Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
44 A 17/2026 - 53.pdf
PDF · 0 B
No categories available
44 A 17/2026 - 53
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Milanem Tauberem ve věci
žalobců:
proti
žalovanému:
a) Y. L., narozena XXX
státní příslušnost Ukrajina
bytem XXX
b) V. L., narozen XXX
státní příslušnost Ukrajina
bytem XXX
oba zastoupeni odborovou organizací Evropan – ochrana práv oprávněných osob, z. s.
sídlem Stožice 37, Vodňany
Ministerstvo vnitra
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7
o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného správního orgánu
takto:
I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni a) vrátil dne 27. 4. 2026 její žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-390974/DO-2026, jako nepřijatelnou, byl nezákonný.
II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a) a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně a) o dočasnou ochranu ze dne 27. 4. 2026, zaevidované pod sp. zn. OAM-390974/DO-2026.
III. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci b) vrátil dne 27. 4. 2026 jeho žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-390973/DO-2026, jako nepřijatelnou, byl nezákonný.
IV. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce b) a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce b) o dočasnou ochranu ze dne 27. 4. 2026, zaevidované pod sp. zn. OAM-390973/DO-2026.
V. V části, v níž se žalobci domáhají vydání víza pro strpění, se žaloby odmítají.
VI. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Základ sporu
1. Žalobci se podanými žalobami domáhají ochrany před tvrzenými nezákonnými zásahy žalovaného, které spočívaly v odmítnutí přijmout a věcně posoudit jejich žádosti o dočasnou ochranu. Oba shodně za zásah označují jednání žalovaného ze dne 27. 4. 2026, který žalobkyni a) vrátil její žádost o dočasnou ochranu vedenou pod č. j. OAM-390974/DO-2026 a žalobci b) jeho žádost o dočasnou ochranu vedenou pod č. j. OAM-390973/DO-2026. V obou případech se tak stalo z důvodu nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Lex Ukrajina“).
II.
Obsah žaloby žalobkyně a)
2. Žalobkyně a) uvedla, že opustila svou vlast v souvislosti s probíhajícím válečným konfliktem. Dne 29. 9. 2022 jí bylo vydáno pracovní pobytové oprávnění v Maďarsku, kde však podle svých tvrzení fakticky nepobývala, neměla zde odpovídající pracovní ani bytové zázemí a vzhledem k jazykové bariéře se rozhodla přesunout do České republiky. Dne 25. 9. 2023 se dostavila na pracoviště žalovaného v Praze se záměrem požádat o dočasnou ochranu, avšak podle svých tvrzení jí nebylo umožněno žádost podat a byla odkázána na návrat zpět. Následně se na určitou dobu vrátila na Ukrajinu.
3. Po dalším příjezdu do České republiky dne 19. 3. 2024 podala dne 19. 4. 2024 žádost o dočasnou ochranu na pracovišti žalovaného ve Zlíně. Tato žádost nebyla úspěšná. Podle žalobkyně a) přitom splnila všechny podmínky stanovené právní úpravou pro udělení dočasné ochrany, neboť přicestovala z území Ukrajiny, neměla žádné jiné pobytové oprávnění v Evropské unii a zajistila si na území České republiky ubytování. Další žádost o dočasnou ochranu podala dne 18. 10. 2024 na pracovišti žalovaného v Ostravě, kde byla její žádost rovněž označena za nepřijatelnou.
4. Žalobkyně a) dále uvedla, že dne 5. 3. 2025 se dostavila na pracoviště žalovaného v Plzni se žádostí o vízum strpění. Podle jejích tvrzení jí však nebylo umožněno žádost ani podat, neboť se nedostala k přepážce, a následně jí Policie České republiky vydala výjezdní příkaz s povinností opustit území České republiky a uložila jí pokutu. Další výjezdní příkaz jí byl vydán po události ze dne 3. 3. 2026, kdy po ošetření v nemocnici byla předvedena na policii a opět jí byla stanovena lhůta k vycestování. Žalobkyně a) namítá, že oba výjezdní příkazy byly vydány v rozporu se zásadou non-refoulement a bez dostatečného procesního poučení o jejích právech, včetně možnosti právní pomoci a podání opravných prostředků.
5. Za rozhodující zásah považuje žalobkyně a) postup žalovaného dne 27. 4. 2026 na pracovišti v Českých Budějovicích. Uvádí, že vzhledem ke svým předchozím zkušenostem podal její zástupce žádost o dočasnou ochranu a žádost o vízum strpění nejprve prostřednictvím datové schránky a následně se žalobkyně a) osobně dostavila k jejich potvrzení a doplnění. Přesto byla žádost o dočasnou ochranu vrácena jako nepřijatelná a nebyla věcně projednána. Současně bylo iniciováno řízení o jejím správním vyhoštění. Žalobkyně a) namítá, že tvrzení žalovaného, podle něhož žádosti nebyly podány osobně, neodpovídá skutečnému průběhu událostí.
6. V právní rovině žalobkyně a) namítla, že žalovaný nesprávně vykládá a aplikuje Lex Ukrajina a ustanovení týkající se nepřijatelnosti žádostí o dočasnou ochranu. Tvrdí, že jí nelze odpírat dočasnou ochranu pouze z důvodu, že v minulosti disponovala pobytovým oprávněním v Maďarsku, které již zaniklo. Podle jejího názoru je třeba posuzovat její situaci ke dni podání žádosti, kdy již žádné pobytové oprávnění v jiném členském státě Evropské unie neměla.
7. Žalobkyně a) dále argumentuje právem Evropské unie, zejména směrnicí Rady 2001/55/ES o dočasné ochraně, prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 a související judikaturou Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího správního soudu. Z této judikatury dovozuje, že osobám požívajícím nebo žádajícím o dočasnou ochranu nelze bez dalšího bránit v přesunu mezi členskými státy Evropské unie a že žádost o dočasnou ochranu nelze odmítnout pouze proto, že žadatel dříve pobýval nebo požádal o ochranu v jiném členském státě.
8. Podle žalobkyně a) žalovaný dlouhodobě nerespektuje unijní právo ani závěry správních soudů a systematicky odmítá přijímat její žádosti. V tomto postupu spatřuje diskriminační a svévolné jednání zasahující do jejích práv. Současně namítá, že jí nebyla poskytnuta odpovídající procesní ochrana, nebylo jí umožněno legalizovat pobyt jiným způsobem a byla vystavena dlouhodobé právní a existenční nejistotě.
9. Žalobkyně a) proto navrhla, aby soud určil, že vrácení její žádosti o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 27. 4. 2026 bylo nezákonným zásahem, zakázal žalovanému v takovém postupu pokračovat a uložil mu obnovit stav před vrácením této žádosti.
III.
Obsah žaloby žalobce b)
10. Žalobce b) uvedl, že mu bylo dne 29. 9. 2022 vydáno pracovní pobytové oprávnění v Maďarsku, jehož platnost skončila dne 28. 9. 2024. Tvrdí, že po vypuknutí a pokračování válečného konfliktu na Ukrajině nebylo možné očekávat jeho bezpečný návrat do země původu a že v Maďarsku neplnil účel pobytu, neměl pracovní ani rodinné zázemí a jeho manželka usilovala o získání ochrany v České republice. Z těchto důvodů dne 18. 10. 2024 požádal v České republice o dočasnou ochranu.
11. Podle žalobce b) byla jeho žádost podaná na pracovišti žalovaného v Ostravě pod č. j. OAM-0406209/DO-2024 odmítnuta jako nepřijatelná s odůvodněním, že neprokázal splnění podmínek stanovených § 3 Legis Ukrajina. Žalobce b) namítl, že skutečnost, že v minulosti disponoval pobytovým oprávněním v Maďarsku, které již zaniklo, nemůže být důvodem pro odmítnutí jeho žádosti o dočasnou ochranu. Má za to, že ke dni podání žádosti mu nesvědčilo žádné pobytové oprávnění v jiném členském státě Evropské unie a že splnil všechny podmínky pro poskytnutí ochrany osobě vysídlené z Ukrajiny.
12. Dále uvedl, že dne 5. 3. 2025 se dostavil na pracoviště žalovaného v Plzni se žádostí o vízum strpění. Tvrdí však, že mu nebylo umožněno žádost podat, neboť se nedostal ani k přepážce, a následně mu byl vydán výjezdní příkaz s desetidenní lhůtou k vycestování a byla mu uložena pokuta ve výši 5 000 Kč. Žalobce b) namítl, že výjezdní příkaz byl vydán v rozporu se zásadou non-refoulement, neboť jeho návrat na Ukrajinu není vzhledem k válečnému konfliktu bezpečný. Současně poukazuje na údajné procesní vady, spočívající zejména v absenci řádného poučení o opravných prostředcích, právní pomoci a dalších procesních právech.
13. Žalobce b) dále tvrdí, že vzhledem k opakovanému odmítání jeho žádostí podal dne 23. 4. 2026 prostřednictvím datové schránky žádost o dočasnou ochranu i žádost o vízum strpění, které následně dne 27. 4. 2026 osobně potvrdil na pracovišti žalovaného v Českých Budějovicích. Přesto žalovaný žádost o dočasnou ochranu vrátil jako nepřijatelnou a ani žádost o vízum strpění nevyřídil. Podle žalobce b) následujícího dne sdělil jeho zástupci, že žádosti nebyly podány osobně, což žalobce b) popírá a tvrdí, že osobní podání doložil mimo jiné rezervačním systémem, fotografiemi a svědeckými výpověďmi. Současně bylo vůči němu zahájeno řízení o správním vyhoštění.
14. V právní argumentaci žalobce b) zdůraznil, že jako občan Ukrajiny prchající před válečným konfliktem požívá ochrany zásady non-refoulement zakotvené v mezinárodním právu, zejména v Ženevské úmluvě o právním postavení uprchlíků, Evropské úmluvě o lidských právech a souvisejících předpisech Evropské unie. Dovozuje, že uprchlík nemá povinnost žádat o ochranu v první bezpečné zemi, do níž vstoupí, a že mu nelze upřít možnost požádat o dočasnou ochranu v České republice pouze s odkazem na dřívější pobytové oprávnění v jiném členském státě.
15. Žalobce b) rovněž namítl, že žalovaný dlouhodobě porušuje jeho právo na řádnou správu, neposkytuje mu potřebná poučení a systematicky odmítá přijímat jeho žádosti. V postupu žalovaného a navazujících postupech cizinecké policie spatřuje svévolné a diskriminační jednání, jehož důsledkem je jeho dlouhodobá pobytová nejistota a hrozba správního vyhoštění.
16. Z těchto důvodů žalobce b) navrhl, aby soud určil, že vrácení jeho žádosti o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 27. 4. 2026 bylo nezákonným zásahem, zakázal žalovanému v takovém postupu pokračovat a uložil mu obnovit stav před vrácením žádosti.
IV.
Vyjádření žalovaného k žalobě žalobkyně a)
17. Žalovaný ve vyjádření zdůraznil, že důvodem nepřijatelnosti žádosti nebyla skutečnost, že žalobkyně a) měla v minulosti pobytové oprávnění v jiném členském státě Evropské unie, nýbrž závěr, že nespadá do okruhu osob uvedených v § 3 Legis Ukrajina. Podle jeho názoru jsou nositeli práva na dočasnou ochranu pouze osoby vysídlené z Ukrajiny v důsledku vojenské invaze zahájené dne 24. 2. 2022, přičemž mezi pobytem na Ukrajině a jejím opuštěním musí existovat příčinná souvislost. Za vysídlenou osobu proto nelze považovat každého ukrajinského občana, který se do vlasti nemůže vrátit, ale pouze toho, kdo území Ukrajiny opustil právě v důsledku ozbrojeného konfliktu.
18. Žalovaný uvedl, že žalobkyně a) sama v žádosti přiznala, že se dne 24. 2. 2022 nenacházela na území Ukrajiny, nýbrž v Maďarské republice, kde pobývala na základě pobytového oprávnění za účelem zaměstnání. Vzhledem k tomu podle žalovaného nelze dovodit, že by Ukrajinu opustila v důsledku ruské invaze, neboť mimo území Ukrajiny pobývala již před jejím zahájením. Chybí tak podle něj nezbytná příčinná souvislost mezi ozbrojeným konfliktem a odchodem žalobkyně a) ze země původu.
19. Na podporu svého výkladu žalovaný odkázal na Operační pokyny Evropské komise k provádění rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, podle nichž v zásadě nemají nárok na dočasnou ochranu ukrajinští státní příslušníci, kteří byli z Ukrajiny vysídleni již před 24. 2. 2022 nebo se před tímto datem nacházeli mimo území Ukrajiny například z pracovních, studijních či rodinných důvodů. Žalovaný má za to, že situace žalobkyně a) odpovídá právě této kategorii osob.
20. Dále žalovaný poukázal na to, že značná část žalobní argumentace směřuje proti důvodům nepřijatelnosti upraveným v § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina, ačkoli žádost žalobkyně a) byla posouzena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Podle žalovaného se proto žaloba do značné míry míjí s důvodem, pro který byla žádost vrácena. Současně zdůraznil, že sama žalobkyně a) uvádí skutečnosti nasvědčující tomu, že před únorem 2022 přesunula těžiště svých životních zájmů do Maďarska.
21. Žalovaný rovněž odmítl tvrzení, že žalobkyně a) nemá možnost legalizovat svůj pobyt jiným způsobem. Uvedl, že občanům Ukrajiny jsou k dispozici i jiné pobytové instituty, o které lze žádat prostřednictvím zastupitelských úřadů. Z těchto důvodů navrhl, aby soud žalobu zamítl.
V.
Vyjádření žalovaného k žalobě žalobce b)
22. Žalovaný ve vyjádření poukázal na to, že žalobce b) v podané žádosti uvedl, že se ke dni 24. 2. 2022 nacházel na území Maďarské republiky, kde disponoval pracovním pobytovým oprávněním. Ze správního spisu dále vyplývá, že již dne 18. 10. 2024 podal předchozí žádost o dočasnou ochranu, v níž předložil maďarskou pobytovou kartu platnou od 29. 9. 2022 do 28. 9. 2024. Podle žalovaného je tak nesporné, že v době vypuknutí ozbrojeného konfliktu na Ukrajině žalobce b) nepobýval na území Ukrajiny a následně byl držitelem dlouhodobého pobytového oprávnění v Maďarsku.
23. Podle žalovaného je rozhodující, že institut dočasné ochrany je určen pouze osobám vysídleným z Ukrajiny v důsledku ruské invaze zahájené dne 24. 2. 2022. Za vysídlenou osobu lze považovat jen takovou osobu, která opustila zemi původu právě v příčinné souvislosti s touto krizovou situací. Nestačí, že se osoba později nemůže bezpečně vrátit na Ukrajinu; konflikt musí být současně důvodem, proč zemi opustila. Jelikož žalobce b) odešel z Ukrajiny již před vypuknutím války a nacházel se v Maďarsku z jiných důvodů, nelze jej podle žalovaného považovat za vysídlenou osobu ve smyslu směrnice 2001/55/ES ani prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382.
24. Na podporu svého výkladu žalovaný odkázal na operační pokyny Evropské komise k provádění rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, podle nichž v zásadě nemají nárok na dočasnou ochranu ukrajinští státní příslušníci, kteří se již před 24. 2. 2022 nacházeli mimo území Ukrajiny například z pracovních, studijních či rodinných důvodů. Žalovaný dovozuje, že žalobce b) spadá právě do této skupiny osob.
25. Ve vztahu k judikatuře správních soudů žalovaný připustil, že existují rozhodnutí akcentující při posuzování obdobných případů délku pobytu mimo Ukrajinu nebo těžiště životních zájmů žadatele. Má však za to, že tato rozhodnutí vycházejí z odlišných skutkových okolností a nelze je na nyní projednávanou věc mechanicky aplikovat. V projednávaném případě podle něj již ze samotných údajů v cestovním dokladu a dalších podkladů vyplývá, že žalobce b) své faktické vazby soustředil mimo Ukrajinu a že těžiště jeho životních zájmů se nacházelo spíše v členských státech Evropské unie. Současně zdůraznil, že důkazní břemeno ohledně splnění zákonných podmínek nese žadatel a správní orgán není povinen aktivně vyhledávat skutečnosti svědčící ve prospěch žadatele.
26. Žalovaný dále argumentoval, že institut dočasné ochrany je koncipován jako rychlý a plošný nástroj ochrany osob vysídlených válkou a nemá sloužit k řešení individuálních pobytových situací osob, které již byly zapojeny do pobytových režimů jiných členských států Evropské unie. Zdůraznil, že žalobce b) po vypuknutí války disponoval dlouhodobým pobytovým oprávněním v Maďarsku, které mu umožňovalo legální pobyt v bezpečné členské zemi. Podle žalovaného je proto významné, že žalobce b) přicestoval do České republiky z jiného členského státu EU, kde měl oprávnění pobývat.
27. K části žaloby týkající se správního vyhoštění žalovaný uvedl, že námitky směřující proti postupu policie v řízení o správním vyhoštění jsou pro toto řízení irelevantní. Jde podle něj o samostatná správní řízení, proti jejichž výsledkům má žalobce b) k dispozici vlastní procesní prostředky ochrany včetně soudního přezkumu.
28. Ze shora popsaných důvodů proto žalovaný navrhl žalobu žalobce b) jako nedůvodnou zamítnout.
VI.
Ústní jednání
29. Při jednání konaném dne 31. 8. 2026 setrvali účastníci na svých dosavadních návrzích a žalobci rozšířili zásahové žaloby tak, že se domáhají i vydání víza pro strpění.
30. Žalobci navrhli soudu své účastnické výslechy, a to k osvědčení právního zájmu na svém pobytu v České republice. Soud tento důkazní návrh zamítl, protože směřoval ke zjištění skutečností, které nemají žádnou relevanci pro posouzení, zda žádosti o dočasnou ochranu jsou či nejsou nepřijatelné.
31. Žalovaný nevznesl žádné důkazní návrhy.
VII.
Posouzení žaloby Městským soudem v Praze
32. Městský soud v souladu s § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s. ř. s.).
33. Úvodem soud uvádí, že žaloby jsou v této věci přípustné, jelikož Soudní dvůr EU ve věci C-753/23 Krasiliva dovodil, že čl. 47 Listiny základních práv EU vyžaduje, aby osoba žádající o dočasnou ochranu ve smyslu směrnice o dočasné ochraně měla přístup k účinné soudní ochraně. V kontextu řečeného je tudíž § 5 odst. 2 Legis Ukrajina rozporný s čl. 47 Listiny základních práv EU, soud proto neaplikoval soudní výluku dle uvedeného ustanovení.
34. Soud dále uvádí, že rozsáhlá část argumentace žalobců je vedena ve vztahu ke dříve podaným žádostem o dočasnou ochranu, popř. ke dříve obdrženým výjezdním příkazům a zahájenému řízení o správním vyhoštění. V návrhu výroku rozsudku se ovšem žalobci domáhají toliko ochrany před zásahy spočívajícími ve vrácení jejich žádostí o dočasnou ochranu dne 27. 4. 2026. Vrácení žádostí dne 27. 4. 2026 představuje samostatné zásahy, a argumentace týkající se dříve podaných žádostí či jiných probíhajících řízení je proto ve vztahu k nim mimoběžná. Soud se proto zabýval argumentací žalobců vztahující se k napadeným zásahům žalovaného ze dne 27. 4. 2026.
35. V části, v níž se žalobci domáhají vydání víza pro strpění, jsou žaloby nepřípustné. Žaloba na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu je dle § 85 s. ř. s. subsidiární, a lze se jí tak úspěšně domáhat ochrany pouze v případě, že nejsou dostupné jiné prostředky právní obrany. V případě podání žádosti o vízum za účelem strpění pobytu na území je v takovém případě prostředkem právní ochrany žaloba na ochranu proti nečinnosti dle § 79 a násl. s. ř. s., pokud o podané žádosti nebylo rozhodnuto, nebo žaloba proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 a násl. s. ř. s. Pro úplnost je třeba uvést, že rozhodnutí o neudělení dlouhodobého víza jsou dle § 171 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. vyloučena ze soudního přezkumu. Tuto soudní výluku však nelze obcházet volbou jiného žalobního typu. Soud proto v předmětné části žaloby odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pro nepřípustnost.
36. Ve zbytku jsou žaloby důvodné.
37. Podle čl. 2 odst. 1 písm. a) rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 toto rozhodnutí se vztahuje na následující kategorie osob vysídlených z Ukrajiny dne 24. února 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala: ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022.
38. Podle § 3 odst. 1 Legis Ukrajina Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky uděluje dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a).
39. Podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v § 3.
40. Žádosti žalobců byly shledány nepřijatelnými z důvodu, že žalobci nebyli osobami ve smyslu § 3 odst. 1 Legis Ukrajina, protože měli opustit území Ukrajiny před 24. 2. 2022. Proto žalovaný dospěl k tomu, že byl naplněn důvod nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina. K tomuto závěru žalovaný dospěl na základě obsahu formulářů žádostí o dočasnou ochranu vyplněných žalobci.
41. Soud konstatuje, že žalovaný přijal shora uvedený závěr bez nezbytného zjištění stavu věci, o němž nejsou dány důvodné pochybnosti.
42. Žalovaný svůj závěr o nesplnění podmínek dle § 3 Legis Ukrajina opřel toliko o obsah žalobci vyplněných formulářů. V těch žalobci v rubrice „Uveďte stát, na jehož území jste dne 24. 2. 2022 pobýval(a)“ uvedli „Maďarsko 27. 4. 26“. Dále v rubrice „Byl(a) jste někdy v době od 24. 2. 2022 až do dnešního dne držitelem(kou) platného víza nebo povolení k pobytu v jiném státě?“ uvedli „Maďarsko (pracovní karta)“.
43. Z takto nejednoznačně vyplněných formulářů nelze bez dalšího učinit závěr o nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina. To platí tím spíše, že tento závěr nebyl podpořen žádnými doklady; z údaje vyplněného žalobci „Maďarsko 27. 4. 26“ nevyplývá bez dalších zjištění, že se zdržovali v Maďarsku k datu 24. 2. 2022. Žalovaný jako další doklady opatřil toliko kopie cestovních pasů žalobců. Cestovní pas žalobkyně a) byl vydán v březnu 2024, nebylo tak možné jím doložit, že se žalobkyně a) zdržovala již přede dnem 24. 2. 2022 mimo území Ukrajiny za pracovními či jinými dlouhodobými účely, resp. že přesunula těžiště svých zájmů mimo Ukrajinu. V cestovním pase žalobce b) jsou toliko obsažena razítka dokládající přechody hranice v letech 2019 až 2021, která ale sama o sobě nevypovídají o tom, že žalobce b) vycestoval do zahraničí v úmyslu trvalého přesunu těžiště životních zájmů ani bez dalších dokladů nevypovídají nic o tom, kde se žalobce zdržoval ke dni 24. 2. 2022.
44. Závěry žalovaného jsou nadto v rozporu s tvrzeními žalobců, kteří shodně uváděli, že pracovní pobytové oprávnění v Maďarsku obdrželi až dne 29. 9. 2022, tj. po vypuknutí ozbrojeného konfliktu Ruska s Ukrajinou. Pokud žalobci obdrželi pobytové oprávnění v Maďarsku a vycestovali tam až po vypuknutí konfliktu, pak nemůže bez dalšího obstát závěr žalovaného, že žalobci nejsou osobami ve smyslu § 3 Legis Ukrajina.
45. Nejvyšší správní soud již vyložil, že ukrajinští státní příslušníci musí podle čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady splnit kumulativně dvě podmínky: vysídlení z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu a pobyt na Ukrajině před tímto datem (rozsudek NSS ze dne 19. 3. 2026, č. j. 8 Azs 166/2025-32, bod 24). Pro posouzení těchto podmínek však není rozhodující pouze fyzická přítomnost žadatele na Ukrajině ke dni 24. 2. 2022, ale také to, zda lze jeho pobyt na Ukrajině považovat za stálejší a dlouhodobější (rozsudek NSS ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024-21, bod 18; obdobně rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2026, č. j. 7 Azs 5/2026-18, bod 14). Rozhodující pak nemusí být ani to, že se žadatel v rozhodný den (24. 2. 2022) na Ukrajině nenacházel (rozsudek NSS ze dne 6. 3. 2026, č. j. 5 Azs 258/2025-14, bod 19).
46. Žalovaný dosud neprokázal záměr žalobců přesunout těžiště životních zájmů mimo Ukrajinu. Na tom nic nemění dispoziční povaha řízení o žádosti ani tvrzení samotných žalobců v žádostech, neboť správní orgán sice nemusí za žadatele domýšlet veškeré rozhodné skutečnosti, musí však zjistit skutkový stav v rozsahu nezbytném pro zákonné posouzení žádosti.
47. Soud dále poukazuje na rozsudek SDEU ve věci Krasiliva a navazující judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, a ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42), z níž plyne, že žalovaný má žádosti o dočasnou ochranu projednat věcně, nikoli je odmítnout a vrátit, má-li pochybnosti o splnění podmínek. Žadatel musí mít možnost se k věci vyjádřit a vyvrátit pochybnosti, což nelze učinit přímo na místě při podání žádosti. V této věci bylo tím spíše na místě projednat situaci žalobců do větší hloubky, protože žalovaný svůj právní závěr opřel toliko o obsah žalobci nejednoznačně vyplněných žádostí. Žalovaný přitom sám nedoplnil žádné skutečnosti zjistitelné z vlastní úřední činnosti, které by jeho závěry podporovaly.
48. V nynější věci tak žalovaný neověřil míru kontaktu žalobců s Ukrajinou ani s jinými státy a nevyzval je k součinnosti, resp. pouze mechanicky uzavřel, že žalobci nejsou osobami ve smyslu § 3 Legis Ukrajina z důvodu pracovního pobytu v Maďarsku ke dni 24. 2. 2022. Jeho závěr o nesplnění podmínek § 3 Legis Ukrajina je tak předčasný.
49. Soud proto uzavírá, že žalovaný nedoložil, že žalobci nesplňují podmínky dle § 3 Legis Ukrajina, a nebyl oprávněn vrátit žalobcům jejich žádosti o dočasnou ochranu s poukazem, že byly nepřijatelné.
VIII.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
50. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloby jsou důvodné a uvedené zásahy žalovaného byly nezákonné. Zároveň soud zakázal žalovanému, aby pokračoval v porušování práva žalobců na podání žádosti o dočasnou ochranu, a přikázal mu obnovit stav před označením žádostí žalobců o dočasnou ochranu jako nepřijatelné.
51. V dalším řízení žalovaný bude vycházet z toho, že pro případné posouzení žádosti jako nepřijatelné musí prokazatelně zjistit a doložit, že žalobci v době vypuknutí ozbrojeného konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou pobývali v zahraničí s úmyslem se tam trvale zdržovat, resp. že přesunuli ze země původu těžiště svých životních zájmů. Tyto skutečnosti je žalovaný povinen ověřit v rámci správního řízení, v němž budou mít žalobci možnost reagovat na skutkové i právní závěry žalovaného. Tento postup odpovídá právním závěrům rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, a ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42.
52. V části, v níž se žalobci domáhají vydání víza pro strpění, soud žaloby odmítl z důvodu nepřípustnosti dle § 85 ve spojení s § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
53. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měli plný procesní úspěch žalobci, nicméně práva na náhradu nákladů řízení se při jednání vzdali. Nadto byli zastoupeni odborovou organizací Evropan – ochrana práv oprávněných osob, z. s., jež nevykonává specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů ve smyslu § 35 odst. 2 s. ř. s., nenáleží jí právo na odměnu za zastupování žalobců (analogicky viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2008, č. j. 4 Azs 51/2008-79). Od soudního poplatku byli žalobci osvobozeni ex lege (§ 11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 31. srpna 2026
Milan Tauber v.r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje M. S.