou, že žalobce studium dokončí do 31. 8. 2023.
6. Následně však rektor zjistil podstatnou procesní vadu spočívající v tom, že žalobce nebyl vyzván k doplnění odvolacích důvodů. Proto své předchozí rozhodnutí zrušil v přezkumném řízení rozhodnutím ze dne 21. 5. 2024, čj. VŠE/4920/9202/2024. Žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 6. 2024, čj. VŠE/5944/9202/2024, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
7. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 3. 2024 žalobou u Městského soudu v Praze. Ten žalobu usnesením ze dne 26. 6. 2024, čj. 14 A 29/2024-52, odmítl s odůvodněním, že napadené rozhodnutí již bylo v mezidobí rektorem zrušeno. Kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 7. 5. 2025, čj. 7 As 139/2024-64.
8. Žalobce dále podal správní žalobu i proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2024; tuto žalobu Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 7. 2024, čj. 14 A 38/2024-40, rovněž odmítl, protože napadeným rozhodnutím nebyla žalobcova práva nijak dotčena. Kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 17. 4. 2025, čj. 6 As 202/2024-49.
9. Po zrušení původního odvolacího rozhodnutí byl žalobce vyzván k doplnění odvolacích důvodů, což učinil podáním ze dne 7. 7. 2024.
10. Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím žalobcovo odvolání zamítl a rozhodnutí děkana potvrdil.
II. Žaloba
11. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 23. 12. 2024 žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji usnesením ze dne 17. 7. 2025, čj. 10 A 129/2024-44, postoupil místně příslušnému Krajskému soudu v Českých Budějovicích.
12. Žalobce uvádí, že studoval navazující magisterský studijní program Ekonomika a management na Fakultě managementu, přičemž na základě dříve udělené výjimky absolvoval vedlejší specializaci „Učitelství odborných ekonomických předmětů pro střední školy“ na Fakultě financí a účetnictví. K dokončení studia mu podle jeho tvrzení zbývala již pouze obhajoba diplomové práce. Jeho diplomová práce na téma „Uplatnění aktivizujících metod ve firemním a školním vzdělávání“ měla podle schváleného zadání termín odevzdání do prosince 2024. Žalobce zdůrazňuje, že vzhledem ke specifickému průběhu studia se na něj vztahovaly termíny a pravidla Fakulty financí a účetnictví, nikoliv Fakulty managementu.
13. Podle žaloby byl žalobci již dříve z důvodů hodných zvláštního zřetele prodloužen termín dokončení studia do 31. 8. 2023. Po vydání prvního rozhodnutí o ukončení studia dne 1. 9. 2023 podal odvolání a současně požádal o další prodloužení doby studia. V rámci této žádosti předložil stanoviska představitelů Fakulty financí a účetnictví, podle nichž nemohl dokončit studium mimo jiné kvůli absenci akreditace příslušného studijního programu na uvedené fakultě (tu opět získala až v roce 2024). Děkan následně původní rozhodnutí o ukončení studia zrušil autoremedurou. O žádosti o prodloužení doby studia však děkan nerozhodl samostatným rozhodnutím, ačkoli tak učinil v případě žalobcovy o prodloužení doby studia v roce 2018.
14. Následně byl žalobce dne 3. 1. 2024 prostřednictvím systému InSIS vyzván k vyjádření se k podkladům rozhodnutí, avšak o výzvě se podle svých tvrzení dozvěděl až po uplynutí stanovené pětidenní lhůty.
15. Dne 10. 1. 2024 vydal děkan nové rozhodnutí o ukončení studia. Žalobce namítá, že se rozhodnutí nevypořádalo s jeho žádostí o prodloužení studia ani se stanovisky Fakulty financí a účetnictví a že nebyla zohledněna skutečnost, že v předchozích letech nebylo možné v jeho vedlejší specializaci obhajovat diplomovou práci kvůli chybějící akreditaci.
16. Proti rozhodnutí děkana podal žalobce blanketní odvolání. Namítl, že měl být vyzván k jeho doplnění. Žalovaný nejprve dne 19. 3. 2024 rozhodnutí děkana potvrdil, avšak toto rozhodnutí podle žalobce nebylo řádně doručeno. Poté žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 5. 2024 své předchozí rozhodnutí zrušil s odkazem na § 95 odst. 2 správního řádu. Nakonec dne 2. 12. 2024 znovu potvrdil rozhodnutí děkana.
17. Žalobce dále zdůrazňuje, že postupem žalovaného bylo zasaženo do jeho práv nabytých v dobré víře, neboť měl schválené zadání diplomové práce s termínem odevzdání v prosinci 2024 a důvodně očekával možnost dokončit studium. Tvrdí rovněž, že nedokončení studia může mít závažné důsledky pro jeho profesní uplatnění učitele ekonomických předmětů a pro výkon dalších specializovaných pedagogických činností.
18. Žalobce namítl vadné doručení žalobou napadeného rozhodnutí. Tvrdí, že přestože měl žalovaný informace o jeho datové schránce, bylo rozhodnutí doručeno pouze jeho právnímu zástupci. Dovolává se rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2024, čj. 3 As 293/2023-45, a tvrdí, že rozhodnutí o ukončení studia mělo být doručeno i jemu jako účastníkovi řízení. V této souvislosti dovozuje dokonce nicotnost napadeného rozhodnutí.
19. Žalovaný dále nesplnil povinnosti plynoucí z § 80 odst. 5 a § 81b odst. 4 zákona o vysokých školách. Žalobce uvádí, že jeho studijní program byl programem, jehož akreditace končila k 31. 12. 2024, a že mu měla být nabídnuta možnost pokračovat ve studiu v nástupnickém programu. Odkazuje na stanoviska Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, usnesení Rady Národního akreditačního úřadu pro vysoké školství č. 103/2024 a opatření děkana Fakulty managementu č. 6/2024. Tvrdí, že splňoval podmínky pro převod do nástupnického programu, neboť měl zadání diplomové práce s termínem odevzdání v prosinci 2024 a splnil téměř všechny studijní povinnosti. Přesto mu podle žaloby nebyla učiněna nabídka pokračovat ve studiu a bylo mu znemožněno diplomovou práci odevzdat a obhájit.
20. Další žalobní důvod představuje námitka účelovosti postupu žalovaného a porušení práva na spravedlivý proces. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že žalovaný neměl pravomoc v přezkumném řízení zrušit své rozhodnutí ze dne 19. 3. 2024. Odkazuje přitom na § 95 a § 97 správního řádu. Rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2024 je dle žalobce nicotné. Žalovaný nejprve rozhodnutí děkana potvrdil, následně je zrušil a poté opět potvrdil, čímž u žalobce vyvolal legitimní očekávání, že bude moci studium dokončit. Namítá také, že nebyl řádně vyzván k doplnění odvolání ani mu nebyla nabídnuta možnost převodu do nástupnického studijního programu.
21. Odkazuje rovněž na (v době podání žaloby) probíhající řízení vedená u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 7 As 139/2024 a sp. zn. 6 As 202/2024, v nichž mají být posuzovány obdobné námitky.
22. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
23. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ve vztahu k námitce nicotnosti uvedl, že není důvodná. Zákon o vysokých školách sice výslovně neupravuje právní zastoupení, avšak jeho přípustnost vyplývá mimo jiné z Listiny základních práv a svobod, a proto se subsidiárně použije správní řád. Žalovaná odkazuje na § 34 odst. 2 správního řádu, podle něhož se písemnosti doručují pouze zástupci, není-li třeba, aby zastoupený něco vykonal osobně. Doručením zástupci tak nastávají veškeré účinky doručení. Podle žalované proto nebylo rozhodné, zda měl žalobce zřízenu datovou schránku, neboť přednost mělo doručování jeho zástupci. Současně poukazuje na to, že o zastoupení žalobce byla vyrozuměna dne 30. 4. 2024, žalobce následně činil úkony prostřednictvím téhož advokáta a ukončení zastoupení nikdy neoznámil. Za rozpornou proto označuje argumentaci žalobce, který v případě rozhodnutí ze dne 2. 12. 2024 dovozuje z tvrzené vady doručení nicotnost rozhodnutí, zatímco u rozhodnutí rektora ze dne 19. 3. 2024 tvrdí pouze to, že šlo o rozhodnutí „platné, nikoliv však účinné“.
24. K námitce, že žalovaná nesplnila povinnost zajistit žalobci pokračování ve studiu po zániku akreditace studijního programu, žalovaná uvádí, že si svých zákonných povinností je vědoma, avšak považuje tuto argumentaci za nepřiléhavou. Zdůrazňuje, že studium žalobce skončilo na základě rozhodnutí žalovaného ještě před zánikem studijního programu. Smyslem příslušné právní úpravy je podle žalované zabránit ukončení studia v důsledku okolností, které student nemůže ovlivnit, přičemž zákon upravuje pouze povinnost vysoké školy zajistit možnost pokračovat ve studiu, nikoliv konkrétní způsob, jakým tak má být učiněno.
25. Žalovaná dále nesouhlasí s tvrzením o účelovosti svého postupu. Uvádí, že po celou dobu řízení sledovala pouze zákonné rozhodnutí věci a ochranu procesních práv žalobce. Jakmile zjistila pochybení při rozhodování o odvolání, z vlastní iniciativy zrušila své předchozí rozhodnutí a vrátila řízení do stavu před vznikem vady. Tím podle svého názoru umožnila žalobci doplnit odvolací důvody a plně realizovat jeho procesní práva. Alternativou by podle žalované bylo ponechat v platnosti vadné rozhodnutí a vyčkat na jeho případné zrušení ve správním soudnictví, což by trvalo přibližně rok a žalobce by po tuto dobu nebyl studentem. Zrušení rozhodnutí proto považuje za vstřícný krok ve prospěch žalobce. Žalovaná dále odkazuje na usnesení Městského soudu v Praze čj. 14 A 38/2024-40, podle něhož nebyl žalobce tímto postupem dotčen na svých právech. Má proto za nepochopitelné, že žalobce brojí proti postupu, kterým bylo odstraněno vadné rozhodnutí, jež samo potvrzovalo ukončení jeho studia. Současně uvádí, že neshledala žádný důvod ke zrušení prvostupňového rozhodnutí děkana, které považuje za zákonné a věcně správné.
26. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.
IV. Replika žalobce a jeho další vyjádření
27. Žalobce v replice ze dne 3. 3. 2025 setrvává na všech žalobních námitkách a odmítá argumentaci žalovaného, že postupoval zákonně a ve prospěch žalobce. Tvrdí, že vyjádření žalovaného o „vstřícném“ odstranění procesního pochybení je účelové a že naopak právě žalovaný opakovaně porušoval procesní předpisy.
28. Především zdůrazňuje, že žalovaný již dne 19. 3. 2024 rozhodl o jeho odvolání proti rozhodnutí děkana ze dne 10. 1. 2024, přestože odvolání neobsahovalo odvolací důvody a žalobce nebyl vyzván k jeho doplnění. Teprve poté, co právní zástupce žalobce opakovaně požadoval řádné doručení tohoto rozhodnutí, žalovaný dospěl k závěru, že o odvolání neměl rozhodovat. Žalobce nadále uvádí, že žalovaný následně nezákonně zahájil přezkumné řízení z vlastní iniciativy a rozhodnutím ze dne 21. 5. 2024 zrušil své vlastní rozhodnutí ze dne 19. 3. 2024, ač k tomu podle § 95 odst. 2 správního řádu neměl pravomoc. Proto považuje tento postup za jednání ultra vires a dovozuje jeho nicotnost.
29. Žalobce současně zpochybňuje právní moc rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 3. 2024, neboť mu bylo podle jeho názoru nezákonně doručováno veřejnou vyhláškou, ačkoli nebyly splněny zákonné podmínky pro tento způsob doručování. Tvrdí, že žalovaný dlouhodobě postupoval nezákonně při doručování rozhodnutí týkajících se ukončení jeho studia a ignoroval jeho žádosti o předložení rozhodnutí s doložkou právní moci. V této souvislosti se dovolává zásad právní jistoty a legitimního očekávání.
30. Žalobce dále zdůrazňuje, že podle zadání diplomové práce evidovaného v systému InSIS měl termín jejího odevzdání stanoven do 31. 12. 2024. Tvrdí proto, že ke dni 2. 12. 2024 nemohl existovat důvod k ukončení studia pro nesplnění studijních povinností, protože lhůta k jejich splnění dosud neuplynula. Napadené rozhodnutí mu podle jeho názoru zabránilo diplomovou práci odevzdat a následně obhájit.
31. Podle žalobce se na něj vzhledem k povolené vedlejší specializaci po celou dobu studia vztahovala pravidla Fakulty financí a účetnictví, nikoli Fakulty managementu. Termíny odevzdání a obhajoby diplomové práce proto stanovovalo pracoviště této fakulty, zatímco podmínky na obou fakultách byly odlišné. Žalobce navíc připomíná, že určitou dobu nebylo možné diplomové práce v jeho specializaci obhajovat z důvodu absence akreditace.
32. Ve vztahu ke končící akreditaci studijního programu žalobce nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že povinnost nabídnout pokračování ve studiu nebyla v jeho případě relevantní. Tvrdí, že až do 2. 12. 2024 byl řádným studentem a žalovaný mu měl umožnit pokračovat ve studiu ve stejném nebo obdobném programu podle § 80 odst. 5 a § 81b odst. 4 zákona o vysokých školách. Odkazuje přitom i na opatření děkana Fakulty managementu č. 6/2024, podle něhož měli být dotčení studenti osloveni s nabídkou pokračování ve studiu nejpozději do 15. 9. 2024. Taková nabídka mu však podle jeho tvrzení nikdy učiněna nebyla. Žalobce je přesvědčen, že žalovaný porušil nejen zákon o vysokých školách, ale i vlastní vnitřní pravidla. Za podstatnou vadu řízení považuje zejména skutečnost, že mu nebyla nabídnuta možnost převodu do nového programu v době, kdy o ukončení jeho studia ještě nebylo pravomocně rozhodnuto. Postup žalovaného označuje za nespravedlivý a diskriminační.
33. V závěru žalobce opakuje, že napadené rozhodnutí ze dne 2. 12. 2024 mu nebylo řádně doručeno, a proto nemohlo nabýt právní moci. Na podporu této argumentace obsáhle cituje ze shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 3 As 293/2023-45.
34. Žalobce rovněž upozorňuje na praktické důsledky ukončení studia. Tvrdí, že mu hrozí ztráta pracovního poměru na dvou středních školách, kde působí jako učitel ekonomických předmětů, neboť bez dokončení magisterského studia nesplní kvalifikační předpoklady pro výkon této práce.
35. Ve vyjádření ze dne 30. 4. 2025 žalobce upozornil, že na shora citovaný zamítavý rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 6 As 202/2024-49. Podle žalobce Nejvyšší správní soud rozhodoval pouze podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a nezabýval se jeho námitkami směřujícími proti nezákonnosti či nicotnosti správních rozhodnutí. Proto považuje za nezbytné, aby nyní soud samostatně posoudil všechny jeho dosud uplatněné námitky.
36. Žalobce navrhuje připojení soudních spisů vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 A 29/2024 a sp. zn. 14 A 38/2024 a žádá, aby soud v nynějším řízení přihlédl nejen k námitkám obsaženým v žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2024, ale i k námitkám uplatněným v předchozích žalobách.
37. Následně rekapituluje své procesní výhrady. Ve vztahu k rozhodnutí žalovaného čj. ze dne 19. 3. 2024 opakuje, že žalovaný rozhodl o jeho odvolání, aniž jej předtím vyzval k doplnění odvolacích důvodů. Tvrdí, že mu toto rozhodnutí nebylo nikdy doručeno, ačkoli mu mělo být doručováno do vlastních rukou. Současně namítá, že žalovaný nesprávně pracoval s jeho adresními údaji a následně přistoupil k doručování veřejnou vyhláškou, přestože podle žalobce nebyly splněny zákonné podmínky pro takový postup. V této souvislosti zpochybňuje i závěr žalovaného o nabytí právní moci tohoto rozhodnutí dne 18. 4. 2024.
38. Žalobce dále setrvává na názoru, že žalovaný nezákonně zrušil své rozhodnutí ze dne 19. 3. 2024 rozhodnutím ze dne 21. 5. 2024. Opět argumentuje § 95 odst. 2 správního řádu a tvrdí, že odvolací správní orgán neměl pravomoc rušit vlastní rozhodnutí z vlastní iniciativy. Podle žalobce by navíc případné vyhovění jeho námitkám muselo vést nejen ke zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 3. 2024, ale i ke zrušení prvostupňového rozhodnutí děkana Fakulty managementu ze dne 10. 1. 2024, protože i toto rozhodnutí podle něj trpělo obdobnými procesními vadami.
39. V souvislosti s tvrzenou nicotností správních rozhodnutí žalobce znovu odkazuje na § 77 odst. 1 správního řádu a na judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně na usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005, čj. 6 A 76/2001-96, č. 793/2006 Sb. NSS, a na rozsudek rozšířeného senátu ze dne 12. 3. 2013, čj. 7 As 100/2010-65, č. 2837/2013 Sb. NSS. Z těchto rozhodnutí dovozuje, že absolutní nedostatek pravomoci nebo jiné intenzivní vady mohou způsobit nicotnost správního aktu. Podle žalobce právě takovými vadami napadená rozhodnutí trpí.
40. Ve vztahu k žalobě podané dne 4. 7. 2024 žalobce připomíná, že žalovaný dne 20. 6. 2024 rozhodl o jeho odvolání proti rozhodnutí ze dne 21. 5. 2024. Tvrdí přitom, že ačkoli tato rozhodnutí formálně působila dojmem, že mu žalovaný vyhověl, ve skutečnosti tomu tak nebylo, protože byla podle jeho názoru sama zatížena nicotností a vytvářela právní nejistotu ohledně jeho studijního postavení.
41. V závěru opět zdůrazňuje námitku vadného doručení nyní napadeného rozhodnutí žalovaného čj. ze dne 2. 12. 2024. Tvrdí, že mu rozhodnutí nikdy nebylo doručeno osobně a že jeho doručení pouze právnímu zástupci nelze považovat za řádné doručení žalobci samotnému.
42. Ve vyjádření ze dne 18. 8. 2025 žalobce již ve vztahu k věci samotné pouze poněkolikáté opakuje již dříve uvedenou argumentaci.
V. Průběh jednání
43. Žalobce ani jeho zástupce se jednání konaného dne 30. 9. 2026 bez omluvy nezúčastnili. Žalovaný při jednání setrval na svém procesním stanovisku i shora uvedené argumentaci.
44. Krajský soud při jednání provedl důkaz zadáním žalobcovy diplomové práce na téma „Uplatnění aktivizujících metod ve firemním a školním vzdělávání“ s termínem odevzdání „prosinec 2024“ a dále printscreenem informačního systému vysoké školy, kde se zadání diplomové práce nacházelo. Zbylé důkazní návrhy žalobce soud usnesením zamítl pro nadbytečnost, jelikož skutkový stav věci již zjistil v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci.
VI. Právní hodnocení krajského soudu
45. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).
46. Žaloba je důvodná.
VI.A K označení žalovaného
47. Krajský soud předně poznamenává, že ačkoli žalobce jako žalovanou označil Vysokou školu ekonomickou v Praze, žalobou napadené rozhodnutí vydal její rektor podle § 68 odst. 5 a 6 zákona o vysokých školách ve znění do 28. 2. 2025. Jelikož v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vymezuje žalovaný správní orgán přímo § 69 s. ř. s., krajský soud žalobce ke změně označení žalovaného nevyzýval a nadále jako s žalovaným jednal právě s rektorem (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, čj. 5 Afs 16/2003-56, č. 534/2005 Sb. NSS). Krajský soud nepřehlédl, že Městský soud v Praze jakožto s žalovanou jednal před postoupením věci s Vysokou školu ekonomickou v Praze. Vyjádření k žalobě v této věci městskému soudu zaslal za původní žalovanou zaměstnanec M.L., který však vystupoval na základě generálního pověření rektora (tedy správného žalovaného) ze dne 12. 12. 2022, které je založeno ve spisovém materiálu zaslaném městskému soudu. Nebylo proto zapotřebí vyzývat k vyjádření (správného) žalovaného, neboť takový úkon by byl pouze formální.
VI.B Vymezení předmětu řízení a rozsahu soudního přezkumu
48. Dále je zapotřebí uvést, že předmětem nynějšího řízení je výhradně přezkum žalobou napadeného rozhodnutí, tj. rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2024, popřípadě jemu předcházejícího rozhodnutí děkana ze dne ze dne 10. 1. 2024, proti němuž směřovalo žalobcovo odvolání. Skutečnost, že žalobce nebyl úspěšný se svými žalobami proti rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 3. 2024 a ze dne 20. 6. 2024 neznamená, že se jejich přezkumu může žalobce domáhat v nynějším řízení.
49. Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 7 As 139/2024-64 potvrdil názor městského soudu, dle něhož rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 3. 2024 bylo v přezkumu zrušeno, čímž odpadl předmět řízení. Nejvyšší správní soud proto zcela pochopitelně uvedl, že „[v]ýsledek uvedeného postupu znamená, že odpadlo rozhodnutí, které stěžovatele zkracovalo na jeho právech. Soud proto nerozumí smyslu stěžovatelovy argumentace poukazující na vady daného řízení.“ V rozsudku čj. 6 As 202/2024-49 pak Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem dospěl ve vztahu k rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2024 k závěru, že „[z]a dané situace (při absenci stěžovatelových tvrzení o negativním dotčení) proto Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem městského soudu, že stěžovatel nebyl napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech a že nedostatek legitimace byl zřejmý již ze samotné žaloby.“
50. Závěry Nejvyššího správního soudu jsou nadále platné a krajský soud nic neopravňuje k tomu, aby na nich cokoli měnil. Nejvyšší správní soud přitom v tomto ohledu správně v rozsudku čj. 7 As 139/2024-64 připomněl, že „každé správní rozhodnutí je nadáno presumpcí správnosti (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2021, č. j. 7 As 26/2021175), přičemž právní úprava obsahuje řadu možností, jimiž lze uvedenou zásadu narušit (opravné prostředky podle správního řádu, řízení o správní žalobě atp.).“ Jelikož se žalobci nepodařilo rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 3. 2024 a ze dne 20. 6. 2024 úspěšně odstranit prostřednictvím k tomu určených prostředků, pak nelze než předpokládat jejich správnost. Tím spíše pak nelze dovozovat nicotnost některého z těchto rozhodnutí. Ostatně ani Nejvyšší správní soud v předchozích řízeních nicotnost těchto rozhodnutí neshledal.
51. Žalobce v této souvislosti požaduje, aby krajský soud přihlédl též k námitkám uplatněným v předchozích řízeních u městského soudu. Odkazuje-li žalobce na argumentaci obsaženou v jiných žalobách, nejedná se o řádně uplatněné žalobní body (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2019, čj. 2 As 284/201838, odst. 19). Krajský soud se proto zabýval výhradně námitkami uplatněnými v samotné žalobě.
VI.C K namítané nicotnosti a nesprávnému doručení žalobou napadeného rozhodnutí
52. Krajský soud se dále zabýval namítanou nicotností žalobou napadeného rozhodnutí. Tato námitka důvodná není.
53. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu již v rozsudku ze dne 22. 7. 2005, čj. 6 A 76/2001-96, č. 793/2006 Sb., uvedl, „že k nicotnosti je soud povinen hledět z úřední povinnosti. Vady, které způsobují nicotnost, jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu (nikoliv však pouhý nedostatek funkční příslušnosti), zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje (co není osobou v právním slova smyslu), nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí (např. uložení povinnosti podle již zrušeného předpisu).“ Z uvedeného je patrno, že institut nicotnosti je vymezen pouze těm nejzávažnějším vadám, pro které příslušný úkon veřejné správy nelze za rozhodnutí vůbec považovat.
54. Žalobce v nynější věci dovozuje nicotnost žalobou napadeného rozhodnutí na základě údajně vadného doručování. Nutno podotknout, že pokud by skutečně žalovaný své rozhodnutí žalobci řádně nedoručil, byla by žaloba předčasná a při doslovném výkladu § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. by bylo zapotřebí ji odmítnout. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu však v rozsudku ze dne 12. 10. 2004, čj. 2 As 27/2004-78, č. 450/2005 Sb. NSS, dovodil, že „[n]edostatek řádného doručení tohoto rozhodnutí příslušnému účastníkovi řízení (žalobci), spočívající v tom, že rozhodnutí bylo v rozporu s ustanovením § 25 odst. 3 správního řádu doručeno přímo účastníkovi řízení a nikoli jeho zástupci, brání rozhodnutí o žalobě (přezkoumání vlastního napadeného správního rozhodnutí). Jestliže žaloba přes tuto vadu doručení správního rozhodnutí byla podána, jedná se o nedostatek žaloby (nedostatek podmínky řízení) odstranitelný. Samotná tato skutečnost (vada doručení) není bez dalšího důvodem k odmítnutí žaloby pro předčasnost [§ 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Pokud soud u kterého byla podána taková žaloba zjistí, obvykle z vyžádaného správního spisu žalovaného, že rozhodnutí nebylo zástupci žalobce doručeno, uloží usnesením žalovanému doplnit spis (řízení) o doklad o doručení rozhodnutí tomuto zástupci účastníka řízení.“ Případné nesprávné doručení tedy v řízení před soudem představuje pouze odstranitelný (sic!) nedostatek podmínky řízení, a nikoliv vadu, pro kterou by správní soud musel přistoupit k tak silnému opatření, jakým je vyslovení nicotnosti správního rozhodnutí. Žalobce by se mohl domoci nanejvýš toho, aby krajský soud uložil žalovanému, aby své rozhodnutí žalobci řádně doručil.
55. Krajský soud však neshledal, že by se žalovaný dopustil při doručování žalobou napadeného rozhodnutí jakéhokoli pochybení.
56. Ustanovení § 69a zákona o vysokých školách upravuje doručování písemností studentům. Lze stručně shrnout, že citované ustanovení (v nynější věci je rozhodné znění do 28. 2. 2025) stanoví, že vysoká škola doručuje písemnosti studentům sama nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Za určitých okolností může využít doručení prostřednictvím elektronického informačního systému vysoké školy nebo veřejnou vyhláškou.
57. Toto ustanovení však nepočítá se situací, kdy má student v řízení zástupce. Žalobce přitom byl již v průběhu správního řízení zastoupený týmž advokátem, který jej zastupuje i v řízení o žalobě na základě plné moci ze dne 27. 4. 2024. Z obsahu této plné moci, kterou žalobce učinil přílohou žaloby a která je i obsažena ve spisovém materiálu, je zjevné, že je formulovaná jako plná moc generální, tedy k zastupování ve všech právních věcech.
58. Nejvyšší správní soud v žalobcem citovaném rozsudku čj. 3 As 293/2023-45 dovodil, že „[k] otázce vztahu správního řádu a zákona o vysokých školách se Nejvyšší správní soud již opakovaně vyjádřil ve své judikatuře (srov. rozsudky ze dne 8. 11. 2012, č. j. 7 As 74/2012 ‑ 61, ze dne 30. 9. 2014, č. j. 6 As 191/2014 ‑ 22, č. 3147/2015 Sb. NSS nebo ze dne 24. 9. 2019, č. j. 4 As 311/2019 ‑ 35), kde dospěl k závěru, že obecná úprava správního řízení se nepoužije na vlastní procesní úkony vysoké školy a studentů směřující k vydání rozhodnutí o právech a povinnostech studentů. Ve zbylé části (včetně doručování – pozn. NSS) se nicméně na řízení, v nichž se rozhoduje o právech a povinnostech studentů, správní řád použije subsidiárně“ (důraz doplněn).
59. Pokud tedy zákon o vysokých školách neupravuje doručování zástupci účastníka řízení, pak žalovaný postupoval zcela správně, pokud žalobou napadené rozhodnutí doručil žalobcovu zástupci. Uplatní se totiž podpůrně § 34 odst. 2 věta první správního řádu, dle něhož „[s] výjimkou případů, kdy má zastoupený něco v řízení osobně vykonat, doručují se písemnosti pouze zástupci.“ Podle doručenky obsažené ve spisovém materiálu žalovaný své rozhodnutí žalobcovu zástupci do datové schránky dne 2. 12. 2024.
VI.D K porušení legitimního očekávání žalobce
60. Důvodná je naopak námitka porušení legitimního očekávání žalobce.
61. Ochrana legitimního očekávání je výrazem právní jistoty a zákazu libovůle při výkonu veřejné správy.
62. Ústavní soud například v nálezu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 12/14, č. 177/2015 Sb., v obecné rovině konstatoval, že „[p]ro demokratický právní stát je charakteristický princip právní jistoty, spočívající mimo jiné v tom, že právní pravidla budou jasná a přesná a budou zajišťovat, že právní vztahy a jejich důsledky zůstanou pro adresáty pravidel předvídatelné. Závazky a sliby, které na sebe stát vezme vůči jednotlivcům, by měly být dodržovány (princip legitimního očekávání).“
63. Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 12. 5. 2020, čj. 9 As 65/2020-50, uvedl, že „myšlenkovým základem konceptu ochrany legitimního očekávání je přesvědčení, že ti, kdo jednají v oprávněné důvěře v existující právo, resp. v právo, jak se jim s přihlédnutím k okolnostem a dobré víře obsahově jeví, by neměli být zklamáni ve svých očekáváních, že v souladu s právem jednají a že jejich jednání také právní řád nakonec poskytne ochranu. V nejtypičtější podobě se ochrana legitimního očekávání, ve vazbě na ochranu právní jistoty, v oboru správního práva upíná k vázanosti správy vlastní ustálenou správní praxí, ustáleným výkladem procesních i hmotných právních pravidel, veřejně deklarovanou politikou v mezích správního uvážení, interní výkladovou či aplikační směrnicí, anebo k závaznosti konkrétního a kvalifikovaného ujištění o právu či procesním postupu, poskytnutého orgánem veřejné moci adresátu jeho správy“ (důraz doplněn).
64. Ze zadání diplomové práce z ledna 2009 provedeného coby důkaz při jednání plyne, že žalobce měl vypracovat diplomovou práci na téma Uplatnění aktivizujících metod ve firemním a školním vzdělávání do prosince 2024. Dokument obsahuje hlavičku Vysoké školy ekonomické v Praze, označení studijního programu (ekonomika a management), oboru (management) a vedlejší specializace (učitelství odborných ekonomických předmětů pro střední školy). Zadání stanoví metody pro vypracování práce a její rozsah (60-70 stran). Žalobce je v dokumentu označen jako řešitel a vedle něho jsou zde jmenovitě uvedeni také vedoucí práce, vedoucí katedry a děkan fakulty managementu. Obsah i formální podoba zadání diplomové práce vedou krajský soud k závěru, že tento dokument mohl v žalobci rozumně vyvolat očekávání, že diplomovou práci bude moci odevzdat v průběhu měsíce prosince 2024.
65. Žalovaný k tomu v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí uvedl, že „jakkoliv je právem vedoucího práce stanovovat studentovi závazné termíny v souvislosti s vypracováním a obhajobou diplomové práce, tato pravomoc nesporně nemá vyšší právní sílu než pravomoc děkana rozhodovat o ukončení studia z důvodu nesplnění studijních požadavků. Nakonec student sám uvádí, že možnost odevzdat a obhájit diplomovou práci v pozdějším termínu mu byla ze strany FFÚ potvrzena s výhradou, ‚že bude i nadále studentem na fakultě, kde studuje příslušný program.‘ Pokud student dále tvrdí, že výše uvedený termín schválil děkan i rektor, pak je nutno konstatovat, že to není pravda, protože ani jednomu z uvedených funkcionářů toto nenáleží. Informace o termínu odevzdání práce do prosince 2024 byla do INSIS vložena vedoucím práce prof. Krpálkem dne 3. 3. 2024 bez vědomí děkana či rektora a není ničím více, než (dalším) pokynem, do kdy má student hotovou diplomovou práci odevzdat vedoucímu práce, bude-li ještě studovat ve studijním programu. O tom, že termín byl vedoucím práce stanoven bez jakéhokoliv ohledu na otázku trvání samotného studia svědčí i to, že i při případném odevzdání práce v prosinci 2024 je z organizačních důvodů prakticky vyloučeno konání obhajoby práce ještě v prosinci 2024, přičemž však akreditace studijního programu trvá pouze do 31. 12. 2024“ (důraz doplněn).
66. V této souvislosti není bez dalšího určující, který zaměstnanec či orgán vysoké školy datum odevzdání diplomové práce do informačního systému vyplnil a zda k tomu byl oprávněn. Vzniklé legitimní očekávání je totiž zapotřebí posuzovat z pohledu studenta (žalobce), který nemá povinnost pátrat po tom, zda ten či onen zaměstnanec vysoké školy nebo její fakulty jedná vůči němu v rozsahu svých pravomocí. Žalovaný však dokonce výslovně připouští, že je v pravomoci vedoucího práce stanovovat závazně termín pro její odevzdání a byl to právě vedoucí práce, který nový termín pro odevzdání práce dle žalovaného dne 3. 3. 2024 do informačního systému zapsal. To samozřejmě závěr o vzniku žalobcova legitimního očekávání významně posiluje. Termín odevzdání byl uvedený v oficiálním informačním systému vysoké školy, který slouží studentům jako autoritativní zdroj informací o jejich studijních povinnostech. Po dobu několika měsíců nebyl tento údaj změněn, zpochybněn ani jinak korigován žádným orgánem vysoké školy. Z pohledu žalobce se tak nepochybně jedná o zcela konkrétní ujištění ze strany k tomu oprávněné osoby o dalším postupu v rámci jeho studia.
67. Ačkoli předtím děkan žalobci studium ukončil, jeho rozhodnutí ze dne 10. 1. 2024 v době zapsání nového termínu odevzdání diplomové práce nenabylo právní moci, jelikož se proti němu žalobce odvolal. Odkladný účinek odvolání přitom není dle § 68 odst. 4 zákona o vysokých školách možné vyloučit. Uvádí-li tedy žalovaný, že žalobci bylo umožněné pozdější odevzdání a obhajování diplomové práce umožněno s výhradou, „že bude i nadále studentem na fakultě, kde studuje příslušný program“, pak nelze přehlédnout, že až do právní moci žalobou napadeného rozhodnutí žalobce stále studentem tohoto programu byl. Takto k němu měl žalovaný i nadále přistupovat.
68. Jestliže veřejná vysoká škola prostřednictvím svého informačního systému studentovi dlouhodobě sděluje konkrétní termín splnění studijní povinnosti, nemůže následně bez přesvědčivého vysvětlení vycházet z opačného předpokladu, totiž že tato povinnost měla být splněna již dříve. Takový postup by byl v rozporu s požadavkem předvídatelnosti výkonu veřejné správy a s ochranou důvěry jednotlivce v akty a sdělení veřejné instituce.
69. Popření žalobcova legitimního očekávání se následně projevilo též v tom, že žalovaný vycházel z nesprávných skutkových zjištění. Pokud vedoucí diplomové práce závazně stanovil termín jejího odevzdání na prosinec 2024 (bez uvedení konkrétního dne v měsíci), stěží mohl žalovaný v době vydání svého rozhodnutí dne 2. 12. 2024 dospět k závěru, že žalobce nesplnil svou studijní povinnost diplomovou práci v termínu odevzdat. Nebyl tedy naplněný základní důvod, pro který děkan k ukončení žalobcova studia přistoupil. Neuvedl-li vedoucí práce konkrétní datum odevzdání, nýbrž pouze měsíc, pak je nutné tuto skutečnost vykládat ve prospěch žalobce tak, že mohl práci odevzdat kdykoli v průběhu prosince 2024. Jakákoli pochybení pracovníků vysoké školy nebo její fakulty, ani možné organizační potíže vzniklé v důsledku stanoveného termínu odevzdání diplomové práce nelze klást k tíži žalobce.
70. Jelikož již uvedená pochybení vedla ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, nebylo zapotřebí zabývat se dalšími dílčími námitkami.
VII. Závěr a náklady řízení
71. Pro konstatovanou vadu krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).
72. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
73. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení následující:
- 3 000 Kč za soudní poplatek za žalobu,
- 2 × 3 100 Kč coby odměna za zastupování za dva úkony právní služby (převzetí a příprava věci a sepsání žaloby) dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění do 31. 12. 2024,
- 2 × 300 Kč coby paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění do 31. 12. 2024,
- 1 × 4 620 Kč za jeden úkon právní služby (podání repliky) dle § 7 bodu 5, § 9 odst. 5, a § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, ve znění od 1. 1. 2025,
- 1 × 450 Kč coby paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění od 1. 1. 2025,
- DPH ve výši 2 492,70 Kč.
74. Za další žalobcova podání mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť tato již jen pouze opakovala dříve uplatněnou argumentaci.
75. Celkové žalobcovy náklady tedy činí částku 17 362,70 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
76. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá na náhradu nákladů řízení právo.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
České Budějovice 30. září 2026
JUDr. Michal Hájek, Ph.D., v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: J. M.