Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 A 5/2026 - 79

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem Mgr. Jaroslavem Škopkem ve věci

žalobce:

A. T., narozen X, státní příslušnost X, X,

zastoupeného JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou, Májová 606/35, 350 02 Cheb,

proti

žalovanému:

Ministerstvo vnitra, IČ 00007064, Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7,

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2026, č.j. OAM-2404-69/PP-2023,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

[I] Předmět řízení

1. Žalobce se žalobou ze dne 16. 4. 2026, Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) doručenou dne 19. 4. 2026, domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2026, č.j. OAM-2404-69/PP-2023 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byla podle , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), zamítnuta žalobcova žádost podaná dne 16. 2. 2023 o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky jako rodinného příslušníka občana ČR, neboť je důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek (výrok I.); podle zákona o pobytu cizinců byla žalobci stanovena lhůta 35 dnů k vycestování od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok II.).

2. Pobyt cizinců na území ČR je upraven v zákoně o pobytu cizinců. Správní řízení je upraveno .

[II] Žaloba

3. Žalobce v úvodu žaloby označil stěžejní důvody, kvůli nimž brojil proti napadenému rozhodnutí.

i. Žalovaný při svém rozhodování postupoval chybně, když dosud zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť tu jsou další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny.

ii. Žalovaný nesprávně vyhodnotil dopad svého rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce.

iii. Žalovaný rozhodoval v rozporu s ustálenými zákonnými zásadami, resp. též i s ustálenou judikaturou.

4. Žalobce připomněl, že žalovaný v řešené věci rozhodoval opakovaně. Soud rozsudkem ze dne 25. 4. 2024, č.j. -52 (dále jen „rozsudek I“), zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2023, č.j. OAM-2404-38/PP-2023, kterým byla rovněž zamítnuta žalobcova žádost o povolení k přechodnému pobytu na území ČR. Žalovaný vydal nové rozhodnutí až dne 20. 3. 2026, tedy bezmála po dvou letech. Takové chování žalovaného považoval žalobce za zcela účelové. Lze tvrdit, že žalovaný zvolil vyčkávací taktiku a snažil se proti žalobci nalézt cokoliv, co by mohlo ovlivnit další rozhodování ve věci, v neprospěch žalobce. Žalovaný měl na základě odůvodnění a doporučení obsaženého v rozsudku I provést další šetření a vydat rozhodnutí.

5. Žalovaný však nechal žalobce působit v ČR bezmála dva roky pouze na tzv. „překlenovacím štítku“ nahrazujícím pobytové oprávnění. Takový překlenovací model však žalobce celé dva roky citelně omezoval na jeho plném působení ve společnosti, zejména ve výkonu práce, možnosti využití bankovních služeb, možnosti realizace vlastního bydlení pro rodinu. Žalovaný jednal účelově, určil si svůj vlastní trend dalšího dění bez respektu rozsudku I.

6. Žalovaný opřel nové rozhodnutí přednostně o své (nové) nálezy v rodinném životě žalobce. Žalovaný po obsáhlé rekapitulaci stavu uzavřel: „Žadatel tedy dle zjištěných skutečností nežije s matkou jeho dcer, rovněž tak nežije ani s jeho dcerami ve společné domácnosti, ale na základě provedeného pobytového šetření, protokolárních záznamů, doložených fotografií z různých časových okamžiků lze usuzovat, že žadatel je s jeho dcerami v osobním styku. Pro účely řízení tak správní orgán nerozporuje, že žadatel žádá o vydání povolení k přechodnému pobytu jako rodinný příslušník občana ČR ve smyslu ust. ve spojení s ust. ve vztahu k jeho dcerám.“

7. Žalobce souhlasil, že nežije s matkou svých dcer, avšak společně obě dcery řádně vychovávají, pečují o ně a vyživují je. Žalovaný v napadeném rozhodnutí používá podklady, z nichž aktuální je ze srpna 2025. Takový postup vnímal žalobce opět jako nesprávný. Žalobce je neustále hlášen na adrese se svou rodinou, kdy aktuálně však přebývá na adrese X, u své přítelkyně. Žalobce pečuje o své děti řádně a pečlivě, každý den, střídavě s matkou jeho dcer, které zároveň finančně přispívá na jejich rodinné potřeby. Žalovaným uvedené závěry očividně neodráží aktuální stav domácnosti žalobce a jeho dcer. Žalobcovy dcery navštěvují Základní a mateřskou školu v Chebu na Skalce, kde jako kontaktní osoby opět fungují oba rodiče, kteří své děti střídavě doprovází do a z těchto zařízení. Děti jsou v kolektivu oblíbené a bez jakýchkoliv problémů.

8. Žalobce by si rád s matkou svých dcer, zcela bez konfliktu a vždy dohodou, upravil péči, výživu a výchovu svých dcer za ingerence opatrovnického soudu, to vše pouze pro jistotu svých dcer. To však žalobce nemůže se svým „překlenovacím pobytem“ učinit, což přisuzuje žalobce k tíži žalovaného.

9. Správní orgán zacílil v rozhodnutí na trestní minulost žalobce. Ta však byla rozsudkem I již jedenkrát šetřena a je v něm o ní pojednáno. Žalovaný opět podtrhl minulost žalobce obsáhlou rekapitulací, za kterou byl řádně potrestán a svůj trest vykonal. Následně správní orgán opírá své odůvodnění o novaci stavu, kdy se pouští do takové úrovně, že žalobce spáchal v blízké minulosti přestupek a k tomu je šetřen policií.

10. K přestupku proti občanskému soužití žalobce uvedl, že věc, která je vedena PČR, je založena na „jiném hrubém jednání“, kterého se žalobce měl dopustit. Žalobce potvrdil, že byl dne 11. 5. 2025 v 6:10 hod. na náměstí Krále Jiřího z Poděbrad 30 v Chebu, kde nastala situace, při které bránil náhodnou kolemjdoucí proti dvěma turistům z Německa, kteří ji obtěžovali. Po příjezdu policie, který žalobce sám inicioval, se dozvěděl, že ze záznamu městských kamer je patrno, že jeho jednání by mohlo být bráno jako závadové. Byť pointa věci byla policii dobře známa, doporučili žalobci věc vyřešit na místě blokovou pokutou jako nejrychlejší řešení. Žalobce v té chvíli netušil, že takové chování a stav věci můžou působit zcela kontra jeho podané žádosti a že žalovaný vlastně na takovou situaci čeká více než rok.

11. Žalovaný dále uvedl, že žalobce je šetřen PČR pro možné spolupachatelství při sexuálním nátlaku, kdy si měl natáčet na mobilní telefon tanec nahé dívky, které se snad měl i dotýkat. Žalobce nepopíral zahájení trestního řízení. Jde však o věc ze dne 16. 11. 2024, jak potvrdil i žalovaný, kdy PČR asi před 1,5 rokem cosi zahájila na popud domnělé poškozené a do dnešního dne se nestalo ze strany PČR ničeho nového, jelikož jednání poškozené bylo činěno z její vlastní vůle. Žalovaný se přesto nebál použít takové informace proti žalobci a meritorně na takových informacích postavit své rozhodnutí. Žalovaný ve svém odůvodnění nerespektuje zejména čl. 40 odst. 2 LZPS, kdy základní právní zásadou vůbec je bezesporu „praesumptio innocentiae“, navíc úzce spojenou s dalším základním právním principem „in dubio pro reo“. Takové jednání považoval žalobce za zřetelně účelové.

12. Žalovaný v napadeném rozhodnutí pracoval na dvou platformách, kdy přezkoumával trestní minulost žalobce a jeho rodinný stav. Tyto dvě úrovně poté komparoval a vytvořil závěr, který v zásadě nesmí vybočovat z doporučené metodiky, kterou Ministerstvo vnitra ČR k řešené otázce zaujímá. Žalovaný tak musí dle metodiky a doporučení v zásadě vždy dojít k závěru, že trestní minulost žalobce a jeho možné budoucí porušení veřejného pořádku (recidiva), mohutně převyšuje nad dopady rozhodnutí žalovaného do rodinného života žalobce. Taková rozhodnutí činí žalovaný vždy na základě vlastního názoru, resp. lépe správního uvážení. Tato metodika není však správná, obzvláště v případě žalobce.

13. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí argumentuje názorem, kdy on sám je oprávněn rozhodnout zejména o dalším životě žalobcovy rodiny. Rozhodnutí žalovaného je navíc činěno zcela bez ohledu na dopad do soukromého života žalobce, co se týče podmínečného upuštění od výkonu zbytku jeho trestu. Je zřejmé, že případným výkonem rozhodnutí žalovaného dojde k maření výkonu rozhodnutí trestního soudu o podmínečném propuštění žalobce na svobodu, resp. plnění podmínek probace a mediace.

14. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je uvedeno, že v řízení bylo dostatečně prokázáno, že v případě žalobce je důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Žalovaný po přezkoumání řešené věci vyhodnotil, zásadně k tíži žalobce, že žalobce „by mohl“ v budoucnu závažným způsobem narušit veřejný pořádek, kdy si bezmála dva roky počkal na to, aby získal záznam o blokově vyřešeném přestupku a jednom rok a půl probíhajícím řízení bez konce. Tímto závěrem, na základě své vlastní úvahy, žalovaný v podstatě žalobci ubírá jeho elementární právo na soužití s jeho rodinou, která je na území ČR plně domestikována a rozhodně nehodlá tento stav měnit.

15. Doslovný rozbor sousloví „by mohl“ nemůže zakládat na tvorbě závěru žalovaného. Žalobce vnímal tento závěr žalovaného za účelový, zcela nedostatečně opodstatněný, a především za nepřezkoumatelný. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí pracuje s pojmem „závažné narušení veřejného pořádku“. Za pomoci ustálené judikatury žalovaný dovozuje, že žalobce dříve svým jednáním narušil veřejný pořádek, přičemž kdy tuto skutečnost jednoznačně přisuzuje k tíži žalobci, resp. na základě takového závěru opírá a potvrzuje své rozhodnutí o neudělení pobytového oprávnění žalobci. Žalovaný podrobně popisuje, co je za narušení veřejného pořádku obecně vnímáno a bráno. Žádným způsobem dále dostatečně nepřezkoumává skutečnosti označené žalobcem v jeho správním řízení. Žalovaný se svým rozhodnutím zřetelně snaží potrestat žalobce znovu za jeho chování v minulosti, když předpokládá, že žalobce by mohl veřejný pořádek narušit znovu. Žalobce byl za svůj čin řádně potrestán a trest vykonal, navíc pouze do jeho jedné poloviny. Následně byl žalobce rozhodnutím trestního soudu podmíněně propuštěn z výkonu trestu. Žalobce je vzorným otcem svým dcerám a rozhodně neplánuje opakovaně a/nebo jakkoliv jinak narušovat veřejný pořádek svojí jakoukoliv činností.

16. Žalovaný svým rozhodnutím pravomocně uložil žalobci trest za jeho dřívější trestný čin, v rovině správního řízení, když za tento čin byl žalobci již dříve uložen trest v řízení trestním. Žalovaný tak jednal kontra základnímu právnímu principu ne bis in idem. Porušováním základních právních principů se opakovaně zaobíral Evropský soud pro lidská práva, který v současné době zastává ustálený názor na takové chování veřejných orgánů. Judikatura EU je k dnešnímu dni zakotvená i v právním systému ČR.

17. Žalobce v souvislosti s jeho případem poukázal na zásadní rozsudek ESLP ze dne 10. 2. 2009, stížnost č. 14939/03, věc Zolotuchin proti Rusku, a na rozsudek ESLP ze dne 29. 5. 2001, stížnost č. 37950/97, věc Franz Fischer proti Rakousku. V těchto případech se v období od roku 2001 do roku 2009 v podstatě vyvíjel právní názor na dvojí trestání osob, v souběhu řízení trestněprávních a správních. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2011, č.j. -74, se pak podává: „Stíhání jednoho a téhož skutku podle dvou skutkových podstat je přípustné tehdy, pokud se tyto od sebe navzájem liší v podstatných prvcích (okolnostech). Naopak tam, kde panuje alespoň částečná shoda v podstatných okolnostech skutku, půjde ve vztahu k aplikaci čl. 4 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) o uplatnění zásady ne bis in idem. Zkoumání shodnosti či alespoň částečné shodnosti v podstatných okolnostech skutku je pak věcí každého konkrétního posouzení.“

18. Žalovaný se s označenou skutečností vypořádal na úrovni vlastní úvahy, bez dostatečné komparace stavu s dopadem váhy rozhodnutí do rodinného života žalobce. Proti takovému postupu se žalobce doslovně vyhrazoval ve svém závěrečném sdělení. Takový postup žalovaného je nesprávný. V této vazbě žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č.j. -54, v němž bylo mj. uvedeno: „Skutkový stav, který je založen na dedukcích a úvahách správního orgánu o účelovosti tvrzení účastníka řízení, aniž jsou řádně zhodnoceny veškeré důkazy účastníkem nabízené, nelze považovat za prokázaný.“ Žalovaný v řízení pravděpodobně nepovažoval za dosti důležité přezkoumat například závěrečné rozhodnutí trestního soudu v Sokolově, který rozhodl ve prospěch žalobce o jeho podmíněném propuštění z výkonu trestu. Žalovaný si dle názoru žalobce měl opakovaně vyžádat aktuální zprávu o průběhu dohledu probační a mediační služby nad činností žalobce po jeho propuštění. Tato zpráva měla doplňovat důkazní materiál, na základě kterého žalovaný rozhodoval o míře a váze trestní minulosti žalobce nad jeho rodinným životem, ve smyslu naplnění zásady materiální pravdy, kdy žalovaný je zejména povinen jednat ve smyslu .

19. Žalobce zdůraznil, že žije většinu svého života na území ČR, kde žije také jeho matka, a především jeho rodina, jeho družka a dvě jeho dcery se svou matkou, všechny občanky ČR. Žalobce není schopen ztvrdit svůj vztah s jeho družkou svatbou, neboť mu dotčené normy, až paradoxně takový stav neumožňují.

20. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí označuje všechny pevné rodinné vazby žalobce zde na území ČR, stejně tak jako jeho přirozenou snahu, péči a plnění vyživovací povinnosti ke své rodině. Doba trvání partnerského vztahu, věk obou nezletilých dcer žalobce, společná domácnost rodiny žalobce a v neposlední řadě přítomnost matky žalobce na území ČR, to vše musí být žalovaným v případě žalobce zcela bezchybně přezkoumáno a zohledněno. Takový postup žalovaného musí plně souznít s ustálenou judikaturou NSS , kdy např. z usnesení NSS ze dne 20. 9. 2018, č.j. -30, se podává: „Povinnost posuzovat přiměřenost dopadů do rodinného a soukromého života cizince (ve smyslu , o pobytu cizinců na území České republiky) i v rozhodnutí, jímž správní orgán zamítá žádost o povolení k přechodnému pobytu, plyne přímo z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“, přičemž v odůvodnění rozhodnutí žalovaného absentuje pečlivé vypořádání se s touto skutečností.

21. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí argumentuje z kontextu vytrženými texty přímo z výslechu žalobce a jeho tehdejší družky a zcela nepřiměřeně bagatelizuje dopad rozhodnutí do soukromého života žalobce a stejně tak do rodinného života dcer žalobce a jejich matky, aniž by řádně přezkoumalo žalobcem označené skutečnosti, resp. správní spis doplnilo o aktuální stav.

22. Žalovaný se s premisou porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod naprosto nevypořádal. Vycházeje z dikce čl. 8 označené úmluvy, kdy každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace, je třeba doplnit, že státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

23. V případě žalobce je ve smyslu shora všech označených žalobních důvodů zřetelné, že žalovaný nepostupoval při vedení svého řízení zcela v souladu se zákonem, kdy právě tímto postupem byl označený čl. 8 úmluvy porušen.

[III] Vyjádření žalovaného k žalobě

24. Žalovaný se k věci vyjádřil v podání ze dne 28. 5. 2026, v němž nejprve zrekapituloval žalobcovy rodinné poměry a jeho pobytovou historii.

25. Stran nedostatečně zjištěného skutkového stavu žalovaný uvedl, že poté, co byl v červnu 2024 žalovanému vrácen spis ze soudu, bylo v řízení provedeno mnoho úkonů s cílem dostát požadavkům soudu a zjistit, zda žalobce nadále představuje hrozbu pro veřejný pořádek. Žalovaný se ohradil proti tvrzení, že řízení účelově protahoval. Žalobce měl možnost kdykoliv požádat o provedení opatření proti nečinnosti, což ovšem nikdy neučinil. V průběhu řízení bylo zjištěno, že žalobce se dopustil jednak přestupku proti občanskému soužití a že figuruje jako obviněný v trestní věci vedené Policií ČR pro přečin sexuálního nátlaku ve formě spolupachatelství. Žalobce sice doposud nebyl odsouzen a je třeba na něj pohlížet jako na nevinného, nicméně již samotné trestní stíhání ve věci sexuálního nátlaku vypovídá o tom, jak se žalobce chová a je třeba přihlížet k jeho násilnému chování, i kdyby nebylo vyhodnoceno jako trestný čin. Žalovaný uzavřel, že neexistuje významná míra jistoty, že žalobce bude do budoucna vést řádný život a nebude představovat do budoucna další ohrožení veřejného pořádku.

26. Stran dopadů napadeného rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života, žalovaný předně konstatoval, že zásada „ne bis in idem“, nepřipouští, aby byl někdo stíhán nebo potrestán za skutek, za který již byl jednou osvobozen nebo odsouzen. Tato zásada se použije tam, kde se „trestá“. Typicky je použitelná v trestním či přestupkovém řízení. Rozhodování o pobytovém oprávnění však nemá trestní povahu. Nepovolení přechodného pobytu není sankcí, nesleduje represivní účel, ale naopak je preventivním správním opatřením, kterým stát vykonává kontrolu nad migrací. Eventuální zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému či jinému pobytu proto nelze označit za rozhodnutí o trestu, i když vychází z předchozího odsouzení žadatele za trestný čin. Je tudíž pojmově vyloučeno, aby nyní napadeným rozhodnutím mohl být žalobce podruhé „potrestán“ (viz rozsudek NSS ze dne 26. 9. 2017, č.j. -42, bod 17, podobně též Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. , bod 30).

27. Žalovaný dále zrekapituloval důvody, pro které žádosti žalobce nemohl vyhovět, a setrval na závěru, že dopad napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce není nepřiměřený důvodům vydání rozhodnutí. Žalovaný na podkladě shora uvedeného navrhl žalobu zamítnout.

[IV] Další vyjádření žalobce

28. Žalobce dne 9. 7. 2026 zaslal soudu další vyjádření k věci, v němž uvedl, že letos v květnu absolvoval druhou návštěvu v rámci probačního dohledu. Poslední návštěvu absolvuje 17. 9. 2026 a poté dojde k ukončení nařízeného dohledu. Zprávu soudu nepředložil s tím, že pokud by ji soud vyžadoval, má o ni sám požádat.

29. K trestní věci vedené orgánem PČR, na které je postaveno napadené rozhodnutí, sdělil, že aktuálně byl nařízen úkon „seznámení se spisem“, když spis po novu obsahuje další, již několikátý znalecký posudek. Označeného úkonu se bude účastnit zástupce žalobce. Žalobce je v této věci stále podezřelým, nikoliv obviněným a/nebo obžalovaným.

30. Žalobce dále vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím soudu o nepřiznání odkladného účinku jeho žalobě a doplnil, že z důvodu opatrnosti začal již zpočátku řešit otázku svého legálního pobytu na území ČR s cizineckou policií. Cizinecká policie ČR zahájila s žalobcem řízení o jeho správním vyhoštění. V průběhu tohoto řízení došlo mimo jiné k výslechu matky jeho dětí a jeho starší dcery. Z obsahu výpovědí je patrna jednoznačná potřeba rodiny ke společnému soužití a fungování a zároveň, že vše takové funguje a všichni členové se navzájem potřebují. Protokoly s výslechem starší žalobcovy dcery a její matky byly připojeny k žalobcovu vyjádření.

31. Cizinecká policie aktuálně v žalobcově věci překvalifikovala řízení o správním vyhoštění a věc dále vede jako řízení o povinnosti opustit území, přičemž žalobce se po celou dobu vedeného soudního řízení nachází na území ČR zcela legálně.

[V] Posouzení věci soudem

32. Řízení ve správním soudnictví je upraveno , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“ nebo „“).

33. Podle , soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

34. Podle věty prvé , soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů.

35. Při jednání před soudem dne 15. 7. 2026 strany sporu setrvaly na své předchozí argumentaci.

36. Žaloba není důvodná.

37. Žalobci byla napadeným rozhodnutím podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců zamítnuta žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky jakožto rodinného příslušníka občana ČR, neboť je důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, a byla mu stanovena lhůta 35 dnů ode dne právní moci rozhodnutí k vycestování z území ČR.

38. Podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, ministerstvo žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu zamítne, jestliže je důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

39. Podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců, ministerstvo v rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu stanoví lhůtu k vycestování z území; žadatel je povinen ve stanovené lhůtě z území vycestovat.

40. Soud připomíná, že v žalobcově věci již jednou rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 25. 4. 2024, č.j. -52, když rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, ze dne 19. 12. 2023, č.j. OAM-2404-38/PP-2023, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému. Soud dospěl k závěru, že jako jediný argument pro závěr, že žalobce je oním hrozícím nebezpečím, aplikoval žalovaný v podstatě pouze to, že žalobce je recidivistou a jeho v pořadí třetí trest byl uložen za závažný trestný čin. Taková argumentace ale podle názoru soudu nepostačovala. Soud byl toho názoru, že žalovaný, má-li jeho rozhodnutí obstát, musí přezkoumatelně vyjevit takové reálie, z kterých bude zřejmé, že žalobce zůstává skutečnou hrozbou pro veřejný pořádek. Takovou informací může být např. to, že se (žalobce) znovu pohybuje v prostředí osob s kriminálním pozadím, že je znovu vyšetřován policií, příp. je proti němu vedeno další trestní stíhání, že nedodržuje podmínky podmínečného propuštění atp. Jednoduše řečeno, žalovaný musí předložit cokoliv, co nebude pouhou kombinací faktů o žalobcově minulosti a závažnosti drogové kriminality, ale reálnou zprávou o tom, že žalobce i nadále představuje nebezpečí veřejnému pořádku.

41. Stran žalobních námitek soud uvážil následovně.

42. Předně, tvrdí-li žalobce, že „žalovaný nechal žalobce působit v ČR bezmála dva roky pouze na tzv. ‚překlenovacím štítku‘ nahrazujícím pobytové oprávnění“, když „takový překlenovací model citelně omezoval žalobce celé dva roky na jeho plném působení ve společnosti, zejména ve výkonu práce, možnosti využití bankovních služeb, možnosti realizace vlastního bydlení pro rodinu“, pak je třeba připomenout, že samotná délka řízení nemá vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí.

43. Podstatné pro věc samu bylo naopak to, jak se žalobce choval poté, co bylo rozhodnutí ze dne 19. 12. 2023, č.j. OAM-2404-38/PP-2023, zrušeno rozsudkem I. Jak bylo již uvedeno výše, soud v rozsudku I uložil žalovanému, aby přezkoumatelně vyjevil takové reálie, z kterých bude zřejmé, že žalobce zůstává skutečnou hrozbou pro veřejný pořádek. Nyní napadené rozhodnutí v tomto směru již plně obstálo.

44. Žalovaný jednak shrnul dosavadní žalobcovu trestní minulost [rok 2012 podmíněné odsouzení za úvěrový podvod, rok 2013 odsouzení (rovněž podmíněné) za ublížení na zdraví a rok 2017 nepodmíněné odsouzení za nedovolenou výrobu a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy] a dále předložil zjištění nová. A podle nich je zřejmé, že žalobce v projevech pohrdání právním řádem České republiky neustal. Součástí správního spisu je zpráva PČR, KŘP Karlovarského kraje, ze dne 20. 8. 2025, č.j. KRPK-91795-163/T4-2024-190272, podle které byl žalobce obviněn (tedy není pouze „veden jako podezřelý“) z přečinu sexuálního nátlaku podle 186 odst. 1 a odst. 3 písm. b) ve formě spolupachatelství. A nedosti toho, se dne 11. 5. 2025 dopustil přestupku proti občanskému soužití dle , o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Za toto jednání mu byla uložena pokuta ve výši 5 000 Kč. Žalovaný vše pečlivě zdokumentoval a v napadeném rozhodnutí uvedl. Dá se tak uzavřít, že žalobce si z právního řádu ČR, konkrétně pak z či přestupkového zákona, pranic nedělá. Pak se ovšem nemůže divit, že pověstný pohár trpělivosti příslušných orgánů ČR přetekl, neboť žalobce šel podloženému závěru o tom, že je tu důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, vytrvale naproti. Správní orgán nepostupoval tendenčně. Dovolává-li se žalobce toho, že řízení (po vydání rozsudku I) trvalo příliš dlouho, pak by bylo možno pouze odvětit, že žalobci nic bránilo žít po tu dobu v souladu se zákonem.

45. Shrnuto, správní orgán ohledně důvodného nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, řádně zjistil skutkový stav a správně ho vyhodnotil. Závěru, že žalobce takové nebezpečí představuje, soud přitakal a postupu žalovaného nemohl v tomto směru nic vytknout. Námitka nebyla důvodná.

46. Zcela nesprávná je pak i žalobcova úvaha o porušení zásady ne bis in idem. Napadeným rozhodnutím nebyl žalobci uložen žádný trest ve smyslu správního trestání (natož trestněprávního postihu). Měl-li žalovaný relevantně posoudit ono zákonem předvídané „důvodné nebezpečí“, musel vzít v potaz žalobcovo jednání, které bylo v rozporu se zákonem, neboť páchání trestné činnosti je jedním z nejsilnějších argumentů pro konstatování závěru o důvodném nebezpečí. A jak je uvedeno výše (a především pak v napadeném rozhodnutí), žalobce v tomto směru poskytl správnímu orgánu dostatek podkladů. Ani tato námitka proto nebyla důvodná.

47. Soud dospěl ke stejnému závěru, tj. o nedůvodnosti námitky, i ohledně tvrzení o nesprávném a nedostatečném posouzení proporcionality dopadu rozhodnutí do základního práva žalobce, matky jeho dcer a obou dcer na respektování soukromého a rodinného života.

48. Primárně je třeba upozornit, že zásah do cizincova soukromého a rodinného života nesmí být nepřiměřený. Tedy, k určitému zásahu dojít může, avšak nesmí se jednat o intervenci nepřiměřenou. Žalovaný se touto otázkou zabýval velmi podrobně (stěžejní argumentace byla vyjevena na str. 12-15 napadeného rozhodnutí) a s jeho závěry se soud ztotožnil.

49. Žalobce argumentoval především vztahem ke svým dcerám. Nicméně, ona tvrzení ustala v rovině obecností typu „o děti pečuje řádně a pečlivě, každý den, střídavě s matkou dcer, které zároveň finančně přispívá na jejich rodinné potřeby“. Jak ovšem vyplynulo ze správního spisu a z napadeného rozhodnutí, mnohá z těchto tvrzení jsou, mírně řečeno, ne zcela odpovídající realitě. Především, jak z výpovědi matky obou žalobcových dcer, tak z výslechu starší dcery, je zřejmé, že tvrzená řádná a pečlivá starostlivost o dcery spočívá v občasném hlídání (povětšinou ve chvílích, kdy děti nemohou být hlídány matkou nebo babičkou), kupování drobných dárků a sladkostí, příp. drobných finančních příspěvcích. Sám žalobce uvedl, že s dcerami nebydlí ve společné domácnosti.

50. Dále, hovoří-li žalobce o „finančním přispívání na rodinné potřeby“, pak správní orgán zjistil (a žalobce to výslovně nerozporoval), že se jedná zhruba o částku 5 000 Kč jednou za dva měsíce (podle toho, v jaké finanční situaci se žalobce momentálně pohybuje) a jednorázový příspěvek v podobě automatické pračky v ceně 13 000 korun. Rozhodující postavení v péči o dcery a jejich finanční zabezpečení tak má jednoznačně jejich matka. Úloha žalobce je v tomto směru spíše nahodilá. Soud v podrobnostech odkazuje na obsah napadeného rozhodnutí.

51. Žalobce se rovněž ani nezmínil o tom, že by měl v České republice jakékoliv další pevné vazby sociální, ekonomické (pracovní) či další. Ano, uvedl, že zde žije většinu svého života a žije zde i jeho matka, avšak o žádných pevnějších vazbách, které by byly v případě odjezdu z ČR zásadně narušeny, nehovořil ani ve vztahu k matce, ani ve vztahu např. k zaměstnání, správě nějakého majetku atd. Dále, tvrdí-li v žalobě, že „nemá žádné vazby na zemi svého původu a nemá v zemi svého původu žádného přímého příbuzného, o kterém by věděl“, pak je toto tvrzení v rozporu s výpovědí matky jeho dcer, která během svědecké výpovědi učiněné dne 30. 6. 2023 (protokol o výslechu je součástí správního spisu) mj. uvedla, že na území Mongolska žije část žalobcovy rodiny a jeho babička ho navštěvuje asi jednou do roka. Žalobce však ponechal tuto část odůvodnění napadeného rozhodnutí bez povšimnutí. I tu soud v podrobnostech odkazuje na obsah napadeného rozhodnutí.

52. Shrnuto, stejně jako žalovaný dospěl soud k závěru, že v dané věci nebylo napadené rozhodnutí ve vztahu k žalobcovu soukromému a rodinnému životu nepřiměřené. Dlužno dodat, že ani žalobní tvrzení nedosahovala té kvality, aby z nich bylo možno takovou obavu důvodně dovozovat.

53. Soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná a jako takovou ji podle zamítl.

[VI] Náklady řízení

54. Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle věty prvé právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovanému správnímu orgánu žádné specifické náklady soudního řízení nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.

Plzeň 15. 7. 2026

Mgr. Jaroslav Škopek v.r.

samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.