Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
22 Az 9/2026 - 31.pdf
PDF · 0 B
No categories available
22 Az 9/2026 - 31
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Petrem Sedlákem ve věci
žalobce: P. K., nar. X, st. příslušnost X
pobytem X
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
sídlem Poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 3. 2026, č. j. OAM-790/ZA-ZA12-P15-R2-2023,
takto:
I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 5. 3. 2026, č. j. OAM-790/ZA-ZA12-P15-R2-2023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž mu žalovaný znova neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o azylu“). Příběh žalobce ani aktuální situace v Rusku dle žalovaného nesvědčí o tom, že by byl v zemi původu pronásledován nebo mu hrozilo pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu či vážná újma ve smyslu § 14a zákona o azylu.
2. Již dříve žalovaný stejně rozhodl v pořadí prvním rozhodnutím ze dne 11. 4. 2024, č. j. OAM-790/ZA-ZA12-P11-2023, které bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2025, č. j. 22 Az 12/2024-46 (dále jen „zrušující rozsudek“).
II. Žaloba
3. Žalobce namítá, že správní orgán řádně nezjistil skutkový stav, nepřihlédl ke všem rozhodujícím okolnostem a porušil požadavek individualizace rozhodnutí, v důsledku čehož nesprávně aplikoval zákon o azylu. Má za to, že by mu měla být udělena mezinárodní ochrana, neboť vyjadřoval nesouhlas se současnou vládou Ruské federace prostřednictvím pomoci ukrajinským uprchlíkům a dále projevil obavu z nucené účasti na válečném konfliktu, který Rusko vede na Ukrajině.
4. Popírá, že žádost o mezinárodní ochranu podal účelově. Judikatura opakovaně potvrzuje, že samotný okamžik podání žádosti není pro posouzení její důvodnosti rozhodující. Žádost podal až ve chvíli, kdy mu reálně hrozil návrat do Ruska; do té doby zde měl legální pobyt. Podstatné jsou jeho konkrétní obavy z návratu. Žalovaný kladl nepřiměřený důraz na údajnou účelovost žádosti, místo toho, aby objektivně posoudil důvody jeho obav a splnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany.
5. Po návratu do Ruska mu reálně hrozí povolání k výkonu vojenské služby, kterou odmítá z důvodu nesouhlasu s válkou proti Ukrajině. Žalovaný vycházel ze zastaralých informací a nezohlednil skutečnou praxi v Rusku, kde mobilizace fakticky pokračuje, odvody se rozšiřují a dochází i k nezákonným „jednodenním odvodům“. Bojů se neúčastní pouze dobrovolní profesionální vojáci. Branci jsou často k uzavření profesionálních smluv nuceni psychickým nátlakem, výhrůžkami a násilím, dochází k falšování podpisů na smlouvách. Do podpory válečných operací mohou být zapojeni i branci bez profesionální smlouvy. Žalobce se obává, že by mohl být přímo či nepřímo zatažen do války a podílet se na činnostech spojených s válečnými zločiny. Vyhýbání se odvodu je v Rusku trestné a hrozí za něj odnětí svobody. Zavádění elektronických povolávacích rozkazů a celoročních odvodů výrazně zvyšují pravděpodobnost, že bude povolán. Současně žalobce zpochybňuje reálnou možnost využít náhradní civilní službu (dále též „NCS“), protože osoby o ni žádající čelí nátlaku, odmítání žádostí a nejednotné soudní praxi. V případě odmítnutí vojenské služby mu hrozí trestní stíhání a uvěznění v podmínkách, které mohou představovat nelidské či ponižující zacházení. Má proto za to, že mu po návratu do Ruska hrozí vážná újma a že jeho obavy měly být posouzeny jako relevantní důvod pro udělení mezinárodní ochrany.
6. Žalobce se obává svého pronásledování také kvůli nesouhlasu s ruskou politikou, který projevoval pomocí ukrajinským uprchlíkům v České republice. Žalovaný tyto skutečnosti podcenil, když poukázal na to, že žalobce v minulosti neměl problémy s ruskými orgány a své aktivity veřejně neprezentoval. Rusko naposledy navštívil ještě před začátkem války a své postoje nezveřejňoval z obavy o rodinu žijící v Rusku. Dalším důvodem jeho obav je dekret prezidenta Putina z prosince 2024 o boji proti extremismu. Jelikož studoval v České republice, tedy nepřátelském státě, může být po návratu zařazen mezi extremisty. Tento důvod nemohl uvést v původní žádosti o mezinárodní ochranu, protože příslušný dekret ještě nebyl vydán.
III. Vyjádření žalovaného
7. Žalovaný navrhuje žalobu zamítnout a trvá na tom, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany. Má za to, že skutkový stav zjistil dostatečně a rozhodnutí je zákonné. Žalobce neprokázal odůvodněný strach z pronásledování, neboť své protivládní názory veřejně neprojevoval, nevyvíjel opoziční činnost, neměl problémy s ruskými orgány a neexistují žádné indicie, že by byl v hledáčku státní moci. Pokud jde o obavy žalobce z vojenské služby, žalovaný poukazuje na to, že branná povinnost sama o sobě nepředstavuje azylově relevantní důvod. Podle dostupných informací žalobci nehrozí automatické nasazení do bojů na Ukrajině a případná účast by byla spojena jen s dobrovolným podpisem profesionální smlouvy. V Rusku existují zákonné možnosti odkladu a osvobození od vojenské služby nebo náhradní civilní služba; sankce za vyhýbání se odvodu jsou zpravidla peněžité.
IV. Posouzení věci krajským soudem
8. Žaloba byla podána osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), ve lhůtě stanovené v § 32 odst. 1 písm. b) zákona o azylu.
9. V souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání. Při posuzování věci měl přitom na zřeteli čl. 46 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU (dále jen „procedurální směrnice“), který zakotvuje povinnost členských států zajistit pro žadatele o mezinárodní ochranu účinný opravný prostředek. Dle odst. 3 tohoto ustanovení lze za účinný opravný prostředek považovat pouze takový, který zabezpečuje „úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU“. K tomu krajský soud bere na vědomí i § 32 odst. 9 zákona o azylu, který přikazuje zohlednění takových nových skutečností, které se vztahují k možnému pronásledování nebo k hrozbě vážné újmy a které nastaly po vydání rozhodnutí ministerstva. V tomto rozsahu tedy soud není vázán žalobními body.
10. Krajský soud ve věci rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání.
11. Po posouzení věci dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná.
12. Součástí správního spisu jsou celkem dvě vyjádření žalobce k důvodům, proč a jak přicestoval do České republiky (poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu, protokol o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany). Uvedl, že je X, státní občan Ruské federace, bez náboženského vyznání a politické příslušnosti, vyjádřil nesouhlas s aktuálním děním v Rusku. Je svobodný, bezdětný, zdravý. Rodiče bydlí v Rusku, do ČR přijel v roce 2019, v Rusku byl na návštěvě v roce 2021. Důvodem pro podání žádosti o mezinárodní ochranu je nesouhlas s děním v Rusku, má obavy, že by v případě návratu do Ruska musel do války a on bojovat nechce. Dále popsal své studium v ČR. Uvedl, že jeho rodiče s režimem nesouhlasí, ale veřejně svůj názor neprojevují, Rusko neopustili, neboť vše mají tam a museli by začínat svůj život od začátku. Svůj nesouhlas s děním v Rusku projevoval podporou lidí z Ukrajiny, jezdil na hranice pomáhat uprchlíkům, pomáhal spíše humanitárně, hledal byty, pomáhal s jazykovou bariérou, zejména na začátku války a zejména pro známé, kteří se na něj obrátili s prosbou o pomoc. Uvedl, že pomáhá i v současnosti, pokud někdo něco potřebuje, tlumočí, hledá byty, občas finančně vypomůže. Veřejně se neangažuje s ohledem na svoji rodinu. Předvolání do armády nedostal, byl na lékařské prohlídce, kde byl shledán bojeschopným, základní vojenskou službu neabsolvoval, vojenská správa ví, že není v Rusku. Vyjádřil přesvědčení, že válka neskončí a do bojů budou nasazováni i vojáci základní vojenské služby, vojenské zařazení má jako řidič. Nemá problém se základní vojenskou službou, ale nechce se účastnit agresivní války na Ukrajině. V případě návratu mu hrozí služba v armádě, v případě odmítnutí by měla problémy i jeho nejbližší rodina.
13. Žalovaný krom azylového příběhu žalobce vycházel z Informace OAMP – Ruská federace, Návraty občanů Ruské federace do vlasti: Krátkodobé a dlouhodobé vycestování, zacházení ze strany státních úřadů, přístup ke státním službám a dokumentům ze dne 5. 3. 2025; Informace OAMP – Ruská federace, Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 15. 4. 2025; Informace OAMP – Základní vojenská služba, náhradní civilní služba ze dne 28. 1. 2025.
14. V rámci seznámení s podklady shromážděnými správním orgánem žalobce uvedl, že podle ruských právních předpisů je veden v záloze a má evidovanou vojenskou specializaci „řidič“, která je v podmínkách probíhajícího ozbrojeného konfliktu přímo využitelná. Mobilizační režim dle něj stále platí. Došlo k zásadnímu rozšíření represivní praxe vůči osobám vyjadřujícím nesouhlas s válkou. NCS není v praxi efektivní ochranou.
15. Žalobce předložil vojenskou knížku, z jejíhož tlumočnického překladu se podává, že byl dne 4. 4. 2019 odvodní komisí zařazen do záloh s civilní odborností řidič.
16. Krajský soud předesílá, že žadatele o mezinárodní ochranu stíhá břemeno tvrzení. Je především na něm, aby v rámci pohovoru věrohodně tvrdil a v rámci svých možností prokázal skutečnosti, které mohou mít relevanci z hlediska některé z forem mezinárodní ochrany. Žalovaný mu k tomu zejména musí vytvořit prostor vhodně kladenými otázkami během pohovoru. Pokud žadatel o mezinárodní ochranu uvádí relevantní skutečnosti, je pak na žalovaném, aby si shromáždil dostatečné množství aktuálních a přesných informací o zemi původu žadatele a jeho tvrzení s těmito informacemi konfrontoval při posuzování, zda dotyčnému v zemi původu hrozí pronásledování nebo vážná újma.
17. Před posouzením důvodnosti žaloby se soud musí nejprve vyjádřit k tvrzení žalovaného o účelovosti žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu. Ve zrušujícím rozsudku krajský soud vyslovil následující:
„Pro posouzení účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu je podstatné rozlišovat otázku doby, kdy byla podána žádost o mezinárodní ochranu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ve věcech sp. zn. 2 Azs 423/2004 a 2 Azs 137/2005, které dopadají na žádosti o mezinárodní ochranu podané až po několikaletém nelegálním pobytu poté, co skončila platnost povolení k dlouhodobému pobytu), a otázku vlastního hodnocení účelovosti žaloby (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 8 Azs 2/2019).
(…) pokud chtěl žalobce nadále setrvat na území ČR poté, co mu skončila platnost předcházejícího studijního víza, a poté, co neměl možnost požádat o jakýkoliv jiný pobytový status s výjimkou mezinárodní ochrany, je logické, že žalobce využil možnost, kterou mu české právo nabízí. V tomto směru je ale „účelová“ jakákoliv žádost o mezinárodní ochranu, pokud je to jediný prostředek k možnosti zachování pobytu, neboť pobyt na území ČR je jistě účelem podané žádosti. Zcela jinou otázkou je, pokud je žádost o mezinárodní ochranu účelově využívána k legalizaci dlouhodobého nelegálního pobytu na území ČR, nota bene v situaci, kdy je předem zřejmé, že nejsou v případě žadatele dány azylově relevantní důvody. Tudíž, pokud chce žalovaný vycházet z účelovosti podání žádosti o mezinárodní ochranu, musí na prvním místě věcně posoudit dobu, po kterou žalobce pobýval na území ČR nelegálně, ve spojení s otázkou, zda žádost o mezinárodní ochranu časově navazovala na jinou formu pobytového oprávnění žadatele.
Pokud navíc v průběhu pobytu cizince došlo ke změně vnějších okolností, je toto další otázka, kterou si musí žalovaný v rámci posouzení účelovosti žaloby zodpovědět. Žalobce přicestoval do ČR po poslední návštěvě rodičů v létě roku 2021, přičemž agrese Ruské federace na území Ukrajiny započala na konci února 2022. Argument, že žalobce nepřicestoval na území ČR pod tlakem objektivních tíživých okolností, je proto při spojení studijního víza žalobce a jeho poslední návštěvy Ruské federace v relativně mírových podmínkách mimoběžný s prospektivním charakterem poskytování mezinárodní ochrany.
(…) soud se neztotožňuje se závěrem, že by s ohledem na obsah správního spisu bylo možné dospět ke kategorickému závěru, že se v případě žádosti žalobce o mezinárodní ochranu jedná o účelovou žádost. Skutečnost, že žalobce podal svou žádost až poté, co uplynula platnost jeho víza nicméně může oslabovat věrohodnost jeho tvrzení, avšak tato skutečnost sama o sobě nevylučuje žalobce z možnosti požívat mezinárodní ochranu, splňuje-li zákonem stanovené podmínky pro její udělení.“
18. Žalovaný ovšem i v nyní napadeném rozhodnutí konstatoval, že nemůže přehlédnout zjevnou účelovost žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. Opětovně zdůraznil, že žalobce tak učinil po 4 letech od svého příchodu do ČR a teprve po uplynutí platnosti jeho studijního víza, pročež pro něj takový postup představoval jedinou možnost, jak zůstat na území ČR; pokud by žalobce neztratil své předchozí oprávnění k pobytu, nikdy by o mezinárodní ochranu nepožádal. Svou vlast přitom opustil kvůli studiu, nikoliv pod tlakem jakýchkoli objektivních obtíží. Správní orgán znova poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 2 Azs 423/2004 a ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 2 Azs 137/2005. Uzavřel proto, že žádost žalobce považuje za účelovou, podanou s jediný cílem, a to legalizovat si další pobyt na území ČR, kde by chtěl eventuálně dále studovat (srov. str. 7 napadeného rozhodnutí).
19. Žalovaný se v dalším řízení po zrušení předcházejícího rozhodnutí nijak nezabýval tím, zda a případně po jakou dobu žalobce pobýval na území České republiky nelegálně. Vyšel opět pouze ze skutečnosti, že mezi jeho příchodem do ČR a okamžikem podání žádosti o mezinárodní ochranu byla časová proluka 4 let, přičemž ovšem sám připustil, že po určitou (zjevně převažující) dobu zde žalobce pobýval legálně na základě studijního víza. Stejně tak žalovaný opětovně používá argument, že žalobce nepřicestoval na území ČR pod tlakem objektivních tíživých okolností, přestože zdejší soud již poukázal na to, že agrese Ruské federace na území Ukrajiny, od níž žalobce odvozuje své obavy, započala až na konci února 2022 (tedy až po příchodu žalobce do ČR), což činí tuto argumentaci správního orgánu mimoběžnou. Konečně soud ve zrušujícím rozsudku jednoznačně vyslovil, že se neztotožňuje se závěrem, že by s ohledem na tehdejší obsah správního spisu bylo možné dospět ke kategorickému závěru, že se jedná o účelovou žádost. Žalovaný v dalším řízení provedl dokazování pouze aktualizovanými informacemi o Rusku, neučinil však žádné nové skutkové zjištění ohledně předcházejícího pobytu žalobce na zdejším území, a přesto znova kategoricky uzavřel, že žalobcova žádost o mezinárodní ochranu je zjevně účelová.
20. Krajský soud proto musí konstatovat, že žalovaný ignoroval jeho právní názor vyslovený v pasáži „Účelovost podání žádosti o azyl“ zrušujícího rozsudku a v zásadě bez změny obsahu správního spisu dospěl ke stejnému posouzení. Soud proto i nadále setrvává na svých výtkách k tvrzené účelovosti žádosti formulovaných ve shora citovaných pasážích zrušujícího rozsudku, na něž pro stručnost odkazuje. Zároveň je však nutno konstatovat, že žalovaný své rozhodnutí neudělit žalobci mezinárodní ochranu nezaložil toliko na závěru o účelovosti jeho žádosti. Byť tento závěr vyslovil, tak v dalším řízení obsáhle věcně posoudil žalobcem prezentované důvody pro udělení mezinárodní ochrany, neomezil se tedy na pouhé konstatování účelovosti žalobcova postupu. Krajský soud proto může, i přes výše uvedená pochybení správního orgánu, přistoupit k přezkumu napadeného rozhodnutí i co se týče posouzení jednotlivých obav žalobce.
21. Z obsahu správního spisu a podané žaloby vyplývají tři argumentační linie. V první jde o obavu z pronásledování z důvodu nesouhlasu s činností ruské moci, kterou projevoval prostřednictvím pomoci ukrajinským uprchlíkům. V druhé jde o otázku možné vojenské služby žalobce v ruské armádě. Ve třetí žalobce nově poukazuje na dekret prezidenta Putina z prosince 2024 o boji proti extremismu ve spojení se skutečností, že studoval v nepřátelské zemi.
22. Podle § 12 písm. a) zákona o azylu je podstatné posouzení toho, zda byl žalobce ve vlasti nebyl pronásledován za uplatňování politických práv a svobod; podle § 12 písm. b) zákona o azylu se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
23. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.
24. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) trest smrti nebo poprava, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.
IV.1 Pomoc ukrajinským uprchlíkům
25. Otázku pronásledování má žalovaný posuzovat dle definice v § 2 odst. 4 zákona o azylu ve spojení čl. 9 odst. 1 směrnice 2011/95/EU. Krajský soud se zabýval tím, zda je u žalobce dána hrozba nebezpečí pronásledování z důvodu zastávání určitého politického názoru. Z obsahu správního spisu i z obsahu žaloby vyplývá, že obavy žalobce pramení mj. z pomoci ukrajinským uprchlíkům.
26. Ve zrušujícím rozsudku krajský soud vyslovil: „nelze souhlasit se žalovaným v tom, že se celá pomoc žalobce omezovala pouze na jeho známé. To z jeho pohovoru nijak nevyplývá. Je pravdou, že uvedl, že svoji činnost na počátku války vykonával zejména pro známé, kteří se na něj obrátili s prosbou o pomoc, ale nic takového neuváděl ke své činnosti v současnosti. Není tedy patrné, že by jednalo jen o pomoc známým, resp. pro takový žalovaným kategoricky vyjádřený závěr neposkytuje protokol o pohovoru se žalobcem dostatek indicií. Naopak, ze strany žalobce jsou protiruské postoje poměrně zřetelně formulované, vč. toho, proč je neprojevuje veřejně, ale prostřednictvím pomoci konkrétním lidem ve svém okolí, a to ze strachu o svoji rodinu v Rusku. A v kontextu jeho protiruských názorů je třeba vnímat i jeho postoje ke službě v ruské armádě, i když by samy o sobě nebyly žalovaným hodnoceny jako azylově relevantní.“
27. Žalovaný po vrácení věci v nyní napadeném rozhodnutí konstatoval, že žalobce nikdy veřejně nevyjadřoval svůj nesouhlas s ruským režimem, ten tedy nemohl být nikomu ani znám. Na území ČR žalobce nevyvíjel žádné politické aktivity, kterými by prezentoval svůj protiruský postoj. K jeho humanitárním aktivitám (kdy dle svého tvrzení jezdil na maďarsko-ukrajinskou hranici pomáhat uprchlíkům a následně jim pomáhal shánět ubytování v ČR nebo zde překládal) správní orgán uvedl, že tuto činnost žalobce neprovozoval nijak veřejně, resp. o ní nikdy veřejně neinformoval, nepropagoval ji ani neprezentoval široké veřejnosti. Neexistuje proto přiměřená pravděpodobnost se domnívat, že by se ruské státní orgány měly o této jeho aktivitě jakkoli dozvědět. Sám žalobce potvrdil, že se nijak veřejně neangažoval, protože nechce, aby jeho rodina měla v Rusku problémy. Žalovaný dále poukázal na to, že žalobce nedoložil naprosto žádné podklady, že jakoukoli humanitární činnost ve prospěch Ukrajinců skutečně konal. Žalovaný proto uzavřel, že žalobci v případě návratu do země původu pravděpodobně nehrozí pronásledování jen proto, že v minimálním rozsahu pomáhal několika ukrajinským uprchlíkům (srov. str. 13 napadeného rozhodnutí).
28. Krajský soud (na rozdíl od jisté polemiky žalovaného) nezpochybňuje žalobcem tvrzenou skutečnost, že pomáhal ukrajinským uprchlíkům; hodnotil ji přitom právě z hlediska výpovědí samotného žalobce. Ten uvedl, že humanitární pomoc dělal zejména pro své známé, kteří se na něj obrátili s prosbou o pomoc. Žalovaný již nyní neuvádí (jak tomu bylo v předcházejícím rozhodnutí), že se celá pomoc žalobce omezovala pouze na jeho známé; toto dílčí pochybení tedy bylo odstraněno. Soud nepopírá ani to, že z této dobročinné aktivity žalobce ve prospěch uprchlíků z území Ukrajiny (ať již byla konkrétně směřována převážně ve prospěch jeho rodinných příslušníků, známých či zcela cizích osob) lze dovozovat odpor žalobce proti válce na Ukrajině a dále zřejmě také jeho nesouhlas se současným ruským režimem. Žalovanému je však třeba přisvědčit v tom, že aby mohl být žalobce za svůj vnitřní politický postoj pronásledován v zemi původu, musela by existovat přiměřená pravděpodobnost, že se o jeho aktivitách ve prospěch Ukrajinců dozví ruské státní orgány. Taková obava ovšem dle přesvědčení soudu z ničeho nevyplývá. Ani sám žalobce v tomto ohledu nic konkrétního neuvádí. Naopak popsal, že pomoc poskytoval na maďarsko-ukrajinské státní hranici, tedy mimo území Ruska či kontrolovaného jeho bezpečnostními složkami. Není přitom zřejmé, jak by se o předmětných aktivitách žalobce na území cizího státu mohl ruský režim dozvědět, obzvláště při tak masivní vlně migrace z Ukrajiny a na ni navázané humanitární pomoci, ke které došlo počátkem ruské invaze na jaře 2022.
29. Žalovaný proto správně uzavřel, že není pravděpodobné, že by žalobci v případě jeho návratu do země původu mělo hrozit pronásledování jen proto, že po napadení Ukrajiny pomáhal, a to na jejích hranicích s Maďarskem a následně na území ČR, ukrajinským uprchlíkům.
IV.2 Vojenská služba v ruské armádě
30. Soudy opakovaně konstatovaly, že odmítání výkonu vojenské služby pro vlastní stát není samo o sobě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany ani tehdy, pokud by se výkon vojenské služby pojil s rizikem účasti na bojových akcích. Z tohoto obecného pravidla však existuje řada výjimek. Jednu z nich, která má relevanci pro případ žalobce, upravuje čl. 9 odst. 2 písm. e) směrnice Rady 2004/83/ES (dále jen „kvalifikační směrnice“). Podle něj lze za pronásledování považovat rovněž jednání spočívající v trestním stíhání nebo trestu za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení uvedené v čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice. Mezi ně patří páchání válečných zločinů, zločinů proti lidskosti nebo činů, které odporují zásadám a cílům OSN, jež uvádí preambule a články 1 a 2 Charty OSN (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 2. 2015 ve věci C-472/13, Shepherd).
31. V citovaném rozsudku Soudní dvůr objasnil, že k naplnění čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice stačí, aby bylo pouze pravděpodobné, že by žadatel mohl spáchat činy uvedené v čl. 12 odst. 2 této směrnice (bod 39). Žadatel zároveň nemusí prokazovat, že by sloužil přímo v boji. Uvedené ustanovení kvalifikační směrnice se týká i situací, ve kterých by se žadatel podílel na páchání válečných zločinů jen nepřímo tím, že by při plnění svých úkolů s rozumnou mírou pravděpodobnosti poskytl nezbytnou podporu pro přípravu nebo uskutečnění těchto zločinů (bod 46). Na tyto závěry Soudní dvůr navázal i později v rozsudku ve věci E. Z., kde uvedl, že čl. 9 odst. 2 písm. e) se musí vykládat tak, že, „pro brance, který odepře vykonat vojenskou službu za konfliktu, avšak nezná své budoucí služební zařazení v rámci armády, v kontextu všeobecné občanské války, která se vyznačuje opakovaným a systematickým pácháním zločinů nebo jednání uvedených v čl. 12 odst. 2 téže směrnice armádou, která nasazuje brance, by výkon vojenské služby znamenal přímou či nepřímou účast na spáchání takových zločinů nebo jednání bez ohledu na zařazení v rámci armády.“ (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 11. 2020 ve věci C-238/19, E. Z. proti Bundesrepublik Deutschland).
32. Aby tedy odepření výkonu vojenské služby, se kterým se pojí trestní stíhání, potenciálně mohlo být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, musí se s přiměřenou pravděpodobností prokázat, že by výkon vojenské služby zahrnoval páchání válečných zločinů, zločinů proti lidskosti nebo činů, které odporují zásadám a cílům OSN. Pro posouzení této otázky přitom není nutné, aby se branec přímo podílel na bojových akcích, ani aby předem znal přesné zařazení v rámci armády. To vše platí za předpokladu, že armáda, ve které by sloužil, opakovaně a systematicky páchá uvedené zločiny.
33. Nejvyšší správní soud k této problematice (byť v souvislosti s otázkou vyhoštění) v recentním rozsudku ze dne 31. 7. 2024, č. j. 2 Azs 163/2024-27, zdůraznil, že politickému prohlášení vrcholných představitelů Ruské federace je třeba přiznat velmi omezenou vypovídací hodnotu. Dále uvedl, že z veřejných zdrojů ani ze shromážděných informací (tehdy) neplynuly žádné jednoznačné závěry ohledně trvání mobilizace, naopak odkázal na výskyt nezákonné praxe, kdy policie v Rusku překračuje své pravomoci a odvádí osoby k vojenské komisi, a uložil žalovanému, aby se zabýval nejen legislativní rovinu mobilizace, ale především reálným průběhem mobilizace, včetně různých forem skryté mobilizace.
34. Zdejší soud ve zrušujícím rozsudku vyslovil, že „nepovažuje závěry žalovaného, které se odvolávají na státoobčanskou povinnost k plnění vojenské služby, za dostatečné. (…) Bude na žalovaném, aby se opětovně zabýval otázkou tzv. skryté mobilizace a pokud z doplněných zpráv o zemi původu vyplyne, že by žalobci v případě návratu hrozilo (s požadovanou mírou pravděpodobnosti) povolání k výkonu vojenské služby, bude se muset zabývat dále podmínkami jejího výkonu, možnostmi odepřít výkon služby, následky odepření výkonu služby (ať již legálního, nebo nelegálního).“
35. Žalovaný si po vrácení věci obstaral Informaci OAMP – Základní vojenská služba, náhradní vojenská služba ze dne 28. 1. 2025. Následně v nyní napadeném rozhodnutí znova zopakoval, že branná povinnost a povinná vojenská služba patří k základním státoobčanským povinnostem, Ruskou federaci nevyjímaje. Ruský systém základní vojenské služby je podrobně upraven zákonem, je předvídatelný, transparentní a uplatňuje se stejně na všechny občany bez ohledu na jejich osobní charakteristiky. Předpisy stanoví jasná pravidla odvodu, délku služby, postupy povolání i možnosti odkladu, osvobození nebo náhradní civilní služby z důvodu svědomí. Proti rozhodnutím vojenských orgánů je možné se bránit soudně a existují případy úspěšných žalob. Sankce za neplnění povinností souvisejících s odvody nejsou podle žalovaného nepřiměřené a nejčastěji mají podobu pokut. Uplatňují se až po řádném osobním doručení výzev; osoba je vždy informována o svých právech a povinnostech a může se právně bránit. Samotná povinnost vykonat základní vojenskou službu nepředstavuje pronásledování. Ani skutečnost, že člověk splňuje podmínky pro nástup služby, podle správního orgánu neznamená automaticky nasazení do bojů na Ukrajině. Dle dostupných informací již od roku 2023 fakticky neprobíhá částečná mobilizace vyhlášená v roce 2022, která se navíc týká především osob v zálohách, nikoli těch, kteří základní vojenskou službu dosud neabsolvovali. V případě žalobce žalovaný zdůrazňuje, že dosud neabsolvoval základní vojenskou službu, pouze prodělal vstupní lékařskou prohlídku, kterou byl uznán bojeschopným. Byla mu sice vystavena vojenská knížka, ovšem jelikož neabsolvoval základní vojenskou službu, nemůže být veden jako rezervista, kterého by bylo možné povolat v rámci částečné mobilizace do bojů; může se na něj vztahovat pouze povolání k výkonu základní vojenské služby. Rusko v současnosti získává vojáky především na dobrovolné bázi, zejména prostřednictvím smluvního náboru domácích i zahraničních zájemců, migrantů a osob ve výkonu trestu, motivovaných finančními či jinými výhodami. Dostupné zdroje podle žalovaného nepotvrzují existenci nepřiměřeného nátlaku na osoby k podpisu vojenských kontraktů (srov. str. 12-13 napadeného rozhodnutí).
36. Zdejší soud se ve svém nedávném rozsudku ze dne 16. 7. 2026, č. j. 32 Az 12/2025-82, podrobně zabýval aktuální situací v Ruské federaci, zejména s ohledem na brannou povinnost, náhradní civilní službu, mobilizaci, účast v bojích na území Ukrajiny v rámci povinné vojenské služby a problematiku nuceného podpisu profesionální smlouvy. V tomto řízení při jednání sám provedl dokazování níže uvedenými podklady: Informace OAMP - Ruská federace, Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 8. 4. 2026; Informace MZV ČR – Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, Návraty do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí ze dne 10. 3. 2025; Informace OAMP – Návraty občanů Ruské federace do vlasti ze dne 5. 3. 2025; Informace OAMP – Základní vojenská služba, náhradní vojenská služba ze dne 21. 1. 2026; COI focus Russische federatie - Legerdienst, contractsoldaten en mobilisatie ze dne 14. 1. 2026; EUAA, COI Report – The Russian Federation: Country Focus z prosince 2025; článek ČTK - Rusko a Ukrajina informují o mrtvých a raněných po vzájemných útocích publikovaný dne 30. 6. 2026; článek čt24 - Ukrajina udeřila na Moskevskou oblast, sérii útoků podniklo i Rusko publikovaný dne 30. 6. 2026; článek Novaya Gazeta Europe - Kremlin reportedly mulling fresh wave of mobilisation after September elections publikovaný dne 24. 6. 2026.
37. Z těchto podkladů shrnutých v předmětném rozsudku, stejně jakož z jejich hodnocení, zdejší soud vychází také v nyní řešeném případě. Posuzuje totiž věc skutkově a právně velmi obdobnou, ztotožňuje se s dříve vysloveným právním názorem zdejšího soudu a neshledal důvod se od něj odchýlit. V nynější věci přitom soud nepovažoval za nezbytné provádět dokazování uvedenými zprávami, neboť se buďto jedná přímo o nejaktuálnější zprávy formulované samotným žalovaným, případně s nimi byl správní orgán seznámen při jednání ve věci sp. zn. 32 Az 12/2025 a jejich podstatný obsah je shrnut ve veřejně dostupném rozsudku zdejšího soudu.
38. Předně je třeba konstatovat, že žalobce naplňuje podmínky pro případný odvod do armády, jelikož je mu mezi 18-30 lety. To ostatně potvrzuje sám žalovaný, který v napadené rozhodnutí uvedl, že se na něj může vztahovat povolání k výkonu základní vojenské služby. Ostatně žalobce již absolvoval vstupní lékařskou prohlídku, byl shledán bojeschopným a má vystavenu vojenskou knížku. Žalovaný proto měl na žalobce nahlížet jako na potenciálního brance, neboť splňuje daná kritéria.
39. Žalovaný v napadeném rozhodnutí argumentuje, že ruský právní systém obsahuje možnost odepření výkonu základní vojenské služby se zbraní a možnost výkonu NCS. Pokud by pro žalobce bylo možné tuto absolvovat, mohla by se stát irelevantní jeho obava, že bude v rámci branné povinnosti nucen páchat činy vyloučené podle čl. 12 kvalifikační směrnice.
40. Informace OAMP – Základní vojenská služba, náhradní vojenská služba ze dne 21. 1. 2026 ovšem poskytuje zprávu o tom, že i osoby, které absolvovaly NCS, mohou být v případě mobilizace povolány jako civilní personál ozbrojených sil (v podrobnostech dále srov. COI focus Russische federatie - Legerdienst, contractsoldaten en mobilisatie ze dne 14. 1. 2026, str. 30). Jak ovšem vyplývá z rozsudku SDEU Shepherd, postavení osoby, která se jakkoliv zapojuje na ozbrojeném konfliktu (tedy nejen aktivně jako voják, ale i jako například v rámci logistiky či jiné podpůrné role), může odpovídat čl. 9 odst. 2 kvalifikační směrnice a tedy i § 12 písm. b) zákona o azylu (srov. odst. 73 rozsudku sp. zn. 32 Az 12/2025).
41. Dále zdejší soud zdůrazňuje, že se objevují zprávy o možnosti další vlny mobilizace po volbách do ruského parlamentu (Dumy) v říjnu 2026, a to vzhledem k nedostatku vojenského personálu na frontě a poklesu počtu osob, jež do armády dobrovolně narukovaly v posledním roce (srov. Novaya Gazeta Europe - Kremlin reportedly mulling fresh wave of mobilisation after September elections, publikováno dne 24. 6. 2026). Již během předchozí mobilizace na konci roku 2022 se přitom vyskytly případy, kdy osoby, které již dříve absolvovaly NCS, byly mobilizovány jako vojáci. Další možností, jak nahradit chybějící vojáky na frontě, o které uvažuje vedení ruské armády, je „rotace“ záložníků ze zadních linií, která by mohla postihnout i nové brance v rámci povinného vojenského výcviku včetně žalobce (srov. odst. 74 rozsudku sp. zn. 32 Az 12/2025).
42. Ač tedy žalovaný dospěl k závěru o existenci možnosti výkonu NCS, nezařadil ji do kontextu mobilizace. NCS sice podle platné ruské právní úpravy musí být umožněna, ale Informace OAMP ze dne 21. 1. 2026 hovoří o tom, že v současné době převažují v komisích rozhodujících o civilní službě příslušníci armády, nikoli civilní osoby, což vede k netransparentnímu a zaujatému rozhodování. Setkat se lze i s nátlakem na žadatele o civilní službu během jednání rozhodující komise. Žalovaný rovněž obecně vychází z předpokladu, že Rusko se cítí vázáno svými vlastními předpisy, a pokud jsou tyto slučitelné s demokratickými hodnotami, stát je stejným způsobem uvádí v praxi a řídí se jimi. Takový úhel pohledu nepovažuje krajský soud za správný. Úvahy žalovaného se soustředí na stav, který vyplývá z ruských právních předpisů a výrazným způsobem se o něj ve své argumentaci opírá, tedy vychází z presumpce, že ruský stát se cítí v tak napjaté situaci, v jaké se nyní nachází, vázán vlastními předpisy, a to zejména těmi ve vztahu k mladým mužům schopných boje. Rusko však v současné době není standardně fungující demokracií a právním státem (srov. odst. 75-76 rozsudku sp. zn. 32 Az 12/2025).
43. Žalovaný by měl v dalším řízení kriticky zhodnotit možnost žalobce podstoupit NCS, resp. zda je její absolvování cestou k vyhnutí se páchání zločinů na území Ukrajiny. Je třeba více posoudit to, zda i osobám, které absolvovaly „pouze“ NCS, hrozí, že budou do budoucna mobilizovány a následně nasazeny v rámci bojů na frontě. Pokud by se žalobce vrátil do vlasti, i kdyby nebyl stižen žádným trestem, pořád je v odvodovém věku, je zdravotně způsobilý, a proto je ohrožen mobilizací, která možnost NCS velmi komplikuje.
44. Co se týče posouzení pravděpodobnosti (přímého či nepřímého) bojového nasazení žalobce jakožto brance na Ukrajině, z informace OAMP ze dne 26. 1. 2026 a z Informace finské imigrační služby ze dne 22. 8. 2024 – Situace branců a mobilizace vyplývá, že podle platné legislativy nemohou být branci vysláni mimo území Ruska, přičemž dle poznatků jsou vysíláni primárně na mezinárodně uznaná území Ruska. Mezinárodně neuznaná anexe čtyř ukrajinských regionů nicméně umožňuje po právní stránce i vyslání branců do těchto oblastí, neboť se z pohledu ruské legislativy jedná o ruské území. Dle informací finské imigrační služby se branci do těchto míst nevysílají ve velkém počtu, případy však existují. (Ne)vysílání branců do ukrajinských oblastí je na úvaze ruských orgánů a po právní stránce tomu nic nebrání. Přestože podle různých zdrojů nebyli branci cíleně vysíláni do bojových operací, úřady je využívaly pro ostrahu hranic, včetně rusko-ukrajinských hranic v Bělgorodské, Kurské a Brjanské oblasti, kde nahradili smluvní vojáky, kteří byli přesunuti na frontu na Ukrajině. Minimálně v létě 2024 se do bojů po ukrajinské příhraniční ofenzívě v Kurské zapojili branci umístění v tamějším regionu, kde střežili tamější hranice. Nejméně šedesát jich bylo zabito (srov. odst. 79 rozsudku sp. zn. 32 Az 12/2025).
45. Soud má za to, že vyslání branců do bojů na Ukrajině sice není vcelku běžným jevem, ale může k němu dojít. Z Informace OAMP ze dne 28. 1. 2025 je zřejmé, že k nasazení branců v boji na Ukrajině došlo především na počátku invaze, přičemž bylo po zásahu generální prokuratury v počátečních měsících invaze 600 branců staženo z ukrajinského území. Také S. K. z iniciativy Občan a armáda potvrdil v březnu 2024, že vojáky základní služby do války masově neposílají. Informace svědčí o tom, že tito mohou být vysláni na anektovaný Krym nebo do příhraničních oblastí. Tato skutečnost však není zcela vyloučena. Informace spíše popisuje tendenci k vytvoření prostředí, kdy branci základní vojenské služby mohou smlouvu s armádou podepsat již od prvního dne jejího výkonu, aby k jejich vyslání do bojů mohlo dojít již v postavení smluvních vojáků (srov. odst. 82 rozsudku sp. zn. 32 Az 12/2025).
46. Z podkladů tedy plynou poznatky, že i branci se za určitých specifických okolností mohou přímo účastnit bojových operací. V příhraničních oblastech se branci podílejí na střežení hranic, budování obranných linií, pomoci v logistice či hlídání objektů. Shromážděné materiály nevylučují ani možné nepřímé zapojení branců do ozbrojeného konfliktu na Ukrajině, což by mohlo naplňovat kritéria výše citovaných rozsudků SDEU. Zdejšímu soudu se jeví jako velmi pravděpodobné, že při návratu by se žalobce skutečně podrobil povinnému vojenskému výcviku vzhledem k jeho věku a způsobilosti. Je však třeba zkonstatovat, že v tuto chvíli shromážděné materiály neposkytují dostatek informací k posouzení, zda by mohl být s dostatečnou pravděpodobností jako branec zapojen do vojenského konfliktu na Ukrajině, ať už přímo nebo nepřímo (srov. odst. 80 rozsudku sp. zn. 32 Az 12/2025).
47. Z rozsudku SDEU EZ přitom vyplývá, že není třeba vědět, kam přesně bude branec v rámci armády nasazen, ale pro odůvodnění azylového důvodu podle § 12 odst. 1 písm. b) postačí, aby bylo přímé riziko zapojení do páchání válečných zločinů, ke kterým na území Ukrajiny stran Ruska dochází. Pokud by tedy žalobce byl nasazen do bojů na území Ukrajiny, s rozumnou mírou pravděpodobnosti by poskytl nezbytnou podporu pro přípravu nebo uskutečnění zločinů uvedených v čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice, i pokud by působil toliko jako zdravotník či logistik, tedy by nebyl přímo zapojen na konfliktu v první linii na frontě.
48. Pokud dále žalovaný tvrdí, že se žalobce nemůže dostat na frontu bez podpisu profesionální smlouvy, je nutné se zabývat dobrovolností jejího podepisování, resp. tím, zda k danému může být donucen. Informace OAMP ze dne 28. 1. 2025 k problematice smluv hovoří o tlaku, jenž je vyvíjen na brance, a to včetně zneužití neznalosti branců ohledně tohoto institutu a značných ekonomických pobídkách. Zdroje popisovaly konkrétní případy nátlaku na vojáky základní služby a upozorňovaly, že tlak a přesvědčování branců k podpisu smlouvy obecně rostl. Ředitel neziskové organizace Občan a armáda S. K. uváděl v březnu 2024, že smlouvu s armádou podle jejich zjištění podepisovalo v době od února 2022 přibližně 20-30 % branců. V době před únorem 2022 číslo dosahovalo až 50 % všech branců. Informace jmenuje seznam prostředků obrany proti podpisu smlouvy. Podle lidskoprávních aktivistů nesmí osoba smlouvu začít plnit, jestliže s ní nesouhlasí. V opačném případě to lze chápat jako přijetí smlouvy (srov. odst. 83 rozsudku sp. zn. 32 Az 12/2025).
49. Informace OAMP ze dne 21. 1. 2026 k otázce nucení branců podepsat smlouvu s ruskými ozbrojenými sílami a nastoupit do armády uvádí, že ruské úřady zjednodušily možnost podpisu profesionální smlouvy s vojáky základní služby. Zdroje často popisovaly případy nátlaku na vojáky základní služby, ale zároveň upozorňovaly, že tlak a přesvědčování branců k podpisu smlouvy obecně rostl v červenci, resp. prosinci 2025. Ruská armáda používá různé aktivní ekonomické a sociální pobídky, např. sociální výhody nebo vyšší plat, k udržení počtu smluvních vojáků. Podle stejného zdroje existuje omezený počet případů, kdy je vojákům vyhrožováno převelením do trestní jednotky nebo fyzickým násilím, aby podepsali smlouvu. Informace opět poukazuje na opravné/obranné mechanismy, které však mají velmi omezený vliv na nápravu situace (dále k tomu např. COI focus Russische federatie - Legerdienst, contractsoldaten en mobilisatie ze dne 14. 1. 2026, str. 31 a str. 34) [srov. odst. 84 rozsudku sp. zn. 32 Az 12/2025].
50. V podkapitole „Tlak na podepsání smluv“ informace EUAA, COI Report – The Russian Federation: Country Focus z prosince 2025 (dále jen „Informace EUAA“) se uvádí, že ruské úřady údajně považují povinnou vojenskou službu za zdroj pro nábor smluvních vojáků. Praxe nutit brance k podpisu smluv začala koncem roku 2022 a v roce 2024 se zintenzivnila a rozšířila se do všech vojenských jednotek v Rusku. Zdroje uvádějí, že branci byli přesvědčováni, nuceni a donucováni, včetně mučení, nebo podvedeni k podpisu smluv. Alespoň v jednom případě byla osoba zastřelena za to, že odmítla podepsat smlouvu. Jakmile je smlouva podepsána, i když byla podepsána první den vojenské služby, mohou být branci ve statusu smluvních vojáků okamžitě nasazeni na frontu. Dle informace tlak na brance, aby podepsali smlouvy, začal již při jejich odjezdu do vojenské jednotky. Soud poznamenává, že i v tomto ohledu došlo ke změně, neboť ze starších informací vyplývalo, že k nátlaku docházelo spíš před koncem základní vojenské služby, nikoli od jejího prvního dne. Tlak zahrnoval výhrůžky smrtí i disciplinární tresty. Informace dále pojednává o padělání podpisů branců na smlouvách s ministerstvem obrany, což mělo nahradit přímý nátlak. Padělání podpisů se dle informace stalo „systematickým a standardizovaným“. Dle informace mají velitelé zřejmě „zelenou k podepisování smluv jménem branců“, zejména při plnění náborových kvót (srov. odst. 86 rozsudku sp. zn. 32 Az 12/2025).
51. Soud zohlednil také podkapitolu „Odvodní kvóty a razie“ Informace EUAA, která uvádí, že od roku 2022 vojenské náborové kanceláře častěji využívají tzv. „jednodenní odvod“, při kterém jsou osoby, které přišly na vojenský úřad za účelem např. vyzvednout dokumenty, okamžitě odvedeny do vojenské služby. Informace EUAA uvádí, že je tato praxe častější ve větších městech. Během odvodního období na jaře 2025 provedla policie razie s cílem splnit odvodní kvóty po celé zemi. Tyto se nekonaly náhodně, protože policie se řídila konkrétními seznamy a nesbírala každého na ulici. Většina zpráv o raziích pocházela z Moskvy, kde policie zadržela osoby s nevyřízenými povolávacími rozkazy, prováděla razie ve fitness klubech a zadržovala muže ve stanicích metra. Většina zadržených osob byla identifikována pomocí kamer CCTV a zadržena v metru nebo ve svých domovech či pracovištích. Podobně tomu mělo být během podzimní branné povinnosti v roce 2025. Razie byly opět častější ve velkých městech, jako je Moskva a Petrohrad, kde je vyšší životní úroveň a menší počet lidí ochotných podstoupit povinnou vojenskou službu (srov. odst. 87 rozsudku sp. zn. 32 Az 12/2025).
52. Krajský soud konstatuje, že zatímco ekonomické pobídky nepředstavují zacházení naplňující azylové důvody, psychologické i fyzické násilí již takové zacházení představovat může, především v případě, že k němu dochází dlouhodobě a opakovaně. Ve zprávách se přitom konstatuje, že tlak a přesvědčování branců k podpisu smlouvy obecně roste. Informace o zemi původu svědčí o tom, že Rusko řeší situaci tím způsobem, že vojáky základní vojenské služby nutí k podpisu smlouvy s ministerstvem obrany, aby do bojů na Ukrajině mohlo vyslat již smluvní vojáky (nikoli tedy brance vykonávající základní vojenskou službu), přičemž se má jednat o jev rozšířený po celém Rusku. Podle informací EUAA jsou vojáci základní vojenské služby jedním ze zdrojů, kde se ruská armáda snaží naverbovat vojáky k boji na Ukrajině, přičemž nedaří-li se naplnit stanovené kvóty finančními pobídkami, je přistoupeno k tvrdším postupům, případně ke zfalšování podpisu.
53. V případě žalobce není zřejmé, zda by mu mohla být umožněna NCS i za mobilizace, čímž by se mohl vyhnout účasti v operaci na frontě. Samotný tlak na vojáky základní vojenské služby je zcela rozšířeným jevem (nikoli jevem výjimečným), a proto lze považovat za vysoce pravděpodobné, že by také žalobce v případě nástupu k výkonu základní vojenské služby byl vystaven určité formě nátlaku podepsat smlouvu s armádou.
54. Krajský soud proto uzavírá, že žalovaný nepostavil najisto to, že situace žalobce nesplňuje kritéria podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Správní orgán dostatečně kriticky neposoudil, zda žalobce má skutečně reálnou možnost se základní vojenské službě vyhnout výkonem náhradní civilní služby, a to se zohledněním kontextu možné mobilizace a toho, že i v rámci této služby se osoba může nepřímo účastnit vyloučených zločinů podle čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice. Dále žalovaný neposoudil tlak vyvíjený na vojáky základní vojenské služby, aby podepsali smlouvu s ministerstvem obrany o účasti v bojích na území Ukrajiny a nezohlednil vývoj v této oblasti.
55. Již jen z tohoto důvodu soud zrušil napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., jelikož skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění. V následujícím řízení žalovaný na základě dostatečných a aktuálních zpráv o zemi původu posoudí, zda jsou dány okolnosti svědčící o tom, že by žalobce mohl být v rámci povinného vojenského výcviku nasazen v bojích na Ukrajině, resp. jak pravděpodobné je to, že bude donucen podepsat smlouvu o profesionálním nasazení v rámci armády. Dále je nutné prověřit, jak by probíhala NCS v případě mobilizace. Pokud žalovaný dojde k závěru, že nejsou dány důvody pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, je třeba zohlednit shora uvedené i při posouzení doplňkové ochrany dle § 14 a odst. 1 zákona o azylu. K tomu si žalovaný musí opatřit podklady týkající se současné situace v zemi a závěry o neexistenci azylových důvodů doplnit výše uvedeným způsobem.
IV.3 Studium žalobce v ČR
56. Konečně žalobce uplatnil v rámci žaloby také nové tvrzení, a to obavu z pronásledování v souvislosti s vydáním dekretu prezidenta Ruské federace (dne 28. 12. 2024) „O schválení strategie boje proti extremismu v Ruské federaci“ s argumentací, že je vedena evidence osob, které opustily Ruskou federaci, aby absolvovaly studium ve vzdělávacích střediscích nepřátelských států, jejichž činnost má znaky extremismu. Žalobce prezentoval obavu, že jako student, který studoval v nepřátelském státě, bude při návratu považován za extremistu a jako takový bude zadržen, odsouzen a vězněn.
57. Podle § 32 odst. 9 zákona o azylu soud při posuzování žaloby ve věci mezinárodní ochrany zohlední i nové důležité skutečnosti, které nastaly po vydání rozhodnutí ministerstva, jedná-li se o takové skutečnosti, které se vztahují k možnému pronásledování nebo k hrozbě vážné újmy; v tomto rozsahu není soud vázán žalobními body. Mají-li skutečnosti podle věty první vliv na rozhodnutí správního orgánu ve věci samé, soud napadené rozhodnutí zruší a věc vrátí k dalšímu řízení žalovanému.
58. Samotné tvrzení o studiu v nepřátelském státě představuje relevantní obavu žalobce, která může mít vliv na posouzení jeho azylového příběhu. Žádost o mezinárodní ochranu podal žalobce dne 13. 6. 2023 a pohovor s ním se konal dne 16. 6. 2023, oboje tedy ještě před vydáním předmětného dekretu. Přestože tvrzení o obavě z pronásledování na základě daného dekretu nebylo uplatněno již ve správním řízení (byť se tak bezpochyby mohlo stát i v pozdější fázi řízení), představuje dle soudu tato skutečnost natolik podstatnou okolnost, že ji připustil jako žalobní námitku.
59. Žalovaný se pochopitelně danou problematikou v napadeném rozhodnutí nijak nezabýval, neboť ji žalobce vznesl poprvé až v nyní projednávané žalobě. Součástí správního spisu je Informace OAMP – Ruská federace, Návraty občanů Ruské federace do vlasti: Krátkodobé a dlouhodobé vycestování, zacházení ze strany státních úřadů, přístup ke státním službám a dokumentům ze dne 5. 3. 2025. Ta se sice obecně zabývá situací ruských státních občanů po návratu do vlasti, ovšem neposkytuje odpovědi přímo na žalobcem vznesené obavy. Ve zprávě je k otázce, zda ruské úřady monitorují návraty běžných osob z tzv. nepřátelských zemí, uvedeno pouze toliko, že podle jednoho z oslovených zdrojů podobná praxe neexistuje. Předmětná informace ovšem nepojednává explicitně o dekretu prezidenta Ruské federace „O schválení strategie boje proti extremismu v Ruské federaci“ ani o situaci konkrétně těch ruských občanů, kteří v tzv. nepřátelských zemí studovali. Ve vztahu právě k této problematice je zpráva zcela obecná a neposkytující kýžené informace.
60. Pokud by tato otázka měla představovat jediný důvod pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, bylo by jistě na soudu, aby se jí detailně zabýval, vč. doplnění dokazování. S ohledem na to, že ovšem soud dospěl k závěru o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu ohledně výkonu vojenské služby, ponechal doplnění dokazování o předmětném dekretu prezidenta Ruské federace a jeho vyhodnocení na žalovaném, který tak učiní v dalším řízení (obdobně srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2025, č. j. 22 Az 6/2025-32).
V. Závěr a náklady řízení
61. S ohledem na shora uvedené krajský soud rozhodl o žalobě tak, že jí v plném rozsahu vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil s tím, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem krajského soudu obsaženým v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).
62. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
63. V dané věci byl žalobce úspěšný, a proto má právo na náhradu nákladů řízení. Ze soudního spisu však soud nezjistil žádné náklady, které by mohl žalobci přiznat (žaloba byla na soud doručena osobně jejím podatelem), pročež soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Procesně neúspěšný žalovaný na náhradu nákladů řízení nemá právo.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o ní musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie.
Brno, 31. srpna 2026
Petr Sedlák, v. r.
samosoudce