Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
44 Az 5/2026 - 24.pdf
PDF · 0 B
No categories available
44 Az 5/2026 - 24
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Milanem Tauberem ve věci
žalobkyně:
proti
žalovanému:
C. P., narozena XXX
státní příslušnost Moldavská republika
bytem XXX
zastoupena advokátem JUDr. Matějem Šedivým
sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1
Ministerstvo vnitra
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2026, č. j. OAM-311/ZA-ZA11-ZA03-2026,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Základ sporu
1. Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném v době jeho rozhodování (dále jen „zákon o azylu“). Rozhodoval o žádosti žalobkyně podané dne 16. 3. 2026.
2. Z napadeného rozhodnutí a správního spisu soud zjistil následující. Žalobkyně je občankou Moldavské republiky, je rozvedená a má dvě děti, které žijí v Moldavsku s jejím bývalým manželem. Uvedla, že pochází z dětského domova, v Moldavsku nemá jiné blízké příbuzné, je zdravá, má středoškolské všeobecné vzdělání a ve vlasti pracovala zejména v zemědělství, konkrétně při práci na poli a sběru ořechů. Uvedla, že se o politiku nezajímá, nebyla trestně stíhána ani odsouzena a nemá zdravotní potíže vyžadující léčbu.
3. Žalobkyně od roku 2023 opakovaně cestovala do České republiky za prací. Z Moldavska naposledy vycestovala v květnu 2025. Jako důvody žádosti o mezinárodní ochranu uvedla dluh a obavy z věřitelů svého bývalého manžela, jakož i svou nepříznivou sociální a ekonomickou situaci v Moldavsku.
4. Podle její výpovědi si bývalý manžel vypůjčil peníze od soukromých osob a při sjednání zápůjčky měl uvést, že dluh bude hradit žalobkyně. Původní výše dluhu měla činit 10 000 EUR, z čehož žalobkyni zbývalo splatit přibližně 7 000 EUR. Věřitelé jí měli opakovaně vyhrožovat, že z ní učiní invalidu, a při jednom z incidentů ji udeřit do obličeje. Žalobkyně uvedla, že po útoku vyhledala lékařské ošetření a obrátila se na policii. Ta po ní podle jejího sdělení požadovala důkazy o napadení. Žalobkyně lékařskou zprávu ani jiný doklad nepředložila, na postup policie si dále nestěžovala a na jiný státní orgán se neobrátila. Uvedla pouze obecné přesvědčení, že v Moldavsku je rozšířená korupce.
5. Poslední výhrůžky žalobkyně časově zařadila do května 2025, tedy do doby svého posledního pobytu v Moldavsku. Od té doby ji věřitelé podle její výpovědi nekontaktovali, neboť dluh z České republiky postupně splácí. Žalobkyně přitom vysvětlila, že chce v České republice zůstat a legálně pracovat, aby dluh splatila; po jeho splacení by si chtěla v Moldavsku zajistit bydlení a vrátit se.
6. Žalovaný vedle výpovědi žalobkyně opatřil a v rozhodnutí označil zejména tyto podklady o zemi původu:
a) informaci OAMP „Moldavsko – Základní přehled o zemi“ ze dne 7. 5. 2025,
b) informaci OAMP „Moldavsko – Situace moldavských občanů vracejících se do země po dlouhodobém pobytu v zahraničí“ ze dne 16. 1. 2026,
c) informaci Mezinárodní organizace pro migraci „Přehled údajů o zemi za rok 2024“ ze dne 6. 8. 2025,
d) informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR „Moldavsko – Postavení dlužníka, resp. možnosti oddlužení fyzických osob“ ze dne 20. 5. 2025 a
e) informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR „Moldavsko – Činnost policie“ ze dne 20. 5. 2025.
7. Z informačního podkladu o činnosti policie žalovaný dovodil, že osoba, která se domnívá, že policie nekoná nebo postupuje protiprávně, se může obrátit na Službu vnitřní ochrany a boje s korupcí při Ministerstvu vnitra, Generální inspekci policie, státní zastupitelství, popřípadě v závažných případech na Úřad prokurátora pro boj s organizovaným zločinem a zvláštními případy. Z podkladů týkajících se návratu a sociální situace žalovaný dále dovodil existenci reintegrační pomoci, služeb při hledání zaměstnání a nástrojů pro řešení zadlužení.
8. Dne 24. 3. 2026 žalovaný žalobkyni umožnil seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Žalobkyně se k úkonu dostavila, avšak s podklady se seznámit nechtěla, nevznesla vůči nim konkrétní námitku a nenavrhla jejich doplnění. Uvedla toliko, že kdyby v České republice mohla pracovat, splatit dluh a koupit si dům, vrátila by se následně do Moldavska.
9. Žalovaný uzavřel, že žalobkyně neuvádí pronásledování z důvodů vymezených v § 12 zákona o azylu. Zároveň neshledal důvodné obavy, že by jí po návratu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 2 zákona o azylu. Hrozby soukromých věřitelů vyhodnotil ve vazbě na možnost domáhat se ochrany u moldavských orgánů; ekonomické problémy pak neshledal způsobilými samy o sobě založit důvod pro mezinárodní ochranu.
II.
Obsah žaloby a vyjádření žalovaného
10. Žalobkyně namítá porušení § 3 správního řádu. Žalovanému vytýká, že nezjistil skutečný stav věci, nedostatečně vyhodnotil její výpověď a neopatřil dostatečné podklady o ekonomické situaci v Moldavsku a o její schopnosti zabezpečit si důstojnou obživu. Zdůrazňuje, že podpora v nezaměstnanosti, pomoc při návratu či obecně popsané mechanismy řešení dluhů neřeší její konkrétní závazek ani obavu z násilného vymáhání dluhu.
11. Žalobkyně dále tvrdí, že žalovaný nevyhodnotil její věc z pohledu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Má za to, že po návratu čelí nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení ze strany soukromých věřitelů. Připomíná, že již byla vystavena výhrůžkám a fyzickému útoku a že jí policie neposkytla účinnou pomoc. V žalobě označuje věřitele za „mafii“.
12. Ve vztahu k dokazování žalobkyně odkazuje na Příručku Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, zejména na pasáže týkající se důkazní nouze. Zdůrazňuje, že žadatel o mezinárodní ochranu zpravidla není schopen doložit každou část svého příběhu listinami. Dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82, k testu reálného nebezpečí ve vztahu k čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004-81, týkající se ochrany osob pronásledovaných za uplatňování politických práv a svobod.
13. Žalovaný ve vyjádření zdůrazňuje, že žalobkyně jako důvod žádosti uvedla ekonomické potíže a hrozby od věřitelů. Zastává názor, že dostatečně zjistil skutkový stav a že se podrobně zabýval jak tvrzenými hrozbami, tak možností státní ochrany a sociální situací žalobkyně po návratu. Poukazuje především na to, že žalobkyně nevyužila dostupné prostředky nápravy proti tvrzené nečinnosti policie, nepředložila lékařský doklad, ač uváděla, že jí byl po útoku poskytnut, a v rámci seznámení s podklady nenavrhla žádné jejich doplnění.
III.
Posouzení žaloby Městským soudem v Praze
14. Podle § 75 odst. 1 s. ř. s. soud při přezkoumání správního rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Podle § 75 odst. 2 s. ř. s. soud přezkoumává napadené výroky v mezích žalobních bodů. Ve věcech mezinárodní ochrany představuje korektiv § 32 odst. 9 zákona o azylu, podle něhož soud zohlední i nové důležité skutečnosti nastalé po vydání rozhodnutí, vztahují-li se k možnému pronásledování nebo hrozbě vážné újmy. Žalobkyně však žádnou takovou novou skutečnost netvrdila.
15. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem souhlasili, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Veškeré podklady a listiny, z nichž soud vycházel, a jichž se dovolávaly i procesní strany ve svých podáních, jsou obsaženy ve správním spisu, jímž se dokazování neprovádí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Zároveň nebylo navrženo provedení důkazních prostředků, které by nebyly součástí správního spisu předloženého žalovaným.
16. Žaloba není důvodná.
17. Napadené rozhodnutí bylo vydáno před 12. 6. 2026. Soud proto při posouzení jeho zákonnosti vycházel ze zákona o azylu ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí; srov. čl. II bod 5 zákona č. 314/2025 Sb. Žádost o mezinárodní ochranu byla současně podána před 12. 6. 2026, a proto se na řízení o ní podle čl. 79 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 nadále vztahovala směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU. Soud proto na věc aplikoval zejména § 12, § 14a a § 16 zákona o azylu ve znění rozhodném pro napadené správní rozhodnutí.
18. Rozhodným právním předpisem je tedy zákon o azylu ve znění účinném od 1. 10. 2025 do 11. 6. 2026. V této podobě zákon rozlišoval azyl podle § 12, azyl za účelem sloučení rodiny podle § 13, doplňkovou ochranu podle § 14a a doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny podle § 14b.
19. Podle § 23 odst. 1 zákona o azylu provede žalovaný za účelem zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, s žadatelem pohovor. Mezi podklady pro vydání rozhodnutí patří podle § 23c téhož zákona zejména žádost, protokol o pohovoru a přesné a aktuální informace z různých zdrojů o zemi původu. Toto zvláštní procesní pravidlo je nutné vykládat spolu s § 3 správního řádu.
20. Nejvyšší správní soud opakovaně zdůrazňuje, že řízení o mezinárodní ochraně je svou povahou řízením prospektivním a často se odehrává za důkazní nouze. Věrohodná výpověď žadatele proto může být podstatným, popřípadě i jediným přímým důkazem jeho příběhu; správní orgán nemůže bez dalšího vyžadovat listinný důkaz ke každému tvrzení. Má-li však o výpovědi konkrétní pochybnosti, musí je objasňovat pohovorem a dostupnými podklady. Srov. zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2015, č. j. 5 Azs 50/2014-34, a rozsudek ze dne 7. 4. 2016, č. j. 5 Azs 105/2015-56.
21. Azyl podle § 12 písm. a) zákona o azylu se udělí cizinci pronásledovanému za uplatňování politických práv a svobod. Podle § 12 písm. b) se udělí cizinci, který má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo zastávání určitých politických názorů. Je tedy nutná souvislost mezi pronásledováním a některým z taxativně vymezených důvodů.
22. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, pokud jsou dány důvodné obavy, že by mu po návratu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 2, a současně nemůže nebo není ochoten z důvodu tohoto nebezpečí využít ochrany země původu. Za vážnou újmu se podle § 14a odst. 2 písm. b) považuje mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele.
23. Test „skutečného nebezpečí“ nevyžaduje jistotu, že se zakázané zacházení uskuteční; pouhá abstraktní možnost takového zacházení však nepostačuje. Musí existovat konkrétní okolnosti svědčící o reálné a významné pravděpodobnosti, že žadatel bude takovému jednání vystaven. Tento standard odpovídá čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82, jehož se dovolává i žalobkyně.
24. Zákon o azylu výslovně počítá i s nestátními původci pronásledování nebo vážné újmy. Podle § 2 odst. 6 může být původcem i soukromá osoba, lze-li prokázat, že stát není schopen nebo ochoten odpovídajícím způsobem zajistit ochranu. Podle § 2 odst. 5 se ochranou rozumějí zejména přiměřené kroky příslušných orgánů k zabránění pronásledování nebo vážné újmě, zejména účinný právní systém pro jejich odhalování, stíhání a trestání; ochrana musí být účinná, nikoli jen přechodná, a žadatel k ní musí mít přístup.
25. Z toho plyne subsidiární povaha mezinárodní ochrany. Je-li původcem hrozby soukromá osoba, žadatel se má v zásadě nejprve obrátit na orgány své země. Tento požadavek neplatí jen tehdy, je-li zjevné, že takové orgány nejsou schopny nebo ochotny poskytnout ochranu účinnou. Nejde přitom o povinnost vyčerpat formálně všechny myslitelné opravné prostředky, ale o nutnost posoudit, zda byla vnitrostátní ochrana v konkrétním případě reálně dostupná a zda lze od žadatele rozumně očekávat, že ji vyhledá. Srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2016, č. j. 5 Azs 191/2015-40, a rozsudek ze dne 24. 4. 2015, č. j. 5 Azs 50/2014-34.
26. Závěr o dostupnosti ochrany nesmí být pouze formální. Správní orgán musí reagovat na konkrétní tvrzení žadatele a opřít se o aktuální a relevantní informace o zemi původu. Na druhou stranu není nutné, aby stát původu poskytoval absolutní záruku, že k žádnému trestnému jednání soukromých osob nedojde. Pro posouzení je rozhodné, zda existuje účinný a pro žadatele dostupný systém ochrany, nikoliv to, zda byl každý jednotlivý útok v minulosti bezprostředně objasněn či potrestán.
27. Konečně § 28 odst. 8 zákona o azylu stanoví, že skutečnost, že žadatel již byl pronásledován, byla mu způsobena vážná újma nebo byl vystaven přímým hrozbám pronásledování či způsobení vážné újmy, odůvodňuje jeho obavy z budoucna, neexistují-li závažné důvody domnívat se, že se jednání nebude opakovat. Jde o významné hledisko prospektivního posouzení, nikoli o automatický a samostatný titul pro udělení ochrany. I v takovém případě musí být splněny ostatní zákonné podmínky, včetně podmínky nedostupnosti účinné ochrany země původu. Srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2024, č. j. 5 Azs 141/2023-30, a usnesení ze dne 15. 1. 2026, č. j. 5 Azs 43/2025-39.
28. Soud nejprve posuzoval námitku, že žalovaný nezjistil stav věci v souladu s § 3 správního řádu. Tato námitka není důvodná.
29. Žalovaný s žalobkyní provedl pohovor za přítomnosti tlumočnice ruského jazyka. Žalobkyně v něm mohla popsat důvody žádosti, rodinné, pracovní a sociální poměry, vznik a povahu dluhu, jednání věřitelů, své údajné napadení i kontakt s policií. Její výpověď nebyla v rozhodnutí reprodukována jen v obecné rovině; žalovaný se zabýval časovým zařazením posledních výhrůžek, tvrzeným lékařským ošetřením, postupem policie, zbývající výší dluhu i důvodem, proč žalobkyně chce v České republice setrvat.
30. Žalovaný se dále neomezil na obecnou informaci o politické a bezpečnostní situaci v Moldavsku. Opatřil podklady přímo mířící na otázky, které žalobkyně předestřela: činnost policie a prostředky nápravy její nečinnosti, postavení dlužníka, možnosti oddlužení, situaci osob vracejících se po pobytu v zahraničí a pracovní či reintegrační podporu. Tyto podklady pocházely z více zdrojů a nejnovější z nich byl z ledna 2026, tedy z doby krátce před vydáním napadeného rozhodnutí. Žalobkyně v žalobě ostatně neoznačila konkrétní skutečnost o Moldavsku, kterou měl žalovaný opominout, ani konkrétní aktuálnější nebo obsahově rozporný zdroj, z něhož by plynul jiný závěr.
31. Význam má rovněž to, že žalobkyně dostala reálnou možnost se s podklady seznámit, vyjádřit se k nim a navrhnout jejich doplnění. Této možnosti nevyužila. Samo o sobě to žalobkyni nezbavuje práva brojit proti zákonnosti rozhodnutí, ani to nepřenáší celé důkazní břemeno na ni. Je to však okolnost významná při hodnocení tvrzení, že správní orgán měl bez dalšího opatřovat neurčené další podklady, ačkoli žalobkyně žádný konkrétní nedostatek podkladové základny v řízení neuvedla.
32. Žalobkyně správně poukazuje na specifika dokazování v azylových věcech. Soud proto nepokládá absenci lékařské zprávy za důvod, pro který by bylo možné bez dalšího odmítnout její tvrzení o napadení. Napadené rozhodnutí však na neexistenci této listiny nestojí výlučně. Žalovaný ji zohlednil v souvislosti s tím, že žalobkyně sama uvedla, že takovou zprávu po ošetření měla k dispozici a policii ji nepředložila, přestože ta právě její doložení požadovala. Podstatné pro výsledek věci je zejména posouzení budoucího rizika a dostupnosti státní ochrany, nikoliv požadavek, aby žalobkyně listinou prokázala každý dílčí detail svého příběhu.
33. Soud dodává, že žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně neuzavřel, že by celý příběh žalobkyně byl nevěrohodný nebo smyšlený. Žalobní námitka, podle níž žalovaný paušálně označil její výpověď za subjektivní spekulaci, proto přesně nevystihuje obsah napadeného rozhodnutí. Soud nemá důvod nahrazovat odůvodnění žalovaného vlastním kategorickým závěrem o nevěrohodnosti. Pro posouzení žaloby postačuje, že i při zohlednění žalobkyní tvrzených výhrůžek a fyzického útoku nejsou splněny kumulativní podmínky doplňkové ochrany, jak bude rozvedeno níže.
34. Žalobkyně v průběhu správního ani soudního řízení netvrdila, že by věřitelé jednali proti ní z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo jejího skutečného či domnělého politického názoru. Výpověď žalobkyně spojuje hrozby výlučně s požadavkem soukromých osob na splnění dluhu. Takto vymezený soukromý majetkový spor nemá bez dalších okolností vazbu na žádný z důvodů podle § 12 zákona o azylu.
35. Žalobkyně v žalobě odkazuje na rozsudek č. j. 2 Azs 423/2004-81. Tento odkaz není případný. V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud posuzoval jednání státu navazující na účast žadatele na protivládní demonstraci; dovodil, že i jednorázová spontánní účast na takové demonstraci může být uplatněním politických práv a projevem politického názoru. V nyní projednávané věci žalobkyně politickou aktivitu výslovně vyloučila a žádné politicky motivované jednání vůči ní netvrdila. Z citovaného rozsudku proto nelze dovodit, že by hrozby soukromého věřitele při vymáhání dluhu samy o sobě představovaly pronásledování za uplatňování politických práv a svobod.
36. Žalovaný tedy správně uzavřel, že podmínky azylu podle § 12 zákona o azylu splněny nejsou. Protože absentuje již zákonem vyžadovaný azylový důvod, není pro tento závěr rozhodné, zda by jednání věřitelů dosahovalo intenzity pronásledování a zda by žalobkyně měla přístup k vnitrostátní ochraně. Tyto otázky jsou však rozhodné pro doplňkovou ochranu.
37. Žalobkyně v žalobě naznačuje, že její tíživou sociální a ekonomickou situaci nelze řešit prostřednictvím dnes již nedostupného humanitárního azylu. Soud považuje za nutné tuto otázku podrobněji objasnit, neboť napadené rozhodnutí o § 14 zákona o azylu samostatně nehovoří.
38. Do 30. 9. 2025 upravoval § 14 zákona o azylu národní humanitární azyl. Jeho právní úprava však byla zrušena čl. I bodem 36 zákona č. 314/2025 Sb., kterým se mění zákon o azylu, zákon o pobytu cizinců a další související zákony. Tento novelizační bod zní: „§ 14 se včetně nadpisu zrušuje.“ Podle čl. XIX písm. a) zákona č. 314/2025 Sb. nabyl čl. I bod 36 účinnosti prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po vyhlášení zákona, tedy dne 1. 10. 2025.
39. Žalobkyně podala žádost až dne 16. 3. 2026 a žalovaný rozhodoval dne 15. 4. 2026. V rozhodné době tedy právní úprava národního humanitárního azylu již neexistovala. Nadto čl. II bod 9 zákona č. 314/2025 Sb., rovněž účinný od 1. 10. 2025, výslovně stanovil, že ani v řízeních zahájených před účinností tohoto zákona nelze od jeho účinnosti národní humanitární azyl udělit. A fortiori nemohl být tento institut udělen v řízení, které bylo zahájeno až po 1. 10. 2025.
40. Skutečnost, že od 12. 6. 2026 nastala další, obsahově širší změna systematiky zákona o azylu provedená týmž zákonem č. 314/2025 Sb., nemá pro soudní přezkum význam. Soud podle § 75 odst. 1 s. ř. s. hodnotí právní stav existující v den rozhodnutí žalovaného. Žalovaný proto nepochybil, pokud nerozhodoval o udělení národního humanitárního azylu ani nevedl správní uvážení, které bylo spojeno s dřívější právní úpravou § 14 zákona o azylu.
41. Soud se dále zabýval stěžejní žalobní námitkou, podle níž žalobkyni při návratu hrozí nelidské či ponižující zacházení ze strany soukromých věřitelů. Žalobkyně správně uvádí, že původcem vážné újmy může být i soukromá osoba. Tuto možnost nelze vyloučit jen proto, že dluh vznikl v soukromoprávním vztahu nebo že motivem věřitelů je majetkový prospěch.
42. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 Azs 50/2014-34 výslovně potvrdil, že hrozby od věřitele mohou být relevantní pro doplňkovou ochranu, pokud hrozící jednání dosahuje intenzity vážné újmy a země původu není schopna nebo ochotna před ním poskytnout účinnou ochranu. Tento rozsudek současně zdůrazňuje, že nelze mechanicky zaměňovat otázku azylového důvodu s otázkou skutečného nebezpečí vážné újmy. Žalovaný proto postupoval správně, pokud hrozby věřitelů neposoudil pouze pod § 12, ale samostatně je hodnotil i ve vztahu k § 14a zákona o azylu.
43. Soud přitom ve prospěch žalobkyně vychází z toho, že jí věřitelé skutečně vyhrožovali a že při jednom incidentu došlo i k fyzickému útoku. Tím soud nepředjímá definitivní hodnocení všech detailů její výpovědi, ale zohledňuje zásadu, že v řízení o mezinárodní ochraně nelze klást na žadatele nepřiměřené důkazní požadavky. Takový postup současně umožňuje vypořádat se s § 28 odst. 8 zákona o azylu, podle něhož může dřívější vážná újma nebo přímé hrozby založit významný indikátor rizika pro budoucnost.
44. Samotný § 28 odst. 8 zákona o azylu však nepřekonává další zákonné předpoklady doplňkové ochrany. Zejména nemění požadavek § 14a odst. 1 a § 2 odst. 5 a 6 zákona o azylu, že v případě hrozby ze strany soukromé osoby musí být posouzeno, zda žalobkyně nemůže nebo není ochotna z důvodu hrozící újmy využít účinnou ochranu Moldavska. Jinými slovy: i kdyby dřívější útok a výhrůžky svědčily o budoucím riziku, doplňková ochrana nenáleží, jestliže země původu poskytuje žalobkyni dostupnou a účinnou ochranu před tímto rizikem.
45. Při tomto posouzení soud nepřisvědčil žalobkyni, že jediný jí popsaný kontakt s policií již sám prokazuje neochotu nebo neschopnost moldavského státu poskytnout ochranu. Žalobkyně netvrdila, že by policie oznámení odmítla převzít, že by jí sdělila, že se věcí nebude zabývat, nebo že by věc formálně odložila z důvodu, který by svědčil o odmítnutí ochrany. Podle její výpovědi policie požadovala doložení napadení. Žalobkyně uvedla, že byla lékařsky ošetřena, avšak příslušnou lékařskou zprávu policii nepředložila. Neuvedla ani, zda bylo sepsáno oznámení, zda se domáhala informace o jeho vyřízení nebo zda policie odmítla provést konkrétní úkon.
46. Soud nepřehlíží, že po oběti násilí nelze vždy spravedlivě požadovat, aby sama zajistila všechny důkazy a postupovala s dokonalou právní erudicí. Na druhé straně samotná okolnost, že policie při prověřování požadovala objektivní podklad pro tvrzené napadení, nemůže bez dalšího znamenat, že stát ochranu neposkytuje. Neúspěšnost, neúplnost nebo nedostatečná rychlost prvního kontaktu s policií není totožná se záměrnou nečinností státu ani s jeho systémovou neschopností chránit oběti trestné činnosti.
47. Žalobkyně rovněž nevyužila žádný z prostředků, které podle zjištění žalovaného existují pro případ nečinnosti nebo protiprávního postupu policie. Soud netvrdí, že byla povinna formálně vyčerpat každou dostupnou stížnost. Je však významné, že žalobkyně ani netvrdila konkrétní okolnost, pro kterou by její obrácení na kontrolní orgán, státní zastupitelství či jinou příslušnou instituci bylo zjevně marné nebo nebezpečné. Její argumentace zůstala na úrovni obecného odkazu na korupci v Moldavsku.
48. Taková obecná obava sama o sobě nepostačuje. U soukromých původců vážné újmy není nutné, aby žadatel prokázal, že systém ochrany funguje dokonale. Musí však uvést alespoň konkrétní skutečnosti, z nichž lze dovodit, že ochrana nebude dostupná právě jemu. Žalobkyně neuvedla, že by věřitelé byli policisty, státními zástupci nebo jinak doloženě propojeni s veřejnou mocí. Neoznačila konkrétní osoby, jejich postavení ani okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na jejich schopnost ovlivnit postup státních orgánů. Označení věřitelů za „mafii“ se objevilo až v žalobě a nebylo doplněno žádným bližším popisem, který by jej odlišil od původního tvrzení o blíže neurčených soukromých věřitelích.
49. Závěr žalovaného není založen jen na formálním konstatování, že Moldavsko má policii. Žalovaný vycházel z informací týkajících se přímo možnosti podat podnět proti nečinnosti nebo protiprávnímu jednání policie a identifikoval více institucionálních cest, na něž se lze obrátit. Tyto informace hodnotil v souvislosti s tím, že žalobkyně nepopsala žádnou konkrétní překážku využití těchto mechanismů. Za tohoto skutkového stavu měl žalovaný dostatečný podklad pro závěr, že žalobkyně má přístup k vnitrostátní ochraně.
50. Tento závěr není v rozporu s judikaturou, podle níž pouhá formální dostupnost policejního oznámení nepostačuje. V rozsudku č. j. 5 Azs 50/2014-34 Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí proto, že správní orgán vycházel z možnosti obrátit se na státní orgány, ač jím použitý podklad o zemi původu poukazoval na závažné nedostatky policie, odmítání evidovat oznámení a korupci. Takový rozpor mezi obsahem zeměpisných informací a závěrem správního orgánu nyní soud neshledal. Žalobkyně neoznačila žádný podklad ve správním spise, z něhož by plynulo, že jí dostupné mechanismy ochrany jsou pouze iluzorní.
51. Doplňková ochrana tedy není odůvodněna již proto, že žalobkyně neprokázala splnění podmínky nedostupnosti účinné ochrany země původu. Soud proto nepokládá za nutné konečně řešit, zda jednotlivý popsaný fyzický útok a neurčitě vymezené výhrůžky samy o sobě dosahují intenzity mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení. I při přijetí její výpovědi v nejpříznivější podobě by totiž byla ochrana Moldavska před tvrzeným jednáním soukromých osob žalobkyni zásadně dostupná.
52. Pro úplnost soud uvádí, že žalovaný posuzoval i aktuálnost hrozby. Od posledních žalobkyní tvrzených výhrůžek v květnu 2025 uplynulo do vydání napadeného rozhodnutí téměř jedenáct měsíců. Žalobkyně během této doby netvrdila další kontakt věřitelů, útok proti sobě či své rodině, ani konkrétní pokus věřitelů ji vyhledat v České republice. Soud tento časový odstup nehodnotí izolovaně, protože žalobkyně byla mimo Moldavsko. Ve spojení s postupným splácením dluhu, absencí individualizovaných informací o věřitelích a dostupností vnitrostátní ochrany však jde o okolnost podporující závěr, že nebylo prokázáno skutečné nebezpečí ve smyslu § 14a odst. 1 zákona o azylu.
53. Žalobkyně namítá, že nemá v Moldavsku bydlení, dostatek pracovních příležitostí ani finanční prostředky na úhradu zbývající části dluhu. Soud nezpochybňuje, že návrat do země původu pro ni může být sociálně a ekonomicky obtížný. Zhoršené výdělkové poměry, chudoba, soukromé dluhy a s nimi spojené potíže se splácením závazků však nelze bez dalších individualizovaných okolností považovat za vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2014, č. j. 4 Azs 172/2014-26.
54. Soud proto nemusí abstraktně vymezovat, za jakých výjimečných okolností by sociální nouze mohla dosáhnout intenzity zacházení zakázaného čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Takové okolnosti v nyní posuzované věci ani nebyly tvrzeny. Podle vlastní výpovědi je žalobkyně zdravá a práceschopná, má středoškolské vzdělání a pracovní zkušenost. Nevyplynulo, že by trpěla závažným onemocněním, potřebovala specializovanou péči nedostupnou v Moldavsku, byla osobou se zvláštní zranitelností nebo že by jí hrozilo bezprostřední strádání srovnatelné se zakázaným zacházením.
55. Žalovaný se ekonomickou otázkou nezabýval jen konstatováním, že žalobkyně má pracovat. Opatřil informace o reintegrační asistenci, službách při hledání zaměstnání, případné podpoře v nezaměstnanosti a právních možnostech řešení dluhu. Tyto informace pochopitelně nezaručují žalobkyni konkrétní práci, bydlení ani úplné vyřešení závazku. Takovou jistotu však zákon ani judikatura nevyžadují. Jejich význam spočívá v tom, že podávají obraz o tom, že žalobkyně po návratu není bez jakékoliv možnosti zajistit si základní životní podmínky a řešit své soukromé záležitosti zákonnými prostředky.
56. Žalobkyně má pravdu v tom, že program podpory v nezaměstnanosti nebo obecná možnost splátkového kalendáře sama o sobě nechrání před případným trestným jednáním věřitelů. Žalovaný však tuto ekonomickou argumentaci nepostavil jako náhradu ochrany před násilím. Otázku možné ochrany před protiprávním jednáním soukromých věřitelů hodnotil samostatně prostřednictvím informací o činnosti policie a navazujících kontrolních mechanismů. Námitka proto míjí skutečné důvody napadeného rozhodnutí.
57. Soud uzavírá, že žalovaný zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a vypořádal se se všemi podstatnými tvrzeními žalobkyně. Jeho závěr, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro udělení azylu ani doplňkové ochrany, má oporu ve správním spise, v opatřených informacích o zemi původu a v použitelných právních předpisech.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
58. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
59. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 30. září 2026
Milan Tauber v.r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje M. S.